OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (31. kapitola)

05.08.2015 (10:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 652×

„Mou pomoc?“ opakovala Nanna zaraženě, ale Aldrif neměla čas jí nic vysvětlovat. Potřebovala její služby, a to pokud možno ihned! V tomhle ji nikdo jiný zastoupit nemohl. Bohužel…

„Ano, říkala jsi přeci, že tvou babičku mrzí, že mě vyděsila a že nikomu nechce prozradit mou pravou identitu, je to tak?“ Nečekala na odpověď a ihned pokračovala, aby neztrácela drahocenný čas, kterého její nevlastní bratr jistě neměl nazbyt. „Pokud ano, mohla by pro mě na důkaz svých slov něco udělat?“ Nechtěla naléhat, ale tlačil ji čas, a vnitřně se při pomyšlení, že je Loki v ložnici úplně sám, celá chvěla nervozitou. Pokud by znovu začal blouznit nebo se jeho stav ještě zhoršil… Chtěla mu být nablízku a alespoň ho držet za ruku, když jinak mu pomoci nemohla. Dlužila mu to a její city k němu jí prostě nedovolovaly zůstat stranou.

Nanna však vůbec nechápala, o co tu jde, a celá situace, do které zničehonic vpadla, jí byla krajně podezřelá. Ještě před okamžikem byla dole na ošetřovně, kde zamilovaně ujišťovala svého snoubence, že jí jeho postižení, které jí nejdřív vehnalo slzy od očí (a následně ruměnec do tváří, když si uvědomila, jak pyšná by na Baldra měla být, protože se právě stal hrdinou), vůbec nevadí, a teď… Po nečekaně důrazném zavolání do Odinových komnat, které jí Badlr jako poděkování králi za jeho štědrost a vstřícnost (o které jí celou dobu vyprávěl), přinutil uposlechnout, tu stála proti Odinově utajované dceři a vůbec netušila, co ji čeká. Aldrif byla podle všeho v otcových komnatách zcela sama (kde byl Odin, se nedalo odhadnout) a oči měla celé zarudlé a uplakané, jako by právě prožila nějaké velké trauma. Ale jaké? O co tu, proboha, šlo?

„Ovšem, ale… co se děje?“

„To ti řeknu hned, jak budu moct, ale teď potřebuju tvoji babičku. Ihned!“

„Teď večer?“ vyhrkla šokovaně, netušíc, zda náhodou špatně neslyšela, ale Aldrif jen netrpělivě protočila oči.

„Ne, až za týden! Ovšemže hned! Proč? Je to snad problém?“ Snažila se nepůsobit hrubě a neomaleně, ale zjevně se jí to příliš nedařilo, protože Nanna před její příkrostí nepatrně ucouvla a zatvářila se téměř vyděšeně.

„Ne… tedy… snad ne. Udělám, co budu moct, madam,“ zašeptala poníženě, a než se jí Aldrif stihla omluvit za své chování, obrátila se a zmizela v chodbě.

A její paní jí už ani nestihla říct „děkuji“, čehož by nejspíš hořce litovala, kdyby se místo toho raději nevrátila do ložnice a následující půl hodinu, která jí připadala jako věčnost, utrápeně neproseděla na okraji královského lože. Skutečně ji mrzelo, že se k Nanně chovala tak necitelně, ale současně chtěla být nablízku svému nevlastnímu bratrovi a soustředit se v první řadě na něj, kdyby ji náhodou potřeboval. Ukázalo se však, že to byla víceméně zbytečná péče.

Loki už znovu neprocitl a díky bohu ani nezačal blouznit, a přestože na něm bylo znát, že ho vlivem horečky trápí noční můry a nepříjemné sny (házel sebou ze spaní dost hrozně a neustále něco polohlasně šeptal), její láskyplné doteky a něžné omývání žínkou mu snad alespoň trochu ulevily (nebo se alespoň přesvědčovala, že tomu tak určitě je, aby se necítila zcela neužitečná).

Nejhorší bylo to čekání, během kterého se v duchu modlila, aby se Nanně podařilo přesvědčit svou babičku k návštěvě paláce, kterému se podle všeho úzkostně vyhýbala. Bez ní by byl Lokiho osud zpečetěn, čemuž se zoufale snažila zabránit, a její modlitby… byly nakonec vyslyšeny! Když už se začínala obávat, že Fulla vůbec nedorazí, ozvalo se váhavé zaklepání na dveře královských komnat, které ji přimělo vyskočit a rozběhnout se k nim tak rychle, že cestou málem srazila vázu s květinami.

Chtěla to všechno mít za sebou co nejrychleji, ale nakonec přeci jen na pár vteřina zaváhala a s rukou na klice se v duchu připravovala na velmi komplikovaný rozhovor, který ji zcela jistě čekal. Odhalit Fulle vše, co se už měsíce odehrávalo za zavřenými dveřmi královských komnat, když u větší části celého dění ani nebyla přítomna, se jí jevilo jako tvrdý (a velmi riskantní) oříšek, ale nakonec se přiměla hodit za hlavu veškeré obavy i přehnanou opatrnost a s hlubokým nádechem otevřít dveře dokořán.  

„Děkuju, že jste přišla!“ vyhrkla ještě dřív, než stihla Fulla promluvit, a připravená na další její odměřenost uhnula stranou, aby ji pustila dál.

Jenže… v chování staré ženy jako by se za těch pár hodin, během kterých ji neviděla, cosi změnilo! Dívala se na ni úplně jinak, než když ji včera přišla navštívit, a z čokoládově hnědých očí, které jí před útěkem z jejího stavení připadaly nebývale chladné, jí při tom sršelo cosi, co se nejvíc ze všeho podobalo… něze!

„Já jsem ráda, že jsi pro mě dala poslat, děvenko,“ oslovila ji jemně a tón jejího hlasu se zdál být mnohem vřelejší, než kdy předtím. „Nechtěla jsem tě vyděsit a vyhnat ze svého domu a moc mě mrzí, že to tak dopadlo. Snad... ti Nanna vyřídila můj vkaz,“ pokračovala mírně, ale Aldrif teď neměla na nějaké zdlouhavé povídání čas (a už vůbec neměla čas řešit, proč se k ní osoba, která ji stále děsila k smrti a představovala hrozbu pro její budoucnost, chová tak nečekaně vstřícně, a proč jí, na rozdíl od ostatních, tyká a oslovuje netradičně familiárně).

„O to teď nejde. Já… potřebuju vaší pomoc! Je to otázky života a smrti!“ zarazila ji naléhavě a vložila do těch slov tolik zoufalství a hrůzy, až se Fulla celá zachvěla.

„Copak se ti stalo, holčičko?“

„Mně nic. Jde… o někoho, kdo je mi velice blízký. Není… Není na tom dobře.“ Nechtěla o tom mluvit mezi dveřmi a před Nannou, které si přála vše vysvětlit v klidu a vynahradit jí tím svou prudkost, a Fulla naštěstí pochopila její úzkostné posunky a i se svou vnučkou se protáhla dovnitř.

„O kom to mluvíš? O svém otci?“ Logicky očekávala, že když ji zavolala do královských komnat, bude se celá věc nějak týkat Odina (a přesto sem dorazila, čehož si Aldrif neskutečně cenila), ale pochopitelně byla úplně vedle.

„Ne, o něm ne. Jde o… Prostě pojďte a uvidíte.“ Vedla ji do ložnice, zatímco Nanna zůstala taktně postávat u krbu, a v duchu se připravovala na vyzrazení Lokiho úzkostně střeženého tajemství, za které by ji určitě nepochválil (kdyby ovšem nebalancoval na prahu smrti a nebylo jeho poslední nadějí).

Přesto musela zatnout zuby, když vkročily do potemnělé místnosti, a raději se chvatně posadila zpět na okraj lože, aby Fulle nemusela hledět do očí. Najít v Odinově ložnici někoho zcela cizího ji nutně muselo šokovat a vložit jí do úst spoustu otázek, jenže… to byl omyl!

Stará žena nevydala ani hlásku a ticho, které zavládlo, když se zaraženě zastavila u pelesti a vytřeštila oči na mladíka, jenž v ní bezvládně ležel, připadalo Aldrif až příliš tíživé. Musela něco říct a musela jí vysvětlit, o co tu jde, ale ještě dřív, než stihla vzhlédnout a cokoliv ze sebe dostat, Nannina babička šokovaně ukázala na lůžko a její tvář se zformovala do nechápavé grimasy.

„To je přeci… Odinův nevlastní syn,“ vydechla nevěřícně a Aldrif ztuhla překvapením.

„Ty… ho znáš?“ vypadlo z ní hloupě, a teprve když Nanna strnule přikývla, došlo jí, že pokud strávila na Asgardu celý život, musela Lokiho pravidelně vídat a vědět o něm mnohem víc, než ona sama. Až doposud jí vůbec nedošlo, že zdlouhavé představování nebude nutné, ale místo úlevy z ušetřené práce se u ní dostavily ještě hlubší pochybnosti.

Loki měl za sebou značně pohnutou minulost a sám opakovaně tvrdil, že ho většina Asgarďanů nenávidí, což klidně mohlo zahrnovat i Fullu a její rodinu (a to by znamenalo, že právě udělala obrovskou chybu, protože ho prozradila jeho nepřátelům), ale… Nannina babička ji znovu překvapila.

Její šok se totiž velmi rychle změnil zpět ve výraz, jaký si udržovala při příchodu, a její oči citelně zjihly.

„Myslela jsem, že je mrtvý.“ Znělo to úlevně, jako by měla skutečnou radost, že se v tak tragické věci mýlila, a Aldrif se odvážila jí jemně přejet konečky prstů po hřbetu ruky. Najednou… už ji neděsila tolik, jako před pouhými několika minutami.

„Obávám se, že k tomu momentálně nemá daleko,“ zašeptala zoufale a Fulla se konečně vzpamatovala z údivu a obrátila pozornost k Lokiho nezáviděníhodnému zdravotnímu stavu.

„Co se mu stalo?“ promluvila z ní profesionální bylinkářka a Aldrif spadl kámen ze srdce. Klidně teď mohla ztropit povyk, zavolat stráže nebo se začít zdlouhavě vyptávat na detaily situace, která pro ni musela být velkou záhadou, ale naštěstí vše odložila na pozdější dobu a bez otálení usedla na protější okraj postele.

„Zranění z bitvy,“ informovala ji proto úlevně a ukázala na krví nasáklý ručník, kryjící hlubokou sečnou ránu na Lokiho boku. Víc říct nemohla, protože se na to svého nevlastního bratra ani nestačila zeptat, ale Fullu zajímalo něco trochu jiného.

„Bojoval s králem na Vanaheimu?“ zeptala se zvědavě, když ručník jemně odstranila a zkoumala ošklivé zranění, které přestalo krvácet jen proto, že se Loki přestal hýbat, a nejspíš nemohla uvěřit, že by právě on tajně bojoval na Odinově straně a pak byl uložen sem do jeho komnat, a Aldrif nervózně sklopila oči. Rozhodující okamžik se přiblížil…

„Ne tak docela, on… byl vlastně tím králem. Celou dobu.“ Znělo to hloupě a pro někoho možná i nesrozumitelně, ale Fulla se jen šokovaně nepřímila a její pohled dokazoval, že velice dobře chápe smysl jejích slov.

Jen jim pár vteřin nemohla uvěřit, ale pak… nepatrně potřásla hlavou, jako by se snažila srovnat si myšlenky, a znovu sklopila oči ke svému nedobrovolnému pacientovi.

„Aha, no… To ledasco vysvětluje,“ povzdechla si, narážejíc na své nejasné vize ohledně Odina a nebezpečí, v němž se měl už řadu měsíců nacházet, a díky bohu se už na nic dalšího nevyptávala. Rána, kterou obhlížela, pro ni byla zjevně důležitější, než pochopení celé situace (natož všetečné dotazy na místo pobytu a stav právoplatného asgardského krále, kterého nikdy neměla příliš v lásce), a její hbité prsty dál jemně zkoumaly Lokiho zranění.

„Je… to moc zlé?“ odvážila se Aldrif po chvíli znovu promluvit a odpověď, které se dočkala, ji příliš nepotěšila.

„Dobré to není,“ povzdechla si Fulla zamyšleně a její soustředěný výraz značil, že si není tak docela jistá, co by teď měla přesně udělat. Dcera její někdejší přítelkyně jí připravila v tak slavnostní večer, během kterého měla správně oslavovat přežití a chrabrost svého budoucího prazetě, pořádný horor! „Nevíš, proč se ta rána nehojí?“ pokračovala nejistě a Aldrif jen tiše zaúpěla.

„To jsem doufala, že nám řeknete vy!“

„Hm… to není tak jednoduché. Příčin může být mnoho a nemáme čas je všechny zkoumat. Potřebuje okamžité profesionální ošetření odpovídající jeho aktuálnímu stavu, a na to já jsem krátká,“ dodala lakonicky a Aldrif se jejího prohlášení upřímně zděsila.

„Jak, krátká? Nikoho jiného volat nemůžeme, mohl by ho prozradit. Pochopte… Popravili by ho, kdyby zjistili, že si tajně přivlastnil otcův trůn. Nemůžeme... No tak, důvěřuju jen vám, jste jeho poslední naděje!“ vysypala ze sebe zoufale, připravená klidně padnout na kolena, pokud to bude nutné, ale Fulla ji ignorovala, a než ji mohla zastavit, vstala a vydala se ke dveřím do ložnice.

„Nanno! Pojď sem!“ zavolala do vedlejší místnosti a její vnučka úslužně přiběhla.

„Ano, babičko?“

„Běž a přiveď sem svou matku. Akutně potřebujeme její pomoc. Řekni jí, že je tu velmi důležitý pacient, který bez její pomoci nejspíš nepřežije. Ale počkej... Při zpáteční cestě s sebou budete muset vzít pár věcí,“ vysvětlovala polohlasně a Aldrif, která ji vyděšeně následovala, se zaraženě zastavila uprostřed kroku. Matku? Vážně?

„Vaše dcera… se v tomhle vyzná?“ vyhrkla překvapeně, ale Fulla se její nevědomosti hořce zasmála.

„Vyzná? Má dcera je špičkovou léčitelkou, ale Odin ji kvůli mně odmítl zaměstnat v paláci i v jakékoliv jiné slušnější ošetřovně v celém Asgardu. Proto musí podnikat soukromě a mrhat svým talentem.“

„Aha. To… jsem nevěděla.“ Rázem jí dávalo to vyšetřovací lůžko i destilační aparatura v jejich domě mnohem větší smysl a musela uznat, že ačkoliv Idunn litovala, už zase ji díky ní potkalo nečekané štěstí.

Když Lokimu nemohla pomoci Fulla, osud jim přihrát do cesty někoho, kdo to dokázal (a současně pro ně nepředstavoval hrozbu). Ideální!

„To… mě moc mrzí,“ zalhala proto pohotově, snažíc se neúspěšně předstírat, že jí jde víc o cizí osobu, než o Lokiho, ale Fulla jen nesoustředěn mávla rukou, jako by to ani nestálo za řeč.

„To nemusí, už jsme si na to všichni zvykli. Je to smutné a nefér, ale takový už je život,“ povzdechla si odevzdaně a obratem požádala o inkoust a pergamen, který jí Aldrif chvatně obstarala.

„Na co to je?“

„Musím své dceři sepsat vše potřebné, aby se už nemusela pro nic vracet.“ Nechala Aldrif, ať zděšeně a současně zvědavě sleduje, jak sepisuje ten nejzvláštnější soupis, který kdy měla tu čest spatřit (byla na něm totiž spousta netradičních věcí potřebných ke zpola zapomenutým léčebným praktikám), a dala si opravdu záležet. „Tak, a je to. Snad jsem na nic nezapomněla.“ Zkontroloval na závěr celý list a obrátila se ke své vnučce. „Nanno?“

„Jsem tu. Sice nevím, oč jde, ale jsem tady.“ Znělo to mírně vzdorovitě, ale Fulla na to nic neřekla a list Nanně bez jakéhokoliv vysvětlování podala.

„Tenhle seznam předej své matce. A ať si pospíší. Nemáme času nazbyt.“ Netrpělivě pozorovala svou vnučku, jak se hbitě protáhla na chodbu, obezřetně se rozhlédla, a když zjistila, že je vzduch čistý, zmizela jim z očí, a zatímco uvažovala o tom, zda nebude mít Idunn problém sehnat určité propriety, Aldrif dokázala myslet jen na to, že Lokimu skutečně sehnala pomoc v poslední minutě (pokud to tedy už nebylo pozdě).

„Děkuju vám,“ zašeptala pokorně, vracející se na lůžko, ale Fulla se beze slova usadila zpět na své místo a zamyšleně hleděla na Lokiho pobledlou tvář.

Bylo to tak dávno, co ho viděla naposledy (pochopitelně jen zpovzdálí, protože do paláce měla vstup zakázán), ale když si odmyslela jeho vyčerpaný vzhled a neklamné známky horečky a nejspíš i počínající otravy krve, příliš se za tu dobu nezměnil. Jeho havraní vlasy a pohledné rysy odpovídaly obrazu, který měla v živé paměti a ačkoliv nechápala, kde se vzal tady v paláci, a jak to, že není mrtvý a dokonce se vydává za svého nevlastního otce, nemohla popřít, že ho ráda vidí.

Osobně se s ním sice neznala (nikdy v životě totiž nedostala šanci s královskými syny promluvit a mohla o nich tajně slýchat jen od jejich matky) a současně moc dobře věděla o jeho komplikované povaze, temné minulosti a zavrženíhodných skutcích, ale nic z toho nemohlo vyvážit štěstí, které by zjištění, že je naživu, jistě přineslo jedné její velmi dobré přítelkyni…

Královna by byla určitě nadšená, že její nevlastní syn unikl smrti (a že o něj pečuje právě její ztracená dcera), a jelikož si jí nesmírně vážila, cítila se nadšená i ona. Jediné, co jí kazilo radost, byl jeho neutěšený stav, který jí přidělával další vrásky na čele.

Místo hrdého mladého muže, kterého si pamatovala z minulosti, měla před sebou smrtelně bledého chlapce, který v horečce stěží popadal dech, a jeho srdce bilo rychle a nepravidelně, jako by svůj nerovný boj s masivní ztrátou krve a rychle postupující infekcí chtělo každou chvíli vzdát.

Už hodně dlouho neviděla někoho, kdo by byl na tom tak zle (a ještě stále se zuby nehty snažil udržet naživu), a jediné, co mohla momentálně udělat, bylo modlit se, aby Idunn včas sehnala vše potřebné a zvládla si s jeho stavem poradit. Pokud by totiž selhala její dcera… Jen těžko by se na Asgardu našel někdo, kdo by mu dokázal pomoci (a to nebyla žádná mateřská zaslepenost, ale objektivní zhodnocení jejích nevšedních schopností).

A Loki rozhodně zásah někoho zkušeného potřeboval, protože se zničehonic zavrtěl a tiše zasténal, jako by se budil z hodně ošklivého snu, který se plynule přelil v další blouznění.

„Ne… nechte mě být. Ne!“ Pokusil se dostrčit Fullinu konejšivou dlaň, ale naštěstí byl natolik slabý, že to nedokázal.

„Pššt, jen klid hochu. Nikdo ti neublíží,“ zašeptala povzbudivě, a zatímco Aldrif po jejím boku tiše polykala slzy a nepřestávala svírat jeho rozpálenou dlaň, naklonila se k němu a pokusila se ho přimět, aby vnímal realitu. „Slyšíš mě? Haló…“ Pohladila ho po tváři, ale jen sebou opět škubl a zamumlal něco zcela nesrozumitelného, co si vyložila jako ´ne´. „Jak dlouho je v tomhle stavu?“ obrátila se proto raději k jeho nevlastní sestře, ale ta jen neurčitě pokrčila rameny.

„Nevím přesně, jak dlouho je mu zle, ale k tomu zranění přišel někdy během té bitvy. A když se vrátil… Rána mu krvácela, ale tvrdil, že je v pořádku, a nevypadal tak hrozně. Teprve před pár hodinami se zhroutil, dostal horečku a ztratil vědomí. Od té doby jen blouzní.“ Ani se k tomu ve vzpomínkách nechtěla vracet, ale Fulla se zatvářila nečekaně přísně.

„A proč jsi mě, pro všechno na světě, nezavolala dřív?!“

„Zavolala bych, ale nedovolil mi to! A já se tomu ani nedivím. Nemůže nikomu věřit, jen mně, a určitě by nesouhlasil, abych někomu prozradila jeho tajemství. A ani teď neví, že jste tady a… vlastně neví, ani kdo jste, nestihla jsem mu říct o tom, co se odehrálo ve vašem domě, ani že jste to byla vy a vaše vnučka, kdo jim na Vanaheimu pomohlo a že víte, kdo jsem.“ Když to všechno rekapitulovala, docházelo jí, že se s ním nepodělila vůbec o nic, ale než toho mohla začít v duchu litovat, Fullin káravý pohled byl pryč a na jeho místo nastoupilo pochopení.

„Chápu. Ti muži! Nikomu nedůvěřují, od nikoho nic nepotřebují a akorát nám tím svým egem přidělávají starosti,“ vyjádřila se až překvapivě přesně a Aldrif nemohla nic jiného, než s neveselým úsměvem souhlasit. Velmi brzy ji však humor přešel…

Když totiž pár následujících minut mlčky sledovala Fullinu zachmuřenou tvář, která nevěstila nic dobrého, všechny obavy, jež jí dokázala vyčíst z očí, její vlastní strach o Lokiho život ještě přiživily.

„Prosím… slibte mi, že mu pomůžete,“ vzlykla se slzami v očích, zapomínajíc na všechno, co bylo právě vyřčeno, a Fulla ji konejšivě pohladila po paži.

„Slibuju, že uděláme s mou dcerou vše, co bude v našich silách, holčičko. Už kvůli vaší matce.“ Znovu se vrátila pohledem k Lokimu a v myšlenkách zabrousila do dob dávno minulých, kdy měla možnost ho spatřit poprvé. „Pamatuju si na den, kdy mi ho Frigga prvně přinesla ukázat. Byl tak roztomilý!“ Vzpomínala na to okouzlující děťátko v královnině náruči, které na ni zvědavě kulilo své olivově zelené oči a pokoušelo se jí sebrat blyštivý náramek, který ho velice zaujal, a bylo pro ni nečekaně těžké vyrovnat se s tím, že z něj vyrostl tak pohledný mladík. Jako by to bylo včera, když se za ní Frigga přes Odinův výslovný zákaz vypravila a hrdě jí předvedla svého nového synka. „A ona… byla tak šťastná, že jí ho tvůj otec přinesl. Bylo to poprvé po hodně dlouhé době, co jsem ji viděla se smát, a troufám si říct, že to byl právě tenhle bezbranný chlapeček, kdo jí definitivně pomohl zahojit ránu, která jí zůstala v srdci po tvé údajné smrti,“ mrkla na Aldrif, která jí celá zkoprnělá naslouchala, a musela se v duchu pousmát té ironii, že právě oni dva nakonec skončili spolu. Frigga by jistě byla překvapená, jak se můžou nevyzpytatelné cesty osudu nečekaně proplést. „Konečně měla někoho, komu mohla dát všechnu svou lásku a o koho směla ve dne v noci pečovat a vychovávat ho podle svých představ,“ pokračovala zasněně, „a to byl poté, co byla nucena výchově tvého mladšího bratra jen zpovzdálí přihlížet, dar z nebes. Thor byl díky následnictví od začátku spíš Odinovým, než jejím synem, ale Loki… ten patřil jen jí! A řekněme si to na rovinu, tak trochu ho díky tomu rozmazlila a zadělala mu na velké potíže, které ho zjevně provázejí doposud. Nicméně… milovala ho jako nikoho a myslím si, že to na něm zanechalo i pozitivní následky. Stejně jako na ní,“ uzavřela s úsměvem a Aldrif při jejím líčení ani nedýchala. Ještě nikdy neměla možnost mluvit s někým, kdo by znal její matku tak dlouho jako Fulla, a už vůbec by ji nenapadlo, že se někdy setká se ženou, která viděla ji, Thora i Lokiho jako novorozence a má tudíž nečekaný přehled o jejich minulosti. Přesto… tu byla jedna věc, která jí vrtala hlavou.

„Vy… jste věděla, že je adoptovaný? Celou tu dobu?“ podivila se upřímně a nemohla uvěřit, že by Fulla i s ohledem na své nadání věděla o něčem tak skandálním. Loki se totiž opakovaně zmiňoval, že kromě Odina a Friggy tohle tajemství nikdo neznal, a proto se ho dozvěděl až v dospělosti, ale zjevně se mýlil. Jedna zasvěcená osoba mimo královský pár přeci jen existovala…

„Ovšemže jsem to věděla,“ usmála se Fulla a znovu jemně otřela Lokimu rozpálené čelo. „A celou dobu jsem přesvědčovala tvou matku, aby ignorovala Odinovo přání a přestala to před tím nebohým chlapcem tajit. Kdyby mě poslechla… mohlo si mnoho lidí ušetřit spoustu slz a bolesti,“ povzdechla si utrápeně, ale Aldrif pořád ještě zpracovávala to, že Lokiho adopce nebyla pro všechny tabu.

„Ale… jak to, že jste o tom věděla?“ Nešlo jí do hlavy, že by Odin dovolil, aby se taková informace dostala k někomu, s kým příliš nevycházel, ale Fulla se zatvářila téměř dotčeně.

„Nebyla jsem jen komornou a důvěrnicí tvé matky, holčičko! Jak už jsem ti naznačila, byla jsem i osobou, která jí pomáhala přivést na svět obě její děti! Tebe i tvého bratra jsem držela v náručí dřív než ona,“ vysvětlovala hrdě, ale vzápětí… její oči viditelně posmutněly. „A proto… jsem také byla jedinou osobou v království, která věděla, že nebylo v jejích silách dát svému muži dalšího potomka,“ doplnila tragicky a Aldrif na ni i přes vážnost situace, která by ji měla nutit myslet v první řadě na Lokiho, šokovaně vytřeštila oči.

Právě se totiž zcela bez varování dozvěděla něco, co nejspíš kromě Fully a Odina nikdo jiný na Asgardu nevěděl. Ani Loki, a zcela jistě ani Thor… Bylo to tajemství, které si Frigga odnesla s sebou do hrobu a které její důvěrnice nejspíš dodnes nikomu neprozradila. Na druhou stranu… to ovšem ledasco vysvětlovalo (hlavně fakt, že měl královský pár i po tak dlouhém soužití jen jediného vlastního syna).

„Netušila jsem, že má matka nemohla mít další děti!“

„To kromě mě nikdo, děvenko. Jen ona a její muž,“ potvrdila jí její tušení a znovu namočila žínku do misky s vodou. „Narození tvého bratra bylo totiž mnohem dramatičtější, než se tvrdilo. Ani s tebou to královna neměla lehké, ale on... raději nevzpomínat! Podle oficiální zprávy přišel na svět bez větších potíží a on i jeho matka se těšili výbornému zdraví, ale pravdou bylo, že chudinka královna rodila skoro dvanáct hodin a několikrát během toho nekonečně dlouhého utrpení byli ona i její syn velmi blízko smrti. Šance, že by po tom všem ještě mohla počít a donosit zdravé dítě, byla i u silné asgardské ženy prakticky nulová, což pro ni byla po tvé úřední smrti další obrovská rána.“ Stále ještě měla v živé paměti královniny zoufalé slzy, jež ještě umocnilo Odinovo zklamání, které projevil, když zjistil, že Thor zůstane jediným jeho vlastním potomkem, a Aldrif bylo při pomyšlení na to, co všechno musela její matka vytrpět, značně úzko.

„Chudák… Kdyby alespoň věděla, že jsem naživu,“ zašeptala sama k sobě, ale Fulla ji slyšela a znovu se zatvářila téměř ublíženě.

„Další věc, ve které mě neposlechla! Kdyby mi věřila, nemusela se kvůli tobě trápit.“

„Jak to?“

„Jednoduše. Jak už jsem říkala u nás doma, než jsi utekla, celé ty roky a staletí jsem věděla, že jsi naživu a jednou se sem vrátíš. Můj vnitřní zrak mi to prozradil, ale tvá matka tomu odmítala uvěřit, a když se Odin dozvěděl o mé vizi, vykázal mě z paláce.“ Bylo na ní znát, že jde o křivdu, kterou stále ještě zcela nepřekonala, ale Aldrif tím už zase vykolejila. Těch šokujících informací bylo v poslední době nějak moc!

„Takže… to kvůli mně jste musela odejít? Já… byla ta vize, o které neměl nikdo vědět?“ Všechno rázem začínalo dávat smysl a iracionální pocit zodpovědnosti, který jí sevřel útroby, nebyl zrovna příjemný.

Sice nemohla za to, co se Fulle a její rodině stalo, nebo s tím alespoň tehdy nemohla nic dělat, ale to nic neměnilo na tom, že nebýt jí, nikdy by celá Nanina rodina neskončila v nemilosti a někde na okraji chudinské čtvrti, kde museli tajně provozovat svá řemesla. Fulla jí to však zjevně neměla za zlé a vinu přisuzovala pouze Odinovi, protože se jen znovu laskavě pousmála a pohladil ji po hřbetu ruky.

„Ano, ale nic si nevyčítej, holčičko,“ zašeptala konejšivě, jako by jí četla myšlenky, „nebyla to tvá vina. Odin jen nechtěl, aby se někdo dozvěděl pravdu, zvlášť tvá matka. Proto mě od ní odloučil a znovu mě povolal, až když se měl narodit tvůj bratr a nastaly komplikace. Pochopitelně mě do jejích komnat pustil jen na chvíli a pod pohrůžkou, že pokud budu před Friggou dál mluvit o její dceři, neujdu trestu. Ale já stejně nechtěla zbytečně jitřit její bolest, protože jsem cítila, že jsi mimo náš dosah a není v našich silách přivést tě zpět. A pak, když porod nedopadl podle jeho představ… Odin mě i přes Frigginy námitky vedoucí k její následné neposlušnosti a tajným návštěvám vypověděl docela a se mnou i celou mou rodinu, ale to… už jistě víš,“ uzavřela až podezřele rychle a opět se naklonila k Lokimu, který se zničehonic začal znovu probírat k vědomí.

Nebo… to tak alespoň vypadalo, dokud zmateně nezatěkal očima kolem sebe a bylo jasné, že si vůbec nevšiml, že je v jeho bezprostřední blízkosti někdo cizí. Nejspíš Fullu vůbec neviděl a dost možná neviděl nic, jen obrysy místnosti a mlhu, kterou se marně snažil prohlédnout.

„Aldrif…?“ vydechl téměř nesrozumitelně a její ruka pevněji stiskla tu jeho.

„Pššt, to nic, miláčku. Jsem u tebe.“ Přisedla si o něco blíž a ignorujíc Fullinu přítomnost se k němu naklonila a krátce ho políbila na rty. „Miluju tě,“ dodala láskyplně, aniž by pomyslela na to, že by ji Nanina babička mohla za něco takového hrubě odsoudit (nebo si spíš zakázala na něco takového myslet) a jeho rty se zformovaly do nepřítomného úsměvu.

„Já… tebe taky.“ Na víc se nezmohl, protože vzápětí to těžce vydobyté vědomí zase ztratil, ale brala to alespoň jako maličký pokrok. Sice byl stále hodně mimo, ale alespoň už neblouznil a byl si vědom toho, kde se právě nachází. A s kým...

Fulla oproti tomu vůbec nevěděla, která bije, a nevěřila svým očím! To, co právě viděla, to přeci… To přeci nemohlo být… Zaskočeně těkala pohledem mezi dvěma mladými lidmi, které znala doslova od kolébky (dost možná od té stejné), a trvalo několik minut, než znovu promluvila. Bylo totiž prakticky nemožné nevšimnout si, že se jí před očima právě odehrála scénka, která sourozeneckému vztahu (byť nepokrevnímu) příliš neodpovídala, a zpracovat něco takového nebylo pro ženu jejího věku zrovna snadné.

Nakonec… se však přeci jen vzpamatovala a potichu si odkašlala, aby na sebe Aldrif, která nepřestávala tisknout Lokiho ruku, znovu jemně upozornila.

„No… mluvila jsem, myslím, už dost, tak co kdybys mi teď pár věcí osvětlila ty?“ Povedlo se jí udržet neutrální tón a Aldrif k ní váhavě zvedla oči. Byla připravená na jakoukoliv reakci, ale že bude někdejší přítelkyně jejich společné matky, která byla právě svědkem toho, jak si děti, jež měly být podle ní sourozenci, projevili romantickou lásku, vypadat celkem vyrovnaně… to nečekala!

„A co byste potřebovala osvětlit?“ pípla nevinně a Fulla neurčitě pokrčila rameny.

„Všechno. O tobě, o něm...“ kývla směrem k Lokimu, „... o tom, jak to, že ani jeden z vás není mrtvý, a taky… o vás dvou,“ neodpustila si výmluvné gesto a Aldrif poněkud zrozpačitěla. Nebyla si jistá, zda bude mít nyní sílu někomu vyprávět celý svůj životní příběh a připojit i to málo, co se dozvěděla od Lokiho, ale záhy se ukázalo, že se bude muset přemoct (tak nějak do Fulle dlužila).

„To je… na dlouhé povídání,“ pokusila se o poslední kličku, ale bylo to zbytečné.

„Času máme dost,“ odporovala Fulla tiše a nakonec se díky své nenásilné neodbytnosti dočkala.

Aldrif totiž po chvilce vytáčení došlo, že nemá na výběr a že pokud ji nechce urazit, bude muset jejímu přání vyhovět, a s povzdechem se pustila do vyprávění, jež jim zaplnilo celou dobu čekání na Idunn a pak i většinu času, kterou potřebovala k Lokiho ošetření. A byl to… opravdu zajímavý příběh!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (31. kapitola):