OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Prokletí - 5. kapitola

13.01.2013 (10:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 2354×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Open credits (Znělka) - Má tvorba

5. kapitola – Dvojče

„Jak není?“ zamračil se Klaus. Všichni jsme mlčeli. „Tak kdo to sakra je?“ ukázal na Elenu.

„Dvojče,“ vydechla jsem. Nemohla jsem lhát, stejně by na to přišel.

„Dvo… Ty máš dvojče?“ vyštěkl na mě. Zakývala jsem hlavou a sklopila svůj zrak dolů. Cítila jsem se jako malé dítě, které se přiznalo, že rozbilo skleničku.

„Tak tím se všechno mění,“ řekl Klaus a usmál se.

Všichni jsme mlčeli. Poté se podíval Klaus na Stefana.

„Takový podraz bych od rozparovače nečekal,“ zachichotal se. Stefan při tom oslovení ztuhl. „Ale na druhou stranu chápu, Petrová. Věř mi, že jsem si tím taky prošel. Proto bude v pořádku, když si tyto dvě krásky odvedu!“ dokončil svůj monolog Klaus a pohnul se. Stefan, jak jsem čekala, se svou rychlostí postavil před nás.

Klaus ustoupil a pokřiveně se usmál.

„Jen jsem to chtěl vyzkoušet. Ale věř mi, že si je jednou odvedu!“ prohodil a zmizel.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Stefan.

„Ne,“ vydechly jsme obě unisono.

„Tereso,“ zachraptěla Elena a vběhla mi kolem krku. Tak toto jsem při nejmenším nečekala.

„Není ti něco?“ optala jsem se raději.

„Ne, myslím, teda až na Klause. No, hned co jsem odešla, jsem se chtěla vrátit. A říct ti, že na tebe se nezlobím, moc. Ale nepočítej s tím, že Damonovi kdy odpustím,“ prohlásila rázně. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že Elena časem vychladne.

„A co Jeremy?“ zašeptala jsem.

„Nenávidí tě…“

„To potěší,“ vydechla jsem.

„Zklidní se, a navíc, teď je s Annou, takže…“

„Eleno, na nějaký čas se stěhuju. Dokud se Jeremy neuklidní. Vím, že je to zbabělé, ale nevydržela bych ty vražedné pohledy,“ vychrlila jsem ze sebe.

„A kam?“ řekla o oktávu výš. Zahleděla jsem se do země.

„Ne, ne, ne!“ křikla.

„Na nějaký čas!“ Usmála jsem se.

„To nemůžeš!“ vytřeštila oči.

„Však spolu budeme ve škole, navíc jsi v penzionu skoro pečená vařená, takže…“

„Asi nemá cenu tě přemlouvat.“ Svěsila ramena.

„Nemá.“

„Tak si to užij.“ Pousmála se.

„Měj se, Terry,“ řekl s úsměvem Stefan.

„Zatím,“ mávla jsem mu.

Rychlým tempem jsem se dostala k autu a odjela jsem k penzionu.

„Ty sis nakupovala nový šatník? Protože jinak nevím, co ti tak trvalo,“ zavtipkoval Damon, když už jsem byla u něj.

„Ne, ale zjistila jsem pár informací. Zaprvé Elena mi odpustila, tebe nenávidí. Jeremy nás nenávidí oba. Caroline se s tím vypořádává, a s Bonnie jsem ještě neměla tu čest. Klaus ví, že mám dvojče a Jenna je těhotná!“ tu poslední informaci jsem zařvala, aby si nevšiml té předešlé. Damon se na mě díval zkoprněle.

„Tadá.“ Usmála jsem se.

„Co?“ křikl Damon.

„Klaus to zjistil. Uviděl Elenu vedle mě, nic se nám nestalo. Byl tam Stefan, vážně. Nemusíš mít strach… Moc. Navíc, vůbec neví, že má naši krev smíchat. Všechno je O. K!“ Pokřiveně jsem se usmála.

Damon se na mne ztrápeně podíval a jemně mi přitiskl své rty na mé. Polibky jsem mu samozřejmě oplácela, ale on se po chvíli odtáhl.

„Jenna je těhotná?“ začal se smát. Na to jsem jen pokývla hlavou.

„A s kým?“ vyptával se. Podívala jsem se na něj jako na pitomce.

„S kým myslíš?“ Nadzvedla jsem jedno obočí.

„To je vůl, takhle vlétnout do chomoutu.“ Zakroutil hlavou.

„Cc… Co bys dělal, kdybych byla s tebou těhotná já?“ Zajímala mě jeho odpověď.

„Já nemůžu mít děti.“ Uchechtl se a založil si ruce v bok.

„Ale kdyby jo, tak co bys dělal?“ Málem jsem si podupávala nohou.

Damon na mě koukal ztrápeně.

„Dával bych si pozor, abys… Asi, asi bych byl s tebou napořád?“

„Máš štěstí, dobrá odpověď, ale bylo to jen taka tak,“ řekla jsem s přivřenýma očima.

Damon se ke mně raději naklonil a líbal mne. Svým pevným tělem mě přišpendlil na studenou zeď. Byl trochu neopatrný, jelikož se mnou narazil trochu větší silou.

„Promiň,“ řekl skrz polibky.

„Dobrý…“ S mým trikem se nepáral a roztrhal ho.

„Nějaký nedočkavý ne?“ řekla jsem rychle. Na to mi jen odpověď velkým úsměvem. Věděla jsem, že si na svých košilích zakládá, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Jedním škubnutím jsem jí roztrhla. Damon mě svalil na stůl a líbal mne po celém těle. Do každého polibku vkládal tolik něhy, kterou jsem ještě nezažila. Nechtěla jsem být pozadu, a tak jsem se zpod něj dostala a přetočila jsem ho pod sebe. S velkou neobratností jsem mu sundala kalhoty. Najednou jsme se ocitli v jeho pokoji.

„Miluju, když tohle děláš,“ prohodila jsem.

„Myslíš tohle?“ řekl, a my se ocitli v jiném pokoji. Odpovědí mu byl můj úsměv.

Líbal mne na krku, vášnivě ji a vášnivěji.

„Můžu?“ Zahleděl se mi do očí.

Odhrnula jsem si vlasy. Všichni, čekají velkou bolest, ale já ne. Vím, že když se tomu poddáte, a navíc, když víte, že vám ten člověk neublíží… Může to být tak nějak úžasné.

Jeho tvář už znovu byla lidská, až na jeden koutek, který měl špinavý od mé krve. Svým prstem jsem mu jí setřela. On se na mne zářivě usmál. A políbil mne na místě, kde jsem měla dvě drobné ranky.

„Jestli ještě chceš, tak…“ Damon se mi zahleděl do očí.

„Děkuji, ale nechci ti ublížit.“ Pokřiveně se usmál.

„Miluju tě,“ šeptla jsem.

„Nechápu, jak je to možné…“

Dál jsme se už zaobírali každý tím druhý.

Ráno jsem se probudila sama. Pořádně jsem se rozhlédla po pokoji, nikde nikdo. A bohužel ani po mých věcech nebylo ani památky. Byla jsem sama, bez veškerého oblečení.

„Super,“ zanadávala jsem. No nic, obmotala jsem si deku kolem sebe, a šla jsem si pro věci, které asi stále ležely v obýváku.

Sešla jsem potichu dolů, a k mému štěstí tam stál Stefan a Damon a o něčem horlivě diskutovali. Málem si mne nevšimli.

Potichoučku, krok po krůčku, abych nevzbudila jejich zvědavost, jsem se snažila vzít si věci.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s úšklebkem Stefan. Sice jsem se neviděla, ale kdyby ano, byla bych červená jako rajče.

„Ahoj,“ špitla jsem a vzala jsem si tašku. Damon si mě prohlížel a usmíval se. Já ho pouze sjela nepřátelským pohledem.

Vyšla jsem schody nahoru, převlékla jsem se. Věděla jsem, co mám dělat, musím navštívit Caroline.

Tak jsem šla zase dolů a nenápadně jsem přišla za Damonem.

„Pojedu za Caroline,“ prohlásila jsem.

„Můžeš si půjčit auto.“ Mrkl na mě.

„Co ta změna?“ Podivila jsem se.

„Po včerejší noci jsi…“ Stefan si odkašlal, aby na sebe upozornil. Cítila jsem, jak se mi vrací červeň.

Vzala jsem si kabelku a vyjela jsem. Nevěděla jsem, jestli tam jsem stále vítaná. Po tom incidentu. Ale myslím, že je čas to urovnat. Sice jsem k nim nebyla upřímná, ale já jsem Vicky nezabila! Při té představě jsem se ošila.

Sebejistě jsem zaklepala. Do minuty mi otevřela Bonnie.

„Kde máš mobil!“ křikla a usmála se.

Koukala jsem na ní svým nechápavým pohledem.

„Pojď dál,“ řekla mile. Šly jsme rychle do Carolinina pokoje.

V něm už seděly Elena a Car.

„Ahoj,“ řekla jsem šeptem a zamávala jsem. Caroline mi věnovala jeden ze svých usmiřovaných pohledů. Rychle jsem ho opětovala.

Sedla jsem si k nim.

„Proč jsi nám nezvedala mobil? Chtěly jsme, abys přišla. Málem jsme pro tebe jely,“ řekla naštvaně Elena.

„No, mému mobilu se stala nehoda. Ale mám nový.“ Ukázala jsem.

„Jaká nehoda?“ Přimhouřila oči Car.

„Řekněme, že nepřežil náraz o stěnu.“ Pozvedla jsem ramena.

Celý den jsme si povídaly. Společně s Elenou jsme oběma vysvětlily situaci o kolo Klause. I to, co se týká naší krve. Bonnie hned slíbila, že se optá babči.

„Terry, a co Tyler?“ optala se Caroline.

„Car, nevím. Od té doby jsem ho neviděla. Ale vím, že je živý, a v bezpečí. Klaus je velice opatrný, co se týče vlkodlaků,“ řekla jsem rychle.

„Vlkodlaků… Pořád mi to není jasné, víš? S tím, že existují upíři, a že jsem jedním z nich, jsem se smířila, ale vlkodlaci?“ Zakroutila hlavou Caroline.

„A Hybridi,“ doplnila jsem jí.

„To chce víno,“ prohlásila Car. A došla pro flašku. A poté pro flašku něčeho ostřejšího.

Dostaly jsme se k tématu Jenna a její dítě. Polovina z nás typovala, že to bude holka. A ta druhá půlka, že to bude kluk. Vymýšlely jsme i různá jména. Ale stejně jsme došly k názoru, že si žádné z těchto jmen Jenna nevybere.

„Něco jsem vymyslela!“ pochlubila se Caroline a usmála se.

„Mám se bát?“ Zamračila se Elena.

„Vy dvě se prohodíte!“ řekla a začala se smát.

„Prohodíme?“ zopakovala jsem nechápavě.

„Ty budeš Elena.“ Ukázala na mne. A ty Teresa!“ Ukázala pro změnu na Elenu.

„Je opilá,“ prohlásila jsem.

„Ani zdaleka!“ Usmála se.

„Caroline, to neuděláme,“ řekla rázně Elena.

„Proč ne?“ podivila se Bonnie. „Byla by legrace!“ dodala.

„To nemůžete myslet vážně!“ Zamračila jsem se.

„Ale jo! No ták… Holky, bude zábava.“ Usmála se Caroline.

„Vyhraje ten chlap, která pozná, že není se svou vyvolenou,“ prohlásila Bonnie.

„Jak dlouho sis tady to připravovala?“ zeptala se Elena se smíchem. Já i Elena jsme na sebe pohlédly. Vydechla jsem, věděla jsem, že není útěku. Vážně, hádat se s upírem a čarodějkou? To je sebevražda.

„Na jak dlouho?“ dostala jsem ze sebe šeptem. Bonnie i Caroline na sebe pohlédly vítězoslavně.

„Na víkend,“ prohlásila Caroline rázně.

„Ale ten začíná,“ začala Elena.

„Zítra, takže už dneska ty.“ Ukázala Car na Elenu. „Pojedeš do penzionu. „A ty.“ Ukázala na mne. „K Jenně!“ Usmála se.

„A co ten, co vyhraje?“ optala se Elena Caroline.

„To jsem nedomyslela,“ přiznala se Car.

„Ale já jo,“ vypískla Bonnie. „Ta, která nebude prozrazena, má možnost být s kýmkoliv na jeden den neviditelná pro všechny, co chce, aby jí neviděli.“ Založila si ruce v bok.

„I před Klausem?“ zeptala jsem se nevěřícně. Bonnie se jen šibalsky usmála.

„Bohužel to déle neudržím, jinak bych vás takto skrývala stále,“ posmutněla.

„Tak! A teď vás předěláme. Prohoďte si oblečení,“ přikázala Caroline. S Elenou jsme se zvedly a šly jsme se do obýváku převléct.

„To nebude fungovat,“ prohlásila Elena, když jsme se převlíkaly.

„Já vím, ale co naděláš…“

„Řekni mi, jak být tebou,“ řekla mile.

„Spíš mě trápí, jak být tebou.“ Ušklíbla jsem se. Když byla Elena v mém oblečení, a já v tom jejím, tak prohlásila.

„Máš v šatníku i jinou barvu, než je černá a tmavě modrá?“

„Prostě tyto barvy mám ráda.“ Zamračila jsem se.

„Upřímně, vím, že je to jenom na dva dny, ale nevím, jestli si na ten tvůj styl oblékání zvyknu. Tak moc všechno černé… A kožená bunda…“

„Nestěžuj si, jo?“ Pozvedla jsem obočí.

„Ujasníme si pravidla,“ začala. „Žádné techtle mechtle…“

„O to nemusíš mít strach!“ usekla jsem její proslov.

„Tak už jste?“ houkla na nás Bonnie.

„Jo,“ řekla rozhodně Elena a mířila zpátky do pokoje.

Když jsme si zpátky sedly, tak se mě Elena zeptala.

„Teď mi došlo! Já mám nenávidět Damona, ne ho obletovat,“ křikla Elena.

„To máš blbé…“ Zasmála jsem se.

Elena mi věnovala jeden ze svých zabijáckých pohledů.

Tuto kapitolu věnuji Perle, ona vždycky čte kapitoly jako první a ohodnotí je! Takže Perličko... Díky!

Moc, moc všem opět děkuji za krásné komentáře. Ani nevíte, jakou mám radost, když si je čtu. A to i ty negativní, protože potom vím, jak a v čem se můžu zdokonalit!

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Prokletí - 5. kapitola: