OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (18. kapitola)

07.07.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 665×

Když Aldrif toho posledního rána (či spíše dopoledne), které měla trávit v anonymitě (a královské posteli), procitla a marně zašátrala rukou na sousední straně širokého lože, pocit štěstí pramenící z doznívajícího nádherného snu, ve kterém se procházela po pláži a poslouchala vzdálenou waltzovou melodii, jí nevydržel ani třicet sekund. Stačilo si jen uvědomit, že je v posteli sama, protřít si oči a vzpomenout si, do jaké reality se to vlastně probudila, a klid, který ji naplňoval, byl rázem vystřídán studem a zmatkem. Co se to sakra včera těsně před tím, než usnula, stalo? Co to jen…?

No ovšem! Už si to vybavila! Loki ji naučil waltz a pak s ní tančil a ona se cítila jako v pohádce, ale… kruci, co bylo dál? Poslední, na co si jasně vzpomínala, bylo, jak její tanečník z ničeho nic chvatně odběhl do koupelny a řekl jí, ať si nalije další víno, že se za chviličku vrátí a pak… už si jen matně vybavovala, jak si sedá na kožešiny u krbu a upíjí další doušek těžkého, červeného asgardského vína, a víc…. Vůbec nic!

Následovalo parádní okno, nebo spíš neproniknutelná tma plná studu a zklamání, které jí způsobovalo nepříjemné mrazení v zádech. Chtěla mu toho včera večer ještě tolik říct a hlavně si chtěla poslední usínání po jeho boku pořádně vychutnat, ale místo toho… pro ni zůstávalo záhadou i to, jak se dostala sem do ložnice! Sakra! Tak tohle tedy, po tom všem, co pro ni udělal a za co si zasloužil její vděk a pozornost, hrubě nezvládla. Měla by se za sebe stydět a nepříjemná bolest hlavy, která jí zbyla jako památka po nadměrném popíjení, zdaleka nebyla dostatečným trestem za její nezodpovědnost. Ach jo…

Rozmrzele se protáhla a s hrůzou zjistila, že má pořád ještě na sobě ty nádherné šaty (nyní značně pomačkané), do kterých ji navlékly ve Zkrášlovacím sále, a z pocuchaných, zamotaných vlasů jí trčí všechny spony a šperky, jimiž ji na Lokiho žádost obdarovaly. Do háje! Proto ji tak příšerně bolel hrudník a nemohla se pořádně nadechnout (spát v korzetu se zjevně nevyplácí). To se tedy první den své nové vizáže parádně předvedla! povzdechla si zahanbeně, ale než si stihla za takovou nezodpovědnost důkladně vyčinit, ozvaly se ve vedlejší místnosti lehké kroky a do ložnice nahlédl její nevlastní bratr, o kterém se domnívala, že už dávno odešel. Díky bohu se však mýlila!

„Myslela jsem, že už jsi pryč,“ vyhrkla nadšeně a strach z toho, že prospala poslední šanci, jak si s ním v klidu promluvit, byl rázem ten tam. Štěstí zjevně stálo na její straně, ale Loki její radost bohužel nedokázal tak docela sdílet.

Sice s ní chtěl před odchodem do trůnního sálu ještě mluvit (a navíc tu musel zůstat a přijmout v Odinově podobě někoho, s kým se nechtěl ukazovat na veřejnosti), a byl rád, že se probudila sama a on nebyl nucen ji zbytečně vytrhávat ze snění, ale i tak se dnes v její přítomnosti necítil zdaleka tak uvolněně, jako včera touhle dobou.

A to pro jistotu vstal už před několika hodinami, aby se po noci plné značně nevhodných snů a neustálého převalování dal co možná nejvíc do pořádku, ale nebylo to k ničemu. Celé ráno se marně snažil přesvědčit sám sebe, že jeho včerejší touhu dávno odvál vítr, a teď… to všechno v jediné vteřině vzalo za své. Když totiž vstoupil do ložnice a spatřil ji sedět na posteli (v pomačkaných šatech, rozcuchanou a rozespalou, ale tak nádhernou, až se mu sevřelo srdce), všechny ty horko těžko potlačované pocity byly rázem zpět (a bohužel ještě silnější než dřív). Výborně! Tak to všechno nebylo jen nějaké chvilkové pominutí smyslů! Ts, to mu vážně ještě chybělo… blesklo mu hlavou, když se ze sebe snažil vymáčknout vstřícný úsměv, ale pak se rozhodl zatnout zuby a chovat se stejně jako jakékoliv jiné ráno. Když byl takový slaboch, že nedokázal splnit to, co si včera předsevzal, musel se alespoň tvářit, že je všechno v pořádku. To by snad pro něj, jako pro mistra klamu a nejlstivější osobu široko daleko, neměl být takový problém, ne?

„Přeci bych neodešel bez rozloučení,“ přinutil se ke klidnému tónu a zdánlivě ledabyle usedl na okraj lože (ve skutečnosti si však dal dobrý pozor, aby se jí raději vůbec nedotýkal). „Když jsi mi včera večer usnula před krbem…“

„Já vím, omlouvám se!“

„To nemusíš. Alespoň jsem si zopakoval náš první večer a mohl tě vlastnoručně uložit do postele. Když to bylo naposledy…“

„Takže to ty?“ Tušila, že to tak je (pravděpodobnost, že do ložnice došla sama a pak na to zapomněla, jí přišla zcela mizivá), ale když přikývl, polilo ji horko a tváře jí zahořely karmínovým ruměncem. „Kruci, to je tak… tak…“ nemohla honem rychle najít vhodné slovo, které by dostatečně popsalo její rozporuplné emoce, a on jí ochotně napověděl (nebo si spíš nemohl pomoct, když se tak kouzelně červenala).

„Roztomilé?

„Trapné!“ odfrkla vztekle a marně se při tom snažila ukáznit rozcuchané vlasy. „A nezodpovědné! Takhle se ztřískat v předvečer tak důležité události a nechat tě, aby ses o mě staral… A ještě k tomu teď musím nejspíš vypadat jako strašidlo! Alespoň že nemám ve vlasech peří!“ povzdechla si zoufale a její velké, blankytně modré oči přetékaly zcela zbytečným studem.

„Peří ti sice chybí, ale i tak vypadáš nádherně. Jako vždycky…“ pronesl upřímně a její tváře nabyly odstínu zralých jahod.

„Díky, ale ty šaty asi budou potřebovat mandl...“ Uhladila si záhyby na pomačkané sukni, ale ač se snažila sebevíc… Nějak se nemohla zbavit dojmu, že něco není v pořádku.

Ani nevěděla, kde se ten dojem vzal, protože zdánlivě bylo vše stejné jako jakékoliv jiné ráno, ale… Tón jeho hlasu jí přišel nepřirozeně napjatý a jeho mechově zelené oči až přehnaně soustředěné. Nejspíš… nervozita z bitvy, nebo co (s čímž by mu nejspíš měla zkusit nějak pomoct). „Ale alespoň mám jistotu, že jsi se mnou nedělal nic nevhodného, když jsem se probudila oblečená,“ vypálila první škádlivé rýpnutí, které ji napadlo, a doufala, že ho tím rozesměje, jenže… To se šeredně spletla! Místo uchechtnutí, nebo nějaké drzé odpovědi, na ni akorát zděšeně vytřeštil oči a zatvářil se, jako by do něj uhodil blesk.

„Jak… jak to myslíš, „něco nevhodného“? Co… bych s tebou měl jako dělat?“ Vypadal jako někdo, komu chrstli za krk pořádnou dávku ledové vody a ona vůbec nechápala, co se to s ním děje. Ještě nikdy na žádné popíchnutí nezareagoval takhle podivně (maximálně se naštval).

„Hej, jen klid. To byl vtip,“ zasmála se nuceně a úleva v jeho tváři se nedala přehlédnout.

„No jasně, jo. Já vím.“

„Nevypadáš na to. Hele, jsi v pohodě?“

„Jasně! Absolutně, jen… myslím na tisíc věcí najednou a rovnám si v hlavě všechno, co musím dneska stihnout zařídit. Však to znáš,“ vypadlo z něj bezstarostně, ale v duchu sám sobě spílal do idiotů a neschopných pitomců. Co to sakra vyvádí? Umí přeci lhát mnohem líp! Tímhle stylem jí může rovnou říct, co se mu honí hlavou a nastavit tvář k pořádné facce (kterou by si za některé své myšlenky vážně zasloužil)! Ale Aldrif naštěstí jeho řeči příliš nezkoumala. Měla co dělat sama se sebou a s tím, že se jí při pomyšlení na nadcházející události nepříjemně svíral žaludek.

„Neznám, bitvu jsem ještě nikdy nepřipravovala,“ zachichotala se přesně tím stylem, který ho v poslední době dováděl k šílenství, ale pak zvážněla a posmutněle mu pohlédla do očí. „Ale nezávidím ti to.“

„Taky si to nezávidím, ale co se dá dělat. Hlavně se tím zbytečně nezatěžuj a soustřeď se na tu dnešní akci. Teoreticky jsi na ni připravená výborně, nějakou praxi jsme taky zvládli, takže to určitě dopadne dobře. Stačí jen předstírat, že k nim patříš a pocházíš z vyšších kruhů a všichni ti budou ležet u nohou, to ti garantuju. A nezapomeň, hostina začíná v šest, tak tam buď přesně, ať nebudíš zbytečnou pozornost. Šaty i šperky máš ve svých komnatách, kam ti doporučuju se přesunout hned, jak za chvilku odejdu do trůnního sálu, ale to… už jsem ti myslím říkal,“ zamotal se do vlastních chvatně vychrlených pokynů, kterými se snažil zakrýt svou nervozitu, ale ona si je všechny pamatovala až moc dobře. Bohužel…

„Jistě, ale… to asi znamená, že už tě do odjezdu neuvidím, viď?“

„Uvidíš mě na té slavnosti.“

„To ano, ale říkal jsi, že s tebou nesmím mluvit, a až skončí oficiální část, mám jít rovnou do svých komnat a zůstat v nich až do rána. A odjezdu armády se raději nemám účastnit vůbec, aby si někdo nevšiml, že se nemám s kým loučit,“ stěžovala si plačtivě, protože jí všechna tahle nařízení přišla hrozně omezující, ale nedalo se nic dělat.

„Já vím, ale jinak to nejde, Aldrif. Maximálně se za tebou můžu zkusit stavit to ráno před odjezdem, ale nic neslibuju. Pochop, nesmíme si dovolit udělat chybu.“ Chystal se vstát z postele a pro jistotu odejít dřív, než se zase nějak ztrapní, ale ona měla jiné plány a pohnula se tak rychle, že to nestihl vůbec zaregistrovat.

„Počkej.“ Chytila ho za zápěstí a než se nadál… ovinula mu paže kolem krku a objala ho tak silně jako ještě nikdy!

„Co… co to děláš?“ vypadlo z něj, když se po pár vteřinách vzpamatoval ze šoku a každičký nerv v jeho těle byl rázem napjatý na maximum, ale nepřestávala se k němu tisknout, což ho vyvádělo z konceptu ještě víc než její předešlá nejapná poznámka o jejích šatech. Tak zoufale se snažil zapomenout na všechen ten zmatek, který v něm probouzela a ona… udělá tohle! To snad ne!

„Objímám tě.“

„To jsem si všiml, ale… proč?“ Nechápal, co to do ní tak najednou vjelo (doposud se mu vrhala do náruče jen ve vypjatých situacích), ale Aldrif si prostě nemohla pomoct. Původně měla v plánu se s ním jen normálně rozloučit, ale když jí došlo, že už ho nejspíš do odjezdu neuvidí (maximálně tak z dálky, nebo na pár desítek vteřin), uvědomila si, že by neměla klid, kdyby ho neobjala. Chtěla, aby věděl, že na něj bude netrpělivě čekat, a hlavně potřebovala naposledy cítit jeho blízkost, aby si mohla celou tu dobu, co bude pryč, připomínat vůni jeho kůže a pocit bezpečí, který v jeho náruči zažívala. Bez toho… by se tu asi ukousala nervozitou!

Sice jí dost často lezl na nervy a rozhodně nebyl, co do osobnosti a pověsti, ideálním přítelem, ale byl jediným, koho na světě měla, a kdykoliv pomyslela na to, že už pozítří bude v nějakém vzdáleném světě čelit brutálním nájezdníkům a ona bude muset nečinně sedět zde a čekat, jestli se vrátí celý, přejel jí mráz po zádech.

„Na rozloučenou přeci. A pro štěstí.“

„Aha, no… ano. Samozřejmě.“ Musel se hodně přemlouvat, aby jí objetí váhavě oplatil, a ani by nedokázal slovy vylíčit, jak hrozně ho mrzelo, že si nemůže její omamnou, uklidňující blízkost užívat tak bezstarostně jako včera (zvlášť, když bylo nejspíš na hodně dlouhou dobu poslední). Dnes to však s tím svým zatraceným vášnivým vzplanutím nepovažoval za bezpečné a nezbývalo mu nic jiného než trpělivě čekat, až ho dobrovolně pustí a on se bude moct od ní odtáhnout.

K něčemu takovému však nakonec nedošlo, protože se vzápětí ozvaly spěšné kroky na chodbě a pak zabouchání na dveře, které je oba z objímání vytrhlo. Lokiho očekávaný host byl tu…

„Kdo je to?“ zajímala se Aldrif překvapeně, když s omluvným úsměvem (a tajným povděkem) vyklouzl z jejího náručí a překvapilo ji, že je někdo obtěžuje (na snídani už přeci bylo pozdě). A ještě víc ji udivilo, že on s tím evidentně počítal! „Ty někoho čekáš?“

„Ano, ale to nic není, potřebuju ještě něco doladit, kvůli… mému odjezdu a nechci to řešit přede všemi v trůnním sále, tak kdybys byla tak hodná a mohla, prosím, chvilku počkat v koupelně? Slibuju, že to nebude trvat déle než pět minut.“

„Ale… můžu zůstat tady, ne?“ Ještě nikdy nezažila, aby ji vyháněl z ložnice, když to nebylo nezbytně nutné, ale trval na svém a tvářil se u toho… No, ještě divněji než doposud.

„Radši počkej tam. Bude to jistější.“ Vypadal, že kdyby nadále protestovala, dostrká ji do koupelny i proti její vůli, a jelikož o něco takového vážně nestála a nechtěla jejich poslední společné okamžiky strávit hádkou, raději se vyhrabala z postele a zmizela v koupelně. Tedy… zdánlivě. 

V skutečnosti ji však jeho atypické chování natolik vrtalo hlavou, že poprvé v životě porušila jejich dohodu týkající se podobných situací a nechala ve dveřích nepatrnou škvíru, aby slyšela, co se bude dít (popřípadě i viděla, protože dveře byly naštěstí umístěny tak, že se z nich při troše snahy dalo dohlédnout až do vedlejšího pokoje), a s čím to před ní dělá takové tajnosti.

Loki ovšem neměla ani tušení, že ho neuposlechla, a přestože nadcházející událost měla pro něj zásadní význam a velmi dobře si byl vědom, že je třeba ji utajit i před Aldrif (možná dokonce hlavně před ní), ani ho nenapadlo se ujistit, zda ho náhodou nešpehuje. Jeho instinkt a vrozená opatrnost si naneštěstí vzaly den volna (patrně kvůli všemu tomu zmatku, který mu panoval v hlavě) a v tu neméně vhodnou chvíli ho nechaly, aby na sebe chvatně vzal Odinovu podobu a vpustil dovnitř postaršího vojáka v naleštěné, stříbrné zbroji, na níž se skvěl lehce pozměněný znak palácové stráže.

„Přál jste si se mnou mluvit, Vaše Veličenstvo?“ Uklonil se strážný tak hluboce, že se zakroucené, stříbrné rohy na jeho helmě málem dotkly země, ale Loki neměl na jeho pochlebování čas. Chtěl to s ním mít vyřízené co nejrychleji, aby na to mohl konečně přestat myslet (nebylo to totiž nic příjemného, co si chtěl zrovna teď připomínat) a mohl se vrátit zpět ke své nevlastní sestře a konečně se s ní definitivně rozloučit.

„Ano. Potřebuju ten klíč, co jsem ti svěřil!“ nařídil mu rázně a Aldrif za dveřmi napětím ani nedýchala. O jaký klíč mohlo jít? Že by něco s jejími komnatami? Ale od těch jí přeci svěřil klíče už včera večer…

„Ale, pane, proč… tak najednou? Střežím vám ho jako oko v hlavě, přesně jak jste mi nařídil,“ protestoval strážný zmateně, ale Loki neměl chuť mu cokoliv vysvětlovat.

„To ano, ale když teď odjíždím, chci ho mít u sebe. Tak sem s ním.“ Napřáhl k muži netrpělivě ruku a Aldrif se naklonila ještě o kousek blíž, aby viděla, co se stane. Logicky předpokládala, že mu strážný vloží do ruky zdobený kovový klíč, jaký od něj obdržela ona a jaký patřil ke všem zdejším komnatám, které zatím viděla, ale místo toho… Muž neochotně vylovil z kapsy plochou, průsvitnou kartu velikosti krabičky zápalek a nespokojeně ji Lokimu podal.

„Jak si přejete, Výsosti. Jen chci upozornit, že je to jediný klíč svého druhu. Všechny ostatní jsme na váš rozkaz zničili, takže… pokud by v žaláři propukly nějaké nepokoje, nebo došlo ke komplikacím, či nehodám, tak… bez vstupní karty nebudeme moci blok „X“ vyklidit, což… je dost nebezpečné. Dost na tom, že do něj nemá přístup nikdo, kromě vás,“ prohlásil s očima upřenýma na podlahu, ale jeho vládci bylo fuk, co si o jeho přání myslí. Kde bral tu drzost mu odporovat?

„Počítám s tím, že ty i tví lidé uděláte všechno pro to, aby v žaláři žádné nepokoje nepropukly, a budete se modlit, aby se vám, po dobu, po kterou budu pryč, vyhýbaly i nevítané nehody a další… jak jsi to říkal? Komplikace? Od toho tam přeci jste, nebo ne?!“

„Ovšem, můj pane.“ Bylo na něm znát, že se musí hodně přemáhat, aby se proti králově příkrosti neohradil, ale Aldrif bylo momentálně úplně jedno, jak se cítí…

Sama totiž právě prožívala okamžik hlubokého šoku a nečekaného pochopení, který ji zasáhl jako rána palicí do zátylku a zamával s ní natolik, že si jen tak tak si stihla všimnout, jak Loki zasunul kartu do kapsy a s důrazným připomenutím, že vše, o čem právě byla řeč, je přísně tajné, poslal strážce pryč.

Ts, jak jen se mýlila, když se domnívala, že se jedná o něco bezvýznamného, a jak byla naivní, když mu uvěřila, že jde jen o nějaké dolaďování příprav k odjezdu. To zrovna! Tohle vážně nebyl rozhovor o obyčejném, nudném klíči od žádné z mnoha palácových komnat. Kdepak… Tady šlo o něco docela jiného a mnohem, mnohem důležitějšího…

O vstupní kartu k přísně střeženému vězeňskému prostoru, ukrytému v bloku označeném písmenem „X“ (který předpokládala, že bude někde stranou od ostatních, kam se nepovolaní jedinci nemají šanci dostat), a nebylo těžké uhádnout, co, nebo spíš kdo, se v něm nachází.

I idiot by se dovtípil, že jde o někoho výjimečného a ona věděla jen o jednom vězni, na kterém by Lokimu záleželo natolik, aby si přál být jediný, kdo bude mít klíč od jeho cely. Kvůli nikomu jinému by neriskoval komplikace, které mohly vzejít z toho, že si ho chtěl vzít s sebou na Vanaheim, a to neznamenalo nic jiného než to, že právě čistě náhodou, bez jakéhokoliv úsilí a osobní intervence zjistila, kde je ten, kvůli komu sem před mnoha týdny přišla! Na tom utajovaném místě nemohl být nikdo jiný než… Odin!

Pane bože… to… To bylo něco, s čím vážně nepočítala a co ji omámilo natolik, že se nevzpamatovala dřív, než zaslechla zaklepání na dveře a Lokiho hlas, který jí oznamoval, že už může ven. No jasně, že může! Teď, když tajně vyřešil to, co před ní tak úzkostně tajil, a bezpečně schoval jediný klíč, který ji mohl dostat tam, kde chtěla celou dobu být, se mohl znovu věnovat její maličkosti! Ten… prolhanej parchant! A pak prý, že je Odin zcela mimo hru. Ts, no jasně! Celou tu dobu mu tyhle řeči nevěřila a teď… teď si tím byla takřka stoprocentně jistá a netoužila po ničem jiném, než mu vmést do tváře, že právě odhalila jeho tajemství. Zasloužil by si to, intrikán jeden!

Přepadl ji tak prudký záchvat vzteku, že se celá třásla a už už si ho chtěla jít vylít na svém nevlastním bratrovi, ale když prudce otevřela dveře a stanula mu tváří v tvář… Bojovná nálada ji rázem přešla (alespoň prozatím). Stačil totiž jediný pohled od jeho mechově zelených očí a zájem o Odina se v mžiku ocitl na vedlejší koleji. Teď vážně nebyla nejvhodnější chvíle vytahovat tak ožehavé téma.

Zbývalo jim už jen posledních pár minut, než bude Loki nucen odejít do bitvy, která mohla dopadnout jakkoliv a ona si nedokázala představit, že by je měli strávit hádkou o něčem, o čem s ní vůbec nechtěl mluvit (a doposud ho k tomu ani přes jejich pokračující sbližování nepřiměla). Stejně by to k ničemu nebylo… I kdyby mu řekla, že slyšela každé slovo a pochopila, o čem je řeč, neměli dostatek času, aby si to mezi sebou mohli vyříkat a už vůbec neměli čas k tomu, aby to nějak vyřešili. Její touha pomstít se Odinovi a vzít mu život sice nikam nezmizela, ale bez Lokiho vědomí (nebo alespoň jeho vstupní karty) se k němu stejně neměla šanci dostat, tak proč to celé vytahovat teď a dávat před ním najevo, že prokoukla jeho tajemství?

Alespoň si může během jeho nepřítomnosti v klidu promyslet, jak s nově zjištěnými informacemi naloží a jak se po jeho návratu zachová, a to také nebylo na škodu. Trocha klidu na důkladné zvážení všech jejích možností se jí šikla, ale teď bylo na pořadu dne definitivní rozloučení, a proto rázně spolkla veškeré výčitky, které měla na jazyku a přinutila se na něj nevinně usmát.

„Kdopak to byl?“

„Cože? Ale ne, nikdo. Jen… jsem musel dořešit něco ohledně vnitřní bezpečnosti. Ale teď... už budu muset vážně jít. Čekají na mě.“ Předvedl jí dokonalou ukázku účelového mlžení a ona se musela docela dost snažit, aby se jí podařilo ignorovat nepříjemné bodnutí v břiše. Lhal jí přímo do očí a vůbec se při tom nestyděl (nebo to na něm alespoň nepoznala), a to nebylo příliš příjemné (ovšem na druhou stranu to pro něj bylo, dle jeho minulosti, typické). Nahlas však neřekla nic, jen se znovu usmála a naposledy ho krátce objala kolem krku.

„Tak na sebe dávej v té bitvě pozor a vrať se mi v pořádku, platí?“

„Neboj, určitě budu zpátky dřív, než se naděješ. Živý a zdravý.“

„Snad máš pravdu.“ Doprovodila ho ke dveřím, a zatímco Loki nevěděl, zda má při pomyšlení na to, že s ní teď nějakou dobu nebude muset být o samotě, cítit spíš úlevu, nebo smutek, ona na pár sekund úplně zapomněla na Odina a dokázala myslet jen na to, že už zítra bude jediný člověk, kterému na ní záleželo, v ohrožení života, což… jí loučení s ním rozhodně neusnadňovalo. „Tak večer na shledanou, i když jen zpovzdálí,“ dodala něžně a v jeho očích probleskla jakási silná emoce, kterou nedokázala přesně identifikovat.

„Nespustím z tebe oči,“ zašeptal upřímně, ale než se mohla rozhodnout, jestli mu náhodou nemá dát pusu na tvář, proklouzl na chodbu a byl ten tam. A ona zůstala v královských komnatách sama, ale poprvé za celou tu dobu, kterou zde trávila… také bolestně osamělá! Kdykoliv dřív její nevlastní bratr někam odešel, měla jistotu, že se nejpozději za pár hodin vrátí, ale teď… mohl být pryč klidně celé týdny, a to byla samozřejmě ta lepší varianta (přeci jen šlo o válečnou vřavu). Na tu horší si raději rovnou zakázala myslet…

A když se pak přesně podle jeho přání přesunula do svých nových komnat (prakticky nic si sebou nebrala, jen pečlivě uschovanou matčinu podobiznu a těch pár dárků, které jí věnoval a o které na rozdíl od košíku se šitím a uhly stála), nebylo jí o moc líp. Včera, když ji sem vzal, jí to tu všechno připadalo nádherné, svěží a útulné, ale dnes, když sem přišla bez něj a o samotě se schoulila na pohovku u krbu, měla pocit, že tu není vítána. A aby toho nebylo málo, jak se tak její mozek zoufale bránil katastrofickým myšlenkám na blížící se válku na Vanaheimu, chtě nechtě, se jí do hlavy znovu vplížily úvahy o Odinovi a o tom, že teď už přesně (nebo alespoň přibližně) ví, kde ho hledat (což podstatně měnilo celou její situaci).

Doposud to byla v první řadě neznalost jeho polohy, která jí bránila ve vykonání kýžené pomsty, ale nyní se prvenství na postu překážek přesunulo k Lokimu, a to ji ani v nejmenším netěšilo. Nechtěla, aby byl její nevlastní bratr to jediné, co jí stálo v cestě, ale ať na to nahlížela z jakékoliv stránky, vždy skončila u jeho nedůvěry a sobeckosti, s jakou před ní jejího otce ukrýval, a ona nechápala, nebo přesněji řečeno nechtěla chápat (a přijmout) proč! Vždyť… ho přeci nepotřeboval mít naživu, tak proč jí nechtěl dovolit, aby ho zabila a splnila svůj úkol? Všechno by se tím vyřešilo a oba by konečně mohli mít klid!

Ale to ne! To ho raději držel v zajetí, přímo někde tady v paláci a riskoval jeho odhalení a to všechno kvůli čemu? Aby si mohl dál vychutnávat převahu, kterou nad ním získal? Aby musel Odin dál žít s vědomím, že ho jeho nemilovaný, nevlastní syn připravil o trůn a vládne jeho říši? Na jednu stranu to sice dávalo smysl a ona to, jako někdo, kdo se ještě nedávno k pomstě upínal jako k jedinému smyslu života, dokázala částečně pochopit, ale už by mu to snad mohlo stačit, ne? Měl ho pod kontrolou už skoro rok, tak proč jí ho prostě nepředat a nedovolit jí, aby s ním naložila po svém?

Měla by ho po návratu z Vanaheimu ještě jednou v klidu požádat, aby jí k Odinovi zavedl a byla odhodlaná to skutečně zkusit, ale…

Někde hluboko uvnitř stejně dávno věděla, že to bude k ničemu.

Její plán sice z velké části vyšel a Lokimu na ní nyní záleželo víc, než se ještě před časem odvažovala doufat (a v poslední době měla šanci to poznat na vlastní kůži a nesmírně ji to těšilo), ale tohle… tohle holt bylo už trochu moc! Nejspíš neexistovalo příliš mnoho věcí, které by jí nedal, a situací, kdy by jí odmítl vyhovět, ale její otec a hlavně povolení ho zabít k nim zjevně patřily a čekat, že se to změní, bylo… No, přinejmenším hodně naivní. Asi… se příliš přecenila, když byla přesvědčená, že s ním stačí navázat bližší kontakt a zajistit, aby mu na ní záleželo. Teď, když ho poznala blíž, už to tak růžově skutečně neviděla…

Loki byl, je a vždy bude vychytralý realista a pragmatik a bohužel také arogantní sobec, kterému záleží v první řadě na něm samotném a na jeho vlastních plánech a až pak na ostatních. A i za předpokladu, že se odvažovala doufat, že u něj má mezi tím zbytkem universa vyhrazené prominentní místo, nemohla počítat s tím, že by jí vyhověl.

Ve všem ostatním ano, ale Odina jí prostě vydá jen, když se stane nějaký zázrak. A jelikož zázraky se nedějí zrovna dvakrát denně, bylo nutné začít uvažovat o možnostech, které jí ještě zbývaly a které Lokiho dobrovolnou spolupráci nevyžadovaly (a jejichž promýšlení teď už nemohla odkládat, protože její hlavní výmluva, proč si jen užívá jeho blízkosti a nic pořádného pro uskutečnění svého snu nedělá, byla ta tam).

Mohla by se s ním sbližovat ještě dalších sto let a k ničemu by to nevedlo, takže… Co dalšího mohla podniknout, aby se dostala bloku „X“? Měla Lokimu po návratu zkusit ukrást tu kartu? Nebo to měla risknout, dokud byl pryč a pokusit se proniknout dovnitř bez ní? Nebo se snad měla snažit uniknout z této říše, prohledat vesmír, získat na svou stranu nějaké další Odinovy odpůrce a vzít asgardské vězení útokem? Co by jí asi tak mohlo vyjít? uvažovala utrápeně, ale ať se snažila sebevíc, všechny způsoby, které ji napadaly, měly jedno společné…

K tomu, aby je mohla realizovat, by musela Lokiho zradit a oklamat a zabít Odina proti jeho vůli, což… by znamenalo, že už by se k němu nikdy nemohla vrátit a trávit s ním další, nádherné společné chvíle, kterých si tak moc vážila. Musela by se jeho blízkosti definitivně vzdát a až do konce života se bez ní obejít, protože si vážně nedokázala představit, že by jí takovou zradu dokázal někdy odpustit (a i kdyby k tomu přeci jen nějakým zázrakem došlo a on jí její chování prominul a uvolil se jí dát ještě jednu šanci, už by to mezi nimi stejně nikdy nebylo takové jako dřív). A to… byla tak strašlivá představa, že se při ní i proti své vůli celá zachvěla, schoulila do klubíčka a objala si rukama kolena, aby znovu získala ztracenou rovnováhu. Ztratit všechno, co nyní měla, a o čem si ještě před několika týdny mohla nechat leda tak zdát, to bylo… Jako propadnout se z překrásného snu do noční můry a přijít úplně o všechno, co pro ni něco znamenalo. A to… si vážně nedokázala představit, jak by dokázala přežít bez ztráty zdravého rozumu.

Původně sice počítala s tím, že až se Odinovi pomstí, odejde z Asgardu a už nikdy se sem nevrátí, ale teď, když se celý její plán na získání Lokiho sympatií tak nečekaně zvrtl a oba si k sobě, i po tak krátké známosti, dokázali najít cestu a vybudovat mezi sebou funkční vztah, připadalo jí nemožné ho jen tak opustit a odejít někam, kde nikoho neznala (nemluvě o tom, že prostě neměla kam jít a nedokázala si představit, jak někde sama přežije).
Opustit Asgard by po technické stránce nejspíš zvládla, protože existovala nepatrná šance, že kdyby celou tu akci s Odinem provedla šikovně, nikdo by si nemusel poměrně dlouho všimnout, že pečlivě hlídaná cela je dávno prázdná (takže času na útěk by měla až až), ale k čemu by to celé bylo, kdyby tím její život skončil a příšerně by tím ublížila jedinému člověku, který pro ni něco znamenal?

Když byla tak brutálně vyhoštěna z Desátého světa, domnívala se, že stejně nemá žádnou budoucnost a že tudíž nemá co ztratit a může honbě za pomstou obětovat úplně všechno, včetně svého života, ale teď… bylo najednou všechno jinak. Stačilo jen několik týdnů, které směla, na rozdíl do svého dětství a mládí prožít někde, kde nebyla považována za osobu hodnou opovržení a šikany, a její život nabral zcela netušený směr.

Najednou už nebyla vyvržencem, kterého všichni nenáviděli, ani chudinkou, o níž nestáli ani její vlastní rodiče! Byla krásnou, silnou, sebevědomou ženou, která byla pro někoho důležitá a kterou lidé uznávali (a po dnešku měli uznávat ještě víc) a byli připravení jí sloužit a ta ubohá, politování hodná odvržená princeznička, kterou bývala dřív, už pro ni představovala jen vzdálenou, vybledlou vzpomínkou. Teď už nemusela utíkat, ani se nikde schovávat… Teď měla něco, co nikdy dřív nepoznala... Domov!

Měla kde spát, co jíst a s kým si popovídat (aniž by tím někoho obtěžovala) a hlavně měla po svém boku někoho, kdo ji bral jako sobě rovnou, chránil ji, vzdělával a těšil se z její společnosti, a to bylo něco, po čem mohla celých těch víc jak tisíc dlouhých let svého dosavadního života jen planě toužit. Agiel jí sice chránil, pečoval o ni a učil jí všemu potřebnému, co podle něj měla znát, ale na rozdíl od Lokiho k ní necítil ani to nejmenší (nebo to alespoň nedokázal dát patřičně najevo). Přesto ho nikdy nezradila, ale teď… uvažovala u Lokiho o pravém opaku, což jí někde hluboko uvnitř, pod vší tou léty trvající touhou po pomstě, která značně pokřivila jisté klíčové stránky jejího charakteru (včetně vztahu k jejímu okolí), naplňovalo odporem.

Co to byla za sestru, proboha, když zcela vážně přemýšlela o tom, že svého nevlastního bratra podrazí a zklame jeho důvěru? Jak by mu to mohla udělat a propadnout se do ještě věší deprese, než jaké ji přepadaly při pomyšlení, že Odin z toho, co jí provedl, vyvázne bez trestu? Ještě nedávno si nedokázala představit nic lepšího, než dotáhnout svou mstu do krvavého konce, ale od té doby už prožila tolik nádherných zážitků, které zcela převrátily její žebříček hodnot a upravily její pošramocené vnímání světa, že jí násilí přestávalo připadat atraktivní.

Ano, Odin si za to všechno, co jí i její matce, které celý život lhal, provedl, zasloužil trpět (nemluvě o tom, že ublížil i Lokimu, což jí nyní už nepřipadalo bezvýznamné), ale ona trpěla už dost a nebyla si jistá, jestli jí jeho týrání a zavraždění stojí za to, aby se vzdala něčeho, co pro ni bylo momentálně nejdůležitější věcí na světě a trpěla dál. A hlavně, si nedokázala představit, že svým chováním zraní někoho, bez koho už si nedokázala svůj život představit!

Proč by se zase měla obětovat? Proč by jí měl Odin znovu zničit život? Copak to jednou nestačilo? přemítala zoufale a připadala si jako zvíře zahnané do kouta. I přes obrovskou snahu nalézt ve své současné situaci nějaký kompromis totiž zvolna dospěla k závěru, že prostě nemůže mít všechno, po čem touží a bude si muset definitivně vybrat…

Buď zvolí Odinovu smrt a následné další vyhnanství a nekonečné bloudění temným, nepřátelským vesmírem, které pro ni dřív nebo později skončí tragicky… Nebo si vybere život s Lokim, tady na Asgardu v bezpečí a luxusu královského paláce, obklopená lidmi, kteří ji budou uznávat a obdivovat a bude to tak už navždy (nebo minimálně do chvíle, než celá ta Lokiho šaráda praskne, což sice mohlo být už zítra, ale klidně taky za dalších tisíc let).

Tak kterou možnost si zvolí? Bude raději vražedkyní, která ukojí svou celoživotní touhu po pomstě a pak někde bídně zajde (nemilovaná a opuštěná), nebo dívkou, která má ještě šanci hodit svou tragickou minulost za hlavu a žít normální život s někým, komu na ní záleží? Bude pro ni důležitější Odina zabít, nebo mu dokázat, že se přes jeho odporný zločin dokáže přenést, a místo pohledu na to, jak z něj vyprchává život si užít vědomí, že někde hnije v řetězech, zatímco ona podporuje toho, kdo mu sebral jeho milovaný trůn, jež měl původně předat právě jí?

A bylo to pravdu tak těžké rozhodování, jak se snažila sama sobě namluvit? Nebo se v duchu už dávno rozhodla a jen si to odmítala přiznat, aby se necítila jako někdo, kdo zradil sám sebe a zbaběle utekl od něčeho, co pro něj ještě nedávno bylo středobodem vesmíru a k čemu se celý svůj život upínal? Ale co když teď už bylo tím středobodem dávno něco jiného, nebo spíš… někdo jiný? Mělo ještě vůbec smysl si nalhávat, že tomu tak není a že necítí k Lokimu (a k životu, který s ním mohla mít) mnohem silnější city, než jaké cítila k Odinovi a ke své zpackané minulosti, se kterou už stejně nemohla nic udělat? Nadarmo se přeci neříká, že láska je silnější než nenávist… A ona se do života tady na Asgardu zamilovala už dávno před tím, než ho viděla tam venku na vlastní oči. A pokud šlo o jejího nevlastního bratra, tak…

Zarazila se ve svých úvahách a poprvé za celou tu dobu, co ho znala, se skutečně zamyslela nad tím, jaké emoce v ní vlastně probouzí. Až doposud se takovým úvahám vyhýbala širokým obloukem a snažila se samu sebe přesvědčit, že jde jen o spřízněnost a později o rodící se přátelství, ale teď jí její vnitřní hlásek škodolibě našeptával, že by si možná měla konečně přestat lhát a postavit se tomu čelem. To, co ve skutečnosti cítila, bylo něco úplně nového, jenže… to momentálně bylo tak trochu nad její síly. Celé hodiny zas a znovu přemítala o Odinovi a o tom, jak se ohledně něj zachová a jelikož měla před sebou náročný večer, který musela zvládnout, nějak jí na zkoumání pravé povahy svých citů nezbývala energie ani odvaha. Dost na tom, že musela vybojovat lítý vnitřním boji, během kterého proti sobě stálo její staré, necitelné já, které stále lpělo na představě dokonané pomsty a otcově smrti, a její nově objevená, křehká, ženská stránka, které se upínala na budoucnost a vidinu bratrovy doživotní společnosti. Byla to dlouhá, složitá bitva, ale nakonec…  Vyhrála touha po dalším koupání v moři, vyjížďkách na koni, procházkách po tržišti a společných strávených večerech, a ona dala přednost Lokimu (alespoň prozatím).

Ale i pak, když už se definitivně rozhodla, měla co dělat, aby sama před sebou takové rozhodnutí obhájila. Ono to totiž bylo při bližším pohledu dost překvapivé (hlavně pro ni samotnou) a nejspíš i značně sentimentální a nerozumné, ale bylo to to, co jí našeptávalo srdce a s čím mozek neměl problém (na rozdíl od riskantní mise za pomstou, která také mohla nevyjít a nezískala by pak ani jedno z toho, po čem toužila). Nikdo přeci neřekl, že to tak bude napořád. Třeba si to za pár dní, týdnů, nebo měsíců rozmyslí, nebo si to rozmyslí Loki, nebo se situace nějak radikálně změní a ona bude nucena svůj současný názor přehodnotit, ale teď…

Teď se musela začít pomalu připravovat na tu akci, protože už bylo skoro půl páté a hodina a půl byla vzhledem k její nezkušenosti s typicky ženskými úkony, které bylo třeba provést, aby si udržela včerejší půvab, tak akorát. Možná by bývala potřebovala i víc, protože sebou nakonec musela hodit víc, než jí bylo milé, ale výhodou bylo, že už se znovu neměla čas vracet k Odinovi ani k Lokimu. I bez dalších pochyb o svém rozhodnutí měla starostí až nad hlavu.

A to ji ještě k tomu všemu čekal večer, který měl být v jejím životě mnohem zlomovější, než předpokládala…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (18. kapitola):