OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » V objetí zrůdy 32

01.11.2011 (20:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 3287×

32. kapitola

Bella zamrkala do tmy. Byla okamžitě vzhůru. Probudil ji ten šok. Uvědomila, že je jinde a jen pomalu si vybavovala útržky z toho, jak se tady ocitla.

„Hmm,“ zabručela a přejela si rukou přes tvář. Neměla ani ponětí, kolik může být hodin. Rozhlédla se. Nikde se nic neozývalo. Dokonce ani z venku nepronikal žádný hluk. Ta tma ji ale začínala jít na nervy. Zsadist chtěl, aby tohle byl jejich nový domov. OK. Tak se podle toho zařídí. Tamten domek byl stejně jen na dočasnou dobu.

Nahmatala okraj postele a spustila nohy dolů. Pod bosýma nohama ucítila koberec. Vstala a natáhla ruku ke zdi. Docela nerada by do nějaké vrazila. Tak raději šla prostě podél jedné z nich. Obešla tak půl místnosti až prsty přejela na kovový rám dveří. Vyšla ven a pokračovala dál. Po chvíli jí došlo, že je asi na nějaké chodbě, protože prsty střídavě přejela přes zeď a dveře. Docela by ji sice zajímalo, proč jsou tady všechny dveře kovové, ale hlavně by už ráda narazila na vypínač.

Prsty přejela po dalším rámu dveří a dostala se do místnosti na konci chodby. Tak teď už toho měla dost. Někde tu světlo být musí. Systematicky začala přejíždět dlaněmi po zdi u dveří. Nic.

Tak fajn. Tohle rozhodně nebude normálně navržený dům. Ale aby úplně zapomněli namontovat světla, tak o tom pochybovala.

Vyrazila dál. Došla do rohu a pokračovala až k dalším dveřím. Naštěstí byly otevřené. Prohledala pro kontrolu zeď napravo i nalevo ode dveří. Znovu nic. Chtěla se vydat dále. Jak se však pohnula, uviděla světélko. Nebo spíše jen zářivý zelenkavý bod v naprosté temnotě. Vyrazila tím směrem jako ohař. Tápala tmou a začaly ji napadat stále neslušnější výrazy, kde právě je. Hmátla do tmavého prázdna.

„Ksakru!“

Zápěstím trefila něco tvrdého. S bolestným siknutím si ho chytila druhou rukou a promnula. Už toho měla vážně plný zuby. Zavrčela a pokračovala dál. Neměla na výběr.

Tentokrát však opatrněji. Naštěstí už do ničeho nevrazila a vešla do další místnosti. Ozývalo se tu tiché vrčení. Počítač nebo něco podobného. Šla přímo k tomu. To malé světélko, kterém ji dovedlo až sem, byla zelená kontrolka. Jediné, co tu zářilo. Příliš světla nevydávala, ale alespoň šly vidět obrysy desky pod ní. Bella po ní šmátravě přejela. Prsty při tom o něco zavadila. Popojelo to po desce a v ten okamžik ji oslnilo světlo.

Po tak dlouhé době, kdy tady bloudila v naprosté tmě, ji rozsvícení monitoru na několik vteřin oslepilo, že musela uhnout. Odvrátila hlavu a mrkala, dokud jí skvrna před očima konečně nezmizela. Teprve pak dokázala otočit hlavu na zpět.

Na monitoru bylo několik grafů a stupnic pro kontrolu nějakého zařízení. Přejížděla po nich pohledem. Nic jí to neříkalo. Teprve až jeden ji téměř uhodil do očí. Znovu nahmatala myš na stole a klikla na OSVĚTLENÍ.

Reakce byla okamžitá. Ta její i toho všeho okolo.

„Aju!“ Přímo nad hlavou se jí rozzářilo světlo tak ostře, že prostě sklouzla dolů k zemi. Paží si přikryla oči. Záře se jí až bolestivě zahryzla do hlavy. Musela chvíli dřepět na zemi než byla schopná otevřít oči. Vstala a mžouravě se pokusila rozhlédnout. Všude bylo plno světla. Rožnulos e v každé místnosti...

I přes tu bolest a tmavé tečky rozevírala oči stále více dokořán.

Váhavě udělala pár dalších krůčků. Pak ještě další. Došla zpátky do té místnosti na konci chodby. Celoudobu si připadala jako v mrákotách. Doufala, že jsou to mrákoty a tohle se jí jenom zdá.

Tohle nebyl dům. Stála ve větší místnosti bez oken. Nikde tu nebyla okna. jen prázdné bílé zdi. Rámy dveří byly ocvelové, stejně jako jejich zbytek, ktzerý tvořil několik palců tlustý kovový kvádr, velmi připomínající vstup do trezoru. Neměly ani kliky. na místo toho byly v kovovém panelu malé klávesnice. všechny dveře takhle vypadaly. Tedy kromě těch, které zřejmě vedly ven. ty měly místo klávesnice velkou plochu, kam by se bez problému vlezla i mužská dlaň. D měla hodně velké podezření, že k tomu byla právě i určena.

Tohled nebyl dům. Tohle bylo spíše vojenské zařízení.

„Já ho zabiju!“

Bylo jí jedno kde je a co dělá. Nic by se v tu chvíli nedokázalo vyrovnat jejímu vzteku. Postavit se mezi ni a Zsadista bezduchý, rozsekala by ho na kousky během okamžiku.

Zavřela oči a během chvíle ho dokázala najít. Bylo jí v tu chvíli naprosto jedno, že je tam někde venku se zbytkem bratrstva. Tohle prostě přehnal!

Nadechla se a přemístila. Cítila chlad, který ji prostoupil tělem. Během pár setin už se znovu zhmotnila.

A stále zírala na tutéž bílou chodbu. Nikam se ani nepohnula.

Zkusila to ještě jednou a nic.

Nešlo to.

Něco, a ona naprosto neměla ponětí jak je to vůbec možné, dokázalo zabránit se odtud přemisťovat. Vybavilo se jí, že Zsadist ji sem donesl a odešel po svých.

„Tak tohle jsi přehnal!“ zavrčela.

Zsadist přiložil dlaň na snímač a během okamžiku se ocelové dveře daly do pohybu. Překvapilo ho světlo všude okolo. Sám dohlédl na to, aby měla Bella ticho a tmu a mohla se vyspat.

To, že spánek je momentálně asi to poslední, na co má náladu, však zjistit hned vzápětí. Bella stála opřená o kovový rám dveří a upírala na něj pohled. Paže měla založené a neřekla ani slovo. Z celého jejího postoje šlo poznat, že tady na něj čeká.

Dveře se za ním s cvaknutím zavřely.

„Ahoj,“ prolomil ticho, které se okolo rozprostřelo, když už i ozvěna jeho kroků utichla. „Ty nespíš?“ V jeho hlase zaslechla nesouhlas, ale to jí bylo naprosto jedno. Popravdě. Momentálně byla tak v ráži, že by mu nejraději něco i omlátila o hlavu.

„Ne, nespím. Vzbudila jsem se a strávila asi půl hodiny hledáním jednoho jedinýho pitomýho světla!“

„Aha. Chtěl jsem ti to tady ukázat až teď ráno, až se probudíš.“

Zoufale zafuněla a zaklonila hlavu.

„Zsadiste, co je tohle za dům?“

„No, není to úplně až tak dům.“

„Jo, toho jsem si taky všimla.“ Pokývla hlavou k tomu okolo. „To je nějaké vojenské zařízení?“

Zsadistovi se tam někde vzadu v mysli ozval tichý varovný hlásek, že to není dobré, že Belle se tohle vůbec nelíbí. Jenže nebylo mu jasné proč. Nechápal to. Rozpačitě si přejel po holé hlavě.

„Přebudovali jsme to tu na záložní úkryt, kdyby bylo sídlo bratrstva napadeno. Nevýhodou ale je, že je to tu kapacitně hodně omezené.“

Přešla až k němu a nahlédla do chodby k pokojům.

„Přebudovali z čeho?“ Bála se odpovědi, ale potřeboval to vědět.

„Předtím to sloužilo jako válečný bunkr.“

„Svatá Stvořitelko,“ hlesla Bella. Sledovala ho jak si sundává kožený kabát, pak jí ale ještě něco došlo. „Počkej, bunkry jsou ale pod zemí.“

„Jo to většinou jsou.“

Doufala, že se jí to jen zdá. Marně.

 
>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek V objetí zrůdy 32: