OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 3. kapitola

28.10.2011 (15:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1598×

Posedlost je strašná věc…

Už pomalu svítalo, když mé nohy překročily hranici naší čtvrti. Pravou ruku jsem měla stále ještě od krve a něco mě stále nutilo se přiblble smát, ale uvnitř jsem šílela. Damon byl ve městě? Nebo dokonce ještě je?! Nenapadalo mě, co udělat. Nechtěla jsem opouštět Denver. Roky jsem strávila všude jen ne blízko jakéhokoliv z mých bývalých domovů. Potřebovala jsem se na chvíli usadit, alespoň na pár let. Denver se zdál být ideální, musel být! Došla jsem domů, shodila ze sebe oblečení a společně s rukama si opláchla i obličej. Silné černé linky mi stékaly po tváři jako slzy. Je to tak dávno, co jsem naposledy brečela.

„Faith?!“ ozvalo se zezdola. Musel to být Sam, nikdo jiný by si sem netroufl a jiní upíři dovnitř nemůžou. Hodila jsem na sebe tričko a sešla na schody.

„Copak, přišels mě zabít?“ vyzývavě jsem se zašklebila. Věděla jsem, že nepřišel. Nedokázal to. Nikdy. Neměli jsme spolu žádný vztah, tedy alespoň ne já vůči němu. Ale byla jsem jeho posedlost. První upírka, kterou viděl chodit na slunci. Trvalo mu měsíce to zjistit. Věděl o nás snad všechno, co mohl kdy zjistit a já se pro něj stala ztělesněním jeho vědomostí. Nebyl typickým lovcem, on nejen, že upíry nenáviděl, zároveň ho fascinovali.

„Vzbudila jsi pěkný rozruch, budou na tebe čekat u bran,“ oznámil mi a začal se promenádovat po domě a prohlížet si ho.

„Díky za varování, ale víš jak, je mi to jedno,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a nalila mu skleničku. A podala mu ji.

„Co víš o Salvatorech?“ vybalil okamžitě, věděl, že nemám ráda chození okolo horké kaše.

„Nic, do čeho bys měl strkat nos,“ odpověděla jsem ostře.

„No tak, neptám se, jakej byl ten starší v posteli,“ zkusil to dost nevhodným způsobem. Rychlostí své nadpřirozenosti jsem ho přirazila ke zdi.

„Nerada se opakuju, Same,“ zavrčela jsem a jazykem zaregistrovala své vysunuté špičáky.

„Uklidni se jo? Omlouvám se.“ Zvedl ruce. Vrátila jsem svůj obličej do původního stavu a povolila stisk jeho krku. Potom jsem si sedla na pohovku. Ještě chvíli si tiše mnul krk.

„Měl bys jít,“ oznámila jsem mu. Nic nenamítal. Přišel beze zbraní a věděl, že v tomhle stavu s ním rozumně komunikovat nebudu. Sebral se a odešel.

Potřebovala jsem vyčistit hlavu. Sebrala jsem z poličky deník a vydala se k Damienovu hrobu. Opřela jsem se o chladný kámen a otevřela deník s jediným záznamem, tím včerejším. Ráda jsem čítala své deníky, milovala jsem své vzpomínky, je jedno, jak bolestivé byly. Ten vánek, který tu byl i včera znovu profukoval prameny mých vlasů a hladil mě po tvářích. Přesně tak, jak hladíval Damien. Podívala jsem se na oblohu a potom se usmála. Co teď asi dělá tam nahoře? Sleduje mě? Chce, abych šla konečně za ním? Já bych to určitě chtěla, čím dál častěji víc než cokoliv jiného. Jenže co bych tam asi tak dělala? Takoví jako já nemají právo klepat na nebeskou bránu. Co bych jim asi tak řekla? Zabila jsem stovky možná i víc lidí, vůbec mě to nemrzí, ale hrozně ráda bych se stavila aspoň na kafe? To asi vážně ne. Něco mi říká, že by to tak úplně neprošlo. Po kapsách jsem nahmatala propisku a dala se do psaní.

Milý deníčku,

věděla jsem, že návrat domů bude těžký, že vůbec usadit se na pár let bude těžké. Ale že to bude takhle těžké mě ani ve snu nenapadlo. Když mi dnes Sam oznámil, že je nebo minimálně byl Damon poblíž, dostihl mě nepopiratelný pocit, že všechno, co se může podělat, se podělá. Vím, že byly za ty dlouhé roky i dny, kdy jsem si stýskala, ale taky vím, že mu nedokážu čelit tváří v tvář. Ne dnes, možná už nikdy. Nechci se s ním znovu setkat. Nechci mu znovu podlehnout. Nedokážu mu odpustit. Nikdy! Nemůžu vedle něj usínat, kráčet po jeho boku, dívat se mu do očí. A po letech se opravdu bojím. Bojím se, že mě dostihne. Že se z ničeho nic prostě objeví, nasadí ten svůj arogantní úsměv, který mě donutí mu padnout ke kolenům a už nikdy mi nedovolí odejít. Vezme mi i to poslední. Mě samotnou. Vím, že si poslední dobou stěžuju na samotu, ale já už nedokážu žít ve společnosti. Neumím to. A nechci se tomu znovu učit. A už vůbec ne kvůli němu. Tak proč mi sakra tolik chybí?!

Jemně jsem bouchla tužkou o papír a skousla si ret. Byla jsem v opravdu nepříjemné situaci. Utíkala jsem před minulostí a přitom stála na jednom místě a čekala na něj, až si mě najde. A zase to tu bylo. Ten pocit nesnesitelné nenávisti a zároveň lásky. Milovala jsem ho tak, že bych pro něj udělala cokoliv a on to věděl. Když jsem tenkrát odešla bez pořádného rozloučení, věděla jsem, že to asi nenechá být. Uměl se skvěle schovávat ve stínech, čekat. Je mu jedno jak dlouho, času má dost, my oba. Seděla jsem tam, zoufale zaklapla deník a nechala se chladit náhrobkem. Všude kolem bylo naprosté ticho, úžasné ticho. Nikdy se ho asi nenabažím. Natáhla jsem si nohy a nechala se unášet sněním.

Procházela jsem hlavní ulicí Mystic Falls, byl krásný podzim, docela živo. Rozhlížela jsem se tu, abych si všechno zapamatovala, až se vzbudím.

„Faith,“ volal na mě někdo a následně jsem ucítila jemné zatahání za kabát. Podívala jsem se dolů, abych spatřila tu nejkrásnější andělskou tvář.

„Marcusi!“ vykřikla jsem a zvedla ho do vzduchu. Smál se a já se nemohla vynadívat na jeho čokoládové oči a dolíčky ve tvářích. Přivinula jsem ho k sobě, div jsem ho neumačkala.

„Miluji tě, bráško! Tak moc tě miluju!“ vzlykla jsem mu do malých ramínek.

„Já tě pžece taky miluju,“ odpověděl mi trochu zaskočený.

„Já vím zlatíčko, já vím,“ zašeptala jsem a políbila ho do vlasů.

„Mačkáš mě, pusť.“ Zatlačil mi ručičkama do hrudníku.

„Promiň, promiň.“ Postavila jsem ho na zem.

„Faith, Marcusi, pojďte domů na večeři!“ ozvalo se kousek před námi.

„Mami?“ vzhlédla jsem a slyšela svůj hlas, jak se zlomil…

Mámina tvář mě probrala ze snění. V žádném snu od doby, co jsem je opustila, mi nebylo souzeno slyšet víc než jedinou větu, cítit její blízkost. Tolik jsem jí ublížila, vím to. Chodívala jsem roky sledovat její každodenní pláč. Tolikrát jsem mohla zaklepat na okno a říct, že jsem se vrátila, že tu pořád jsem a vždycky jsem byla, že jsem pořád maminčina holčička jen se pár věcí změnilo. Ale neudělala jsem to, neměla jsem dost odvahy a sil. Bylo jednodušší prostě utéct od všeho toho rozhodování, trápení, slz. A teď za to pykám. Nemůžu to vrátit zpět a napravit. Ani ve snu ne. Zapomněla jsem. Všechno si pamatuji, celý svůj dlouhý život. Až na jedinou věc. Maminčino objetí a smích. Ani nevím, kde je pohřbená. Nevím o ní nic. Kde skončila? Měla ještě děti? Zamilovala se znovu? Maminka. Vyryla jsem to slovo propiskou na desky deníku a roztřesenou rukou ho pohladila. Jediný hřích, kterého lituji. Maminka.

„Tušil jsem, že tu budeš,“ ozvalo se za mnou a já strnula. Ten hlas. Vrýval se do mé paměti a násilím otevíral jednu z nejhlubších ran…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 3. kapitola: