OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 20

03.09.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 3802×

20. kapitola

Zsadist se napřáhl a zatím co jednou rukou držel bezduchého na zemi, druhou mu zasadil úder přímo do hrudi. Cítil pod klouby prstů, jak mu popraskala žebra. Rozdrtil mu tou ranou vnitřnosti. Cítil to. Skoro si spokojeně zamručel, když ucítil puknutí v těch místech, kde měl mít srdce. Byl to odpudivý čvachtavý zvuk, který se uvnitř něj rozprskl. V příštím okamžiku se okolo Zsadista už vznesl oblak bílého prachu a jeho do očí uhodilo ostré světlo.

Cítil smrt. Jejich smrt. Nejkrásnější vůni, jakou znal. Tedy skoro. Bílý prach mu dosedal na kůži a černý kabát. Neobtěžoval se s tím, že by jej smetl. Líbil se mu ten děs, který takhle vyvolával u těch dalších. Ta předzvěst toho, co bude následovat.

Zkřivil ústa ve zdivočelém šklebu. Nasál do nosu vůni okolo. Připadal si jako feťák. Sotva jednoho zabil, potřeboval zase dalšího. Potřeboval jich víc. Čím více jich našli tím lépe. Ten poslední nic nevěděl. Byl pouhým pěšákem. Takového ho ani nebavilo mučit. Příliš rychle se vzdávali. Neměli vůli bojovat a odolávat.

Do nosu ho udeřila slabá vůně dalšího. Věděl, že tu ještě budou. Neobtěžoval se ohlížet po zbytku bratrstva. Vyrazil přímo za dalším bezduchým.

Stal se loveckým psem. Hnal se stínem, aniž by měl někdo možnost si ho všimnout. Jeho mohutná postava se řítila nehlučně okolo přeplněných kontejnerů a močí nasáklých stěn zadních uliček. Nic z toho nedokázalo potlačit tu stopu, která ho neomylně vedla dál.

Bezduchý neměl šanci. Byl sám. První chyba. Otočil se zády k temnému zákoutí za barem. Druhá chyba. Existoval. Třetí chyba.

Zsadist ani nezpomalil. V šeru se zalesklo ostří dýky a ta se s neomylnou přesností zabořila do boku bezduchého. Jediným škubnutím po ní zůstala rozšklebená rána, ze které se vyvalila odporná načernalá krev. Hnusná páchnoucí břečka.

Zsadist zůstal stát před ním a pohledem přelétl po jeho těle. Jak se snažil i přes bolest narovnat a ruka mu vylétla ke kapse. Nestihl to. Zsadist ho popadl za paži a smýkl s ním tak prudce, až bezduchý hlavou narazil do dlažby chodníku.

Křupnutí a následné bolestné heknutí byli jasnou známkou toho, že jeho lebka nevydržela. Normálního člověka by to okamžitě zabilo, ale tohle už dávno nebyl člověk. K Zsadistově radosti.

Jen zběžně mu hmátl do kapsy a odhodil malý revolver stranou. Bezduchý teprve začínal znovu přicházet k sobě, když ho popadl za bundu a vlekl za sebou jako loutku. Kráčel si s ním znovu do tmy zadní uličky, kde je nikdo nebude rušit a ani řev nikoho nedonutí, aby se do tmy odváži vstoupit.

A on věděl, že tenhle bude řvát. Možná ne hned, tenhle byl silný, ale nakonec se vzduch okolo zaplní jeho škemráním a bezmocným křikem.

Držel dýku za její konec a pomalinku ji zatláčel hlouběji a hlouběji. Tělo pod ním se zmítalo, ale bezduchý stále ještě odolával. Škubal sebou v náporech bolesti, která se pořád stupňovala, ale pořád byl ještě odhodlaný nepromluvit. Což Zsadistovi naprosto vyhovovalo. Tohle ho bavilo.

Stvořitelko ve stínu, jak on si tohle užíval! To odhodlané kňučení a bezmocné škubání kdykoliv dýka zajela zase o kousek hlouběji.

Ježily se mu z toho chloupky na krku. Nikdy nic takového ještě nezažil. Ten děs ho naplňoval. Cítil, jak se okolo rozlévá a zalézá mu do každého póru jako zápach. Špička dýky se zarazila o kost. Neměl rád tohle skřípění. Nerad si zbytečně tupil ostří.

Jediným pohybem dýky vyrval z jeho těla, a to okamžitě ochablo. Oba ale věděli, že to ještě zdaleka nekončí. Zsadist znovu uchopil dýku a její špičkou zamířil k jeho boku. Ten adrenalin mu stále koloval v žilách a chloupky na týle měl stále zježené. Teprve teď mu ale došlo, že ne proto, co se tu dělo. Ne. V tom bylo něco jiného. Nemělo to s tímhle nic společného.

Ruka mu i s dýkou poklesla, jak se snažil polapit tu dotírající myšlenku, která mu stále ještě unikala. Něco se dělo. Neměl ponětí jak to ví, ale byl si naprosto jistý. Nepatřil ale k těm, které by dokázalo jen tak něco vykolejit a způsobit, že se mu úzkostí doslova stáhlo hrdlo. Vlastně věděl jen o jediné věci, která na něj měla takový vliv.

Uličkou se ozvalo zaskřípění kovu o kámen, když ostří projelo hrudí bezduchého tak prudce, až se špičkou zarazilo do dláždění. Jeho tělo se sotva rozpadlo v prach a jemný poryv, která občas hnul s těžkým vzduchem okolo, ho roztahal okolo, když už se Zsadist zhmotnil v domě stovky mil daleko.

Cítil cizí pach. Vlastně ne zase tak úplně, ale i tak se mu tvář zuřivě stáhla a smysly ještě vyostřily na maximum. Byl schopen okamžitě zaútočit. Všechno to v něm řvalo. Nikdo cizí tu neměl co dělat!

Vykročil chodbou přímo k místu odkud se pach linul.

Stejně jako Zsadist dokázal vycítit Bellinu úzkost, ona okamžitě vycítila jeho blízkost. To vědomí ji objalo jako štít, který jí dodával vědomí, že teď už se nemůže nic stát. Ne, když je tu on. I Rahve si toho všiml, stejně jako jejího pohledu ke dveřím.

Stále ještě rozčílený z Bellina naprosto nesmyslného rozhodnutí vyrazil k nim. Bylo mu jasné koho tam najde. Toho, kdo je za tohle všechno zodpovědný. Muže, který dostal Bellu do téhle situace.

Škubnul prudce klikou a rozrazil tak dokořán obě křídla dveří. To, koho před sebou ale uvidí, ho nenapadlo ani v nejhorší noční můře. Zůstal zírat přímo do ledových přivřených očí. Byly stejně černé jako krev, kterou byl potřísněný.

Tetování na jeho krku se pohybovalo jako živé, jak Zsadistovi pod kůží hrály šlachy. Hrozba z něj šla cítit a celý jeho postoj nenaznačoval nic jiného.

Rahve bezdečně couvl. Hnal ho k tomu ten nejzákladnější půd, který vše ostatní na okamžik zastínil. Pud sebezáchovy.

Zsadist došel pomalou chůzí až k Belle. Automaticky se mu stulila na hrudi a jeho paže ji objala okolo beder. Jako by se tulila k soše, jak měl všechny svaly napnuté a jeho přítomnost naplnila celou místnost. Otřela se mu tváří o tričko na hrudi. Jeho blízkost jí shodila z ramenou všechno to napětí a strach. Nedovolil by, aby se jí nebo malému něco stalo. Nikdy by nikomu nedovolil, aby ji od něj odtrhli.

Zvedla k němu pohled.

Jeho tvář byla jedna ledová maska. Neprozrazovala ani kousíček citu. Jako by i jizva přes jeho tvář byla výraznější. Neznat ho a necítit ten jemný dotyk na zádech. Snad by se ho i bála. Byl to válečník. Bezohledný a krutý. Byl její a ona jenom jeho. Křičelo to z jeho pohledu.

Zaklonila hlavu ještě víc a opřela si bradu doprostřed jeho hrudi. Dojatě se na něj usmála.

„Okamžitě ji pusť!“

Překvapeně zamrkala. Byla tak zaujatá Zsadistem, že na bratra úplně zapomněla. Neviděla na něj, ale jeho zlostný hlas jí znovu připomněl, proč tu je. Stáhla čelo v obavě.

„Zsadiste, on...“

Nenechal ji to ani doříct. Sklonil se a políbil ji přímo na drobnou vrásku na čele.

„Promluvím si s ním.“

Zamrkala do jeho tváře. Ne. Tohle nebyl její boj. Tohle bylo jen mezi těma dvěma. Mezi jejím bratrem, který se za ni stále cítil zodpovědný a Zsadistem, který to nehodlal připustit.

Přikývla.

Jeho ruka sklouzla z jejích zad a ona zavrávorala, když ztratila oporu jeho těla. Ani si neuvědomila, jak se k němu tiskla.

Jen co se Zsadist otočil, pohlédla na Rehva. Ten stál stále u dveří a ztěžka dýchal. Hruď se mu rozčílením zdvíhala. Tvář měl staženou vztekem. Byl opakem jejího Zsadista, ten se tvářil naprosto netečně. Jen mu naznačil, ke dveřím.

Bella napjatě hleděla za těma dvěma, když prošli dveřmi. Nebála se o sebe. Ne teď, když tu byl její Zsadist. Jen jí dělalo starosti to, jak nepříčetně se Rehv tvářil, když mu to došlo. Bylo jí jasné, že jemu poslednímu by dal svolení.

Začala přecházet sem a tam.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 20: