OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (15. kapitola)

29.06.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 736×

Loki s Aldrif tiše sledovali, jak rudé asgardské slunce zdánlivě mizí ve vlnách oceánu, a neodtrhli od něj oči dřív, dokud úplně nezapadlo za obzor. Teprve pak Loki poznamenal, že už by měli jít a jeho nevlastní sestra ho neochotně následovala ke koním, kteří se spokojeně pásli na keřících rostoucích na okraji písečné pláže.

I tak ale dorazili zpět do stájí až v době, kdy už se všude po městě rozsvěcely lampy a večerní siesta se v ulicích hlavního města zvolna měnila v noční život. Naštěstí se však nemuseli obávat, že by to některému ze zaměstnanců stájí vadilo, nebo to k nim dokonce přilákalo nevítanou pozornost. Všude kolem paláce stále ještě panoval čirý pracovní ruch, a když vedli Branda a Tordena do jejich boxů, nikdo z podkoních se jich na nic neptal. Osob, které jim svá zvířata svěřovaly ještě mnohem později, a přesto pro ně vyžadovaly kompletní servis, včetně důkladného hřebelcování a čištění kopyt, měli mezi svými zákazníky víc než dost, a tak se ani oni dva nemuseli bát, že by se o dva nádherné hřebce, díky kterým měli možnost strávit příjemné odpoledne, nikdo nepostaral.

Stačilo je jen předat do rukou profesionálních podkoní a mohli v klidu odejít, ale to by Loki nesměl začít (jménem krále, pochopitelně) cosi řešit s vrchním, královským podkoním, který zodpovídal za přípravu zvířat do blížící se bitvy a tak trochu pozapomenout svou všetečnou sestřičku hlídat. Aldrif tak díky jeho chvilkové nepozornosti dostala možnost se trochu projít kolem a důkladně se seznámit s ostatními zvířaty, čehož ihned využila a velmi rychle nalezla něco, co ji mělo dnešní výjimečný den ještě trochu zpestřit.

Shodou náhod se totiž dostala až zpátky k boxu označeném královským erbem a stejně jako prve si v něm i nyní zvědavě prohlížela překrásného, majestátně působícího bělouše, který na ni přezíravě shlížel ze své nezanedbatelné výšky a nevypadal nadšený z toho, že za ním jeho právoplatný majitel už skoro vůbec nechodí, a když náhodou přijde, chová se jinak, než byl zvyklý (nebo si dokonce dovede úplně cizího koně). Ale to nebylo to hlavní, co ji zaujalo…

Teprve teď, když ruch ve stájích poněkud utichl, si všimla, že vzadu za královým hřebcem je ještě jedno podobně označené stání a zvědavě k němu zamířila. Bylo o něco menší a vypadalo na její vkus trochu neupraveně (přinejmenším byly všude vidět narychlo zatlučené díry a nevzhledné praskliny ve zdech), ale uvnitř se skrýval někdo, kdo rozhodně stál za pohled…

Vysoký, štíhlý anglický plnokrevník, uhlově černé barvy s lesklou srstí a jiskrnýma očima ji na první pohled okouzlil, a přestože vzpurně pohazoval hlavou a zlověstně frkal, připadal jí jako to nejkrásnější zvíře, které kdy viděla. Jako by ji na něm cosi hluboce upoutalo, ale nedokázala přesně říct co…

Ale než to mohla zjistit a přistoupit těsně ke dveřím boxu, zaslechla za sebou Lokiho, jak se po ní shání a pak, když ji konečně spatřil, zaznamenala i jeho spěšné kroky a vzápětí… Ucítila, jak ji nečekaně silně popadl za paži a… stáhl ji zpět.

„Au, co děláš?“

„Tam nechoď!“ Netvářil se rozzlobeně, jak očekávala, spíš vyděšeně a jeho oči prozrazovaly, že nejde o hru ani o žádnou recesi. Myslel to smrtelně vážně…

„Proč? Co je to za zvíře?“

„To je Hejri. Odin ji zhruba před rokem a půl daroval naší matce. Je hrozně divoká.“

„A?“ Nechápala, proč ji nechce pustit k nějaké sotva odrostlé kobylce, když neměl problém vzít ji ke dvěma statným hřebcům a na jednoho jí dokonce dovolil sednout a ještě na něm závodit, ale nepřestával se tvářit velmi vážně.

„Mohla by ti ublížit od… ehm, od matčiny smrti je neovladatelná. Frigga byla jediná, která ji zvládla,“ vysvětloval potichu a nepřestával těkat očima po bezpečně zavřených dveřích boxu, na nichž si až nyní všimla dvou masivních petlic. „Ty dvě se do sebe zamilovaly na první pohled a Hejri ji poslouchala na slovo, ale když za ní přestala chodit, začala být agresivní a došlo to tak daleko, že se ji i ti nejzkušenější podkoní bojí pustit z boxu. Už celé měsíce nebyla venku, což ji ještě víc traumatizuje, ale jinak to nejde. Zranila už několik zdejších zaměstnanců. Musel jsem nařídit, aby k ní chodili jen v nejnutnějších případech a vždycky minimálně dva.“ Poukázal na otlučené a proražené zdi, které nejdřív považovala za nedbalost, ale nyní už bylo jasné, že jsou to stopy po kopytech, ale Aldrif jeho slova hluboce zasáhla a vůbec nešlo o to, že by dostala z toho nebohého zvířete strach.

„Ach bože, to je hrůza. A to je tu pořád takhle zavřená? To bych zuřila taky!“ Obrátila se ke kobylce, která si ji upřeně prohlížela a neměla pocit, že by v jejích hlubokých, inteligentních očích viděla sklony k násilí. Spíš jen… nekonečný smutek, kterému velmi dobře rozuměla.

Pokud šlo o Friggu a její tragický skon, cítila to úplně stejně! „Ztratila svou paní, třeba se jí prostě jen stýská.“ Chtěla se vrátit ke dveřím boxu, ale znovu ji stáhl zpět.

„To je možné, ale ty ji utěšovat nepůjdeš. Nechci tě sbírat z podlahy po kouskách!“ Opravdu o ni měl strach, což jí podvědomě dělalo dobře, ale navenek se tvářila, že ji to omezuje.

„To nech laskavě na mně. A navíc…“ Znovu k neklidnému koni zvedla oči a nepatrně se na něj usmála. „… mi určitě neublíží.“

„A jak to víš?“

„Patřila přeci naší matce.“

„To neznamená, že tě nezadupe do země!“ odporoval vztekle, ale její tvrdohlavost se té jeho hravě vyrovnala (to ostatně věděl dávno).

„To možná ne, ale současně to znamená, že nemůžu dovolit, aby se tu utrápila k smrti, k čemuž určitě nemá daleko, když tu trčí zavřená už bůhví kolik měsíců!“ odporovala umíněně, a než se nadechl k dalšímu argumentu, prudce setřásla jeho ruku a v minutě se probojovala skrze petlice do boxu.

„Aldrif, ne! Okamžitě se vrať!“ sykl nepříčetně, ale ani se neohlédla.

„Neboj, já to zvládnu!“

„No dobře, ale prosím… buď opatrná,“ zamumlal nervózně, když pochopil, že s ní vážně nehne, ale to už obezřetně mířila směrem k Hejri, která nepřestávala pohazovat hlavou a vzápětí předvedla i jedno parádně nerudné zahrabání kopytem.

„Pššt, jen klid, holka. Já ti neublížím.“ Pomaličku postupovala vpřed, s rukama pozvednutýma, aby kobylka viděla, že v nich nedrží nic, čeho by se měla bát, a samotnou ji překvapovalo, jak málo strachu pociťuje. Sice šlo jen o koně a ona nebyla zase tak křehká, jak se mohla zdát, takže by měla přežít jakýkoliv útok, ale i tak by se nejspíš měla divokého zvířete, z nějž měli respekt i zkušení koňáci, bát. Přesto… ji kobylka, která patřila někomu, kdo jí byl tak blízký, fascinovala a přitahovala jako velký, dýchající magnet. Bylo jí té chudinky natolik líto, že se jí nebála ani tak jako z počátku Branda a neměla důvod ji nechat strádat. Byla jen ztracená a zoufalá, ne zlá!  A když si dokázala poradit s Lokim, který na tom byl podobně, proč by jí mělo tak krásné, něžné stvoření dělat problémy? Určitě to dopadne dobře…

„Byl bych radši, kdybys odtamtud zmizela!“ zaslechla tlumený hlas svého bratra, prozrazující, že někde daleko za ní zatíná pěsti a proklíná její umanutost, ale pokračovala dál vpřed a laskavě se na Hejri usmívala.

„Ahoj, děvče. Tak co, jak se máš? Chybí ti tvoje paní, viď…“ zašeptala procítěně a zdálo se jí, jako by sebou kobylka přestala tak prudce zmítat. „Pššt, já vím, jak ti je. Znám ten pocit, že jsi na světě úplně sama a musíš být neustále zavřená, protože tě nikdo kolem nechápe. Ale já ti chci pomoct, tak mi, prosím, neubližuj.“ Došla konečně až těsně k ní a odvážila se ještě trochu pozvednout ruce. „Tak co, dovolíš mi, abych si tě pohladila?“ Pokusila se dotknout její hebké srsti, ale zvíře sebou znovu trhlo a Loki někde daleko za ní tiše zaklel.

Nejradši by do toho boxu okamžitě vtrhl a odvlekl ji odtamtud klidně násilím, ale nedovažoval se zbytečně provokovat tu černou bestii, která ho samotného málem přirazila ke stěně boxu. Nejspíš měl Adrif vylíčit i tuhle příhodu, které se odehrála krátce po tom, co tajně nastoupil na trůn místo Odina a lidé ze stájí ho opakovaně prosili, aby se pokusil kobylku „své ženy“ nějak utěšit, když to byl podle nich on, kdo ji vybral a koupil. A on nakonec svolil, ale k ničemu to nebylo. Tak tak stihl uhnout před jejím kopytem a nemínil takové fiasko ještě někdy opakovat a znovu se před poddanými zesměšňovat (dost na tom, že neměl sílu nechat Hejri z bezpečnostních důvěru utratit, jak po něm někteří podkoní chtěli). A rozhodně nemínil nechat svou nevlastní sestru, aby sama na vlastní kůži poznala, jak moc se v té potvoře mýlila. Nakonec… to však ani nebylo nutné!

Jeho odvážná sestřička se zjevně prvního neúspěchu nezalekla a provedla další pokus se zdvižením rukou, který tentokrát dopadl mnohem lépe. Hejri si na základě její neodbytnosti nejspíš řekla, že tak odvážnou osobu by si měla přeci jen pořádně prohlédnout a Aldrif poskočilo srdce vzrušením, když k ní zvíře znovu nejistě přistoupilo. Ona to nakonec ještě dokáže!

„No pojď, zlatíčko. Pojď ke mně…“ Nechala kobylku, aby jí nervózně očichala ruku a v duchu se modlila, ať z ní cítí alespoň nádech své někdejší paní. A kupodivu…  se zdálo, že její přání bylo vyslyšeno! Hejri po roztažení nozder viditelně zbystřila pozornost, zastříhala ušima, a když znovu pohodila hlavou, nebyla to výhrůžka ani příprava na útok… Bylo to téměř, jako by si uvědomila, s kým má tu čest a snažila se tu novinku, která jí v jejím situaci patrně připadala jako malý zázrak, zpracovat.

„To je ono!“ zaradovala se Aldrif, když nakonec tiše odfrkla a přestala neposedně přešlapovat, a se zatajeným dechem se odvážila zlehýnka přejet konečky prstů po její uhlově černé, hebké srsti. „Hodná holčička. Moc hodná… To je přesně ono, slibuju, že ti neublížím,“ pokračovala v něžném povídání, a než se nadála, Hejri postoupila o další krok k ní a dovolila jí, aby jí zapletla prsty do hřívy a podrbala ji za ušima. Dokonce dobrovolně sklonila hlavu, jako by v její náruči hledala oporu, která jí tolik měsíců chyběla, a už vůbec nepřipomínala toho nepřátelského tvora, kterého v ní všichni zaměstnanci stájí spatřovali.

„No to víš, že jsem tedy, děvenko. A nikam se nechystám, neboj. Hej, opatrně. Ne tak zhurta…“ Musela se zapřít nohama, aby ji kobylka návalem svých citů nedopatřením nepovalila, a hluboko uvnitř se cítila neuvěřitelně silná a šťastná. Povedlo se jí něco, na co nikdo z Asgardu celý rok neměl odvahu a hlavně… tím pomohla zoufalé němé tváři, která se jen nedokázala vyrovnat se svým žalem, a chyběl jí dotek někoho, komu by důvěřovala. A to bylo… vážně povznášející!

„Páni, tys… to dokázala!“ zaslechla Lokiho ohromené vydechnutí, ale neodvažovala se k němu otočit. Mohla by tím kobylku polekat, a proto jen mávla rukou za zády a naznačila, aby ji následoval.

„Jen pojď, určitě ti neublíží.“

„Tím bych si nebyl tak jistý.“

„Ale no tak, nebuď strašpytel!“ uchechtla se s rukou položenou na Hejrině hřbetu a Loki, omámený tím, čeho byl právě svědkem, na okamžik zapomněl na své předešlé úvahy a vstoupil do boxu. To ovšem dělat neměl…

„Hou, hou! Jen klid, holka, to nic,“ pokusila se Aldrif marně uklidnit svou novou přítelkyni, ale ta už zase hrabala kopytem a nevrle odfrkovala. Nezvaný host v jejím boxu se jí vůbec nezamlouval!

„OK, tak to nepůjde. Fajn, v pohodě. Já klidně zůstanu venku, jako bych tu vůbec nebyl…“ Vycouval tak rychle, až se málem praštil o stěnu stání a nezbývalo mu nic jiného než se pohledem na svou nevlastní sestru laskající matčina milovaného koně kochat zpovzdálí. I tak mu ale přišel úžasný a hlavně díky němu získal další důkaz, že Aldrif má s Friggou společného mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. A to byl po tom, co matku za tak tragických okolností ztratil, vlastně malý zázrak (najít někoho, kdo se jí tak moc podobal a kdo stál o jeho společnost). Jediné, co mu to nadšení kazilo, byl neustupující pocit viny, který ho zaplavil pokaždé, když pomyslel na svou matku a na to, jak zemřela, ale pokaždé ho rychle pohřbil až na dno své mysli.

A udělal to i nyní, protože už stejně neměli moc času na postávání ve stájích.

„Aldrif? Promiň, že vás dvě ruším, ale už vážně budeme muset jít. Nemůžu si dovolit se opozdit a nechat služebné, aby Odina nenašli tam, kde slíbil, že bude.“

„Jo, jasně, už jdu. Tak ahoj, malá. A neboj, zase za tebou někdy přijdu…“ Sklonila se ke kobylce a cosi jí něžně šeptala do ucha, díky čemuž Loki dostal naprosto geniální nápad!

„Jistě, že přijdeš. Přeci bys nenechala svého koně čekat,“ prohlásil s takovou samozřejmostí, jako by vůbec o nic nešlo a Aldrif překvapeně vzhlédla.

„Cože? Mého koně?“

„No ovšem! Frigga byla jediná, která tuhle potvůrku dokázala zkrotit, proto si ji po její smrti nikdo nemohl vzít na starost, ale s tebou si docela rozumí, tak nevidím důvod, proč bych ti ji jako král nemohl věnovat! Jestli chceš, ber to jako dědictví!“ Zatvářil se blahosklonně, ale hluboko uvnitř měl radost z jejích zářících očí. Tvářila se snad ještě nadšeněji, než když jí vylovil tu lasturu…

„To jako vážně? Mohla bych mít… vlastního koně. A zrovna tohohle?“

„Samozřejmě. Tordena si pochopitelně můžeš půjčovat dál, myslím, že si tě oblíbil, ale rozhodně teď potřebuješ vlastního, když budeš moct opustit palác, kdykoliv se ti zachce. A tahle vybíravá princeznička zase potřebuje sem tam vypadnout ze stájí.“ Očekával další poděkování, ale rozhodně ne to, že nechala Hejri (která jako by rozuměla tomu, co říkají a vypadala podobně potěšeně jako její nová paní) stát v boxu, rozběhla se zpět a bez zaváhání… mu skočila kolem krku!

„Děkuju! Děkuju, hrozně moc!“

„Ehm, to… nemáš zač.“ Nebyl zvyklý na to, aby ho někdo takhle vděčně objímal (jeho většinou všichni spíš pomlouvali, a odsuzovali za jeho sobeckost), ale musel uznat, že to nebylo vůbec nepříjemné. A pro Aldrif to bylo ještě příjemnější, protože považovala za neskutečnou poctu, že získala do opatrování někoho, kdo kdysi miloval její matku a koho milovala ona a jistě by chtěla, aby o něj bylo perfektně postaráno (nemluvě o tom, že vlastního koně ještě nikdy v životě neměla).

„Vážně děkuju, Loki. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená!“

„No, myslím, že určité povědomí o tom mám,“ poznamenal, když se k němu nepřestávala nadšeně tisknout a nakonec ji musel jemně odstrčit, protože už vážně museli vyrazit. Kdyby sloužící, u kterých objednal úklid a večeři, přišli do ložnice a našli ji prázdnou, jistě by ztropili povyk, a to nemohl dopustit.

A měl pravdu, byl nejvyšší čas a oni to nakonec stihli jen tak tak. Sotva proběhli palácovými chodbami a proklouzli do Odinových komnat, které jim po dni stráveném venku už nepřipadaly jako pozlacená klec, ale jako skutečný domov, kam se můžou vrátit a odpočinout si (což bylo něco, co Aldrif vlastně nikdy pořádně nezažila), byla tu úklidová četa i bohatá večeře.

Výjimečně se skládala z několika chodů, které nechal Loki objednat v předtuše, že jim venku vyhládne a pochopitelně se nemýlil. V bezpečí ložnice se na ni společně vrhli, a zatímco armáda služebných vedle likvidovala nepořádek, který tam předešlého večera natropil, oni dva se při jídle chovali co nejtišeji, aby na sebe náhodou neupozorňovali (sice byl vstup do ložnice pro dnešní večer zakázán, ale co kdyby náhodou). Riskovat, že někdo nepovolaný zjistí, že Aldrif byla v paláci ještě dávno před tím, než se do něj úředně nastěhoval, a ještě k tomu pobývala přímo v králových soukromých komnatách a absolvovala s ním soukromé večeře, by byl totiž hodně velký průšvih, který by mohl ohrozit jejich plán i Lokiho krytí a vést k jejich záhubě.

Pořádně promluvit si proto mohli až po odchodu uklízečů, kteří se však zdrželi až do jedenácti hodin a dalo jim hodně práce uvést roztřískanou místnost do obyvatelného stavu (naštěstí se při tom netvářili nijak vyděšeně, což nejspíš znamenalo, že podobné následky králova běsnění neuklízeli prvně a Odinovi občas také trochu ujely nervy). Bylo to hodně dlouhé čekání, které museli trávit v otravném, nudném tichu, na které ze společných okamžiků nebyli zvyklí, ale nakonec se přeci jen dočkali a klapnutí dveří a následné ticho z vedlejší místnosti jim napovědělo, že mají komnaty konečně zase jen pro sebe.

„Tak jak celé to moje představení provedeme?“ zajímala se Aldrif nedočkavě, když letmo zkontrolovala stav vedlejšího pokoje (který působil bez nábytku, nebo spíš bez jeho trosek, podivně prázdným a neutěšeným dojem), ale Loki ani po sáhodlouhém čekání nebyl příliš sdílný.

„Nech se překvapit. Mám pro tebe na zítřek takový drobný dárek. Teprve pak si povíme víc.“

„Další dárek? To přeci není nutné! Dal jsi mi toho dneska až až,“ bránila se jeho přehnané štědrosti, která jí pro něj připadala dost atypická, ale současně jí srdce opřádal velmi příjemný pocit, pramenící z toho, že o ni někdo projevuje tak hluboký zájem. Nedokázala sice všechny ty emoce, které jí v souvislosti a jeho péčí přepadaly, přesně popsat, protože nic podobného ještě nikdy necítila, ale sama sobě je vysvětlovala jako sílící přátelství, kterého tak moc toužila dosáhnout a které bylo nakonec ještě mnohem příjemnější, než očekávala.

„Neboj, tenhle dárek je praktický. Bez něj bychom náš plán nemohli uskutečnit,“ odvětil zdráhavě, a ať se snažila sebevíc, nepovedlo se jí z něj vytáhnout, o co přesně zítra půjde (natož co plánuje na další den). Sice se o to pokoušela celý zbytek večera, který strávili odpočinkem po náročném dni, ale měla smůlu. Kdykoliv došlo na její seznámení s lidmi z paláce, Loki mlčel jako ryba a jen se kochal její nedočkavostí a roztomilou nervozitou.

„Ale no tak, alespoň mi naznač, o co půjde!“ naléhala zoufale, ale měla smůlu a nezbývalo jí nic jiného než to potupně vzdát. Musela holt počkat, co na ni vymyslel, což jí ovšem se vzpomínkami na její novou kobylku a další dárky a krásné zážitky, které jí dnes věnoval či zprostředkoval, šlo nakonec poměrně snadno. Už se totiž nemusela bát, že by to z jeho strany byl nějaký podraz, nebo něco, čím by jí chtěl uškodit. Po dnešku těžko…

A proto toho večera (nebo spíše noci, protože nakonec šli spát hodně pozdě) usínala na lůžku čelem ke svému bratrovi a nechávala si zdát romantické sny o tržištích plných usměvavých, přátelských lidí, kouzelných západech slunce a vlažné mořské vodě plné lastur, pro které se jednou určitě naučí potápět. A pak… možná i o něčem dalším, co jí v poslední době nečekaně často zlepšovalo náladu. Nebo spíš… o někom!

Když se však druhý den kolem deváté probudila, byl Loki pryč (vůbec nechápala, jak se zvládl vyplížit z ložnice, aniž by ji probudil, ale zjevně to dokázal). Zbyl po něm jen další lístek na polštáři, ve kterém se jí omlouval, že musel brzy ráno odejít a že ji nechtěl budit a současně ji žádal, aby byla připravená na deset hodin dopoledne, že se tu pro ni staví a ukáže jí to slíbené překvapení.

Což ovšem znamenalo, že musela v rychlosti vyskočit z postele a chvatně se přichystat na něco, o čem vůbec nic nevěděla a neměla nejmenší tušení, co všechno k tomu bude potřeba. Byla to taková rychlost, že ani nestihla začít uvažovat o tom, že ji zítra čeká odhalení před celým dvorem a dnes něco, co ji na něj má, dle Lokiho slov, připravit, a tak tak stihla vyběhnout u koupelny, než odbila desátá a Loki se objevil ve dveřích.

„Tak co? Připravená?“

„Nevím sice na co, ale v rámci možností snad ano.“ Mrkla na něj provokativně, ale vzápětí jí škádlivý úsměv pohasl. Ani kdyby hodně chtěla (jako že nechtěla) nemohla si nevšimnout, že dnes vypadá mnohem hůř než včera. Zdál se jí už zase bledý a vyčerpaný a podle unaveného úsměvu snadno poznala, že to není jen její fantazie.

„Tak šup, musíme jít. Odskočil jsem si jen na minutku a musím se rychle vrátit. Probíráme s veliteli jednotlivých oddílů předběžnou strategii.“ Natáhl k ní ruku, ale brala ho za ni jen velmi váhavě.

„Hele, je ti dobře?“ poukázala na jeho strhaný vzhled, ale akorát se ušklíbl a pokusil se ji znovu oklamat sebevědomým úsměvem.

„Samozřejmě. Proč?“

„Protože vypadáš dost hrozně…“

„No páni, díky za kompliment.“ Zatvářil se na oko dotčeně, ale ve skutečnosti ho mírně rozladilo, že si všimla jeho stavu. Doufal, že ho před ní utají, ale k tomu si nejspíš měl nechat Odinovu tvář a neriskovat to s tou svou, která mu po ránu v koupelně vážně připadala dost strhaná. Možná, že kdyby včera nemusel celý volný den prožít pod rouškou dalších iluzí a dnes ráno nebyl nucen vyhrabat se z postele už před pátou, dokázal by se na chvíli zbavit toho otravného zvonění v uších i třeštění hlavy, ale bohužel… Pokud nechtěl vyjet do Vanaheimu nepřipravený, musel se přemoct. „Ty taky nevypadáš kdoví jak úchvatně, sestřičko. Z fleku bych našel v paláci minimálně dva tucty větších krasavic a ještě by si jistě odpustily drzé poznámky.“ Lhal, aby udržel zdání bezstarostného popichování, ale neskočila mu na to.

„Přestaň, myslím to vážně.“ Zastavila se v polovině chodby, kterou ji vedl kamsi na opačnou stranu než včera, a on byl nucen udělat totéž a s povzdechem se k ní obrátit.

„Jen jsem musel brzy vstát, ale je mi fajn. Vážně,“ prohlásil o poznání vážněji.

„Určitě?“

„Ano!“ To už znělo nevrle a podrážděně, a když se nepřestávala tvářit podezíravě, rozhodl se to vyřešit velmi jednoduše. „A jestli nechceš, vůbec se na mě nemusíš dívat!“ dodal tvrdohlavě, a než se nadála, vlnění vzduchu kolem nich zmizelo a on se jí přímo před očima proměnil v jakéhosi anonymního generála ve vojenské přilbě. „Tak co, lepší?“

„Ha, ha moc vtipné! Tímhle ale vůbec nic nevyřešíš a navíc to nemám ráda! Příště mi to nedělej!“ Nelíbilo se jí, když se před ní dětinsky schovával pod příkrov svých kouzel, ale jen vzpurně pohodil hlavou a znovu ji postrčil kupředu.

„Dobře, dobře, ale teď už musíme honem jít. Čekají na nás.“

„Kdo na nás čeká?“ Rázem si znovu vybavila, kam ji to vlastně vede, a zmocnila se jí tréma. Netušit co, nebo spíš kdo, na vás kde čeká, nebylo dvakrát příjemné. On však i nadále tajemně mlčel a odvedl ji až kamsi do zadního traktu paláce, kde bez zaváhání zaklepal na dvoukřídlé vysoké dveře zdobené stříbrným kováním. „No tak, kam jsi mě to vzal?“

„Uvidíš, ale já už budu muset pryč, tak prostě běž s těmi lidmi a oni se o tebe postarají. A neboj, určitě to bude velice příjemný zážitek. Cestu zpět si pamatuješ?“

„Ano, ale…“

„Fajn, pak se opatrně vrať do Odinových komnat a dej pozor, ať tě nikdo nevidí. Těch uvnitř se nemusíš bát, ti nikomu nic neřeknou, když dostanou slušně zaplaceno. Jsou zvyklí udržovat cizí tajemství, prakticky se tím živí. A budou se k tobě chovat uctivě, to jsem zařídil!“ Dělal, jako by neviděl hrůzu, která jí probleskla v očích, když se zmínil, že ji chce s kýmsi cizím nechat samotnou, ale vážně neměl na vybranou.

Dal by cokoliv, kdyby jí mohl být v příštích minutách (a možná i hodinách) oporou (nemluvě o tom, že by to jistě bylo mnohem příjemnější a zajímavější než další taktická porada), ale nemohl jinak. Musela to zvládnout sama. „Tak zlom vaz,“ rozloučil se s ní povzbudivě, a než stihla otevřít pusu na protest, klaply dveře a v nich se objevila jakási postarší žena s úslužným úsměvem.

„Přejete si?“

„Vedu tu dívku. Však víte, speciální objednávka.“ Znělo to, jako by se ji chystal prodat do otroctví a Aldrif měla co dělat, aby v hrůze neutekla pryč (zvlášť když si ji neznámá zkoumavě prohlédla od hlavy až k patě a tvářila se při tom, jako by ji v duchu hodnotila), ale nakonec zatnula zuby a statečně se pousmála. Neměla důvod mu nevěřit, a proto se nebránila, ani když žena ve dveřích nahodila profesionální úsměv a… hluboce se před ní uklonila.

„Jsem vám plně k službám, madam. Prosím…“ Na Lokiho, v němž spatřovala jen posla vyřizující vůli někoho mnohem důležitějšího, se už ani jednou nepodívala a bez skrupulí vtáhla svou zákaznici s mnoha poklonami a ujištěním, že bude určitě spokojená, dovnitř a zaklapla za ní dveře.

„Jen pojďte dál, už na vás čekáme.“

„Jistě, ano, díky…“ Nevěděla, co dalšího by jí na to měla říct, a než stihla něco vymyslet, úplně ztratila řeč, protože místnost, ve které se právě ocitla, a v níž na ní s úsměvem čekal další tři ženy v bleděmodrých stejnokrojích a bílých šátcích na hlavách, byla něčím, o čem v Desátém světě maximálně slýchala (a to ještě většinou samé posměšné a urážející věci).

Nikdy předtím neměla šanci do podobných prostor vstoupit, ani je spatřit na vlastní oči, a vysvětlení bylo poměrně prosté…. Ženy v jejím někdejším domově měly úplně jiné zájmy, než řešit svůj vzhled (a ona jim většinou dávala za pravdu, protože i jí to přišlo vesměs zbytečné a omezující), a ani ve snu by je nenapadlo kvůli tomu navštěvovat nějaké specializované pracoviště. To, jak vypadaly a co měly na sobě, bylo v Desátém světě zcela podružné, ale tady na Asgardu zjevně ne (proto tu nejspíš všechny ženy a dívky vypadaly tak krásně a upraveně).

A starat se o místní vysoce postavené dámy (aby vypadaly svěže a dokonale za všech okolností), bylo hlavním účelem místnosti, kterou nyní navštívila (a náplní práce jejích obyvatelek), a bylo to vidět na první pohled. Kromě neuvěřitelného množství stojanů s nejrůznějšími druhy, typy a střihy šatů, se zde nacházela taková spousta roztodivných přístrojů a pomůcek, sloužících k úpravě vizáže, které jí nejvíc ze všeho připomínaly mučicí nástroje.

Jedinou její útěchou bylo vědomí, že ve skutečnosti snad slouží k mnohem mírumilovnějším účelům! Ačkoliv… ostrých a zlověstně vyhlížejících předmětů tu měly na její vkus až zbytečně moc a pohled na ně jí nedělal zrovna nejlíp. Ts, to bylo tedy překvapení, jen co je pravda! Co tímhle cirkusem, sakra, Loki sledoval? A jak… jak si mohl dovolit ji sem poslat bez jejího souhlasu? To měla brát jako kompliment? Odvést ji tam, kde ji mají vylepšit? Ts, to zrovna! Za tohle ať si jí vážně nepřeje!

„Jen počkej, ty… já ti dám příjemný zážitek!“ procedila skrz pevně semknuté rty, a nejstarší ze zdejších zaměstnankyň, která k ní stála nejblíž, k ní překvapeně vzhlédla.

„Říkala jste něco, madam?“

„Ne, nic, jen…. Tohle všechno tady, to… to je….“ Ani nevěděla, jak se zdejšímu zařízení správně říká, ale rychle jí bylo napovězeno.

„Zkrášlovací sál,“ dořekla za ní další z žen, která si ji měřila profesionálním pohledem zkušené vizážistky a Aldrif jen naprázdno polkla. Poslední naděje, že se třeba plete, byla rozmetána na kusy, a ji tak nyní čekalo potupné ženské šlechtění, kterému doposud vážně nepřišla na chuť (to až v poslední době ji začínalo zajímat, jak vypadá, a nemohla popřít, že se docela ráda svému nevlastnímu bratrovi líbila, ale nepotřebovala k tomu tlupu pomocnic, proboha).

„Za tohle ho vážně přerazím vejpůl!“ zavrčela a žena znovu zmateně zamrkala.

„Cože?“

„Ale nic! To nepatřilo vám.“

„Aha, no… dobrá, ale nemusíte se ničeho bát. Chodí k nám dámy z těch nejvyšších kruhů, proto také sídlíme přímo zde v paláci. I královna nás občas navštívila, tedy… dokud byla mezi námi. Dnešní dopoledne však máme vyhrazené speciálně pro vás. No není to skvělé?“ pokračovala ta, která ji uvedla dovnitř, a podle všeho vypadala, že to tu má všechno na povel.

„Díky, to… je od vás milé, ale já… Víte, nikdy jsem v podobném… ehm, sále nebyla, takže…“

„To je vidět,“ ujelo nejmladší z žen, která postávala až úplně vzadu, a jejím úkolem podle všeho byly pomocné práce, ale její nadřízená ji sjela mrazivým, velitelským pohledem a povzbudivě Aldrif poplácala po rameni.

„To nevadí, uvidíte, že se vám to bude líbit. Slibuju, že to nebude bolet. Tedy…. Ne nesnesitelně. Ale znáte to, pro krásu se trpí,“ zasmála se, jako by to byl bůhví jaký vtip, a Aldrif musela zatnout zuby, aby v sobě zdusila chuť okamžitě se otočit a jít najít Lokiho, aby mu jasně a důrazně vysvětlila, jak úžasný dárek si pro ni připravil! Nakonec to ale neudělala, protože by to stejně k ničemu nevedlo (a veřejně zfackovat Odina a ještě k tomu přímo před výkvětem jeho vojska jí připadalo krajně nevhodné).

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (15. kapitola):