OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (35. kapitola)

17.08.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 715×

Loki vrávoravě sestupoval po schodišti směrem k palácovému vězení, v jehož útrobách nedobrovolně strávil tolik času, a zatímco v hlavě mu stále ještě doznívaly Nanniny zoufalé protesty, které ho odrazovaly od záměru jít Aldrif hledat bez její asistence, jeho mysl se vší silou snažila soustředit na iluzi, která ho před zraky nepovolaných osob maskovala jako jednoho z vysoce postavených generálů (Odinovu tvář se nedovažoval použít, aby zbytečně nepřitahoval pozornost).

Byl téměř zázrak, že se mu ji podařilo vytvořit a udržet neporušenou, a nemohlo být pochyb, že bez posilujícího roztoku, který se mu v sobě nějakým zázrakem povedlo udržet tak dlouho, aby stihl začít účinkovat, by neměl šanci něco takového dokázat (dost možná by ani nezvládl opustit Odinovu ložnici, natož aby se svedl opět uchýlit k magii). Avšak daň, kterou za takovou „výpomoc“ musel zaplatit, pro něj byla značně nepříjemná.

Nejenže už mu už zase ochrnula levá ruka (přesněji řečeno celá levá polovina těla, kterou ovládal jen s vypětím posledních sil), stěží popadal dech a srdce mu svírala nepříjemná drtivá křeč, ale objevily se i zbrusu nové potíže, s nimiž se ještě nikdy nesetkal, korunované bolestí hlavy, která po požití posilující tekutiny dostoupila netušených výšin.

Přesto s tím vším dokázal celkem úspěšně bojovat a dokonce v sobě zvládl najít sílu nařídit Nanně, aby se neodvažovala opustit jeho ložnici. Musel znatelně zvýšit hlas, aby ho poslechla, a teď si to chvílemi vyčítal, protože by její pomoc a hlavně oporu jejích paží, kterou mu pohotově poskytla, když se po požití lektvaru málem složil na podlahu, ocenil. Ale nemohl riskovat, že si jich někdo všimne (a schovat ji pod svou iluzi by už nezvládl). Sám mohl do vězení proniknout snáz…

Přesto byl nucen se čas od času zastavit a opřít zády o stěnu, aby se zavřenýma očima popadl dech, kterého se mu akutně nedostávalo. Kruci, kdyby se mu alespoň tak šíleně netočila hlava a nenutila ho vrávorat od jedné stěny ke druhé! Bohužel… mohl být rád, že se vůbec udrží na nohou, a cesta, kterou dřív zvládl během několika minut, mu nyní připadala nekonečně dlouhá a náročná (a rozbouřený žaludek spolu s rozmazaným viděním mu ji rozhodně neusnadňovaly)!

Přesto se nevzdával a s vidinou Aldrif, která se nejspíš právě vkrádala do Odinovy cely, se nakonec zvládl dostat do podzemí paláce, kde narazil na první jednotku stráží, kolem níž musela jeho nevlastní sestra nepozorovaně projít (na jeho otázku, zda neviděli něco zvláštního, totiž pohotově odpověděli, že vůbec nic).

Super, a takové lemply tu zaměstnává? Úžasné! blesklo mu hlavou, když je nechával daleko za sebou a nejistým krokem pokračoval do útrob žaláře, ale bohužel to zdaleka nebylo vše, co ho mělo na palácovém zabezpečení, ve které vkládal svou důvěru (hlavně v době, kdy na Vanaheimu bojoval o život a obával se útoku na Asgard), nepříjemně šokovat. Cestou totiž zjišťoval, že tu nešlo o jediné stráže, které by bylo vhodné vyměnit!

Podobných kádrů se v jednotkách zodpovědných za bezpečí královského domova nalézalo mnohem více a on se tak postupně střetl ještě nejméně se čtyřmi dalšími po zuby ozbrojenými, muži, kteří měli střežit jeho klidný spánek (a klidný spánek všech v paláci), a ani jeden z nich si žádného narušitele nevšiml (stejně jako tehdy, když se Aldrif pod tím jejím podivným štítem povedlo dostat až do královské ložnice). Což… bylo na jednu stranu dobře, protože to poslední, co potřeboval, byl všeobecný poplach, který by odhalení nezvaného hosta zcela jistě způsobilo, ale současně to svědčila o trestuhodné nedbalosti stráží. Kdyby dělaly, co měly, nikdy by se jeho povedená sestřička nedostala do nebezpečí! A pochopitelně by neuvedla v nebezpečí ani jeho, ani svého otce. Na jehož životě mu sice nezáleželo, ale z důvodů, které jí před svým odjezdem na Vanaheim jako zmanipulovaný naivní idiot vyklopil (a bolelo ho, že na ně nebrala zřetel), ho o něj nechtěl připravit.

Ta hloupá holka měla téměř nadpřirozené štěstí, když se jí povedlo dostat až k cíli, ale bohužel… i to ji muselo v závěru její cesty zákonitě opustit, protože pokud se jí povedlo dosáhnout Odinova vězení… byla ztracená! Nikdo kromě něj, Odina a několika architektů, kteří před mnoha lety blok „X“ navrhovali, totiž neměl tušení o záložním bezpečnostním systému, který střežil vchod a kterému musela padnout za oběť i jeho nevlastní sestra.

I kdyby se nakrásně dostala přes kombinační zámek vyžadující heslo (které bohužel měla vzhledem k tomu, jak dlouho před ním předstírala své city a jak moc si ho během toho stihla omotat kolem prstu, slušnou šanci odhalit), nemohla tušit, že je třeba zadat ještě jeden speciální kód, aby dveře zůstaly otevřené i po dobu její smrtonosné návštěvy.

Kdokoliv, kdo ho nepoužil a přesto vstoupil dovnitř, byl lapen v pasti a odsouzen k pomalé smrti hladem nebo rychlé cestě na popraviště, což by si Aldrif za své podlé, zavrženíhodné a sobecké chování pochopitelně zasloužila, ale on… se nějak nedokázal přimět, aby jí něco takového skutečně přál.

Sice se o to pokoušel, a jistá ješitná část jeho já, která se cítila jejím činem pokořena a uražena, ji v duchu proklínala a modlila se, aby za svou zradu trpěla, ale to byly spíš jen takové chvilkové záchvěvy. Celkově místo nenávisti a touhy po pomstě pociťoval jen zklamání, zlost a nekonečný smutek, který ho deptal a rval mu duši na milion kousíčků.

Všechno to, co ho v posledních dnech drželo nad vodou… veškeré jeho pocity… to štěstí, které vnímal, když směl svou lásku držet v náručí, líbat ji… hladit její vlasy… touha ji chránit a pečovat o ni tak, jak pečovala ona o něj, když byl na prahu smrti… To všechno byla jen iluze!

Odporná, zvrácené lež, kterou na něj ušila, aby se mohla dostat k Odinovi a sprovodit ho ze světa, a ačkoliv tomu jeho srdce odmítalo uvěřit, hlava mu našeptávala, že měl něco takového očekávat. Dávno přeci věděl, že láska je jen pro slabochy a naivní hlupáky, a teď se k nim sám připojil, aby poznal, jak bolestivá a zkázonosná může být!

Aldrif mu zlomila srdce, tak jak to dokázala jen krásná, smyslná žena s duší černou jako noční nebe, a její nevinné oči, kterým podlehl, ho nepřestávaly v duchu strašit. Miloval ji tak moc, až to bolelo, a miloval ji bohužel i teď, když zjistil, jaká doopravdy je. Nedokázal s tím přestat a ve skrytu duše si zoufale přál věřit, že své city nepředstírala (nebo alespoň ne od základů), ale bohužel….

Pokud nechtěl znovu udělat stejnou chybu a idealizovat si někoho, kdo ho tak odporně zradil, musel se na to dívat pokud možno střízlivě, a proto v sobě ze všech sil přiživoval svůj vztek a přísahal si, že se nenechá ošálit jejími výmluvami a sliby (ani jinými ženskými zbraněmi), které proti němu zcela jistě použije.

Jenže k tomu, aby jim směl vůbec čelit, ji nejdřív musel dostihnout. A když konečně nejistým krokem překonal dlouhou vězeňskou chodbou lemovanou desítkami cel, z nichž jedna se stala jeho domovem na víc jak dvanáct měsíců, a dorazil k jejímu konci, kde se do výše tyčila vstupní brána do bloku „X“, veškerá naděje, že před ní Aldrif najde a včas jí zabrání, aby provedla něco, za co ji zákonitě musel začít nenávidět, byla ta tam.

Prostranství přede dveřmi bylo prázdné a kromě jeho nevlastní sestry tu bohužel chyběl i strážný, kterého si před mnoha měsíci osobně vybral, aby hlídal jeho největší tajemství. Na rozdíl od Aldrif tento chudák však nebyl daleko…

Ležel ve stínu nejbližšího sloupu a podle všeho byl v hlubokém bezvědomí, což Lokimu na optimismu příliš nepřidalo. Aldrif tudy určitě prošla, a co hůř… udělala z toho nebožáka, jež mu tak dlouho věrně sloužil, nevítaného svědka, kterého bude třeba odstranit (a to dřív, než si ho někdo všimne).

Vlastně… by ho měl pro jistotu zabít hned, ale prozatím byl nucen jeho likvidaci odložit, protože stačil jediný letmý pohled směrem ke kombinačnímu zámku, aby mu bylo jasné, že se nemýlil a jeho sestřička byla už nějakou dobu lapená uvnitř v Odinově kobce (bohužel s Odinem, což nejspíš znamenalo, že byl dávno po smrti)! Vstupní karta totiž trčela z mechanismu a jemu nezbývalo nic jiného, než ji vtisknout o kousek hlouběji a chvatně navolit na objevivší se holografické klávesnici heslo i bezpečnostní kód, které mu umožnily bezpečně proklouznout dovnitř.

Musel čelit následkům svého selhání, ale ještě než vstoupil, věnoval poslední myšlenku svému nevlastnímu otci, jehož osud nevědomky zpečetil ve chvíli, kdy dovolil jeho dceři, aby mu uloupila srdce.

Ne že by jeho smrti litoval, to se vážně říct nedalo, ale… nemohl popřít, že si ji nepřál o nic víc, než Odinův návrat na trůn. Ten však už teď jistě nebyl technicky možný, nebo… tomu alespoň z celého srdce věřil, když se zlostným výrazem vstupoval do cely, připravený Aldrif hned na uvítanou sdělit, že ho zklamala a zničila vše, co mezi nimi bylo, jenže… když si jeho oči přivykly na ostré bílé světlo, ozařující celou místnost, zaskočeně se zastavil a překvapeně povytáhl obočí. Odin totiž… nebyl mrtvý! Ležel na stejném místě jako ve chvíli, kdy dveře naposledy zamykal, a jeho vrásčitá tvář, ozářená zlatavými paprsky, jež měly prohlubovat jeho spánek (a sloužit jako pojistka pro případ, že by procitl), vypadala uvolněná a nedotčená, stejně jako celé jeho tělo oděné do dlouhé bílé řízy. Tu podvědomě očekával zbrocenou šarlatovou krví, ale to se mýlil. Odinův oděv byl čistý jako lilie a absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by byl jeho nositel v ohrožení života.

A když se Loki po chvilce konečně vzpamatoval ze šoku a zmateně se rozhlédl kolem, došlo mu, že to kupodivu nebylo proto, že by přišel včas a přerušil otcovraždu v nejlepším! Aldrif totiž nepostávala vedle lůžka s dýkou a nesnažila se právoplatného krále Asgardu sprovodit ze světa… Místo toho seděla zhroucená na podlaze u jedné ze stěn, apaticky hleděla k zemi a její jediná zbraň ležela několik stop od ní, jako by ji tam záměrně upustila.

A v okamžiku, kdy v reakci na jeho příchod konečně zvedla hlavu a on spatřil její zoufalstvím staženou tvář a slzy v očích, srdce se mu i proti jeho vůli sevřelo. Vypadala, jako by právě prožila něco hodně nepříjemného a nyní odevzdaně čekala, až si pro ni někdo přijde a potrestá ji za její neuskutečněný zločin, a teprve když na okamžik uvolnil svou mentální energii a dovolil jí spatřit jeho pravou podobu, škubla sebou a vytřeštila na něj oči.

„Loki? Pane bože… co… Co tu děláš?!“ vyhrkla, když konečně našla ztracenou řeč, ale on si velmi rychle připomněl, co provedla a na čem fakt, že své úmysly nedotáhla do konce a nyní se tvářila, že ho ráda vidí, bohužel nic neměnil...

„Spíš co tu děláš ty! Co sis, proboha, myslela? A jak… jsi mohla něco takového udělat?! Po tom všem!“ zasyčel nebezpečně a její tvář se znovu stáhla zoufalstvím.

„Zlobíš se na mě…“ zašeptala zmučeně a nebyla to otázka. Spíš konstatování, které ho přimělo se nevrle ušklíbnout.

„Zlobím? To není přesný výraz!“ Dal si záležet, aby to vyznělo zlověstně, a to, jak se před ním celá schoulila a z očí jí opět vytryskly slzy, mu jasně dokázalo, že se mu povedlo ji ranit (což jistou část jeho já zvráceně potěšilo).

„Omlouvám se!“ zakvílela hystericky, ale nedal jí čas, aby ho začala obměkčovat. Slíbil si, že jí nedá šanci, a hodlal si za tím stát. Už nikdy nebude za hlupáka, který se od ní nechá napálit!

„To je mi fuk! Tvé omluvy mě nezajímají! A teď se pohni, musíme odtud pryč.“ Bez ohledu na její patetické řeči, kterými ho vzápětí zasypala, k ní přistoupil a prudce ji vytáhl na nohy. „Mlč a pojď!“ nařídil jí, když si ublíženě promnula zápěstí a spustila další plačtivou litanii na svou obhajobu, a vší silou se snažil její výmluvy nevnímat.

Právě totiž mumlala cosi o tom, že neměla na výběr a že to chtěla udělat i pro něj, a to mu připadalo v kontextu celé její sobecké akce vyloženě směšné (ačkoliv mu taková slova byla lehce povědomá, jako by podobné výmluvy už někde slyšel, nebo dokonce… kdysi sám použil).

„Loki, prosím… Prosím, vyslechni mě!“

„Díky, ale ne. Myslím, že už jsi mi toho řekla až dost. A teď jdi!“ Hrubě ji postrčil směrem k východu, a přestože se mu nepřestávala nebezpečně točit hlava, zvládl se bez zavrávorání ohnout a zvednout ze země její dýku. Nemohl ji tu nechat ležet a rozhodně nestál o to, aby se jí znovu dostala do ruky. Kdoví kam by mu ji pak vrazila, když ten pomyslný nůž do zad od ní již obdržel (a bolelo to mnohem víc, než reálná rána retariánským mečem).

„Vysvětlím ti to!“

„Není co vysvětlovat!“

„Ale je… nechci, abys mě nenáviděl. No tak, prosím. Miluju tě!“

„Přestaň s tím!“ přerušil ji tak hlasitě, až sebou škubla, a znovu ji bolestivě popadl za paži. „Tohle už nikdy neříkej! Nikdy, jasné?! A teď pojď, nebo přísahám, že tohle použiju!“ zamával jí před očima její vlastní zbraní, podobně jako během prvního společného rozhovoru, který spolu vedli v Odinově ložnici, a ona se zatvářila přímo zděšeně.

„To bys… mi přeci neudělal!“ zašeptala vystrašeně, ale její blankytně modré oči plné hrůzy říkaly něco jiného.

Jako by jí až teď došlo, že má tu čest s jeho nejhorší stránkou, kterou prozatím nemela tu čest poznat, a bylo na ní znát, že jí hrdlo sevřela nefalšovaná vlna paniky.

„Neublížil bys mi,“ dodala chraplavě, ale jeho zlostně přimhouřené oči jí navzdory sebejistým řečem naháněly husí kůži.

„A ty bys mě přeci nikdy nezradila, ne?“ odsekl jízlivě a konečně se mu povedlo ji vystrkat z Odinovy cely ven na chodbu, aby mohl pohotově zavřít dveře do bloku „X“ a schovat vstupní kartu do kapsy.

„Nezradila jsem tě!“

„Ovšemže ne. Zabloudilas sem náhodou!“ Odmítal se jí podívat do očí, protože ho takové odporné lhaní uráželo a zraňovalo ještě víc, než její falešné vyznání lásky, které ho před okamžikem téměř přimělo jí doopravdy ublížit, a v duchu si zvolna napočítal do deseti, aby se alespoň trochu uklidnil. Vážně by byl schopen ji zranit…

Nechtěl to udělat, samozřejmě že ne (přes to přese všechno ji stále miloval), ale… moc dobře znal své problémy se sebeovládáním, které by mohly vést k tragédii. Ještě že tu byl někdo, na kom si svůj vztek mohl vylít bez jakýchkoliv zásadních výčitek svědomí, a v kom mohl utopit ostří té prokleté dýky, kterou jí nikdy neměl vracet!

„Co to děláš?“ zaslechl za sebou její slabý hlásek, když se sklonil k omráčenému vojákovi, ale neuznal za vhodné jí odpovídat. Alespoň ne, dokud ho neoslovila znovu. „Loki! Co to děláš?“

„Uklízím tvůj nepořádek, sestřičko!“ zavrčel s dýkou připravenou k osudné ráně, ale než se nadál… popadla ho za zápěstí a znemožnila mu strážnému proříznout hrdlo.

„NE!“

„Okamžitě mě pusť!“ obrátil se k ní se zlověstným zablýsknutím v očích, ale přestože se viditelně třásla strachy i zoufalstvím… nepovolila.

„Ne, prosím, nezabíjej ho. Za nic nemůže!“

„Je to svědek, ty huso! Pokud jsi chtěla, aby žil, neměla jsi sem vůbec chodit!“

„Ale on mě neviděl! Přísahám!“

„To je mi jedno, stačí, že by se po probuzení jistě dovtípil, že jsi sem přišla kvůli bloku „X“. Nepotřebuju, aby se v něm někdo začal vrtat!“ Znovu se k muži sklonil, ale i když už pustila jeho ruku, nepřestávala se snažit mu tak krutý čin rozmluvit.

„Prosím! Loki, prosím… kvůli mně!“ Teď už naplno plakala a vidět ji, jak poté, co ho tak odporně zradila, prosí za cizího vojáka, na kterém jí nejspíš záleželo víc než na něm… ho dovádělo k zuřivosti!

„Právě kvůli tobě to musím udělat, i když uznávám, že bys na jeho místě měla být spíš ty!“ Neměl slitování s ní ani s mužem, se kterým ještě před chvílí soucítil, a než mohla říct nebo udělat cokoliv dalšího… jeho ruka opsala elegantní oblouk a ostří dýky konečně poznalo, jaké to je ochutnat asgardskou krev.

„NE!“ V hrůze sledovala, jak muž vydechl naposledy (naštěstí v bezvědomí a bezbolestně), a zdálo se, že na ni až nyní, tváří v tvář smrti nevinné osoby, dolehla tíha jejího provinění. Loki však neměl čas čekat, až se uklidní…

„Slzami ho neoživíš, i když umřel kvůli tobě! A teď už pojď!“ Vydal se k ní a ona nejasně vnímala, jak jí znovu krutě sevřel ruku a vlekl ji za sebou skrze přední část vězení, kolem hlídek, které oklamal další iluzí, a pak nahoru po schodišti, jež jí v jeho závěsu připadalo nekonečné.

Cítila se tak… příšerně! Jako by právě zabil ji a ne nějaké cizího muže, a ani si nevšimla, že Loki cestou znatelně vrávorá, každou chvíli odpočívá a musí se neskutečně soustředit, aby ji i sebe zahalil pod příkrov iluze.

Nakonec to však zvládl (nejspíš mu v tom pomohl adrenalin, který proudil celým jeho tělem jako reakce na vztek) a povedlo se mu i s ní dorazit do Odinových komnat dřív, než se měla dole ve vězení střídat stráž. Docházelo k tomu každé dvě hodiny a oni ten čas minuli jen tak tak!

A to bylo jejich jediné štěstí, protože nebylo pochyb o tom, že ihned, jak k výměně dojde, mrtvola toho chudáka, kterou neměl čas ani sílu někam odklízet, bude nalezena.

A pak… se rozpoutá pozdvižení, které povede k celopalácovému pátrání po uprchlém vězni, a to by mohlo neblaze ovlivnit jejich útěk.

Takhle se jich to už naštěstí netýkalo (nebo alespoň ne přímo). Dokázali to a jako zázrakem se dostali z nejhoršího nebezpečí, což však bohužel neznamenalo, že by celou tuhle příšernou záležitost a zoufalou situaci měli za sebou. Naopak… to hlavní mělo teprve přijít, protože až v bezpečí královských komnat si Loki mohl se svou nevlastní sestrou promluvit z očí do očí a vyřešit s ní její odpornou zradu!

A pochopitelně to měl v úmyslu (ačkoliv přesně nevěděl, co všechno by jí měl říct). Potřeboval vykřičet všechnu svou bolest a frustraci a chtěl, aby toho ona byla svědkem (i když to s ní nejspíš nijak nepohne, protože stále nevěřil, že by k němu skutečně něco cítila). 

A proto hned, jak společně překročili práh a on se zbavil masky generála, smýkl s ní doprostřed místnosti tak prudce, až málem ztratila rovnováhu, a prudce za sebou přibouchl a zajistil dveře.

A Nanna, která na ně celou tu dobu nervózně, ale trpělivě čekala a chtěla jim nyní s úlevou vyrazit vstříc, při pohledu na to, jak její uplakaná paní zavrávorala a jak zlostě se tvářil jejich neprávoplatný vládce, tlumeně vykřikla (čímž Lokiho ještě víc vyprovokovala).

„Zmiz!“ zařval nepříčetně ještě dřív, než si mohla začít vyčítat, že svým zásahem spustila lavinu jeho hněvu, a Aldrif, která jí dala rukou znamení, aby poslechla, zděšeně sledovala, jak prchá do ložnice, kde snad byla před Lokiho běsněním v bezpečí.

Díky bohu… opravdu nemohla a hlavně nechtěla riskovat, že se něco stane i jí, když nebylo těžké se dovtípit, že to ona jí jejího nevlastního bratra poslala na pomoc (a ona se na ni za to, že ji prozradila, ani v nejmenším nezlobila). Bez ní by vše skončilo ještě větší tragédií.

Přesto, nebo možná právě proto… si hrozně moc přála jít za ní, poděkovat jí a počkat, až se Loki trochu uklidní, ale její instinkt jí našeptával, že to se jen tak nestane. A dost možná… k tomu nedojde už nikdy, což jí došlo ve chvíli, kdy mu tam dole v Odinově cele pohlédla do očí a místo něžné, hřejivé zeleně, na kterou byla z posledních dní zvyklá, v nich spatřila jen chlad, odpor a zlobu tak silnou, až se jí podlomila kolena. 

Ještě nikdy se na ni takhle nedíval (ani když s ní ten první večer bojoval na život a na smrt) a popravdě řečeno… si nevzpomínala, že by se tak někdy na někoho díval! V její přítomnosti rozhodně ne, ale na druhou stranu už díky tomu chápala, proč z něj mají někteří lidé strach a proč je jeho jméno pro mnohé synonymem utrpení a zmaru!

Až nyní totiž pochopila, co všechno v něm dřímá a čeho je ve svém nejhorším rozpoložení schopen, a strach, který z něj díky tomu měla, předčily už jen obavy o jejich vztah, který navzdory jeho běsnění a vyhrožování chtěla za každou cenu zachránit.

Musela ho zachránit, protože… byl tím posledním, co jí zbylo! Po tom, co se odehrálo v Odinově cele před Lokiho příchodem… už neměla nic jiného, než lásku k němu, které se odmítala dobrovolně vzdát (to ať ji snad raději vážně zabije, než začne nenávidět). Byl to… pro ni ten nejvzácnější poklad, pro který stálo za to riskovat život, zdraví i příčetnost, a ona měla pocit, že si ještě nikdy ničím nebyla tak jistá jako tím, že by měla o svou lásku bojovat. Musela o ni bojovat! A ačkoliv se před chvílí domnívala, že to hlavní, o co jí jde a na čem jí z celého srdce záleží, je pomsta… teď bylo všechno jinak!

Ještě když se tam dole ve sklepení skláněla nad Odinem a s dýkou v ruce mu šeptala věty plné nenávisti, které mu chtěla říct snad už od okamžiku, kdy se naučila mluvit, cítila se silná a odhodlaná, ale pak… zničehonic jí v hlavě promluvil Lokiho hlas, líčící jeho vlastní důvody, proč jejího otce nedokázal zabít, a připomněl jí, že existuje velice dobrý důvod, proč by si to celé měla ještě rozmyslet. A hrůza, která jí projela v okamžiku, kdy poprvé doopravdy pomyslela na Friggu a Thora a na to, co by jejímu aktuálnímu počínání řekli, jí znemožnila zasadit mu ten poslední, rozhodující úder! A to ještě zdaleka nebylo vše! Spíš… šlo o pouhý začátek jejího duševního zmatku.

Tak moc svého otce nenáviděla, že by se dost možná po chvíli dokázala vzpamatovat a přeci jen dokončit, co začala a pro co riskovala vše včetně svého života, jenže… ji kromě strachu z reakce její rodiny a muže, kterého milovala, náhle přepadlo i něco dalšího, s čím nepočítala… Pocit viny, který ještě umocňovalo to, co jí řekla Fulla.

A to se původně domnívala, že to, co ta bláznivá stará žena tvrdila, se jí vůbec nedotklo, jenže… to nebylo tak snadné. Ve skutečnosti se jí to dotklo dost citelně, ale… jak by taky ne, když se chystala zabít svého otce?! Někoho, kdo ji stvořil, kdo jí dal život… Jak by mohla něco takového jen tak přejít? I když se jí ten život velmi záhy pokoušel zase vzít, v mysli jí hlodalo něco jiného, než tenhle ironický paradox… Nešlo totiž jen o Odina, šlo… i o ni! Co když měla Fulla pravdu a osud si nepřál, aby za to, co jí její otec provedl, zemřel (a její rukou)? 

Co když… měl vážně žít? A co když Nannině babičce skutečně šlo v první řadě o její dobro a duševní rozpoložení (nikoliv fyzický dopad jejího činu v podobě uvěznění a nejspíš i smrti)? Nemohl to být náhodou ten „zlý osud“, který jí předpovídala? Nemohlo jít o mnohem víc, než o nějaké pozemský trest?

Vždyť… co se stane, až Odina zabije? Co s ní bude? Nebo spíš… co z ní bude?! I kdyby měla záhy zemřít na popravišti (jako že se v tom okamžiku domnívala, že ji čeká buď to, nebo pomalá, mučivá smrt v hermeticky uzavřené cele)… Neměla by to celé ještě přehodnotit? Copak by vážně chtěla zemřít a odejít ze světa jako vražedkyně? Jako žena, která připravila o život vlastního otce? A hlavně… i kdyby tohle všechno pominula a nezáleželo jí na její duši a pověsti… změnilo by se tím, že by je dala všanc, vůbec něco?

Ani jednou, za celou tu dobu, po kterou měla Odinovo odpravení na dosah ruky a jako posedlá nedokázala myslet na nic jiného, ji nenapadlo dívat se na to zvenčí a uvažovat o tom, co se stane, až svou pomstu dokončí, a to… byla nejspíš ta zásadní chyba, která nyní zadržela její ruku. Až doposud se zabývala jen různými naivními teoriemi o tom, co na její čin řekne Loki (pokud se o něm vůbec dozví, jako že bylo už téměř stoprocentně jisté, že ano) a jak by na něj reagoval Thor nebo dokonce Frigga, ale přitom se v myšlenkách nikdy doopravdy nedostala přes onen rozhodující bod, kdy Odin vydechne naposledy a bude se muset rozhodnout, jak se s tím popere ona sama. A najednou… pod tíhou viny, bolesti i strachu z budoucnosti (i kdyby měla být zatraceně krátká) se takových úvahám nedokázala vyhnout!

Jak moc se její život změní, když ho skutečně zabije a konečně se pomstí? Bude pak lepší? Snesitelnější? Šťastnější? To sotva! Bude úplně stejný, nebo spíš… mnohem horší! A i když už nemohla vzít zpátky své ukvapené rozhodnutí, které ji do cely dovedlo a které jí náhle připadalo hloupé a zvrácené (jako by ho učinil někdo, kdo neměl všech pět pohromadě), mohla alespoň zachránit svou duši! Mohla udělat něco, co by jejímu otci (ať už ji vnímal, nebo ne) dokázalo, že není stejná jako on a že si kvůli němu nehodlá zničit život a hlavně poskvrnit svůj doposud čistý štít!

Prostě a jednoduše… nedokázala udělat to, kvůli čemu tolik riskovala! Nešlo to! Nemohla a ani… nechtěla! Nebo možná chtěla, ale… nebyla si natolik jistá, že je to správné, aby to skutečně dotáhla do konce.

Nejasně si vybavovala, jak jí ruka bezvládně klesla a oči se zalily slzami vzteku, bezmoci i úlevy, a další věc, na kterou si kromě návalu tolika rozporuplných a značně ubíjejících emocí vzpomínala, byl okamžik, kdy se zády opřela o jednu ze zářivých stěn a pomalu podél ní klesla k zemi (zatímco dýka jí se zazvoněním, které by se dalo považovat za definitivní tečku za jejími násilnickými úmysly, dopadla k nohám).

Nezvládla to! To, co ji tolik desetiletí drželo nad vodou a dávalo jejímu životu smysl… bylo nakonec nad její síly! Nenašla v sobě dost odvahy ani energie udělat to, po čem tak dlouho toužila a o čem byla celý život přesvědčená, že by jí nedělalo problém (dokonce naivně předpokládala, že by jí to přineslo obrovské uspokojení). A cítila se proto ještě slabší a zranitelnější, než kdykoliv předtím.

Zůstalo jen hořké vědomí, že to, kvůli čemu riskovala svou lásku, bylo vlastně nakonec úplně zbytečné, a to jí na optimismu příliš nepřidalo! Kdyby do žaláře nešla, udělala by líp, ale to by se nesměla chovat jako zaslepený sobecký idiot, což jí, bohužel, došlo až se značným zpožděním. Přesto… se snažila věřit, že ještě není všechno ztracené!

A nyní, když stála tváří v tvář svému bratrovi, jenž ji dokázal z té pasti dostat živou a neodhalenou… odmítala přijmout, že by už neměla šanci jejich vztah zachránit! Musela ji mít! Osud jí přeci nedovolil vyváznout se zdravou kůží, aby jí místo odměny za to, že nevykonala svou pomstu, vzápětí srazil na kolena a vzal to jediné, na čem jí ještě záleželo! Zachovala se přeci správně! Udělala to, co jí Fulla radila a co si Loki přál, a i kvůli tomu nyní statečně čelila jeho rozzuřenému pohledu.

„Loki, prosím… prosím, poslouchej. Nechtěla jsem ti ublížit, chtěla jsem… jen dokončit to, co jsem začala!“ pokusila se o první nesmělé ospravedlnění, ale přerušil ji tak prudce, až sebou trhla.

„Využila jsi mě!“ zařval vztekle a zasadil jí tím další bolestivou ránu. „Po tom všem, co jsem pro tebe udělal! Co jsem… ti o sobě řekl! Jak blízko jsem tě k sobě pustil… Jak jsi mohla?“

„Loki, prosím…“ snažila se ho přerušit, ale vůbec ji nevnímal. Zcela ztracený ve svém vzteku a pocitu zhrzenosti si nevšímal ani toho, že pozitivní dopady posilujícího lektvaru začínaly zvolna odeznívat a vedlejší účinky se hlásily o slovo čím dál tím silněji.

Nebýt adrenalinu, který ho stále udržoval při vědomí, nejspíš už by dávno skončil na podlaze. Jenže on před ní nechtěl ukázat svou zranitelnost. Ne po tom, co mu provedla!

„Choval jsem se jako idiot! Jako absolutní idiot…“ uchechtl se hystericky a nenávistný tón jeho hlasu rozdmýchával její zoufalé slzy, přes které téměř neviděla (a nebyla tudíž schopná všimnout si, že na tom není tak dobře, jak předpokládala, když dokázal dojít až do vězení).

„Přestaň a nech mě říct ti pravdu! Nezachovala jsem se správně, já vím, a nežádám tě o odpuštění, jen chci, abys mi dal šanci vysvětlit ti, jak to všechno bylo! A proč jsem… proč jsem takovou pitomost udělala!“ Cítila se tak hloupě a tak šíleně ji mrzelo, že mu tolik ublížila, ale on s ní neměl slitování.

„A co chceš vysvětlovat? Že sis mě obtočila kolem prstu, abych jako zamilovaný blázen uvěřil, že to, co mezi námi je, je skutečné?!“

„Ale vždyť je!“ Vyděsilo ji, že by něco takového myslel vážně, ale zdálo se, že je o své pravdě skálopevně přesvědčený.

„No ovšem! Myslíš, že se i nadále budu chovat jako poslušná loutka, abys se mnou mohla manipulovat podle libosti! Ne že by se ti to doposud nedařilo. Naopak, byla jsi až překvapivě dobrá, což bys ode mě, jako od mistra oboru, měla brát jako obrovskou poctu! Ale už je konec! Už to stačilo!“ Běsnil tak, že zcela ignoroval postupující slabost, která se mu zvolna šířila z levé paže přes hrudník až k hrdlu a znemožňovala mu dýchat tak snadno jako obvykle, ale byl příliš rozrušený, než aby tomu věnoval pozornost. „Celou tu dobu jsi jen… předstírala, že ti na mně záleží! Byl jsem jen součást plánu, nic víc! Od samého začátku jsi jen čekala na příležitost, abys mě mohla zneužít a odkopnout!“

„NE! Přestaň s tím. To není pravda, miluju tě!“ Ani si neuvědomila, že křičí ještě hlasitěji než on, ale bylo jí momentálně fuk, jestli jejich hádku někdo uslyší. „Jak vůbec můžeš o něčem takovém pochybovat?!“

„A jak tě může napadnout, že bych o tom nepochyboval? Vždyť jsi mě zradila! Jak bys mě mohla milovat, když ji mi lhala a zneužila mě ke svým zvráceným záměrům!“ Musel se nenápadně opřít o krbovou římsu, ale ani to ho nepřinutilo přestat vyvádět. „Dovolil jsem ti tu zůstat kvůli naší matce a kvůli tomu, že jsi neměla kam jít…“ Mistrně se vyhnul zmínce o tom, že i on sám ji chtěl původně jen využít, ale to už přeci dávno neplatilo! Změnil se a ona se měla změnit také, jenže... nezměnila! „Ubytoval jsem tě ve svém domově, staral se o tebe a miloval tě, a tys to všechno zahodila jen proto, abys mohla zabíjet? Tomu říkáš láska? Ts, měl jsem tě odtud vyhodit hned, jak jsi sem přišla, ale říká se, že nikdy není pozdě, takže chci, abys šla teď!“ Ukázal ke dveřím a její srdce sevřela ledová pěst čiré hrůzy. On ji… vyhazoval? Chtěl, aby odešla?! Ne! To ne…

„NE!“ vzlykla hystericky, ale nedíval se jí do očí a ona nemohla tušit, že to dělá pro to, aby neviděl její zoufalství. Ani po tom všem… ji nedokázal vyhodit jen tak. Udělat to však musel (nebo byl alespoň přesvědčen, že nemá na výběr).

„Ano. Běž! A už se sem nikdy nevracej! Nepotřebuju tě…“ Pořád klopil oči k zemi, která se pod ním povážlivě houpala, a nebýt opory mramorové římsy, nejspíš by před ní svůj zhoršující se stav nedokázal zakrýt. Aldrif však něco takového neměla ve svém rozpoložení šanci zaznamenat a navíc… jí zvolna začínala docházet trpělivost!

„Chceš, abych odešla? Po tom všem… Vždyť… tě miluju!“ zkusila to naposledy po dobrém, ale jeho následná reakce jako by v ní něco zlomila...

„Ano, chci, protože ti nevěřím. Nevěřím, že mě miluješ! A tohle… to si vem laskavě s sebou!“ V návalu vzteku si strhl z krku lapisový přívěsek a strčil jí ho do ruky tak vehementně, až zavrávorala, což ji přimělo se definitivně přestat ovládat. Aby jí jen tak vrátil něco, co mu s láskou věnovala… to už na ni bylo vážně moc!

„Takže nevěříš! Ty mně nevěříš!“ vřískla nepříčetně, až se zalekl, a ostrá bolest vystřelující z hrudi ho přinutila stáhnout tvář bolestí. „Zrovna ty, který bys to měl jako jediná bytost ve vesmíru perfektně chápat?! Vždyť jsi to sám zažil, ty pokrytče! Miloval jsi svou matku i svého bratra a stejně jsi je zradil! A teď toho lituješ, a nesnaž se mi tvrdit, že ne!“

„Jak se… opovažuješ proti mně použít mou vlastní minulost!“ Její drzost ho ochromila ještě víc než bolest, a přestože v tom, co řekla, bylo tolik pravdy, až se celý zachvěl, odmítal to dát na sobě znát.

A ona… zase odmítala nevyužít takovou příležitost (i když hrozilo, že až domluví, bude ji nenávidět ještě víc než teď, pokud to tedy vůbec šlo)!

„Jak? Snadno! Tvá minulost je totiž stejná jako moje přítomnost a právě díky tomu bys mě přesně vědět, jak se teď cítím! Měl bys mě pochopit a ne vyhazovat! Zvlášť když… stejně, jako ty lituju toho, co jsem udělala! Lituju toho, slyšíš! Neměla jsem tam dolů chodit bez tvého vědomí, ale… copak bys mě tam pustil?“

„Ovšemže ne!“

„Tak vidíš! Ale já tam musela jít… Teď, když tvoje vláda podle všeho končí, jsem musela dostat šanci udělat to, o čem jsem celé dětství a mládí snila! Neumíš si představit, jaké to bylo vyrůstat v Desátém Světě!“ Nechtěla mu vmést do tváře to, co v sobě nosila už od jejich prvního setkání, ale byla tak vyděšená jeho nepolevujícím chladem a dotčená jeho odmítavou reakcí, že si nemohla pomoct. „Tvrdíš, že máme podobný osud, ale není to pravda! Tys měl všechno, co sis jen mohl přát! Byl jsi princ, kterého všichni zbožňovali, měls matku, která se o tebe starala, bratra, kterému na tobě záleželo! Já... já neměla nic! Vůbec nic! Všichni mě nenáviděli, Agiel mi nikdy nebyl skutečnou rodinou a když zemřel, vyštvali mě z jediného domova, který jsem kdy poznala! Ty sis to zkazil sám, a přesto jsi za to Odina potrestal a získal od něj to, po čem jsi odmala toužil, ale já… já tu šanci nedostala! Až teď, a… nemohla jsem to nechat jen tak být a odejít s vědomím, že ten, kdo mi zničil život, se v klidu vrátí na trůn! Nemohla jsem… to jen tak vzdát, ale stejně… jsem ho nezabila! Slyšíš? Nezabila! Kvůli tobě!“ Nebyla to tak docela pravda, protože ji k tomu vedlo mnohem víc věcí, ale tak zoufale si přála, aby na ni přestal křičet a přestal si myslet, že mu celou dobu jen lhala a všechno to, co mu řekla, byla pouze součást ďábelského plánu, že si takovou lež snadno odpustila. „Nezabila jsem ho, protože jsem věděla, že si to nepřeješ, a ty mi řekneš, že jsem tě nikdy nemilovala?! Že mám odejít a už se nevracet? Že mě… nepotřebuješ? Jak můžeš?! Vzdala jsem se pro tebe svého jediného snu a byla jsem připravená se vzdát i Asgardu, kde jsem konečně nalezla domov a kde bych klidně mohla zůstat bez ohledu na to, zda budeš muset opustit trůn, a stejně… je ti to málo? Jaký větší důkaz lásky ještě chceš?!“ Konečně se odmlčela a jeho šokovaný výraz, ze kterého nedokázala vyčíst, zda ho svými řečmi nalomila, nebo definitivně utvrdila v tom, že k ní už necítí nic jiného než nenávist, ji znovu rozplakal…

A Loki… ten se sám v sobě nevyznal, protože to, co mu řekla… bylo až příliš pravdivé, než aby nad tím mohl jen tak mávnout rukou. Současně se však stěží mohl jen tak přenést přes její zradu a prostě jí odpustit. To nebyl jeho styl! Možná se nemýlila, když tvrdila, že i on měl za sebou spoustu podobných podvodů a zrad, které si nyní naplno užil z druhé strany barikády, ale nikdy nežádal o odpuštění! Nikdy nechtěl, aby mu ten, koho zradil, jeho chování prominul. Jen jednou, ale to… byla úplně jiná situace!

Vší silou se snažil zaplašit vzpomínky na své poslední minuty v bratrově náručí, které mu braly z úst veškeré námitky, s nimiž by se proti tomu, co Aldrif právě řekla, chtěl vytasit, ale nedokázal to. A co hůř… Nedokázal už déle vzdorovat ani té zrádné bolesti (fyzické i psychické), která ho ničila!

Snažil se o to tak dlouho, že mu prostě spolu s argumenty došla i energie, a křeč, která na něj zaútočila ve chvíli, kdy mu do očí vstoupily zmatené slzy (které mohly být stejně slzami vzteku, jako lítosti, nad celou touhle zoufalou situací), ho přiměla zavrávorat a promnout si oči, před kterými se mu začaly dělat mžitky.

Už vůbec necítil levou polovinu těla a migréna, které doposud statečně čelil, se zničehonic proměnila v úplně jiný druh bolesti, jakou ještě nikdy v životě nezažil! Bylo to, jako by ho někdo praštil kamenem do spánku, a bohužel… to mělo i velmi podobné následky!

„Loki? Hej… co se děje?“ všimla si Aldrif bohužel až nyní, že se s ním děje něco, co by se dít nemělo, ale než k němu stihla vztáhnout ruce a začít si v duchu vyčítat, že se celou dobu vůbec nestarala o jeho stav, ztuhla hrůzou a vytřeštila oči na jeho tvář. „Pane bože! Ty… krvácíš!“

„Cože?“

„Krvácíš!“ opakovala zmučeně, ale bylo to zcela zbytečné, protože mu stačilo zvednout dlaň k obličeji, a jen stěží mohl přehlédnout krev, která se mu hrnula z obou nosních dírek jako nějaký hrůzostrašný vodopád.

„Kruci!“ zamumlal omámeně, a nebýt jejích pohotových rukou, které ho hbitě podepřely, nejspíš by se mu podlomila kolena. Přesto… nechtěl, aby to všechno zamluvili jen proto, že se mu udělalo nevolno! „Ne… nesahej na mě!“ Pokusil se ji odstrčit a Aldrif jeho nečekané odmítnutí zabolelo stejně, jako by ji prudce uhodil do tváře…

„Neblázni, potřebuješ pomoc!“ Dovedla ho k nejbližšímu křeslu, o které se vděčně opřel, ale nepřestával ji od sebe odstrkovat.

„Od tebe ne!“

„Proč ne? Nebuď směšný! Prosím…“ Nevěděla, zda hystericky vzlyká proto, že ji u sebe nechce, nebo proto, že nepřestával krvácet a na nohou se držel jen tak tak, ale Lokimu to bylo jedno. Momentálně… mu totiž bylo jedno úplně všechno, protože ani hluboké pravidelné nádechy a neustále potřásání hlavou ho nedokázaly zbavit dvojitého vidění a pocitu, že se s ním všechno točí. Ještě před chvílí sice trpěl, ale cítil se dost silný, aby tenhle nepříjemný rozhovor dotáhl do konce, ale teď… už mu bylo jasné, že na to nemá a že… nejspíš už nemá ani na to, aby se udržel při vědomí.

A aby toho nebylo málo… Ve chvíli, kdy chtěl Aldrif upozornit, že tímhle se mezi nimi nic nemění, se stalo ještě něco, co mělo jeho situaci zkomplikovat… Zničehonic se totiž ozvaly kroky na chodbě a vzápětí prudké zabušení na dveře a hlas strážného, který se dovolával vstupu ke králi.

„Vaše veličenstvo? Máme problém ve vězení. Jde o přísně střeženou sekci, za kterou dle vašeho rozkazu zodpovídáte vy sám, takže… Mohl byste, prosím, vyjít ven? Jen na pár minut?“ ozývalo se zpoza dveří a nezdálo se, že by bylo možné vyhnout se osobnímu kontaktu s neznámým narušitelem. A Loki udělal obrovskou chybu, když se rozhodl, že se o něj pokusí...

„Kruci, museli… najít to… tělo. Musím… je poslat pryč!“ vypravil ze sebe slabým hlasem a marně na sebe zkusil vzít Odinovu podobu. Neměl dost sil, aby něco takového zvládl, a bohužel… to byla pro jeho zbědovaný organismus balancující nad hlubokou propastí, na jejímž dně číhalo smrtelné nebezpečí, poslední kapka!

Nejenže při svém marném pokusu o iluzi bídně selhal, ale celý jeho naivní počin vzápětí skončil tím, že zavrávoral, a Aldrif měla co dělat, aby ho zachytila dřív, než sklouzl na zem a praštil se o mramorovou podlahu.

„Loki! Hej… Co je s tebou? Slyšíš mě? No tak!“ Objala ho tak silně, až to zabolelo, ale on… už její náruč ani drtivé sevření nevnímal.

Kdyby věděl, že předešlá věta byla tou poslední, na kterou se zmůže, nejspíš by řekl něco duchaplného… Dost možná by se své nevlastní sestře (kterou i přes její zradu stále miloval a toužil ochraňovat) i omluvil za své chování a doporučil jí, aby odtud zmizela a neriskovala odhalení, jež bylo v jeho stavu nevyhnutelné, ale k ničemu takovému nedošlo…

V těch posledních sekundách, které ho dělily od bezvědomí, totiž dokázal myslet jen na to, že se mu hrozně špatně dýchá a že se nemůže pohnout a pak… už nedokázal myslet vůbec na nic!

Jako blesk z čistého nebe totiž definitivně ztratil vědomí, a bohužel to nebyl jen pád zpět do té pomyslné hlubiny, v níž se vznášel před několika dny…

Tentokrát klesl až na samé dno, jemuž se předtím tak zoufale bránil, a jeho vyčerpané srdce, které v posledních hodinách dostávalo jednu ránu za druhou a několikrát nemělo daleko k tomu, aby mu natruc za jeho necitelné zacházení vypovědělo službu…

Radikálně zpomalilo svůj chod…

Několikrát unaveně klopýtlo…

A pak…

Ztichlo!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (35. kapitola):