OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (4. kapitola)

03.06.2015 (10:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 741×

„Ehm, co že jsi řekl?“ vypadlo z Aldrif po chvilce ohromeného ticha, a když jí její věznitel ochotně zopakoval své jméno, měla co dělat, aby nevyjekla překvapením. Dokonce si musela dát volnou dlaň před ústa a trvalo notnou chvíli, než se vzpamatovala natolik, aby byla schopná znovu promluvit. Čekala asi vážně absolutně cokoliv, ale tohle… Tohle opravdu ne!

„To jako vážně? TEN Loki?“ hlasitě zdůraznila příslušné zájmeno, aby mu bylo ihned jasné, že moc dobře ví, kdo je Loki a jaký vztah má k Asgardu a Odinovi, a jeho samolibý úsměv, kterým ji vzápětí oblažil, ji ještě víc zmátl.

„Podle tvého zaraženého výrazu bych řekl, že ano. Přesně TEN!“ podotkl uštěpačně a tvářil se u toho tak nadřazeně, že nemohlo být pochyb, že tohle není žádný vtip, ani pokus o promyšlený podvod. Ať už to byla pravda, nebo ne, ten černovlasý, nenápadně vyhlížející mladík, kterého doposud považovala za některého z mnoha anonymních Odinových nepřátel, kterých měl Všeotec po celém vesmíru stovky, to myslel zcela vážně! A jí nezbývalo nic jiného, než se k tomu nějak postavit. Jenže… Jak?

Hlavou jí vířily desítky nesouvislých myšlenek a jediné, co ze sebe v příštích minutách dokázala vypravit, bylo: „To přeci… Není možné!" Znělo to, vzhledem k jeho nenucenému vystupování, s jakým si vychutnával její šok, možná trochu hloupě, ale přesně tak to celé cítila, a smířit se s pravdou, pro ni nebylo vůbec snadné. Přijmout jako fakt to, že před ní sedí osoba, která nejen, že měla být už celé měsíce po smrti (jak ji detailně informovali její „přátelé“), ale především reprezentovala plnohodnotného, živoucího člena asgardské královské rodiny (JEJÍ rodiny), jí připadalo téměř nemožné!

Když se sem chystala, ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že se tu setká ještě s někým jiným než se svým otcem, ale tenhle namyšlený egoista, se kterým vedla tak dlouhou debatu, teď tvrdil pravý opak a vydával se za… za… Ach bože, za jejího nevlastního bratra! To přeci ne! To nemohla být pravda!

„Ne…“ vypadlo z ní omámeně, když došla ve svých zmatených úvahách až sem a připadalo jí, jako by se s ní celý svět neočekávaně zhoupl a snažil se jí za každou cenu připravit o pevnou půdu pod nohama. Byla připravená vypořádat se s Odinem, ale s nikým dalším, kdo by k ní měl nějaký užší vztah, už ne! Její matka měla být mrtvá a její mladší bratr momentálně žil daleko odsud, v úplně jiném světě, a to byla situace, se kterou byla srozuměná. A místo toho… Ach bože! Tohle byla vážně komplikace, s níž nepočítala! „Nemůžeš být Loki. Nemůžeš přeci být… Odinův adoptivní syn? Ten, co způsobil ve všech devíti říších tolik chaosu? TENHLE Loki?“

Stále ještě podvědomě doufala, že jí tu bláznivou, frustrující a situaci-měnící domněnku sám vyvrátí (přesto, že někde hluboko uvnitř jí její instinkt krutě našeptával, že k tomu nedojde), ale to neměl v plánu.

„Ten a nikdo jiný,“ pronesl na její vkus až příliš hrdě (ona by se, na jeho místě a po tom všem, co měl za sebou, rozhodně tvářila pokorněji) a definitivně jí tím potvrdil, že je o své pravdě skálopevně přesvědčen. Proč by se jinak vydával za někoho, kdo měl za sebou tak neradostnou minulost plnou pohrom a katastrof (padajících jen a pouze na jeho hlavu), a o kom navíc každý věděl, že je po smrti? To nedávalo smysl, a ačkoliv jí její věznitel pekelně lezl na nervy, rozhodně nepůsobil jako duševně chorý člověk. Takže tím pádem… Když to vzala kolem a kolem… nejspíš skutečně mluvil pravdu!

„Aha… No… Páni! Tak to jsem… vážně nečekala,“ vykoktala po pár dalších minutách horečné snahy zvyknout si na fakt, že celou dobu mluví s někým, kdo je s ní vlastně téměř příbuzný, a vší silou se pokoušela zaplašit plíživý pocit nadšení a rodinné sounáležitosti. Na něco takového vážně nebyla vhodná chvále.

Tenhle… arogantní pitomec, přeci nebyl její skutečnou rodinou! I kdyby nelhal, šlo jen o adoptivního sourozence, kterého její biologičtí rodiče přijali za vlastního až dávno poté, co byla ona prakticky vyděděna, a navíc se teď v dospělosti proti nim vzbouřil (nebo minimálně proti otci) a nadělal v devíti světech tolik nepořádku, že s ním odmítala mít cokoliv společného. Přesto… nemohla uvěřit, že ji náhoda svedla dohromady právě s někým, jehož osud se tomu jejímu tak podezřele podobal. Jako navrátivší se dcera, adoptovaná před mnoha lety jinou a nepřátelskou rasou a vychovávaná v cizí kultuře, shodou neuvěřitelných okolností, skončila v rukou potomka zcela jiné rasy a kultury, adoptovaného před mnoha lety jejími vlastními rodiči. Fascinující!

A ještě neuvěřitelnější bylo, že když už skončila v situaci, kdy jen těžko mohla dál tajit svou pravou identitu, nemohla si v celém Asgardu vybrat lepší osobu k jejímu prozrazení. Její a Lokiho úzkostně střežená tajemství, o tom, kdo ve skutečnosti jsou, si byla totiž navzájem tak podobná, že pravděpodobnost, že právě on to její vyzradí, nebo zneužije, byla mnohem nižší než u kohokoliv jiného. Nebo jí to tak alespoň připadalo (nemluvě o tom, že existovala nepatrná naděje, že jejich nesmiřitelná nenávist k Odinovi, kterou čistě náhodou sdíleli, z nich dokáže nakonec udělat spojence.

„Tak tomu říkám ironie osudu,“ zamumlala ohromeně, ale Loki si její výraz vyložil po svém a dotčeně semkl rty. Nečekal sice, že bude jeho slova ihned považovat za pravdivá, ale to nic neměnilo na tom, že když došlo na věc, nebylo mu její zdánlivé podezření dvakrát příjemné (sice si v lhaní většinou liboval, ale tohle byla úplně jiná situace).

„Co je? Nevěříš mi?“ zavrčel uraženě, ale Aldrif se už podařilo vzpamatovat natolik, aby vážně pokývala hlavou a zkoumavě pohlédla svému nově objevenému nevlastnímu sourozenci do očí.

„Popravdě? Nejspíš bych měla říct, že ne, protože pokud vím, Loki, o kterém mluvíme, je už skoro rok mrtvý, ale od někoho, jako jsem já, by to znělo poněkud pokrytecky, takže... Možná vážně nelžeš!“

„Nelžu, ale… proč by to zrovna od tebe mělo znít pokrytecky, kdybys tvrdila, že ano, to mi není jasné,“ řekl zaskočeně a ona se rozhodla jeho chvilkového zaváhání využít a trošku si s ním pohrát.

Sice mu teď už mohla na rovinu vyklopit, kdo je, ale to by nebyla žádná legrace! A navíc ji z ničeho nic popadla škodolibá touha pomstít se mu za to, jak ji vyvedl z míry. Nerada byla někomu pro smích!

„Uf, jak bych ti to…“ začala obšírně a docela si užívala těch pár posledních okamžiků, kdy znala celou pravdu a on ne.  „Zkrátka proto, protože mé skutečné já mělo zemřít už velice dávno. A většina těch, kdo vědí, že jsem někdy existovala, věří, že tomu tak skutečně bylo a mě potkala smrt ještě dřív, než jsem se naučila mluvit. Přesto… nejsem mrtvá, jak jistě vidíš.“ Demonstrativně rozpřáhla ruce, nebo se o to s pouty alespoň pokusila a Loki se neubránil protočení očí. Na co si to ta holka tímhle hloupým zdržováním zase hraje! Vždyť se snad na něčem dohodli, ne?

„To vidím, ale mohla bys konečně být alespoň trochu konkrétnější a říct mi něco méně záhadného? Tyhle hádanky už mi totiž lezou krkem!“

„Jen klid. Prozradím ti, co budeš chtít, ale předem varuju, že ti mé jméno asi moc neřekne.“

„Zkus to!“

„Dobrá, jak chceš. Jsem Aldrif,“ pronesla zřetelně a správně předpokládala, že se nemusí bát, že by ji jméno, které jí kdysi dali její rodiče (ale dnes už si ho stěží někdo pamatoval), prozradilo. Loki pochopitelně neměl tušení, co přesně pro něj odhalení její identity znamená.

„Aldrif? Hm, tak jsi to trefila. Nic mi to neříká.“

„Nepřekvapuje mě to. Navzdory tomu, kdo tvrdíš, že jsi, by mě udivilo, kdybys mě znal.“

„Jsem ten, kdo říkám, že jsem, ale i tak si nevzpomínám, že bych o tobě někdy slyšel,“ snažil se neúspěšně zakrýt netrpělivost, ale ona se tvářila, že jeho marné úsilí nevidí.

„Ani jsi nemohl. Všechny světy o mně přestaly mluvit ještě dřív, než ses narodil. Přesto… nechybělo mnoho a mohli jsme si být hodně blízcí…“ zaváhala a dokonce nejistě uhnula pohledem, protože teď už šla legrace stranou. „Možná… i bližší, než bys čekal.“ 

„Další hádanky?!“

„To nejsou hádanky, jen pravda,“ odporovala potichu a konečně ji ten iracionální humor přešel. Už zbývalo jen pár sekund do chvíle, kdy měla mít poprvé v životě oficiální čest stanout tváří v tvář někomu, kdo kdysi mohl být její rodinou, a to prostě… nebylo jen tak. „Vlastně… Stačila jedna jediná, drobná změna v jistém Odinově rozhodnutí a mohla… jsem být tvá nevlastní sestra, Loki. Takhle ale nejsem nic a ty, ani tvůj bratr, jste se nikdy neměli dozvědět, že jsem existovala,“ vysypala ze sebe raději co nejrychleji, aby si to na poslední chvíli ještě nerozmyslela a po jejím prohlášení zavládlo v ložnici ohromené ticho, rušené jen vzdáleným ruchem v palácových chodbách. Až pak… 

„Počkat, cože? Promiň, ale teď se vážně nějak nechytám! Kdo že jsi to mohla být?“ vzpamatoval se o pár sekund dřív než předtím ona, ale na rozdíl od jejího váhání, měl okamžitě jasno (nebo byl alespoň přesvědčen, že ho má). Jeho první myšlenkou totiž bylo, že měl tuhle opovážlivou, prolhanou osobou místo nějakého vyjednávání rovnou chytit pod krkem a ručně jí vysvětlit, jak se k němu má chovat, protože si z něj nepřestávala dělat legraci! A dokonce… byla ještě drzejší než dřív! Mrcha! To jí nesmělo za žádnou cenu projít! „To snad nemyslíš vážně!“ pokračoval zlověstně a poprvé od okamžiku, kdy se s ní setkal, se tak docela neovládl a znatelně zvýšil hlas. Ale Aldrif se nezalekla a pohotově pozvedla dlaně ve smířlivém gestu. 

Podobnou reakci podvědomě očekávala (myslet si, že jí ihned padne kolem krku, nebo třeba jen uvěří, bylo až směšně naivní) a byla na ni tudíž připravená. 

„Hej, jen klid, slyšel jsi správně. Mí biologičtí rodiče…“ zarazila se, když spatřila v jeho pohledných rysech záblesk nefalšované zuřivosti a raději ještě o něco ztišila hlas, aby ho zbytečně neprovokovala, „… tedy, tví nevlastní rodiče… Asi jim nejsem moc podobná, viď? Ten, co mě vychoval, sice tvrdil, že jsem celá asgardská královna, ale asi… No, asi to není pravda. Nevadí. Ale nic to nemění na tom, že je to tak, jak říkám, a ty mé rodiče moc dobře znáš, protože tě vychovali a přivedli na svět i tvého staršího bratra, takže… Chápeš, ne?“ Asi to nevysvětlila příliš obratně, ale i tak si zoufale přála, aby dal té myšlence alespoň nepatrnou šanci, tak jako předtím ona. Ale to po něm bohužel chtěla moc a jen těžko se mu mohla divit (on tedy nebyl ten, kdo se vplížil do její ložnice a šel jí po krku).

„Nějak nevím, co přesně bych měl chápat! Že jsi neuvěřitelně drzá lhářka? Budeš se divit, ale to už mi došlo dávno!“ 

„Drzá možná. Lhářka ne!“ odporovala zoufale, ale za odměnu se od něj dočkala jen posměšného ušklíbnutí. 

„No jistě! Jsi má sestra, o které jsem celá staletí nevěděl, a náhodou jsi šla právě kolem a napadlo tě proplížit se v noci do paláce a zaskočit na návštěvu s dvaceticentimetrovým ostřím místo dárku na uvítanou? A to si jako vážně myslíš, že ti takovou pohádku budu věřit?“ 

„Já si nemyslím nic, jen ti vysvětluju, jaká je situace a odpovídám na tvou první otázku. Chtěl jsi vědět, kdo jsem, a realita je taková, že jsem prvorozenou dcerou Odina a jeho ženy Friggy, což jsou, pokud vím a pokud mi náhodou nelžeš, tví adoptivní rodiče, takže...“ 

„Přestaň naznačovat…“ pokusil se ji marně přerušit, ale nedala mu šanci. 

„Mohl bys mě, prosím, nechat domluvit? Díky! Takže to znamená, že jsem tvá nevlastní starší sestra. Tedy… jaksi po formální stránce. A když už jsme u toho, ještě jednou zdůrazňuji, že jsem Odinovým prvorozeným potomkem, což ze mě jen tak mimochodem dělá asgardskou korunní princeznu a právoplatnou dědičku trůnu, který sis, jak vidím, neprávem uzurpoval. Úžasné, ne?“ chtě nechtě sklouzla zpět k ironii a sarkasmu, ale co měla dělat, když na ni, i přes její obrovskou snahu působit důvěryhodně a chovat se slušně, hleděl se směsicí zášti, nedůvěry a odporu, která ji neskutečně iritovala?

Ona mu uvěřila hned a teď byla ochotná dát mu prostor k námitkám, ale on se místo toho tvářil (a možná nejen tvářil), jako by jí chtěl vzápětí zakroutit krkem a žádné skutečné argumenty proti jejímu tvrzení nevznesl. Tak proč by na něj měla být milá? Proč by ho neměla o své pravdě přesvědčit tak, že před ním přestane uhýbat a dá mu jasně najevo, že to, co říká, není lež? Jinou možnost jí prostě nedal!

„Ale netrap se tím, kvůli koruně jsem sem nepřišla,“ pokračovala proto o poznání ostřeji a nepřestávala mu odhodlaně hledět do očí, „takže přede mnou na kolena padat nemusíš! Ale pokud bys mi přeci jen chtěl nějak projevit patřičnou úctu, mohl bys mi konečně sundat ta zatracená pouta? Byla bych ti jako legitimní královna neskonale vděčná, protože už mi vážně začíná dost nepříjemně mravenčit zápěstí!“ uzavřela důrazně a vzápětí si mohla pogratulovat. Povedlo se jí totiž na Lokiho zapůsobit tak, že na okamžik zapomněl i na to, jak moc ho vytočila, a jediné, na co se zmohl, bylo zalapání po dechu. Nečekal, že na něj bude křičet, a už vůbec nečekal, že se bude tvářit uraženě a dotčeně, když si dovolí jejím slovům nedůvěřovat a její suverénnost mu nadělala v hlavě pořádný zmatek!

Jak… jak jen se ta arogantní furie odvažuje tvrdit mu o sobě tak nehoráznou lež a dokonce na ní trvat?! Kde bere tu drzost?! To se pomátla, nebo co? Až doposud mu připadala (ač by jí tolik poklon nikdy nahlas nesložil) jako nadprůměrně inteligentní, pohotová a bystrá dívka, ale teď měl dojem, že buď přišla o rozum, nebo ho z ničeho nic začala považovat za duševně zaostalého! Jinak by se ho přeci nesnažila přesvědčit o takovém nesmyslu. Jeho adoptivní rodiče měli pouze jednoho jediného biologického potomka, to věděl zcela jistě (znal ho přeci celý život), a tvrdit mu do očí opak, to přeci… nemohla myslet vážně! Ale ať se snažil sebevíc, neviděl v jejích očích, kterými ho propalovala (a které musel uznat, že měly podobnou barvu jako oči jeho adoptivní matky i nevlastního bratra), žádnou lež. Jako by… skutečně věřila tomu, co říká, ale to bylo přeci zcela absurdní a hlavně to na jeho názoru nic neměnilo!  I kdyby si ta pomatená holka náhodou skutečně namyslela, že je Odinovou prvorozenou dcerou, nesměl se nechat jejími fantasmagoriemi vyvést z míry. On přeci znal pravdu nejlíp ze všech a absolutně odmítal, byť jen uvažovat nad tím, že by mu v tomhle rodiče víc jak tisíc let lhali. To by přeci…

Neudělali? Vážně by to neudělali? Ale no tak, nebuď naivní! pokáral ho posměšně jeho vnitřní hlas a on musel neochotně uznat, že má pravdu. No dobrá, ve skutečnosti mu Odin s Friggou těch tisíc let doopravdy lhali a tajili mu jeho pravý původ, ale to… to bylo něco jiného! Kdyby před ním zatajovali existenci starší sestry (byť dávno mrtvé), lhali by i Thorovi (který o ní prokazatelně nevěděl, protože si byl celý život až nesnesitelně jistý svým nástupnickým právem) a to by…

Vlastně pořád odpovídalo, protože o tvé adopci neměl tušení ani on, vzpomínáš? pokračoval hlásek v jeho hlavě se škodolibostí sobě vlastní, ale on ho obratem umlčel a nepatrně potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Začínala mu z těch všech náhlých podezření nepříjemně třeštit a ta zrzka ho navíc po celou tu dobu, kdy mlčky uvažoval o jejím prohlášení, nespouštěla z očí a tvářila se tak arogantně, že by ji nejradši chytl pod krkem a přiznání pravdy z ní vytloukl! Zvlášť, když mu vzápětí věnovala pobavený úsměv a provokativně mu zamávala dlaní před obličejem.

„Hej! Vnímáš mě? Haló?! Víš… Je docela legrační, že se mi povedlo právě tebe připravit o řeč, a docela si takového úspěchu vážím, ale… Už by ses měl vzpamatovat a nějak se k tomu vyjádřit,“ dobírala si ho, jako by mu právě nevmetla do tváře tak vážná obvinění, která zpochybňovala i ty poslední zbytky iluzí, jež mu o jeho adoptivní rodině zbyly a donutila ho bez dalšího váhání vypálit možná až přehnaně strohou odpověď. 

„Nevěřím ti,“ zamumlal potichu a Aldrif se zmohla jen na překvapené povytažení obočí.

„To jako vážně? Po pěti minutách katatonického zírání z tebe vypadne jen jedna, holá, asertivní věta? Z tebe? Tos mě tedy vážně zklamal!“ Doopravdy nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat, protože už vážně začínala doufat, že jeho náhlé odmlčení je znakem počínající důvěry, ale její nervy nakonec rozhodly za ni a… přiměly ji začít se tlumeně chichotat, čímž ho znovu nepříjemně zaskočila.

„Tobě to přijde legrační?!“ zavrčel potichu a vůbec se mu nelíbilo, že se najednou chová jako nějaká zfetovaná puberťačka. Tohle přeci byla vážná věc!

„Když už se ptáš, tak vlastně… ano! Ano, přijde mi to legrační, ačkoliv si nejsem jistá, zda to není spíš následek nervového vypětí než skutečné pobavení, protože po tom všem, čím jsem si v poslední době prošla, by mi měl být smích na hony vzdálený. Ale nějak si nemůžu pomoct. Nebo mi možná začíná selhávat krevní oběh od těch pout, kdo ví. Přesto je to celé docela k smíchu, když se nad tím zamyslíš.“ Jen tak tak zdusila další zachichotání a Loki vážně nevěděl, co na to říct.

Chovala se jako smyslů zbavená, ale jeho instinkt mu našeptával, že to s ní není tak snadné (i když pravdu pochopitelně říkat nemohla)! A existovala jen jedna možnost, jak na sto procent zjistit, zda záměrně lže (a zaslouží si smrt, nebo minimálně mučení), nebo vážně žije v bludu (a zaslouží si leda tak politování a odbornou pomoc)…

„Dobře, řekněme, že jsi Odinova dcera,“ připustil na oko a její chichotání bylo rázem to tam.

„No sláva!“

„Počkej, ještě se neraduj. Pokud skutečně jsi to, co říkáš, tak… mi ale vysvětli jednu jedinou věc… Proč jsi chtěla Odina zabít?“ Doufal, že nebude na jeho otázku připravená a prozradí se jako lhářka nebo začne mluvit z cesty a dokáže mu, že je jen bláznivá nesvéprávná osoba, ale to se spletl. Aldrif ho totiž místo váhání nebo nesouvislého koktání, akorát sjela nevěřícným pohledem a s povzdechem zakroutila hlavou.

„To se mě vážně ptáš zrovna ty? Po tom, co jsi udělal Laufeyovi? Promiň, ale už mám zase neodolatelné nutkání se rozesmát!“ poznamenala lakonicky a bylo jí úplně fuk, že už ho zase rozzlobila.

„Mou minulost teď nech laskavě na pokoji a odpověz mi, než ti ten smích definitivně zatrhnu! Proč jsi chtěla zabít, jak říkáš, vlastního otce?!“ zvýšil hlas, jenže místo uleknutí, mu oplatila stejnou mincí.

„Já ti nevím!“ zaburácela, až sebou škubl. „Co třeba proto, že ty i tvůj bratr jste vyrůstali jako rozmazlovaní princové v paláci a mě jste tu nikdy neviděli, co? Nic? Vážně tě žádný důvod nenapadá?“

„Co tím chceš sakra říct?“

„Ale no tak! To snad nemyslíš vážně!“ Připadala si jeho předstíranou (nebo možná i reálnou) natvrdlostí, neskutečně zklamaná. Čekala od něj mnohem víc! „Zkus si trochu zresetovat mozkové závity a uvažuj! Zrovna ty bys to ze všech lidí v celém vesmíru mohl pochopit!“ nechtěla na něj křičet, protože už dávno pochopila, že po zlém s ním nehne (na to byl příliš arogantní a vztahovačný), ale nemohla si pomoct (v tomhle doufala, že problém vážně nebude). Předpokládala, že jejich vzájemné nepříjemné zkušenosti s rodiči jim v komunikaci pomohou, ale místo toho... Ach jo!

„No dobře, tak nic,“ kapitulovala dřív, než mohl v hádce pokračovat a bylo jí jasné, že už nemá jinou možnost, než pěkně od začátku a postupně vylíčit svou minulost a tím ho přesvědčit. A jestli tohle nezabere, tak pak už nepomůže vážně nic! „Chceš ten příběh slyšet detailně a od začátku? Fajn! Povím ti všechno!“ probodla ho nevrlým pohledem, který jako by říkal: „Ani netušíš, jak moc mě štve, žes mě k tomuhle dohnal“, ale Loki se cítil velmi obdobně. Za žádnou cenu nechtěl poslouchat další její pomatené výmysly, nebo nehorázné lži, ale zjevně neměl na výběr. Pokud jí nechtěl nasadit roubík a další noc strávit v křesle a doufat, že až budou zítra pokračovat, přijde s něčím jiným, musel ji nechat mluvit. Jen tak však ustoupit odmítal, a proto se k ní o kousek naklonil a výhružně přimhouřil oči…

„OK, jsem jedno ucho. Pokud ti tedy nebude vadit, že se během tvého vyprávění budu rozhodovat, co s tebou udělám, až konečně sklapneš. A věř mi, zatím to pro tebe moc růžově nevypadá, protože jedna z věcí, kterou z celého srdce nesnáším, jsou lháři a podvodníci.“

„Vážně? To je ale od tebe poněkud pokrytecké, ne? Ovšem jak myslíš, ty jsi tu šéf. Přemýšlej si, o čem chceš a klidně mě dál pokládej za lhářku, jestli se díky tomu cítíš líp. Jak už jsem řekla, stejně nemám co ztratit, takže… Chceš slyšet, jak to se mnou bylo, bratříčku?“ posměšně protáhla to kontroverzní oslovení, ale nenechal se jím vyvést z míry a úšklebek jí obratem vrátil.

„Pochybuju, že mám na výběr, když ti nechci ihned podříznout krk, sestřičko!“

„Fajn. Tak, začneme jako v pohádce,“ opřela se s povzdechem o pelest, ke které byla stále připoutaná a s nepříjemným vědomím, že je to právě její nevlastní bratr, komu jako úplně prvnímu vypráví příběh ze své minulosti (což pro ni nebylo snadné), unaveně začala:

„Bylo, nebylo… V jednom nádherném, bohatém království jménem Asgard žili král a královna, kterým se krátce po svatbě narodila překrásná holčička. Celá říše oslavovala a těšila se z korunní princezny, jen král byl v hloubi duše zklamaný, protože si přál, aby dědicem jeho trůnu byl syn. Připadalo mu, že jako ochránce všech deseti říší a potomek mocných vládců v tomto bodě selhal, ale netrvalo dlouho a jeho naděje znovu ožily…“

„Počkat! Proč „deseti říší“? Říší je snad devět, ne?“ skočil jí necitelně do řeči a donutil ji nevrle zakoulet očima.

„Dovolíš? Já tu vyprávím! To tě má matka nenaučila být zticha, když někdo líčí nějaký příběh?“ dotklo se jí, že ji musí rušit zrovna teď, když líčí ty nejtragičtější okamžiky svého života, ale okamžitě pochopila, že to bylo přes čáru. Její nevlastní bratr totiž, z nějakého jí neznámého důvodu, špatně snášel poznámky o její matce, a teď to dal najevo tím, že napjal všechny mimické svaly a pohled mu citelně ztvrdl.

„Neodvažuj se takhle mluvit o mé matce, ty…“

„No dobrá, dobrá, jen klid,“ snažila se to honem zachránit změnou tématu. „Informační vsuvka. Světů je skutečně deset, přičemž ten desátý je od jisté doby odsouzen k pobytu v izolaci, k čemuž se samozřejmě ve svém příběhu dostanu, pokud mě necháš pokračovat. Ale jinak chápu, že ty nemůžeš znát skutečnou pravdu, čili ti tvou nevědomost na rozdíl od tvé alarmující nevychovanosti velkoryse odpouštím, a pokud dovolíš, budu teď pokračovat.“ Nenechala ho pro jistotu ani pořádně nadechnout a rychle navázala: „Díky, takže… Kde jsem to skončila? Ano, už vím. Král se s existencí dcery nakonec přeci jen smířil a nebylo divu, protože jeho žena mu záhy po jejím narození oznámila, že čeká další dítě. Jeho sobecké naděje na syna se znovu rozhořely s plnou silou a dle všech znamení a odborných i laických proroctví se skutečně zdálo, že dalším královským potomkem bude vytoužený princ. Král byl nadšením bez sebe, ale moc dlouho mu to bohužel nevydrželo.

V nejvzdálenější říši Yggdrasilu se totiž dostala k moci vládkyně, která dospěla k názoru, že si zaslouží víc než jeden ubohý svět, a rozhodla se rozšířit svou moc za hranice své říše. Její silná, neohrožená armáda, složená z okřídlených bytostí obdařených nadlidskou silou i pokrokovými zbraněmi napadla hned několik sousedních světů a ve snaze podrobit si všechny jejich obyvatele, se chovala krutě a nemilosrdně. Umírali nevinní, a král Asgardu proto neváhal a okamžitě zakročil se svými vojsky. Došlo k několika ozbrojeným střetům a armáda hamižné královny začala pozvolna ztrácet nově nabytá území, což se její nejvyšší velitelky hluboce dotklo.

Přísahala králi Asgardu, za tak hanebnou potupu strašlivou pomstu a poté, co se i se svými vojáky zdánlivě stáhla, použila svou magickou moc k oklamání asgardských stráží, dočasně vyřadila z provozu jejich duhový teleportační most a dovolila si udělat něco, k čemu se žádný jiný svět prozatím neodhodlal… Zaútočila přímo na nejvýše postavenou božskou říši! A Asgard… překvapený nenadálým útokem a s armádou odříznutou daleko od domova se dostal do úzkých. Zbývající jednotky jen s obtížemi bránili svou zem a nejvyšší velitel královské palácové stráže musel splnit tajné rozkazy, které mu král pro jistotu svěřil, než odjel do bitvy. Jeho prioritou bylo pochopitelně ochránit královskou rodinu, kterou nyní reprezentovala těhotná královna a maličká korunní princezna, jenže tu byla pro případ evakuace ještě jedna tajná doložka, o které neměla králova choť ponětí a která dala do pohybu neblahé události, jež nakonec ovlivnily životy všech zúčastněných. A já myslím, že možná už chápeš, o jakou doložku šlo…“

Odhodlala se otestovat, jak moc se jí povedlo ho vtáhnout do děje, ale bohužel opět narazila na jeho chladnou odtažitost, s jakou se snažil udržet si jasnou mysl a hlavně důvěru v to, že je to celé nesmysl (která byla suverénností, s jakou se pustila do líčení tak komplexního příběhu, mírně nahlodána).

„Abych pravdu řekl, nemám tušení, kam míříš.“

„Vážně? Že bys ani ty, se svou ne zrovna zářnou pověstí, nedokázal odvodit, jak daleko byl král ochoten zajít, kdy došlo na osud jeho trůnu?“ neodpustila si rýpnutí do citlivého místa, ale vážně netušil, která bije.

„Co tím chceš…“

„Nevadí. Překvapils mě, ale dobrá. Řeknu ti to na rovinu,“ zhluboka se nadechla a poprvé v životě nahlas promluvila o počátku největší křivdy, které se na ní kdy kdo dopustil (a to bylo vzhledem k životu v Desátém světě, mezi nenávidícími nepřáteli, co říct).  „Velitel stráže tehdy dostal od krále jasné rozkazy o tom, v jakém pořadí má jeho rodinu evakuovat a kdo je v případě smrtelného nebezpečí prioritou číslo jedna. A kupodivu… to nebyla právoplatná dědička trůnu, ale jeho žena a nenarozený syn, který byl pro něj mnohem cennější. Princezna měla přijít na řadu až v druhém sledu, jenže jak nejspíš správně tušíš… k žádnému druhému sledu při evakuaci již nedošlo. Do bezpečí se dostala pouze asgardská královna a její nebohá dcerka padla do rukou útočícím jednotkám,“ odmlčela se, aby se vzpamatovala z náročného úseku, ale její posluchač jí opět ublížil surovým prohlášením, které zabolelo víc, než byla ochotná připustit.

„Je mi líto, že se musím opakovat, ale… nevěřím ti! Pokud skutečně mluvíš o mých adoptivních rodičích…“

„To jsem předpokládala, že ti došlo hned v úvodu.“

„Myslíš, že jsem idiot? Samozřejmě, že mi to došlo! Ale pokud si za tím hodláš stát, je jasné, že lžeš!“ zdůraznil slovo „lžeš“ a nechal ji marně bojovat s další vlnou touhy mu ublížit (alespoň slovně, když fyzicky to nešlo).

„Ale copak? Že bys zrovna ty odmítal uvěřit tomu, jak krutý a necitelný dovedl tvůj nevlastní otec být?!“ zasyčela ve snaze připomenout mu jeho vlastní spory s Odinem, ale tentokrát měl Loki na mysli něco silnějšího. Než nenávist k nevlastnímu otci. Něco… čeho se nemínil vzdát!

„O Odina nejde, jde o jeho ženu. A ta by nikdy,“ podpořil své slova dramatickým napřímením a málokdy si byl něčím tak jistý, „opakuju, NIKDY, neodešla bez svého dítěte! Věř mi, o tomhle něco vím a Frigga nebyla typ ženy, která by byla schopná něčeho takového. Bojovala by do posledního dechu, a to i za cenu vlastního života!“ Konec věty měl trochu problém s emocemi staženým hrdlem vyslovit a Aldrif chvilku trvalo, než se z jeho slov vzpamatovala. Bylo tak zvláštní slyšet o své matce něco takového. A právě od něj… Přesto, nebo možná právě proto… ji téměř mrzelo, že ho musí vyvést z omylu.

„A ty si vážně myslíš, že měla na vybranou?“ zašeptala přiškrceně a raději sklopila oči, aby mu při tak nepříjemném odhalení nemusela hledět do očí. „Ale no tak! Ovšem, že by svou dceru neopustila! Bohužel ji však neměla v náručí, když k útoku došlo a velitel stráže ji dle králova rozkazu přesvědčil, že princezna je dávno v bezpečí a že potřebuje, aby se k ní její matka co nejdřív připojila. A ona… udělala tu chybu, že mu uvěřila, odešla a svou holčičku… nechala nevědomky na pospas osudu!“ její prohlášení mezi ně dopadlo jako bomba a Loki, ač stále upnutý na představu, že jeho vězenkyně lže, nebo je pomatená, se neubránil překvapenému vydechnutí.

„On jí… lhal? Své královně? Jak si to mohl…“

„Dovolit?“ doplnila za něj pohotově. „Snadno. Vždyť pouze plnil vůli svého vládce a jejího manžela a pochopitelně neměl dovoleno říct jí pravdu. A navíc je dost dobře možné, že mu to celé bylo proti mysli, protože se pro princeznu skutečně vrátil, ale nedokázal se ubránit přesile a stejně, jako mnozí jeho muži i další obyvatelé Asgardu, byl přemožen, zajat a urychleně dopraven v poutech do desáté říše jako rukojmí pro případ, že by Asgard útočící vojáky přeci jen nakonec přemohl. A také, že je přemohl! Jeho vojsku se pod královým vedením podařilo dostat domů i bez Bifrostu a situace na bojišti se velmi rychle obrátila v královnin neprospěch.

Dobyvatelé nepočítali s posilami a neměli tudíž šanci rovnat se plné síle domácích vojsk. Hamižná královna byla nakonec poražena, její armáda rozprášena a obyvatelé její říše, spolu s ní a několika desítkami rukojmí, mezi nimiž nechyběli velitel stráže ani králova dcera, obleženi ve svém domovském světě. A právě tehdy došlo k tomu největšímu královu zločinu, za který si zasloužil ten nejpřísnější trest! Až doposud by se totiž jeho chování dalo pochopit a možná při troše snahy i omluvit jako nevyhnutelný státnický tah a krvavá oběť pro jeho říši, pro kterou byla naděje na syny mnohem cennější než již narozená dcera, ale to, co následovalo, se už prominout nedá!

Poražená a zhrzená královna totiž obratem změnila taktiku a rozhodla se využít malou princeznu k vyjednání co nejpříznivějších podmínek kapitulace. Nejspíš doufala, že dojde jen na nějaké drobné reparace, jenže královo ego bylo jejím útokem na Asgard natolik pošramoceno, že se nedokázal smířit s tím, že by měla odejít bez trestu. Vlastní sobecká hrdost mu zatemnila úsudek a její pomyslný trumf jí vyrazil z ruky tím, že navzdory potvrzeným informacím a nezvratným důkazům svědčícím o tom, že princezna žije, oznámil své ženě i svému lidu, že byla společně se všemi ostatními zajatci krutě a demonstrativně zavražděna,“ nechala svá šokující slova patřičně vyznít a Loki se, chtě nechtě, přistihl při tom, že ač jí stále odmítá věřit, běhá mu z jejího prohlášení mráz po zádech.

To, co právě teď líčila, mu totiž až příliš připomínalo jiný a přitom v mnoha ohledech stejný příběh…

Příběh o králi obrů, který ve válce obětoval svého bezbranného potomka a s klidným srdcem ho nechal zemřít, protože stejně nebyl takový, jakého si ho přál mít.

Akorát, že tehdy šlo o malého, zelenookého chlapce a jeden vzdálený, mrazivý svět plný ledu!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (4. kapitola):