OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (20. kapitola)

10.07.2015 (15:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 691×

„… no, a pak jsme všichni tři, ehm… promiň, Sif, tedy samozřejmě čtyři, vyskočili z úkrytu, vrhli se na nepřátele a úplně je rozprášili!“ vykládal Fandral nadšeně a všichni ostatní (kromě Sif, která jen krátce protočila oči a nepřestávala znuděně šťouchat vidličkou do zeleninové oblohy na svém talíři) mu hlasitě přizvukovali.

„A pak jsme osvobodili Thora a odešli jako vítězové!“ dodal Volstag hrdě a spokojeně se zakousl do další porce jehněčí kýty.

„Vy… jste vážně zachránili králova syna ze zajetí?“ nebyla si Aldrif jistá, jestli ji náhodou tak trochu nelakují, protože některé ty jejich historky jí přišly lehce přitažené za vlasy, ale kývali tak horlivě, až se jim podařilo se potřísnit vínem z dalších obřích číší (kterým ona se úzkostně vyhýbala).

„Je to svatá pravda, na Niflheimu si o tom dodnes vyprávějí a mají strach z toho, že se k nim vrátíme!“ tvrdil Fandral zaníceně a ona neměla jinou možnost, než je naoko pochválit.

„To je vážně úžasné. Jste skvělí!“ prohlásila se smíchem a v duchu kroutila hlavou nad tím, jak může Loki tuhle trojici nesnášet. Vždyť s nimi byla docela legrace! 

Jediná Sif se k ní po slibném začátku nechovala příliš přátelsky, ale ti ostatní mezi sebe s povděkem přijali někoho, před kým se mohli vytahovat, a i přes jistou dávku arogance a naivity jí jejich společnost připadala docela milá (rozhodně milejší, než čelit dalším slizkým pitomcům Hermodova ražení). Příliš dlouho už si ji však vychutnávat nemohla, protože se k ní zničehonic odkudsi přitočil neznámý tmavovlasý generál, a než se nadála, uklonil se před ní a požádal ji o tanec.

„Já… nevím…“ Měla takovou radost, že se díky trojici svých nových přátel vyhnula dalšímu poskakování kolem ohně, ale když se nenechal odbýt, vzpomněla si na Lokiho slova, kterými ji varoval, aby raději nikoho neodmítala (protože nemůže vědět, zda to není někdo významný), a jeho nabídku přijala. „Hned jsem zpět,“ ujišťovala ještě společnost u stolu, když viděla jejich protažené obličeje a nerudné pohledy, které po příchozím vrhali, ale pak už se musela nechat tím neznámým, mladým mužem odvést pryč. Koneckonců, vypadal docela sympaticky, ale bohužel… hodně rychle se to změnilo!

Místo toho, aby s ní zamířil k centrálnímu ohništi, totiž bez varování změnil směr a táhl ji do stínů mezi zdobenými sloupy. A to… se jí ani za mák nelíbilo!

„Hej, kam to jdeme? Myslela jsem, že jste se mnou chtěl tančit!“

„Ano, ale rozmyslel jsem si to. Myslím, že je mnohem vhodnější chvíle na procházku, než na tanec,“ sdělil jí přes rameno, jako by nepovažoval za nutné jí cokoliv blíže vysvětlovat, ale to se šeredně zmýlil. Kruci, proč jen přitahuje takové typy? A to se domnívala, že muži na Asgardu jsou vesměs gentlemani, a ona musí narazit pokaždé na nějakého nadrženého pitomce, který si myslí, že si s ní může dělat, co se mu zlíbí. Ale to se chlapec plete!

Hermoda se sice musela zbavit tiše a decentně, protože se nehodilo budit rozruch u královské tabule, ale tenhle si sám od sebe naběhl tím, že ji zavlekl do míst, kam bylo ze sálu špatně vidět (a tím si podepsal svůj neradostný ortel). „O žádnou procházku nemám zájem, díky!“

Vyškubla se mu tak prudce, až zavrávoral, a když se k ní zmateně otočil, dostal dobře mířenou ránu pěstí, která ho odmrštila dobré dva metry (a nebýt zlacené stěny, po které sjel k zemi, možná by letěl ještě mnohem dál).

„AU!“ reagoval šokovaně, ale ona si založila ruce v bok a sjela ho opovržlivým pohledem.

„Buď rád, že jsem ti nepředvedla všechno, co umím!“ Čekala, že se zdekuje stejně, jako ten nafintěný floutek Hermod, ale ouha…

„Já náhodou moc dobře vím, co umíš! A ano, uznávám, že za to, jak jsem tě ráno přehlížel, jsem si možná facku zasloužil, ale zas bys to nemusela tak přehánět! A nevzpomínám si, že bych ti včera radil, abys nepohodlné tanečníky usměrňovala pravým hákem. Kdybych věděl, že se k tomu chystáš, neunavoval bych se tou taneční lekcí,“ bránil se dotčeně a v Aldrif by se po těch slovech krve nedořezal. Ráno, taneční lekce, rady… Ach bože!

„Loki?“

„Bingo!“ odsekl nevrle a v příští minutě se vzduch kolem něj zavlnil a ustupující iluze jí dovolila (jako jediné ze sálu) spatřit jeho pravou podobu.

„Do háje! To… to jsem nechtěla!“ Chytila se za pusu, když spatřila jeho důvěrně známou tvář a byla svědkem toho, jak ublíženě si tře natékající dolní ret, a honem mu šla pomoct vstát z podlahy. „Ale copak jsem mohla vědět, že jsi to ty?!“

„To jsem se ti měl představit!“

„To ne, ale mohl jsi mi dát nějaké znamení, nebo se proměnit v někoho, koho už znám," obhajovala svůj neuvážený čin a nenápadně kontrolovala, jestli ho nezranila ještě někde jinde. Sice si za to mohl z velké části sám, ale… i tak toho litovala. Nezasloužil si, aby ho po tom všem zmrzačila, a navíc nechtěla, aby se na ni zlobil. Přesně to se jí však nejspíš povedlo…

„Dobře, příště si domluvíme kódové slovo!“ nepřestával uraženě vrčet a ona si krátkou chvíli dokonce myslela, že ji od sebe odstrčí, což bylo vážně to poslední, čeho by chtěla dosáhnout.

„Promiň,“ pípla o poznání kajícněji a něžně vztáhla ruku k jeho tváři. „Ukaž mi to. Ale ne… opravdu je mi to hrozně líto.“ Zkoumala ránu, která se už začínala naštěstí pomalu hojit, a Loki, který se konečně definitivně vzpamatoval ze šoku, si okamžitě připomněl, proč za ní vlastně šel, a že uražená ješitnost mu v tom, co měl v plánu, nijak nepomůže (zvlášť když měla tak trochu pravdu a měl její reakci předvídat, když na sebe bral podobu, kterou ještě nikdy neviděla).

„To nic, odpuštěno. Měl jsem se ti odhalit hned,“ zamumlal smířlivě a její láskyplné pohlazení mu rázem pomohlo zapomenout na veškerou bolest. Když už nic, alespoň podle její reakce poznal, že jeho obavy, že by na něj zcela zanevřela a nechala se snadno okouzlit někým jiným, byly trochu přehnané. „Tak co, půjdeme na tu procházku?“

„A nezlobíš se na mě?“

„Ale ne. Jak říkám, za to ráno jsem si to snad i zasloužil!“ zasmál se bezstarostně a úleva v jejích očích ho přiměla ji důvěrně vzít kolem ramen, potlačit v sobě další zachvění touhy a pokračovat k východu ze sálu a odtamtud hlavní chodbou po schodech nahoru až do zadního traktu paláce.

„Proč jsi za mnou vlastně přišel?“ zajímala se, když vyšli ven na obrovskou terasu protaženou do sochami zdobené mostní konstrukce, a užívala si ticho, které tu panovalo. Hluk všech oslav zůstal daleko za nimi a tady venku, pod hvězdami, nebylo ani živáčka. „Myslela jsem, že jsme se dohodli, že když budeš moct, stavíš se zítra ráno.“

„Já vím, ale už jsem se tam příšerně nudil, tak jsem nechal Odina odejít spát a šel tě zachránit od těch tří tupců, u kterých jsi skončila. Za což se mimochodem omlouvám.“

„To nemusíš, náhodou byli docela milí. A vyprávěli mi spoustu zábavných a šílených příběhů.“

„Tomu věřím, to oni dovedou,“ odfrkl přezíravě a nepřestával ji tisknout k sobě, aby si vychutnal ty poslední chvíle, které s ní mohl trávit (na nějaké potlačování vášně bude myslet teprve na Vanaheimu).

„Ale jdi, vůbec nejsou tak špatní, jak jsi tvrdil. Trochu omezení možná ano, ale je s nimi zábava. Vykládali mi, jak na Niflheimu zachránili našeho bratra ze zajetí,“ odporovala tiše a Loki nevěřil vlastním uším. Ti zmetci!

„Na Niflheimu? No jasně, to je typický!“ zavrčel podrážděně. „Ts, na Niflheimu v tom zajetí skončili s ním. Všichni čtyři! Ven jsem je dostal já a pak jsem ještě přesvědčil Thora, abychom zmizeli a vrátili se s celým oddílem Einherjů. Nebýt toho, skončili v kleci znovu!“ předložil jí svou verzi příběhu, ale dívala se na něj nějak zaskočeně. „Co je? To věříš víc jim než mně!“ odsekl vzpurně, ale Aldrif myslela na něco trochu jiného.

„Vzhledem k tvé minulosti a jejich přehánění bych možná neměla věřit ani jedné té historce, ale o to nejde. Jen… jsem netušila, že jste si byli kdysi tak blízcí."

„Blízkost… bych tomu zrovna neříkal,“ odvětil zaraženě a raději ji zlehka pohladil po rameni, aby jí vynahradil to, jak se na ni už zase utrhl. Kruci, měl by na té své impulzivnosti zapracovat. Alespoň když byl s ní…

Aldrif se však na něj naštěstí i nadále usmívala a dokonce si dobrovolně opřela hlavu o jeho rameno, aby mohla pozorovat hvězdy.

„Kam to vlastně jdeme?“

„Jen tady kousek, chci ti ještě něco ukázat, než odjedu.“ Odvedl ji zhruba do třetiny mramorového mostu a zamířil k obřímu homolovitému kameni, zdobenému něžnými zlacenými květinovými rytinami.

„Co je to?“

„To je památník zasvěcený naší matce.“

„Vážně?“ vykulila na něj oči a teprve teď jí došlo, že se vlastně nikdy nezajímala o to, jakým způsobem na Asgardu truchlí za své zesnulé. Věděla jen, že jejich těla pokládají do rituálních člunů a spalují na pohřebních hranicích, ale že mají i něco jako náhrobní kameny (byť na specifických místech), to pro ni byla novinka. „Takže sem jí chodí lidé vzdávat hold?“ Marně se rozhlížela po nějakých svíčkách, kamenech nebo květinách, které měla s podobnými zvyky spojené, ale tady nebylo nic. Jen na horním ze tří schodů, které k památníku vedly, se nalézala řada jakýchsi průsvitných koulí.

„Ano. Ale já sám tu byl jen párkrát. Král… by měl být silný a nechodit truchlit k nějakému kusu kamene,“ povzdechl si a unaveně se usadil na spodním schodu.

„Ale jdi, na smutku není nic potupného.“ Klesla vedle něj a s očima upřenýma k vrcholu homole, na níž se skvěl velký průhledný krystal, se znovu opřela o jeho rameno, čímž ho lehce vyvedla z míry. Nečekal, že se k němu bude dobrovolně tulit, ale… v dané situaci to nebylo zase tak nepříjemné (zvlášť když jeho úvahy o její kráse byly na okamžik nahrazeny známým pocitem viny).

„Možná máš pravdu, ale… já si nezasloužím ji oplakávat,“ dodal zdrceně a nejednou mu bylo úplně jedno, že se ještě nedávno děsil, že by zjistila pravdu o jeho roli v matčině smrti.

Původně neměl v plánu si jí vylévat srdce, naopak, chtěl jí znovu připomenout, že by jí na něm mělo záležet, ale teď… se to najednou celé nějak zvrtlo a on prostě už nedokázal déle mlčet.

Možná ho Aldrif bude nenávidět, když jí prozradí, co se tehdy doopravdy stalo, a stane se tak přesně to, z čeho měl obavy (a ona si během jeho nepřítomnosti najde jiné a spolehlivější přátele), ale potřeboval se někomu svěřit. Potřeboval... aby alespoň jedna jediná osoba na světě věděla, jak strašně lituje toho, co provedl. A tady u matčina památníku (u kterého byl ve skutečnosti jen jednou a po pár minutách odtud v hrůze utekl) a s výhledem na bitvu, ze které by se přinejhorším vůbec nemusel vrátit, mu to připadalo jako poslední šance… A Aldrif mu navíc perfektně nahrála na smeč.

„Proč by sis to nezasloužil?“ vydechla nechápavě a poskytla mu tak ideální narážku, kterou potřeboval, aby se odhodlal promluvit o tom, co ho trápilo pokaždé, když někdo Friggu zmínil.

A řekl jí úplně všechno… Jak ho matka chodila tajně navštěvovat do vězení, i když jí to Odin zakázal, a snažila se, aby se v něm cítil líp. Jak drze a arogantně se k ní i přesto choval a jak na ni frustrovaně křičel, když přišla naposledy… Jak byla poslední věta, kterou jí řekl, obviněním, že není jeho pravá matka… A jak se zachoval jako totální idiot, když během invaze temných elfů prozradil jejich nejsilnějšímu bojovníkovi, kudy se dostane do míst, ze kterých zruší palácovou obranu! Vychrlil na ni úplně vše a nakonec se dostal i k tomu klíčovému momentu, který mu rozdíral srce na cáry a do očí mu vháněl vzteklé, zoufalé slzy.

„Řekl… jsem mu, kam má jít, protože jsem se chtěl Odinovi a celé říši pomstít za to, jak se mnou zacházeli, a vůbec… mě nenapadlo, že by…“ Hlas se mu zlomil, ale přinutil se zhluboka nadechnout a pokračovat. „… že by to mohlo ohrozit právě ji! Byla to královna, proboha! Měla být v bezpečí! Odin a Thor ji měli chránit! Jenže nechránili a on… ji zabil. Ten, komu jsem pomohl utéct, ji… zabil a… je to moje vina! Všechno je to moje vina… To kvůli mně je mrtvá!“ zvýšil hystericky hlas a raději se na svou nevlastní sestru vůbec nedíval. To poslední, co potřeboval, bylo vidět nenávist a odsouzení v jejích očích. Jenže… když vzápětí promluvila, nezněl její hlas ledově ani rozzlobeně. Zněl… konejšivě.

„A ty si vážně myslíš, že kdybys tomu bojovníkovi neřekl, kudy může obejít stráže, matka by byla naživu?“

„Ovšem!“

„Ale jak to můžeš vědět tak jistě? A i kdyby to byla pravda, nechtěl jsi jí ublížit,“ pokračovala jemně, ale jemu připadalo, že vůbec nic nepochopila.

„Jistěže jsem jí nechtěl ublížit, ale,“ konečně k ní vzhlédl a marně hledal v jejích očích očekávané odsouzení, „stalo se! Nebýt mě, nikdy by se k ní ten vrah nedostal!“

„Tomu nevěřím, a i kdyby, tak by se mohla stát stovka dalších věcí, které by vedly k její smrti." Přisedla si blíž k němu a zlehka mu ovinula paže kolem krku. Nebylo pro ni sice snadné poslouchat takové řeči, a už vůbec si nechtěla představovat, jak přesně matka zemřela, ale současně jí přišlo hloupé, že se z toho viní a evidentně tím sám sebe týrá.

Ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že něco takového prožívá, a proto se o matce příliš nezmiňuje (a když už o ní mluví, tváří se tak zničeně), a momentálně jí záleželo jen na jedné věci… Aby takové nesmysly pustil z hlavy a pochopil, že ona ho ze smrti Friggy nikdy vinit nezačne a neudělal by to nikdo příčetný, protože to, co se stalo, byla jen shoda nešťastných událostí, ne úmysl!

„Není to tvoje vina, Loki! Je to vina toho, kdo ji zavraždil! Slyšíš? Jen on může za to, že je mrtvá. To on jí ublížil, ne ty. Ty jsi jen udělal chybu, to se stává. Ale lituješ toho a určitě ses z toho poučil, a ona... by to určitě pochopila! Já vím, možná teď řekneš, že ji neznám a nevím, co by se jí honilo hlavou, ale vím, jak bych to cítila já, a taky znám její povahu z tvého vyprávění a věř mi… Ona by ti odpustila! A co víc… ať je teď, kde je, věřím, že už to dávno udělala a je na tebe neskutečně pyšná!“ prohlásila upřímně a nepřestávala mu něžně hledět do očí.

„To… pochybuju,“ vypadlo z něj po chvilce ohromeného ticha a vůbec nevěděl, co dalšího by měl dodat. Takovou reakci od ní opravdu nečekal! Kdyby jemu někdo něco takového řekl, nenáviděl by ho do konce života, ale ona… se na něj nepřestávala klidně usmívat a dokonce uvolnila jednu ruku a jemně ho pohladila po uslzené tváři.

„Ale ano. Určitě je hrdá, že je její syn tak skvělý král a že se tak hezky chová k její dceři!“

„Ale já se k tobě nechovám hezky a… nejsem její syn. A nejsem ani král,“ zašeptal něco, co by ještě nedávno nikomu nepřiznal, ale byla to bohužel pravda.

Frigga nebyla jeho skutečnou matkou, i když se tak vždy chovala, a pokud šlo o její dceru… tak tu se nejdřív pokoušel zneužít a teď prahl po její fyzické kráse, z čehož by jistě nebyla její matka nadšená. A… nikdy nebyl skutečným králem! Jen se svépomocí zmocnil trůnu, a za to by ho Frigga určitě nepochválila. Sice mu kdysi sama svěřila do rukou vládu nad Asgardem, ale on to celé zkazil a teď… odstranil jejího muže, kterého, bůhví proč, milovala, a to bylo něco, co si nedokázal představit, že by mu dovedla prominout.

On by to na jejím místě neudělal! Ačkoliv… Aldrif ho v tomhle směru taky překvapila a jako její dcera… Ucítil nepatný záchvěv naděje, ale záhy vystřízlivěl. I kdyby měla s tím odpuštěním podílu na její smrti (který nemohlo vymazat ani to, že ji pomstil) pravdu, ten zbytek hrál proti němu.

„Za to, jak jsem se dostal na trůn, mě jistě proklíná!“ dodal temně a marně se pokusil vymanit z její náruče. Aldrif s tím však nesouhlasila (zvlášť po tom, co zjistila dnes ráno).

„Proklínala by tě, kdybys jejího muže zabil. Ale tos neudělal, že ne?“ podala to pro jistotu jako otázku a jeho oči se rozšířily překvapením. Nepředpokládal, že teď vytáhne zrovna tohle, ale… po tom všem, co jí právě vyklopil, mu připadalo vhodné, aby jí nelhal ani teď. Koneckonců… nebylo to nic, co by nutně nesměla vědět (a dle toho, jak se tvářila, vypadala, že už to stejně dávno tuší a ptá se jen ze slušnosti).

„Ne,“ připustil neochotně a znovu sklopil oči. „Nezabil jsem ho.“

„Tak vidíš. Sice nechápu, proč jsi to po tom všem neudělal, ale je to polehčující okolnost,“ zasmála se, jako by jí na jeho odpovědi vůbec nezáleželo, ale současně vycítila, že by se mohla konečně dozvědět to, co jí dnes odpoledne vrtalo hlavou. Ale Lokiho právě na pár sekund popadla iracionální averze k dalšímu citlivému svěřování. Nechtěl, aby po tom všem, co jí řekl o matce, ještě musel odhalovat další své slabiny.

„Chtěl jsem si ho nechat jako případné rukojmí, nic víc,“ zalhal pohotově, ale jeho oči plné bolesti ho prozradily. Uměl lhát perfektně, ale někomu, kdo ho znal tak dobře jako ona… to holt šlo špatně.

„Opravdu?“ povytáhla nedůvěřivě obočí a ta směšná averze rázem zmizela. Nechtěl jí do očí tvrdit něco, co nebyla pravda, a beztak byl v tom svěřování už tak daleko, že odhalit další věc, kterou chtěl přede všemi tajit (a za kterou by se se svou pověstí a zdánlivým odporem k sentimentu měl stydět), mu připadalo bezvýznamné.

„Možná… to bylo i kvůli nim," nesnažil se už dál vykrucovat a Aldrif zpozorněla.

„Kvůli komu?“

„Kvůli jeho rodině.“

„Ty jsi jeho rodina,“ namítla zmateně, ale jen se nevesele uchechtl.

„Už dávno nejsem. Vydědil mě hned, jak jsem se vrátil z Midgardu. Nechtěl se dál hlásit ke zrůdě, jako jsem já. Sám mi řekl, že syn, kterého ve mně viděl, je pryč, a bylo mu úplně fuk, jak to vnímám já. Ale to je jedno. Jeho rodinou jsem myslel Friggu a Thora. O tobě a tvém názoru na něj jsem pochopitelně nevěděl,“ vysvětloval unaveně a nejraději by už tuhle debatu ukončil. Ale Aldrif měla ještě jednu otázku.

„Bál ses, že… by tě tvůj bratr nenáviděl, kdybys mu zabil otce, a matka by byla z tvého chování zklamaná, viď?“ nadhodila potichu a on se zmohl jen na kývnutí. Víc nebylo třeba a ona víc ani nechtěla. I tak jí toho prozradil ze svého nitra víc, než si mohla přát! „Díky. Myslím, za upřímnost,“ dodala, když se zatvářil zmateně a odvážila se udělat to, k čemu se ráno nedostala… zlehka ho políbit na tvář, a něžný dotek jejích rtů ho přiměl přestat se litovat a uvědomit si, proč ji sem vlastně vzal. Tuhle poslední věc jí dlužil a bylo fér ji vyřešit, než definitivně odejde. A po tom všem, co jí teď řekl… to bylo ještě symboličtější!

„Nemáš zač, ale teď… jsem ti chtěl něco ukázat.“ Už se jí nesnažil vymanit z náruče, jen se přes ni natáhl (a znovu musel čelit návalu citů, které ho přepadly, když se přiblížil k jejím rtům, jež mu před vteřinkou letmo propůjčila) a sebral jednu z lesknoucích se koulí vyrovnaných pod památníkem.

„Co je to?“

„Další zdejší tradice, tentokrát k loučení a uctění něčí památky. A já… nedostal šanci ji pro naši matku udělat.“ Vybavil se mu ten šílený okamžik, kdy mu přišel jeden ze strážných do cely oznámit, že jeho matka je mrtvá, a celý se při tom zachvěl. Byl to ten největší šok, který kdy zažil, a to, že se ten chlap tvářil, jako by jen plnil rozkazy (což byla vlastně pravda), to celé jen zhoršovalo. Kdyby mu to přišel říct sám Odin, nebo alespoň Thor, ale tohle… bolelo ještě mnohem víc, a on se tehdy cítil tak příšerně raněný a odtržený od normálního světa a všech, které znal, že úplně ztratil sebeovládání.

Teď se však ovládal dokonale a dokonce se přinutil kvůli Aldrif nepatrně usmát. Nechtěl vytahovat další chmurné vzpomínky. Tenhle drobný rituál neměl být o pláči, ale o úctě, lásce a rozloučení. „A tak chci, abys ji dostala alespoň ty!“ Podal jí průsvitnou kouli a opatrně „odjistil“ pojistku umístěnou na její spodní straně, která ji rozzářila tlumeným světlem a způsobila, že se stala lehčí než vzduch.

„A co teď?“

„Teď tu věc pošli na oblohu a mysli při tom na svou matku,“ poradil jí jemně, ale překvapilo ho, když k němu napřáhla ruce a konejšivě se usmála.

„Uděláme to spolu, platí? Je to přeci NAŠE matka. A ty si tu šanci rozloučit se zasloužíš stejně jako já!“ Trpělivě čekala, dokud váhavě nezakryje její dlaně svými, a když tak učinil, zavřela oči a v duchu se soustředila na Friggu a na vše, co už o ní stihla za tu krátkou dobu zjistit. Viděla v duchu její tvář a slyšela Lokiho hlas líčící její povahu a minulost, a snažila se představit si, co by asi tak své matce řekla, kdyby dostala šanci. Nic jiného, než: „Mám tě ráda a mrzí mě, že jsem si tak dlouho myslela, že jsi mě opustila!“ ji ale nenapadalo…

Přesto se na Friggu soustředila plnou silou a pak, když byla konečně připravena, znovu oči otevřela a setkala se s Lokiho zmateným pohledem, který jí nejvíce ze všeho připomínal malého ztraceného hocha, který už zase neví, jak se vyrovnat se svými pocity.

„Připravený?“

„A… ano. Asi ano.“ Málem se mu těch pár slůvek nepodařilo vyslovit, protože ho přemohly emoce a stesk mu sevřel srdce tak silně, jako už dlouho ne (naposledy hluboko v asgardském vězení, když zjistil tu krutou pravdu), a cítil se… tak hrozně zvláštně, když poprvé po hodně dlouhé době dokázal myslet na svou matku, aniž by ho drtila tíha obří viny, a připadalo mu bizarní, že se měl loučit s někým, jehož oči díky Aldrif neustále viděl před sebou. Pluly mu před očima jako dva safíry, zářící tlumeným světlem, a nakonec to musela být právě ona, kdo se ujal iniciativy a zvedl kouli vysoko nad jejich hlavy.

„Tak do toho,“ zašeptala a její prsty, obemknuté kolem zářící koule, povolily a vyslaly ji kolmo vzhůru, k temné obloze, která ji přijala a vynesla vysoko mezi tlumeně poblikávající hvězdy (a s ní i všechen jejich žal a lásku, kterou cítili ke své matce).

„A je to!“ podotkl Loki, když společně dlouhé minuty sledovali, jak jejich světlo pokračuje stále dál a dál, a Aldrif se k němu už zase tiskla tak těsně, že cítil vyrovnaný tlukot jejího srdce. „Teď už víš, jak uctít něčí památku. Kdybys to náhodou někdy potřebovala,“ dodal zamyšleně a vůbec mu nedošlo, jakou bolestivou ránu jí svými slovy uštědřil. Myslel to jen z části vážně, ale ona k němu vyděšeně pohlédla a viditelně zbledla.

„Takové věci už nikdy neříkej!“

„Proč? Je to pravda.“ Vyděsilo ho, jak silný záchvěv bolesti jí probleskl v očích, a pevněji ji k sobě přitiskl. „A navíc… to byl jen vtip.“

„O něčem takovém se nežertuje!“ vypravila ze sebe rozechvěle a on by si za svou prostořekost nejraději nafackoval. Ale copak mohl tušit, že ji to tak sebere?

„Já vím, promiň.“

„Radši mi místo omluvy slib, že se mi z toho zítřejšího tažení vrátíš v celku!“ pokračovala plačtivě a k jeho překvapení vypadala najednou mnohem zničeněji než před chvílí, kdy se loučila se svou matkou. Že by jí na něm vážně tolik záleželo? To… bylo nečekaně povznášející. Ještě nikdy nezažil, jaké to je, když se o něj někdo bojí (nebo přinejmenším ne tak krásná dívka, po níž hluboko uvnitř nepřestával toužit).

„Neboj, dopadne to dobře. A i kdyby ne, tak mně se určitě nic nestane. Jsem přeci jejich král. I kdyby padla polovina armády, ta zbývající udělá všechno pro to, abych z toho vyvázl živý,“ uklidňoval ji upřímně a raději se vůbec nezmiňoval o tom, že se jako král chystá vést první vlnu útoku, takže až tak docela v bezpečí nebude. Ale nemohl jinak, a hlavně si nemohl dovolit schovávat se za své muže. To by Odin neudělal, a on se navíc chtěl těm parchantům vlastnoručně pomstít za to, co na Vanaheimu provedli (a že ho donutili odejít od ní i celé jeho říše). Aldrif se ale netvářila příliš přesvědčeně.

„Jsi si jistý?“

„Samozřejmě! Všechno dobře dopadne a já budu za pár dní zpátky. Možná dřív.“ Tvářil se, jako by to bylo nad slunce jasné, ale jí se s každou další sekundou víc a víc svíralo srdce. Nejspíš šlo jen o obyčejný strach, ale co když ne? Co když je to nějaké znamení? Špatné znamenaní! Bože… nedokázala si představit, že by se mu skutečně mělo něco stát, a ať se snažila sebevíc, do očí se jí nepřestávaly tlačit slzy. Připadala si tak… příšerně bezmocná!

„Měla bych jet s tebou!“ vyhrkla prudce a hrůza, která mu přeběhla po tváři, ji vůbec nepotěšila.

„To v žádném případě!“

„Sif taky jede!“

„No jo, ale to je Sif! Ta by se radši nechala rozsekat na nudličky, než aby chyběla u nějaké bitvy!“ odporoval hlasitě, ale Aldrif se nepřestávala tváři vzdorovitě.

„A já snad ne? Agiel mě vychoval jako bojovnici a ne domácí puťku!“

„Já vím, zlato, ale to vážně nejde. Musíme se držet té krycí historky.“ Začínal být vážně zoufalý, protože se zdálo, že se k tomu novému, pitomému nápadu až nebezpečně upnula, ale jí to bylo fuk. Představa, že by nemusela jen nečinně sedět a čekat, jestli se jí vrátí živý nebo mrtvý, ji uklidňovala a lákala víc, než by se mohlo zdát.

„Na krycí historku kašlu, vymyslíme nějakou jinou, když to bude třeba. A nebo… klidně zůstanu po návratu navždycky zavřená ve tvých komnatách!“ Byla by ochotná přistoupit na jakoukoli alternativu a Lokiho se začínala zmocňovat panika. Nemohl ji vzít s sebou! Když si představil, že by se měla postavit těm ozbrojeným nebezpečným stvůrám, které vraždily nevinné ženy a děti… Ne!

„NE! Nemůžeš jet se mnou, je to nebezpečné!“ vypálil zděšeně a až pozdě si uvědomil, že tím vlastně popřel vše, čím ji doposud uklidňoval. Vyčetl to z její tváře, které se z bojovné znovu změnila ve vyděšenou.

„Říkal jsi, že není!“

„Pro mě ne, ale pro tebe ano!“

„Dokážu se o sebe postarat, nebo jsi už zapomněl, že jsem tě málem zabila?“

„Já vím! Vím, že to dokážeš, jsi úžasná a samostatná, ale nedovolím, abys zbytečně riskovala život. Pochop to, Aldrif, nechci, aby se ti něco stalo. A nechci a nemůžu tě ztratit! A kdybys… kdybys tam byla se mnou, nemohl bych se soustředit.“ Bylo mu fuk, že před ní odhaluje další svoje slabiny a do očí jí říká to, co si o ní zatím dovolil jen tajně myslet (a dokonce se snižuje k citovému vydírání), ale kupodivu… to na rozdíl od logických argumentů zabralo, a on si nemohl nevšimnout, že zaváhala. „Prosím… prosím, zůstaň v bezpečí. Kvůli mně! Kvůli nám,“ dodal honem, dokud byla na vážkách, a ona po lítém vnitřním boji nepatrně přikývla a z očí jí vytryskly slzy, které sama nedokázala přesně identifikovat.

Určitě v nich byla velká dávka štěstí pramenící z toho, co právě řekl, ale taky tam byla bolest, strach a zoufalství, které ji zcela pohltily a přiměly se mu znovu vrhnout do náruče.

„Tak mi přísahej, že se vrátíš!“ vzlykla bezmocně. „Přísahej, že po tom všem neztratím i tebe! Vždyť... jsi jediný, koho mám!“ pokračovala zmučeně a jemu nezbývalo nic jiného, než po jejích upřímných slovech přísahat na něco, co vážně netušil, zda bude schopný splnit. Doufal v to, ale… jistě to nemohl vědět nikdo. Ani on jako král!

„Přísahám!“

„Určitě?“

„Ano.“ Nemohl jí dát nic jiného, než své slovo, ale ji náhle napadlo, že ona by mu něco dát mohla… Něco, co sice nemohlo zajistit, aby se vrátil, ale mohlo ho přimět, aby udělal všechno pro to, aby svou přísahu dodržel. Něco… symbolického, co pro něj pro oba mělo obrovskou cenu!

„Dobře, tak na…“ odtáhla se od něj, rozepnula si řetízek od stříbrného přívěsku s lapisem, který nikdy předtím nesundala, a… než se stihl bránit, připnula mu ho na krk. „Vem si ho a dávej na něj pozor. Přinese ti štěstí a mně klid!“

„Ale Aldrif, to… nemůžu přijmout!“ protestoval vyděšeně a šokovalo ho, že mu byla ochotná dát něco, co pro ni tolik znamenalo a co mu navíc kromě ní mohlo připomínat i Friggu.

„Musíš to přijmout, a až se vrátíš, musíš mi to vrátit, jasné! Ať se stane cokoliv, ať se bude bitva vyvíjet jakkoliv… Mysli na to, že mi ho musíš vrátit zpátky a že na něj čekám!“ Byla to také jistá forma citového vydírání, ale současně tak obrovský důkaz jejích citů, že ho to úplně odzbrojilo a sebralo mu to všechna slova z úst. Původně chtěl sice dál protestovat, ale teď… Tváří v tvář jejímu upřímnému úsměvu… dokázal jen přikývnout.

„Děkuju, já… udělám, co bude v mých silách.“ Příčilo se mu znovu tvrdit, že se určitě vrátí, a Aldrif se s tím naštěstí spokojila a znovu se přitulila k jeho rameni, kde by nejraději zůstala už napořád!

Nakonec ale byla vyrušena už po pár minutách, kdy se nad obzorem objevilo jakési barevné světlo, které vzápětí explodovalo a rozstříklo se po nebi ve víru milionů duhových jisker.

„Co je to?“

„To je takzvaný Fyrverkeri, ohňostroj na oslavu blížícího se tažení. Střílí ho lidé po celém Asgardu,“ vysvětloval potichu a odvedl ji blíž k zábradlí mostu, aby měli lepší výhled na další a další duhové jiskry tančící po obloze.

„To je… nádhera!“

„Ano, to je. Když jsme byli s Thorem malí, vždycky jsme odmítali jít spát, když se chystala nějaké vojenská výprava, a čekali jsme u okna na tuhle podívanou,“ vybavil si další vzdálenou vzpomínku a vzápětí ho napadlo něco, co vůbec netušil, jak obrovský bude mít dopad na jeho a její bezprostřední budoucnost. Jediné, v co doufal, bylo, že ji tím potěší a oplatí její krásné vyznání s přívěskem. „A víš ty co?“ obrátil se k ní a ona tázavě povytáhla obočí.

„Ne, copak?“

„Z určitého úhlu pohledu… jsem rád, že jsi u toho nebyla!“ prohlásil hlasitě, aby překřičel další sérii tlumených výbuchů, a ona překvapeně otevřela pusu.

„Cože?“

„Jsem rád, že jsi s námi nevyrůstala!“ zopakoval beze stopy znepokojení a ona nemohla uvěřit vlastním uším. Po tom všem, co pro ni udělal… jak se k ní choval… A co jí řekl… najednou jen tak zničehonic prohlásí, že je rád, že ho v dětství a mládí neobtěžovala. Proč?

„Ale… proč?“ vydechla zoufale, netušíc, zda ho něčím neurazila nebo nevyprovokovala, ale jeho oči jí nepřipadaly kruté. Spíš naopak… zářily stejnou něhou jako kdykoliv před tím, a vzápětí i pochopila proč…

„Protože jsem sobecký idiot a je dost dobře možné, že kdybys se mnou vyrůstala… nejspíš bych tě po tom všem, co se před lety po Thorově nepovedené korunovaci odehrálo, začal nenávidět stejně jako jeho a to… by byla ohromná škoda. A ještě horší by bylo, kdybys… nenáviděla ty mně. To bych nejspíš nepřežil!“ Dal si záležet, aby to znělo upřímně a aby z toho pochopila, jak moc mu na ní záleží, ale…

Ani ve snu by ho bylo nenapadlo, že to pro ni bude poslední kapka, která ji přiměje udělat něco impulzivního a neplánovaného, co radikálně změní jejich životy...

„Taky jsem ráda, že jsem u toho nebyla,“ zašeptala něžně a ani nečekala, až se zeptá z jakého důvodu. Na to byla až příliš omámená a ztracená a její racionální já definitivně kapitulovalo před návalem citů, které v ní jeho slova (a celý dnešní večer včetně překrásného romantického ohňostroje) vyvolaly. „Protože kdybych neskončila v Desátém Světě, byl bys od narození můj bratr a já… bych nemohla udělat tohle!“ dokončila roztouženě, a než stihl cokoliv říct nebo dokonce udělat… Postavila se na špičky a v záblescích dalších stovek různobarevných jisker… přitiskla své rty na jeho a políbila ho tak vášnivě, dlouze a zamilovaně, jak by sestra rozhodně neměla!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (20. kapitola):