Zem, ve které zakázali slunce - 19. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uplynulo dvě stě let od Faithina odchodu z Mystic Falls. Doba se změnila a paradoxně ji donutila vrátit se na místo, kde všechno její utrpení začalo, do Denveru. Vzpomínky se pomalu vrací s událostmi, jež se po letech opakují. Dokáže Faith, plná nenávisti vůči celému světu, unést tíhu dávné minulosti? Setká se znovu s Damonem? Jak se vypořádá s nástrahami, který jí i celému jejímu druhu tento svět přichystal?

Damonova romantická stránka?

26.12.2011 (13:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1333×

Snubní prsten…

„To mi připomíná, něco pro tebe mám.“ pokračoval v šeptání a z kapsy vytáhl prstýnek. Šokovaně jsem se na něj podívala. Byl nádherný. A povědomý. Patřil přece té holce, kterou jsem dnes zabila!

„To nemyslíš vážně, že ne?“ podívala jsem se na něj s panikou v očích. Dost neurčitě se na mě podíval, asi netušil, kterou věc mu právě vyčítám. Popravdě jsem to netušila taky. Moje psycholožka by asi řekla, že mu vyčítám, že je to prstýnek tý holky, abych utekla, před faktem, co všechno to znamená. Nevěděla jsem jak se zachovat.

„Stejně si ho navlíkneš,“ prohlásil nakonec sebejistě. Podezřívavě jsem se na něj podívala, ale jemu to připadalo spíš komické.

„Znám tě,“ konstatoval a odešel. Zůstala jsem tam stát jako opařená, s prstýnkem v ruce. Asi po pěti minutách jsem bezmocně rozhodila rukama. Uvelebila jsem se ve svém křesle na balkoně a zkoumala prstýnek. Připadala jsem si jako v království absurdity. Všechno, co se stalo do teď, co se stane potom, co se děje teď. Musela jsem se začít smát. Celý život jsem se to snažila vzít jako realitu, v tuhle chvíli, pravděpodobně stále ještě alkoholem v krvi, mi to připadalo jako fakt špatný vtip. Možná by bylo lepší jít spát. Možná. To bych ale nesměla na cestě do postele potkat Damonovu vitrínku s chlastem…

„Vstávej, opilče.“ Shodil mě pobavený Damon z postele.

„Přijď příští tisíciletí a zvážim to,“ zavrčela jsem do polštáře, který jsem strhla sebou. Hlava mi třeštila a žaludek vykazoval extrémní nevolnost. Kocovina. Sakra!

„Rád bych, ale tvá kamarádka dole ve sklepě vypadá, že už nevydrží ani den, natož tisíc let,“ zazubil se nade mnou a sebral mi deku.

„Nevidíš, že jsem společensky zmožena?“ zaskuhrala jsem.

„No, možná bych bral větší ohledy, kdyby si nevyžahla zásobu vodky,“ komentoval to jen a hodil po mě moje věci. Se vší námahou jsem se oblíkla a odešla do koupelny si namalovat obličej.

„Co to kurva…?!“ podívala jsem se na prstýnek na levý ruce, zatímco Damon se nepřestával bavit.

„Já ti včera řikal, že budeš dneska protestovat, ale ty ses prostě rozhodla. Jsi vážně roztomilá, když jsi pod parou,“ vysmíval se mi dál.

„Alespoň někdo se tu baví. Jdu si dolu udělat vajíčka a pak vysvětlit našemu hostovi, že musí umřít,“ odsekla jsem otráveně, když jsem míjela jeho dokonalou hruď.

Sešla jsem do kuchyně a začala si líně na pánvi míchat vajíčka se slaninou, nepřestávala jsem se přitom držet za hlavu. Kde je ta zatracená regenerace teď?!

„Konečně,“ ozvalo se sarkasticky v obýváku. Podle hlasu bych to tipla na Elenu.

„Já nemám důvod spěchat, mě nikdo po krku nejde,“ ozvalo se s falešnou milostí na odpověď. Trpí snad Elena samomluvou? Otočila jsem se a pak mi docvaklo, že jsem pozapomněla na Katherine. Mají i stejnej hlas. Proboha. A jen tak mezi řečí, netvrdila mi Caroline, že už po Kath nikdo nejde? Že by byla holka tak aktivní a bez nepřátel nevydržela? Asi jí začnu mít ráda. S ní se člověk určitě nenudí.

„Abych si nevyžehlila vlasy,“ zasyčela pravděpodobně Katherine.

„Neboj, tvoje faleš z tebe čiší na kilometry daleko, nás dvě si fakt nespletou,“ odpálila ji Elena. Dál už nemluvily a já jsem neměla čas pozorovat, co dělají. Soudě podle ticha, nábytek o sebe nerozbíjely. Tohle je vážně veselá domácnost. Měla bych s Care hodit řeč, abych zjistila, jak to tady funguje.

Rozdělila jsem vajíčka na dva talíře a vydala se do sklepení. Fountain jsem našla rychle. Byla protivná a dost hlasitě prskala vzteky. Beze slova jsem vstoupila do místnosti a podala jí jídlo. Vzít si ho ode mě nechtěla, tak jsem ho položila vedle ní. Potom jsem si sedla na druhý konec místnosti a opřela se o zeď.

„Hezkej prstýnek,“ prskla po mně. Protočila jsem oči v sloup. Budou si mě kvůli tomu snad všichni dobírat?! Jí to ale můžu vrátit.

„Jop, Damon ho vzal včera holce, kterou jsem na lovu zabila,“ odpověděla jsem jí s potěšením. Sklopila zrak.

„Tak fajn, vezmu to narovinu. Musíš umřít,“ oznámila jsem jí. Vytřeštila na mě oči.

„Jak to sakra myslíš?!“ vyštěkla.

„Zasekla ses v mojí časový smyčce. Tenkrát jsem měla umřít, ale nestalo se. A musí se stát, jinak se to bude opakovat,“ vysvětlila jsem jí, co nejkratčeji.

„To nemyslíš vážně, viď? Nejdřív mi zachraňuješ krk a chováš se jako kamarádka, abys mě pak poslala na smrt?“ nasadila tragikomický výraz. Povzdechla jsem si a přešla jsem k ní.

„Taková jsem prostě já. Takoví jsme my. A já tě nenechám se stát jednou z nás,“ podívala jsem se jí do očí.

„Tohle za mě rozhodovat nemůžeš!“ vyštěkla.

„Tak fajn,“ odsekla jsem a čapla ji za předloktí.

„Co to děláš?“ skuhrala, když jsem ji táhla lesem. Na kraji jsem ucítila lidskou přítomnost.

„Chceš se rozhodnout sama? Fajn, tak já ti ukážu, co si chceš vybrat. Když o to budeš dál stát, přeměním tě klidně sama,“ oznámila jsem jí příkře. Nadechovala se k odpovědi.

„Drž hubu,“ zasyčela jsem a obě nás ukryla za strom. Pozorovaly jsme tátu a jeho asi sedmiletého synka, jak sbírají houby.

„Tati támhle!“ zavolal a ukázal kamsi.

„Dobře, počkej tu a já tam vlezu,“ rozkázal mu otec. Nechala jsem své špičáky vystoupnout a ignorovala její zděšený pohled. Ve chvíli, když otec vzdálil od svého synka, bleskurychle jsem se přemístila a mé zuby rozervaly chlapcovo hrdlo. Slyšela jsem jen její přidušený výkřik. Jistě, tohle zabere vždycky. Stejnou rychlostí jsem se přemístila zpět za ní. Schválně jsem si nechala svou tvář i krev, která špinila mé rty.

„Tak co, připravená?“ zeptala jsem se provokativně. Ustoupila o krok dozadu.

„Jak-jak jsi sakra mohla?!“ zašeptala strachem.

„Měla jsem žízeň“ p,okrčila jsem rameny.

„Jen tak?! To prostě jen tak někoho zabiješ? Tobě je to úplně jedno?!“ přeskakoval jí hlas, třásla se. Jen jsem se pousmála. Ne, nikdy mi to nebylo jedno. V koutku duše. Ale to jsem jí říct nemohla. Ani to, že mě tváře mých obětí občas pronásledují. Nikdy nikomu jsem to neřekla a neřeknu. Protože to, s čím každý den bojuju, lidská bytost nikdy nemůže pochopit a upír to chápat nemusí, ten to sám moc dobře zná. Ona mě musela vidět jako zrůdu, jako něco, čím se nikdy nechce stát.

„Jo, přesně tak. Co víc? Užívám si to! Chápeš? Tak co? Chceš to?“ třásla jsem s ní. Vypadala, že strachy zešediví. Pustila jsem ji a vrátila svou tvář do normálu.

„Tak vidíš,“ zasmála jsem se a táhla ji zpět domů. Cestou jsem urvala kus větve.

„Na co to máš?“ ptala se šeptem.

„Na tvýho přítele,“ odpověděla jsem jí klidně. Ještě před hodinou by asi prskala a nadávala, ale teď jen mlčela a se sklopenou hlavou mě následovala. Doma jsem ji usadila na gauč a vydala se do sklepení za Samovým bratrem. Jakmile jsem překročila práh, namáčkl se na zeď. Jistě, já byla jeho noční můra pravděpodobně celé ty roky. S přiblblým úsměvem jsem mu vrazila kůl do srdce.

„Pardon kámo, poslouží to vyšším účelům,“ zašeptala jsem mu ještě do ucha, než definitivně opustil tento svět.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction