OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (41. kapitola)

07.09.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1062×

„Aldrif, zlato, mohla bys, prosím, přestat přecházet sem a tam? Znervózňuje mě to,“ požádal Loki důrazně svou nevlastní sestru, která už od božího rána vystresovaně křižovala ložnici, ale ani se nepokusila zpomalit.

„Promiň, ale nemohla!“ odsekla hystericky a Nanna se jí marně snažila dohnat, aby jí poupravila vlečku složité róby.

„Madam, prosím, potřebuju to pořádně nařasit…“ Stíhala ji od okna k posteli a zase zpět, ale Aldrif to bylo ze srdce jedno. Bylo jí fuk, že nebude mít nařasenou vlečku! Copak na tom záleželo? Za pár minut bude muset předstoupit před stovky a tisíce zvědavých Asgarďanů jako jejich ztracená princezna a celému vesmíru přiznat, kdo skutečně je, a to… to bylo tak strašlivé, že měla dojem, že se z toho na místě složí! Proč jen s tímhle pitomým plánem souhlasila? Měla odtud raději utéct co nejdál! A Loki také, protože tohle… tohle jim nikdy nemůže vyjít! Ten dav je rozcupuje! Určitě! Třásla se ještě víc než předešlou noc, která skončila tím, že s Lokim usínali z „bezpečnostních“ důvodů každý na své straně lůžka a spokojili se s tím, že se celou noc drželi za ruce, a srdce jí tlouklo až v krku!

Chtělo se jí plakat, křičet i nadosmrti oněmět strachy, a nebýt Lokiho, který už se nemohl na to její bezcílné pobíhání dívat a rázně jí zastoupil cestu, nejspíš by minimálně jedno z toho zrealizovala.

„Hej, uklidni se! Nadechni se… vydechni a pojď si sednout.“ Položil jí dlaně na ramena, a když ho poslechla a několikrát po sobě se zhluboka nadechla, odvedl ji k posteli, na níž ji v noci tak vášnivě líbal. Nyní však měl v plánu něco jiného… „Musíš se sebrat. Jsi princezna, vzpomínáš?“

„Necítím se tak!“

„Ale jsi, miláčku. A brzy to bude vědět celý Asgard!“

„Bože, ne…“

„Ovšemže ano, vždyť je to tvůj osud, a ten se za chvíli konečně naplní! Není to vzrušující?“ Pokoušel se jí trochu rozproudit krev, protože byla bledá jako stěna, ale celá se otřásla odporem.

„Ne, není! Bude to hrůza a já… já tam přede všemi určitě omdlím!“ děsila se, celá zelená strachy, a ani jeho konejšivé objetí ji nemohlo zbavit smrtící trémy, která jí drtila útroby.

„Ale neomdlíš…“

„Tak… zkolabuju! Nebo… rovnou umřu!“

„Neumřeš! Budeš nádherná a okouzlující jako vždy a všichni se do tebe zamilují na první pohled. Tak jako já.“ Snížil se už i k lichotkám, ale podívala se na něj dost skepticky.

„Pokud si vzpomínám, tak tys mě po prvním pohledu připoutal k posteli a chtěl nechat popravit!“

„Ano, ale to… byl projev lásky!“ bránil se překotně, ale neměla sílu se tomu zasmát. Jen protočila oči a začala si zcela zbytečně uhlazovat splývavou saténovou sukni zdobenou stříbrným krumplováním.

„Měls to radši udělat! Kdybych přišla o hlavu, nemusela bych tu teď takhle šaškovat!“

„Ale jdi ty, bude to dobrý. Všechno době dopadne, slibuju. A jednou se tomu budeme všichni společně smát, že ano, Nanno?“ V zoufalství byl ochoten do hovoru zapojit i obyčejnou služku a ona pohotově přikývla (za což jí byl mimořádně vděčný).

„Samozřejmě, madam. Dnešek je přelomovým dnem pro celou naši říši! A to všechno kvůli vám!“ Doufala, že dodá své paní odvahu, ale mělo to přesně opačný účinek. Tak silná slova ji spíš… ještě víc vyděsila (pokud to vůbec ještě šlo)!

„NE! Já tam nepůjdu. Nemůžu tam jít! Loki, prosím, prosím, nenuť mě k tomu.“ Nemyslela to tak vážně, jak to vyznělo (hluboko uvnitř už nemohla couvnout a věděli to oba), a on proto její prosbu ignoroval a sevřel obě její dlaně do svých.

„Mysli na svou matku, lásko. Na to, jak by na tebe byla dnes pyšná! Jak by byla nadšená, kdyby viděla tuhle nádhernou, silnou a samostatnou dívku… Ženu! Kterou se stala její dcera.“

„Myslíš?“ Znělo to až příliš krásně, než aby to mohla být pravda, ale Loki vycítil svou příležitost a nadšeně pokračoval.

„Určitě! Byla pyšná i na Thora, když měla proběhnout jeho korunovace,“ pokračoval, vyhýbající se informacím o tom, že mu ji jako žárlivý idiot pokazil, a úleva, že snad konečně nalezl něco, co ji trochu uklidnilo, mu vlévala do žil novou naději. Určitě to dopadne dobře, jen… kdyby nevypadala jako pět minut před kolapsem, což se jim zrovna dneska, kdy se mělo rozhodnout o jejich osudu, zoufale nehodilo! „A na tebe by byla pyšná ještě víc! Na svou… úžasnou holčičku, která se dnes stane pro všechny novou nadějí!“ Věděl, jak moc Asgarďany trápí absence použitelného dědice trůnu, a Aldrif mu z očí vyčetla, že teď rozhodně nepřehání. A konečně… se svobodněji nadechla a nepatrně přikývla.

„Dobře, tak kvůli ní… A kvůli tobě tam půjdu, ale slib mi, že mě nezačneš nenávidět, když něco pokazím!“ Mohla během té akce udělat tolik chyb, faux pas a trapasů, až se jí z toho točila hlava, ale on se jen pousmál a zlehýnka ji políbil na působivě nalíčené rty.

„Ovšemže ne, lásko. Ale ty nic nepokazíš.“

„Tím bych si nebyla tak jistá…“

„Ale budeš! A abys neměla strach, probereme si to ještě jednou.“ Dostal ji konečně tam, kde ji potřeboval mít, a Nanna, která zatím využila příležitosti a chvatně nařasila její vlečku, k nim zvědavě zvedla oči. Sice ten plán slyšela už několikrát, ale hrála v něm jistou roli a rozhodně nechtěla nic poplést.

„Do… dobře.“

„Fajn, takže… Přesně v devět hodin dopoledne, což je… zhruba za patnáct minut má celá ta akce začít…“

„Ach bože, už tak brzy?!“ Znovu se roztřásla jako osika, ale poposedl si blíž k ní a pevněji sevřel její chvějící se ruce.

„Jen klid, já půjdu první, ty vyrazíš až po deváté, aby tě nikdo neviděl. Nanna tě doprovodí a nechá tě v technickém podzemí sálu, hned pod hlavním schodištěm. A pak půjde za mnou dopředu,“ vysvětloval zaujatě, ale jí bylo tak bídně, že ho stejně poslouchala jen tak napůl. Představa, že bude někde pod úrovní celé haly úplně sama čekat, až přijde ta správná chvíle… Do háje! Určitě tam zešílí!

„A dál?“

„Dál už nic. Před půl desátou bych měl mít za sebou úvodní řeč a potom… Až budeš připravená, stiskneš tohle tlačítko…“ pozvedl drobnou krabičku, která v dnešních dobách asgardských pokrokových komunikačních technologií sloužila spíš už jen jako hračka pro děti (ale jim posloužila skvěle), a sevřel ji mezi palec a ukazováček, „… a Nanna bude vědět, že můžeme začít, dá mi znamení a já tě uvedu.“ Nannina úplně shodná krabička se po vyslání signálu rozzářila tlumeným světlem a ona ji honem předvedla své pobledlé paní, která vypadala, že za chvíli omdlí.

A měla rozhodně důvod, protože to, co ji už za pár minut čekalo… bylo skutečně nezáviděníhodné!

„Fajn, takže mě uvedeš a já pak vystoupím nahoru po schodech, všem se předvedu, zase ty schody slezu, projdu celým trůnním sálem až k tobě a budu se modlit, abych si nepřišlápla vlečku a nešvihla sebou před celým národem!“ Chtěla to podat jako vtip, ale byla to až příliš strašidelná představa, než aby se jí mohla alespoň pousmát.

„Přesně tak.“ Ignoroval její obavy a povzbudivě se na ni usmál. „A až budeš u mě, vezmu tě za ruku a bude po všem.“

„A pak budu moct jít zpátky sem?“ Tak daleko se ještě v probírání celé akce nikdy nedostali, ale on viditelně zaváhal a její naděje tak velmi rychle pohasla. Nejspíš ji čekalo mnohem víc, než pár minut utrpení. „Takže asi ne…“ Povzdechla si a Loki jí omluvně políbil ruku.

„Ne, miláčku. Pak se budeš muset předvést lidem venku, takže spolu půjdeme na terasu, a potom nás čeká slavnostní oběd se šlechtou a generály, ale to už se od tebe nehnu na krok a se vším ti pomůžu, slibuju!“

„Aha, a… zvládneš to?“ Konečně si připomněla, že se od rána chová příšerně sobecky a vůbec se nezajímá o jeho stav, ale zatvářil se, jako by o nic nešlo.

„Ovšem!“

„No jistě, já znám to tvoje ´ovšem´. Většinou po jeho vyslovení ztrácíš vědomí!“ odsekla při vzpomínce na jeho hloupé riskování a děsilo ji, že by to měli zažívat znovu. Loki však žádné takové obavy neměl (nebo spíš nesměl mít, pokud se nechtěl stresovat ještě víc).

„Tentokrát je to pravda. No vážně! Je mi dobře. Přísahám!“ snažil se, aby to znělo upřímně, a výjimečně to tak také myslel. Sice mu nebylo ještě úplně zdrávo, ale ty léky od Idunn fungovaly téměř zázračně! Během těch tří dní, kdy je užíval, už se mu skoro zahojila rána na boku a i bolest hlavy se stala mnohem snesitelnější (což se ovšem po dnešku zcela jistě změní, až bude muset většinu dne opět strávit pod příkrovem iluzí). To jí však pochopitelně na nos nevěšel… „Neboj, budu v pořádku! Teď jde hlavně o tebe!“

„Jde o nás o oba, miláčku. Proto to přeci děláme. Kvůli nám!“ zdůraznila, že jí v žádném případě nejde o vlastní prospěch, ale on moc dobře věděl, že nebýt jeho přesvědčování, nikdy by se sama trůnu neujala, a to… ho kupodivu nutilo jí ho z celého srdce přát! I kdyby tím nemohl napravit alespoň nepatrnou část svých hříchů… I kdyby to necítil jako svou povinnost a nebyl si jistý, že to je pro Asgard to nejlepší… Přál si, aby byla královnou! Ona… si to na rozdíl od něj a Odina (a dost možná i Thora) opravdu zasloužila! A včerejší noc, kdy mu naplno předvedla svou nejzranitelnější stránku a přinutila ho ji díky ní milovat ještě mnohem víc než doposud, mu to jen potvrdila. Se svou čistou, nezkaženou duší, průbojnou povahou, inteligencí a empatií byla ideální kandidátkou na korunu, a proto byl připraven udělat vše, aby ji získala!

A mohl začít prakticky okamžitě, protože byl vážně nejvyšší čas vyrazit. Nemohl jako Odin přijít pozdě a hlavně už nechtěl její trému zbytečně protahovat. Šou začínala a oba je čekalo dost možná nejkomplikovanější dopoledne v životě! Ale… výsledek, který se rýsoval kdesi na obzoru, za to rozhodně stál!

„Už budu muset jít,“ začal opatrně a hrůza v jejích očích mu způsobovala téměř fyzickou bolest. Nejraději by ji do sálu doprovodil osobně, ale to bohužel nešlo. Musel nejdřív všem vysvětlit, proč se teď choval tak podivně, a připravit půdu pro Odinův plánovaný odchod ze scény, a pak teprve směla přijít na řadu ona. „Neboj, zlato. Bude to v pořádku. Jen si musíš opakovat, že na to máš, a věřit tomu! Platí?“

„A… ano!“ Třásla se tak, že téměř nemohla odpovědět, a když ji naposledy líbal na rozloučenou, popadla ho kolem krku tak silně, až mu málem poškodila krční obratle. „Miluju tě!“

„Já tebe taky. A něco pro tebe mám. Pro štěstí.“ Zvedl ruce ke krku a šikovně si rozepnul řetízek s lapisovým přívěskem.

„Ale ten… je přeci tvůj!“ bránila se, když jí ho věšel na krk mezi ostatní šperky, ale tentokrát jí ho vážně nevracel z trucu.

„Ano, a vezmu si ho zase zpátky, ale teď… chci, abys ho měla ty. Jednak by mohl pomoci přesvědčit některé nejvyšší hodnostáře, kteří, stejně jako já, vědí, že Frigga měla přesně takový, ale hlavně… chci, abys věděla, že já i ona jsme pořád s tebou!“ zabil jediným gestem dvě mouchy jednou ranou a ona mu vděčně pohlédla do očí.

„Děkuju!“

„To já děkuju. Že pro nás tohle děláš.“ Naposledy jí vtiskl letmý polibek na čelo, vstal a vydal se ke dveřím. „A teď už vážně musím, takže… uvidíme se v trůnním sálu. Budu ten úplně vepředu,“ pokoušel se jí ještě mezi dveřmi dodat vtipkováním odvahu, ale usmála se jen nuceně, a on na sebe raději s povzdechem vzal Odinovu podobu (naštěstí bez větších potíží) a vyrazil vstříc osudu, zatímco Aldrif se za ním dlouho nervózně dívala, pohrávala si s přívěskem a marně se snažila nepropadat panice. Ach jo, co teď měla jen dělat?

Pokračovat v přecházení neshledávala konstruktivní, a tak v příštích minutách jen rozechvěle postávala u dveří, svírala přívěsek v odkrvených prstech a odmítala Nanniny prosby, aby se šla posadit. Nechtěla sedět! Nedokázala by to! Potřebovala mít pocit, že alespoň něco dělá, a navíc měla ode dveří výborný výhled na nástěnné hodiny, jejichž ručičky odměřovaly poslední minuty anonymity, které jí ještě zbývaly.

Už jen deset minut… pět… tři! Ach bože, snad se Lokimu bez dozoru neudělalo zle! V sále už sice čekaly Idunn s Fullou, ale jen těžko by mohly nějak otevřeně zasáhnout, kdyby zkolaboval. Byly tam spíš pro jejich dobrý pocit. Žádný nepřirozený hlomoz však z palácových chodeb neslyšela a proto předpokládala, že to její nevlastní bratr zatím zvládá. Ještě aby to zvládla ona. Ach jo. Kolik ještě času? Ach bože… už ani vteřinka!

„Měly bychom jít, má paní,“ oslovila ji Nanna, jako by jí četla myšlenky, a ona s hlubokým, očistným nádechem a posledním pohlazením lapisu přikývla, což se však její služce jevilo spíš jako nesoustředěné trhnutí hlavou. „Jste v pořádku?“ strachovala se upřímně, ale jen se nevesele pousmála. V pořádku? To sotva…

„Ne, ale… jdeme!“ Vyrazila jako první a celou cestu do trůnního sálu, v němž ještě nikdy nebyla a který se jí při kradmém pohledu skrze sloupoví jevil snad ještě větší a honosnější než hlavní hodovní síň (a to se domnívala, že nic monstróznějšího už tu být nemůže), si stále dokola opakovala, že musí být statečná.

Kvůli Lokimu, kvůli Agielovi i kvůli své matce! Ti všichni si zasloužili, aby je nezklamala, a jen kvůli nim se jí povedlo dorazit do zadního traktu sálu, střeženého několika mlčenlivými strážemi, v rekordním čase.

„Jsem… lady Angela, král si přeje, abyste… mě vpustili dovnitř,“ vykoktala domluvený povel, a když potichu otevřeli dveře do podzemního technického zázemí, bylo jasné, že Lokiho pokyny obdrželi. Sice netušili, proč tomu děvčeti mají umožnit vstup tam, kam směli jen vyvolení, ale nepídili se po tom. Královy rozkazy se nezpochybňují!

„Děkuji.“ Sestoupila po schodišti kolem ozdobného ohniště až do prostoru lemovaného kamennými sochami a zdobenými sloupy, na jehož konci čnělo vzhůru široké mramorové schodiště, a téměř z té všudypřítomné nádhery oněměla.

Stačilo vystoupat na vrchol a zjevila by se přímo v centru veškerého dění, na vrcholku schodů vedoucích do trůnního sálu. Bylo to zjevně vybudováno pro efektní nástupy králů, princů i dalších šlechticů nebo zahraničních hodnostářů a jakýkoliv praktický účel takového architektonického prvku jí zcela unikal, ale na tom nezáleželo. Hlavní bylo, že už zbývalo jen pár kroků a… nebude cesty zpět! A co hůř… bude na to čekání na správnou minutu úplně sama, protože Nanna ji přesně podle plánu naposledy jemně pohladila po paži a s povzbudivým úsměvem zmizela za Lokim, který tam někde vpředu právě zaujatě řečnil a sděloval nacpanému sálu, v němž by i navzdory tisícům lidí bylo slyšet špendlík spadnout, vše, co si předsevzal.

Sice nerozuměla tomu, co říká, ale slyšela ozvěnu jeho hlasu (tedy Odinova hlasu, pochopitelně), a připadala si od něj zcela odříznutá. Tak moc jí chyběl… Kdyby tu teď byl, bylo by všechno snazší. Nemusela… by umírat hrůzou!

Kruci, kruci, kruci… ještě deset minut! Už jen pět… Sakra! Jen pět! Za pět minut musí stisknout tu podivnou krabičku, vyrazit a pak… Ne! NE! Tohle nezvládne, nezvládne to! Ani nevěděla, jak se dostala k nejbližšímu sloupu, o který se vyčerpaně opřela a zvolna sjela až na podlahu, kde se nehledě na své monstrózní šaty schoulila do klubíčka, objala si pažemi kolena a celá se třásla. Už vůbec nevypadala jako princezna… Vypadala jako malé dítě, které má trému a nechce vystupovat na školní besídce. A taky se tak cítila!

Nedokáže tam jít! Zklame sebe i všechny, na kterých jí záleží! Je zbabělá, hloupá, zbytečná a slabá a… hned jak se z tohohle zjevného zhroucení, kterého se tak obávala, vzpamatuje, určitě odtud uteče! Ach bože… bože! Tohle nedokáže! Nedokáže to! Hlavou jí běžely ty nejhorší možné scénáře a nejděsivější úvahy, a zatímco se kolébala dopředu a dozadu, neviděná nikým jiným než mlčenlivými sochami svých předků, které na ni shlížely z podstavců umístěných mezi sloupy… ručička obřích nástěnných hodin pomalu, ale neúprosně odměřovala poslední sekundy…

-o-

„A proto jsem se v uplynulém týdnu nemohl naplno věnovat vládě, což mě neskonale mrzí!“ uzavřel Loki hlasitě a znepokojené pohledy všech lidí v sále mu nebyly vůbec příjemné. Ale jen těžko se jim mohl divit… Právě jim oznámil, že se jako jejich jediný král, který dle jejich mínění neměl ani žádného ochotného dědice, necítí dobře a balancuje na samém okraji života a spánku, jež ho mohl ovládnout na dlouhá desetiletí, a to nebyla radostná informace.

Ta dobrá zprávě měla teprve přijít, ale… nepřicházela! Nervózně těkal pohledem po obřích oboustranných mramorových hodinách, které musela ze svého místa v technickém zázemí vidět i Aldrif, a s každou uplynulou vteřinou se cítil hůř a hůř (ačkoliv prudká bolest hlavy se zatím, díkybohu, nedostavovala a fyzicky si připadal dost silný, aby to celé zvládl). Sakra, co je s ní? Snad se jí nic nestalo!

Nebo snad… Ale ne, určitě by ho nezradila! Ale… kde je? Už bylo půl desáté pryč a Nannina krabička stále nezářila. A to měl na sestřinu služebnou báječný výhled, protože stála hned pod těmi několika schody vedoucími k trůnu a tvářila se stejně vyděšeně jako on.

„Tak co je?“ naznačil jí nenápadně rty, ale jen pokrčila rameny a tiskla krabičku k sobě, jako by ji tím mohla přimět, aby se rozzářila. Jenže stále nic…

V sále už dávno vypukla volná debata, protože královo odmlčení všichni vnímali jako konec jeho proslovu, a nyní se hlasitě překřikovali, hádali a vztekle na sebe ječeli, a on pomalu začínal uvažovat, že to bude muset celé utnout, aby se tu náhodou ještě nepobili. Jedna početná skupina totiž navrhovala, aby byl z Midgardu okamžitě povolán králův syn, druhá se zasazovala o vytvoření nové dynastie a třetí dvě předešlé obviňovala z velezrady, protože jejich král to přeci určit nějak zvládne! Skvělé! Atmosféra tak akorát na vzpouru a jeho nevlastní sestra stále nesebrala odvahu... Do háje! Ona vůbec nepřijde! Určitě nepřijde…

Sakra!

Dost možná tam vzadu ani nečekala a už dávno někam utekla, ale i kdyby tam hluboko pod zemí pořád ještě byla, jen stěží mohla pořádně slyšet, co se tu děje, a odhadnout následky svého jednání. Nejspíš se chudinka třásla strachy a on se na ni kvůli tomu ani nedokázal zlobit. Měl by, protože ho podvedla (už zase), ale… nedokázal to! Spíš ji toužil obejmout a utěšit, ale na to bylo pozdě. A když si představil její uplakané oči a zoufalstvím staženou tvář... Kruci! Nejspíš to nebyl ideální nápad! A teď… za to všichni zaplatí cenu nejvyšší!

-o-

„No tak, to zvládneš! Musíš to zvládnout! Prosím, prosím, vstaň a stiskni tu zatracenou věc! Kvůli Lokimu! Prosím!“ povzbuzovala Aldrif sama sebe polohlasně, ale k ničemu to nevedlo. Její tělo ji odmítalo poslechnout a dál se pohupovalo v jakémsi pološíleném rytmu, který se zvolna přizpůsoboval sílícímu ryku, doléhajícímu k ní z útrob sálu. Co se tom tam, sakra, dělo?

„No co… všichni na tebe čekají a ty nikde. To se děje, ty zbabělče!“ promluvil posměšně její vnitřní hlásek, se kterým se nedávno hádala na mostě, a ona neměla sílu ho umlčet. Měl totiž pravdu! Tohle všechno bylo kvůli ní. To ona to způsobilo. Sakra! Do hajzlu! Co teď? „Vždyť víš, co máš dělat, ne? Tak to udělej! Udělej to nebo uteč, ale přestaň se tu válet!“ pokračovalo její podvědomí ostře a ani rychlé pravidelné dýchání mu nemohlo vzít vítr z plachet. Nepřestávalo na ni útočit a posmívat se její slabosti, a ona už toho měla dost! 

„Buď zticha!“ zavrčela nenávistně a možná to nakonec byl skutečně vztek, který ji donutil se vzpamatovat.

Co to tu vyvádí? Copak je vážně jen vyděšená malá holka? Nebo je princezna a následnice trůnu? Čím by jí její matka, jejíž přítomnost pocítila, když znovu obemkla prst lapisový přívěsek, chtěla mít? Chtěla by, aby byla její dcera ustrašená a bázlivá, nebo hrdá a statečná? Jako ona? Pochopitelně… že by chtěla to druhé! A ona ji zklamala! I když…

Počkat! Ještě ji přeci nezklamala! Sice už bylo po půle, ale ještě měla čas to napravit! Ještě mohla udělat to, co si s Lokim dohodli! I kdyby to nemělo vyjít… i kdyby ji celý ten sál měl vypískat, tak za pokus to přeci stojí, ne? Vždyť v sázce je tolik! No tak! Udělej to! Prostě to zmáčkni, co je na tom?

Jdi do toho a uvidíš… Možná tě vážně budou mít rádi.

A kdyby ne… Loki tě bude milovat tak jako tak, a o to víc, když ho nenecháš ve štychu. Tak co si vybereš? Zklameš svou lásku a zůstaneš tady, nebo se tomu postavíš čelem jako skutečná královská dcera? A je vůbec nad čím váhat? Miliony lidí by chtěly být na tvém místě, ale nikdy nebudou, tak co se jim přestat vysmívat svou nerozhodností a prostě dostát svému osudu?

Tak šup!

Hrdě zvedla hlavu, ostře nařídila svému tělu, aby se přestalo třást, a dokonce se zvládla vytáhnout na nohy. Teď nebo nikdy… Sklopila oči ke krabičce a posledních pár vteřin ji mlčky hypnotizovala, jako by čekala, že jí dá povel, kterým zpečetí svůj osud. Ale to… se nestalo! A proto… si musela poradit sama!

-o-

Do háje, co bude jako Odin dělat? Co má teď říct? Má svá slova vzít zpět? Nebo k nim ještě něco dodat? Má říct, že na tom není zase tak zle? To bude působit jako prolhaný vypočítavý zmetek nebo totální idiot! Ale ne… Do čeho se to zase dostal! běželo Lokimu hlavou, když se už už chystal vstát a zakřičet na celý sál, aby byli všichni zticha, když tu… koutkem oka spatřil Nannu, jak divoce gestikuluje jeho směrem, a pak…

„ANO!“ Ani si neuvědomil, že to vyslovil nahlas (ale naštěstí ho nikdo na tu dálku a v tom hluku neslyšel), a úleva, která ho zaplavila, když spatřil, jak se krabička v dívčině ruce náhle rozzářila, byla slovy nepopsatelná! Ten zatracený tunový balvan, který mu právě spadl ze srdce, by se hravě vyrovnal nějaké menší planetě a euforie pronikající do každičké buňky jeho těla, opojeného dopaminem i adrenalinem, byla neuvěřitelně vzrušující…

Zmýlil se… Nebo spíš… se nezmýlil, když celou tuhle věc plánoval! Ona to dokázala! Dokázala to! Jeho sladká, dokonalá sestřička, které na pár vteřin trestuhodně přestal důvěřovat, to zvládla! Měla odvahu, tak jako její matka, a on byl za to na ni neskonale pyšný!

Nyní… však na hrdost a oslavy nebyl čas, protože se musel ujmout svých povinností a splnit svou část dohody. Musí se postarat, aby všichni věděli, s kým mají při pohledu na Aldrif tu čest, a že by to nevyšlo, toho už se vůbec neobával. Po tom zmatku, který tu nastal, budou z korunní princezny všichni nadšení! Byl si tím neochvějně jistý, a proto když vstával z trůnu a poklepával žezlem o mramorovou podlahu, aby si zjednal ticho, všechna nervozita z něj rázem spadla.

Teď už jen říct všechno přesně tak, jak si plánoval, což by ovšem neměla být problém. Strávil na tom proslovu několik hodin a uměl ho nazpaměť (a dal si záležet, aby to, stejně jako tehdy, když v Odinově podobě vyprovázel Thora na Midgard, bylo přesně to, co by si Aldrif od svého otce přála a zasloužila slyšet), takže… Jdeme na to!

„Všichni, jak tu jste, jste jistě dlouho přemýšleli o tom, proč jsem vás sem zavolal,“ začal hlasitě a v sále se rázem rozhostilo opět to nábožné, dokonalé ticho, které mu lichotilo. „Kolovaly nejrůznější spekulace i nesmyslné teorie, a nyní jste se jistě domnívali, že šlo o pouhé oznámení mého stavu, ale tak to není. To, co vám nyní řeknu, změní naši říši i celý známý vesmír tak, jak si nejspíš neumíte představit, a hlavně… navždy! A já doufám, že to nakonec bude k lepšímu.“ Odmlčel se a vychutnával dopad svých slov. Všichni na něj zírali jako na zjevení a téměř nedýchali, dychtiví zjistit další informace. A on… jim je hodlal poskytnout! Jen… to chtělo čas.

„Myslím, že není žádnou novinkou, že ačkoliv jsem byl celý život velkým vládcem a schopným panovníkem, jedna věc se mi nedařila. Nikdy… jsem nebyl dobrým otcem! Chtěl jsem jím být, ale… osud měl se mnou a mou rodinou jiné plány, a proto jsem jednoho svého syna dohnal k smrti a druhého… k dobrovolnému odchodu. Nejsem na to pyšný, ale co mě trápí a vždy trápilo ještě mnohem víc, byl osud mého třetího potomka.“ Znovu ztichl, a přesně jak očekával, sálem to šokovaně zašumělo a dokonale se v davu dalo určit, kdo o tom, že někdy nějaký další následník existoval, ví a kdo ne. Tak jak říkala Aldrif… ti starší se nervózně ošili a ti mladší… šokovaně vydechli. Výborně!

„Někteří z vás vědí a někteří se až nyní dozvědí, že mi kdysi dávno, ještě před tím, než světlo světa spatřil můj starší syn, porodila má nádherná žena dceru.“ Potěšeně sledoval, jak si mezi sebou jeho poddaní něco špitají a rozhlížejí se jeden po druhém, jako by u sousedů hledali nějaké bližší vysvětlení, a docela škodolibě si ten chaos užíval. Přesně takové situace miloval…

„Jmenovala se Aldrif a byla… dokonalá! Jako její matka. Nejkrásnější a nejúžasnější dívenka v celém vesmíru, jíž měl jednou připadnout náš trůn a kterou jsme já i má žena milovali jako ten nejcennější poklad, který… nám však byl uloupen! Znepřátelená rasa, s níž jsme vedli drsnou a krvavou válku, napadla náš svět a já nikdy nepřestanu litovat, že jsem jim nedokázal zabránit, aby nám z náručí vyrvali naši dceru, kterou unesli a… chladnokrevně zavraždili!“ Příčilo se mu, že musí podávat nepravdivé vysvětlení, a nejraději by všem na rovinu řekl, jak odporně se Odin ke své prvorozené zachoval, ale to bohužel nešlo. Museli s Aldrif předstírat funkční rodinu a Odinovy zločiny tak musely jít stranou.

I bez děsivé pravdy o Všeotcově zločinu jeho prohlášení vzbudilo další vlnu udiveného mumlání a on musel několik minut počkat, než se lidé utišili natolik, aby mohl pokračovat (jejich zlost v žádném případě tišit nechtěl, protože jim mohla hrát do karet). Teď totiž mělo přijít to hlavní odhalení, o němž už neměl tušení vůbec nikdo. Jen Nannina rodina, která však úspěšně předstírala údiv.

„Má prvorozená dcera byla mrtvá a já i má žena jsme pro ni dlouho a zoufale truchlili. Život však musel jít dál, a proto byla oplakána a zapomenuta a na její místo v naší rodině nastoupili dva synové, které všichni znáte jako jediné právoplatné dědice trůnu. Smutný příběh, jen co je pravda, a má milovaná žena s ním odešla z tohoto světa, čehož nikdy nepřestanu litovat, jenže… ne vždy je všechno tak, jak se na první pohled zdá!“ Konečně se dostal tam, kam chtěl, a už zase měl pocit, že se v celém sále nikdo neodvažuje zalapat po dechu. Tak dokonalé ticho snad ještě nezažil a… rozhodně ho schvaloval! Odhalení, které se blížilo, si zasloužilo pietní přístup!

„Je to pouhých pár týdnů, co jsem zjistil, že se tehdy věci odehrály úplně jinak, než jsem se domníval, a že naše holčička NIKDY v kruté a chladné náručí smrti nespočinula. Dopadla… bohužel ještě hůř! Stala se rukojmím našich nepřátel a vyrůstala jako otrokyně, nenáviděná a opovrhovaná celou rasou, a jen shodou neuvěřitelných událostí se jí podařilo ze zajetí uniknout. Trvalo dlouho, než se dokázala vymanit z okovů a vrátit domů, ale… Je tu! Mezi námi!“

Hrdě zvedl hlavu, aby i přes sílící šum jeho poslední slova vyzněla přesně tak působivě, jak měl v plánu, a majestátně se rozhlédl po celém sále. „Pod falešnou identitou strávila poslední dny přesně tam, kde měla celý život vyrůstat. Po mém boku! A přestože zažila nepředstavitelná utrpení a její dosavadní existence se podobala spíše pekelným mukám, než poklidnému životu, dokázala se vzpamatovat a dnes se konečně uvolila před vás, přede všechny, předstoupit pod svým skutečným jménem. Takže…“ Znovu udeřil zlatým žezlem o podlahu a jeho kovový zvuk zazněl jako gong burácející nad hlavami ohromených Asgarďanů. „… vám nyní poprvé od okamžiku, kdy byla násilím odtržena od svého domova i své rodiny a unesena na druhý konec vesmíru, představuji svou milovanou dceru a jedinou zbývající dědičku naší říše! Přivítejte, prosím, ztraceného a znovu nalezeného následníka asgardského trůnu… Korunní princeznu… Lady Aldrif!“

Všechny oči se obrátily směrem, kterým ukázal, a ve chvíli, kdy se nad schodištěm objevila štíhlá dívčí silueta v bohatě řasené róbě a sluneční světlo dopadající dovnitř obrovskými dělenými okny ozářilo její hrdou tvář, rusé vlasy a blankytně modré oči… zaznělo sálem ohromené sborové zahučení, dosahující síly orkánu!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (41. kapitola):