OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 10. kapitola

23.11.2011 (15:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1338×

Akce a reakce…

Zaslechla jsem zvuk, který k domu ani naší konverzaci nepatřil. Zbystřila jsem. Fountain to postřehla a nadechovala se k otázce. Naznačila jsem jí ať je tiše a nehýbe se. V tuhle chvíli mě napadala jen jedna osoba, která se plíží ve stínech. Jednak na efekt, ale především protože musí. Slunce bylo totiž stále ještě poměrně vysoko nad obzorem. Postavila jsem se a zapojila všechny smysly, abych tu mrchu vystopovala. Nic. Byla zatraceně dobrá. Vykoukla jsem z místnosti a najednou ucítila náraz. Tlačila mě na protější stěnu s rukou pod mým krkem. Ještě, že nemusím dýchat.

„Svině!“ zasyčela, když jsem se zdatně vzpírala a mrštila se mnou o další stěnu. No, spíš knihovnu.

„To jako vážně?“ podívala jsem se jí posměšně do tváře a za zády schovávala kus odlomeného dřeva. Fountain vyděšeně zírala do mé i její tváře. Lidstvo o nás vědělo, naše skutečné tváře, ale viděl jen málokdo. Z vlastní, i když dávné, zkušenosti vím, že příjemný pohled to není ani v případě, že ho čekáš. Svou rychlostí jsem se zvedla a vrhla se na Ave. Nějakým záhadným způsobem se mi povedlo zablokovat jí obě ruce a zabodnout jí tu velkou třísku do srdce. Už naprosto klidně jsem sledovala, jak šedne a na krku jí vystupují žíly. Naposled se na mě podívala a nasadila lehký úsměv.

Zvedla jsem se z jejího bezvládného těla a klekla si vedle. Lehce jsem zavřela její víčka a setřela slzu, která jí stékala po spánku. Byl konec. A mohl být už dávno. Pomsta, po které toužila, byla dokonána už hodně dávno. Já byla jejím ztělesněním, to ale Ave nevěděla. Jestli pro mě bylo těch dvě stě let peklo, co to bylo pro ni? Při pohledu na její tvář jsem začínala být sentimentální. Raději jsem se zvedla a spatřila při té příležitosti rozbitý bar.

„To jako vážně?“ zaskřehotala jsem znovu. Nic nedokáže tolik pokazit den, jako rozbité zásoby chlastu. Stoletého chlastu. Chlastu k nezaplacení! Kruci! Já toho Damona asi zabiju!

„Je mrtvá?“ zakníkala Fountain. Otočila jsem se k ní a až teď si všimla, jak je přikrčené v rohu.

„Jo. Vstávej.“ Podávala jsem jí ruku. Váhala, ale nakonec ji přijala. Byla vyděšená, hodně vyděšená.

„Hádám, že už chápeš má slova,“ zazubila jsem se, znovu sklopila hlavu. Jako dnes už tolikrát.

„Tak co? Pořád chceš pátrat po svém spojení se mnou?“ rozvalila jsem se zpět v křesle. Jen zakroutila hlavou.

„Tak vypadni. A pohni, po setmění ti tu totiž nikdo nepomůže. Až projdeš okolo toho baru, jsi v bezpečné zóně,“ odsekla jsem jí. Nevím, proč jsem na ni dostala vztek. Sebrala se a utekla. Kdo by neutíkal v její pozici.

Schoulila jsem se v křesle a pozorovala Ave. Jak moc živě jsem si pamatovala její uslzenou tvář, když se snažila vzkřísit svého přítele. Od té doby jsem ve chvílích, kdy nebyl Damon na blízku, v koutku duše přemýšlela, co budu dělat. Nechtěla jsem se stát tím, čím byli oni a zároveň jsem věděla, že jediná věc, kvůli které bych asi dokázala opustit Damona je ta, kterou udělal. Takhle jsem tam seděla, dokud slunce nezačalo padat za obzor. Potom jsem vzala její tělo do náruče a bleskurychle s ní doběhla na kopeček za městem. Položila jsem ji do měkké trávy a její hlavu si dala na klín, hladila jsem ji ve vlasech a pozorovala, jak slunce mizí. Byl to každodenní proces, ale pro ni po dlouhatánských letech první a zároveň úplně poslední. Bylo možná zvrácené, co jsem právě dělala, ale pomohlo mi to uvědomit si, jaké jsem měla štěstí v neštěstí. Když slunce zapadlo, vykopala jsem jámu a opatrně ji uložila do hlíny. Čerstvou zeminu jsem pokryla kameny a stloukla takový nic extra kříž. Než jsem ho zaryla do země, vyryla jsem na něj její jméno nehtem. Ani nevím, proč jsem to všechno udělala.

Nakonec jsem pomalu zamířila tam, kam vždycky. Do baru. Ve dveřích jsem však ztuhla. Poslední, co jsem potřebovala, byl Damon na mojí barové stoličce. Bohužel, barman mě zmerčil a postavil mi panáka hned vedle něj. Když se otočil a uviděl mě, nasadil svůj typický úsměv. Povzdechla jsem si a zasedla vedle něj. Zírala jsem postupně do skleničky a před sebe a zarputile odmítala mu pohlédnout do tváře. Periferně mi však neuniklo, jak dobře se baví.

„Přestaň,“ zavrčela jsem na něj asi po půl hodině. Jen se tiše zasmál a otočil se ke svojí skleničce.

„No tak, nedělej, že mě nerada vidíš,“ začal, když se napil.

„Máš pravdu, vážně nerada tě vidím,“ odsekla jsem mu.

„Co tu vlastně chceš?!“ dodala jsem vzápětí.

„Vidět tě, to je zakázaný?“ odpovídal otázkou, jako vždycky.

„Někomu jako ty? Jo,“ pokračovala jsem v nepříjemném tónu hlasu.

„Ale no tak, děláš, jako bys nebyla ráda, že jsem to udělal.“ Překročil hranici. Zvlášť dnes. Poprvé jsem se na něj otočila a vrazila mu největší ránu, jakou jsem kdy dala. Potom jsem odešla z baru. Zvuk mých podpatků se rozléhal ulicí a jasné do světa vykřikoval můj vztek. A bolest. Slova, která pronesl s takovou lehkostí a arogancí. Celé ty roky jsem si myslela, že je mu to líto, že to udělal jen v nouzi.

Zavřela jsem oči a šla po paměti. Potřebovala jsem utišit to pálení. Bohužel, jsem brzy narazila. Před pádem mě zachytily něčí ruce. Zděšeně jsem Damonovi pohlédla do tváře. Trvalo mi několik sekund, než jsem si uvědomila realitu a potom jsem se mu snažila vysmeknout. Mlčel a jen mě pevně držel. Nakonec jsem to vzdala. Pustil mě.

„Jsi sexy, když se zlobíš,“ pousmál se a tím mě znovu vytočil. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Provokativně pokrčil rameny.

„Jak tohle sakra můžeš říct! Jak jen můžeš!“ začala jsem mu vztekle bušit pěstmi do hrudníku.

„Zničil jsi mě, parchante! Zničil! Rozumíš mi?! Jak jsi jen mohl?! Jak ti to sakra může být jedno?!“ nepřestávala jsem vyvádět jako malá holka. Veškerý můj vztek a frustrace se vydraly na povrch. On tam jen stál a nic neříkal. Nechal se. Beze slova, bez výrazu.

„Věděls o mně všechno! Úplně všechno! Proč jsi to sakra udělal?! Proč do hajzlu?! Proč?!“ ječela jsem a nechávala slzy volně v proudech stékat po svých tvářích. Během posledních vět už reagoval, snažil se mě uklidnit a nakonec přitiskl těsně k sobě, do svého obětí.

„Proč?“ zašeptala jsem mu mezi vzlyky do hrudníku. Pravou rukou mě hladil po vlasech a políbil na temeno.

Stála jsem tam, v jeho pevném objetí a zoufale vzlykala. Všechno to trápení se vydralo na povrch. Bylo mi jedno, že je to on, kdo mě teď objímá. Zavřela jsem oči a přestala se snažit zastavit tok vzpomínek na dobu, kdy jsem tak zbrkle opustila Mystic Falls.

„No tak, vstávej, ubožačko!“ ryl do mě nějaký policista klackem. Zamžourala jsem do slunce, které mi spalovalo oči skrze stromy. Musela jsem usnout krátce po příjezdu do Washingtonu. Ani nevím, kudy jsem jela, jak dlouho. A proč vlastně sem. Líně jsem se posadila a ignorovala vytočený pohled toho kreténa, co mě probudil. Cítila jsem se zvláštně. Nebyl to dobrý pocit. Jako hlad a žízeň dohromady. A všude kolem bylo tolik zvuků. Třeštěla mi z toho hlava. Trhavě jsem se rozhlížela a spatřila lidi. Spousty lidí.

„Neslyšelas?! Koukej vstávat a padej odsud!“ švihl mě tím klackem přes bok. Čekala jsem bolest, ale nepřišla. Necítila jsem vůbec nic. Jakoby se mě ani nedotkl. Ale nehorázně mě vytočil. Naštvaně jsem se podívala nahoru, směrem k jeho obličeji, s cílem mu od plic říct pár pěkných slov z mého slovníku. Můj pohled se zastavil u jeho hrdla. Hypnotizovala jsem drobné žilky pulzující mu pod kůží. Najednou všechno okolo utichlo a já slyšela jen tlukot jeho srdce. Nic jiného neexistovalo. Ani jsem sama nepostřehla ten mžik, kdy jsem se přesunula a zakousla. Cítila jsem, jak mé zvětšené špičáky razí cestu jeho kůží k čerstvé krvi. Nedokázala jsem to zastavit, ovládnout. A najednou byla všechna pryč. Vysála jsem ho až na kost. Až teď mi došlo, co jsem provedla. Leknutím jsem ho pustila k zemi. Zorničky měl rozšířené hrůzou, vypadal jako porcelánová panenka. Začala jsem couvat a zmocňovala se mě panika. Těkavě jsem se rozhlížela, zdálo se, že nikdo nic nepostřehl. Dala jsem se do běhu a zastavila se až na náměstí…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 10. kapitola: