OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Upíří deníky - Zavržení - 19. kapitola

01.01.2013 (07:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1347×

                                                          19. kapitola – Naštvaná - ý

„Podváděl jsi!“ rozčilovala jsem se, když jsme byli na cestě k penzionu.

„Ne, nepodváděl. Prostě jsem rychlejší než ty!“ radoval se. Damon, jak jsem čekala, použil při závodě svou nadpřirozenou sílu. Myslí si, že to nepoznám.

„Podváděl, tím pádem naše sázka neplatí,“ prohlásila jsem.

Damon se ke mně přihnal tou svou rychlostí a zadíval se mi do očí.

„Já řekl, že platí…“

Objala jsem ho a do ucha jsem mu zašeptala:

„Víš, že mám železník, tak mě nepokoušej.“ A odtáhla jsem se. Damon si mě měřil pohledem.

„Já vím, že ho máš… Jen jsem to chtěl zkusit,“ prohodil

„Tak si to zkoušej na někom jiném. Co tě na tom pořád baví? Hmm?“

„Tvůj výraz,“ přiznal. A nadzvedl ramena. Hraně naštvaně jsem od něj utekla. On neváhal ani minutu a dohnal mě. Jen tak mě svalil na zem mezi jehličí.

„Idiote!“ vyprskla jsem.

S úsměvem já nic, já muzikant mě políbil. Odtrhla jsem se.

„Slyšel jsi to?“ otřásla jsem se.

„Jo, víš, že tady žijí zvířata?“ zeptal se ironicky. S naštvaným výrazem jsem vstala.

Znovu jsem něco uslyšela a bylo to blíž.

„Damone, to není legrace! Zase jsem něco slyšela a tentokrát vím, že to není zvíře!“ pohlédla jsem na něj.

Damon ztuhnul a potom se usmál.

„Stefan loví,“ řekl prostě.

„Tak to vážně vidět nemusím,“ řekla jsem rozhodně a rychlou chůzí jsem odcházela k penzionu. Damon mě dohnal a chytil mě do náručí.

„Touto chůzí bychom tam byli za sto let,“ prohodil a svou přirozenou rychlostí doběhl k penzionu. Tam mě postavil zpátky na nohy.

Otevřela jsem dveře. Za nimi stála Elena se zlostným výrazem.

„Máš problém,“ špitl mi Damon do ucha. Chytla jsem ho za ruku svým pevným stiskem, on, jak jsem čekala, se zasmál.

„Ahoj, Eleno, co se stalo?“ zeptala jsem se nevině.

„Já nevím? Ty bys mi to měla říct? Věděla jsi o tom, že má Jeremy holku? A navíc je ta holka trochu jiná než ostatní?“ zeptala se oklikou.

„Hej!“ ohradil se Damon. Jen se na něj úsečně podívala a její pohled opět patřil pouze mně.

„Tak trochu…“

„Jak dlouho to víš? Den? Dva?“ křikla.

„Asi měsíc…“

„Měsíc? Tereso, měsíc? To nejsi ty, vždycky jsi mi všechno říkala. Byly jsme si blízké. Víš co? Tobě to ani za zlé mít nemůžu… Stejně je to všechno jeho chyba,“ ukázala na Damona.

„Jistě, všechno to sveďte na chudáčka Damona,“ zabrblal Damon a odešel do obýváku nalít si trochu whisky.

„Eleno, není to jeho chyba. Neřekla jsem ti to, protože je to Jeremyho záležitost, se kterou by se ti měl svěřit sám.“ Elena mě chytla za ruku a odvedla mě trochu dál od Damonových zvědavých uší.

„To nejsi ty, nevidíš to? On tebou manipuluje. Užívá si s tebou a jednoho dne tě odkopne!“

„Tak o to tady jde,“ zamumlala jsem.

„O co?“ zeptala se vážně Elena.

„Eleno, poslouchej, to samé mi říká Stefan. A já toho mám vážně dost, nejsem ničí loutka. Rozumíš? Štvete mě oba dva! Myslela jsem si, že alespoň ty máš rozum. A teď mě omluv… Jdu do školy,“ řekla jsem rázně a opustila jsem penzion.

Pohled Damona:

Seděl jsem si poklidně na gauči a popíjel jsem whisky. Čekal jsem na Stefana. Stále mi znělo v uších to, co řekla Teresa Eleně. Jak si může Stefan dovolit kecat Terese co má a nemá dělat?

Pomalu se otevřely dveře. Odložil jsem sklenici a s šouravým krokem jsem si to za ním mířil.

„Čau,“ řekl jasně.

„Nazdar!“ Při mém pozdravu ztuhl.

Když zaregistroval můj výraz, podíval se do země.

„Slyšel jsem, že jste s Teresou o něčem konverzovali,“ řekl jsem nenuceně a strčil jsem si ruce do kapsy.

„To není tvoje věc,“ vyštěkl a chtěl odejít.

„Ale to si piš, že je to moje věc!“ rozkřikl jsem se.

„Opustila tě?“ řekl najednou s takovým poklidem a pokřiveným úsměvem.

„Proč by to dělala?“ ohradil jsem se.

„Nevím… Možná zjistila, jaký jsi hajzl,“ pozvedl ramena. Chtěl jsem počítat do deseti, tak jak to radí, když jste vážně naštvaní.

Bohužel, počítání nepomohlo. Přemístil jsem se k němu a přitlačil jsem ho celou svou silou na stěnu. Chytl jsem ho pod krkem.

„Zase ses pěkně vybarvil,“ řekl Stefan uříceně.

„Já jsem tě varoval, abys nás nechal na pokoji!“ zaječel jsem na něho.

„Do prdele, kdy pochopíš, že není žádný my? Máš ji pěkně obtočenou kolem prstu. Nevím, jestli je tebou jenom ovlivněná nebo je tak blbá a naletěla ti. Co jsi jí napovídal? Že ji miluješ? Nezabiješ ji, když bude s tebou?“

Přitlačil jsem ho ještě víc ke zdi.

„Zavři už hubu!“ přecedil jsem skrz zaťaté zuby. Nevnímal jsem okolí, jen jsem cítil, jak se mi množství krve nahnalo do mozku, nemohl jsem – nechtěl jsem racionálně uvažovat.

Najednou mě někdo, netuším kdo, odtáhl od Stefana a já celou svou vahou narazil do stěny, co byla za mnou. Když jsem otevřel oči, stála přede mnou Caroline. Zuřivě si mě měřila. Viděl jsem, že nechybělo málo a vyrazily by jí i špičáky.  

Postavil jsem se na nohy. S naštvaným výrazem jsem opustil místnost. Věděl jsem, že se potřebuji nějak uklidnit. Věděl jsem přesně, co musím udělat.

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří deníky - Zavržení - 19. kapitola: