OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Zavržení - 12. kapitola

25.12.2012 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1502×

                                                                 12. kapitola – Zpráva

„Pomůžu ti!“ přesvědčoval spíš sebe než mě.

„Stefane, já to zvládnu,“ ujistila jsem ho, i když jsem lhala.

Stefan se přede mě přemístil, rychle se kousl do ruky, kterou mi následně dal do pusy.  Rychle jsem se napila a on bleskově utekl.

Cítila jsem, jak se mi rána na krku pomalu zaceluje. Já jsem mezitím seděla na zemi v kaluži krve. Teď jsem si byla na sto procent jistá, že zasáhla tepnu. Další dvě nebo tři minuty a já bych tady nebyla…

Jako hromádka neštěstí jsem vstala. Vzala jsem si hadr a začala jsem vytírat zem. Celá špinavá jsem se odebrala do koupelny, kde jsem si dopřála dlouhou koupel. Zabalila jsem se do županu a vyrazila jsem do svého pokoje.

Damon neležel na posteli, tentokrát byl otočený k oknu, slyšel mě, ale neotočil se.

„Promiň,“ řekl po chvíli.

„Ty za to nemůžeš!“ řekla jsem jasně.

„Měl jsem vědět, že Katherine něco chystá. Tak nějak se k tomu schylovalo. Nejdříve Caroline, to byla taková hrozba. A teď zaútočila přímo na tebe. Měl jsem to vědět!“ řekl rozzuřeně.

Přišla jsem k Damonovi blíž a vzala jsem jeho obličej do dlaní.

„Poslouchej mě! Nemůžeš za to, nesmíme dopustit, aby nás rozdělila, rozumíš? Prosím, neobviňuj se. I kdybychom spolu nebyli, tak by se mě stejně snažila zabít, protože jsem jí tak hodně podobná,“ dokončila jsem svůj monolog.

„Já ti musím něco říct,“ odmlčel se. „Já a Stefan…“ Když řekne já a Stefan, tak to nevěstí nic dobrého!

„Zjistili jsme, jak to, že jste si tak hodně podobné, když ona je Pierceová a vy jste Gilbertové. Jste adoptované,“ řekl a zahleděl se mi do očí. To, co řekl, jsem si neuvědomovala. Nechtěla jsem si to uvědomovat!

„To není možné,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Všechno jsme kontrolovali. Nejsou žádné záznamy, že by kdy přijali tvou matku, jsou samozřejmě i jiné důkazy,“ řekl do prázdna. Já jsem si mezitím sedla na svou postel a snažila jsem se na to nemyslet. Není to možné, určitě by nám to řekli. To nejde!

„Jsi si jistý?“ zeptala jsem se a otočila jsem na něj svou hlavu. Damon přišel blíž a usadil se vedle mě.

„Bohužel…“

„A Elena to ví?“ zadívala jsem se na něj.

„No, Stefan by jí to měl říct. Mimochodem, Caroline je doma u své mámy. Liz o tom samozřejmě neví a ani o tom vědět nebude. Caroline se s tím už pomalu smiřuje,“ řekl rychle.

„To jsem ráda,“ usmála jsem se falešně. Stále jsem nemohla dostat z hlavy to, co mi řekl. To přece není možné, abychom byly…

„A Jeremy? Je taky adoptovaný?“ zeptala jsem se rychle.

„Ne, on ne…“ Alespoň nějaká potěšující zpráva.

„Nemáš tušení, kdo by mohla být naše pravá máma?“ zeptala jsem se náhle.

„Se Stefanem po tom pátráme, ale ještě jsme nic nenašli. Bude to tím, že tvůj táta byl doktor, a tak si všechny papíry patřičně upravil,“ zavrtěl hlavou.

„Děkuji,“ usmála jsem se.

„Nemáš zač,“ řekl a objal mě.

„Mohl bys mě vzít do penzionu? Chtěla bych poděkovat Stefanovi za to, co pro mne udělal.“ Zastrčila jsem si volný pramen vlasů za ucho.

„Ty chceš poděkovat mému bratrovi. Má holka… No, to nevím. To nejde k mojí nátuře, slíbil jsem mu věčné peklo,“ řekl s úsměvem.

„Mám ti slíbit věčné peklo já?“ zvedla jsem se a chytila jsem ho za ruku.

„Co ty bys svedla…“

„Například bych zatloukla okno!“ řekla jsem vážně.

„To bys neudělala!“ vytřeštil oči.

„Nevím…“ Prudce vstal.

„Fajn, přesvědčila jsi mě, jedeme do penzionu, ale nemusím být u té omluvy, že ne? Ještě bych se pozvracel,“ řekl s jeho kukučem.

„Taková muka bych ti nezpůsobila,“ přiznala jsem.

„A co mu řekneš?“ zeptal se Damon už v penziónu v předsíni.

„Poděkuju mu. Nikdy jsi to nedělal?“ zasmála jsem se.

„Jednou, možná dvakrát. Jdu do své ložnice, ať víš, kde mě najít,“ usmál se a odešel.

Šla jsem do obýváku.

„Ahoj, Elena tu není,“ řekl rychle.

„Nepřišla jsem za ní,“ nahodila jsem úsměv.

„Aha…“

„Stefane, chtěla jsem ti poděkovat. Kdyby nebylo tebe, tak jsem mrtvá, vážně ti moc děkuju,“ řekla jsem vážně.

„Nemáš zač,“ usmál se mile.

„A promiň, nevěděla jsem – no, spíš mi nedošlo v tu chvíli, že bys kvůli krvi mohl tak… No, ty víš co. V ten moment jsem si to neuvědomila…“

„Je to v pohodě, hlavně, že jsi nezemřela,“ řekl jasně.

„Ještě jednou díky,“ řekla jsem a byla jsem na odchodu k Damonovi do pokoje.

„Počkej… Chtěl jsem se zeptat. Ty máš vážně ráda Damona?“ Touto otázkou mi vyrazil dech.

„Ano,“ řekla jsem prostě.

„Jsi si jistá? Já totiž mám strach, jestli tě třeba neovlivnil…“ Můj výraz se změnil. V ten moment jsem byla naštvaná.

„Stefane, poslouchej… Jsi stejný jako Elena, nemůžeš prostě pochopit, že by někdo měl Damona rád. Já vím, není to žádný svatoušek, a podle Damona taky nejsi svatý,“ vychrlila jsem to všechno ze sebe.

„To máš pravdu, to nejsem, ale Damon…“

„Stefane, nechci to řešit. Rozumíš? Není to tvoje ani Elenina věc!“ řekla jsem rázně a po schodech jsem odešla k Damonovi.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Zavržení - 12. kapitola: