OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (37. kapitola)

25.08.2015 (13:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 672×

Loki vyděšeně seděl na posteli, zmatený a vystrašený, a marně se snažil uklidnit divoce bušící srdce, které každým úderem prohlubovalo tupou bolest v jeho hrudi…

Sakra! Kruci! To… to bylo příšerné! Ano, příšerné! Jiné slovo pro to navzdory tomu nádhernému začátku, během kterého se směl znovu střetnout s Friggou, snad ani nemohlo existovat a nebýt stahující křeči v levé části hrudníku, třeštící hlavy a nepříjemné nevolnosti, které svědčily o tom, že je z toho všeho venku, jen stěží by dokázal udržet pod kontrolou slzy zoufalství a děsu, které se mu draly do očí.

Bože… Tohle bylo vážně… peklo, nebo jak tomu říkají v jiných kulturách (kterými kdysi tak mocně pohrdal). A to se vším všudy, včetně neodbytného pocitu bezmoci a zranitelnosti, který ho uprostřed té temnoty zachvátily a díky nimž se nyní cítil tak hrozně malátný a vyčerpaný, jako by měl za sebou nekonečně dlouhou cestu napříč celým známým universem, která ho však uvrhla do totálního zmatku!

Nic horšího než tohle snad v životě nezažila, a přestože byl zpocený hrůzou, stěží popadal dech a třásl se po celém těle, nemohl se v duchu přestat zaobírat tím, co právě zažil. Co to, sakra, mělo znamenat? Pořád před sebou viděl tu blížící se temnotu, která ho svou mrazivostí hrozila pohltit, a zatímco v uších mu stále ještě zněla ozvěna tisíců plačících hlasů a matčiných zoufalých slov, které ho vykazovaly z její blízkosti a z bezpečí onoho zářivého světla, jeho oči si zvolna přivykaly na tmu, jež kolem něj panovala a která se s tou, před níž právě unikl, nedala srovnávat.

Tahle nebyla zdaleka tak zlověstná a neproniknutelná, a ať už to, co právě prožil, byl jen zlý sen, nebo mrazivá realita (čemuž odmítal uvěřit, protože by se pak nejspíš musel na místě zbláznit), nebylo po něj těžké si téměř okamžitě uvědomit, že… je mimo dosah těch míst, která právě opustil. Sice nevěděl, kde, ale hlavní bylo… že daleko od nich! Ano! Už žádné oslepující světlo střídané chladem a mučivou tmou, ani výhružky a matoucí setkání plné slzy! Byl z toho venku (alespoň prozatím)! Ach, díky bohu!

Zaplavila ho úleva tak mocná, až se mu po těle rozlilo příjemné teplo, jenže… ještě než se mohl definitivně vzpamatovat a pořádně rozhlédnout, aby zjistil, kde přesně se nalézá… ucítil letmý dotek číchsi dlaní, které se jemně otřely o jeho paži, a škubl sebou tak silně, až si málem způsobil svalovou křeč.

Po těch stovkách chladných rukou, které se na něj sápaly, bylo těžké snést dotek někoho, koho neviděl. Ale naštěstí nebylo čeho se bát...

„Jen klid, hochu, jste v bezpečí,“ ozval se Idunnin konejšivý hlas a jemu ze srdce spadl balvan o velikosti Bifrostu!

„Kde to…“

„Pořád v paláci,“ odvětila jemně a její oči, které konečně dokázal v té tmě rozeznat, překypovaly něhou, což v jejím případě nebylo příliš obvyklé. Většinou zůstávala rezervovaná, ale nyní… vypadala, že se jí ulevilo skoro stejně, jako jemu. A vzápětí… pochopil proč a měl co dělat, aby znovu nevykřikl. „Vyděsil jste nás, mladý muži, to už nikdy nedělejte! Má dcera říkala, že jste byl prý skoro pět minut bez pulzu. Ale už je dobře… Jste zpátky a už vás odtud nepustíme,“ zamumlala chlácholivým tónem, avšak… ani to k jeho uklidnění nestačilo!

„Pět minut? Bez… Pane bože!“ Taková informace ho málem porazila (protože až příliš sváděla k úvahám, že to, co zažil, nejspíš vážně nebyl jen neškodný sen, ale průhled od míst, do nichž se nikdy živý neměl šanci podívat), ale hlavně mu připomněla okamžiky těsně před tím, než…

Uf, nedokázal pomyslet na slovo „zemřel“!  Ale… to nic neměnilo na tom, že si i nyní dokázal naprosto přesně vybavit, co se dělo, než přestal vnímat, a v jakém nebezpečí se on i jeho blízcí nacházeli, a proto…

„Aldrif?“ vyhrkl zoufale, obávajíc se, že jeho nevlastní sestra se zařídila podle jeho neuváženého přání a definitivně ho opustila (což by v momentálním rozpoložení, navzdory tomu, jak moc mu ublížila, nesl dost těžce), ale… měl štěstí.

„Tady jsem!“ ozval se slabý, plačtivý hlásek odkudsi ze tmy a její půvabná uplakaná tvář se vzápětí vynořila ze stínu.

„Ti vojáci…?“

„Poslala jsem je pryč,“ přerušila ho rozechvěle a vypadala, jako by z něj měla strach (čemuž se jen těžko mohl po tom svém agresivním výstupu divit). Přesto, když znovu promluvila, znělo to o něco statečněji a dokonce se jí dala z očí vyčíst úleva. „Vlastně… Odin je poslal pryč. Řekl jim, že mají situaci ve vězení vyřešit sami a jeho nemají až do zítřejšího večera rušit, protože ještě potřebuje klid,“ dodala obezřetně a trvalo jen pár sekund, než mu došlo, co tím myslí, a jeho rty se zformovaly do nepatrného úsměvu.

„Dokázalas to. Stvořila jsi iluzi.“

„Ano. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu, ale musela jsem to zkusit, abych dala Nanně čas tě vzkřísit! A tak jsem se soustředila, a představila si otce tak, jak jsi mě to učil. A pak jsem otevřela dveře a…“ Nedořekla, protože ji napadlo, že pokud se na ni i nadále zlobí, možná nechce poslouchat její hlas, ale on momentálně uvažoval o něčem zcela jiném...

„Ale… proč?“ zamumlal nechápavě, když si zvládl porovnat myšlenky. „Proč jsi neutekla? Mohli tě zatknout, kdybys selhala!“ Nerozuměl tomu, proč se prostě nevypařila a nezachránila si vlastní krk (nebo se spíš bál uvěřit, že by se ta jeho… představa, nebo sen, nebo co to bylo, matčinými ústy nemýlila a Aldrif nešlo jen o to, jak ho využít a odkopnout), a ona mu tak, jako už mnohokrát, svou odpovědí vyrazila dech.

„Nemohla jsem tě tam přeci nechat!“ prohlásila téměř dotčeně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a v jeho srdci znovu zaplál nepatrný plamínek naděje. Že by jí… na něm skutečně záleželo? Že by… to všechno, co mezi nimi bylo, bylo reálné a ten cit, který k ní neustále choval a kvůli kterému ji chtěl, navzdory jejímu provinění, mít u sebe, nebyl jen jednostranný? Že by měla Frigga pravdu a celé to byl jen neuvážený výpad proti Odinovi, kterého nyní hluboce litovala?

„Zachránilas mě. Už zase…“ povzdechl si utrápeně, protože ho momentálně nenapadalo nic, co by jí k tomu mohl říct, a když k ní vzápětí natáhl ruku, aby jí naznačil, že jestli chce, může jít blíž k němu, Idunn, jež je doposud mlčky poslouchala, to pochopila jako znamení, že má vyklidit pole.

Ti dva si podle toho, co říkala Nanna, i co jim nyní vyčetla z očí, nutně potřebovali promluvit…

„Nechám vás chvíli o samotě.“ Zvedla se, aby uvolnila Aldrif místo na okraji Lokiho lože, a ta ho zaujala velmi ochotně a dokonce… se odvážila i letmo přejet konečky prstů po jeho nastavené dlani. Za ruku ho však nevzala, to… jí ještě připadalo příliš riskantní. Dle toho, jak ho znala, na ni mohl kdykoliv zase začít křičet (a ona by si to po tom fiasku, bolesti a monstrózních výčitkách svědomí, které musela v uplynulých hodinách přetrpět, klidně nechala líbit), ale zatím na to naštěstí nevypadal. Tvářil… se poměrně neutrálně, což brala jako dobré znamení.

„Omlouvám se,“ zkusila to proto po chvilce mlčení a opatrnost jejího hlasu ho přiměla se znovu pousmát.

„To už jsi říkala.“

„Já vím, ale… tak strašně mě to všechno mrzí! Je to moje vina! Všechno je moje vina! To, co se ti stalo. Kdybych to mohla vzít zpátky… Bože, myslela jsem, že jsem tě ztratila! Už zase! Neměl jsi pulz a nedýchal jsi a já… já myslela, že už se ke mně nikdy nevrátíš! A to všechno jen proto... že jsem byla sobecká a že jsem… že jsem…“ Už zase měla v očích slzy, které jí znemožnily pokračovat (a to si ten proslov hodně dlouho připravovala a překonala kvůli němu i své vlastní ego a zlost na to, jak necitelně se k ní choval), ale pak… se stalo něco, co vážně nepředpokládala!

Očekávala prakticky cokoliv, od křiku přes další výčitky až po opětovné požádání o opuštění Asgardu, a nejspíš… by se nebránila ani nějaké té ráně, kterou si dost možná za své chování zasloužila, ale… vážně nemohla tušit, že se k ní zničehonic nakloní a… obejme ji!

A nečekal to ani on sám, ale když viděl její zoufalstvím staženou tvář a s bolestným pocitem viny si připomněl jejich hádku i to, co se dozvěděl do své matky (ať už byla, nebo nebyla skutečná)… nemohl jinak! Vzhledem k tomu, co zažil, když byl… mimo a měl čas pořádně se zamyslet nad tím, co špatného kdy provedla… si prostě nedokázal pomoct!

Před pouhými několika hodinami měl na Aldrif tak příšerný vztek a cítil se její zradou natolik raněný, že si nedokázal představit, že by jí takovou podlost dokázal odpustit, natož že by jí zvládl uvěřit, že ho skutečně miluje a od začátku jí nešlo jen o promyšlenou lest, ale to… už ho dávno pustilo! Možná jen potřeboval vystřízlivět, nebo dostat od osudu další pořádnou facku, aby si uvědomil, jaké štěstí má, když o něj stojí dívka jako Aldrif (zvlášť po tom všem, čeho se v životě dopustil a za co si lásku zkrátka a dobře nezasloužil), ale ať už za změnou jeho názoru stálo cokoliv… byl si jistý, že nejde o chvilkové pominutí mysli ani pouhý dozvuk toho, co právě prožil a co ho vyděsilo i nechalo prozřít. Byl zcela při smyslech, a přestože se stále cítil pod psa, dokázal uvažovat zcela jasně a jeho srdce mu už dávno poradilo, co má nyní k Aldrif zachovat…

Možná byl blázen, když jí věřil… možná by sám sebe nepoznal, kdyby se vrátil v čase a měl tu čest setkat se se svou starší, sobeckou, arogantní verzí… A nejspíš by se v dobách, kdy mu lidské city připadaly směšné a sentimentální, vysmál každému, kdo by mu tvrdil, že se nechá raději vést emocemi, než rozumem, a kvůli lásce odpustí někomu i tak odpornou zradu, jakou by dříve trestal smrtí, jenže… pokud nechtěl být pokrytcem, jak mu Aldrif trefně vyčetla, a nechtěl si ještě víc pokazit svou už tak dost strašlivou pověst (které ho dost možná přivedla tam, odkud právě unikl), nedalo se nic dělat! Měla pravdu, když mluvila o jeho vlastních zradách, které by někdy tak rád vzal zpět, ale nikdo mu bohužel nedal šanci (a možná už ani nikdy nedá). Ona si však tu šanci zasloužila…

Zasloužila si získat alespoň jednou v životě něco, co on sám nikdy neměl (protože měla pravdu i v tom, že ať sám sobě i okolí tvrdil o svém hořkém osudu cokoliv, měl mnohem snadnější život než ona), a on byl připraven jí tuhle výhodu poskytnout a zabránit tomu, aby jednou skončila tak neslavně, jako on.

I kdyby to mělo být jen proto, že neutekla, když měla možnost, a zachránila krk jemu i sobě… I kdyby šlo pouze o to, že ji prostě miloval jako blázen a nedokázal si život bez ní představit (zvlášť když mu to, co zažil, lehce zpřeházelo priority a pozměnilo pohled na svět)… nemohl jí tu pověstnou druhou šanci odepřít! Prostě… nemohl!

Potřeboval ji a ona… potřebovala jeho, a když ji nyní objal a znovu ucítil ten povědomý žár, sálající z jejího křehkého těla… byl ztracený stejně jako před pár dny, když se vrátil z Vanaheimu a definitivně jí odhalil své city (a bylo by vážně směšné vzít všechna ta osudová vyznání tak brzy zpět kvůli jednomu jedinému selhání). Miloval ji a… nevěřil tomu, o čem byl ještě před pár hodinami skálopevně přesvědčen! Nechtěl tomu věřit, protože by tím všechno zničil a hlavně by zničil ji, a to by si nikdy neodpustil! Rozhodně ne, když bylo velmi pravděpodobné, že i jejich vlastní matka, jejich vztah schvaluje…

´Důvěra´ pro něj sice byla ještě donedávna zcela cizím pojmem, kterého leda tak vychytrale zneužíval, ale teď tváří v tvář jejím slibům a přísahám se prostě rozhodl tuhle „důvěru“ uvést do praxe a uvěřit Aldrif, že její láska k němu byla skutečná a že to, co provedla, byl jen zkrat a výsledek jejího stovky let trvajícího utrpení.

Neplánovala si to… a pokud ano, určitě ne na jeho úkor a… hotovo! Dál se tím prostě odmítal zabývat a tiskl ji k sobě tak těsně, jako by se bál, že o ni znovu přijde. Tolikrát už ji málem ztratil (většinou vlastní vinou) a znovu… to prožívat odmítal! Patřili k sobě a byli si navzájem natolik podobní, že ji prostě nemohl nenávidět za něco, čeho byl schopen i on sám!

Kdyby ji kvůli tomu od sebe odehnal, jak by si ještě mohl sám sebe vážit? Vyčítat někomu stejné chyby, jakých si na sobě ještě donedávna cenil, by byl vrchol pokrytectví a podobné bláznovství, jako nenávidět svůj vlastní odraz v zrcadle!

A to byl ten odraz v případě Aldrif ještě velice lichotivý, protože zdaleka nenapáchala tolik škod a zvěrstev jako on. Ještě nedávno by si to sice odmítal připustit, ale teď… díky tomu, co před několika okamžiky zažil, měl naprosto přesný přehled o svých vlastních proviněních i o jejich zrůdnosti, a jeho nevlastní sestra proti němu působila tak nevinně, jako by právě sestoupila z piedestalu!

Copak na ni mohl kvůli několika drobným zaváháním a chybám zanevřít? Copak mohl zapomenout na vše, co k ní cítil? Co kvůli ní dokázal? Pokud ho na konci jeho životní poutě vážně čekalo to, co před chvílí zevrubně prozkoumal (a co už nejspíš neměl šanci změnit, ani kdyby se hodně snažil), byla pro něj tím jediným světlem v temnotách, které ho jako maják mohlo dovést do bezpečného životního přístavu.

A to, že tohle nádherné, duhové světlo občas probliklo, nebo na krátkou chvíli pohaslo… přeci neznamenalo, že přestalo existovat! Nikdo není dokonalý a ona… ona k té dokonalosti rozhodně měla blíž než on! Přesto… že momentálně vůbec nevěděla, co si má o jeho chování myslet, a když se ani po pár minutách neměl k tomu, aby jí ono něžné objetí, ve kterém ji uvěznil, nějak odůvodnil, odvážila se promluvit jako první.

„Co… to děláš?“ Byla připravená na jakoukoliv odpověď, přičemž většiny z nich se upřímně děsila, ale… opět se od něj dozvěděla něco, čím ji vyvedl z míry.

„Odpouštím ti,“ prohlásil totiž láskyplně a její srdce poskočilo vzrušením. Vážně právě řekl, že…?

„To myslíš vážně? Po tom všem? Po tom, co… jsi mi řekl?“ Nemohla uvěřit, že by měla takové štěstí a že by ji po tom pekle, které právě prožila, když mohla jen bezmocně přihlížet tomu, jak se mu Nanna a později Idunn pokouší pomoci, zcela bez jejího přičinění prominul tak příšernou věc, která ho málem stála život. Ale… zjevně to myslel vážně.

„Ano. Odpouštím ti a už… o tom nikdy nechci mluvit. Zapomeneme na to, ano? Na to, cos provedla… co jsem ti řekl… Prostě na to zapomeneme! Jako by se to nikdy nestalo, co ty na to?“ prohlásil neochvějným tónem, který svědčil o tom, že si je svými slovy jistý, a její slzy, jež doposud reprezentovaly stud, strach a zoufalství, se rázem změnily v slzy štěstí a úlevy.

„Dobře!“

„Dobře…“

„Miluju tě!“ vyhrkla to jediné, na co se momentálně zmohla, a nevědomky tak prověřila, zda to s tím odpuštěním myslí skutečně vážně. Ještě před pár hodinami jí totiž zakazoval tuhle větu vyslovit, ale nyní… když se přinutil jejím slovům znovu uvěřit… zněla jeho uším jako rajská hudba.

„Já tebe taky, ty hlupáčku…“

„A už nechceš, abych odešla?“

„Ovšemže ne!“ Vtiskl jí něžný polibek do vlasů a nejradši by celý uplynulý den vymazal z historie jako jeden z těch nepovedených, během kterých se stala spousta věcí, na něž by rád zapomněl (a na některé zapomenout musel, jinak by nejspíš zešílel, kdyby si měl každý den připomínat, co ho čeká, až opustí pozemský svět). Kdyby k nim nedošlo… mohli si oba ušetřit spoustu trápení!

Ale na druhou stranu… Říká se, že první partnerská hádka (na kterou jedinou se rozhodl soustředit a zbytek prozatím vypustit z hlavy, aby si udržel zdravý rozum), je ve vztahu velice důležitá a že prověřuje vzájemné city. No… ty jejich právě prošly hodně náročnou zkouškou, ale zdálo se, že vydržely, a to bylo hlavní! pomyslel si s úsměvem, odhodlaný dodržet to, co si předsevzal, a vůbec se v duchu nezabývat tím, co zažil, když byl mimo, a odvážil posunout o něco níž a políbit Aldrif na čelo. 

„Nechci, abys mě opustila, chci, abys zůstala se mnou tak dlouho… jak budeš chtít.“ Záměrně se vyhnul jakémukoli konkrétnímu časovému údaji, protože si momentálně vůbec nebyl jistý, jaká budoucnost ho čeká a zda ji s ním Aldrif bude nebo nebude chtít sdílet, ale její pohotová odpověď ho uklidnila. Zjevně byl hodně mimo, když se domníval, že ho chtěla jen zneužít a odkopnout…

„Chci s tebou zůstat až do konce života. A je mi jedno, kde a za jakých podmínek!“ Odtáhla tvář od jeho ramene a vážně mu pohlédla do očí. „Jen už mě od sebe nikdy neodháněj! A NIKDY neříkej, že to, co k tobě cítím, není skutečné!“

„A ty už mi nikdy nelži a nedělej nic za mými zády, platí?“ odvětil jemně a dal si záležet, aby to neznělo jako výhrůžka. Sice to myslel smrtelně vážně, ale v žádném případě nechtěl rozdmýchávat další ostrý konflikt, během kterého by díky své impulsivnosti a vznětlivosti zase řekl něco, čeho by pak litoval.

„Platí," přikývla s úsměvem a vzápětí se jí splnil sen, ve který se v uplynulých hodinách už ani neodvažovala doufat. Loki jí totiž úsměv opětoval a jako symbol jejich definitivního usmíření ji políbil tak naléhavě, až se jí zatočila hlava. Jako by se jí snažil ze všech sil vynahradit své chování, a ona se rozhodla zachovat stejně a udělat to, o čem snila už celé hodiny. Polibek na usmířenou si koneckonců vychutnávali úplně poprvé (a zcela určitě ne naposled, i když by další hádky mohly být o něco méně divoké), a to byl v jejich bouřlivém vztahu jistě historický okamžik, na který budou v budoucnu často vzpomínat…

A nešlo jen o nějaké usmíření, nebo v Lokiho případě pomyslný lektvar zapomění, který mu pomáhal vytěsnit ty šílené okamžiky bezmoci a utrpení… Moci si do sytosti vychutnat jeden druhého bylo po těch hororech, které měli oba za sebou, nepopsatelně uklidňující, ale bohužel jim nebylo dopřáno dotáhnout svou netradiční ´terapii´ do konce.

Tiché zakašlání ozývající se od vchodu do ložnice je totiž už po několika minutách upozornilo, že mají společnost, a donutilo je neochotně svůj polibek přerušit a v očekávání Idunnina návratu se obrátit čelem ke dveřím. Na prahu se však místo Idunn zjevila Fulla a tvářila se tak vážně, že nebylo možné ji požádat, aby přišla později.

„Tahle rodina mě začíná těmi svými nevhodně načasovanými příchody značně iritovat!“ zamumlal Loki tak potichu, aby to slyšela jen Aldrif, a její tlumené zachichotání zcela zaniklo ve Fullině strohé otázce, zda náhodou neruší.

„Ano, ale prosím,“ pozval ji dál a nemohl si nevšimnout, že se tváří mnohem méně nadšeně, než její dcera. Zvláštní… Většinou byla tou vřelejší osobou právě ona, ale to nejspíš neplatilo o následcích tak vážné situace, jakou měli právě za sebou (a to ještě chudák nevěděl, jak úzce je Fulla s celým tímhle cirkusem spjatá a co si od ní na téma ´nenaslouchání moudrým radám a nevměšování se do cizích osudů´ vyslechly jak Aldrif, tak Nanna, když byl v bezvědomí).

„Nerada obtěžuji, ale musíme si vážně promluvit, mladý muži,“ prohlásila zlověstně a Aldrif v jeho náručí citelně ztuhla.

„Už teď?“ zamumlala zoufale, ale Fulla jen stroze přikývla a Loki, chudák, vůbec nechápal, o čem je řeč.

„Promluvit o čem?“ obrátil se k Aldrif a její provinilý výraz ho lehce vyvedl z míry. „Co je? Proč se takhle tváříš?“

„Ten slib, že… nebudu dělat nic za tvými zády, to… platí až odteď, že ano?“ zakňourala plačtivě a jeho instinkt mu napověděl, že nejspíš opět udělala něco, čeho lituje.

„Co jsi provedla?“ dal si záležet, aby to neznělo hrozivě, ale stejně se zachvěla.

„Nic moc, jen jsem… Fulle a Idunn řekla o těch tvých zdravotních problémech, se kterými ses potýkal ještě před tím zraněním,“ pípla s falešně nevinným úsměvem, ale z očí jí sálaly zcela vážné obavy z dalšího jeho výbuchu. On… se však zmohl jen na shovívavý úsměv a zakroucení hlavou.

„Ty jsi nenapravitelná!“

„Já vím… Vím, žes o tom nechtěl mluvit, ale hrozně jsem se o tebe bála, a tak jsem…“

„To nic, odpouštím ti.“ Ve světle toho všeho, co měli za sebou, mu to najednou připadalo směšně malicherné, a její úleva byla téměř hmatatelná.

„Tak to… jsem ráda.“ Chtěla ho znovu políbit, ale Fulla je opět vyrušila.

„Ale já ne, takže… co kdybychom si o těch vašich bolestech a nevolnosti trochu popovídali? Ta srdeční zástava, která vás potkala, byla sice způsobená hlavně tímhle… koncentrovaným utrejchem, který nejspíš namíchal nějaký nevzdělaný šarlatán a vy jste to ještě dorazil nadměrnou dávkou,“ pozvedla broušenou lahvičku s posilujícím lektvarem a pak ji znechuceně odhodila do odpadkového koše, „ale myslím, že je bez debat, že s vámi není něco v pořádku, mladý muži! Tak co na to přijít a konečně vás dát dohromady, když vám vaše nevlastní sestra získala u vojáků dalších několik hodin času?“

Pořád zněla ukřivděně a nevrle (a nebylo těžké odhadnout, že jí vadí hlavně to, že ji Aldrif neposlechla a pak ještě změnila svůj osud, který její vnitřní zrak odhalil jako cestu do vězení a na popraviště - to vše s výčitkami svědomí ohledně Odinova zabití a Lokiho nenávisti), a bez skrupulí se posadila na protější okraj lůžka. „No? Poslouchám…“

„Není o čem mluvit. Předpokládám, že Aldrif už vám vše řekla.“ Neměl zájem to dál rozpitvávat a dávat před ní najevo svou slabost, ale zdálo se, že chce vědět mnohem víc, než pár základních údajů.

„Aldrif mi sdělila pouze to, že vás už nějakou dobu trápily migrény, nevolnost, únava a nechutenství, a to mně ani mé dceři k diagnóze bohužel nestačí.“

„A co víc chcete vědět?“ povzdechl si odevzdaně a nebýt Aldrif, která ho vstřícně (a možná i trochu omluvně) vzala za ruku, nebyl by z takového výslechu příliš nadšen.

„Mohl byste začít třeba tím, jak dlouho před odjezdem na Vanaheim vás tyhle potíže trápily.“

„Nevím, pár týdnů,“ zalhal neurčitě, ale Aldrif ho sjela vyčítavým pohledem, který mu bolestně připomněl Friggu. „No dobrá, tak spíš měsíců,“ ustoupil neochotně a Fulla zamyšleně přikývla.

„Hm, a předcházelo jim něco? Nějaké zranění, úraz, pocit slabosti? Nebo nějaké… fyzické či psychické vypětí? Neprováděl jste něco, co by vás vyčerpalo?“

„Ne.“

„Takže to přišlo jen tak?“ Znělo to nedůvěřivě, a když Loki opět zavrtěl hlavou, Aldrif ho znovu okřikla.

„Loki!“

„Co?!“ Nechtěl na ni křičet, ale neudržel se, a vzápětí toho litoval (zatvářila se totiž tak pokorně, jako ještě nikdy, a vůbec se mu to k ní nehodilo).

„Promiň, ale… myslím, že bys měl říct pravdu.“ Bylo jasné, na co naráží, a jemu došlo, že nemá na vybranou a bude muset s pravdou ven.

Sice se mu příčilo prozrazovat své triky před pouhou služkou (která s ním navíc spolupracovala jen proto, že chtěla, a neměl na ni tudíž žádné páky), ale pokud to bylo Aldrifino přání a pokud by mu to skutečně mohlo pomoci, aby už se nikdy (nebo alespoň v dohledné době) nemusel vrátit tam, odkud právě unikl… tak budiž! Podvědomě totiž dávno tušil, co za těmi bolestmi a nevolnostmi stojí, a ačkoliv pořád nechápal, jakou spojitost by to mohlo mít s jeho zhoršujícím se stavem, nejspíš by to už neměl zamlčovat.

„Dobře,“ povzdechl si a obrátil svou pozornost zpět k Fulle, která s povytaženým obočím čekala, až ji zasvětí do svého přísně střeženého tajemství.

„Ty bolesti hlavy a závratě se nejspíš objevily ve spojitosti s lehce… nadměrným využíváním magie, kterou mě naučila má matka a kterou jsem použil a používám stále, když se chci vydávat za Odina nebo kohokoliv jiného. Jistě víte, o co jde.“ Předpokládal, že když byla Frigginou důvěrnicí, znala i její schopnosti, a nemýlil se. Přesto… se nejdřív zatvářila nechápavě a po pár vteřinách ohromeného ticha dokonce… vyděšeně!

„Myslíte její schopnost tvořit iluze?“ ujišťovala se, doufajíc, že jí vyvrátí mrazivé podezření, které jí způsobilo nefalšovanou husí kůži, ale tvářil se, jako by vůbec o nic nešlo.

„Ano.“

„Takže… to mám chápat tak, že od začátku vaší… samozvané vlády využíváte k maskování právě tuhle metodu a nic jiného?“ Zněla tak šokovaně, až se na sebe Aldrif s Lokim nechápavě podívali a pak… unisono přikývli.

Ale zatímco Loki nechápal, co ji na tom tak fascinuje, Aldrif zvolna docházelo, že nejspíš doposud netušila, jak přesně jeho vydávání se za Odina funguje (koneckonců, nikdy se o tom před ní ani před nikým z její rodiny přímo nezmiňovala, a nebylo tudíž divu, že se domnívala, že v tom je něco víc, než jen obyčejné iluze), a co hůř… že měla pravdu, když skrze učebnici, jež jí Loki daroval, poukazovala na to, že se nejspíš nechová při kouzlení příliš zodpovědně. A přesně totéž si myslela i Fulla, jen to vzápětí popsala mnohem méně vybíravými slovy.

„Zbláznil jste se!“ vřískla totiž tak hlasitě, až na nočním stolku poskočily lahvičky s nějakými Idunninými lektvary, a Loki dotčeně zalapal po dechu.

„No dovolte?!“

„To tedy nedovolím! Copak… copak vám matka neřekla o rizicích spojených s takovou magií?“

„Řekla, ale…“

„Ale vy máte svou hlavu, co?!“ hubovala mu jako malému klukovi a Aldrif nevěřila svým očím. Takovou scénu ještě nikdy neviděla a i přes strach o Lokiho zdraví byla vážně zvědavá, jak to celé dopadne. Loki se totiž právě zmohl na obranu a tvářil se značně vztekle!

„Jak si dovolujete se mnou takhle...“ začal uraženě, ale nenechala ho domluvit.

„Budu s vámi mluvit tak, jak uznám za vhodné, mladíku! A také tak, jak si někdo, kdo hazarduje se svým životem, zaslouží! Jak jste… se mohl chovat tak nezodpovědně! Vaše matka by vás za takový risk roztrhla vejpůl, to vám povím! A jak… jste to přede mnou a mou dcerou mohl zamlčet? Kdybychom věděli… nemusely jsme se tak dlouho párat s vaší léčbou!“ soptila celá zrudlá zlostí a dokonce i Loki se před ní nepatrně přikrčil. Nikdy by nevěřil, že tak křehká stará žena může mít takovou páru!

„Já vůbec nechápu, o čem to mluvíte…“ odvážil se ji přerušit až po další nekonečné litanii plné nadávek a nedůvěřivých výkřiků o jeho nezodpovědnosti, ale to už stála na nohou a přecházela sem tam po pokoji.

„Idunn!“ zavolala, když míjela dveře do ložnice, aniž by se obtěžovala mu odpovědět, a její dcera se vzápětí objevila na prahu.

„Ano?“

„Máš doma ještě ten starý model Kovárny duší?“ oslovila ji rázně, a zatímco Iduun přikývla a společně s Fullou odešly, aby zmiňovanou věc co nejdřív dopravily do paláce, Loki se při vyslovení toho pojmu celý ošil.

Znal tenhle přístroj z pravidelných léčitelských prohlídek, které museli s Thorem absolvovat jako děti v palácové ošetřovně (bylo to přání Friggy, aby měla jistotu, že její synové jsou v pořádku), a přestože nešlo o bolestivé vyšetření, moc dobře věděl, že je to značně sofistikovaný přístroj používaný k závažným a komplexním prohlídkám. A to… nebylo dobré!

„Co je to Kovárna duší?“ vyrušilo ho však z podobných úvah Aldrifino chraplavé zašeptání, a když k ní zvedl hlavu a spatřil její vystrašené oči svědčící o tom, že jako někdo, kdo na Asgardu nevyrůstal, nemá tušení, oč jde, rozhodl se jí podat mnohem mírnější verzi. Koneckonců… mohlo jít jen o prevenci (Fulla přeci nic neupřesnila).

„Nic hrozného, jen… takový skenovací medicínský přístroj, který přenáší molekulární energii z jednoho místa na druhé. Pomáhá léčitelům s diagnostikou,“ odvětil statečně a dokonce se zmohl na to, aby ji políbil hřbet chvějící se ruky. „Neboj, určitě o nic nejde.“ Přál si, aby se alespoň pousmála a dodala mu tím odvahu, ale třásla se po celém těle, a opakované okamžiky hrůzy střídané nadějí, které v kuse prožívala už tolik dní, ji nesmírně vyčerpávaly.

„Myslíš, že… že to, žes tak dlouho zneužíval magii, ti nějak vážně ublížilo?“

„Určitě ne.“

„Říkala jsem ti, že to nemáš dělat!“

„Já vím, miláčku, ale třeba se Fulla plete.“ Přivinul ji k sobě a držel ji kolem ramen (ačkoliv by to mělo být spíš naopak a utěšovat by možná měla ona jeho) tak dlouho, dokud se Idunn s Fullou nevrátily.

Trvalo to skoro hodinu, během které se mu už zase začínaly klížit oči, a ještě se stihla znovu ozvat rána na boku, na kterou v uplynulých hektických hodinách úplně zapomněl, ale hned jak dorazily, byl opět perfektně bdělý. A Aldrif také…

S hrůzou totiž sledovala objemné balíky, které obě ženy složily vedle lůžka, vybalily je a začaly z nich zručně sestavovat cosi, co nejvíc ze všeho připomínalo dvě vysoké kovové vidlice, jež umístily na kratší strany královského lože, z něhož Loki bezmocně sledoval jejich počínání.

„Tak, teď si lehněte a nehýbejte se. Nebude to bolet,“ nařídila Idunn, když bylo vše připraveno, a hned jak váhavě poslechl, uvedla přístroj do chodu pomocí zlatorudě žhnoucího holografického panelu, který se před ní sám od sebe rozvinul.

Byla to fascinující podívaná a sledovat, jak mezi vidlicemi okamžitě začaly probíhat jakési temně oranžové světelné vlny připomínající siločáry a vzdušné víry, působilo na první pohled jako nějaká kouzelnická show, ale Aldrif bylo jasné, že tohle není magie, nýbrž věda (pokud mezi nimi tedy na Asgardu vůbec byl nějaký rozdíl). Ale hlavně… jí přišlo zcela nepochopitelné, jak se v těch podivných obrazcích, jež v ničem nekopírovaly Lokiho tělo, mohla Idunn vyznat. Ona viděla jen surrealistický tanec světel připomínající přelévající se tekutý písek, ale Nannina matka je pozorovala s profesionálním zaujetím.

Dokonce je pozorně studovala a podle toho, jak se při tom mračila, nejspíš viděla něco, co se jí příliš nezamlouvalo, což Aldrif donutilo vystřízlivět a místo obdivu se věnovat Lokimu, který se tvářil dost vystrašeně. A bohužel… se velmi brzy ukázalo, že k tomu měl dobrý důvod!

Idunn totiž záhy vylovila z jedné z krabic podobný holografický rámeček, jaký stál na nočním stolku, ale místo něčí podobizny do něj z Kovárny stáhla výsledky vyšetření a obrátila se s nimi ke své matce, která si je pouze zběžně prohlédla a tragicky pokývala hlavou.

„Tak co? Co je s ním?“ nevydržela už Aldrif čekat ani minutu, ale trvalo ještě poměrně dlouho, než Idunn přístroj vypnula a posadila se s rámečkem na okraj Lokiho lože.

„Není to… moc dobré,“ začala opatrně, ale její matka, která se nepřestával tvářit nevrle, ji přerušila a vážně poklepala na rámeček, na němž byl dobře patrný obrys lidského těla tvořený rudo-oranžovým světlem. Vypadal krásně a dokonce se dal při šikovném pohybu prsty roztáhnout a přiblížit, ale když to Fulla udělala a dostala se až k oblasti hlavy, nebylo možné v ní přehlédnout velké množství podivných černých skvrn hyzdících dokonale zářící siluetu.

„Vidíte tohle?“ obrátila se přímo k Lokimu a ten vyděšeně přikývl.

„Ovšem.“

„Víte, co to je?“

„Ehm, ani ne…“ Stejně jako jeho nevlastní sestra, která ho už zase držela za ruku, netušil, co by to mohlo být, ale možná to tak bylo lepší…

„To jsou krvácivá ložiska a jizvy po nich!“ prohlásila totiž Fulla chladně, a zatímco Aldrif tlumeně vykřikla, on nemohl uvěřit, že to myslí vážně…

„Cože?!“

„Slyšel jste! Všechna tahle místa,“ znovu ukázala na černé skvrny, kterých před nimi zlověstně problikávalo několik desítek, „jsou rány ve vašem mozku, které jste si způsobil nadměrným užíváním magie. Je to popsané ve většině knih, které se zabývají mentálním hrátkami, a je to velmi nebezpečné.“

„Jak… moc?“ vydechl Loki s očima přilepenýma k rámečku a vůbec nemohl uvěřit, že to, co mu Fulla říká, je pravda. To přeci… nemohlo být skutečné! Jenže…

„Jak jste sám před chvílí zažil, tak v určitých situacích i smrtelně! Každopádně, ve vašem případě to svědčí hlavně o tom, že ty migrény, na které jste si stěžoval, vůbec nebyly migrénami, ale důsledkem opakovaného krvácení do mozku, které jste si sám přivodil! A od něj se pak odvíjely i všechny ostatní potíže. Nevolnost a nechutenství byly známkou selhávání organismu, a já i Idunn jsme se mýlily, když jsme si myslely, že vám nefunguje regenerace. Fungovala na plný výkon, jen měla dost práce s hojením vaší mozkové tkáně a na sečné zranění z boje už jí prostě nezbývaly síly! Proto ta infekce, horečka a bezvědomí. Na váš organismus toho už zkrátka bylo moc a v první řadě se snažil vyrovnat s tím, co vás ohrožovalo na životě!“ uzavřela ponuře a logicky čekala, že k tomu on nebo Aldrif něco řeknou, ale byli tak v šoku, že ze sebe nedostali vůbec nic.

Jen Aldrif znovu vstoupily do očí slzy a krvácení z nosu, kterého byla u svého nevlastního bratra před pár hodinami svědkem, už jí začínalo dávat smysl. Představa, že celou to dobu krvácel do mozku… Pane bože! Tak proto se tehdy složil, když ji učil zacházet s magií! Proto byl neustále bledý a vyčerpaný! Jeho tělo prostě nemělo šanci se vyléčit, protože mu každou minutou, kterou manipuloval se svými iluzemi, uštědřoval další nemilosrdnou ránu.

„Ach, miláčku…,“ zašeptala plačtivě, ale jeho momentálně zajímala jen jedna jediná věc, na které závisela jeho i její budoucnost…

„Dá… se to léčit?“ vypravil ze sebe trhaně, ale bohužel… odpověď, kterou dostal, zhasila veškerou naději, která ještě poblikávala v jeho srdci.

„Léčit?“ opakovala Fulla nevěřícně a zatvářila se, jako by se ptal na něco zcela zcestného. „Ne, nedá se to léčit, musíte dovolit svému tělu, aby si s tím poradilo samo. A pokud vím, existuje jen jeden způsob, jak toho docílit… Přestat s okamžitou platností využívat své mentální schopnosti. A to minimálně po dobu několika měsíců. A i pak bych vám neodporučovala nic jiného, než občasnou drobnou iluzi, protože je jasné, že vaše mysl už bude navždy citlivá na cokoliv spojeného s kouzly a psychickou manipulací!“

„Ale to… to nejde! Já nemůžu přestat používat magii! Musím na sebe brát Odinovu podobu!“ vyděsil se upřímně, ale neměla s ním žádné slitování a bez zaváhání mu zasadila poslední ránu, která se dala chápat jako definitivní tečka za jeho kralováním!

„Pak přemýšlejte o epitafu, mladíku, protože pokud nepřestanete své tělo ničit, zbývá vám maximálně několik týdnů života! A věřte mi… než váš čas vyprší, bude to hodně bolet!“ 

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (37. kapitola):