V objetí zrůdy 31 • OurStories.cz ~ naše povídky

Zsadist se vrátil až dlouho po setmění. Ani si neuvědomil, co jeho zmizení s Bellou udělá, dokud ji nenašel, jak na něj čeká. Nebyl zvyklý se někomu zpovídat, vysvětlovat kam jde a proč. To ale ještě neměl Bellu.

31.10.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 11× • zobrazeno 3590×

31. kapitola

Všude byl klid. Jen tikání hodin. Nic jiného se neozývalo. Zsadist se přemístil na chodbu, ale to ticho a šero ho okamžitě zarazilo. Setmělo se už před více jak hodinou a nikdo nerozsvítil. Na první pohled byl dům prázdný.

Zsadist se však neřídil očima. Vykročil chodbou. Něco ho nutilo jít potichu a pomalu našlapovat. Jako by hluk do téhle atmosféry nezapadal.

Přešel až do pokoje. Závěsy byla odhrnuté a dovnitř skulinami pronikaly proužky měsíčního světla.

„Kde jsi byl?“

Bella seděla stulená na křesle s koleny přitaženými k hrudi. Ani se nepohnula. Oči měla zavřené. Stejně jako on cítil ji, tak i ona dokázala vždy vycítit jeho. Věděla o něm od okamžiku, kdy se sem přemístil.

„Potřeboval jsem něco zařídit,“ hlesl.

Konečně k němu vzhlédla. Pátravě ji sledoval. Nelíbilo se mu, co viděl. Byla vyřízená. Celý den ji svírala úzkost, nedokázala usnout a ani nic sníst. Byla vyčerpaná a únava jí byla vidět ve tváři.

„Tohle už mi nikdy nedělej.“

Dřepl si vedle křesla a natáhl k ní ruku. Zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Měla chuť otočit hlavu a stulit se tváří do jeho dlaně.

„Dobře,“ hlesl. Trochu ještě zaražený tím, že tohle snad mohl způsobit on.

Jako by četl její myšlenky a nebo prostě také potřeboval mít ji co nejblíže, chytil ji pod koleny a okolo pasu. Přitáhl si ji k sobě a i s ní v náručí vstal.

Stulila se k němu a tvář zabořila do jeho hrudi. Jeho vůně v ní rozrezonovala jedinou myšlenku. Je zpátky u ní. Na tom jediném jí momentálně záleželo. Všechno ostatní šlo stranou. Seřve ho pak. Teď by na to stejně neměla sílu.

Znovu zhluboka vdechla vůni jeho kůže. Teprve pak jí došlo, že stále stojí na místě. Sledoval ji, jak se k němu tulí, ale čelo měl zamyšleně stažené.

„Ehm, Bello?“

„Hm,“ zabroukla a jeho váhání se jí přestávalo líbit.

„Doktor říkal, že se ještě měsíc můžeš přemisťovat bez rizika,“ ubezpečoval se.

Jen přikývla.

Jako by to pro něj bylo povolení. V okamžiku se jí všechno rozmazalo a jeho paže zmizely. Všechno zmizelo. Tělem jí projel závan, když se její tělo přemístilo. A pak tu byl znovu. Jeho paže i hruď, ke které se tiskla. Okolo byla tma, ale jiná. Ne jako ta v jejím domě. Tady nebylo ani paprsku světla. Daly se jen stěží rozeznat obrysy.

„Zsadiste, kde to jsme.“ Zmateně se zkoušela rozhlédnout. Neměla ani potuchy, kam ji přenesl. Přes tu neproniknutelnou tmu nic neviděla, ale i tak si byla naprosto jistá, že se tu ocitla poprvé.

„Budeš tu ve větším bezpečí,“ zamumlal. Cítila, jak natáhl pravou paži a pak se ozvalo tiché cvaknutí. Ani si nevšimla, že stáli přímo u dveří, dokud se neotevřely.

Vešel s ní dovnitř a pokračoval dál. Jako by mu ta tma vůbec nevadila.

„Patřilo to prý naší rodině a když jsme se přidali k bratrstvu, tak jsme to s Phurym dovolili využívat i ostatním.“

Konečně se zastavil.

„Je to vedle sídla bratrstva nejbezpečnější místo, co znám.“ Z jeho hlasu slyšela, že nic pro něj není důležitější, než právě tohle.

„Dobře.“

Jen to pípla. Nedovolila by si říct nic proti. Zsadist se jen málo kdy takhle otevíral. Strávil plánováním a přípravou zřejmě celou noc i den. Všechno ostatní odsunul stranou. Dokonce i noční lov!

V hlavě jí bušilo jediné: Dělal to pro ni.

Ano, měl až zvrácenou touhu jí mít pod kontrolou a v bezpečí, ale to proto, že mu na ní i dítěti prostě záleželo. Co na tom, že to občas přežene...

„Ukážeš mi to tady?“

Cítila, jak se po její otázce uvolnil. Do té chvíle si ani neuvědomovala, jak je napnutý. Čekal na její reakci.

„Ne, musím jít. Ale ty by sis stejně měla odpočinout.“

Znovu se dal do pohybu. Držela se ho jako klíště a snažila se rozeznat z obrysů ve tmě alespoň něco. Neúspěšně. Proto se i tak lekla, když se s ní sklonil. Položil ji přímo na něco měkkého. Dosedla zmateně na postel. Okamžitě ale dřepěl u ní.

„Počkej na mě, vrátím se co nejdřív, ano?“

Políbil ji a než stihla zaprotestovat znovu vstal. Nepřemístil se. Prostě odešel. Slyšela jak prochází místnostmi až za ním cvakly dveře.

V jednom měl ale pravdu, byla naprosto grogy. Když se konečně všechno vysvětlilo, celá ta únava na ni dopadla tak silně, že sotva udržela víčka od sebe. Po chvíli se o to ale přestala i snažit. Usnula sotva pět minut po jeho odchodu.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction