OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (38. kapitola)

28.08.2015 (15:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 694×

Aldrif se těsně nad ránem jako poslední rozloučila s Idunn (Fulla s Nannou odešly již před dobrou půl hodinou, aby se doma alespoň trochu prospaly), a zatímco jí matka její komorné na prahu královských komnat slibovala, že se staví nejpozději v poledne, aby Lokiho zkontrolovala a ujistila se, že se jeho stav nezhoršuje, nemohla se dočkat, až konečně odejde a ona bude moci být se svým nevlastním bratrem sama.

Sice byla Idunn za její netypicky vstřícné chování vděčná, ale hned jak za ní pečlivě zajistila dveře, s povzdechem se vrátila zpět do ložnice, kde našla Lokiho v přesně té samé pozici, jako když před chvílí odcházela.

Seděl na matraci, zády se opíral o pelest a apaticky zíral před sebe, jako by se snažil z pomačkaných lůžkovin vyčíst něco, co by ho dokázalo dostat z deprese. Nic takového tam však bohužel vepsáno nebylo a šance, že se dokáže vzpamatovat sám, byla jen velmi nízká… Jedinou šancí, jak mu zlepšit náladu, zůstávala jeho nevlastní sestra, která se nyní s povzdechem usadila na okraj postele a jemně ho vzala za ruku.

„Miláčku?“ oslovila ho něžně, aby ho upozornila na svou přítomnost, které si nejspíš vůbec nevšiml, ale ani se na ni nepodíval. Jako by jeho život s Fulliným odhalením jeho nezáviděníhodného stavu zcela ztratil smysl a propadl se do neproniknutelné temnoty, což Aldrif upřímně děsilo. Už ho zažila vzteklého, rozzlobeného i nepříčetného… ale skleslého do takové míry, že by vůbec nekomunikoval… to opravdu ne! To byla novinka. „No tak, nesmíš si to tak brát,“ pokračovala chlácholivě, ačkoliv ani ona sama netušila, jaká budoucnost je s touhle prognózou čeká a jak nejideálněji vybruslit z nastalé nezáviděníhodné situace, ale po tom všem, co v uplynulých hodinách prožila… už jí nic nepřipadalo nepřekonatelné!

Loki to však zdaleka neviděl tak optimisticky. Všechno, v co věřil… všechno, po čem toužil a co si myslel, že se mu během jeho vlády podařilo vybudovat… bylo pryč! V jediné minutě ztratil vše, o co usiloval, a jediné, co ho čekalo, byl potupný život na útěku, kterému se doposud tak zoufale bránil. Buď to, nebo… smrt! Pomalá, nemilosrdná a mučivá, jakou mu Fulla před pár minutami i bez použití svých jasnovideckých schopností velmi detailně vylíčila, a po níž ho s velkou pravděpodobností čekalo nekonečné utrpení v temnotách, kterému už neměl šanci nijak uniknout. Frigga sice říkala něco o tom, že by mohl své hrozné činy napravit, ale on si nedokázal představit, jak by to měl udělat, když bude nucen opustit asgardský trůn.

Jedině jako král a ochránce devíti říší směl svými správnými státnickými rozhodnutími a péčí o svůj lid přebít strašlivé zločiny, kterých se v minulosti dopustil, a jako pouhý uprchlík a psanec neměl sebemenší šanci se ze svých hříchů vykoupit. A vládnout dál bez Odinovy podoby v žádném případě nepřicházelo v úvahu (Asgarďané by ho po odhalení jeho pravé totožnosti rozcupovali na kousky nebo by uvědomili jeho bratra, a představa, že Thor zjistí, že je naživu a že ho nechal věřit, že kvůli němu položil život, pro něj znamenala zhmotněnou noční můru).

Bylo to prostě zcela beznadějné a on si bez iluzí mohl na trůn leda tak nechat zajít chuť! A nemohl mu pomoci vůbec nikdo, ani jeho nevlastní sestřička, která sice dokázala pomocí magie stvořit Odinovu podobu a oklamat s ní stáže, ale nebylo příliš reálné, že by to zvládla znovu (a natolik přesvědčivě, aby mu mohla asistovat při kralování). A i kdyby to náhodou dokázala, v žádném případě by jí nedovolil hazardovat se svým zdravím! Jak měl možnost pocítit na vlastní kůži, zneužívání mentálních schopností k celodenním iluzím bylo značně rizikovou záležitostí a on se jen v duchu modlil, aby Aldrif taková hloupost nenapadla (nemohl přeci riskovat, že dopadne jako on).

Měl prostě smůlu a navíc… to zdaleka nebyla jediná jeho starost! I kdyby totiž péči o svůj posmrtný život hodil dočasně za hlavu… Pořád tu ještě zbývala jeho osobní nechuť k opuštění jediného domova, který kdy poznal, a panický strach z toho, že pokud ztratí vše včetně zázemí, Aldrif ho nakonec opustí. A když ne dobrovolně, tak z donucení, protože si přeci nemohl vzít na svědomí další její utrpení a vyhnanství, kterého si už užila víc než dost.

Miloval ji a chtěl, aby byla šťastná! A hlavně si přál, aby něco v životě dokázala (když on v tomhle ohledu tak zoufale zklamal a nezmohl se na nic jiného, než na pověst zrádce a netvora). A to po boku někoho, kdo bude muset už navždy tajit svou totožnost a přežívat po všech koutech vesmíru (daleko od kohokoliv, kdo by ho mohl poznat)… nepřicházelo v úvahu! Pokud se mu vůbec podaří bez užívání magie uniknout z Asgardu, bude muset žít na okraji společnosti, v nepohodlí a bídě, a to si jeho nešťastná nevlastní sestřička vážně nezaslouží!

A dřív nebo později jí to samozřejmě dojde, i když nyní seděla po jeho boku, vstřícně svírala jeho dlaň a snažila se tvářit, jako by o nic nešlo. Dokonce… mu vzápětí vyznala lásku, což ho v kontextu jeho úvah ještě víc ranilo!

„Miluju tě,“ zašeptala ve snaze zahnat jeho splín, ale raději se k ní neobrátil. Nechtěl v jejích očích vidět špatně skrývané odsouzení…

„I když jsem k ničemu?“ povzdechl si utrápeně a cynismus, který se do těch slov pokusil vložit, vyšel zcela naprázdno. Nějak… už neměl sílu ani na něj! Aldrif se však nespokojeně zamračila a stiskla jeho ruku o něco pevněji.

„To už nikdy neříkej!“ vyčetla mu zoufale a její plačtivý hlas napovídal, že je sama na pokraji psychických sil. „Zvládneme to!“

„A jak?“ Nebyl si jistý, zda to myslí jako řečnickou otázku, nebo ne, a proto jí raději nedal prostor k odpovědi. „Jak to chceš zvládnout?“ Konečně se k ní obrátil a jeho zlomený pohled se setkal s jejíma blankytně modrýma očima, které mu připadaly ještě větší a krásnější než kdy jindy (dost možná proto, že už je měl brzy definitivně ztratit). „Můžu buď umřít, nebo utéct. A ani o jedno nestojím!“

„Ani já ne, ale pokud to jinak nejde, budeme to muset s tím útěkem risknout!“

„My?“

„Ovšem!“ Šokovalo ji, jak vůbec může pochybovat, že by mu nechtěla stát po boku v tak důležité životní situaci, ale myslel to trochu jinak.

„Nechci, abys se mnou živořila v nějakém zapadákově a musela se denně protloukat životem jako žebračka. Zasloužíš si něco lepšího!“

„Jasně jsem ti řekla, že s tebou budu žít kdekoliv, kde to bude nutné!“

„I v nějakém špinavém, nehostinném místě, kde se budeme moct stýkat jen s uprchlíky a vyvrženci? Kde budeme rádi, že nás někdo neokrade a nezavraždí? Kde budeme vděční, že budeme mít co jíst a kde spát?“ Zvolil zvláště krutá slova, aby jí hned na začátku dal jasně najevo, co si o takovém životu, který ho nyní čekal (a který už si kdysi, po pádu z Bifrostu, nakrátko vyzkoušel), myslí, ale nehnula ani brvou.

„Nejspíš jsi zapomněl, že i já jsem vyvrženec, a na místě, o kterém mluvíš, bych bez tvé pomoci skončila už dávno! Vlastně už jsem ho okusila, a víš co? Nebylo to zase tak nesnesitelné, protože nejsem žádná křehká palácová květinka, které nedokáže tam venku přežít. Agiel mě vychoval tak, abych se o sebe dokázala postarat za všech okolností, a s tebou… mi bude ke štěstí chybět dost málo, to mi věř.“ Dala si záležet, aby na ní nepoznal, jak moc se takové budoucnosti děsí a jak strašlivě lituje, že bude muset opustit Asgard, ale pro něj by byla ochotná udělat cokoliv. Klidně i zabíjet, nebo do konce života bojovat o krk v těch nejstrašnějších a nejnebezpečnějších koutech všech známých galaxií.

A Loki… neměl sílu se s ní hádat. Její slova ho sice zahřála u srdce, ale jeho názor ani v nejmenším nezměnila. Jenže... pokud nechtěl hned teď vyprovokovat hádku, na kterou vážně neměl energii, a zbytečně si kazit dost možná poslední chvíle, které směl po jejím boku strávit, raději změnil téma.

„Co je to?“ ukázal na lahvičku, kterou stále svírala v ruce, a ona neochotně přistoupila na jeho hru. Sice by raději pořádně probrala téma, které nakousli, ale… měli na to ještě pár hodin, a to bylo času víc než dost.

„Léky od Idunn, prý by ti měly pomoct se rychleji zotavit.“

„Myslel jsem, že to, co mi je, se léčit nedá,“ zopakoval Fullina krutá slova, ale záhy se ukázalo, že to nebyla tak docela pravda.

„Ne, ale podle Idunn by tohle mohlo celý hojivý proces urychlit. Je to něco na povzbuzení regenerace. Dřív ti to nedávala, protože si nebyla jistá, proč tvoje imunita stávkuje, a bála se, aby něco nepokazila, ale teď už je jasné, že tvé tělo nějakou vzpruhu ocení.“ Postavila lahvičku na noční stolek a pokusila se usmát. „Ale víc než tři tabletky denně si prý brát nemáš.“ Zjevně narážela na jeho předávkování, ale on už neviděl smysl v tom brát si nadměrnou dávku. Stejně mu ty léky nemohly skutečně pomoct. Bez magie… byl zcela ztracen (a žádné tabletky ho z toho nemohly dostat)! Nahlas však nic takového neřekl a dokonce se snažil předstírat vděk.

„Díky.“ Sáhl po lahvičce, a aby se neřeklo, vyklepl si z ní na dlaň podlouhlou lesklou tabletku, kterou rychle polkl. Nechutnalo to vůbec nijak a ani to s ním nic neudělalo (nebo alespoň nic nepozoroval), ale Adrif ho za to odměnila něžným úsměvem.

„Určitě ti to pomůže.“

„Hm…“

„Musíš tomu věřit!“ naléhala zoufale, ale nějak se mu to přetvařování nedařilo.

„Já se snažím, Aldrif. Vážně, ale… Vůbec netuším, co teď budu dělat! Musím… musím se nad tím zamyslet a bojím se, že… že…“ Raději nechal větu nedokončenou a po chvilce váhání se rozhodl požádat ji o něco, co by momentálně vážně ocenil (sice si nebyl přesně jistý proč, ale jeho instinkt mu našeptával, že by měl přesně tohle udělat). „Aldif?“

„Hm? Copak?“

„Mohla… bys mě, prosím, nechat chvíli o samotě?“ Dal si záležet, aby to nevyznělo jako odmítnutí, ale přesto se celá zachvěla a její oči se rozšířily hrůzou.

„Ty… mě tu nechceš?!“

„Ovšemže chci, miláčku. To není o tobě, ale o mně. Prostě… potřebuju přemýšlet a zkusit sestavit nějaký plán. Prosím. Jen chvíli.“ Díval se na ni tak prosebně, že mu prostě nedokázala říct „ne“, a přestože se jí ho nechtělo nechávat samotného (a už vůbec se jí nelíbilo, že si na to vzpomněl tak najednou a bez varování), po krátkém vnitřním boji nepatrně přikývla.

„Dobře, půjdu na chvilku k sobě, ale za hodinku se vrátím. A ty tu nebudeš vyvádět žádné hlouposti a budeš odpočívat, platí?“

„Samozřejmě. Jen prostě potřebuju být chvíli sám. Bylo… toho na mě nějak moc.“ Vděčně jí políbil hřbet ruky a mlčky sledoval, jak neochotně odchází do svých komnat (jako by to snad mělo být naposled, co ji vidí, ačkoliv jeho mysl stále ještě nedokázala vědomě říct, proč ho takové věci napadají).

Poznání mělo přijít až za notnou chvíli, ale ještě před tím ho čekaly dlouhé minuty plné marné snahy odpoutat se v duchu od tragických úvah. Tak moc si přál splnit její přání a prostě si jen tak v klidu odpočinout, dokud měl šanci, ale bohužel… nemohl plýtvat svým drahocenným časem. Bylo třeba se vážně zamyslet nad svou budoucností a nad možnostmi, která měl, ale… čím déle přemýšlel o tom, co ho čeká, tím to bylo horší! Jako bludný kruh, ze kterého není úniku.

Neustále se mu v hlavě honily ty samé myšlenky a jeho snaha najít nějaké východisko, které by ho nepřipravilo o vše, na čem mu záleželo, bohužel vycházela naprázdno. Ať se snažil sebevíc, vždy došel k tomu stejnému závěru, že ho čeká buď pomalá, nepříjemná smrt tady na Asgardu ve společnosti své milované (která bude nucena se o něj starat a dívat se na to, jak umírá), nebo osamělý útěk bůhví kam, přičemž nebude prchat jen ze svého domova, ale i od ženy, kterou miluje (po tom, co mu právě předvedla, bylo totiž silně nepravděpodobné, že by se mu podařilo ji přesvědčit, aby ho dobrovolně nechala jít, a zbývala tak jedině možnost tajného odchodu). Obojí stálo za nic a obojí by v první řadě ublížilo právě Aldrif, ale on nakonec došel k závěru, že to druhé bude vůči ní přeci jen milosrdnější…

Dost možná tím v jediné vteřině popřel vše, o čem polemizoval, když se rozhodoval, zda jí tu její soukromou akci s Odinem odpustí, nebo ne, ale jeho city a touha zůstat po jejím boku až do konce života holt musely jít stranou. Situace se radikálně změnila a on… za žádnou cenu nechtěl, aby byla znovu svědkem toho, jak bídně přijde o život (už dvakrát od toho nebyl daleko a ona ho při tom vždy držela v náručí a byla z toho, chudinka, úplně na dně), a rozhodně jí nechtěl zkazit zbytek života! To ho radši zkazí sobě!

Představa, že od ní odejde a už ji nikdy nespatří, sice bolela jako čert, ale bohužel… Někdo jako on si holt lásku nezasloužil a bylo naivní myslet si, že by na ni měl nárok! Věděl to celou tu dobu (a až donedávna mu to nevadilo) a teď si za to aktuální utrpení, které prožíval, mohl sám. Kdyby se do Aldrif nezamiloval, nemusel by teď nic z toho řešit! Ale… také by přišel o ty kratičké okamžiky něhy a pravého nefalšovaného štěstí, které mu převrátily život vzhůru nohama (a které za to rozhodně stály).

Teď… se však chystal převrátit život jí, což bylo na jednu stranu kruté a zbabělé (a on se jen horko těžko smiřoval s tím, že bude nucen odejít bez rozloučení a zlomit své lásce srdce), ale na tu druhou to tak bylo pro ni lepší a bezpečnější. A jednou… za hodně dlouhou dobu… až ho za to přestane proklínat a nenávidět, možná ocení, nebo alespoň pochopí, proč se zachoval tak, jak se zachoval. Do té doby bude ovšem pro všechny zúčastněné lepší, když ji opustí a nechá tady na Asgardu, kde jí pod ochranou Fulliny rodiny (která se o ni jistě ráda a ochotně postará) nebude hrozit žádné nebezpečí. A… čím dřív k tomu dojde, tím líp!

Napadlo ho to tak přirozeně, jako by na to skutečně podvědomě myslel už od chvíle, kdy ji žádal, aby ho nechala o samotě, a přestože v první vteřině se okamžitého odchodu upřímně zalekl, vzápětí musel uznat, že to tak bude asi nejsnazší. Pro něj i pro ni! Čím déle bude svůj pobyt zde na Asgardu protahovat, tím těžší a bolestivější bude odejít, a jelikož to i tak vnímal jako něco téměř nesnesitelného, rád se dalšímu protahování agonie vyhne!

Radikální řez mu nemohl pomoci se s tím vším snáze vyrovnat, ale mohl zajistit, že si to při dalším setkání s Aldrif celé nerozmyslí, a i to se cenilo. Stačilo jen vstát z postele, obléct se a zamyslet se nad tím, co si s sebou vezme, a tak… to vzápětí také provedl (i když se mu během toho nepřestávala nepříjemně točit hlava a jeho tělo zoufale toužilo po zaslouženém odpočinku). Na další polehávání prostě nebyl čas. Musel se co nejrychleji připravit na cestu a sbalit vše potřebné…

A ačkoliv toho nemohlo být moc, alespoň něco málo si ze svého domova odnést toužil… Měl na to koneckonců zhruba hodinku času, a to bylo víc než dost na shromáždění těch několika osobních věcí, které tu v Odinových komnatách měl! A také… by to mělo být dost času na to, aby stihl napsat pár řádků instrukcí, které měly po jeho odchodu zajistit bezpečí jak Aldrif, tak Fulle a její rodině. Byla to taková jeho tajná pojistka, kterou si celou tu dobu, co tajně stál v čele Asgardu, držel v záloze pro případ, že by musel urychleně uprchnout, a nyní se perfektně hodila.

Původně měla sloužit hlavně k tomu, aby se nikdo na Asgardu nedozvěděl, že není skutečně mrtvý, a nezačal ho pronásledovat, ale nyní šlo hlavně o to, jak vysekat Aldrif z postu Odinovy milenky a jak jí zajistit bezpečí, v němž by zcela jistě nebyla, kdyby Odin zničehonic zmizel z povrchu zemského (celý palác věděl, že byla poslední, s kým trávil čas).

A jelikož se díky tomu incidentu ve vězení mohl alespoň zčásti spolehnout, že jeho sestřička už svého otce neodpraví hned, jak k tomu dostane příležitost, nebál se ji v oněch instrukcích požádat, aby počkala, až přestanou vojáci slídit v žaláři, vzala jeho vstupní kartu, kterou jí i s kódem deaktivujícím bezpečnostní systém, jemuž posledně padla za oběť, nechá po ruce a přestěhovala spícího Odina z jeho cely sem do ložnice, kde ho měla zanechat a počkat, až ho tu někdo objeví (což jistě nebude trvat dlouho).

Fulla jistě znala triky, které zajistí, aby se právoplatný vládce Asgardu (kterého sama nenáviděla a rozhodně nechtěla, aby se vrátil na trůn) jen tak neprobudil, a celá říše se tudíž bude domnívat, že upadl do spánku bohů až nyní a bez cizího přičinění. A pak… nejspíš kontaktují Thora, aby se vrátil a usedl na trůn (což, navzdory svému názoru na jeho vladařské schopnosti, bral jako tu lepší variantu), a ten buď konečně opustí Midgard a přijme svůj osud (a Aldrif se tak splní přání a konečně pozná svého biologického bratra, se kterým věřil, že by si možná i mohli rozumět), nebo to opět odmítne a Asgard si bude muset najít jiného krále.

Místokrál a jeho rodina, kteří byli v následnické linii hned za tou Odinovou, se toho jistě zhostí velmi ochotně, a ačkoliv ho taková budoucnost jeho domova trápila (a to nejen kvůli jeho egu, ale i kvůli asgardskému lidu, který si podle jeho mínění zasloužil lepšího panovníka, než byl ten neschopný packal, jemuž byl nucen svěřit vládu, když nebyl schopen sám panovat), nedalo se s tím nic dělat. Jiný následník trůnu neexistoval. Ledaže…

Ta bláznivá myšlenka mu bleskla hlavou téměř mimochodem, jako by se jí jeho vlastní racionální já spíše vysmívalo, ale on… se jí bůhví proč chytil a podržel si ji v hlavě tak dlouho, aby se nad ní mohl doopravdy zamyslet. Bylo to… šílené a jen těžko proveditelné a nebylo divu, že ho to nenapadlo dřív (tohle vážně nebylo řešení, které by hledal), ale na druhou stranu…

Ztuhl v polovině kroku a ruka, kterou už už sahal po pergamenu, na nějž se chystal zaznamenat potřebné instrukce, mu šokovaně klesla. Páni… ono by to nakonec při bližším pohledu možná nemuselo být tak zlé! Naopak… dost možná to byla naděje, po které celou tu dobu marně pátral a která mu mohla zachránit život i zdravý rozum!

Každičká buňka jeho těla na něj sice křičela, že je to ten nejhorší nápad v tragické historii špatných nápadů a že to bude nesmírně složité, zdlouhavé a nebezpečné (o nejistém výsledku, který mohl zničit nejen jeho, ale i dívku, kterou miloval, nemluvě), ale… pouhá představa, že kdyby to nakonec vyšlo, nemusel by opustit ani svou lásku, ani domov, a ještě by udělal správnou věc (což by také nebylo na škodu), zněla jeho uším jako ta nejsladší melodie! Mohl by… nakonec doopravdy odčinit všechna ta zvěrstva, kterých se dopustil, a mohl by poprvé v životě udělat pro svou říši něco správného, co by korespondovalo se zákonem! Mohl by...

Ach bože! No ovšem! Vždyť… přesně o tom, o čem teď tak překotně a zmateně uvažoval, přeci mluvila Frigga! V tom jeho… mimotělním zážitku, nebo co to bylo! Byla to jen kratičká zmínka, kterou v jeho vzpomínkách až doposud přebíjely hrůzy, jež následovaly, ale… určitě se nemýlil! Jeho nevlastní matka přeci jasně řekla, že by měl vrátit Asgard do rukou právoplatného dědice, a on tehdy myslel, že mluví o Thorovi, a myslel si to celou dobu, jenže… se mýlil! Jeho nevlastní bratr totiž nebyl následníkem trůnu! Teď už ne!

Nyní toto privilegium spojené s obří zodpovědností a velmi nebezpečným postavením náleželo někomu jinému. Jisté… křehké, modrooké rusovlásce, která až doposud vůbec neprojevila zájem o trůn (nejspíš nějaký geneticky podmíněný rys, který podědili oba biologičtí potomci jeho nevlastních rodičů a jen jemu se, k jeho velké škodě, velkým obloukem vyhnul). To ona byla ta pravá... Dívka, kterou… miloval tak bláznivě, že ho až doposud nenapadlo o ní přemýšlet jako o své konkurentce!

Jen zpočátku jejich známosti ho tahle možnost strašila ve snech, ale postupem času, když Aldrif blíže poznal a pochopil, jak uvažuje, ji zcela vytěsnil, a až teď… si bolestně uvědomil, jak obrovskou chybu málem udělal! Chybělo jen velmi málo a mohl Asgard připravit o právoplatného vládce (už zase a tentokrát vážně zcela omylem)!

Kdyby skutečně odešel, Aldrif by se nejspíš stáhla do sebe a do konce života by živořila někde na okraji asgardské společnosti (dost možná by odešla i z paláce), a přitom… její právoplatné místo bylo až úplně nahoře! Na zářivém asgardském trůnu, který už tak dlouho čekal, až na něj usedne právoplatný dědic, a nyní… se mohl konečně dočkat! Stačilo sestřičku jen nepatrně popostrčit (no, možná víc než to) a vysvětlit jí, že je to jejich poslední naděje, a pak… mohl ve všech devíti říších konečně zavládnout klid, mír a především řád, protože v jejich čele už nebude stát starý nevrlý muž, který ztratil svůj někdejší legendární lesk (a nebyl schopen se postarat ani o vlastní rodinu), ani podvodník, jež se trůnu zmocnil neprávem… 

Bude jim vládnout překrásná, milá a inteligentní žena, která se k tomuto účelu narodila a o které už kdysi dávno, při jejich první procházce po tržišti, věděl, že by se na to místo dokonale hodila. Bylo jí jen třeba pomoci a dát jí pár královských lekcí, kterých se jí kvůli Odinově necitelnosti nikdy nedostalo, a on... byl ochotný jí stát po boku a trpělivě ji vést tam, kde by tápala.

Od někoho tak sebestředného a domýšlivého, jako byl on, to sice znělo dost zvláštně, ale on… byl přesvědčený, že to dokáže! Vždyť ji miloval! Udělal by pro ni cokoliv a obětoval by i svůj život, aby byla v bezpečí (což by na trůnu zcela jistě byla, protože nepochyboval o tom, že by si ji Asgarďané jako svou princeznu a později královnu zamilovali podobně jako její matku). A hlavně… by se skrze ni konečně mohl dostat k vládě bez jakýchkoliv podvodů a lstí, které by ničily jeho už tak dost tragickou pověst (a hlavně duši, jež měla být po smrti souzena)!

Možná by nebyl králem, ale mohl by být… životním partnerem královny! A to neznělo zase tak špatně… Nebylo to zdaleka tak prestižní postavení, o jaké celý život usiloval, a jeho pyšná, samolibá stránka se s ním odmítala smířit a našeptával mu, aby se neopovažoval o něčem takovém vážně uvažovat, ale jeho nově objevené citlivé, rozumnější já to vidělo jinak! Jeho láska k Aldrif byla… mnohem důležitější než cokoliv jiného, včetně trůnu, po němž od dětství toužil (a to bylo od někoho jako on to nejvyšší možné ocenění, kterému by jistě nikdo nevěřil, kdyby ho vyslovil nahlas)!

Sice by se o tom, že jsou pár, nikdy nikdo nesměl dozvědět a on by byl v případě, že by Aldrif nastoupila na trůn, odsouzen k životu ve stínu a v utajení (tak jako ona, když sem přišla), ale… všechno bylo lepší než vyhnanství a ztráta domova i milované bytosti! I kdyby měl celý zbytek života strávit ukrytý v útrobách paláce (což by pro jeho hrdost bylo jistě velmi náročné) a ven vycházet jen za tmy… mohl by dál ovlivňovat dění v zemi a žít s Aldrif tak, jak si oba přáli!

Co víc by po tom všem, co spáchal, mohl od života chtít? Nebylo to stokrát lepší, než vyhlídky na osamělý život někde v daleké galaxii? Po jejím boku by mohl být šťastný, a co víc, mohla by být šťastná i ona, i celá jejich země a dalších devět světů a také… jejich matka (o bratrovi, jež by se konečně zbavil povinnosti, již musel víc jak před rokem potupně odmítnout, nemluvě), která je zcela určitě sledovala a na jejíž podobiznu teď nevědomky zíral, zatímco mu v hlavě vířily stovky myšlenek.

Ano, bude to riskantní, a ano, bude to chtít do detailů promyslet a pořádně naplánovat a také… to z jeho strany bude vyžadovat další fyzické vypětí, ale Fulla přeci říkala, že mu ještě zbývá pár týdnů (a s těmi léky, které mu dala její dcera, možná i víc), a když zatne zuby… dokáže to! Zvládl to tolik měsíců, pár týdnů ho přeci nevyřídí až k smrti! Fulla netuší, jak paličatý a odhodlaný dokáže být, když mu o něco jde, a tenhle nápad, jakkoliv šílený… byl něco, za co byl ochotný bojovat!

Kvůli sobě, své sestře i svému království, protože Asgard BYL jeho! Za tu dobu, co mu vládl, k němu přilnul víc než během toho uplynulého tisíciletí, kdy ho jen obýval, a nemínil SVOU zem nechat napospas nějakým neumětelům jen proto, aby si zachránil vlastní kůži! Nebyl žádný zbabělec (i když si to o něm mnozí mysleli) a jeho odhodlání rostlo s každou uplynulou minutou.

Žádný útěk se konat nebude! Nezlomí srdce sobě ani Aldrif! Proč také, když existovala možnost číslo tři?! I kdyby měli selhat… i kdyby měl vypustit duši při snaze vydržet ještě těch pár týdnů nutných k realizaci jeho rodícího se plánu, zvládne to! Na opuštění potápějící se lodi bylo ještě času dost! Zvlášť když jeho pomyslná loď ve skutečnosti jen mírně zakolísala a nabrala trochu vody, ale k potopení měla ještě hodně daleko! Stačilo vyměnit kapitána a přesvědčit ho, že má na to velet celému tomuhle cirkusu (což bude nakonec nejspíš to nejtěžší). Ale Aldrif to pro něj určitě udělá. A pokud ne… nějak ji k tomu přiměje! Sice nevěděl jak, ale… ono to nějak půjde!

Rozhodl se tak rychle, že to vzhledem ke složitosti a komplexnosti jeho úvah bylo až překvapivé, ale i tak měl co dělat, aby stihl těch pár věcí, které ve jménu okamžitého odchodu roztržitě nashromáždil, vrátit na místo a vklouznout zpátky do postele. Aldrif ho totiž nevydržela nechat o samotě ani čtyřicet minut, natož hodinu, jak slíbila, a sotva dolehl na polštář, zaslechl její spěšné kroky na chodbě a vzápětí i vrznutí vchodových dveří, které ho nečekaně silně zahřálo na duši.

A když pak obezřetně nakoukla do dveří, srdce mu poskočilo radostí! Tak rád zase viděl její pohlednou tvář a kouzelné, blankytně modré oči! Byla pryč jen pár desítek minut a už mu nesnesitelně chyběla, a při představě, že už tu v téhle chvíli vůbec nemusel být a ona mohla zůstat vyděšeně zírat na prázdné lůžko, ho zaplavil pocit nebetyčné úlevy a nefalšovaného štěstí.

Už zase ji málem ztratil, a co hůř, málem se k tomu sám dobrovolně rozhodl, a to ho tížilo natolik, že už se nemohl dočkat, až ji bude moci znovu sevřít v náručí a všechno to, o čem se díky bohu nikdy neměla dozvědět, napravit.

A dočkal se prakticky okamžitě, protože si samozřejmě všimla, že je vzhůru, hbitě se svezla na okraj lůžka a ovinula mu paže kolem krku.

„Odpočinul sis?“

„Trochu.“

„Vypadáš líp.“ Nemohla si nevšimnout, že ta podivná apatie, která ji děsila do morku kostí, je ta tam (a s ní zmizel i zlověstný temný stín, jež se mu usadil v očích, když mu Fulla sdělila, jak na tom je), a rozhodla se ho povzbudit ještě jednou věcí, na kterou v návalu uplynulých událostí úplně zapomněla. „Něco pro tebe mám,“ sáhla do pečlivě ukryté vnitřní kapsičky svých šatů a nepřestávala se na něj něžně usmívat. „Napadl mě, že bys… ho třeba mohl chtít zpátky,“ dodala láskyplně a rozevřela dlaň, v níž svírala lapisový přívěsek, který jí během hádky tak neurvale vrátil.

„Samozřejmě, že ho chci zpátky. Pokud… ještě stojíš o to mi ho dát,“ zamumlal, snažíc se vší silou nemyslet na to, že málem odešel bez jediné věci, která mu ji mohla nadosmrti připomínat, a když přikývla, ochotně jí dovolil, aby mu ho znovu zavěsila na krk. Nevážil prakticky nic, ale jeho tíha mu přesto připadala hmatatelná a hlavně… příjemná! Jako by bez něj nebyl tak docela sám sebou a jeho energie mu bolestně scházela!

„Díky.“

„Nemáš zač.“ Korunovala celé předání letmým polibkem, ale pak už nevydržela déle váhat a nebýt v obraze.

Už od okamžiku, kdy se vrátila do jeho ložnice, toužila vědět, co stálo za zjevnou změnou jeho nálady, a proto se nyní zhluboka nadechla a s pažemi volně položenými na jeho ramenou mu pátravě pohlédla do očí.

„Tak co, vymyslel jsi nějaký ten plán, jak jsi říkal?“ Napůl očekávala, že se začne vykrucovat, ale kupodivu…

„Ano, vymyslel,“ prohlásil téměř hrdě a její povytažené obočí ho přimělo pokračovat. Sice… šlo o dost komplikovanou záležitost a on si nebyl jistý, jak přesně by měl začít, ale… nejlepší se mu momentálně jevilo nechodit kolem horké kaše a vybalit na ni svůj kontroverzní nápad přímo. Možná ji tím šokuje, ale… alespoň to bude mít rychle za sebou. „Už vím, co udělám.“

„Co?“

„Vzdám se koruny ve prospěch právoplatného následníka trůnu,“ řekl to, jako by vůbec o nic nešlo (jako by prostě jen konstatoval, že je dnes venku docela pěkně), a Aldrif nemohla uvěřit vlastním uším. Co že to Loki Laufeyson právě řekl?

Po tom všem, co byl schopný obětovat, aby se dostal na trůn… Po tom, co celý život toužil stát se králem a zradil kvůli tomu i svou adoptivní rodinu… Ne, nemohla uvěřit, že to prostě jen tak vzdává! Celou tu dobu, kterou strávila ve svých komnatách, kde nervózně přecházela sem a tam a chystala si tento rozhovor, v duchu očekávala dlouhý a tuhý boj, který s ním bude muset svést, aby ho přesvědčila, že odchod je pro ně jedinou možností a že nemá smysl riskovat život kvůli udržení koruny, ale… zdálo se, že nic z toho nebude nutné! Dokonce… měla dojem, že to bere s až obdivuhodným klidem, a to se jí nechtělo líbit! Znala Lokiho dostatečně na to, aby nedokázala tohle jeho lakonické rozhodnutí pochopit…

„To myslíš vážně?!“

„Ano.“

„Opravdu?!“ Marně hledala v jeho tváři stopy po nějakých intrikách či lžích, ale nacházela jen upřímnost a odhodlanost, kterým tak docela nerozuměla. Vypadal jako někdo, kdo se chystá k jakémusi osudovému rozhodnutí, ale… přitom to, co říkal, napovídala, že už ho dávno učinil. A to, co pronesl vzápětí, její zmatek jen přiživilo…

„Nemám na výběr, miláčku. Pokud už nikdy nebudu schopný ve větším měřítku používat magii, nemohu si dál uzurpovat Odinův trůn. Asgarďané by na něm nesnesli někoho, jako jsem já, bez ohledu na to, co jsem pro ně za ten víc než rok vlády vykonal a čeho jsem dosáhl. Jsou příliš… úzkoprsí, než aby mu dovedli prominout mé minulé zločiny, a popravdě řečeno se jim ani nedivím. Mám na svědomí hrozné věci, kterých upřímně lituju a které se budu v budoucnu ze všech sil snažit napravit, a nejsem tudíž vhodným kandidátem na trůn. Myslel jsem si, že jsem, a věřil jsem tomu tak moc, že jsem byl ochotný tomu snu obětovat úplně všechno, ale už to stačilo! Svůj život s lásku k tobě mu neobětuju, a proto jsem se rozhodl přenechat vládu právoplatnému dědici,“ uzavřel svůj monolog zcela neochvějným hlasem, který jí na jednu stranu imponoval, ale na tu druhou… si nebyla jistá, co si o něm mám myslet!

Slyšet z jeho úst, že je pro něj vztah s ní důležitější než trůn, bylo samo o sobě malým zázrakem, a teď ještě jeho podezřelý klid ohledně předání vlády… To nebylo samo sebou!

„Takže… tím chceš říct, že ti nevadí, že bude povolán náš bratr, aby zaujal Odinovo místo? Nemáš problém s tím, že Asgard… dostane nového krále?“ zamumlala nedůvěřivě, ale nic… absolutně nic by ji nemohlo vyvést z míry víc než to, co vzápětí vypustil z úst!

„Thor s tím nemá nic společného, ale jinak… máš skoro pravdu. Nebude mi vadit, když někdo povolaný zaujme Odinovo místo,“ zašeptal až překvapivě podmanivým hlasem, a než se nadála, vysekl jí škádlivou poklonu a něžně jí políbil ruku. „Protože Asgard nedostane nového krále. Dostane… novou královnu!“

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (38. kapitola):