OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (34. kapitola)

12.08.2015 (13:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 729×

Komnaty s výhledem na Bifrost byly tiché a opuštěné a Aldrif, která do nich obezřetně proklouzla pouhých pár minut po odchodu z Odinovy ložnice, neomylně zamířila k zásuvce nočního stolku, která v sobě tajila zdobenou dýku s nebezpečně nabroušeným ostřím. Našla ji snadno, a když ji sevřela v dlani, měla pocit, že její střenka téměř pulzuje nedočkavostí… Jako by se celé ty dlouhé týdny, během nichž putovala z jednoho místa na druhé, těšila, až ji její právoplatná majitelka znovu sevře v dlani a konečně použije k tomu, kvůli čemu si ji pořídila. Jejím úkolem bylo proklát srdce jednoho z nejdůležitějších mužů v celém vesmíru a od okamžiku, kdy měla svou misi splnit, ji už dělilo jen pár posledních minut. Přesto… se mělo vzápětí ukázat, že to přeci jen nebude tak snadné, jak si Aldrif plánovala.

Když totiž vyrazila se zbraní v ruce zpět ke dveřím, málem nadskočila leknutím. Přímo před ní se totiž otevřely dokořán a ona se na prahu málem srazila s Fullou, kterou tu skutečně nečekala. Měla být s Idunn nebo s Nannou… nebo v nejhorším případě s Lokim v Odinových komnatách, ale zcela určitě… neměla být tady! Neměla tu co dělat, a její přísný výraz navíc napovídal, že sem nezabloudila náhodou. Zdálo se, že sem přišla s předem promyšleným cílem, a Aldrif si až v okamžiku, kdy pohlédla do jejích čokoládově hnědých očí metajících blesky, uvědomila, že její plán možná přeci jen není tak tajný, jak se domnívala...

Úplně zapomněla na Fulliny zvláštní schopnosti, které dokázaly odhalit budoucnost a umožňovaly jí vycítit blížící se nebezpečí, a vzhledem k tomu, že už celé měsíce monitorovala nejasnou situaci kolem Odina, bylo víc než pravděpodobné, že nyní poznala, že se na něj žene záhuba. A zjevně pro ni nebylo komplikované odhalit, kdo za ní stojí…

„Co tu děláš!?“ oslovila svou paní beze špetky jakékoliv úcty, kterou jí i přes tykání a familiární oslovování prokazovala v uplynulých dnech, a Aldrif vzpurně pohodila hlavou. Sice ji její zlostný tón nepříjemně vyvedl z míry, ale omítala to na sobě dát znát. Byla přeci královskou dcerou a neměla důvod se děsit obyčejné zavržené služky! A přestože Fulla pro ni ve skutečnosti znamenala mnohem víc, v momentálním rozpoložení se něčím takovým odmítala zabývat!

„Do toho vám nic není!“ Chtěla, aby to vyznělo ostře a nekompromisně, ale vlastní hlas ji podle zradil a naznačil Fulle, že není zdaleka tak vyrovnaná, jak se snaží tvářit. Spíš působila jako ztracená vyděšená holčička, která se sama v sobě nevyzná a kupředu ji žene spíše její vlastní hysterie a panický strach ze selhání. Nikoliv neochvějná logika a chladná vypočítavost, kterých se původně obávala, když jí její šestý smysl prozradil, že se děje něco nepředloženého a ona v tom hraje tak významnou roli.

„S tím nesouhlasím,“ prohlásila proto o poznání mírněji a pokusila se k dceři své přítelkyně konejšivě vztáhnout ruce, aby jí dala najevo, že je na její straně a že by si spolu měly v klidu promluvit. Aldrif před ní však poplašeně ucouvla a její prsty se instinktivně sevřely kolem jílce zdobené dýky.

„NE!“ V hrůze k sobě svou jedinou dostupnou zbraň přitiskla, jako by se bála, že se jí ji Fulla pokusí odebrat, a nebyla si jistá, zda ji děsí víc představa, že sem přišla, aby ji zastavila, nebo pomyšlení, že se dozvěděla, jaká zvěrstva má v plánu spáchat. Obojí bylo totiž značně nepříjemné a mohlo mít pro ni neblahé následky! „Nepřibližujte se ke mně a… běžte pryč! Je to rozkaz!“ vyšlo z ní hystericky a Fulla se marně pokusila o chlácholivý úsměv.

„Nechci ti ublížit, chci si s tebou jen popovídat, nic víc.“

„O čem?!“

„O tom, co se chystáš udělat.“

„Nechci o tom mluvit! A vy… nemáte tušení, co se chystám udělat. Ani proč!“ Stále ještě naivně doufala, že měla jen nějaké neurčité tušení, které nemohlo její plán nijak ohrozit, ale vzápětí se ukázalo, že šlo o mnohem víc, než jen o nepříjemný pocit…

„Vím, že se chystáš udělat něco nebezpečného a hloupého a že se to týká tvého otce, který bude už záhy ohrožen na životě. A ty nejspíš také. Před chvílí jsem měla cestou na ošetřovnu kratičké vidění, které mi to prozradilo,“ vysvětlovala potichu, ale Adrif byla až příliš vyděšená, než aby stála o nějaký bližší výklad. Chtěla to všechno mít za sebou co nejdřív a nechtěla nadále ztrácet čas s někým, koho se o radu vážně neprosila!

„To je moje věc! A vy laskavě nepředstírejte, že vám na tom, co se stane Odinovi, nějak zvlášť záleží. Po tom všem, co provedl vám i vaší rodině, byste mě měla podpořit a ne mi stát v cestě!“ Pokusila se kolem Fully protáhnout ke dveřím, ale nedovolila jí to.

„O Odina mi nejde, i když se pochopitelně mýlíš. Jeho osud zdaleka není jen tvoje věc, nýbrž věc nás všech, ale to je teď vedlejší. Záleží mi hlavně na tobě a na tom, co s tebou bude. Viděla jsem totiž… dost nepěkné věci.“ Nechtěla ji zbytečně strašit, protože několik kratičkých záblesků, které ji přepadly a týkaly se Aldrifiny potenciální budoucnosti, jí i po tom všem, co už měla v život za sebou, nahnalo husí kůži, ale vzápětí se ukázalo, že to tvrdohlavé děvče, ve které se jinak rozumná královská dcera dnes proměnila, nejspíš neměla šetřit.

Možná, že kdyby jí odhalila něco víc o jejím osudu a ukázala jí utrpení, kterým bude muset ona i někdo jí blízký projít, pokud se okamžitě nevzdá myšlenek na pomstu, dokázala by se ještě vzpamatovat, ale místo toho... jen znovu vzpurně pohodila hlavou a nervózně čelila jejímu upřenému pohledu.

„Jak už jsem řekla, to je moje věc a vám do toho nic není! Vy o mně nic nevíte. Nevíte, co mi ten… ten parchant udělal! Viděla jste jen zlomeček bolesti, kterou mi jeho pýcha a arogance způsobily!“ Proti její vůli jí do očí vstoupily vzteklé slzy a Fulla s povzdechem sledovala, jak se s nimi snaží marně bojovat, aniž by se jí snažila její slova vymlouvat. Do jisté míry měla totiž pravdu… Odin udělal opravdu hroznou věc, a přestože stále neznala přesné detaily, stačilo jí vědět, jak tím ublížil své ženě. Ale to bohužel nic neměnilo na tom, že vesmír (nebo kdo vlastně určoval lidské osudy) si ještě nepřál jeho definitivní potrestání, a pro každého, kdo by se o něj pokusil, chystal velmi krutý trest.

„Věř mi, holčičko, dokážu si to představit…“ povzdechla si proto chlácholivě, ale Aldrif se jen dotčeně ušklíbla.

„O tom silně pochybuju!“

„To bys neměla. Nebo už jsi zapomněla, co provedl Odin mně a mé rodině? Kvůli tobě? No tak Vím, jaké to je, být neprávem zavržená!“ Dala si záležet, aby to nevyznělo jako obvinění, ale ona ji stejně neposlouchala. Potřebovala odtud vypadnout dřív, než si to všechno rozmyslí a bude toho do konce života litovat! A na nějaké plané řeči, které jí navíc svou opovážlivostí dováděly k zuřivosti, už vážně neměla čas!

„Víte?“ opakovala po Fulle hystericky a hlas jí přeskakoval tak silně, že jí bylo stěží rozumět. „Takže vy víte, jaké to je, vyrůstat mezi lidmi, kteří vás nenávidí?“ naťukla poprvé podrobnosti svého pobytu v Desátém Světě a rázem ji ovládla zvrácená touha vykřičet všechnu svou dlouho skrývanou bolest a vmést ji té opovážlivé ženské, která srovnávala její utrpení s tím, že její dceruška nesměla pracovat v paláci, přímo do tváře. „Víte, jaké to je žít s národem, který vámi opovrhuje a má vás za zrůdu zodpovědnou za jeho úpadek? Nebo si snad dokážete představit, jak se cítí dítě, se kterým si nikdo nechce hrát? Jak si připadá dospívající dívka, které se všichni štítí? Víte, jak je někomu, koho nikdy nikdo neobjal ani nevzal do náruče? Kdo byl vyhnán ze svého jediného domova jako prašivý pes? Ts, nevíte nic! Vůbec nic!“ uzavřela vztekle a podle toho, jak křečovitě svírala dýku, zatímco její blankytně modré oči neklidně těkaly po místnosti, se dalo odvodit, že je natolik mimo sebe, že by nebylo moudré snažit se ji zastavit násilím ani s ní nadále polemizovat. A Fulla… se rozhodla podle toho zařídit!

Ne proto, že by měla strach, nebo snad proto, že by jí byl Aldrifin osud volný, ale zkrátka proto, že neměla na výběr! Co chtěla, už řekla, a udělala podle svého mínění vše, co bylo v jejích silách, aby to zmatené, nešťastné děvče zadržela. Bohužel… bez úspěchu! Selhala tak bídně, jak je selhat mohla, a to znamenalo jediné… Že je nejvyšší čas se stáhnout, vyklidit pole a nechat ji, aby se zachovala tak, jak sama uzná za vhodné.

Už dávno se totiž naučila, že je lepší budoucnost přijmout a nesnažit se ji za každou cenu měnit, protože to málokdy dopadá dobře (Baldr se svým doživotním zmrzačením, za které mohlo to, že se Nanna rozhodla plést do jeho osudu, byl pro ni jasným důkazem, že to tak skutečně funguje a že každé nerušení s sebou nese neblahé následky). Šla Aldrif varovat hlavně proto, že tajně doufala, že svůj názor sama od sebe a bez zbytečného nátlaku změní a nepřivede se svými činy do neštěstí, ale pokud nechtěla ani slyšet o tom, že by měla svůj záměr opustit… Pak ji nehodlala k ničemu nutit ani jí nadále vymlouvat její rozhodnutí (protože na Odinovi jí skutečně ani za mák nezáleželo). Pokud to byl její osud (byť značně tragický)… nejspíš jí prostě bude muset dovolit si ho prožít!

„Dobrá, jak myslíš. Nebudu se ti plést do cesty, pokud jsi pevně rozhodnutá. A nikomu neřeknu, co ses rozhodla udělat. Teď ani… pak,“ obrátila tak rychle, že tím Aldrif značně vyvedla z míry, a dokonce jí ustoupila z cesty a dovolila jí omámeně projít ke dveřím. „Ale rozmysli si to dobře,“ zavolala ještě, když brala za kliku, „ať pak nemusíš litovat. Věř mi, nebylo by to příjemné.“ Nechala svůj hlas výhrůžně doznít, ale Aldrif to nezastavilo.

Jistá její část sice chtěla Fullu poslechnout, vrátit se k ní a omluvit se jí za své chování, ale ta byla momentálně pohřbená tak hluboko, že neměla šanci převzít otěže. Ty pevně třímalo její pomstychtivé, neovladatelné já, které ji donutilo rázně rozrazit dveře a vydat se do sklepení, kde tušila zámek patřící ke kartě, již křečovitě svírala v dlani spolu se smrtící zbraní. A nemýlila se…

-o-

Nanna dorazila za Baldrem na ošetřovnu přesně ve chvíli, kdy od něj odcházela jedna z léčitelek a nechávala ho s její matkou o samotě v jeho přepychově vybaveném samostatném pokoji, kde měl veškerý možný komfort včetně špičkové zdravotnické péče, ale ještě dřív, než dozněly její kroky a ona se mohla ke svému snoubenci vydat a políbit ho na přivítanou… přepadl ji podivně silný pocit jakési podvědomé hrůzy. Téměř jako by ji polili ledovou vodou, a to bohužel u někoho, jako byla ona, nevěstilo nic dobrého…

Velice podobné pocity měla i tehdy, když jí babička oznámila, že se Baldr z Vanaheimu možná nevrátí, a díky vzpomínce na onu příšernou situaci si nyní uvědomila i to, že tu někdo chybí… Kromě její matky tu měla být přeci i její babička, jenže nebyla (a matka jí sdělila, že netuší, kde se zdržela), a to přitom nedochvilnost patřila mezi její nejméně oblíbené lidské vlastnosti. Sama by se nikdy neopozdila, a jelikož slíbila, že tu bude už víc jak před půl hodinou, muselo se jí něco stát. Jenže… co?

Marně se snažila na ten neurčitý pocit strachu soustředit, ale úzkost, kterou pociťovala, byla příliš neurčitá. Někde se dělo něco, co se dít nemělo, jenže ona nevěděla kde, a nevěděla ani, zda se to nějak týká Fully. Věděla jen jedno… že musí ten zdroj okamžitě odhalit, jinak nebude mít klid, a k tomu musí opustit ošetřovnu, kam právě dorazila.

„Promiň, miláčku, musím něco vyřídit,“ zamumlala směrem k Baldrovi, který při pohledu do jejích lehce zamlžených očí napovídajících, že je momentálně pohlcena svým šestým smyslem, ani neprotestoval, obrátila se na patě a beze slova prošla kolem Idunn, která byla neustálou péčí o Lokiho natolik vyčerpaná, že nic nadpřirozeného nezachytila. Musela se ihned vydat tam, kam ji nasměroval její instinkt. A to… bylo kupodivu nahoru do prvního patra obytné části paláce, kde se na chodbě střetla se svou babičkou, která právě opouštěla komnaty patřící její paní. 

„Babi? Co jsi tu dělala? A co se to děje? Kde je lady Aldrif? Cítím… něco zvláštního,“ vyhrkla místo pozdravu, ale Fulla jen tragicky sklopila oči a pokývala hlavou.

„Děje se něco velmi nebezpečného a zlého, ale bohužel není v našich silách s tím cokoliv udělat,“ pronesla stejně tajemně jako vždy, ale Nanna se s tím tentokrát nespokojila. Na to, aby to nechala jen tak být, byl ten pocit hrůzy a zmatku až příliš silný! Musela vědět, o co jde, a proto své babičce pohotově zastoupila cestu a donutila ji zacouvat zpět do komnat, které právě opustila.

„O čem to mluvíš? Co nebezpečného se děje?“ Nedala pokoj, dokud jí Fulla neochotně nevysvětlila, oč jde, a když skončila, zůstala na ni zírat s otevřenou pusou a srdcem divoce bijícím na poplach. „Ale to… přeci nemůžeme nechat jen tak! Jestli se lady Aldrif něco stane, tak…“ nedořekla, protože by to mělo v jejích očích nedozírné následky pro ně i pro celý Asgard, ale její babička jen znovu pokrčila rameny.

„Sama se rozhodla neuposlechnout mé varování. Víc pro ni udělat nemohu. A ty také ne. Měla bys to nechat být…“ Chtěla ji vzít za paži a nasměrovat ji ven z komnat, ale vyškubla se jí a její oči zaplály nefalšovaným vztekem.

Celá tahle situace jí až příliš připomínala babiččinu laxnost ohledně Baldra, kvůli které jí odmítla pomoci ho kontaktovat včas, a to bylo něco, co jí stále ještě neodpustila! Kdyby nedělala drahoty a nemlela cosi o neměnném osudu, nemusel její snoubence vůbec přijít o ruku a jejich neprávoplatný král nejspíš nemusel utrpět téměř smrtelné zranění! A teď… to chtěla zopakovat u ženy, která k nim všem byla tak laskavá a tolik si toho vytrpěla (nemluvě o tom, že se jednalo o královninu dceru), a nechat ji udělat největší chybu jejího života, která ji přivede do neštěstí? To snad ne!

„To přeci nemyslíš vážně! Musíme ji zastavit dřív, než bude pozdě!“ protestovala hlasitě a Fullu její reakce ani moc neudivila. Počítala s podobným výbuchem, ale rozhodně nepočítala s tím, že když znovu rázně odmítne jakoukoli intervenci, Nanna se k ní zničehonic obrátí zády a vyběhne kamsi na chodbu. Jenže… přesně to se vzápětí stalo!

„Nanno! Nanno! Kam jdeš?!“ volala za ní zaraženě, ale její vnučka ji už nevnímala. Znala svou babičku a věděla, že pokud se k něčemu rozhodne, nikdo s ní nehne (v Baldrově případě ji obměkčila až Aldrif, a to jen proto, že ji litovala), a tak si holt musela poradit sama!

A jelikož jít přímo za svou pomatenou paní a riskovat, že ona dýka, o níž se babička zmiňovala, skončí v jejím břiše, jí nepřipadalo jako dobrý nápad (a navíc ani netušila, kam přesně měla namířeno), musela na to jinak. Potřebovala sehnat někoho, kdo dokáže královu dceru najít a přivést k rozumu, a ona věděla jen o jedné takové osobě…

O osobě, která hluboce spala ve své ložnici, kam se za ní neprodleně vypravila, a jen bůh věděl, zda bude schopná vstát a zabránit katastrofě, která se nezadržitelně blížila. Ale… muselo se to vyzkoušet! Kdyby to totiž neudělala a neinformovala Lokiho o tom, co se děje a do jakého maléru se řítí jeho nevlastní sestra… vyčítala by si to až do konce života a on jistě také!

Ano, mohlo to skončit ještě větší katastrofou, a ano, bylo to vůči Aldrif i její babičce nefér, protože prozrazovala tajemství, které nebylo její, a snažila se překazit plány osudu, ale to všechno jí bylo ze srdce jedno! Musela svou paní zachránit, protože jí to dlužila!

Nebýt její pomoci a nátlaku, který vyvinula na její babičku, Baldr by už byl po smrti, a to, že přivedla svou matku, aby pomohly někomu, koho Aldrif milovala, jí pořád připadalo málo ke smazání tak obřího dluhu. Teď… ho však splatí i s úroky!

-o-

Aldrif potichu sestupovala po schodech krytá energetickým štítem, se kterým ji naučil zacházet její nevlastní otec, a nepřestávala se obezřetně rozhlížet, zda se někde v jejím dosahu náhodou neobjeví další stráže. Několik už jich minulo, ale ani jeden z mužů v brnění, kolem kterého se protahovala, si jí naštěstí nevšiml. A nejinak tomu bylo i u poslední dvojice mladíků, postávající před samými branami asgardského vězení…

Ani ti neviděli, jak kolem nich prošla pohledná rusovláska v lahvově zelených šatech zdobených smaragdy, a nevšimli si ani toho, že se železná, nepřátelsky působící brána za jejich zády nepatrně pootevřela a pak zase tlumeně zapadla na své místo.

A Aldrif… byla konečně uvnitř, v místech, kam se nikdo z celého Asgardu netoužil dostat (kromě ní), a s vytřeštěnýma očima procházela širokou chodbou lemovanou průsvitnými celami ozářenými jasným bílým světlem. V každé z nich jak v nějakých bizarních výkladních skříních postávali a posedávali zástupci nejrůznějších ras z celého vesmíru, kteří se provinili proti stanovenému řádu, a mnozí z nich vypadali, že už tu takhle přežívají několik let (možná i desetiletí).

Tak tady Loki strávil rok života? napadlo ji, když procházela kolem prázdné cely čekající na nového nájemníka (kterém by se klidně mohla stát ona sama, kdyby nebyla dostatečně opatrná), ale ještě dřív, než mohla svého nevlastního bratra začít litovat, si takové úvahy rázně zakázala.

Nesmí teď myslet na Lokiho! Musí myslet jen na svůj úkol a na to, co ji čeká na samém konci dlouhé chodby, za okovanými dveřmi hlídanými jediným strážným (v němž při pohledu zblízka poznala muže, který před tažením na Vanaheim přede Lokimu vstupní kartu). Vypadaly mohutně a neprostupně, jako obří dveře do trezoru, opatřené složitým kombinačním zámkem a masivními panty, přes které se nebylo možné dostat jinak, než s použitím vstupní karty, a kromě mnoha ornamentů je zdobilo i jasně čitelné písmeno „X“.

To byl její cíl, a za nimi, někde hluboko ve skále… se nacházel Odin a čekal, až mu vrazí do srdce dýku, kterou měla stále připravenou, kdyby její štít náhodou povolil. Použít na nějakého obyčejného strážce ji však nechtěla… Byla vyhrazena jen pro něj! Na to si ji celou tu dobu šetřila a na to ji také použije, hned jak se jí podaří projít skrze toho posledního osamělého vojáka, kterého už bohužel neměla šanci tajně obejít.

Až doposud jí to bez násilí a zbytečného riskování vycházelo perfektně, ale nyní byl s nenápadným plížením konec. Musela ho zneškodnit a do karet jí hrálo to, že nikde v dohledu nebyla živá duše. Jen vězni, kteří se však nacházeli ve vzdálenějších celách a vesměs se věnovali svým záležitostem (jež se u mnohých z nich smrskly na apatické zírání do zdi). Měla ideální příležitost, jako by jí osud sám nahrával (a Fulla se tím pádem mýlila, když tvrdila, že jí není příznivě nakloněn), a ona se rozhodla svou šanci bezezbytku využít!

Stačilo jen počkat, až se k ní přecházející strážný obrátí zády, vrhnout se vpřed a pečlivě naučeným chvatem uvěznit jeho krk ve svém drtivém sevření. Nevydal chudák ani hlásku a bránit se zvládl jen několik sekund, během kterých mu její paže blokovala přísun kyslíku. Pak ztuhl a jeho tělo se jí bezvládně sesulo do náruče, odkud ho nepozorovaně složila do stínu nejbližšího sloupu.

Sice by nejspíš bylo jistější mu rovnou podříznout krk nebo zlomit vaz (síly na to měla dost), ale nedokázala se k tomu přinutit. Nezasloužil si zemřít jen proto, že dostal rozkaz hlídat někoho, koho nenáviděla. Na něj se její vztek nevztahoval, byl by jen vedlejší škodou (a také jejím prvním mrtvým v životě, čemuž se zoufale snažila vyhnout, protože tím prvním, a snad i posledním, měl být její otec), a tudíž se spokojila s tím, že ho zbavila vědomí, a doufala, že se neprobudí dřív, než bude pryč.

Fulla jí slíbila, že nikomu neprozradí, co měla za lubem, takže od ní nebezpečí nehrozilo, a strážnému bez vstupní karty, díky které by mohl zkontrolovat, zda se v cele, kterou hlídal, něco změnilo, určitě nikdo neuvěří. A pokud ano… Ne, určitě ne!

Odmítla se zabývat něčím tak podružným, jako byla budoucnost, a ačkoliv jí její instinkt našeptával, že se chová hloupě a naivně, a že by měla toho muže okamžitě zabít, aby jí nemohl zkomplikovat život, nehnula ani brvou a pokračovala ke dveřím, kde pečlivě prozkoumala zámek, který musela překonat, aby mohla zrealizovat svou pomstu. Kartu k němu měla stále po ruce, ale problém nastal ve chvíli, kdy ji potichu vložila do zámku, a ze dveří vystřelil paprsek světla, jenž se rázem rozvinul v jakousi holografickou klávesnici.

Sakra! Ta zatracená věc byla ještě jištěná heslem (což ji mimochodem také mohlo napadnout, když Loki neměl problém svěřit kartu na celé měsíce tomu nebohému vojákovi) a ona neměla tušení, jaké slovo si mohl její bratr k něčemu tak důležitému vybrat (nedej bože, aby šlo jen o shluk písmen nebo číslic, které nebylo možné odhalit). Znala ho sice dost dobře, nebo se alespoň domnívala, že ho zná, ale o heslech spolu pochopitelně nikdy nemluvili, a ona nyní zůstala nerozhodně stát s prsty připravenými těsně nad klávesnicí.

Kruci! Tohle byla komplikace, se kterou nepočítala, a jelikož nemohla vědět, kolik šancí jí tenhle druh zámku dá, než plané zkoušení různých hesel zatrhne a zburcuje stráže, na okamžik jí dokonce blesklo hlavou, zda by odtud náhodou neměla vypadnout a celého tohohle šílenství se dobrovolně vzdát. Byla to první chytrá věc, která ji napadla, ale ona ji rázně zaplašila a přinutila se začít uvažovat.

No tak, to přeci nemůže být tak těžké! Jaké slovo by si na Lokiho místě zvolila? Muselo to být něco, co si bude pamatovat za všech okolností, a současně to nikoho, kdo by se nějak pokoutně dostal ke vstupní kartě, nenapadne! Něco… co by si Odin, za kterého se vydával, nikdy nevybral (čímž by bylo zabráněno případnému zneužití svěřené karty ze strany strážného), a současně něco, co by nenapadlo ani ty, kdo by odhalili Lokiho pravou identitu a pokoušeli se Odina vysvobodit. No tak, mysli! nařizovala si v duchu a postupně zavrhovala jedno slovo za druhým…

Muselo to být něco symbolického, co mělo pro Lokiho význam (nebyl ten typ, který by si k něčemu tak zásadnímu vybral něco obyčejného, nebo dokonce nicneříkajícího). Něco, co reprezentovalo jeho převahu nad Odinem a co měl na paměti ve chvíli, kdy ho tu víc jak před rokem zamykal. Něco… jako… tohle!

To slovo jí vytanulo na mysli tak snadno, jako by od začátku věděla, že právě k němu směřují její zmatené úvahy, a její prsty ho vyťukaly na klávesnici tak rychle, jako by v tom měly cvik. "FRIGGA“, to byl ten správný shluk písmen, který by si Odin (jako někdo, kdo sentimentem pohrdal), nikdy nevybral a které by jistě nikdo nepřisuzoval ani zavrženému královskému synovi. Muselo to být ono a... vzápětí se ukázalo, že se nemýlila! Heslo bylo správné a ve vteřině uvedlo do pohybu tichý mechanismus dveří, který jí umožnil protáhnout se dovnitř, aniž by kdokoliv z celé věznice postřehl, že doposud hermeticky uzavřený vstup do zakázaných prostor vpustil dovnitř velmi nebezpečného nezvaného hosta…

-o-

Nanně se podařil takřka husarský kousek, když se bez jakýchkoliv svědků zvládla dostat do královských komnat, ale teď, na prahu ložnice, přeci jen zaváhala. Skutečně byl její plán chytrý? Neměla by raději poslechnout svou babičku a nedělat nic? Nemohla to všechno ještě víc pokazit? Její paní si nepřála, aby o jejích plánech někdo věděl, a už vůbec ne její nevlastní bratr, a tím pádem se právě chystala ji zradit, ale… dělala to přeci pro její dobro!

Snažila se jí zachránit život a ušetřit ji toho příšerného utrpení, o kterém se Fulla zmiňovala, a to nebyl zavrženíhodný čin. Naopak, byl to akt milosrdenství a loajality, a jediné, co ho mohlo pokazit, byl mizerný zdravotní stav prozatímního asgardského krále.

Jako jediná osoba, které mohla Aldrif zastavit (už proto, že nikdo jiný včetně Fully netušil, kam přesně šla), byl pro její plán nepostradatelný, ale také na tom byl dost špatně, a představa, že by zvládl bez pomoci dojít bůhví jak daleko… No, museli to risknout! Jiná možnost stejně neexistovala, a proto se přinutila zhluboka nadechnout a vyrazit ke královskému loži.

„Vaše veličenstvo?“ oslovila ho rozechvěle a dokonce se odvážila s ním jemně zatřást. „Vaše veličenstvo, pobuďte se! No tak, je to důležité! Prosím!“ mumlala zoufale, ale i tak trvalo notnou chvíli, než se dočkala rozespalé reakce.

„Co se děje?“ zívl ještě v polospánku, ale cloumala s ním tak vehementně, že musel chtě nechtě nevrle otevřít oči a upřít je na její pobledlou tvář. „No co je? Hoří snad?!“ Štvalo ho, že si služka dovoluje ho tak necitelně probudit, ale vzápětí měl spíše litovat, že se jí to nepovedlo rychleji.

„Skoro!“ vyhrkla vyděšeně a její oči plné strachu ho přiměly definitivně zahnat dotírající únavu.

„Prosím?!“

„Ale ne, to… já… moc se omluvám, že vás budím, ale jde o vaši nevlastní sestru. Ona… myslím, že se chystá provést obrovskou hloupost!“ zašeptala ustaraně a konečně vzbudila jeho zvědavost doprovázenou nepříjemným zamrazením, které nemělo nic společného s jeho tělesnou teplotou.

„Jakou hloupost?!“

„Jde o… o vašeho nevlastního otce! Moje babička měla vidění a pak se s ní dokonce setkala, když… když mířila za ním, a prý… prý mu chce provést něco příšerného, co ji uvrhne v neštěstí!“ vydechla vystrašeně a Lokimu chvíli trvalo, než si srovnal v hlavě, co právě řekla, a uvěřil, že to nebyla jen sluchová halucinace. Přesto… odmítal připustit, že by Aldrif… že by… To přeci ne! To by neudělala! Nikdy by… nebo snad…?

„O čem to mluvíš?!“ Vytáhl se do sedu tak rychle, až se mu zatočila hlava, a instinktivně se obrátil směrem ke skříni, na jejímž dně měla v bezpečí jeho kabátce odpočívat jediná existující vstupní karta k Odinově vězení, jenže… „NE!“ vyhrkl napůl vztekle a napůl vyděšeně, a než ho mohla Nanna zastavit a připomenout mu, aby na sebe dával pozor, vyhrabal se z postele a dovrávoral k pootevřené skříni. „To přeci nemohla… ne, ne, ne ne. NE!“ Vztekle praštil s prázdným koženým kabátcem, v jehož kapsách marně hledal vstupní kartu k Odinovu vězení, a vůbec nemohl uvěřit, že to všechno není jen nějaký zlý sen!

Aldrif ho přeci nemohla takhle zradit! Nemohla… Ach bože, jak jen mohl být takový idiot! Jeho instinkt mu celou dobu našeptával, že jí nemá věřit, ale on ho neposlouchal. Nechal se zaslepit příslibem lásky a romantiky a úplně ztratil všechnu ostražitost, která mu tolikrát dokázala zachránit krk. Dokonce… jí důvěřoval a miloval ji, a ona ho… zradila! Zradila ho! A zrovna ve chvíli, kdy ji nejvíc potřeboval a kdy si začínal myslet, že vážně našel někoho, na kom mu záleží víc než na sobě a kdo mu dodával energii, když potřeboval, a sílu, aby přežil všechny nástrahy života! Zradila ho a… využila! Od začátku to byla jen lest, které kdysi sám tak mistrně ovládal, ale nyní jedné takové sám podlehl, a to bylo… ironické i strašlivé zároveň!
A nejhorší bylo, že i přes tohle všechno… přes tu šílenou pachuť zrady a bolest, která neměla nic společného s jeho zraněním ani s třeštící hlavou, dokázal v první řadě myslet jen na to, v jak šíleném nebezpečí se jeho hloupá, sobecká sestřička právě ocitla! Neměla šanci se k Odinovi dostat, a i kdyby… neměla šanci se živá dostat zpět, a on… musel něco udělat! Musel ji zastavit. Třeba… ještě nebylo pozdě!

Alespoň pro její i jeho život, když pro jejich vztah už pozdě bylo! Ten už nemohl zachránit vůbec nic, protože byl od začátku jen pouhopouhou iluzí, která ho měla zmást a umožnit jí ukrást mu vstupní kartu (o které netušil, jak se dozvěděla, nebo zda o ní od začátku věděla a jen čekala na nejvhodnější příležitost, která se jí naskytla nyní, když před ní ležel bezmocný a zranitelný) a spáchat to, kvůli čemu sem před mnoha týdny přišla, ale to muselo jít nyní stranou!

Nešlo jen o Aldrif, šlo o ně o oba, protože pokud ji chytí… bude vše ztracené a oba skončí na popravišti (v tom lepším případě). A to prostě nesměl dovolit! Sice by si to za své chování zasloužila, ale to vyřeší později, až budou oba v bezpečí. Teď bylo hlavní ji najít a odtáhnout zpět, než udělá největší chybu svého života a stáhne jeho i sebe do pekel!

„Kdy odešla?!“ vyštěkl směrem k Nanně, která se před jeho nenávistným tónem celá schoulila, a aniž by čekal na její odpověď, přesunul se k nedalekému psacímu stolu, v jehož zásuvce ukrýval jedinou věc, která mu nyní mohla pomoci svou sestru dostihnout včas (jinak by ve svém stavu, v němž se sotva udržel na nohou, neměl šanci).

„Před chvílí.“

„Fajn.“ Vyhrabal ze šuplíku lahvičku z tmavého skla plnou posilujícího lektvaru a v duchu děkoval své prozřetelnosti, že si tehdy před odjezdem na Vanaheim nechal opatřit rovnou dvě. Sice bylo riskantní v jeho neutěšeném stavu polknout něco tak silného, ale… bohužel neměl na výběr!

Původně už se na tuhle nebezpečnou břečku nechtěl nikdy ani podívat (proto si ji také v uplynulých dvou dnech nevzal, i když by její dočasné účinky při zotavování ocenil), ale situace se změnila. Nyní šlo o život jemu i Aldrif, a to znamenalo jediné… že to musel s tím zatraceným drijákem, ze kterého vzápětí polkl dobrou polovinu, prostě risknout!

-o-

Aldrif překvapilo, že za masivními dveřmi, které právě překonala, nebyla ani zdaleka taková tma, jakou očekávala, a chvíli trvalo, než si její oči zvykly na ostré bílé světlo, které vystupovalo ze zdí a připomínalo osvětlení cel v přední části žaláře. Předpokládala, že tu Odin přežívá v temnotě, sám a opuštěný, ale tady… to nebylo zase tak zlé! Nikdy žádné řetězy ani další vězeňské propriety, které si představovala, když přemýšlela o jeho situaci, a ačkoliv ji to v hloubi duše zklamalo, v první řadě byla podívanou, která se jí hned na prahu naskytla, značně vyvedená z míry.

Místo vlhké kobky měla před sebou suchou čistou místnost o rozměrech její ložnice a jediným kusem nábytku, který se tu nalézal, bylo masivní kamenné lůžko umístěné přesně uprostřed. A na něm… pod jakousi kopulí zlatavých paprsků, které ho měkce obtékaly… ležel její otec a vypadal, jako by… spal? Ach bože, no ovšem! Proto se o něm Loki zmiňoval tak neurčitě a vždy, když na něj přišla řeč, tvářil se, jako by byl někde daleko, bez možnosti návratu! Proto nebylo třeba o něj pečovat jako o ostatní vězně! Žádné komplikované donášení jídla a zajišťování základních životních podmínek! Jak to, že jí to nedošlo dřív, bylo to přeci tak zjevné!

Odin nic z toho nepotřeboval, protože celou tu dobu… celý ten rok, během kterého jeho nevlastní syn ovládal jeho trůn… spal svým pověstným „spánkem bohů“, o kterém toho už tolik slyšela a který byl na hony vzdálený jejím představám o jeho zaslouženém trestu. Parchant!

Ach, jak byla naivní, když se domnívala, že někde trpí a užírá se svým selháním! Ten zmetek prostě spal! A nějaké řeči o tom, že i během tohohle… vegetativního stavu vnímá své okolí a ví, co se v jeho říši děje, ji nezajímaly! Určitě to byly jen povídačky a on si místo nějakého pekla, které mu přála a které by ho mělo dostat do svých spárů co nejdřív, užíval pohodlného odpočinku. A neměl ani tušení, že jeho vlastní dcera, které se vrátila zpět domů, a nevlastní syn, který v jeho jménu dosáhl obrovského vítězství, bojují o život!

Ale to se teď změní! Teď konečně pozná, jaké to je, pykat za své skutky! Její dýka mu to vysvětlí! pomyslela si pomstychtivě, když se odvážila vstoupit do místnosti, ale ještě se nedostala ani do poloviny cesty k osvícenému loži, když tu se ozvalo zlověstné cvaknutí a o zlomek sekundy později… za ní obrovské, těžké dveře zapadly a ona se nezmohla na nic jiného, než na tlumený výkřik hrůzy.

„Ne… ne, to ne!“ Rozběhla se k nim, aby je znovu otevřela, ale když do nich prudce zatlačila, ani se nepohnuly! „Sakra!“ vzlykla vztekle a teprve teď si v hrůze uvědomila, že vstupní karta zůstala zvenčí zasunutá v mechanismu. Do háje!

Neexistovala šance, jak by se mohla zevnitř dostat ven, protože v dohledu nebylo nic, co by připomínalo kliku nebo jakýkoliv jiný ovládací mechanismus! Jen hladká stěna, která se od ostatních lišila pouze tím, že z ní nevycházelo ono skličující, studené světlo. Čněla před ní temná a neprostupná a svírala jí srdce hrůzou.

No ovšem, však… to bylo vězení! Postavené tak, aby se do něj dalo relativně pohodlně vstoupit, ale ven už neproklouzla ani myš! Kdyby Odin náhodou procitl (v čemž mu nejspíš bránily ony zlatavé paprsky, které kolem něj tvořily ochrannou klec), musela cela odolat jeho síle, a ona tudíž neměla proti masivním dveřím sebemenší šanci! Jak jen… mohla něco tak jasného ignorovat?

Byla tak… pitomá a naivní! Nechala se omámit blízkosti svého vysněného cíle, přestala uvažovat, a teď… teď byla v pasti! A co hůř, v pasti, ze které neměla možnost uniknout! Mohla… tu zůstat uvězněná celé hodiny, možná dny, než ji tu někdo najde! Bez jídla, bez vody… možná i bez vzduchu, který Odin nejspíš ve svém stavu nepotřeboval (a i kdyby ano, bylo ho tu tak akorát pro něj, a potřebnou ventilaci nikde neviděla).

„Ne, ne, ne… to ne! Prosím to ne!“ Marně bušila do dveří ve snaze na sebe upozornit, ale dle jejich struktury bylo jasné, že jsou zvukotěsné. Nikdo venku ji nemohl zaslechnout a omráčený voják, který mohl procitnout až za několik hodin, byl jen chabou nadějí na včasnou záchranu (nemluvě o tom, že neznal vstupní heslo).

Byla odsouzena tu čekat tak dlouho, dokud ji tu někdo náhodou (nebo i cíleně, což byla ještě ta horší varianta) neobjeví, a to byla vážně příšerná cena za její zradu! Jenže… si takový krutý trest nejspíš zasloužila!

Chovala se jako sobecká necitelná stvůra a taky tak skončí, a k tomu ještě stáhne s sebou toho, koho milovala (protože bylo prakticky nemožné, aby se vojáci nevypravili krále informovat o nedovoleném vstupu do přísně střežené části vězení a nenašli v jeho ložnici někoho cizího)! Výborně! Horší už to snad ani být nemohlo, a jen její urputná snaha se tím nezabývat jí bránila v tom, aby se na místě zhroutila a rozplakala hrůzou!

Provedla neodpustitelnou věc, která zničila vše, v co doufala a čemu věřila, a jedinou její útěchou, která ji ještě držel and vodou, zůstávalo vědomí, že má pořád ještě dost sil a času spáchat vraždu, kvůli které právě obětovala svou i Lokiho svobodu a dost možná i jejich životy (a zcela určitě jejich rodící se vztah)…

Mezi ní a Odinem už nestálo vůbec nic, jen snadno průchozí klec ze zlatavých paprsků, ke které nyní se slzami v očích přistoupila a poprvé pohlédla do tváře muži, jež byl původcem její existence i jejího utrpení. Nenáviděla ho tak mocně, že jí bylo ze srdce jedno, že vídala jeho podobu u Lokiho denně. Tehdy to byla jen iluze, ale teď… teď to bylo doopravdy! Poprvé… a dost možná naposled!

„Chci, abys věděl, kdo jsem!“ prohlásila plačtivě a její nenávistný šepot se odrážel od zářících stěn tisícerou ozvěnou. „Chci, abys věděl, kdo ti vzal život… otče!“ 

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (34. kapitola):