OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ve spárech vlkodlaka - 2. kapitola

29.01.2013 (08:00) • TeresaK • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 852×

Za dveřmi stál muž, ale to už jsem řekla. Měl mírně rozchuchané vlasy a dobře padnoucí oblek od Armaniho, který musel stát majlant. Vypadal, jako nebezpečný vlk a moje instinkty mě varovaly, že jeho přítomnost přinese jen potíže. Vzhledem k obleku a Ferrari, které stálo za jeho zády, a blokovalo tak naší příjezdovou cestu, to vypadalo, že o peníze nemá nouze. To auto také znemožnilo náš případný únik. Podívala jsem se mu do očí a s trochu ostřejším tónem se ho zeptala:

„Jak vám mohu pomoci?“

Po pár vteřinách promluvil, ale mně to připadalo jako věčnost. „Ano. Hledám Nicole Stephensen.“

„A můžu se zeptat kdo ji hledá?“ zeptala jsem se, v jeho krásných očích se zalesklo překvapení, a když pak odpověděl: „Jmenuji se Salvátor Guiliani.“ To vypadalo, jako by očekával, že vím o koho se jedná, ale já měla v hlavě ještě větší zmatek, než na začátku.

Zničehonic jsem za sebou uslyšela kroky, a pak jen cítila, že si Jason stoupl po mém boku, jakoby očekával problémy. Nepochybovala jsem o tom, že Jason tohoto Salvátora zná.

„Jasone. Co se děje?“ Ani se na mě nepodíval a vykřikl: „Jdi dovnitř, Nicole.“ Ale to bych nebyla já, kdybych nezačala protestovat.

„Jasone! Nejsem malý dítě, takže mi okamžitě řekni, o co jde!“

Podíval se na mě. „Tohle je Salvátor Guiliani,“ řekl, jenom jsem pokrčila rameny na znamení, aby pokračoval. „Náš král.“

Začala jsem se smát a vůbec jsem nemohla přestat.

„Král?! Vážně, Jasone. Kdo to je?“ Ale když jsem se podívala do Jasnovo šedomodrých očí, nebylo v nich ani památky po vtipu.

„Pokud vím, tak USA je demokratické soudě, podle prezidenta, který se jmenuje Barack Obama.“

Jeho oči pořád měly takový divný pohled a tak jsem pokračovala.

„A ty vůbec nevypadáš, jako Američna, spíš jako Ital.“ Otočila jsem se zpátky na našeho návštěvníka – pokud se to tak dá říct – ten měl zvednuté jedno obočí a na obličeji mu pohrával nesnesitelně arogantní pohled, ale z nějakého důvodu vypadal rozkošně. Vypadalo to, že ani jeden z nich nemá, co říct a tak jsem zasáhla.

„Víte, co? Chci vědět všechno a nejlepší prostředí vhodné pro povídání a vysvětlování bude u nás v obýváku.“ Oba dva muži současně kývli hlavou, a tak jsem řekla: „Tak pojďme.“

Šla jsem jako první. Vešla jsem do předsíně, a když jsem uslyšela tiché cvaknutí dveří, šla jsem do pokoje, který byl spojený s kuchyní. Obývací pokoj byl ze všech místností v domě nejprostornější a nejsvětlejší. Na zdech skví světle růžová barva, také na nich visí pár obrazů, například noční New York, pohled na Eifellovu věž nebo Londýn, ponořený ve tmě. Na jedné straně leží sedačka, na které jsou malé barevné polštářky, a na straně naproti ní je stolek s televizí. Celému pokoji vévodí velké okno, díky němuž do pokoje proudí velké množství světla.

Otočila jsem se na našeho hosta a řekla: „ Posaďte se, prosím.“

Ten jen přikývl, řekl: „ Děkuji.“ A usmál se na mě.

Myslela jsem, že omdlím, jeho pohled mě málem dostal do kolen, ale já se přemohla.

„Jasone. Prosím, nabídni našemu hostovi něco k pití a občerstvení," řekla jsem.

Jay se nadechoval k protestu, a tak jsem dodala: „Udělal bych to sama, ale radši se půjdu obléct do něčeho, z čeho mi nebude vidět spodní prádlo.“

Salvátor se ozval: „ Mně se tvé dočasné oblečení líbí, kvůli mně se převlíkat nemusíš, cara.“

Jay na něj vrhl svůj pohled a vypadalo to, že se strhne bitka, a tak jako vždycky se do toho vložila má maličkost.

„Jasone, to pití. A ty, jestli ještě jednou vypustíš něco takového z pusy, vyrvu ti jazyk a dám si ho k obědu. Rozumíme si?“ Hodila jsem na něj svůj pohled "Jestli něco řekneš, jseš mrtvej" a on se jen usmál a řekl: „Rozumím.“

Jason vypadal, jako kdyby se každou chvílí měl udusit smíchem, omluvil se s tím, že jde pro to pití a já se vydala po schodech nahoru do svého pokoje. Ze své šatny jsem vytáhla jednoduché džínové kraťasy, které podtrhovaly mé krásné nohy a volnější tílko. K tomu černé tenisky, náušnice, náramky a mohla jsem jít zpátky dolů. Když jsem vešla do obýváku, dost mě překvapilo, co jsem tam našla. Salvátor seděl na sedačce, pohodlně rozvalený na polštářcích a Jason byl u zdi naproti oknu, a jak to vypadalo, nemohl se hnout, jakoby ho nějaká neviditelná síla držela u zdi a vůbec nepolevovala, a když jsem se podívala zpátky na Salvátora, uvědomila jsem si, že to je on, kdo ho drží.

„Nech ho na pokoji!“ vykřikla jsem, ale marně. Asi je na čase, abych se zapojila do jejich malé hry.

Nicoles outfit

Living room

House

Autor: TeresaK (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech vlkodlaka - 2. kapitola: