OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Temná - 3. kapitola

22.04.2019 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1245×

Vysoké zrcadlo mi vracelo odraz ženy, která se mi snad ani nepodobala. Poprvé v životě jsem na sobě měla kalhoty. Světle modré džíny, jak tomu říkala královna, obepínaly mé nohy a dávaly vyniknout pozadí, které nabralo kulatější tvar. Černé boty sahající ke kotníkům byly na podpatku, prodlužovaly mi nohy a propůjčovaly vyšší postavu. A saténový top jedovatě zelené barvy mě hladil na kůži, odhaloval křivku ňader a celá záda, na kterých spočíval ohon černých vlasů.  

Vyšla jsem z pokoje a začala zdolávat schody do haly, abych se připojila k poslednímu jídlu, než všichni upíři v domě ulehnou, aby prospali celý den. Obrácený rytmus mi stále dělal problémy. A ještě víc jsem se děsila toho, že až se setmí, budu muset oficiálně přísahat, že si Doriana vezmu jako druha a on si přivlastní mé tělo.

Vysoké hvízdnutí mě přinutilo trhnout hlavou vzhůru. Přestala jsem sledovat koberec na schodišti a zadívala se do haly, kde stál ten muž s dvoubarevnými vlasy a jeho prapodivné oči mě sjížděly od hlavy k patě.  

„No páni! Jeden by neřekl, co pod tím hábitem schováváš za poklady!” usmál se koutkem úst.  

Potlačila jsem nutkání překřížit si ruce na hrudi. Pod neforemnou řízou nebyl vidět jediný obrys mého těla. Kalhoty mě ale obepínaly jako druhá kůže a pod topem jsem byla nahá, takže bylo určitě vidět každé zhoupnutí plných ňader.  

„Jsem Lassiter, mimochodem.” Přistoupil ke mně a obřadně se sklonil, aby mi políbil ruku.  

„Já jsem Destiny,” představila jsem se.  

Lassiter na mě lišácky mrkl a naposledy otřel rty o hřbet ruky, než se narovnal. S podpatky jsem mu dosahovala skoro k bradě, takže mě nezastrašovala jeho výška.  

Nabídl mi rámě a já váhavě proklouzla rukou pod jeho paží. Silné mužské tělo vedle mě se okamžitě stalo pevným bodem a nedovolilo mi jediné klopýtnutí na nezvykle prodloužených nohách.  

„Už ti někdo ukázal kino? Vsadím se, že ne... Co kdybychom se na pár hodin zavřeli do promítacího sálu, až tyhle rakvičky půjdou spát, a já ti ukážu pár skvostů vytvořených lidmi?” Podíval se na mě s jiskřičkami v očích.  

Vstupovali jsme zrovna do jídelny, když ta slova pronášel, a bratři se jako jeden rozesmáli. Lassiter se na ně zle zamračil a odsunul mi židli, abych se usadila.  

„Jo, ty máš určitě vkus na to, abys jí něco ukazoval,” zasmál se Vishous, pokrevní syn Stvořitelky rasy, jak jsem pochopila.  

„Polib mi,” poslal mu Lassiter vzdušný polibek a rychlostí blesku zaparkoval na místo vedle mě.  

„Je jedno, jaký má vkus,” ozval se Dorian, aniž by zvedl hlavu od mobilu, do kterého něco psal. „Není tady pro tvoje rozptýlení, Lassitere. A nikam s tebou nepůjde.”  

Vybuchla ve mně vlna zlosti a vyplula na povrch dřív, než jsem tomu stihla zabránit. S rachotem jsem prudce vstala, až nebohá židle dopadla na zem a opřela se výhružně o desku stolu.  

„Ty nejsi můj pán! Nebudeš mi rozkazovat!” vykřikla jsem vztekle.  

Dorian dál pololežel ledabyle zhroucený na své židli a jenom zvedl ruku, aby mi ukázal Sarienův prsten. Nestála jsem mu ani za to, aby se na mě podíval. „Tohle říká něco jiného.”  

Sáhla jsem po první věci, kterou jsem na stole našla a výhružně zavrčela. „Přísahám, že jestli mi ještě jednou něco přikážeš, zabiju tě tím!”  

Dorian pomalu zvedl hlavu a jeho oči zakotvily v mém výstřihu, který se povážlivě rozevřel, když jsem k němu byla nakloněná. Prodlel tam déle, než bylo třeba, než přejel pohledem k mé ruce.  

„To je lžíce,” řekl naprosto vyrovnaně. „Hodláš mě s ní umlátit k smrti?”  

Kolem stolu se ozvalo prapodivné pokašlávání a já se podívala na bratry, kteří měli ruce přes ústa a ošívali se. Všichni do jednoho zřejmě trpěli záchvatem kašle.  

Hodila jsem tu zpropadenou lžíci dřív, než jsem si to stihla pořádně promyslet. Dorian to nečekal, a když ho zasáhla přímo doprostřed čela, nevěřícně si místo, kam dopadla, překryl dlaní.  

Tentokrát výbuch smíchu z několika mužských hrdel roztřásl křišťálový lustr. Já ale moc dobře viděla oheň, který zaplál v azurových hlubinách Dorianových očí. Udělala jsem krok dozadu, zatímco on se v celé své výšce postavil.  

Riskovala jsem, že mě spálí na popel, ale když jsem uviděla červený flek na jeho čele, koutky úst mi zacukaly v potlačovaném úsměvu.  

Dorian se temně zamračil a líně začal obcházet stůl, aby se ke mně dostal. Kopírovala jsem směr jeho pohybu, takže jsem za chvíli stála ke zbytku místnosti zády, zatímco on čelem.  

Jakmile byl na dosah, zahákl ukazováček za výstřih mého topu a prudce škubl. Setrvačnost mě přinutila k němu klopýtnout, a když se to stalo, velkou rukou zajel do hlubin výstřihu a sevřel v dlani pravé ňadro.  

Zalapala jsem po dechu a ponížením zrudla, ale nemohla jsem udělat nic. Ti za mnou neviděli, že má ruku na mém nahém ňadru, ani že mi tře palcem bradavku. Vypadalo to, jako by mě jenom držel u sebe.  

„Jen si kopej,” usmál se sladce. „Zítra při východu slunce bude míč na mojí straně hřiště.”  

Mé tělo poslušně reagovalo na každý jeho dotek. Podbřišek se mi podivně zaťal, mezi nohama jsem ucítila zvláštní pocit a bradavky se zahrotily.  

Chytila jsem jeho zápěstí ocelovým stiskem a donutila ho, aby ruku vytáhl. Potom jsem ustoupila a sklonila se, abych sebrala židli. Zasyčení, které se mi ozvalo za zády, mě vyděsilo. Prudce jsem se narovnala a otočila zpátky k Dorianovi.  

„Neprovokuj!” vyštěkl ostře.  

„Prosím?” zamračila jsem se nechápavě.  

Dorian se podíval na ostatní přítomné muže a ti se začali pošklebovat. Aniž bych chápala, co se děje, posadila jsem se zpátky ke stolu a k mému překvapení se ozval Lassiter.  

„Nedělá to schválně,” promluvil na Doriana.  

Poloupír si vztekle projel prsty vlasy a trochu se za ně zatahal. Všimla jsem si, že je to gesto, které dělá, kdykoliv je v koncích.   

Zvuk tříštěného skla a zjevné potyčky přilákal pozornost všech. Bratři se rychle přesunuli do haly a já se držela v těsném závěsu.  

„Zůstaň ležet, nebo ti vyrvu srdce!” vrčel na někoho zrovna král.  

Jeho hlas jsem bezpečně poznala, ale přidušené hekání jsem nedokázala identifikovat a vysoké postavy bratrů mi bránily ve výhledu.  

„Už mám dost toho, jak elfové courají sem a tam!” štěkal Slepý král nepříjemně vyostřeným hlasem.  

Tohle mě zaujalo. Protáhla jsem se kolem bratrů, abych se dostala na okraj hloučku, který vytvořili. A zastavilo se mi srdce při pohledu na ležícího muže, kterému z roztrženého obočí tekla krev.  

Vycítil mou přítomnost a otočil hlavu ke mně. Střetla jsem se s pohledem stejného odstínu karamelu, jaký jsem měla i já. Vlasy však nesly stopu políbení sluncem. Byly plavé, a i přes krátké zastřižení se nad špičatýma ušima lehce vlnily.   

„Rine,” hlesla jsem tiše.  

Bratr vyskočil na nohy, když král povolil sevření, a došel ke mně na dlouhých nohách. Prohlédl si mou tvář a potom mě k sobě prudce přitiskl. Objala jsem ho tak pevně, jak jen jsem dokázala, otřela si tvář o jeho hruď a vdechovala známou vůni. Takhle mě objímal celý život... Potají, aby nás otec nikdy nepřistihl, mi projevoval svou lásku. A teď se vzepřel Sarienovu přání, abych byla v domě upírů sama a přišel za mnou. Přišel, i když to znamenalo hrozbu nepředstavitelného trestu.  

„To nic, motýlku,” šeptal mi do vlasů. „Jsem tady a neodejdu.”  

Motýlku... Něžná přezdívka, kterou mi dala matka a kterou mi šeptal za temných nocí, kdy nás otec ztloukl ve snaze zocelit naše těla i srdce.  

„Myslím, že se bez tebe motýlek obejde!”  

Ta slova byla jediným varováním. Potom ode mě Rina Dorian odtrhl a zasadil mu tvrdý úder do spánku. Bratr se zhroutil k zemi jako podťatý a já se s bojovým výkřikem vrhla na Doriana.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Temná - 3. kapitola: