OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (30. kapitola)

03.08.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 650×

Loki tajně doufal, že když bude v hodovní síni jen v klidu sedět, společensky se na všechny usmívat a sem tam přijme nějakou gratulaci, těch pár hodin, které musel na oslavách vítězství strávit, v pohodě zvládne.

Ale opak byl bohužel pravdou… Bylo naivní myslet si, že jedinou úlohou krále na takových akcích je přihlížet a tvářit se nadšeně, a on velmi záhy zjistil, že v tomhle dost nešťastně přecenil své síly a možnosti.

Neustále totiž musel odpovídat na něčí všetečné otázky a diskutovat se šlechtici, generály i místokrálem o důležitých státnických záležitostech, a to ho vyčerpával mnohem víc, než předpokládal (o nějakém klidu si vážně mohl leda tak nechat zdát).

A ani přítomnost jeho nové oficiální přítelkyně, která se usadila jen pár míst od něj a nespouštěla ho z očí, mu nedokázala poskytnout dostatečnou oporu, kterou by potřeboval, aby mohl říct, že to má všechno pod kontrolou. Spíš… neměl pod kontrolou vůbec nic, kromě horko těžko udržované iluze.

A když navíc za pár minut přinesli na stůl první nazdobené mísy plné nejrozmanitějších, narychlo připravených slavnostních pokrmů od ryb přes drůbež až po zvěřinu, z pouhého pohledu na ně se mu nepříjemně zvedal žaludek. Nejedl sice už několik dní, ale při představě, že by měl cokoliv z toho pozřít, mu naskakovala husí kůže. Ve svém mizerném stavu se neodvažoval dotknout ani číše s vínem, kterou mu sluhové úslužně nalili, a požádat je o vodu pochopitelně nemohl. Bylo by velice podezřelé, kdyby chtěl král na oslavě pít něco takového, a jistě by to vyvolalo nevítaný rozruch!

Nezbývalo mu tudíž nic jiného než předstírat, že hoduje stejně nadšeně, jako všichni ostatní, a ve skutečnosti se jídla ani pití vůbec nedotýkat, čehož si ovšem nemohla nevšimnout Aldrif, která ho neustále po očku sledovala.

Sice skrz Odinovu podobu, kterou se tentokrát neodvažoval odložit ani před ní, aby tím nenarušil své soustředění, nemohla vidět, jak se skutečně cítí, ani jak zbědovaně vypadá, ale z toho, jak se krčil na křesle a křečovitě se opíral o dubový stůl, nebylo těžké odhadnout, že trpí jako zvíře.

Chudák… Bylo jí ho tak šíleně líto (veškerá euforie z jeho návratu i vyznání byla dávno zapomenutá a nahrazená obavami) a nejraději by ho znovu sevřela v náručí a líbala tak dlouho, dokud by se necítil líp.

Jako jeho oficiální partnerka (což bylo něco, na co si teprve musela zvyknout), by si to mohla klidně dovolit, ale bohužel… pouze v soukromí. Na veřejnosti se musela chovat služně a způsobně a spokojit se s láskyplnými pohledy a povzbudivými úsměvy, které musela prokládat neustálým odmítáním tanečníků a ignorováním snah okolosedících mužů zapříst s ní hovor.

Dokonce byla nucena nepatrným zavrcením hlavy a zdvořilým úsměvem odmítnout i Fandrala a jeho přátele, kteří na ni přes půlku síně nadšeně mávali a posunky ji zvali ke svému stolu, a to ji někde hluboko uvnitř skutečně mrzelo (zvlášť když ji při pohledu na ně jako první zaplavila úleva, že se všichni v pořádku vrátili). Nemohla by za nimi jít, ani kdyby chtěla (určitě by ji vyslýchali), a přestože jí nebylo příjemné, že se všichni (tedy kromě Sif, která vypadala, že ji u sebe vážně nepotřebuje) tvářili ukřivděně a něco si mezi sebou dotčeně šeptali, statečně je ignorovala a i nadále se soustředila jen na Lokiho. Jeden z generálů ho totiž právě požádal, aby pronesl podobný projev jako před pár dny, a to byla další tvrdá zkouška jeho soustředění.

„Ovšem, projev. Hned to bude,“ odvětil mdle a musel zatnout zuby, aby se zvládl vytáhnout do stoje (díky bohu za desku stolu, o kterou se mohl nenápadně opírat) a hlasitě si odkašlat. Alespoň že měl tentokrát přesnou představu, co svým utichajícím vojákům řekne (připravoval se na to celou cestu domů), a vysypal ze sebe celkem smysluplnou a místy dokonce i vzletnou řeč pojednávající o tom, jak je na ně hrdý, že bojovali jako lvi, díky čemuž Asgard zaznamenal další historicky významné vítězství.

Nebyl to dlouhý projev, ale zvládl během něj jmenovitě a dostatečně nadšeně pochválit jak Fandrala, tak nepřítomného Baldra (o obsluze komunikační jednotky, která byla právě vyslýchána, se samozřejmě nezmiňoval), a nakonec byli všichni spokojení.

Tedy všichni kromě něj a Aldrif, která už nedokázala nadále sedět stranou. Měla o něj čím dál tím větší obavy, a když se po ohlušujícím potlesku vyčerpaně zhroutil zpátky do křesla, nenápadně se přesunula na židli po jeho levici, kterou právě opustil sám místokrál. V nastalém zmatku, který veřejná pochvala některých mužů vyvolala, si toho nikdo nevšiml a ona tak mohla pod úrovní stolu něžně sevřít Lokiho děsivě chladnou dlaň.

„Jak jsi na tom?“ zašeptala tak, aby ji nikdo kromě něj neslyšel, a její starostlivý výraz ho upřímně dojal. Bylo příjemné vědět, že má po svém boku někoho, komu není jeho přísně maskované utrpení lhostejné.

„Nic moc,“ odvětil popravdě a její oči se zalily slzami. Celá tahle situace byla tak šíleně… nebezpečná! Kdyby teď ztratil vědomí nebo koncentraci… znamenalo by to konec pro ně pro oba!

„Tak pojď odsud. Prosím!“

„Nemůžu,“ zavrtěl utrápeně hlavou a něžně ji pohladil palcem po hřbetu ruky, kterou ho nepřestávala křečovitě svírat.

„Proč? Vždyť ses tu ukázal, to stačí!“

„Ještě chvíli tu musím vydržet,“ odporoval potichu a ona se na něj za tu jeho zatracenou tvrdohlavost nedokázala zlobit. Ne, když věděla, co právě prožívá…

„Tak alespoň něco sněz! Ani ses toho jídla nedotkl,“ vyčetla mu laskavě a přistrčila k němu nejbližší talíř s marinovanou zvěřinou (na kterou se však nedovažoval ani pohlédnout).

„Promiň, ale… nemám hlad.“ Byl si plně vědom toho, že kdyby se mu podařilo něco pozřít, jeho tělo by přísun energie jistě ocenilo, ale po zkušenostech z tábora se obával, že v sobě nedokáže nic udržet. Aldrif však byla neoblomná.

„No tak, jen to zkus. Alespoň pár soust. Kvůli mně…“ přesvědčovala ho zoufale a jeho nezdravá vyhublost a averze k jakémukoliv jídlu ji děsila snad ještě víc, než ty věčné migrény. Když nebude jíst, tak téměř určitě v nejbližší době zkolabuje na podvýživu! „Prosím...“ dodala plačtivě a Loki nedokázal jejímu naléhání odolat.

„Dobře.“ Odvážil se chopit vidličky a dostat do sebe téměř zanedbatelný kousek jeleního masa, které kdysi miloval, ale nijak si tím nepomohl. Pokrm, který mu ještě nedávno přišel lahodný, mu nyní připadal mdlý a bez chuti, a co bylo nejhorší, podle toho, jak nadšeně hodovali ostatní stolovníci, to zcela jistě nebyla kuchařova vina. Mohlo za to jeho vyčerpání a mizerný zdravotní stav, ale za povzbudivý úsměv jeho lásky to stálo.

Nebo… se alespoň v první chvíli domníval, že to za něj stojí, ale když se mu vzápětí obrátil žaludek a jen tak tak se mu povedlo v sobě těch několik soust udržet, vzdal to a téměř plný talíř znechuceně odsunul zpět do středu stolu.

„Já fakt nemůžu, promiň.“ Znělo to tak, jako by dalším dobrovolným hladověním ubližoval spíš jí, než sobě, a svým způsobem to nebylo daleko od pravdy. Vidět ho tak zranitelného a zdeptaného ji ničilo ještě víc než nejistota, které byla vystavena v uplynulých dnech, a to už bylo vážně co říct. Jenže tehdy mohla alespoň tajně doufat, že bude v pořádku. Ale teď… teď měla jistotu, že zcela prokazatelně v pořádku není, a během dalších nekonečných minut se to jen a jen zhoršovalo.  

Jen zázrakem se mu dařilo udržovat Odinovu podobu, a když za ním o pár minut později dorazil jeden z generálů, aby mu diskrétně předal nejnovější informace o vývoji poválečné situace na Vanaheimu, a on byl nucen Aldrif pustit, vyškrábat se na nohy a poodejít stranou od hodovního stolu, měl toho už vážně dost!

Se zatnutými zuby si vyposlechl nudné hlášení hovořící o stabilizovaném stavu, a když generála mávnutím ruky poslal pryč, došlo mu, že už vážně nemůže déle riskovat. Celý svět se s ním točil, hlava mu třeštila a obvaz na boku měl již natolik nasáklý šarlatem, že bylo s podivem, že ještě neztratil vědomí následkem masivní ztráty krve.

Potřeboval odtud co nejrychleji zmizet a mít konečně klid, a i když původně počítal s tím, že se zdrží ještě minimálně hodinu, hned jak doklopýtal zpět k hodovnímu stolu a vyčerpaně se opřel o opěradlo královského křesla, nedokázal si představit, že znovu usedne a bude dál hrát hru na spokojeného vládce.

„Asi… už vážně půjdu,“ zašeptal Aldrif, když se k němu nenápadně naklonila, a nemohl si nevšimnout, jak jí v očích probleskly neklamné známky úlevy.

„Půjdu s tebou!“

„Ne! Zůstaň… ještě pár minut. Pak za mnou přijď do mých komnat, jestli… chceš.“ Nechtěl zbytečně riskovat, že si jeho odchod někdo špatně vyloží, a už vůbec ji nemínil nutit, aby se o něj po tom všem starala, a ona zklamaně klesla zpět na židli. Sice by ho nejraději ihned doprovodila, ale alespoň že konečně dostal rozum.

„Samozřejmě, že chci! Za dvacet minut jsem u tebe.“ S obavami sledovala, jak se před generály a šlechtici chvatně vymlouvá na únavu a vrávoravě opouští sál, a ze srdce jí spadl obrovský kámen. Velmi brzy však měla zjistit, že to všechno, co právě přestál, byl bohužel jen začátek…

-o-

Loki se sám sobě divil, jak mohl v tom zatraceném hodovním sále vydržet tak dlouho, a jako trest za svou tvrdohlavost se do královských komnat dopotácel skutečně na poslední chvíli (zůstat mezi lidmi ještě o minutu déle, byl by prozrazen). Hned za dveřmi mu totiž jeho mentální energie definitivně vypověděla službu a prudký nazelenalý záblesk, který ho zbavil Odinovy podoby, ho na okamžik téměř oslepil (jako by už tak před sebou neviděl jen stíny a nejasné obrysy).

Cítil se tak příšerně vyčerpaný a malátný, že nedokázal udělat už ani jeden jediný krok, a když se k tomu všemu přičetla sílící migréna, neustupující tupá bolest v boku a narůstající nevolnost, která mu nemilosrdně připomínala, že tu zvěřinu vážně jíst neměl, mohl být nakonec rád, že se vůbec udržel na nohou!

Dojít do ložnice by nezvládl, ani kdyby se hodně snažil, a přesunout se na novou pohovku u krbu, kterou sluhové v jeho nepřítomnosti nahradili tu, co vzala za své při jeho nedávném záchvatu vzteku, mu připadalo jako sci-fi! První opora, které byl schopen po krátkém odpočinku dosáhnout, byl konferenční stolek, o nějž se vděčně opřel, a prudce potřásl hlavou, aby se zbavil dvojitého vidění.

Bohužel… marně! Spíš to bylo ještě horší, protože k dojmu, že kolem sebe vidí všechno v páru, se přidalo i nepříjemné točení hlavy a pocit, že se pod ním nebezpečně houpe podlaha. Jako by stál na palubě lodi zmítané prudkou bouří a marně se snažil udržet rovnováhu. A aby ta iluze byla dokonalá, přidala se mu k tomu i nefalšovaná mořská nemoc!

Kruci! S přivřenýma očima se snažil zhluboka dýchat, aby dostal pod kontrolu rozbouřený žaludek, ale bylo to zcela zbytečné… Velmi rychle pochopil, že jde o předem prohraný boj, a se zatnutými zuby se přiměl dovrávorat ke koupelnovým dveřím. Byla to nekonečné cesta, ale jeho hrdost mu nedovolila se vzdát, dokud nedosáhl vytoužené místnosti a neskončil na podlaze vedle toalety.

Úplně stejně jako v táboře na Vanaheimu se mu ani tentokrát nepodařilo v sobě udržet jediné sousto, které se kvůli Aldrif přinutil spolknout, a představa, že by to měl ještě někdy zkoušet, ho už teď odpuzovala. Jeho tělo veškerou potravu zkrátka odmítalo, a ačkoliv netušil, proč tomu tak je, začínalo mu to dělat starosti.

I když… mnohem větší starosti mu momentálně dělalo to, že ať se snažil sebevíc, nedokázal vstát ze země. Pokoušel se o to opakovaně a bez jakéhokoliv výsledku, až byl nakonec nucen to vzdát a spokojit se s tím, že zaklopil víko, spláchl a se zavřenýma očima se opřel o chladný porcelán. Připadal si tak bezmocný a ponížený, jako snad ještě nikdy v životě, ale bohužel se velmi brzy mělo ukázat, že to může být ještě mnohem horší…

-o-

Aldrif se opravdu snažila vydržet u hodovního stolu slíbených dvacet minut, ale byla tak nervózní, že nakonec zvládla stěží polovinu! Nemohla nechat Lokiho tak dlouho samotného (zvlášť když se nemohla spolehnout ani na to, že se dokáže bez pomoci dostat do Odinových komnat), a proto se vytratila už po necelých deseti minutách a proběhla palácem tak rychle, že ji neměli šanci zpozorovat ani všudy přítomní sloužící.

Kdyby si jí stihli všimnout, jistě by se divili, že míří do královských komnat, kterých dosáhla v rekordním čase, ale to bylo vážně to poslední, o co se starala. Měla důležitější věci na práci, než řešit nějaké pomluvy sluhů, a proto hned jak proklouzla dveřmi a pohotově je za sebou zajistila, rozběhla se do královské ložnice, v níž sama strávila tolik času. Bohužel… ji však našla prázdnou. Ale ne!

„Loki?!“ rozhlížela se zmateně kolem, děsíc se toho, že ho cestou někde minula, ale vzápětí narazila na pootevřené dveře do koupelny, a jediný krok přes práh stačil k tomu, aby svého nevlastního bratra nalezla. Klečel až úplně vzadu vedle toalety a vyčerpaně se opíral čelem o její porcelánovou desku. „Ale ne…“ zamumlala zoufale, když jí došlo, v jak příšerném stavu musí být, prudce strhla z věšáku několik osušek a ručníků, a v minutě klečela po jeho boku. „To nic, zlato, už jsem u tebe,“ oslovila ho něžně, ale neměl sílu ani zvednout hlavu.

„Nevšimli si… že… jsi odešla?“ vypravil ze sebe slabým hlasem a vědomí, že ho našla v tak potupné pozici, by mu nejspíš zbarvila tváře do ruda, kdyby ovšem nebyly vlivem masivní ztráty krve křídově bílé.

„Neboj, všichni už jsou dávno namol. Nevšimli by si, ani kdybych jim hlasitě oznámila, že mizím,“ zalhala pohotově, aby se cítil trochu líp, ale moc to nepomohlo.

Nadále vypadal jako půl minuty před zhroucením, a ani její něžné doteky a pohotově namočený ručník, který mu ve snaze zmínit jeho nevolnost přitiskla zezadu na krk, mu nedokázaly ulevit.

„Nemusíš… mi pomáhat.“ Pokusil se naposledy působit jako ten hrdý sebevědomý mladý muž, kterým kdysi býval, ale tón jeho hlasu jasně napovídal, že by její přítomnost ocenil. Jako totálně nesamostatná troska, která nebyla schopná ani vstát z podlahy, si nemohl dovolit předstírat, že všechno zvládá. Aldrif však jeho slova připadala směšná...

„A kdo jiný by měl?“ odpověděla mírně vyčítavou otázkou. „Před pár hodinami jsme si přeci řekli, že zkusíme být víc než jen přátelé, nebo ne? A k partnerství takové věci patří. Nebo… snad čekáš, že uteču při prvním problému?“

„Ne, jen… nechci, aby to vypadalo, že o tebe stojím jen proto, že se o sebe nedokážu postarat,“ zašeptal úzkostně, ale něžný polibek, který mu vtiskla na tvář, ho přiměl doufat, že ho z ničeho takového nepodezírá.

„Neblázni, chci, aby ti bylo líp. Takže… co kdybys mi ukázal tu ránu?“ navrhla jemně, a než se nadál, využila jeho bezbrannosti a chvatně mu rozepjala halenu nasáklou krví. Obvaz už totiž dávno neplnil svou funkci, a když ho se zatnutými zuby odstranila, musela se hodně držet, aby na sobě nedala znát, jak moc ji jeho zranění vyděsilo.

Rána, která se měla podle všech zažitých pravidel dávno zhojit, byla stále otevřená, a co víc… Zdálo se, že už se do ní stihal dostat infekce, která by jinak měla být v případě vyšších ras zcela bezmocná. Tentokrát však využila nefungující regenerace, a proto se proti ní jeho tělo bránilo neustálým krvácením. Nejspíš si s neznámou situací neumělo jinak poradit, a to nevěstilo nic dobrého. Kdyby alespoň věděla, proč nenaskočilo to zatracené hojení… blesklo jí hlavou, když sahala po dalším ručníku a jemně ho tiskla k jeho kůži, ale vzápětí byly její úvahy přerušeny jeho bolestným zasténáním.

„Pššt, to nic. To se spraví. Už… to vypadá líp,“ lhala se slzami v očích a druhou rukou mu něžně uhlazovala vlasy na spánku. „Pojď, musíš si lehnout.“ Chtěla mu pomoct vstát, ale hned při prvním pokusu vykřikl tak hlasitě, že ho okamžitě pustila a v kleče si ho přitáhla na klín, tak, aby se o ni mohl opřít. „Co se děje?“

„To… bolí! Strašně… to bolí!“ procedil skrz zaťaté zuby a vůbec nechápal, kde se ta příšerná bolest vzala! Nejspíš za ni mohlo odstranění obvazu a vzduch, který se k nehezky mokvající ráně dostal. Ale na druhou stranu… třeba se tím konečně probudí jeho imunitní systém a začne s touhle příšernou situací něco dělat! Prozatím ale… „Nemůžu ještě chvíli zůstat tady? Nějak… se na ten přesun necítím,“ zamumlal vyčerpaně, a ačkoliv mu bylo jasné, že chladná koupelnová podlaha není ideálním místem k odpočinku, po kterém na Vanaheimu tak dlouho toužil (a který si představoval mnohem pohodlněji a důstojněji), nedělal si iluze, že by se dokázal s její pomocí přesunout do ložnice. Aldrif by ho tam sice dostat zvládla a s její asgardskou silou by to pro ni nepředstavovalo ani žádný zásadní problém, ale on… by ta šílená muka spojená s pohybem nejspíš nepřežil! Najednou mu totiž bylo ještě mnohem hůř, než před chvílí...

A to se domníval, že už to snad horší být ani nemůže. A vida! Evidentně se zmýlil, a nebylo to zrovna příjemné odhalení! Jako by jeho obtíže narůstaly geometrickou řadou a jeho vyčerpané tělo jen čekalo na okamžik, kdy se přestane pekelně soustředit na holé přežití, aby mohlo definitivně selhat a dát mu najednou pocítit všechna ta zvěrstva, kterých se na něm v posledních dnech bez jídla, spánku i odpočinku dopustil. A vzalo to pořádně od podlahy! 

Ke všem stávajícím potížím se rázem předala i svalová slabost, která mu znesnadňovala i něco tak přirozeného, jako bylo hýbání rukama, a nebýt Aldrif a její něžné, konejšivé náruče, nejspíš by nezvládl nic jiného, než bezmocně ležet na zemi a zvolna ztrácet vědomí, které se mu s každou další minout zamlžovalo víc a víc…

Téměř jako by se v koupelně začínalo stmívat (což byl pochopitelně nesmysl, protože sem nevedla žádná okna) a tvář jeho nevlastní sestry byl sluneční kotouč, zvolna se klonící k západu. Stále méně a méně rozeznával její půvabné rysy a bylo zcela nemyslitelné, aby se v tomhle stavu pokusil dostat do jiné místnosti.

„Prosím. Jen pár minut… určitě… mi bude líp,“ doplnil omámeně, bojujíc s další vlnou nevolnosti, a Aldrif mu nemohla říct ne, i když jí připadalo bezohledné nechat ho ležet na zemi.

„Dobře, tak lež a odpočívej. Držím tě…“ Něžně ho pohupovala v pažích, protože nic víc dělat nemohla, a jeho rychlé, mělké dýchání a nepravidelný tep, který cítila skrz teninkou látku svých šatů, ji děsily k smrti…

Ještě nikdy neviděla nikoho v tak zbědovaném stavu, a co hůř… v následujících minutách, během kterých ho něžně hladila po vlasech a šeptala mu, že všechno bude zase v pořádku a další podobné chlácholivé nesmysly, se neobjevil ani jediný náznak zlepšení. Naivně doufala, že když bude v klidu a nebude muset myslet na magii a na to, aby se neprozradil, něco se změní, ale… bylo to spíš horší!

A jako by toho nebylo dost, když se mu po chvilce pokusila odhrnout propocenou kadeř z čela, strnula úlekem…

„Pane bože! Ty úplně hoříš!“ Zděšeně mu položila dlaň na rozpálené čelo, aby se ujistila, že to nebylo jen zdání, a vzápětí se musela silně kousnout do rtu, aby zabránila hysterickému vzlyknutí. Tohle… bylo vážně horší, než čekala, a také mnohem vážnější, než by se mohlo na první pohled zdát!

Pro určité nižší rasy, mezi které patřila Vanové nebo Pozemšťané, byla horečka běžnou záležitostí, která znamenalo jen to, že jejich tělo bojuje s nějakým nepříznivým stavem, ale pro Asgarďany představovala výjimečně vážný stav hraničící s nebezpečím života. A pro Jotuny… Ne, o tom raději nechtěla ani uvažovat! Loki si však byl i při svém napůl bdělém stavu, za který mohla právě dramaticky zvýšená teplota, vědom, že to není nic zanedbatelného…

„To… u Mrazivého obra, asi… není moc dobré, co?“ vypravil ze sebe ve snaze o cynickou poznámku, ale znělo to spíš vyděšeně.

„To vážně není!“

„Hm, skvělé. Zase… musím mít něco extra!“ Na víc se nezmohl, ale Aldrif to nemínila jen tak přejít. Musela mu nějak pomoct, zvlášť když měla pocit, že horečka postupuje strašně rychle (ještě před chvílí nic nepozorovala, ale teď se o jeho kůži málem popálila) ale…  jak? Co měla udělat, aby se mu ulevilo, když neměla po ruce nic než mokré chladivé obklady, které se však velmi brzy ukázaly být zcela zbytečné?

V první řadě… by ho nejspíš neměla nechat upadnout do bezvědomí! napadlo ji, když spatřila, jak se mu klíží oči, a přestože spánek by nyní rozhodně potřeboval, aby nabral tolik potřebnou energii, měla strach ho nechat jen tak ztratit vědomí. Představa, že už se třeba neprobudí… NE!

„Hej, neusínej… no tak, vnímej mě.“ Zatřásla s ním tak silně, až znovu bolestně zasténal, a místo omluvy mu vtiskla polibek na rozpálené čelo. „Prosím. Loki! Prosím, zůstaň vzhůru…“ změnila taktiku a s pláčem na krajíčku ho prudce hladila po tváři, dokud znovu malátně neotevřel oči a nepokusil se na ni mdle usmát.

„Já… jsem vzhůru,“ vydechl skrze horečkou rozpraskané rty, a ačkoliv z její tváře už viděl jen matné obrysy, poznal, že pláče, a pocítil známé bodnutí viny. Nevrátil se k ní přeci proto, aby ji takhle trápil! „To nic, miláčku…“ oslovil ji poprvé v životě tak, že nebylo pochyb o jejich vzájemném vztahu, který už zdaleka neodpovídal pouhému přátelství. „Nemusíš… se o mě bát. Budu v pořádku.“ Vzhledem k tomu, že ani nedokázal promluvit nahlas, to neznělo moc věrohodně, ale alespoň se přinutil se zaťatými zuby zvednout ruku a něžně ji pohladit po uslzelé tváři. „Neplač. Prosím...“ vydech láskyplně, ale mělo to přesně opačný efekt. Rozvzlykala se naplno a i přes statečný úsměv na ní bylo znát, že se jí srdce svírá hrůzou.

„Já vím, že budeš. Musíš být! Kvůli nám!“ Přitiskla ho k sobě ještě těsněji a její bolest mu pomohla sebrat všechnu zbývající sílu a alespoň předstírat, že je mu líp.

„Neboj, to… zvládnu. I když… musím přiznat, že takhle jsem… si naši první společnou noc vážně nepředstavoval.“ Pokusil se ji rozesmát a uvolnit napětí, ale byl to hodně hysterický smích.

„Ani já ne. Budeš mi to muset vynahradit.“

„Rád. Jen doufám… že to bude co nejdřív.“ Snažil se zuby nehty udržet lehký tón, ale už zase se mu začínaly zavírat oči, a Aldrif byla nucena s ním znovu jemně zatřást.

„Neusínej!“

„Hm…“ Připadlo mu téměř nemožné udržet víčka, která mu náhle připadala jako z olova, ale nevzdávala to s ním.

„No tak! Loki!“

„Hm…“

„Ne! Nesmíš usnout… Prosím! Prosím! Zůstaň se mnou...“ přesvědčovala ho zoufale, ale ani panika v jejím hlase ho bohužel nedokázala udržet vzhůru.

Snažil se ze všech sil nepodlehnout té vábivé temnotě, která v sobě tajila smrtelné nebezpečí, ale… byl příliš vyčerpaný! Chtěl se jí omluvit, že nemá energii zůstat vzhůru, a chtěl jí toho ještě tolik říct, pro případ, že už by se mu nepodařilo nabýt vědomí, ale… nedostal ze sebe ani jedinou větu. Jeho rty odmítly vyslovit i pouhé ujištění, že ji miluje, a jeho mysl už nedokázala ani nic dalšího zformulovat. Jako by postupně ztrácel vládu nad celým svým tělem a její plačtivý hlas se mu zvolna vzdaloval...

Mizel kdesi v temnotách jako nejasná ozvěna, a přestože slova, která neustále opakovala, mu byla bolestně povědomá, nedokázal si naštěstí vybavit, kde už je slyšel. Kdyby to dokázal, nejspíš by bojoval mnohem statečněji, protože zhruba rok stará obdobná situace nepatřila zrovna k jeho nejšťastnějším vzpomínkám, ale on nebyl schopný si vzpomenout na nic jiného než na to, že už je někde slyšel. Od někoho… blízkého. Jenže… od koho? Tápal v paměti tak dlouho, dokud ho definitivně neopustily síly, a pak… už si najednou nedokázal vybavit vůbec nic, protože s konečnou platností ztratil vědomí a propadl se do nepokojného, nepříjemného snění, z něhož ho nedokázala vytrhnout ani Aldrif a její zoufalé pokusy ho probudit.

„Loki! Ne, ne, ne! No tak… nesmíš usnout! Slyšíš mě! Nedovolím ti to!“ Třásla s ním ještě notnou chvíli poté, co přestal odpovídat, a nebýt nesnadno nahmatatelného tepu, který ji ujišťoval, že jde jen o obyčejné bezvědomí a ne o něco mnohem horšího, nejspíš by se na místě zhroutila (takhle jen hystericky vzlykala a nepřestávala ho líbat na tvář a na čelo, jako by to snad mohlo nějak pomoct). Tak moc se ho snažila udržet vzhůru, aby se nemusela stresovat, že už znovu neprocitne, ale bylo to k ničemu.

Zůstala úplně sama s jeho bezvládným tělem v náručí, a přestože mohla jeho bezvědomí využít k tomu, aby ho konečně přestěhovala z koupelny do ložnice, necítila se o moc líp, když to o pár minut později skutečně udělala.

Sice pro něj bylo určitě příjemnější ležet na měkké matraci, než na chladné kachlíkové podlaze, ale jinak byl stále stejně bledý, a horečka, která ho nepřestávala sužovat, také neklesala. Dokonce možná o něco stoupla, a ani vlhká žínka, kterou mu trpělivě otírala obličej, s ní nedokázala nic udělat. Kruci!

Co teď? V žádné z knih, které za svůj život přečetla, se nepsalo nic o tom, jak se zachovat v případě, že kterýkoliv zástupce vyšší rasy utrpí tak vážné zranění, že si s ním jeho regenerační schopnosti nedokáží poradit, a to raději ani neuvažovala o možné otravě krve, která jediná by dokázala vysvětlit tak zásadně zvýšenou teplotu (zvlášť u někoho, jako byl on)!

Jediná věc, kterou byla schopná udělat, bylo opřít se zády o čelo postele, ke kterému ji kdysi dávno připoutal (což jí připadalo jako událost z minulého života), a znovu si ho přitáhnout na klín, aby se probral v jejím láskyplném náručí. Pokud se tedy vůbec probere… povzdechla si utrápeně, ale až příliš brzy měla zjistit, že by pro něj i pro ni bylo mnohem lepší, kdyby zůstal v hlubokém bezvědomí.

Když se totiž zhruba o hodinu později, kdy se slunce zvolna začínalo klonit o obzoru, v jejím objetí nepatrně zavrtěl a jeho víčka se konečně pohnula, její nadšení a úleva byly zcela předčasné.

„Loki?“ oslovila ho jemně, ale ani se na ni nepodíval. Jeho zamlžené oči chvilku bezcílně těkaly po místnosti, až se nakonec zahleděly kamsi ke stropu a tvář se mu stáhla do bolestné grimasy.

„Ne… Já… nechci,“ vydechl téměř nesrozumitelně a nezdálo se, že by si všiml, že ho objímá. „Nechci… se tam vrátit.“

„Vrátit kam, miláčku?“ Někde hluboko uvnitř tušila, že jeho slova nepatří jí, ale někomu, koho v horečkách vidí jen on sám, a zoufale se ho snažila přimět, aby ji začal vnímat. Tohle totiž nebyl jen nějaký obyčejný živý sen, ale plnohodnotná halucinace, která ji děsila k smrti. „No tak… o čem to mluvíš?“

„Nechci… Nechci zpátky do té cely! Slibuju, že už… nechtěl jsem… Omlouvám se! Je mi to líto!“ V hlase mu byla dobře patrná počínající hysterie a nebylo těžké odhadnout, čeho přesně se jeho nesouvislé blouznění týká.

O čase stráveném v asgardském vězení i důvodu, proč skončil v jedné z cel, se sice vždy zmiňoval jen okrajově, ale už dávno pochopila, jak traumatické to pro něj muselo být, a že navzdory tvrzení, že si žádné viny není vědom, někde hluboko uvnitř svých činů lituje. Zvlášť teď po tom, čeho byl svědkem na Vanaheimu.

„Pššt, to nic... Nemusíš se nikam vracet. Jsi tu se mnou a jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží…“ Jemně ho pohladila po tváři, ale byl tak zmatený, že se ji pokusil v panice odstrčit.

„NE! Prosím, ne… Já nechci. Nechci!“

„Pššt, jen klid, miláčku. To jsem já…“ Měla co dělat, aby ho udržela na lůžku, a teprve když ho pevněji objala a nedopatřením zavadila o jeho zranění, prudká bolest ho přinutila vykřiknout a znovu upadnout do bezvědomí, které jí po tom všem, čeho právě byla svědkem, už nepřipadalo tak strašné. Raději ať je mimo, než ať v horečce znovu prožívá nejhorší okamžiky svého života. Bylo to pro něj milosrdnější, ale pro ni…

Pro ni to bylo jasným signálem, že takhle to dál nejde! Pokud okamžitě něco neudělá a nesežene pomoc, stane se přesně to, čeho se tolik dní děsila a co se pokoušela zvrátit tím, že riskovala vlastní prozrazení! A představa, že by ho měla ztratit… že by jí měl zemřít v náručí, aniž by se mu znovu pokusila zachránit život a udělala pro to vše, co bylo v jejích silách… NE! To nedovolí! I kdyby kvůli tomu měla skončit na popravišti nebo ve vězení, o kterém právě mluvil… Musela něco udělat! Cokoliv! Byla jeho poslední nadějí a tím, že před pár hodinami souhlasila s plnohodnotným vztahem, se nepřímo zavázala k tomu, že s ním bude snášet dobré i zlé a bude mu věrně stát po boku, kdykoliv bude potřeba. A nyní… to bylo potřeba víc, než kdykoliv předtím!

A existovala jen jedna jediná osoba, která jí mohla pomoci tohle všechno plnit a kterou shodou dalších neuvěřitelných okolností, provázejících v poslední době její život, potkala teprve včera a ještě před pár hodinami s ní nechtěla mít nic společného. Ale nyní bohužel neměla na výběr! Sama si s Lokiho zdravotním stavem neporadí a spoléhat na to, že se z toho nakonec nějakým zázrakem dostane, by bylo šílenství!

Potřeboval odborníka, který by věděl, co dělá, a ona měla možnost někoho takového (nebo přinejmenším někoho, kdo rozuměl bylinkám a lektvarům a měl letité zkušenosti) přivést, aniž by riskovala okamžité zburcování stráží (které by hrozilo v případě, že by se sem pokusila propašovat nějakého léčitele z palácové ošetřovny).

Ti byli zcela jistě věrní Odinovi, ale ona znala někoho, komu právoplatný vládce Asgardu ublížil natolik, že existovala šance, že se postaví proti němu (nebo alespoň nevyzradí jejich tajemství). Už kvůli Frize, která by jistě udělala cokoliv, aby svého nevlastního syna zachránila a udržela naživu.

A jelikož Frigga tu nebyla, aby zašla za svou někdejší přítelkyní a požádala ji o pomoc, musela její místo zaujmout ona, a trvalo jen několik sekund, než se definitivně rozhodla, že Lokiho život je pro ni důležitější než jakékoliv riziko.

Její nevlastní bratr by sice s ničím takovým nikdy nesouhlasil a jeho ego by mu nejspíš nedovolilo požádat o pomoc osobu, kterou neznal, ale to momentálně nebylo důležité. I kdyby ji za to měl nenávidět… pořád to bude lepší a snesitelnější, než kdyby musela mlčky přihlížet, jak v bolestech a horečkách umírá!

„Promiň, miláčku, ale jinak to nejde.“ Vtiskla mu omluvný polibek na rozpálené čelo, oparně ho uložila na polštář a vyskočila z postele. Jako první musela informovat některou z královských služebných a neměla času nazbyt (o dalších drahocenných minutách, které by ztratila plížením do svých komnat, nemohla být řeč). Už tak ho ztratila až příliš mnoho a nehodlal riskovat další prodlevu. Sice si zítra bude celý palác šuškat, že trávila noc v královské ložnici, ale s tím se nedalo nic dělat!

Podezření, že je královou utajovanou milenkou, stejně dávno viselo ve vzduchu, a tím pádem se služebná, kterou k sobě bez dalšího váhání přivolala, ani příliš nedivila, že se ve dveřích setkává s ní a ne s králem. Naopak, tvářila se zcela vyrovnaně, a dokonce se ani neobtěžovala volat stráže a sdělovat jim, že v králově ložnici je nezvaný host.

„Přejete si, madam?“

„Ano, přiveďte mi služebnou Nannu. Určitě ji najdete na ošetřovně u jejího snoubence Baldra.“ Doufala, že tam její služka skutečně bude, když měla dovoleno zůstat se svým milým neomezeně dlouho, a naštěstí… se nemýlila!

Nanna se skutečně za pár minut objevila a trochu nejistě zaklepala na dveře, za kterými Aldrif netrpělivě přecházela sem a tam.

„Díky bohu! Bála jsem se, že už budeš doma!“ uvítala ji hned na prahu a ignorovala její šok.

„Madam? Co vy tady?“ Nemohla uvěřit, že na ni v královských komnatách, které doposud ještě nikdy nenavštívila (a slyšela, že jsou většině sloužících zapovězené), čekala místo obávaného Všeotce její paní, ale Aldrif jen nesoustředěně mávla rukou.

„To je na dlouho povídání, ale teď…“ Zhluboka se nadechla a vědoma si toho, že možná dělá osudovou chybu, upřela na Nannu prosebný pohled. „Potřebuju tvou pomoc!“

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (30. kapitola):