OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (19. kapitola)

08.07.2015 (19:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 616×

Po celém Asgardu toho večera hořely ohně a lidé ve všech koutech říše se u nich scházeli, aby vzdali hold nepřemožitelné asgardské armádě a oslavili její další válečné tažení, které mělo započít už za úsvitu. Všichni slavili, popíjeli a užívali si společnost svých druhů, kteří se chystali riskovat život, a dokonce i Bifrost jako by zářil do noci o něco triumfálněji než obvykle.

Hlasitá hudba a halasný smích, který zněl ze všech stran a doléhal až k oknům královského paláce, však nebyl nic proti rámusu, který se linul z obrovské hodovní síně, zdobené stovkami sloupů a soch v nadživotní velikosti, v němž oslavovali ti nejvyšší státní hodnostáři, generálové, šlechtici a samozřejmě i sám král…

A právě sem měla Aldrif namířeno, když v pečlivě zvolených rudozlatých šatech ladících s jejími vyčesanými vlasy, kráčela palácovými chodbami a v duchu si neustále opakovala, že se musí tvářit klidně a pokud možno povýšeně, aby zapadla mezi ostatní zástupce zdejší smetánky.

„Jen klid, holka. To zvládneš… O nic přeci nejde. Je to jen hostina s hudbou a tancem, tak proč si s tím dělat starosti? Za pár minut už budou stejně všichni na mol a nikdo si tě nebude všímat,“ utěšovala se polohlasně, když zahýbala za roh do části paláce, kterou ještě nikdy nenavštívila, a sílící hluk nasvědčoval tomu, že jí Loki správně vysvětlil cestu a ona už byla skoro na místě. „Hlavně nepanikařit! Musíš být statečná, vzpomínáš? Agiel by si to tak přál a Loki také. Spoléhá na tebe, tak mu to nepokaž!“

Přiměla se k hlubokému očistnému nádechu a se vztyčenou hlavou kráčela k obrovským, zlaceným dveřím s motivem Yggdrasilu, které střežili dva statní vojáci budící respekt. Ona se jich však bát nemusela. Nebyli tu od toho, aby tak nádhernou a skvostně oblečenou dívku, která musela určitě pocházet z nějaké vlivné rodiny, nepustili dovnitř, a proto se jí jen nepatrně uklonili a otevřeli jí dokořán.

„Prosím, madam.“

„Děkuji,“ zamumlala chraplavě a s doširoka vytřeštěnýma očima vstoupila do té nejimpozantnější síně, jakou si vůbec dokázala představit. Každý, kdo se ocitl na jejím prahu, si musel zákonitě připadat nicotný a bezvýznamný a pohled na všechno to zlato, drahé kameny, sklo a monstrózní mramorovou výzdobu napovídal, že přesně takový pocit chtěli její architekti u návštěvníků vyvolat, aby je ohromili a nenásilně přiměli k pokoře. Tohle bylo skutečně důstojné sídlo bohů a zástupců jedné z nejmocnějších ras ve vesmíru a nebýt desítek bohatě prostřených stolů, obrovské planoucí hranice uprostřed místnosti a stovek bavících se lidí, člověk by málem očekával, že se zde bude odehrávat něco mnohem velkolepějšího než pouhá oslava blížící se bitvy.

Všichni přítomní se však tvářili, jako by byly podobné akce zcela běžné a ona si musela připomenout, že má hrát dívku, která je jednou z nich. A taková dáma nesměla na všechnu tu nebetyčnou nádheru zírat s otevřenou pusou, ani jí nebylo dovoleno tvářit se vyděšeně. Musela působit sebejistě, a proto se ještě jednou zhluboka nadechla a zvolna kráčela podél jedné z bohatě zdobených stěn do čela celého sálu, kde tušila prostor pro krále a jeho nejbližší.

Loki jí doporučil, aby se přesně tím směrem vydala, že se jí prý záhy někdo z pečlivě poučeného služebnictva ujme a dovede ji na její místo a pochopitelně se nemýlil. Během minuty u ní byl jeden z desítek livrejovaných mladíků, kteří se starali o hladký průběh celé akce, a když ji s úklonou požádal, aby mu sdělila své jméno, bylo jí jasné, že show právě začíná!

„Jsem lady Angela,“ vypravila ze sebe nervózně a modlila se, aby ten kluk věděl, o koho jde a nechtěl od ní vědět ještě něco osobnějšího. A byla vyslyšena…

„Ovšem, vím, kdo jste. Vítám vás, madam, prosím, pojďte za mnou.“ Provedl ji celým obrovským sálem a pokračoval až nahoru, na jakési mírně vyvýšené pódium, kde se u jednoho jediného dlouhého, nejluxusněji prostřeného stolu, prohýbajícího se pod tíhou toho nejlepšího jídla a pití, nacházeli ti nejdůležitější lidé Asgardu.

A přímo tam, v jejich středu, na zlaceném křesle připomínajícím svým tvarem půlměsíc, seděl dokonce i sám král, který… ji ihned, jak se ocitla v jeho blízkosti, sjel pátravým pohledem a vzápětí oblažil nepatrným úsměvem, který si vyložila jako pozdrav a pochvalu jejího oslnivého vzhledu. Zjevně na ni už čekal a potěšilo ho, že dorazila v pořádku a vše zatím probíhalo dle plánu.

Než mu však stihla jeho nevyřčenou galantnost oplatit alespoň lehkým pokývnutím, mladý sluha ji odvedl až na konec stolu a usadil ji mezi jakousi starší ženu a mladého, vousatého muže, který jí však nevěnoval sebemenší pozornost.

Zrovna do sebe lil pohár vína a dle jeho brunátného obličeje se dalo soudit, že to dnes večer zdaleka není jeho první (což jí vyhovovalo, protože čím dřív odpadne, tím líp pro ni). I jí další ze sluhů nalil plnou číši, ale ona se po včerejší mizerné výdrži napila jen symbolicky (rozhodně nechtěla skončit pod stolem, nebo provést ještě něco mnohem horšího). Místo toho raději obrátila pozornost zpět ke králi a nenápadně ho přes prostřenou tabuli pozorovala. Sice ho stejně, jako ostatní v sále vnímala jako Odina, ale nedělalo jí problém představit si místo něj Lokiho. Chudák, určitě se mezi těmi snobsky se tvářícími hodnostáři a vysoce postavenými generály musel pekelně nudit, pomyslela si účastně, ale ve skutečnosti ani nemohla být dál od pravdy…

-o-

„Nezírej na ni, ty zatracenej idiote! Ano, je krásná, ale… Nezírej na ni!“ nařizoval si Loki v duchu, když kolem něj jeho nevlastní sestra hrdě prošla na své místo a někde hluboko uvnitř začínal trpce litovat, že měl ten „geniální“ nápad posadit ji sem, ke královskému stolu. Původně si myslel, že to tak bude bezpečnější a že ji bude moci mít pod kontrolou, ale teď… když z ní nemohl spustit oči a její rudozlaté šaty s hlubokým výstřihem a nestoudným rozparkem ho přitahovaly jako magnet, se zdálo mnohem pravděpodobnější, že to všechno spíš zkomplikuje!

Sakra! Jestli si někdo všimne, že na ní Odin může oči nechat a slintá u toho jako puberťák… Co si o ní budou proboha myslet? Přeci nemohl dovolit, aby se o ní po paláci začaly šířit klepy a byla označena za milenku někoho, kdo mohl být jejím otcem (a ehm, tak nějak jím dokonce i byl, což to celé ještě zhoršovalo).

Šíleně by jí to ublížilo a ještě by to pošpinilo památku jejich matky, kterou celou tu dobu, co seděl na trůnu místo jejího muže, ctil, jak nejlépe dovedl. A to nesměl v žádném případě dovolit! Přeci to celé nepošle do kopru jen proto, že se neumí ovládat, proboha! Aldrif se tady snaží a stresuje se, aby něco nepokazila a nakonec by to měl zkazit on? To se nesmí stát! Musí se sebrat a okamžitě si přestat představovat, jak rád by z ní tu provokativní, karmínovou látku sundal!  

Přinutil se upít doušek ze svého poháru, aby přišel na jiné myšlenky, ale když mu vzápětí nabídli mísu s pečeným masem, znechuceně odmítl. Po celodenním únavném zařizování všeho možného, které mu už zase zhoršilo tu jeho zatracenou bolest hlavy, neměl na jídlo ani pomyšlení a navíc se musel neustále kousat do rtů, aby odolal nutkání dívat se Aldrifiným směrem.

Dovolil si to jen zhruba jednou za pět minut, ale pokaždé, když k tomu došlo, bylo mu o něco hůř. Nejen, že byla stále stejně krásná a pohled na ni mu rozpaloval tváře do ruda, ale také už si jí díky jejím výrazným šatům stihli všimnout všichni muži v jejím dosahu, což znamenalo, že kdykoliv mrkl jejím směrem, někdo se kolem ní ochomýtal, nebo na ni drze civěl! A to v něm kromě vášně a touhy probouzelo i zcela opačné emoce, kterým vévodila… Ale ne, že by to vážně byla žárlivost?  Opravdu? To nepříjemné bodnutí v břiše, které ho přepadlo pokaždé, když se k jeho nevlastní sestře přiblížil některý z jeho generálů, nebo úředníků, byla žárlivost? Tak to mu ještě scházelo!

Za celý svůj život nikdy na žádnou ženu nežárlil (žárlil tak maximálně na bratra kvůli trůnu a Odinově pozornosti, a to bylo něco zcela jiného) a začínat s tím zrovna teď nebyl nejlepší nápad. Zvlášť když jinak šlo všechno jako na drátkách a Aldrif působila i přes zjevnou nervozitu velice sympaticky a inteligentně. S každým, kdo ji oslovil, prohodila pár slov a na některé se dokonce koketně usmála, k čemuž mohl říct jen to, že začínal zcela vážně uvažovat, zda by náhodou nemohl použít své nezadatelné právo vyhostit z Asgardu kohokoliv, kdo se mu znelíbil (momentálně by to nejspíš byli všichni muži v okruhu dvaceti metrů).

Nebo… by alespoň mohl vydat nějaký nový zákon, který zakazuje civět na mladé, krásné dívky, nebo se jich dokonce… Ale no tak! Dotýkat? Vážně? Támhle ten drzý, nadržený voják si dovolil Aldrif sáhnout na hřbet ruky? Jen tak? Ts, tak to si vypije! Nikdo ji nebude osahávat na veřejnosti, o to se postará. Je král, sakra, a všichni musí plnit jeho vůli a on by toho pitomce měl ihned poslat do vězení, ale na druhou stranu… Když se to vezme kolem a kolem… Někdo přeci musí v zítřejší bitvě do první linie, ne? A tenhle floutek se v ní bude báječně vyjímat! blesklo mu škodolibě hlavou při pohledu na světlovlasého mladíka, který se nacpal mez Aldrif a manželku jednoho z předních královských úředníků a nepřestával na ni cenit zuby, a v duchu už si začínal sepisovat seznam všech, které pošle přednostně do útoku (a že jich bylo tolik, že to začínalo vypadat na přepracování strategie). Když tu… ho náhle vyrušilo hlasité zakašlání, které mu připomnělo, že by měl zase začít vnímat i něčeho jiného než cvrlikání na konci stolu.

„Ehm, ano?“

„Říkal jsem, že je čas na váš proslov, Vaše Veličenstvo,“ zopakoval ceremoniář, který měla celou hodovní síň na povel, ale v Lokim by se v té chvíli krve nedořezal.

„Co… cože? Proslov?“ Vůbec si nevybavoval, že by po něm někdo chtěl, aby si připravil nějakou řeč, ale zdálo se, že všichni kolem jsou srozuměni s tím, že pronese proslov k nadšeným davům a pak teprve zahájí tu nejzábavnější část večera. Jenže on… neměl nejmenší tušení, co by jim měl říct! Všechny povzbudivé, vítězoslavné fráze, které si z minulosti od Odina pamatoval, se mu rázem vykouřily z hlavy a on se zmohl jen na: „Aha… No, ovšem.“

Jako v mrákotách sledoval, jak ceremoniář poklepává ostřím nože o broušenou číši a sjednává si v rozlehlém sále ticho a v panice se snažil vymyslet něco víc, než: „Jděte bojovat a vyhrajte, ať můžu co nejdřív domů.“ Kruci, kruci, kruci… Co teď? Vyškrábal se do stoje a zděšeně přejel očima celou tu monstrózní místnost plnou naslouchajících lidí.

To byla ale příšerná situace! Potřeboval jim přednést něco hlubokomyslného, co by bylo hodno Všeotcovy velkoleposti, ale absolutně nic chytrého ho nenapadalo a navíc se jen těžko mohl soustředit, když mu pohled neustále utíkal k Aldrif, která se právě marně snažila umlčet toho zmetka, jež jí cosi šeptem chrlil do ucha (patrně nabídku k sňatku podle toho, jak lačně se u toho tvářil). Nejradši by ho za takovou drzost (obtěžovat slušnou dámu a současně ignorovat svého krále) okamžitě poslal na popraviště, ale to by nejspíš nebylo vhodné. Jistější bude za sebe dostat alespoň pár slov. Ale jak? Kruci, Loki, mysli! To přeci zvládneš. V nejhorším bude muset improvizovat a vzít to zkrátka ale…

Bohužel se mu vybavila jen jedna jediná použitelná věta, kterou stoprocentně věděl, že by Odin řekl (protože byl kdysi dávno svědkem toho, jak ji vymyslel) a dokázal ji poměrně přesně interpretovat...

„Mí věrní a udatní vojáci…,“ začal prkenně a hluboko uvnitř se za svou neschopnost nehorázně styděl. Vždy se považoval za pohotového a lstivého řečníka, ale dnes by nejradši zalezl pod podlahu a bídně tam, za tak mizerný výkon začínající takovým klišé a pokračujícím papouškováním Odinových slov, skonal! Ale bohužel, nedalo se nic dělat. Když už začal, musel to dotáhnout do konce, takže…

„Myslím, že všechny dlouhé, nabubřelé řeči jsou zbytečné, a proto vám řeknu jen jedno: Moudrý král válku nikdy nevyhledává. Ale musí na ni být vždy připraven. A my připraveni jsme, a proto uvedeme věci na Vanaheimu zase do pořádku. My tamější nepokoje nezačali, ale… skončíme je jednou pro vždy!“ uzavřel s vědomím, že to rozhodně není ten nejlepší motivační proslov v asgardských dějinách, a spadl mu kámen ze srdce, když se vzápětí ozval poměrně bouřlivý potlesk a s úlevou dosedl zpět do křesla.

Uf, příště si raději desetkrát projde program každičké veřejné akce, aby si byl jistý, že ho nečekají podobná překvapení!

-o-

„Ts, to byla ale pitomost!“ ušklíbl se mladík, který se před chvílí představil jako Hermod a Aldrif, které se Lokiho lehce rozpačitý, ale velice zajímavý projev docela líbil, na něj vrhla nesouhlasný pohled.

„Mně to připadalo poučné!“

„Vážně? Takové nesmysly? Válka je přeci jediným místem, kde se může bojovník pořádně proslavit, tak jaképak, že ji nemáme vyhledávat?!“ Nafoukl se hrdě, jako by sám měl za sebou už nejméně tucet úspěšných válečných tažení a byl jí tou svou arogancí čím dál tím méně sympatický. I Loki ji tímhle svým povahovým rysem lezl na nervy a tenhle idiot mu nesahal ani po kotníky!

„Možná jsou pro krále důležitější životy nevinných lidí než nějaká prestiž, nemyslíš?“ zasyčela ledově, ale jen se tomu bezstarostně uchechtl.

„No jo, to už bude asi tím jeho věkem! Ale že to tak bereš i ty… taková mladá a ohnivá kráska…“ Předvedl jí výraz, které nejspíš považoval za svůdný, a už podruhé během uplynulých pěti minut se odvážil jí dotknout (tentokrát však pod úrovní stolu, v oblasti pravého stehna, což ji přimělo sebou vztekle škubnout). Naposledy, když se jí dotýkal nějaký muž, byl to Loki a bylo to příjemné, ale tohle… Z toho jí až naskočila husí kůže! Co si o sobě ten idiot sakra myslí!

„Dej tu pracku okamžitě pryč!“ pronesla pomalu s důrazem na každé slovo, jenže měl zjevně hroší kůži, nebo byl tak zahleděný sám do sebe, že si nepřipouštěl odmítnutí.

„Ale jdi, ještě řekni, že se ti to nelíbí…“ zavrněl a měl v plánu pokračovat o něco výš, ale to byla pro ni poslední kapka.

Tak moc se snažila chovat slušně a nedělat rozruch, aby to celé nepokazila, ale tohle už bylo prostě přes čáru! Nebyla zvyklá, aby se k ní muži takhle chovali a neměla v plánu na tom nic měnit!

„Ne, nelíbí!“ dodala mrazivě, a než se nadál, popadla ho za zápěstí a zase jednou využila něco z toho, co jí Agiel naučil. Stačily jen tři, nepatrné chvaty a jedno silnější škubnutí, kterých si naštěstí v hlučné místnosti nikdo z přítomných nevšiml a jeho slizký úsměv byl vystřídán bolestnou grimasou.

„AU! Co to děláš, ty mrcho!“ Pokusil se osvobodit, ale držela ho pevně.

„Být tebou chovám se slušně, protože stačí jeden maličký pohyb,“ znovu škubla jeho rukou a vychutnávala si slzy bolesti, které mu vstoupily do očí, „a už v ní neudržíš ani vidličku. Natož meč, aby ses jím mohl… Jak jsi to říkal? Proslavit v bitvě?“ Další tiché chrupnutí podpořilo její slova a jemu se pomalu začínala z tváře vytrácet všechna barva.

„Pusť mě… prosím!“ zachroptěl zděšeně a její úsměv se ještě rozšířil.

„Líbí se mi, když prosíš, ale teď toho nech a bedlivě mě poslouchej. Můžu ti ochromit ruku a provést ještě pár dalších zábavných věcí, ale taky můžu využít jistých svých kontaktů ve vyšších sférách a  nechat tě vyhostit z Asgardu, nebo rovnou poslat kopat ledové kanály na Jotunheim, co ty na to? Líbilo by se ti to?“ Čekala, jestli něco řekne, ale zmohl se jen na tiché úpění, které úplně zanikalo v okolní vřavě. „Fajn, beru to jako "ne" a přijímám tvou nevyslovenou omluvu. A taky doufám, že tě minimálně do konce večera, neuvidím. Teď mazej!“ Konečně ho pustila a s úsměvem sledovala, jak mizí pryč tak rychle, až málem smetl jednoho ze sluhů. Jo, tohle se jí povedlo. A navíc ji nikdo neviděl… radovala se v duchu, ale bohužel… v tom posledním se zmýlila.

„To bylo slušné,“ ozval se za ní ženský hlas, a když se překvapeně otočila, žaludek jí hrůzou udělal kotrmelec (ještěže se zatím nestihla pořádně dotknout předloženého jídla). Představa, že někdo viděl, co provedla (a co by jako křehká, šlechtická dcerka potřebující ochranu rozhodně udělat neměla), jí naplňovala hrůzou a tohle navíc nebyl jen tak někdo! Přímo za ní stála ta černovlasá dívka z tržiště, před kterou ji Loki varoval, a než se nadála, sedla si vedle ní na Hermodovu uvolněnou židli. „Ale ten zmetek si to zasloužil už dávno. Kdyby něco zkusil na mě, provedla bych mu totéž,“ dodala smířlivě, když viděla, jak se Aldrif tváří a přátelsky k ní napřáhla pravici.

„Jsem Sif, a ty?“

„Al… ehm, Angela,“ opravila se rychle a marně se snažila vysílat SOS signály k Lokimu, který jí slíbil, že kdyby se dělo něco nepředloženého (což seznamování s nejlepší přítelkyní jejich bratra rozhodně bylo), zasáhne. Bohužel na ni ale neměla čas (opět řešil cosi s ceremoniářem) a blížícího se maléru si nevšiml.

„Těší mě. Viděla jsem tě na tržišti,“ pokračovala mezitím Sif konverzačně a její bystré, tmavé oči si ji nepřestávaly zkoumavě měřit.

„Ano… ovšem, vzpomínám si.“ Nevěděla co jiného říct, aby neprozradila něco, co by neměla, ale ona ji obratem zaskočila další, mnohem nepříjemnější a rizikovější otázkou.

„Nikdy předtím jsem tě tu nepotkala. Odkud jsi?“

„Tady z Asgardu, jen… jsem nikdy moc nechodila do společnosti. Můj otec… Ojíždí zítra do bitvy,“ papouškovala to, co jí Loki natloukl do hlavy a začínalo jí být nepříjemné, jak upřeně na ni zírá. Byla horší než někteří zdejší muži, kteří z ní nemohli spustit oči!

„Já a mí přátelé také,“ odvětila pomalu, ale pak se zamračila a vypálila dotaz, kterého se Aldrif od začátku bála.

„Promiň, ale… neznáme se odněkud?!“ Zcela jistě mířila svou otázkou na její blankytné oči, tolik podobné Thorovým, ale rozhodla se hrát nechápavou.

„Sama jsi to řekla, přeci na tržišti.“

„Ano, to ano, ale myslím… odněkud odjinud. Ještě předtím. Jsi mi hrozně povědomá!“

„To… mi lidé říkají často. Zvlášť v poslední době,“ ušklíbla se kysele, ale pak se znovu přinutila k falešnému úsměvu. „Ale myslím, že ne.“ Očekávala se zatnutými zuby další útok, ale naštěstí k němu už nestihlo dojít.

Kde se vzal, tu se vzal, zjevil se vedle Sif pohledný blonďák s knírkem a uhrančivýma očima, kterého si také matně pamatovala z trhu, a škádlivě k černovlásce natáhl ruku.

„Smím prosit, lady Sif?“ pronesl přehnaně uctivě a jeho oči při tom zářily potlačovaným veselím a klukovskou hravostí, kterou s ním však jeho přítelkyně rozhodně nesdílela (a Aldrif napadlo, že na tom, co o její zatrpklosti říkal Loki, asi přeci jen něco bude).

„Tak jako vždycky, Fandrale... NE!“ zavrčela dotčeně a on nahodil na oko ublížený výraz.

„Škoda… No, ale co, poohlédneme se jinde, což mi připomíná… Nepředstavíš nás?“ obrátil se rychlostí blesku k Aldrif a ta jen naprázdno polkla. Další Thorův přítel. Super! Už chyběli jen dva a měla je tu komplet!

„Já… jsem Angela,“ představila se raději sama, protože Sif se k tomu neměla a tvářila se, jako by žvýkala šťovík a zaskočilo ji, když jí galantně políbil ruku (to se jí ještě nikdy nestalo).

„Těší mě, lady Angelo. Fandral, jméno mé. A mám pro vás stejnou otázku, ovšem pokládanou vzhledem k vašim nesporným půvabům s ještě větší nedočkavostí. Takže… Zatančíme si?“ Ukázal kamsi ke středu sálu a ona jen naprázdno polkla. To, čeho se bála, bylo tady a ještě k tomu v té nejhorší možné podobě…

„Já… já… no, dobře.“ Chvatně si v hlavě zopakovala potřebné kroky a měla co dělat, aby se jí netřásly nohy, když ji vedl směrem k ohništi, kolem kterého se již začínali houfovat první tanečníci.

A to, že si Loki konečně všiml, v jakém maléru se nachází a vrhl po ní bezmocný, vyděšený pohled, jí vůbec nijak nepomohlo. Měl jí přispěchat na pomoc dřív a ne až teď! Teď už se nic dělat nedalo a ona kvůli němu musela jít tančit, a ještě k tomu s někým, o kom tvrdil, že je idiot a Thorův dobrý přítel. To se tady s tou slibovanou pomocnou rukou vážně vytáhl!

-o-

Loki vůbec nechápal, kdy stihlo dojít k tomu, že mu Aldrif zmizela kdesi u centrálního ohniště, a ještě k tomu s tím pitomcem Fandralem, který nenechal na pokoji žádnou sukni! Vždyť… ji spustil z očí jen na chviličku, než dořešil s ceremoniářem nějaké nesrovnalosti ohledně dalšího programu, a když pak zvedl hlavu a zapátral po ní očima, její židle byla prázdná a ona už byla na půl cesty k ohni a vrhala po něm vyčítavé pohledy, které ho hluboce ranily. Slíbil jí, že na ni bude dávat pozor a místo toho… ji nechal napospas tomu pitomci a nyní mohl už jen bezmocně zatínat pěsti a proklínat svou nepozornost i toho zatraceného nadrženého idiota, který nemohl z jeho nevlastní sestry spustit oči a později v kole, kde nevynechal jedinou příležitost se jí dotknout, i ruce. Hajzl!

Jak to bylo dlouho, co uvažoval o tom, že on ani jeho kamarádíčci nedělají zbytečné problémy a není třeba je v tichosti odstranit? Že by se to mělo změnit? Ale ne, ty idiote, takhle nesmíš přemýšlet! okřikl se v duchu a jednoho z úředníků, který mu právě líčil jakési zcela zbytečné detaily ohledně zítřejšího odjezdu, poslouchal sotva na půl ucha.

Musel se sebrat a přestat se chovat jako žárlivý šílenec, než to celé špatně dopadne! Fandral byl možná nesnesitelný, arogantní proutník, kterého zajímalo jen to, jak vypadá a kterou zrovna dostane do postele, a ti ostatní, včetně Sif, nebyli o moc lepší, ale byli to cenní bojovníci a on si nemohl dovolit o ně přijít jen kvůli svému zraněnému egu!

Místo takových zbytečných, nezodpovědných úvah by se měl spíš soustředit na Aldrif, která svému tanečníkovi z kola při první příležitosti utekla (což ho v hloubi duše potěšilo, protože se přeci jen lehce obával, zda to Fandralovo pochybné kouzlo, kterým omamoval všechny dámy ve svém okolí, nebude platit i na ni) a jejíž bezpečí a spokojenost pro něj měly být na prvním místě.

A když pak byla o pár minut později tím načesaným šaškem odvlečena od královské tabule k jeho stolu a přinucena si přisednout k těm dalším dvěma, musel, chtě nechtě, uznat, že by jim nejspíš měl být vděčný, že se jí „ujali“. S nimi byla jeho nevlastní sestra v bezpečí před dalšími tancechtivými vojáky, kteří by ji, nedej bože, mohli obtěžovat (což by si Fandral proti její vůli samozřejmě nikdy nedovolil) a navíc se nemusela bát, že by jí pokládali nějaké všetečné otázky a prokoukli její lži. Na to nebyli dostatečně inteligentní, nebo je to spíš vůbec nezajímalo.

Spokojili se s tím, že jí vnutili pohár vína a pak do ní na střídačku hučeli ty své tisíckrát provařené hrdinské historky, zatímco Sif, která se k nim po chvíli připojila, po ní házela nevrlé pohledy a mračila se ještě víc než obvykle. Zjevně se s tím odhadem na trhu nemýlil, dívenka na Aldrif tak trochu žárlila (a měla rozhodně proč, protože vedle ní vypadala ve svém strohém, oděvu a s minimem šperků jako chudá příbuzná) a vůbec se jí nelíbilo, že jsou z ní její přátelé tak na větvi.

A že z ní skutečně byli paf a ona… z nich kupodivu taky (což ho lehce rozladilo). Nejdřív se sice tvářila vyděšeně a nepřestávala těkat pohledem k němu, ale když zjistila, že ji neukousnou, ani nepodrobí křížovému výslechu, uvolnila se a dokonce se s nimi docela bezstarostně smála (a na něj už se ani jednou nepodívala). Bez jakýchkoliv námitek poslouchala Fandralovo nebetyčné chvástání i Volstagovo tupé přitakávání a obdivně přihlížela Hogunovu umění s dýkou, které jí samozřejmě co nejdříve předvedl na jednom ze sloužících (svou ruku by pochopitelně neriskoval).

A jemu… zbylo jen další ostré bodnutí žárlivosti a zmatené úvahy o tom, že mu ji ti tři sprostě ukradli, stejně jako kdysi Thora. Byla přeci jeho! To on ji sem přivedl a dal jí to všechno, co měla právě na sobě a čím je tak oslňovala, ne oni! A dle jeho plánů se tu měla nudit a zmizet ihned, po skončení oficiální části večera, ale místo toho byl svědkem jejího roztomilého chichotání a vstřícných úsměvů, které poprvé, od okamžiku, kdy ji potkal, nepatřily jemu. Ach jo! Nejspíš by měl být šťastný, že se baví a cítí v asgardské společnosti dobře, ale to by se nesměla bavit zrovna s nimi (nebo spíš s jakýmikoliv cizími muži, což si ale odmítal přiznat).

Ale copak se jí mohl divit? Ráno se k ní kvůli obavám ze sebe samého choval hrozně chladně, že musela zákonitě nabýt dojmu, že ho její pozornost obtěžuje, a aby toho nebylo málo, ani se s ní před odchodem pořádně nerozloučil. Tak proč by na něj měla myslet, když měla možnost mluvit s lidmi, kteří její společnost oceňovali? A proč by na něj měla vůbec vzpomínat, až bude pryč? On by na jejím místě neplýtval energií na někoho, kdo ho tak necitelně odbyl a ani mu nedovolil, aby ho pořádně obejmul. Porozhlédl by se po někom jiném, kdo by něžnou péči a obavy o život ocenil a náhle mu přišlo dost pravděpodobné, že Aldrif to udělá také! 

Hned jak vytáhne paty z Asgardu, bude konečně volná a bude moci chodit, kam bude chtít a dělat si, co se jí zlíbí a při té příležitosti se jistě setká se spoustou nových lidí, kteří budou zábavnější, milejší a vstřícnější než on a pak… ji ztratí, přesně tak, jak se kdysi obával! Na krátkou chvíli si dovolil doufat, že poté, co se jí v posledních dnech tak důvěrně věnoval, k tomu nedojde, a nejspíš měl i šanci, že to tak skutečně dopadne, ale to by to nesměl zabít dnešním ránem. Kruci! Měl by to napravit, protože o ni prostě nechtěl přijít, ale jak na to, to mu nikdo neporadil…

Musel to vymyslet sám a trvalo mu to skoro celý večer… K definitivnímu rozhodnutí, co podnikne, aby ji naposledy před svým odjezdem připomněl, že tu stále chce být pro ni a že ten jeho ranní odstup byl jen chvilkovou záležitostí (což sice znamenalo potlačit v sobě nevhodné myšlenky, ale to bude muset zvládnout), došel až poté, co ceremoniář oznámil konec oficiální oslavy a propukla nevázaná zábava (která se od té předešlé sice vůbec nelišila, ale byla to zdejší tradice, dělit večery na oficiální a neoficiální část).
Teprve tehdy mu došlo, co musí udělat, aby ji dokázal, že se mezi nimi po včerejšku nic nezměnilo a jak se musí zachovat, jestli ji chce mít po návratu z Vanaheimu stále jen pro sebe (nebo alespoň po většinu času) a rázně vstal z křesla.

„Omluvte mě,“ prohlásil stroze a naštěstí se nikdo neodvážil proti jeho brzkému odchodu protestovat. Nejspíš mu odpočinek před tak významnou bitvou přáli a spokojili se s hlubokými úklonami, kterými svého vládce vyprovodili ze sálu.

On však neměl v plánu jít spát! Naopak, hned za prvním rohem si chvatně změnil podobu z Odina na jakéhosi slavnostně oblečeného generála a obezřetně proklouzl zpět do hodovní síně. Měl tu ještě nějaké nedořešené záležitosti…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (19. kapitola):