OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (29. kapitola)

31.07.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 590×

Loki vůbec nechápal, kde se v něm v jeho stavu bere energie brát palácové schody po dvou, ale nemohl si pomoct... Cesta městem, které se postupně plnilo nadšeně mávajícími davy Asgarďanů oslavujícími jejich zázračné vítězství, byla nekonečná! Těch lidí se během neuvěřitelně krátké chvíle nashromáždilo ještě mnohem víc, než když před několika dny s armádou odjížděli, a všichni jásali a provolávali slávu jemu i jeho mužům, což by ho za jiných okolností jistě dokázalo naplnit hrdostí a pýchou. Dnes však dokázal myslet jen na jednu jedinou asgardskou dívku, která na něj už jistě netrpělivě čekala ve svých komnatách, a nic dalšího ho nezajímalo.

Toužil ji sevřít v náručí tak moc, že se musel krotit, aby nepopohnal Odinova hřebce a nenechal zvolna pochodující vojsko daleko za sebou, a brána paláce mu snad ještě nikdy nepřipadala tak lákavá, jako když k ní konečně po dlouhých minutách dorazil. Čněla do výše, konejšivá a domácká, slibující vytoužené chvilky klidu a hlavně setkání s jeho láskou, a on už se nemohl dočkat, až projde tím bohatě zdobeným obloukem a nechá celý ten cirkus (po kterém ještě nedávno z celého srdce toužil) daleko za sebou.

A přitom to bylo všechno přesně takové, jaké si to představoval… Všichni mu provolávali slávu a velebili jeho velitelské umění, které podle všeho mnohanásobně předčilo jejich nejsmělejší očekávání, a když vrávoravě sesedl z koně a vydal se mezi své poddané, měl co dělat, aby se vyhnul jejich natahujícím se pažím. Všichni občané, které míjel, mu chtěli osobně pogratulovat nebo alespoň vyjádřit obdiv a uznání, jež by ho kdykoliv jindy upřímně potěšily, ale dnes se davem propletl tak rychle, že se k němu většina úředníků, včetně místokrále, vůbec nestihla přiblížit.

Neměl čas, energii ani náladu na zdlouhavé debaty a s mnoha omluvami hovořícími o tom, že si potřebuje něco neodkladného zařídit a teprve pak se vrátí zpět na propukající oslavy (na nichž jako král pochopitelně nemohl chybě), proběhl palácem a pokračoval po schodišti do prvního patra.

Cestou míjel zástupy strážných i služebných, kteří ho bouřlivě vítali, ale zdárně je ignoroval a bylo mu ze srdce fuk, co si o něm pomyslí, když ho uvidí pospíchat do komnat dívky, která měla být o víc jak generaci mladší než on. Dokázal myslet jen na svou nevlastní sestru a na to, že už ho od setkání s ní dělí pouhé minuty, a úspěšně přehlížel i bodavou bolest v boku, která se ho snažila donutit zvolnit tempo a uvědomit si, jak na tom ve skutečnosti je. I kdyby měl vypustit duši, nezpomalí, dokud nebude u cíle! A pak… už mu nebude ke štěstí chybět vůbec nic a žádné bolest ani nevolnost ho nebude moci vyvést z míry.

Prudce zatočil za roh, na poslední chvíli se vyhnul srážce s jedním ze strážných, který se mu ihned hluboce uklonil, a bez zaklepání vrazil do zlacených dveří, za nimiž se skrývaly komnaty náležící dívce, která pro něj znamenala mnohem víc, než všechny vavřínové věnce v celém vesmíru…

-o-

Po Nannině spěšném odchodu Aldrif ve svých komnatách osaměla a její nervózní přecházení po ložnici, z níž měla nejlepší výhled na příjezdovou cestu k palácové bráně, nebralo konce. Křižovala těch několik čtverečních metrů jako tygřice ve zlaté kleci a v duchu proklínala svůj slib zůstat v ústraní. Teď, když si jakž takž zvykla na příval euforie, jež ji zaplavil spolu se zjištěním, že je její bratr naživu a brzy za ní přijde, se už nemohla dočkat, až ho konečně spatří! Těšila se na něj tak hrozně, až se jí z toho úžil dech a oči jí v pravidelných intervalech zaplavovaly slzy štěstí.

Nikdy dřív se nechovala jako hysterka, která si není schopná poradit se svými emocemi a vyvádí kvůli něčemu, co si tak usilovně přála, ale nyní, když se po nekonečně dlouhém čekání plném nervózního vyhlížení z okna konečně dočkala a spatřila Lokiho, jak sesedá z Odinova hřebce a pokračuje skrz bránu do nitra paláce, rozplakala se naplno. Už jen pár posledních minut a to, o čem snila už od okamžiku, kdy opustil Asgard, se stane skutečností!

Bylo to teprve pár dní, co odešel, ale jí to připadalo jako věčnost! Jako nekonečně dlouhé období utrpení, nervozity a nejistoty, které bylo nyní u konce a které se mělo už záhy změnit ve šťastné shledání. Právě teď nejspíš její nevlastní bratr vybíhal po schodišti vzhůru, a ačkoliv by bylo zcela jistě rozumnější nechat její návštěvu na pozdější dobu (a původně to tak bylo v plánu), podle toho, jak chvatně zmizel v paláci, nevěřila, že ji nechá ještě čekat. A nemýlila se…

Netrvalo ani pět minut a ozvalo se cvaknutí vchodových dveří, které napovídalo, že okamžik, jež si v uplynulých dnech představovala snad tisíckrát, byl konečně tu! Už je od sebe dělila jen jedna jediná tenká stěna a vchod do ložnice, kterým prolétla jako střela, a nezastavila se, dokud nezískala perfektní výhled na vstupní dveře, za nimiž se Loki právě s úlevou zbavoval Odinovy podoby a udýchaně volal její jméno.

Bože, vypadal ještě hůř, než když odtud odjížděl… Smrtelně bledý, viditelně vyčerpaný, se skelným pohledem a neživotně splihlými vlasy, které dávno ztratily svůj omračující havraní lesk, ale pro ni…

Pro ni byl navzdory obavám, které o něj díky jeho vzhledu měla, tím nejúžasnějším mužem ve všech deseti říších a nikdo se mu nemohl rovnat!

-o-

„Aldrif?!“ vyhrkl Loki ihned, jak za ním zapadly dveře, a bez prodlevy se zbavil Odinovy tváře, která ho už neskutečně obtěžovala. Bylo příjemné moci se konečně vykašlat na soustředění, jež ho tížilo jako kámen, ale ještě příjemnější bylo, když zaslechl spěšné kroky a ve dveřích do ložnice se objevila ta, kterou toužil znovu spatřit už od okamžiku, kdy se mu při odjezdu z Asgardu ztratila ve skandujícím davu.

Páni! Celou tu dobu, kterou pobýval na Vanaheimu… Všechny ty probdělé noci i dny strávené na bojišti… si ji nepřestával v duchu představovat a vybavovat si všechny její nesporné půvaby, a přesto se nyní měl možnost na vlastní oči přesvědčit, že se jeho vzpomínky nemohly ani zdaleka rovnat její skutečné kráse!

Vypadala jako anděl… jako bohyně, za kterou by jí mnohé primitivní národy z okolních světů jistě považovaly, a jeho srdce se rozběhlo takovou rychlostí, že moci se soustředit na něco jiného, než na její pobledlou tvář, nejspíš by se obával dalšího podobného záchvatu, jaký ho postihl ve vanaheimském chrámu!

Byla… vážně dokonalá! V další ze široké kolekce hedvábných rób posetých diamanty a s umně vyčesanými rusými vlasy, připomínajícími plameny triumfálního ohně, vypadala jako pravá princezna, a ani její uplakané oči nedokázaly pokazit nezměrnou krásu, které podlě něj nemohla konkurovat žádná jiná žena v celém širém vesmíru (a že z něj stihl vidět už víc než dost).

Jediné, co ty stopy po slzách zvládly, bylo sevřít mu divoce bušící srdce obrovským pocitem viny, protože jediný důvod, proč vypadala, jako by několik dní nespala a celou dobu nedělala nic jiného, než hystericky vzlykala, byl on a jeho neschopnost dohlédnout na armádní zpravodaje. Za tohle je nechá všechny do jednoho popravit!

Jen co se přestane kochat pohledem na ženu, kterou vůbec nechápal, jak mohl někdy považovat za pouhou přítelkyni! Byl blázen, když sám sobě nalhával, že pro něj nic víc neznamená. Nyní mu každičká buňka jeho těla našeptávala, že ji miluje tak jako žádnou jinou za celý svůj život, a tíha toho citu ho hrozila okamžitě rozdrtit, pokud ji ihned nesevře v náručí…

Potřeboval její blízkost jako vzduch k dýchání, ale současně se neodvažoval opustit oporu, kterou mu poskytovaly zlacené dveře, o něž se vyčerpaně opřel. Ani štěstí a obrovská úleva, které ho při pohledu na Aldrif zaplavovaly, bohužel nedokázaly zlepšit jeho fyzický stav, který se nyní po opadnutí veškerého adrenalinu znovu citelně zhoršil, a jediné, co ho drželo při vědomí, byl strach z její reakce. Jistě by ji k smrti vyděsilo, kdyby přímo před ní ztratil vědomí, a proto zatnul zuby, a když se k němu po dlouhých vteřinách dojatého zírání přeci jen rozběhla a skočila mu kolem krku, povedlo se mu náraz ustát se ctí a dokonce se ubránit i bolestnému výkřiku, který měl na jazyku.

Aldrif však v okamžiku, kdy se konečně přiměla vzpamatovat z omámení a vyrazit svému nevlastnímu bratrovi v ústrety, vůbec netušila, že by mohl být zraněný, a bylo jí úplně jedno, zda její objetí zvládne, nebo ne! Zběsilá záplava citů ji definitivně přemohla a ona se mu vrhla do náručí tak prudce, jako by jeho náruč byla tím jediným bezpečným místem v celém vesmíru.

„Tak strašně jsem se o tebe bála!“ vzlykla, když byla schopná znovu popadnout dech, a její slzy mu okamžitě promáčely lahvově zelený kabátec. „Myslela jsem, že už se ke mně nikdy nevrátíš! Že… už tě nikdy neuvidím!“

„Musel jsem se k tobě vrátit. Slíbil jsem ti to a taky… jsem ti slíbil, že ti vrátím tohle!“ vydechl s prsty obemknutými kolem jejího přívěsku, ale nevypadala, že by ho chtěla zpátky. Momentálně měla v hlavě úplně jiné věci…

„Ale padl jsi se svými muži do té léčky a já… myslela, že jste všichni mrtví!“ rozvzlykala se při vzpomínce na tu šílenou bolest, která jí v uplynulých hodinách svírala útroby, a Loki ji k sobě přivinul o něco těsněji.

„Já vím, zlato. Omlouvám se… Ta poplašná zpráva sem nikdy neměla dorazit. Ale teď… teď jsem u tebe. A už nikdy neodejdu, slibuju,“ šeptal jí omluvně do ucha a nemohl se nabažit omamné vůně jejích vlasů a dokonalé hebkosti její sametové pleti. Stýskalo se mu po ní tak strašně, že vůbec nechápal, jak to mohl těch několik nekonečných dní vydržet! A ona se nejspíš cítila obdobně…

„Tak moc jsi mi chyběl,“ zakňourala s tváří zabořenou do jeho ramene a ani ji nenapadlo se ohradit proti polibku, který jí vzápětí vtiskl do perfektně učesaných vlasů.

„Taky jsi mi chyběla!“ Neměl sílu ani odvahu vykládat jí, jak na Vanaheimu umíral strachy, že už ji nikdy nespatří, a dobře udělal! Nepotřebovala znát všechny detaily a už vůbec nepotřebovala vědět, jak blízko smrti se před pouhými několika hodinami ocitl. Úplně stačilo, že nemohla přehlédnout jeho zbídačený vzhled…

„Vypadáš hrozně,“ zamumlala se slzami na krajíčku a on se přinutil k neveselému pousmání.

„Vážně?“

„Ano!“ Odtáhla se do něj jen tak daleko, aby mu viděla do očí, a při pohledu na jeho pohublou ztrhanou tvář, připomínající porcelánovou masku, se málem zajíkla. „Kdy jsi naposledy spal?“

„Počkej, mrknu se do kalendáře,“ vzlykl při marném pokusu o bodrost a ona se k němu znovu naléhavě přitiskla. Bylo jí ho tak strašlivě líto… Nutně si potřeboval odpočinout a nabrat nové síly, ale to by ho napřed musela pustit, a k tomu se momentálně nedokázala přemluvit (stejně jako se nedokázala přinutit, aby mu teď hned řekla všechno o Fulle a Nanně, ačkoliv to bylo zatraceně důležité).

A on… se zas ne a ne přemluvit k tomu, co si předsevzal. A to sám sobě přísahal, že to na ni vybalí hned, jak ji uvidí, ale pak, když ji skutečně uviděl… nějak mu to díky všem těm emocím nevyšlo.

Nakonec se však přeci jen odhodlal k činu a v duchu si napočítal do deseti, aby zklidnil divoce bušící srdce. Musí si pospíšit a neprotahovat to už ani o minutu déle… No tak! Musí jí to říct dřív, než se zachová jako zbabělec a definitivně si to rozmyslí! Tak šup! nařizoval si v duchu, zatímco se k němu tiskla stále silněji, a marně se snažil uvolnit její drtivé objetí, které mu spolu s křečemi v pravém boku znemožňovaly zhluboka dýchat. Objímala ho, jako by na tom, zda se od něj nenechá odtrhnout, závisel její život, a ačkoliv mu to na jednu stranu bylo víc než příjemné, sečná rána už mu zase začínala krvácet, a to se mu teď zoufale nehodilo. Pokud si Aldrif všimne, že s ním není něco v pořádku, nic dalšího už ji nebude zajímat…

„Počkej, musím… ti něco říct.“ Povedlo se mu odtáhnout její uplakanou tvář od svého ramene, ale ve chvíli, kdy otevřel pusu a pohlédl jí do očí… Rázem zapomněl, co všechno jí vlastně chtěl povědět, a beznadějně se ztratil v jejích blankytně modrých duhovkách, připomínajících hluboké, vlažné vody asgardského oceánu.

Byla tak… nádherná! Tak dokonalá, že nemohl najít vhodná slova, kterými by jí řekl, co k ní skutečně cítí, a poprvé v životě tak zažil něco, o čem doposud jen slýchal… Ztratil řeč! A to natolik nečekaně a nezvratně… že mu velmi rychle došlo, že ze sebe nedostane ani jednu jedinou smysluplnou větu...

Sakra! To mu vážně scházelo. Měl ideální příležitost pokusit se ji přesvědčit, že už nechce být jen jejím bratrem a přítelem, a byl si velice dobře vědom toho, že by se podobná šance nemusela nikdy opakovat, ale… co s tím? Bylo to buď teď, nebo nikdy, a jeho stále nenapadalo nic duchaplného, čím by měl začít… Kruci! Její trpělivý úsměv, kterým ho pobízela, aby pokračoval, mu rozpaloval tváře do ruda a trvalo dobrou minutu, než si uvědomil, že takhle to nepůjde.

Musel na to jinak, a naštěstí velmi záhy přišel na to jak. Když za něj nemohla hovořit slova… Musely na jejich místo holt nastoupit činy! Vždyť co mohl ztratit? Přinejhorším dostane facku, a na to byl tak jako tak připravený…

„Co mi chceš říct?“ zašeptala navíc Aldrif přesně v okamžiku, kdy dospěl k závěru, že nebude schopný ze sebe vypravit nic, čím by zvládl dostatečně popsat své pocity, a bylo rozhodnuto. Někdy si holt i sebelepší řečník musí vystačit s pouhou řečí těla…

„Tohle…“ zamumlal odhodlaně, a než se nadála… prudce přitiskl své rty na její a líbal ji stejně vášnivě a naléhavě, jako ona jeho před několika dny. Ještě nikdy v životě žádnou ženu nelíbal tak hladově a bezhlavě, jako teď ji, a tajně doufal, že se mu podařilo vložit do toho polibku úplně všechny své zjitřené emoce…

Veškerou svou touhu a vášeň… Odraz všech těch bezesných nocí a nekonečných dní, kdy dokázal myslet jen na její úsměv. Hodiny a hodiny vzpomínek na hebký dotek jejích smyslně vykrojených úst, které stále chutnaly po lesních jahodách… Všechnu lásku i osudovost, kterou pociťoval, když tiskl v prstech její přívěsek a sbíral energii k boji o holý život… To vše a ještě mnohem víc nasměroval do svých rtů a dokonce v sobě našel odvahu poodstoupit ode dveří a zády ji přitisknout k nedaleké stěně, u které ji líbal tak dlouho, dokud mu nedošel dech!

Teprve pak se od ní pomaličku odtáhl a dal si záležet, aby se jejich rty od sebe oddělily až v posledním možném okamžiku, a jejich druhý polibek, který společně absolvovali, se tak ještě o něco protáhl. Chtěl na ni udělat dojem a současně jí dokázat, jak moc po ní touží, a Aldrif byla jeho počínáním natolik vyvedená z míry, že se celou tu dobu vůbec nebránila.

Naopak… když si po pár vteřinách uvědomila, že ji skutečně líbá, její rty mu automaticky vyšly vstříc a v hlavě jí explodovala taková náruč štěstí, že hravě předčila i ohňostroj, jenž jim probleskoval nad hlavou při jejich prvním polibku!

Tentokrát to však bylo ještě mnohem lepší. Vášnivější, procítěnější a také… zmatenější! Tehdy totiž naprosto přesně věděla, co a proč se děje, a sama byla iniciátorkou celé situace, ale teď… Když od ní Loki konečně odstoupil a ona se po pár vteřinách, během kterých zůstala omámeně stát a s přimhouřenýma očima si vychutnávala ten dokonalý okamžik (jež si měla pamatovat až do konce života), vzpamatovala… vůbec netušila, co si má o tom, co se právě stalo, myslet!

Tohle nebyla žádná přátelská pusa ani cudný polibek od nevlastního bratra! Tohle bylo mnohonásobně víc! Dokonce víc, než mu předvedla ona sama (a to se tehdy na mostě opravdu hodně snažila), a logika celého jeho počínání jí i přes obrovskou snahu odhalit jeho pohnutky bolestně unikala…

Vždyť přeci tak vyváděl, když se ho pokusila políbit. A pak dokonce zbaběle utekl a napsal jí stránkový elaborát o tom, že mezi nimi nikdy nemůže být nic jiného než přátelství, ale teď… se podle toho rozhodně nechoval!

„Co… to děláš?“ zamumlala omámeně, když byla schopná popadnout dech, a jeho zářící oči, které ji nepřestávaly propalovat vášnivým pohledem, jí rázem připadaly mnohem hlubší a upřímnější než obvykle. Jako by ji na krátký okamžik nechal nahlédnout až na samé dno své duše, které doposud přede všemi pečlivě střežil.

„Měním názor!“ prohlásil udýchaně a trvalo notnou chvíli, než jí došlo, co těmi slovy přesně myslí a jaká následky to pro ně pro oba může mít. Nebylo totiž pochyb o tom, že… jí právě naznačuje, že se před odjezdem na Vanaheim unáhlil a nyní vidí jejich budoucnost podstatně jinak než dřív. Jenže…

„Proč?“ vypravila ze sebe ohromeně a jeho rty, které jí ještě před pár okamžiky vášnivě líbaly a jejichž chuť stále cítila na jazyku, se zformovaly v netypicky plachý úsměv.

„Protože jsem během uplynulých dní pochopil, že bez tebe nemůžu žít a že…“ zhluboka se nadechl, aby dokázal poprvé v životě vyslovit ta dvě nádherná, něžná slůvka, kterých se ještě před chvílí tak děsil a nedokázal je správně zformulovat, a zvolna se opřel čelem o to její, „… tě miluju!“ Dodal s přivřenýma očima a Aldrif se zmohla jen na šokované vydechnutí.

Už dávno se vzdala naděje, že od něj někdy něco takového uslyší, a teď, když ta kouzelná slova skutečně vypustil z úst, připadalo jí to zcela neskutečné! Dokonce se krátký okamžik obávala, zda se jí to všechno jen nezdá a zda se vzápětí neprobudí ve své posteli, opuštěná a uplakaná, tak jako během těch několika uplynulých nocí, které trávila mimo jeho ložnici, ale… ukázalo se, že není čeho se bát! Tohle… nebyl sen!

Všechno, co právě prožívala, bylo bezesporu reálné, a to znamenalo, že… Ach bože! Že jí vážně vyznal lásku! To, co považovala za pouhou nedosažitelnou iluzi… To, po čem z celého srdce prahla a co jediné by jí dokázalo plně vynahradit strádání uplynulých dní… To všechno se právě stalo skutečností a ona… poprvé v životě získala to, po čem toužila (což se v jejích očích rovnalo zázraku, který doposud nikdy nedostala šanci prožít).

„Taky tě miluju!“ vyhrkla proto dřív, než se mohla zamyslet, zda by mu náhodou neměla vyčíst, že ji nechal tak dlouho čekat a věřit, že k ní nic romantického necítí, a jeho oči se rozšířily překvapením.

Byl připravený absolutně na cokoliv, od rány pěstí přes definitivní odmítnutí až po další pokus o přišpendlení dýkou k matraci, ale že to půjde tak hladce… To mu vážně vyrazilo dech!

„A… facku nedostanu?“ vypadlo z něj hloupě a Aldrif se musela tomu, že už zase mysleli v jednu chvíli na totéž, trochu hystericky rozesmát.

„Proč bys měl?“

„Protože… jsem potřeboval odjet do bitvy, aby mi došlo, co cítím?“ Nebyl si jistý, jestli bez znalosti Baldrova příběhu pochopí, jak to myslí, ale jí bylo jasné, na co naráží. Přesto… se na něj nedokázala zlobit.

„Možná později,“ zašeptala láskyplně a smích ji přešel stejně rychle, jako se objevil. Dokonce... byl rázem vystřídán dalšími potoky slz, jako by přišla o rozum, jenže… copak se jí mohl někdo divit? Bylo toho na ni najednou nějak moc!

Nejdřív strach o Lokiho život, pak šok z toho, co se dozvěděla od Fully, a nekonečné slzavé údolí, stýskání a sebevražedné úvahy, a teď… jeho návrat a vzápětí vyznání lásky, které ji znovu donutilo se tiše rozvzlykat…

Nevzpomínala si, že by se někdy dřív chovala tak hystericky, ale v jeho náruči a tváří v tvář tomu, co jí právě řekl... si prostě nemohla pomoct, a Loki byl jejím náhlým rozporuplným chováním poněkud vyveden z míry. Naposledy se před ním bezdůvodně rozplakala, když jí ukázal její vlastní komnaty, a už tehdy mu z toho nebylo nejlíp a nevěděl, jak by měl reagovat. A teď… když jí vyznal lásku a ona se kvůli tomu rozbrečela, ho to znepokojovalo ještě víc.

„Ale no tak. Pššt, klidně mě můžeš praštit hned, pokud ti to pomůže přestat plakat. No tak… Nechci, abys kvůli mně byla smutná!“ navrhl zoufale, ale ona mu místo toho raději znovu ovinula paže kolem krku a objala ho snad ještě silněji než na začátku.

„Nejsem smutná, jen… překvapená. Myslela jsem, že ke mně necítíš to, co já k tobě, a po tom dopise, co jsi mi poslal…“

„Na dopis zapomeň! Byl jsem mimo, když jsem ho psal. Myslel jsem, že to, že jsi dcerou lidí, kteří mě vychovali, a mou nevlastní sestrou, což je tady na Asgardu pro vztah zcela nemyslitelné, je nepřekonatelnou překážkou, ale víš co? Není! Tou překážkou jsem byl jen já sám a moje ego a… a předsudky… a vůbec! Byl jsem idiot, když jsem tě odmítl a myslel si, že můžeme být jen přátele, a že tu touhu, kterou cítím pokaždé, když se ke mně přiblížíš, nějak překonám. Byla to hloupost! Nechci být tvůj přítel, chci být mnohem víc, a toužil jsem po tobě už dávno před tím, než jsi mě políbila, protože… jsi ta pravá, Aldrif. Vím, že to od někoho, jako jsem já, zní divně a že vzhledem k mé pověsti nemáš sebemenší důvod mi věřit, ale je to tak! Miluju tě, a to se už nikdy nezmění, tím jsem si jistý! A na ničem jiném přeci nezáleží… Prosím… prosím, dej mi ještě jednu šanci a slibuju, že nebudeš litovat.“ Hodil za hlavu veškeré starosti o svou hrdost i o typicky mužské ego, kterým byl tak pověstný, a snažil se jí překotně vysvětlit, co všechno ho vedlo ke změně názoru a proč si z celého srdce přeje, aby se stala jeho partnerkou. Bylo to však zhola zbytečné…

Aldrif přišel neskutečně roztomilý, když se pokoušel využít veškerého svého řečnického nadání, aby ji přesvědčil o něčem, o čem vůbec přesvědčovaná být nepotřebovala, a ve skutečnosti ani na vteřinku neuvažovala, že by ho odmítla.

Milovala ho, a přesně jak řekl, na ničem jiném nezáleželo. A i přes svou hrdost a sebeúctu, na které si vždy zakládala, by mu těch šancí dala třeba milion… Jemu ano! Žádný jiný muž by neměl šanci získat ji po tom, co ji tak rázně odmítl, ale Loki byl výjimkou potvrzující pravidlo. A i kdyby ji měl za pár dní opustit… I kdyby ji s ním měl čekat jen život plný dalšího utrpení, kterého si už užila víc než dost… Rozhodně nemínila promarnit ani minutu z času, který si pro ni vyhradil! A pokud by to po jeho boku náhodou mělo být navždy… tak tím líp!

„Pššt, nemusíš mi nic vysvětlovat.“ Položila mu jemně ukazováček na rty, a když překvapeně povytáhl obočí, postavila se na špičky a… znovu ho něžně políbila, tak jak si ho přála líbat už od okamžiku, kdy se jejich rty poprvé střetly. A teď k tomu navíc měla jeho výslovné svolení a také důvod, protože se z nich právě podle všeho stal oficiální pár (čímž si však Loki stále ještě nebyl tak docela jistý).

„Ehm… Mám to brát jako potvrzení, že mi tu šanci dáváš?“ zamumlal hned, jak se od něj odtáhla a znovu mu důvěrně položila hlavu na rameno, a její tichý, zvonivý smích, který mu na Vanaheimu tak chyběl, zbavil jeho srdce i toho posledního závaží pochybnosti.

„Dám ti cokoliv, co budeš chtít! A tohle…“ přitiskla dlaň na lapisový přívěsek, na které si konečně vzpomněla, „… si nech, ať na to nikdy nezapomeneš. Bratříčku…“ Přišlo jí legrační ho po tom všem oslovit právě takhle a on musel uznat, že to nezní ani z poloviny tak perverzně, jak se předem obával.

Žádní skuteční sourozenci přeci nebyli, a přestože přívěsek, který mu podle všeho právě s definitivní platností věnovala, napovídal opak, on to tak prostě necítil. Vždyť spolu dokonce ani nevyrůstali, tak proč se tím vůbec zabývat?  Zvlášť… když byl vzápětí nucen zabývat se mnohem naléhavějšími problémy, protože Aldrif mu zničehonic sklouzla pažemi z ramen a pokusila se ho pohodlněji obejmout kolem pasu, a to… dělat neměla! Její ruka se totiž letmo otřela o jeho zranění a on se neubránil bolestnému zasténání.

„Co se děje?“ odtáhla se od něj, když sebou v jejím náručí prudce škubl, a bylo pozdě snažit se před ní skrývat svůj zdravotní stav.

„To nic, to je jen… takové škrábnutí. Památka na vítěznou bitvu,“ snažil se předstírat, že o nic nejde, ale bolestná grimasa ho prozradila.

„Ukaž mi to!“

„NE!“ Pokusil se jí chytit za zápěstí dřív, než mu mohla vyhrnout hedvábnou halenu, ale bohužel bylo pozdě.

„Pane bože! Ty… krvácíš!“ vyjekla zděšeně s pohledem upřeným na šarlatem nasáklý obvaz, ale on využil jejího překvapení, vyškubl jí látku z ruky a znovu před ní své zranění schoval.

„To vážně nic není!“

„Tohle není nic!“

„Vypadá to horší, než to je. Věř mi.“ Byla to lež a věděli to oba, ale on vážně neměl chuť se s ní o tom dohadovat. Však se to nakonec určitě srovná. Někdy ta zpropadená regenerace přeci musela naskočit! napadlo ho vztekle, ale Aldrif už mu nejspíš zase četla myšlenky…

„Ale… jak to, že se to nehojí?“ položila tutéž otázku, na kterou právě pomýšlel, a jeho pokrčení rameny ji ještě víc vystrašilo.

„To bych taky rád věděl, ale neboj… určitě se to brzy spraví.“

„Jak spraví? Tohle se jen tak nespraví! Musíš na ošetřovnu!“

„To nemůžu. Nikdo nesmí vědět, jak na tom jsem, bylo by to příliš riskantní. A navíc je potřeba, abych se vrátil zpátky dolů. Určitě už začala oslava našeho vítězství a na ní jako král nesmím chybět,“ zatvářil se napůl omluvně a napůl vzdorovitě, a jeho nevlastní sestra už zase měla slzy na krajíčku.

„Nemůžeš jít na nějakou hloupou oslavu, vždyť… krvácíš!“ zdůraznila znovu to poslední slůvku, které ji děsilo k smrti, a při představě, že několik hodin stará rána se ještě stále nezatáhla (což nebylo u vyšších ras běžné), se celá chvěla hrůzou. Zdravému Asgarďanovi (a Jotunovi samozřejmě také) by po ní touhle dobou měla zbýt už jen stěží patrná jizva, ale bohužel… Podle prosakujícího obvazu se dalo snadno odhadnout, že v Lokiho případě tomu tak není! A to v kombinaci s jeho vyčerpáním a ztrhaným zevnějškem nebylo vůbec dobré! „Potřebuješ si odpočinout!“ dodala při pohledu do jeho skelných očí, které vypadaly jako oči někoho, kdo je jen krůček od zhroucení, ale znovu zavrtěl hlavou.

„Později, teď… musím být se svými muži. A ty… tam musíš jít se mnou.“ Popadl ji za ruku, ale vyškubla se mu a překvapeně na něj vytřeštila oči.

„Mám jít dolů? S tebou? Vždyť jsi říkal, že se tam nemám vůbec ukazovat kvůli krycí historce. Podle ní jsem právě přišla o své nejbližší a měla bych truchlit, a ne se ukazovat po boku krále.“ Až se jí udělalo mdlo, když vyřkla slova, které mohla být tak blízko pravdě (zjevně nechybělo mnoho a ta rána, kterou právě na zlomek sekundy spatřila, mohla být smrtelná), ale ačkoliv to znělo logicky, Loki měl na to jiný názor.

Nechtěl se od ní znovu odloučit a v žádném případě se nechtěl dolů vracet sám. Ne po tom všem, co si řekli! Pokud měla být od nynějška jeho partnerka… měla by být neustále po jeho boku a sdílet jeho úspěch, a to bez ohledu na to, co si o tom budou jeho poddaní šeptat! Zasloužila si to, protože bez ní a bez energie, kterou mu pomyšlení na ni dodávalo, by tu teď nestál a Asgarďané by místo oslav hromadně truchlili.

„Chci, abys byla u toho, Aldrif. Tenhle den je pro mě… splněným snem! A mám k tomu hned dva důvody,“ vysvětloval něžně, „a jelikož jedním důvodem jsi ty a to, že jsi mi dala šanci, tak nesmíš chybět u toho druhého. Vést vojsko do vítězné bitvy byla má touha už od dětství. A dnes… jsem toho konečně dosáhl! A není nikdo jiný, s kým bych se o to podělil raději, zvlášť když na tom máš svůj podíl. Bez tvojí podpory bych to nezvládl.“ Věděl, že ji svou upřímností zlomí, a nemýlil se. Stále ještě nerozhodná a vystresovaná z jeho stavu mu chtěla znovu odporovat, ale nakonec… neochotně přikývla. Jeho dětsky nevinným očím, které měl vyhrazené jen a jen pro ni, se prostě nedalo odolat…

„Dobře, ale když ti nebude dobře, vrátíš se zpátky do svých komnat.“ Věděla, že nemá smysl ho znovu nutit jít na ošetřovnu, kde by to pro jeho krytí skutečně mohlo být nebezpečné, a Loki bez váhání přikývl (i když samozřejmě neměl v plánu na její ultimátum skutečně přistoupit).

„Samozřejmě! A teď už pojď.“ Pokusil se na sebe vzít Odinovu podobu, ale… napoprvé tragicky selhal.

Ostrá bolest hlavy mu totiž znemožnila vytvořit kompaktní iluzi, a co hůř… donutila ho hlasitě vykřiknout a přitisknout si obě dlaně ke spánkům, což Aldrif znovu vyděsilo.

„Hej, co se děje?“ Zkusila ho odvést k nedaleké pohovce, ale nedokázal se pohnout z místa, aniž by riskoval ztrátu vědomí. Celý svět se s ním zatočil tak rychle, až se mu udělalo nevolno, a nebýt stěny, o kterou se mohl opřít, nejspíš by se mu podlomila kolena. Navenek se však snažil předstírat, že o nic nejde…

„Nic, to nic… jen mě trochu bolí hlava.“

„Ale ne, už zase?“ Něžně ho hladila po vlasech a celý ten nápad s oslavou jí připadal ještě šílenější než předtím. Měl by okamžitě zalézt do postele a ne se producírovat po hodovní síni! Zakázat mu to však nemohla a křičet na něj, aby změnil názor, nemělo smysl. Po zlém to s ním prostě nešlo, to pochopila už dávno, a navíc se skutečně nejednalo jen o nějaký jeho rozmar. Doopravdy by bylo riskantní neobjevit se někde, kde by Odin nemohl chybět, a to poslední, co teď potřebovali, bylo nějaké nevítané podezření, přesto… se ho pokusila ještě jednou zviklat. „Vážně tam chceš chodit?“ zašeptala zoufale, ale jeho postoj se bohužel nezměnil.

„Musím tam jít a… musím to zvládnout. A s tebou,“ vypravil ze sebe přerývaně, když křeč konečně opadla, a na důkaz svých slov znovu propletl své prsty s jejími, „to určitě dokážu!“ Pokusil se o upřímný úsměv a vzápětí i o další iluzi, a tentokrát, když cítil tlak její ruky a před očima měl její vystrašenou tvář… to konečně dokázal! Sice to bolelo jako čert, a nebýt opory, kterou mu cestou do hodovního sálu poskytovala, nejspíš by s mírně rozmazaným viděním vůbec netrefil tam, kam potřeboval, ale nakonec to zvládl a její ruku pustil až těsně přede dveřmi do obrovské síně, která byla narychlo připravena k oslavě. 

Před sloužícími se skrývat odmítal, ale před šlechtou a vojskem si přeci jen nemohl dovolit objevit se ruku v ruce s neznámou šlechtičnou. Stačilo, že do sálu vstoupili prakticky najednou a on ji usadil jen kousíček od sebe u královského stolu (mnohem blíž, než seděla před odjezdem na Vanaheim, protože ji tentokrát chtěl mít pod kontrolou a chtěl cítit její blízkost, která mu pomáhala se i na pokraji zhroucení soustředit). 

Nakonec… to však bylo mnohem větší peklo, než očekával!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (29. kapitola):