OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (43. kapitola)

11.09.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1072×

„Počítám s tím, že v místech, kde jste vyrostla, jste si mohla o podobných pochoutkách nechat jen zdát, že ano, výsosti?“ překvapil Aldrif uprostřed slavnostní večeře jeden z vysoce postavených úředníků, který seděl hned po její levici, a ona ztuhla s vidličkou na půl cesty k ústům. Ne že by nebyla zvyklá na nepříjemné osobní otázky týkající se jejího pobytu v Desátém Světě, o němž na Asgardu až doposud neměli prakticky žádné zprávy (ani přesné představy), ale zpravidla tazatele hnala zvědavost a touha projevit jí adekvátní účast. Tentokrát však v poznámce postaršího šlechtice zaslechla škodolibý podtón, a chuť na další kousek vepřové pečeně, která byla pouze jedním z mnoha servírovaných chodů, ji rázem přešla.

„Ano, tamní strava je… mnohem prostší, než ta zdejší,“ odvětila stručně a nešířila se ani o tamní kuchyni, ani o absenci masa, kterou kdysi probírala s Lokim. Proč by mu měla něco takového říkat? Pokud se snažil naznačit, že by se měla u královské tabule chovat střídměji (podobně jako další přítomné šlechtické dcerušky, které se se svými proporcemi klidně mohly převlékat za násadou od koštěte a při jídle měly problém zkonzumovat dětskou porci míchaného salátu), tak ať se jde vycpat! Nemínila se chovat jako ony jen proto, aby mezi ně zapadla, a jeho nemístné popichování ji k tomu nemělo šanci přinutit (zdaleka totiž nebyl první, kdo ji svou pozorností obtěžoval)!

Během těch dvou hektických týdnů, které uplynuly od okamžiku, kdy byla celému Asgardu představena jako Odinova dcera, byla nucena čelit mnoha různým arogantním šlechticům, dotěrným generálům i podezíravým úředníkům, a vážně už ji s nimi začínala docházet trpělivost! Všichni ji neúnavně zpovídali a vyslýchali (převážně ohledně jejího dětství a mládí), a když už si mysleli, že o její minulosti vědí vše (nebo spíš, že už z ní nic dalšího nedostanou), snažili se jí všemožně zavděčit a vlichotit do přízně.

Neúnavně jí pokládali všetečné osobní otázky, na které odpovídala co nejstručněji, a absolutně nechápala, k čemu jim takové podrobnosti budou (copak někdo cizí, navíc mnohem níže postavený, potřeboval vědět, jaká je její oblíbená barva nebo co si myslí o zdejší moderní hudbě)?

A aby toho nebylo málo, tu a tam se v jejich řečech objevil i náznak flirtování, na který byla po zkušenostech z první Asgardské slavnosti, vyloženě alergická! Pořád ještě měla v živé paměti Hermoda a jeho nevhodné chování, a ačkoliv teď si k ní pochopitelně nikdo nic nedovoloval, nenápadné lichotky a dvousmyslné komplimenty byly mezi mladšími (a bohužel i staršími) šlechtici na denním pořádku. A ona je musela se skřípěním zubů snášet s úsměvem a bez jediného náznaku nevole, protože nikdo z jejich potenciálních nápadníků netušil (a nesměl tušit), že je zadaná.

A zadaná rozhodně byla, a přestože na sebe s Lokim neměli moc času, připadala si po jeho boku šťastná a milovaná a nemínila na jejich vztahu vůbec nic měnit! Byla s ním naprosto spokojená a jeho každodenní dojemná péče o její blaho a bezpečí i úporná snaha zasvětit ji do všech tajů života u dvora jí lichotily daleko víc, než jakékoliv oplzlé komplimenty o jejích vlasech nebo postavě (postavou byla samozřejmě myšlena ňadra, z nichž mnozí zástupci zdejší smetánky nedokázali spustit z očí).

Jediné, co jí v tom společném ráji trochu dělalo trochu starosti, byl Lokiho zdravotní stav. Původní plán hovořící o tom, že se nebude za Odina vydávat déle než pár hodin denně, vzal bohužel velmi brzy za své a nezdálo se, že by ještě někdy měl přijít ke slovu. Nová dědička trůnu byla obrovskou atrakcí pro celý Asgard a pravidelné návštěvy a audience u dvora, jejichž účastníci si přáli zhlédnout nalezenou princeznu na vlastní oči (u čehož její otec pochopitelně nemohl chybět), se nedaly do nekonečna odmítat.

Vlastně… se nedaly odmítat vůbec! Muselo jim být vyhověno, a Loki tudíž trávil pod příkrovem iluzí snad ještě víc času než dřív. Od rána do večera ji doprovázel na nejrůznější setkání, večeře, obědy a svačiny se všemožnými vlivnými osobnostmi, a jelikož se ke konci prvního týdne (jak se zpráva o návratu Odinovy dcery šířila napříč vesmírem) počaly objevovat i delegace z jiných světů, začínalo to celé být značně neúnosné!

Loki sice opakovaně tvrdil, že se cítí dobře a léky od Idunn mu rozhodně prospívají, ale ona mu po tom všem, co s ním za posledních několik týdnů prožila, už nevěřila. Ve všem ostatním ano, ale v tomhle ne! Mohl jí stokrát opakovat, že ho hlava bolí jen mírně a že už mu po ráně na boku zbyla jen nevzhledná jizva, ale nepřestávala ho podezírat ze lži a vnitřně se užírat nekonečnými obavami o jeho zdraví i život.

Nechtěla tím peklem, které jen tak tak přestáli, procházet znovu! To z něj raději v posledních dnech prakticky nespouštěla oči, což ho lehce iritovalo. Bohužel to však také vedlo k tomu, že si při bližším pohledu prostě nemohla nevšimnout, že během všech těch banketů už zase začíná trpět nechutenstvím, a to znamenalo jediné… Že bude muset zasáhnout, ať se mu to líbí, nebo ne! Lhal jí, a přestože to dost možná myslel dobře a nechtěl jí zbytečně přidělávat starosti, bylo nutné jeho stav začít urychleně řešit (ideálně dřív, než opět vygraduje nějakým bezvědomím či srdeční zástavou).

A proto nyní, když si všimla, jak se nevrle rýpe vidličkou v pečené rybě (a současně nepochybovala o tom, že se pod Odinovou maskou tváří, jako by ho někdo mučil), přisunula si židli blíž k němu a vstřícně mu stiskla dlaň skrytou pod úrovní stolu.

„Hej, jsi v pořádku?“ zašeptala tak, aby ji nikdo z okolních šlechticů neslyšel, a on sebou chudák trhl leknutím, jako by ho místo pohlazení uhodila. Zjevně byl ztracený někde hluboko ve svém vlastním světě, v němž bojoval s úpornou nevolností o udržení Odinovy podoby a okolní dění vůbec nevnímal (proto také ignoroval i rýpání toho drzého úředníka, které by jinak okamžitě ztrestal jako nevhodné).

„Cože? Ano… Jo, je mi fajn,“ pospíšil si s odpovědí, které ani za mák nevěřila, a až její následný útrpně vyčítavý výraz ho přiměl se zastydět a prozradit část pravdy. „Jen… se mi trochu točí hlava, ale to bude dobré, neboj.“

„Určitě?“

„Samozřejmě!“

„Nevypadáš na to. Možná… by sis měl jít odpočinout,“ navrhla bezelstně, ale rázně zavrtěl hlavou a tvářil se, jako by se zbláznila.

„Nemůžu tě tu přeci nechat samotnou!“

„Proč ne? Já to zvládnu. Je to jen oběd s bandou našňořených zbohatlíků, ne jednání o budoucnosti říše. Nebo… mi snad nevěříš, že něco nepokazím?“ nahodila téměř dotčený výraz, rozčilená jeho zbytečně ochranitelským postojem, který mu evidentně neprospíval, a bylo jí fuk, že někteří ze spolustolovníků si již všimli jejich konverzace a nyní napínali uši, aby zaslechli, o čem tak důvěrně diskutují.

Koneckonců byli s Odinovým stavem obeznámeni a na ní se dalo jen těžko poznat, zda se o něj bojí jako starostlivá dcera, nebo milující partnerka.

„Ovšemže ti věřím, Aldrif! Ale… Po obědě má přeci přijít na řadu to hlášení z Vanaheimu, a u toho bych neměl chybět,“ připomněl avizovanou návštěvu několika asgardských vojáků, kteří stále ještě dohlíželi na tamější situaci a nyní přicestovali jen proto, aby svého vládce informovali o všem, co se v říši děje, ale neviděla v tom problém.

„No a? Myslíš, že si nedokážu vyslechnout jejich hlášení?“

„Samozřejmě, že dokážeš.“ Došlo mu, že má vlastně pravdu, a že vojenské delegaci jistě nebude vadit předat zprávy namísto starého krále tak okouzlující princezně, a ačkoliv se v něm vzedmula nepatrná vlna žárlivosti, únava a bolest hlavy byly silnějším argumentem.

Aldrif si s nimi určitě poradí a on si musí začít pomalu zvykat na hraní druhých houslí.

„Dobře, nechám to na tobě. Ale přijď co nejdřív, platí?“ uvolil se poprvé vyzkoušet v praxi, jak si jako mocnářka povede bez jeho dohledu, a s povzdechem se obrátil k ostatním stolovníkům. „Omluvte mne, prosím, ale jsem vyčerpaný. Půjdu si odpočinout do svých komnat. Má dcera mne zastoupí,“ vyslovil větu, která měla v jejich plánu na předání vlády hrát klíčovou úlohu, a s pocitem výjimečné chvíle se zvedl od stolu, opustil hodovní síň a vydal se do sestřiných komnat (kde spolu nyní žili, aby nebylo strážným podezřelé, že princezna neustále tráví dny i noci se svým otcem).

„Slyšeli jste krále, takže… pokračujeme bez něho,“ chopila se slova Aldrif, když domnělý Odin zmizel ve dveřích, a s mírnou trémou oblažila své spolustolovníky nacvičeným úsměvem. No tak, je přeci královská dcera, tak jakýpak stres? Všechno to zvládne…

Připomněla si, když si všimla, že se jí při pozvedání číše s vínem mírně chvěje ruka, a vší silou se soustředila na přirozené chování. Musela se začít zvolna adaptovat na roli vládkyně a učit se samostatnosti, k níž po Lokiho boku neměla mnoho příležitostí, a navíc nebylo čeho se bát. Nebylo to přeci poprvé, co sama čelila šlechtické společnosti a byla odkázána jen na svou výřečnost a dívčí šarm. Akorát že posledně o ní ještě nikdo z jejích spolustolovníků nevěděl, že je princezna. Považovali ji „jen“ za bohatou dcerušku nějakého šlechtice, ale záhy se ukázalo, že v tom není příliš velký rozdíl.

Možná ji nyní oslovovali s větší pokorou a úctou a neřekli jí do očí, co si o ní a o jejích názorech doopravdy myslí (což ji nepatrně mrzelo), ale jinak hovor nijak nevázl. Dokonce se zdálo, že si všichni u stolu chtějí tu památnou chvíli, kdy jejich nová princezna neměla za zády svého otce, pořádně užít a ona musela předstírat, že jí jejich neustálá snaha zatáhnout ji do hovoru o všem možném velice lichotí.

Ve skutečnosti to však bylo značně náročné na soustředění, a proto byla neskonale vděčná jednomu ze sluhů, který jí zhruba o půl hodiny později (zrovna při krájení dezertu v podobě pistáciového dortu) přišel oznámit, že právě dorazila očekávaná delegace.

„Děkuji, řekněte jim, že je ihned přijmu.“ Ulevilo se jí, že už nemusí nadále poslouchat to nudné plkání, a znovu nahodila falešný úsměv. „Omluvte mě, prosím, musím jít splnit otcovo přání a zastoupit ho při setkání s posly.“ Co nejrychleji vstala od stolu a společně s místokrálem vyrazila do jednoho z přijímacích salonků, určených pro neformální návštěvy.

I když… „neformální“ nebylo asi to nejvhodnější slovo! I když nebyl prostor určen pro ty nejbohatší a nejvlivnější, jednalo o úctyhodně rozlehlou a bohatě zdobenou místnost s křišťálovým lustrem a obrovským oválným stolem, u něhož na ni již netrpělivě čekala skupinka čtyř pověřených osob. Osob, které… kupodivu velmi dobře znala!

„Ale? Tak na Vanaheim jste se vy tři poděli. A já si celé dva týdny říkala, kde je vám konec?“ prohlásila s úsměvem, když příchozí vojáky identifikovala jako tři nejlepší přátele svého nevlastního bratra (pochopitelně se Sif v závěsu), ale její někdejší nadšení společníci, s nimiž strávila příjemný večer před odjezdem do války, nyní prudce vyskočili na nohy, zaraženě sklopili oči a tvářili se téměř vyděšeně.

Zjevně neočekávali, že se tu setkají právě s ní, a ji teprve nyní napadlo, že jejich nenadálé zmizení z paláce dost možná souviselo s odhalením jejího pravého původu. Nejspíš… jim fakt, že celý večer neformálně popíjeli s následnicí trůnu, nebyl příliš příjemný, a velmi rychle se ukázalo, že jde o správný předpoklad!

„Co vy tady, madam? Ehm… veličenstvo, tedy, výsosti!? Měli jsme se setkat s králem…“ koktal Volstag, který jediný se odvážil promluvit, a ona měla co dělat, aby se těm jejich protáhlým obličejům nahlas nesmála. Vypadali jako tři uličníci přistižení na sousedových hruškách.

„Copak? Není vám má společnost po chuti? Ještě nedávno to tak nevypadalo,“ neodpustila si drobné rýpnutí a Fandral, který postával v čele skupiny, viditelně zbledl.

„Ne, ovšemže ne! Tedy… ano! Ano, je nám po chuti. Jistěže je, výsosti! A pokud jde o tu nedávnou slavnost, tak… se poníženě omlouvám za své chování! Tedy… my všichni se omlouváme! Netušili jsme, že máme tu čest s královskou dcerou!“ Bylo na něm znát, že nyní hluboce lituje svého nepokrytého flirtování a vykládání lživých historek o Thorovi, ale jí přišly podobné obavy vyloženě směšné.

Netoužila po tom, aby z ní tak příjemní lidé měli strach (po zkušenostech z Desátého světa, kde se lidé třásli při pouhém vyslovení králova jména, rozhodně nechtěla být obávanou vládkyní, které se bude její lid bát s čímkoliv svěřit).

„Nechtěla jsem, aby to někdo tušil,“ sdělila jim klidně a pokynula všem čtyřem, aby se znovu posadili. „A žádnou omluvu od tebe ani od tvých přátel nepožaduji. Bylo mi s vámi dobře.“ Sama usedla do čela stolu a vykouzlila ten nejupřímnější úsměv, jakého byla schopna. „A navíc, přeci nejsem první členkou královské rodiny, se kterou jste se sblížili,“ dodala škádlivě a konečně jim svým neformálním přístupem pomohl se trochu uvolnit a přestat se obávat perzekuce.

„To opravdu ne. Zdá se, že máme na královské potomky nos,“ připustil Volstag, a když se jeho vtipu bezstarostně zasmála, ze všech čtyř konečně spadly veškeré obavy. Tedy… přesněji řečeno ze všech tří, protože Sif se už od začátku tvářila úplně jinak než doposud. Tak nějak… spokojeněji a mírumilovněji, a nyní své nové princezně dokonce váhavě opětovala úsměv, což si Aldrif vyložila jako definitivní potvrzení Lokiho slov.

Ta nešťastná dívka se skutečně chovala nepřátelsky hlavně kvůli svým nenaplněným citům k Thorovi a všechny krásné ženy z vyšší společnosti automaticky považovala za potenciální konkurentky, které by jí (v případě, že se její vyvolený někdy uráčí vrátit domů) mohly uloupit jeho srdce. Všechny, až… na jeho sestru, kterou jedinou byla zjevně ochotná vzít na milost, protože její šance na získání Thorovy přízně ty její nijak nesnižovala. A ona… se rozhodla na její někdejší nepřátelství zapomenout a tvářit se, jako by se nic nedělo. Koneckonců, další přítelkyně by se jí hodila.

„Nu, svého bratra vám sice nenahradím, ale budu ráda, když se přede mnou přestanete schovávat,“ pokračovala proto vstřícně, a jelikož byl celý Asgard dávno srozuměn, že si nepřeje, aby Thora kdokoliv informoval o její existenci dřív, než to učiní ona sama, nemusela se bát, že by její poznámku pochopili nějak nevhodně. O jejího bratra teď nešlo, šlo o ně, a ona jim chtěla dát najevo, že bude ráda, když zůstanou poblíž. A… zdálo se, že oni to vnímají podobně.

„My se neschovávali, to jen Fandral se po zjištění, kdo skutečně jste, začal obávat, že ho jako princezna necháte vsadit do vězení za jeho nevhodné chování a tragické taneční schopnosti. Měl z toho, chudák, takovou hrůzu, že nás donutil se dobrovolně přihlásit na Vanaheimskou misi,“ popíchla svého přítele Sif a Aldrif musela uznat, že kdyby se pořád netvářila a nechovala jako ledová královna, možná by mohla být příjemnou společnicí. Smysl pro humor v sobě rozhodně skrývala.

„Uvažovala jsem o jeho uvěznění, protože si mi dovolil několikrát šlápnout na nohy, ale nakonec jsem se rozhodla dát mu ještě jednu šanci, aby se v tanci i chování k dámám trochu zlepšil,“ kontrovala nevzrušeně a další salva smíchu musela jistě udivovat všechny hlídky stojící přede dveřmi.

Při přijímání delegací nebyla podobně uvolněná atmosféra příliš častá, ale tentokrát byla skutečně na místě, protože se záhy ukázalo, že čtveřice Thorových přátel přináší z Vanaheimu samé dobré zprávy. Celý svět se pomalu, ale jistě začínal vzpamatovávat z retariánského útlaku, a život jeho obyvatel se prý zvolna vracel do starých kolejí.

„Tak to je výborné!“ prohlásila nadšeně, když Fandral uzavřel své hlášení tím, že v hlavním městě už dokonce začínají fungovat první instituce, a už se nemohla dočkat, až jeho slova přetlumočí Lokimu. Po tom, jak moc si vyčítal někdejší masakr, bude jistě rád, když zjistí, že životy ostatních Vanaheimanů jsou v bezpečí a vracejí se do normálu.

Připadalo jí úžasné, že první delegace, kterou jako asgardská princezna samostatně přijala, přináší tak skvělé zprávy, ale ještě než mohla sezení chvatně ukončit a s pocitem dobře vykonané práce se vydat do svých komnat, čekalo ji jedno bizarní překvapení, které jí mělo do budoucna trochu okořenit nudný život u dvora…

„Jsem rád, že vás novinky potěšily, ale právě proto, že vše probíhá tak hladce, vanaheimská vrchní rada vám i vašemu otci posílá dar na důkaz své vděčnosti a úcty,“ dodal totiž Fandral dřív, než mohla vstát od stolu, a zatímco se mu v očích mihla až podezřelá úleva, Sif odkudsi vylovila na světlo světa rozměrný proutěný koš zdobený zlatou stuhou a opatrně jí ho složila do klína.

„Dar? Aha, tak to… musíte vanaheimské vrchní radě vyjádřit mé srdečné díky,“ vykoktala překvapeně a váhavě ke koši vztáhla ruce. Ještě nikdy od nikoho cizího dárek nedostala, ale… než se stihla dotknout víka, Fandral ji zastavil a důrazně varoval.

„Opatrně, výsosti!“

„Proč? Ten koš je snad prověřený, ne?“ Věděla, že všechny hmotné dary určené nejvyšším státním úředníkům včetně královské rodiny procházejí cestou do paláce důkladnou kontrolou pro případ, že by šlo o rafinovaný atentát, ale tentokrát o podezření z terorismu skutečně nešlo.

„Ovšem, žádný háček v něm není, ale… i tak bych vám doporučoval opatrnost. Jedná se o… ehm, lehce netradiční a poněkud… divočejší dar,“ vysvětloval váhavě a její zvědavost ještě o něco vrostla.

„Divočejší? Vážně?“ povytáhla nedůvěřivě obočí a nedbaje jeho nervozity opatrně nadzvedla víko košíku. Jeho varování jí příliš nedávalo smysl, a popravdě řečeno, vůbec netušila, co v útrobách koše očekávat, ale to, co v něm skutečně bylo… jí dokonale vyrazilo dech!

„Páni, to… je štěně, ne?!“ vyhrkla okouzleně, když si uvědomila, že na ni z útrob košíku hledí pár oříškově hnědých jiskrných očí patřících roztomilé chlupaté kuličce s uhlově černým vlhkým čumáčkem a hnědošedou hebkou srstí, ale realita byla nakonec ještě daleko barvitější…

„Ve skutečnosti je to mládě vzácného vanaheimského vlka, který je symbolem celé tamní říše,“ opravil ji Fandral a věnoval zvířeti v košíku nedůvěřivý pohled. „Jedná se o agresivní, nevypočitatelnou šelmu a velmi nebezpečného predátora, veličenstvo,“ doplnil potichu a podle toho, jak si nenápadně promnul levou dlaň, předpokládala, že s vrozenými instinkty tohoto konkrétního exempláře již měl co dočinění. „V dospělosti hravě zadáví a roztrhá dospělého člověka a používá se jako ten nejostřejší hlídač!“

„Opravdu?“ Nechtělo se jí věřit, že ten ustrašeně se krčící tvoreček velikosti králíka by dokázal někomu ublížit (ani v pozdějším věku, natož nyní), a opatrně k němu vztáhla ruku. „Ale mě určitě nesežereš, že ne, broučku?“ zašišlala na něj a potěšilo ji, když k ní místo očekávaného zavrčení natáhl krk a váhavě očichal konečky jejích prstů, jako by testoval, zda jí může věřit.

Fandral i jeho přátelé však viditelně ztuhli. Nejspíš si už už představovali, jak končí na popravišti kvůli potrhané princezně, ale ona jejich strach nesdílela.

„Jen klid, nemyslím si, že mi v jeho společnosti jde o život!“ zasmála se bezstarostně, ale Sif, která k ní stála nejblíž, varovně zavrtěla hlavou.

„U podobných tvorů nikdy nevíte! Tváří se nevinně a pak zaútočí! Raději byste měla být opatrná, veličenstvo!“

„Ale vždyť já jsem. Viď, zlatíčko. No tak… pojď ke mně. No pojď…“ lákala štěně z košíku, a když odmítalo opustit svůj prozatímní domov, nedbala všudypřítomných varování a jemně mu ovinula prsty kolem chvějícího se tělíčka.

Ts, tohle, že je obávaný trhač? Tenhle mazlíček? No… možná tak za dvacet let! pomyslela si, když rozkošné zvířátko konečně vydolovala z košíku a po zevrubné prohlídce si ho jemně přitiskla k hrudi, a ignorovala užaslé pohledy všech v místnosti. Dívali se na ni jako na zjevení, stejně jako tehdy u Hejri, a na jednu stranu to nebyla podobnost čistě náhodná. Jí to tak sice ani v nejmenším nepřipadalo, ale objektivně vzato právě zkrotila divokého, agresivního tvora, kterého se všichni báli. Ale když on… byl tak sladký a tak zoufale se k ní tulil! Proč by z něj měla mít strach?

Stejně jako u matčiny kobylky, ani teď nechápala, z čeho mají všichni tak nepatřičné obavy, dokud… se Sif nepřiblížila o krůček blíž a štěně k ní neobrátilo svou pozornost. Pak mu totiž z hrdla uniklo mrazivé zachrčení, které přikovalo k podlaze i ji samotnou a Sif přimělo ztuhnout v polovině pohybu.

„Asi… se mu na rozdíl do vás nelíbím!“ vypadlo z ní, když nenápadně couvala zpět ke své židli, a nervózní pousmání jejích přátel naznačovalo, že má pravdu.

„A ty se mu divíš, když jsi o něm říkala, že je to odporná bestie?“ odvážil se Volstag až po chvilce ticha o drobný žertík, ale vrhla na něj téměř vražedný pohled!

„To jsem nikdy neřekla!“ 

„Ale řekla.“

„To rozhodně ne!“ zatěkala nervózním pohledem k Aldrif a nebylo těžké se dovtípit, že si to u ní, jako u vlčkovy nové majitelky, nechce rozházet.

Nakonec… však přeci jen neochotně přiznala barvu a tvářila se u toho značně rozmrzele.

„No dobře, možná mi to uklouzlo, když mě ta potvora při krmení hryzla! Ale tys na něj řval ještě horší věci, když se tě pokusil připravit o prsty!“ odsekla popuzeně směrem k Fandalovi a Aldrif při pomyšlení na to, kolik starostí měli tihle čtyři s obyčejným dárkem, marně dusila smích. Kdyby Vanaheimští poslali truhlici šperků, bylo by to jednodušší (ale mnohem méně zábavné).

„Ty jsi pokousal svoje doručovatele? Ty, ty, ty! To se nedělá!“ Pozvedla štěně do úrovně očí, aby mu mohla přísně vyhubovat, ale nedostala se k tomu… Vlček ji totiž dokonale odzbrojil, a stačilo mu k tomu jen to, že jí s veselým zakňučením, které se ani vzdáleně nepodobalo, předešlému zvukovému projevu, olízl obličej a dychtivě při tom vrtěl chundelatým ocáskem. „Ale fuj, co to děláš?!“ hubovala mu se smíchem, ale nedokázala se na něj doopravdy rozzlobit, ani když prskala na všechny strany jeho jemnou štěněcí srst. Byl prostě dokonalý (zvlášť pro někoho, kdo toužil po psovi už od dětství a nikdy mu nebylo Agielem vyhověno), a když Fandral poznamenal něco o tom, že pejsánek si už evidentně vybral, komu zde na Asgardu věnuje svou neutuchající věrnost, jíž byli vanaheimští vlci pověstní, zaplavila ji vlna hrdosti. Možná nakonec jako královna vážně nebude tak špatná! Minimálně s přirozenou autoritou, kterou vycítili jak lidé, tak divoká zvířata, si nemusela dělat starosti. Té měla na rozdávání…

-o-

Loki nervózně polehával v Aldrifině posteli, ve které spolu se svou nevlastní sestrou už skoro dva týdny spávali, a vší silou se snažil sám sebe přesvědčit, že to Aldrif bez něj určitě zvládne. O nic přeci nešlo, jen o oběd a krátké hlášení! Jenže… pokud to byla vážně rutina, tak… proč se ještě nevrátila? Zatěkal pohledem k ciferníku nástěnných hodin a hlasitě si povzdechl. Už by tu dávno měla být! Slíbila mu přeci, že přijde brzy, tak co ji zdrželo?

Maloval si v hlavě ty nejčernější scénáře, které byl schopen vymyslet, a s každou další minutou ho víc a víc štvalo, že ho jeho mizerný zdravotní stav donutil odejít! Měl by si na samotu a nekonečné čekání na svou lásku zvyknout, protože už se brzy stane královnou a on bude muset zmizet z veřejného života, ale bylo to mnohem těžší, než předpokládal. Naivně doufal, že to snadno překousne, nebude žárlit ani se nebude cítit méněcenný, ale už nyní, pár desítek minut poté, co jí poprvé přenechal své místo, se cítil pod psa! Opuštěný, neužitečný, nepotřebný…

Sakra! Proč jen to nemohlo zůstat při starém? Sice měl obrovskou radost z toho, že Aldrif místo princezny a následně královny nakonec přijala, ale svému egu a svým vnitřním pocitům poručit neuměl! Choval se jako sobecký idiot a moc dobře to o sobě věděl, a také věděl, že by se tak kvůli tomu zážitku z klinické smrti chovat neměl, ale… nemohl si pomoct!

A vystřízlivět mu bohužel pomohlo až klapnutí dveří a Adlrifin hlas, který se vzápětí ozval z vedlejší místnosti.

„Loki? Jsi tu?“

„No ovšem, kde bych byl!“ odsekl nevrle, ale ihned se v duchu okřikl. Nesmí ji tahat do svých nesmyslných frustrací, protože ona za jeho stupidní úvahy nemůže! „Čekám tu na tebe a odpočívám, jak jsi chtěla,“ dodal rychle, a když se zjevila na prahu, její zářící oči a nadšený úsměv, které svědčily o tom, že své první sezení zvládla a vše proběhlo v pořádku, mu konečně dokázaly zvednout náladu. Pesimismus opravdu nebyl na místě „Tak co, jak to šlo?“

„Skvěle! Na Vanaheimu se vše neuvěřitelným tempem lepší, lidé jsou spokojení a už začínají dokonce fungovat úřady a školy!“ oznamovala mu hrdě, ale při tom skrývala za zády cosi, co nemohl přes zdobená nebesa postele vidět.

„To rád slyším, ale… copak to tam máš?“ Zahlédl roh něčeho, co vypadalo jako proutěná nádoba, ale honem se postavila tak, aby neviděl nic, a tvářila se tajemně i vzrušeně zároveň.

„Dárek!“

„Pro mě?“

„Pro nás pro oba!“ vyhrkla nedočkavě a vypadala jako malé dítě, chystající se rodičům odhalit nějakou skvělou novinku. „Přivezla to delegace z Vanaheimu jako poděkování od jejich nejvyšší rady.“

„Hm, tak ukaž…“ Nejkrásnějším dárek pro něj byl její první vladařský úspěch a vědomí, že boje na Vanaheimu nebyly zbytečné, ale přesto byl zvědavý.

Aldrif však poněkud zrozpačitěla a chvatně se přesunula na okraj jeho lůžka.

„Ale nelekni se, ano?“ Bylo jí jasné, že Loki, stejně jako Fandral, vanaheimského vlka nejspíš pozná a ví, co je zač, ale už se nemohla dočkat, až svého nového mazlíčka, kterého se jí málem nepodařilo nacpat zpět do koše (držel se jí jako klíště a žalostně kňoural), znovu sevře v náručí. Byla to láska na první pohled a evidentně byla opětovaná!

„Tak už mě nenapínej a sem s tím!“

„Dobře,“ opatrně sáhla do koše a… štěně jí sama skočilo do klína dřív, než ho stihla ulovit (jako by bylo stejně nedočkavé jako ona). „Překvapení!“ zazpívala honem, aby skryla fakt, že jí její mazlíček tak úplně neposlouchá, ale Loki byl natolik šokovaný, že stejně vnímal jen tu chlupatou kňučící věc v jejích rukou! Čekal cokoliv, ale… tohle ne!

„Kristepane, to je… přeci vlk!“

„Ano!“ neskrývala své nadšení a tiskla k sobě štěně, jež se už tomu ustrašenému tvorečkovi, kterého před pár minutami prvně vydolovala z koše, příliš nepodobalo. Nyní se zdálo být téměř hyperaktivní a zběsile se snažilo dostat k jejímu obličeji, aby jí mohlo znovu olízat. „Není nádherný?“

„Nádherný? Vždyť… je to vlk!“

„No ano…“

„Vanaheimský vlk!“

„Máš postřeh, ale nechápu, proč to pořád opakuješ. Ano, je to vlk a je… úžasný! Že ano?“ Tajně doufala, že se ho nebude bát tak jako jeho poddaní, ale měla smůlu.

Loki samozřejmě moc dobře znal zkazky o těchto obávaných predátorech a vidět jednoho z nich (byť prozatím ve zmenšené verzi) v náručí své milované ho upřímně děsilo! Slyšel, co tyhle potvory dokážou napáchat, a nejraději by ho Aldrif ihned vytrhl a zabavil, ale nebyl si jistý, jak by oba zareagovali. Vlk by zcela jistě kousal a škrábal, a Aldrif… podle toho, jak na to zvíře šišlala a jak celá zářila… dost možná taky!

„Jsi si… jistá, že je bezpečný?“ zmírnil proto původně plánovanou větu: „Zahoď to co nejdál!“ na pouhé váhavé zasténání, ale zatvářila se, jako by spadl z višně.

„Samozřejmě! Vždyť se na něj podívej, je to miláček. A je náš!“ Nechtěla si ho přivlastnit jen pro sebe, ale Loki nevypadal, že by byl z její velkorysosti kdoví jak nadšený.

„No super, vlk byl vážně to poslední, co nám chybělo!“ Nepřestával po štěněti pokukovat podobně jako Fandral a Sif a vzpomínka na ně vnukla Aldrif nový nápad.

Pokud tohle nezabere a nepomůže na Lokiho straně prolomit vůči štěněti ledy, tak asi nezabere už nic...

„Představ si, že pokousal Fandrala a Sif, ale mě si hned oblíbil, a tebe, koukám, taky!“ Poslední skutečnost odvozovala z toho, že štěně nevrčelo a dokonce na Lokiho zvědavě kulilo očka, a trefila do černého. Představa, jak ty desítky ostrých jehličkovitých zoubků, které mu svítily v tlamičce, zarazil právě do těch dvou Thorových kumpánů, Lokimu ihned zvedlo náladu.

„Ale nepovídej? Že by měl vkus?“ Nemyslel to jako pobídku, ale ona to tak pochopila, a než se nadál… strčila mu štěně na klín, aby mu dokázala, že vkus rozhodně má! „Hej!“ Automaticky od něj ucukl oběma rukama, ale vlček se k žádnému zákeřnému útoku kupodivu neměl. Jen chvíli těkal pohledem mezi svou novou paní a neznámou osobu, u níž se ocitl, ale když ho Aldrif uklidnila a vysvětlila mu, že tohle je také jeho pán… okázale zívl a… přímo na Lokiho klíně se stočil do klubíčka, jako by říkal: „OK, jak myslíš. Tohohle beru taky, jen když mám kde spát.“

„Vidíš! Líbíš se mu!“ radovala se (nedávajíc na sobě znát, že se přeci jen trochu bála, aby na neznámého člověka nezaútočil) a Lokimu došlo, že zjevně nemá na vybranou. Deportace zvířete zpět na Vanaheim se konat nebude.

Nemohl jí říct, že si ho nenechají! Zlomilo by jí to srdce, a navíc… když štěně tak pokojně leželo v jeho náručí a vrtělo ocáskem… nevypadalo hrůzostrašně. Vlastně… bylo vážně docela roztomilé a hlavně zcela neškodné (snad), takže…

„Nejspíš ano. Nebo mě minimálně nechce zkonzumovat, což beru jako dobré znamení.“

„Ovšemže nechce, je to slušně vychované zvířátko. A víš, jak bychom mu mohli říkat?“ rozhodla se kout železo, dokud bylo žhavé, a on jen odevzdaně pokrčil rameny.

„To vážně nevím…“

„Fenrir! To prý ve vanaheimské řeči znamená ´věrný´!“ přetlumočila mu informaci, kterou si před odchodem ověřila u Fandrala, a Loki proti tomu nic nenamítal. Bylo to stejně dobré jméno, jako jakékoliv jiné, a tak nějak… se k obávanému vlkovi obranáři i docela hodilo (rozhodně víc než „mazlík“, jak ho Aldrif škádlivě oslovovala, když se mu před chvílí snažila zabránit, aby ji celou olízal)!

„Klidně, to docela ujde, ale… venčit budeš milého Fenrira chodit ty!“ prohlásil nekompromisně a vzápětí od ní za to nepřímé potvrzení, že tímto netradičním dárkem nepohrdne, dostal obrovskou pusu.

„Takže si ho necháme?“ ujišťovala se ještě, když se od něj po pár minutách odtáhla, a on už nemohl couvnout, ani kdyby chtěl.

To štěstí v jejích očích za tu oběť, kterou bude muset přinést, a za neustálé paranoidní obavy z vlčí povahy prostě stálo (i když po psovi netoužil ani jako kluk, natož aby chtěl něco, co vyroste v takové obří, zlověstné monstrum).

„Když se naučí poslouchat a nebude všude slintat a trhat mi věci, tak ano,“ zvedl varovně prst, ale další polibek ho umlčel, a Aldrif si dala záležet, aby do něj vložila všechno své nadšení ze splnění dalšího snu! Jen… jestli jich nebylo v poslední době už nějak podezřele moc!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (43. kapitola):