OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Temnotou spolu 6. kapitola

25.04.2011 (15:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1443×

6. kapitola – T jako Tornádo

Harry seděl u snídaně a pomalu ujídal z talíře. Ale co chvíli si povzdechl. Poslední školní den a poslední dva dny tady. Tady, kde je jeho domov. Cítí, jak mu něco svírá útroby. Nechce se mu odtud. Je to jeho domov, jeho vše. Tady má lásku, ale ona taky odjíždí. Daleko, a do nebezpečných míst. A Harry ho nechce pustit. Ví, co se po něm o prázdninách bude požadovat… Udělá to? Přidá se k druhé straně? Harry doufá, že se mu podaří uniknout! Ale jak? Jak utéct přísné ruce Luciuse Malfoye, a přitom nezemřít? A dokáže tohle vůbec Draco udělat? Vzepřít se vlastnímu otci a jeho pánovi? Dokáže opustit přepych a bohatství a to vše vyměnit za lásku?

Zelené oči se zvedly od talíře a začaly prohledávat protější stůl. A po chvíli našly objekt svého zájmu. Smaragdy se zatřpytily a stříbro se usmálo. V jednom pohledu bylo tolik věcí. Oni nepotřebovali slova. Stačil jeden pohled a věděli o sobě první poslední. Věděli, jak se ten druhý cítí, co chce i nechce. Jestli je smutný, nebo naopak veselý. A přesto Harry pořád nechápal, proč druhý chlapec nevidí, co je jasné. Jeho lásku. Jeho touhu se ho dotknout. Políbit ty plné rty. Laskat tělo anděla. Nevidí, nebo nechce vidět?

„Harry? Jdeš?“ ozvala se Hermiona a vytrhla kamaráda ze snění. Mírně zatřepal hlavou, aby si ji pročistil, ale moc to nepomohlo. Pořád viděl ty nádherné rty. Ty zářivé oči, které mu nedávají spát.

Když se zvedal, ještě jednou se podíval na krásného Zmijozela. Usmál se a pak se vydal na svou první hodinu. Zcela ztracen v myšlenkách.

Ano, tento školní den měl být poklidný. Ale ne všechno, co má být, je. O tom ví Harry své. Konečně, když si myslel, že má celý den za sebou, zavolal si ho ředitel k sobě do kanceláře. Harry nevěděl proč. Co zase udělal? Nebo neudělal?

Dneska měl domluvenou schůzku s Dracem. Hned po večeři, ale místo toho míří do ředitelny. Tak moc se na dnešní večer těšil. Od chvíle, kdy si promluvili, bylo vše dokonalé. Jejich noční toulky do lesa se zase obnovily. Jednorožci tam byli - stejně nádherní a stejně mocní. Vysvětlili jim, že to tak muselo být. Že věděli, co se stane. Proto se vzdálili a čekali na Dracovo rozhodnutí. Bylo prý důležité… Pro budoucnost, ale taky pro Harryho. Nechtěl být ve válce zase sám. Samoty si v dětství užil dost. A Draco? Toho potřeboval. Ať si nalhával, co chtěl a jak chtěl. Věděl, že je to pravda. I kdyby ho Draco bral jen jako kamaráda, ale hlavní je, že je s ním. Že bude po jeho boku. Tedy, pokud přežije prázdniny. Dva měsíce utrpení.

Jak Draca zachránit? Jak ho ochránit před zlou budoucností? Harry nevěděl, netušil a byl z toho opravdu špatný. Tak moc by si přál toho Zmijozela obejmout a už nikdy nepustit. Vzít si ho s sebou. Ale co by na to řekli jeho příbuzní, kdyby se na nádraží objevil ještě s dalším klukem? Viděl ty scénáře tak živě, že se otřásl. A nehledě na to, Řád by to nedovolil. Všimli by si ho, a kdoví z čeho by ho pak podezírali. Že na něj použil Imperio, nebo dokonce, že ho chce předat Voldemortovi. Harry nechce problémy, a pokud to bude možné, udržet jejich příměří v tajnosti. Co nejdéle to půjde.

„Třešňové hopsátko,“ vyslovil Harry heslo, a pak už jen čekal, až ho schodiště vyveze k ředitelovým dveřím.

Ještě než zaklepal, nasadil falešný úsměv. Narovnal záda a pak se vydal vstříc, kdoví čemu.

Zaklepal. Vstoupil. Ale hned na prahu se zarazil. Bylo tady docela dost lidí. Tedy ředitel, Snape, McGonagallová, Pastorek a Molly. Harry nechápal, co se tady děje. Co je tak důležitého, že tady musí být i paní Weasleyová?

„Ehm... Dobrý večer,“ zašeptal Harry a pořád se díval na všechny okolo. Co jsem udělal? Pomyslel si a ještě jednou se zmateně podíval na ředitele.

„Chlapče, nemusíš se ničeho bát. Pojď tady k nám,“ řekl ředitel milým hlasem a ukázal na místo vedle Molly Weasleyové.

„Děje se… ehm… něco, pane řediteli?“ zeptal se váhavě a lehce se usmál. Ale nervózní byl pořádně. Ruce se mu potily a tak je pro jistotu schoval do kapes pláště.

„Víš, že už zítra odjíždíš ke svým příbuzným, ale nemůžeš odjet bez hůlky, milý chlapče. A tady Kingsley a Molly s tebou zítra ráno půjdou do Prasinek a jednu hůlku si koupíš,“ usmál se Brumbál.

„Ale, pane…“

„Už se zase vymlouváte, pane Pottere? Myslím, že vašich výstupů už máme dost!“ zavrčel Snape. Chlapec se na něj otočil. Zamračil se.

„Ale já…“

„Harry, chlapče, je nutné, abys ji měl. Nemůžeš v Surrey pobývat bez hůlky,“ znovu ten úsměv. Ale copak ho aspoň jednou nenechají promluvit!

„Pane, já…“

„Pottere! Prostě tam zítra půjdete a dál se o tom nebudeme bavit!“ Harry se znovu otočil na lektvaristu a naštvaně si ho prohlížel. Měl toho plné zuby! Nebudou mu přikazovat, co má a nemá dělat! Už je dost starý na to, postarat se o sebe sám! A navíc, on hůlku má!!!

Už se nesnažil nic říct. Jen vytáhl hůlku ze zadní kapsy a zamával jí Brumbálovi před nosem.

„Ach… ty už jednu máš?“ V modrých očích to podivně zajiskřilo.

„To jsem se celou dobu snažil říct, já nemůžu za to, že mě nikdo nikdy neposlouchá!“ oplatil zavrčení. Ve tváři naštvaný výraz.

„Nemluvte tak s ředitelem!“ Proč se ten Snape tak do všeho plete! Harry se už po třetí otočil a chtěl něco namítnout. Ale v té chvíli se Snape zaměřil na jeho hůlku. Chladná maska lektvaristy povolila. Jedním vražedným pohledem zpražil chlapce a vykročil k němu.

„Kde jste tu hůlku vzal!“ zavrčel mu do obličeje. Chytil ho za zápěstí a snažil se hůlky dotknout a vyrvat ji Harrymu z ruky.

„Severusi!“ začaly hned McGonagallová a Molly. Obě se zděšeně dívaly na lektvaristu. Jen Brumbál se podivně mračil.

„Pustě mě!“

„Ne! Dokud neřeknete, odkud ji máte!“

„Dostal jsem ji!“ bránil se chlapec.

„Dostal? Nedělejte si ze mě blázny! Vím, komu ta hůlka patřila! Já mu ji dal!“ Harry na sucho polkl a snažil se ruku vykroutit. Ale nešlo to. Co teď? Co udělat? Proč mu nikdo nepomůže? To má zas vše udělat sám? Všechna zlost se v něm zase usadila. Jako těžký kámen. Magie z jeho těla začala pomalu proudit a zhmotňovala se v malých úponcích do podivného tvaru.

Snape odstoupil.

„Harry! Hlavně se uklidni…“ šeptala paní Weasleyová a snažila se k chlapci dostat. Ale on ji nevnímal. Nikoho v místnosti.

Harry držel hůlku před sebou. Snažil se uklidnit, opravdu ano! Ale nešlo to. Jeho zblázněná magie si dělala, co chtěla.

Zvláštní tvar se začal měnit. Stoupat a vlnit se. A během malého okamžiku se přeformátoval do obrovského větrného víru. Tornáda, které začalo okolo chlapce kroužit. On sám byl v bezpečí. Jeho magie se ho snažila ochránit.

Tornádo nabíralo na šířce i výšce. Nabíralo na rychlosti. Každý mohl cítit tu sílu magie, která z tornáda vyzařovala.

Hlasy a výkřiky. Ale nic z toho Harry neslyšel. Nemohl. Soustředil se na zrušení kouzla. Ale vůbec nevěděl jak.

Ani si nevšiml rozražení dveří a jednoho šedého zmateného výrazu. Draco zůstal stát na místě a podivně si měřil celé to tornádo.

„Pane Malfoyi, tady nemáte co dělat! Okamžitě běžte pryč!“ důrazně ho varovala profesorka přeměňování a jedním pevným stiskem ramene ho otočila zpět ke dveřím. Ale on se jí vyškubl a rozběhl se přímo k Harrymu.

„Draco! Co si myslíš, že děláš!“ Lektvarista po něm natáhl ruku a chtěl ho zachytit, ale nepodařilo se mu to a tak se Draco najednou ocitl vedle Harryho.

„Ahoj,“ řekl jako by nic, „docela rušný večer, že?“

„Ne, že bych tě nerad viděl, ale mohl bys mi pomoct!“ zavrčel na něj. Draco se jen usmál a vytáhl hůlku.

„Víš jak?“

„Kdybych to věděl, nežádal bych pomoc!“

„Ale, ale co ten tón?“ zasmál se Zmijozel. Ale pak se začal soustředit na nadcházející úkol. Ale jen to zhoršil. Tak to aspoň vypadalo v očích ostatních. Začalo se formovat druhé tornádo, ale nebyl to jen vzduch. Plameny, silné a mohutné.

„To jsme asi v plánu neměli, že?“ zeptal se tiše Draco a nesměle se usmál.

„To asi ne…“ rezignoval Harry a hůlku sklonil. Draco udělal totéž. Nechtěli situaci ještě zhoršit.

Obě tornáda se začala okolo sebe otáčet. Až jedno pohltilo druhé. A nejednou byl klid.

„Oh! To bylo úžasný!“ vydechl Zmijozel a usmál se. Ale usměv ve tváři mu okamžitě zmizel, když se podíval na ředitele a ostatní kolem.

„Harry! Co to bylo!“ děsila se paní Weasleyová.

„No… já… totiž… Chtěl mi sebrat moji hůlku!“ řekl najednou a ukázal na Snapea.

„Není vaše!“ zavrčel Snape.

„Ale je, dal jsem mu ji!“ vložil se do toho Draco a postavil se před Harryho. Jako by ho chtěl chránit. Nebylo to plánované, ale v tom gestu bylo něco víc, než si chtěl Zmijozel připustit.

„Draco? Proč?“ zeptal se docela pobaveně ředitel. Jako by pochopil, co se tu celou dobu děje.

„Mohl jsem za to, že přišel o tu původní. Bylo fér, že mu to nějak vynahradím,“ řekl Draco hebkým hlasem. Harry se zachvěl. Ale usmál se. Nečekal, že ho bude Draco takhle chránit. Přistoupil k němu o něco blíž a lehce se dotkl jeho ruky. Draco neuhnul a to Harryho ještě víc potěšilo. Ale tento drobný incident nezůstal nepovšimnut. Ředitel se ještě víc usmál.

„Jak mohl, Draco?! Ty jsi Pottera opil, a pak ho donutil, aby se chovat jako naprostý blbec?“ Snape vypadal opravdu vytočeně. Ale Draco se tím jen bavil.

„To zrovna ne, ale já byl důvod… toho jeho… ehm… uklouznutí. Omluvil jsem se a dal mu hůlku, na tom není nic špatného, nebo je?“ Podíval se přímo na ředitele. Chvíli tam všichni jen stáli a dívali se na chlapce před sebou. Bylo ticho, ale bylo patrné, že každý má spoustu otázek.

„Můžete prosím všichni odejít. Ale vy dva tu zůstanete,“ řekl ředitel. Paní Weasleyové ani Severusovi se nechtělo, ale nechtěli si znepřátelit ředitele. Zrovna teď.

Ředitelna se vyprázdnila. Dva chlapci zůstali. Stáli vedle sebe, pohledy sklopené k zemi. Dotek rukou byl nepatrný, ale byl tam. Konejšivý a přátelský.

„Harry, Draco… Vím, že mi stejně nic neřeknete. Jsem rád, že aspoň někdo pochopil, že kolejní příslušnost není důležitá. Jsem na vás hrdý a doufám, že to tak půjde dál. Ne, že bych chtěl po Bradavicích nějaká další tornáda, ale jsem opravdu z celého srdce rád, že zrovna vy dva jste dosáhli přesně toho, čeho kdysi Salazar Zmijozel a Godric Nebelvír. Vidím, že ani jeden z vás nečetl Dějiny bradavické školy. Ale vztah těch dvou byl víc než jen přátelský. Ale mocichtivost Salazara nakonec ty dva rozhádala. Snad se tohle u vás nestane. A teď můžete jít,“ dokončil svůj monolog ředitel a oba velmi zmatené chlapce vyprovodil ze své kanceláře.

Celou cestu ze schodů se drželi za ruce. Jako by to mělo být naposledy. Když se za nimi chrlič zavřel, otočili se na sebe.

„Co to bylo?“ promluvili oba současně. A pak se začali smát.

„To bylo šílené!“ zasmál se Harry, ale ruku svého přítele nepustil. Draco se zastavil a podíval se na jejich spojené ruce, a pak zpět do nebelvírových očí. Lehce se usmál.

„Draco, já…“ Malfoy ho zastavil. Zatřepal hlavou. Pomalu si ho přitáhl k sobě. Ruce položil na Harryho boky. Stříbro a smaragdy. Samostatně obyčejné, společně dokonalé. Dívali se na sebe. Oba chápali, co k sobě cítí. Byla to láska a možná i něco víc. Ale oba měli strach. Ne z lidí na škole. Ne, to nebyl ten hlavní důvod. Budoucnost je nejistá. Hlavně v této době. Válka zuří, i když to není zas tak moc vidět. Voldemort zbrojí a Harry ví, co musí udělat. Položit život, nebo se stát vrahem. Věštba tu pořád je. Vždy tu byla a vždy bude. A Draco tohle ví. Tehdy na mýtině to viděl. Ví, co se může stát.

Draco naklonil hlavu a pomalu se přibližoval k chlapci před sebou.

Jejich rty se dotkly. Jen lehce. Ale polibek to byl dokonalý. Vyjadřoval vše. Lásku. Harmonii, ale hlavně jejich duši. Duši, která patřila tomu druhému. Ať už se v budoucnosti stane cokoliv, temnotou projdou společně.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Temnotou spolu 6. kapitola: