OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (44. kapitola)

15.09.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 751×

„Tak které šaty se na zítřek hodí víc? Tyhle, nebo radši tyhle?“ váhala Aldrif mezi dvěma bohatě zdobenými róbami pošitými zlatem a diamanty a ne a ne se rozhodnout, kterou z nich si připravit na zítřejší první blízké setkání s asgardským obyvatelstvem. 

Od okamžiku, kdy jako princezna poprvé převzala „otcovy“ královské povinnosti a uvítala posly z Vanaheimu, uběhl již více než týden, během něhož si díky Odinově indispozici (kterou Lokimu naordinovala sama Idunn, když s pomocí Kovárny duší zjistila, že jeho nitrolební krvácení se dle očekávání dramaticky zhoršilo) vyzkoušela některé další královské povinnosti, ale až zítřek měl s konečnou platností dokázat, že se zvládne pohybovat mezi svými poddanými. 

Měla se představit jako čestný host při slavnostním otevření nového sirotčince, což bylo královskými úředníky považováno za čest a projev solidarity vůči nejchudším vrstvám, a ona nemohla tak důležitou misi (jako stvořenou pro princeznu a budoucí královnu) odmítnout. A vlastně ani nechtěla! Jako někdo, kdo byl svým otcem odvržen hned po narození a následně vyrůstal bez rodičů a rodinného zázemí, věděla až příliš dobře, jak těžký a nezáviděníhodný úděl to je, a pokud mohla svou přítomností zajistit podobně postiženým dětem větší úctu a prestiž, neváhala ani minutu.

Přijala nabídku s nadšením a připravovala se na ni tak zodpovědně, jak jen uměla (dokonce si sepsala i krátký projev), a nyní, v předvečer oné památné události, která pro ni znamenala mnohem víc než povinnou charitativní účast, už jí zbývalo jen zvolit vhodný oděv. Nesnadný úkol pro někoho, kdo byl celý život zvyklý oblékat se do stejných jednoduchých šatů. Zvlášť když ho komplikovalo ještě to, že po celou dobu, po kterou si před zrcadlem zkoušela obě róby, cítila v zádech Lokiho nevrlý pohled.

„No? Tak které si mám vzít?“ obrátila se k němu, aby mu předvedla oba modely a potěšila ho zájmem o jeho názor, ale jeho nasupený výraz se nezměnil. 

„Žádné!“

„Ale nemyslíš si, že budou Asgarďané pohoršeni, až tam přijdu nahá?“ pokusila se ho rozesmát, ale tragicky selhala.

„Ha, ha, moc vtipné! Víš, jak jsem to myslel! Neměla by sis brát žádné, protože bys tam vůbec neměla chodit. Tečka!“

„Ale no tak, to jsme snad už probírali, ne? Nemohla jsem to odmítnout, a navíc jsem zvědavá, jak ten nový sirotčinec vypadá. Chci, aby měly ty nebohé děti co největší pohodlí,“ zasténala zoufale a s povzdechem pověsila oboje šaty zpět na rám zrcadla. „A pokud vím, byl jsi to ty, kdo mě přesvědčil, abych ten post princezny přijala a vzala na sebe tvé královské povinnosti, tak co se ti teď nelíbí?“

„Ovšemže jsem to byl já a samozřejmě chci, aby ses učila vládnout, ale o tom, že bys při tom měla opouštět bezpečí paláce a trmácet se bůhví kam, nepadlo ani slovo! Alespoň prozatím!“ Nepřestával se tvářit rozzlobeně a Aldrif se tomu ani příliš nedivila.

Když před pár dny s celým tímhle nápadem přišla, byl nadšený a tvrdil, že je to důkaz její obliby u poddaných, ale bohužel mu to vydrželo pouze do okamžiku, kdy mu oznámila, že pozvání platí jen pro ni, nikoliv pro Odina. Svým způsobem to bylo logické, protože král už několik dní nevycházel ze svých komnat a pořadatelé s ním tudíž nepočítali (a ona to kvitovala s nadšením, protože jednak chtěla mezi lidi přijít sama, a jednak si přála, aby se pořádně zotavil), ale jeho upřímně vyděsilo, že by měla jít někam do okrajové čtvrti Asgardu úplně sama. Chtěl ji za každou cenu doprovodit a byla z toho dost nepříjemná výměna názorů (prakticky první od té doby, co se „stala“ princeznou), která zjevně ještě nedospěla k závěru…

„Ale no tak, budu mít s sebou celý oddíl stráží, a navíc jsi sám říkal, že mě Asgarďané milují. Proč by mi chtěli ublížit?“ Přešla k lůžku, na kterém se zkříženýma rukama nasupeně zíral na prošívaný baldachýn, a lehla si vedle něj. „Loki… prosím, přestaň se takhle tvářit! Víš stejně dobře jako já, že si potřebuješ odpočinout od magie, a tohle je perfektní příležitost zůstat další den v paláci a mě nechat dokázat našemu lidu, že jsem princezna, jak se patří,“ přesvědčovala ho prosebně a dokonce se odvážila ho pohladit po tváři, aby si nemyslel, že se ho chce zbavit. „No tak, copak jsem si doposud jako tvůj záskok nevedla dobře?“

„Vedla sis skvěle, ale tohle je už trochu moc!“ trval na svém a jeho racionální já mu marně našeptávalo, aby se okamžitě přestal chovat jako malý uražený kluk.

Žárlivost, se kterou si stále ještě nedokázal adekvátně poradit a která ho nutila cítit se během těch dlouhých nudných dní, které trávil na lůžku, nepotřebný a neužitečný, bohužel nepolevovala. Hluboko uvnitř za ni sám sebou pohrdal a nejradši by si za takové pocity nafackoval a připomněl si, jak neslavně podobné jeho výstřelky dopadly v minulosti, ale bohužel… S přirozeností se bojuje těžko a je to dlouhý a krutý boj, v němž byl prozatím pouhým začátečníkem. 

„Nechci, abys courala někde venku, zatímco já budu trčet tady jako lazar!“ dodal vztekle a ona se musela hodně krotit, aby mu místo dalšího pohlazení nevlepila pohlavek.

„Ale o to snad od začátku jde, ne? Abych vládla, zatímco ty se budeš léčit a odpočívat a předstírat zhoršující se Odinův stav? Nebo ne? Myslela jsem, že jsme se tak dohodli, tak… proč se kvůli tomu na mě teď zlobíš?“ 

„Protože… prostě proto!“ Nenapadal ho žádný další logicky znějící argument, a proto raději zmlkl, a trvalo poměrně dlouho, než se přinutil zhluboka nadechnout a kradmo jí pohlédnout do očí.

Doposud se tomu vyhýbal, protože mu bylo předem jasné, že když uvidí, jak moc ji svým chováním rozčiluje (v horším případě trápí), bude mu ještě hůř a… přesně to se také stalo! Stačil jediný pohled do její dotčené tváře, aby si konečně uvědomil, že je na světě i něco důležitějšího, než jeho pošramocené ego. Kruci, co to zase vyvádí? Ona byla přeci tím posledním člověkem na světě, komu by chtěl svou vzteklou a urážlivou povahou ubližovat, a když se ztratil v jejích nebesky modrých utrápených duhovkách… nedokázal si už déle držet odstup a s povzdechem se obrátil na bok čelem k ní. 

„Promiň, miláčku. Nemyslel jsem to tak. Nezlobím se na tebe, spíš… na celou tuhle situaci! Válet se tady, zatímco ty řídíš celou zem… je tak frustrující!“ připustil neochotně a její pohled viditelně zjihl. Choval se tak, že by si zasloužil nafackovat, ale přesto se na něj nedokázala doopravdy zlobit. Na to ho až příliš milovala (a moc dobře věděla, jak příšerné je být někde zavřený a připadat si k ničemu).

„Já vím, lásko. Ale dělám to přeci pro nás pro oba. A bez tebe… bych to vůbec nedokázala.“ Objala ho kolem krku tak, aby nemohlo být pochyb o jejím vděku, a ačkoliv šlo o čistý kalkul, kterým se ho snažila pomocí ženských zbraní přimět, aby se zklidnil… zabralo to! 

„Máš pravdu, omlouvám se. A na tu akci… běž, ale slib mi, že budeš opatrná!“ Vrátil jí objetí a konečně v sobě dokázal zdusit bezdůvodnou žárlivost.

„Slibuju!“

„Tak dobře.“ Propustil ji z náručí, aby se mohla vrátit k přípravám na zítřek, a kromě posledních dozvuků nespokojenosti mu zbyly už jen obavy o její bezpečí, kterých se ani při největší snaze nedokázal tak úplně zbavit.

Sice měla pravdu, když narážela na to, že ji zdejší lid zbožňuje (to nadšení z nové princezny je stále ještě nepřešlo a její milá a vstřícná povaha zajišťovala, že k tomu nejspíš ani nikdy nedojde), ale láska se mohla snadno změnit v nenávist a i mezi zarytými fanoušky se mohli najít nebezpeční psychopaté nebo jedinci toužící po zviditelnění. A všechna taková individua představovala hrozbu, proti které měla jeho milovanou chránit pouhá malá skupinka stráží (kterým po zkušenostech s obranou zdejšího žaláře příliš nefandil), a jeden jediný osobní strážce, kterého si sama zvolila a kterému... ne že by přímo nedůvěřoval, ale nebyl si tak docela jistý, zda v případě ohrožení svou roli zvládne.

Tím strážcem totiž nebyl nikdo jiný, než z ošetřovny čerstvě propuštěný Baldr, kterému v rámci slíbených královských výhod zajistil (kromě tučné renty, úcty pro něj i celou jeho rodinu a mnoha dalších výhod) i tuto prominentní pracovní pozici a učinil z něj bodyguarda samotné princezny. 

Slíbil mu přeci, že se o něj postará a že ho nenechá se trápit mimo službu, a ačkoliv by osobní strážce budoucí královny nejspíš neměl být hendikepovaný (a on by mu tudíž býval raději dal mnohem symboličtější funkci, kde by nebděl nad životem někoho, koho miloval), Aldrif trvala na tom, aby pro tuto delikátní a prestižní práci, po které prahli snad všichni vysoce postavení vojáci, vybral právě jeho (už kvůli Nanně a její rodině, kterým oba vděčili za život). 

Prý bude lepší, když se v jejich bezprostřední blízkosti bude pohybovat někdo, kdo zná jejich tajemství a před kým se nebudou muset bát mluvit otevřeně, což byla svým způsobem pravda. Osobní strážce měl princeznu doprovázet prakticky na každém kroku a dnes večer tu s nimi nebyl jen proto, že mu dala volno, aby mohl trávit čas se svou budoucí nevěstou.

Datum jejich svatby se totiž nezadržitelně blížilo a navíc museli společně dohlédnout na stěhování do blízkosti paláce, kde i s Fullou a Idunn dostali mnohem luxusnější bydlení, než jaké si mohli doposud dovolit (měli k dispozici patrový dům s nádherně upravenou zahradou, o jakém si mohli všichni Asgarďané, vyjma šlechty a vysokých úředníků, nechat jen zdát). A všechno si to pochopitelně zasloužili a Loki jim to rozhodně přál, jen… jen kdyby se mohl spolehnout na Baldrovy bojové schopnosti, které prostě nemohly jeho postižením neutrpět! Povzdechl si s pohledem upřeným kamsi do prostoru a z myšlenek na Baldra ho nakonec vyrušil až Aldrifin zamyšlený hlas

„Loki? Prosím tě, neviděl jsi můj kartáč?“ 

„Ehm, cože?“ Potřeboval pár sekund, aby se přeorientoval na zcela jiné téma, ale pak zaskočeně zavrtěl hlavou. „Myslíš ten od Nanny? Ne, proč?“

„Protože na místě, kam si ho dávám, není.“ Prohledávala snad po stopadesáté toaletku, ale po vzácném luxusním kartáči z palmového dřeva zdobeném želvovinou, který jí sehnala její služebná, aby jí usnadnila péči o její bujnou kštici, nebyl k nalezení. 

„Tak sis ho asi musela dát jinam. Já ho vážně nemám. Co bych s ním dělal? Myslíš, že si zkouším před zrcadlem různé účesy, když tu nejsi?“

„To není možné. Jasně si vzpomínám, že jsem ho ráno pokládala sem…“ Kontrolovala okolí, zda náhodou nesklouzl na podlahu, až pak… „To snad ne!“ zaúpěla zlostně, a než se mohl Loki zeptat, co se stalo, padla na kolena a vyšťourala zpod postele cosi, co její kartáč už připomínalo jen velmi vzdáleně. „Podívej se na to! No podívej! To můžu rovnou vyhodit!“ zasténala při pohledu na rozkousanou rukojeť a oslintané štětiny, ale on jen nezúčastněně pokrčil rameny.

„To ano, ale nechápu, proč se při tom díváš na mě. To si myslíš, že tu během dne z nudy ohryzávám kartáče, nebo co? Tak hluboko jsem ještě neklesl!“ 

„No to je obrovská legrace, jen co je pravda! Moc dobře víš, kdo to udělal!“

„Ovšemže to vím. Udělal to tvůj miláček,“ konstatoval škodolibě a konečně měl po dlouhé době zase chuť se něčemu smát. Aldrif však soptila vzteky tak, jako už dlouho ne. Ten kartáč si oblíbila a teď… se nehodil už ani na drhnutí podlahy!

„Je to NÁŠ miláček, když už!“

„Mě do toho netahej, tys to zvíře přinesla.“ 

„A tys ho měl hlídat!“

„Proč bych to dělal?“ Založil si spokojeně ruce za hlavu a pobaveně ji pozoroval. „Mám naordinovaný klidový režim a navíc… Říkala jsi přeci, že je to andílek, ne?“ To už se chechtal zcela veřejně a Aldrif celá zrudlá vzteky marně pátrala očima po původci celého neštěstí.

„To jsem určitě nikdy neřekla! Andílek, ts, to určitě! Spíš pořádnej ďáblík! Tak kde jsi, ty mrňavej kazisvěte?!“ Musela chtě nechtě odložit královskou důstojnost a klesnout zpátky na všechny čtyři, protože košík vedle postele byl, tak jako obvykle, prázdný. Naštěstí však nemusela hledat dlouho…

Tlumené povrčování a mlaskavé zvuky vycházející zpod nedalekého sekretáře jasně naznačovaly, kde se pachatel celého zločinu (který už jí dávno nepřipadal tak roztomilý a nevinný jako na začátku), nalézá. A nenalézal se tam bohužel sám…

„Ehm, Loki?“

„Ano?“

„Doufám, že jsi neměl ke svému pouzdru na dýku nějaký osobní vztah,“ vrátila mu z podlahy škodolibou poznámku a vzápětí se vynořila i s nespokojeně kňučícím Fenrirem v náručí. „Můj kartáč mu zjevně nestačil.“ Hodila na postel totálně rozdrbané kožené pouzdro, které mělo díky jemné, odborné alhajmské práci větší cenu než půlroční plat průměrného vojáka, a na Lokiho straně bylo rázem po smíchu.

„Ty zatracená potvoro! Já tě přetrhnu vejpůl!“ zavrčel nenávistně, ale Aldrif se, stejně jako on před chvílí, musela začít smát.

„To bych ti nedoporučovala. Mít dva takové, to by mě asi položilo. Viď, ty nezbedo…“ polaskala štěně za ušima a jeho spokojené zamručení jí okamžitě zlepšilo náladu. Stejně jako na svého nevlastního bratra, ani na tu rozkošnou chlupatou kuličku, která jí nadšeně olizovala ruce a tvářila se, jako by vůbec nic neprovedla, se nedokázala zlobit moc dlouho. Vlastně… se na něj nedokázala zlobit vůbec a Loki musel při pohledu na její něžný výraz od veškerého násilí, které by na tom psisku nejraději spáchal, upustit.

Uhodit to zatracené, destruktivní zvíře by stejně nejspíš nedokázal… Masakrovat různé rasy vesmířanů mu problém nedělalo (když to mělo nějaký smysl), ale ublížit zvířeti, které se k němu vzápětí nadšeně vrhlo, vyskočilo na postel a následně i na jeho klín (kde se znovu hravě zmocnilo své násilím odebrané hračky)… To bylo moc i na něj!

„To máš pravdu, jedna taková potvora je až až.“ Vypáčil Fenrirovi z tlamičky zbytek pouzdra, ale když viděl jeho našpicované uši a nedočkavý výraz, se kterým poskakoval na hedvábných poduškách jako na trampolíně, s povzdechem zahodil nepoužitelný kus zdobené kůže co nejdál od sebe. Stejně už mu k ničemu nebyl…

„Aport, ty třeštidlo!“ S nevěřícným zakroucením hlavy sledoval, jak štěně prudce vyrazilo příslušným směrem (pochopitelně bez jakékoliv naděje na návrat, protože jakékoliv povely pro něj byly stále ještě španělskou vesnicí), a Aldrif ho za to pochválila něžným úsměvem.

„Slibuju, že ho co nejdřív začnu cvičit. Baldr říkal, že mi pomůže.“ 

„Pokud chce přijít i o druhou ruku, tak směle do toho…“ ušklíbl se při vzpomínce na to, jak nerudně jejich vlk reaguje na všechny cizí osoby kromě Nanny (tu si z nějakého záhadného důvodu oblíbil podobně jako je dva), ale vyplázla na něj jazyk a po krátké úvaze odnesla obě zdobené róby zpět do skříně a vylovila z ní mnohem prostší, pomněnkově modré šaty, které jí kdysi Loki věnoval.

„Myslím, že tyhle budou nejvhodnější. Nechci se před těmi nejchudšímu předvádět ve zlatě a brokátu,“ rozhodla na ženu až překvapivě moudře a Loki musel znovu uznat, že je úplně jiná, než ostatní Asgarďanky. Většina z nich by zaprodala duši ďáblu, aby za všech okolností vypadala co nejvznešeněji, ale ona… měla trochu jiné a mnohem sympatičtější priority.

„Myslím, že budeš vypadat nádherně!“ pronesl upřímně a její vděčný úsměv mu byl dostatečnou odměnou.

„Díky.“

„Nemáš zač.“

Zamilovaně ji sledoval, kterak si k šatům chystá vhodné šperky (včetně matčina přívěsku, který se pro jistotu rozhodli ponechat v jejím vlastnictví), a vychutnával okamžiky domácí pohody, na něž doposud nebyl zvyklý (ale přivykl jim až nečekaně rychle). A tak zatímco Fenrir v protějším rohu pokoje s tlumeným vrčením likvidoval zbytek pouzdra a následně se milostivě odebral do svého košíku (odkud se stejně nejpozději za hodinu odplíží na Aldrifinu stranu lůžka a schoulí se vedle ní na polštář), jeho nevlastní sestra si odskočila do koupelny a pak celá vyčerpaná zapadla vedle něj do postele.

„Uf, jsem úplně grogy. Dobrou, miláčku!“ Dokonce málem zapomněla i na polibek na dobrou noc, který byl stále tou jedinou něžností, jež si mezi sebou ve večerních a nočních hodinách vyměňovali, a než se nadál, usnula jako špalek a on se za to na ni ani nemohl zlobit. Na rozdíl od něj ji čekal značně náročný den.

Jeho oproti tomu, i navzdory předešlým kladným emocím, čekala bezesná noc plná dalších obav, na které kvůli příhodě s kartáčem na okamžik pozapomněl! Opravdu se mu nelíbilo, že jeho milovaná půjde mezi obyčejné lidi bez něj a chránit ji bude jen banda neschopných pitomců a jednoruký bodyguard! Kdyby tak mohl jít s ní… Jenže jako Odin nemohl a ani nesměl opustit palác (pomalu, ale jistě se totiž blížil termín jeho plánovaného upadnutí do spánku bohů, takže se musel ukazovat mezi lidem co nejméně, aby pak nikdo nemohl říct, že se zhroutil zničehonic a bez jakéhokoliv varování), a jít tam jako nějaký řadový voják… to by Aldrif nikdy nedovolila! Nedokázal si představit, že by přistoupila na to, aby riskovat téměř celý den pod příkrovem iluzí, a bez nich se nemohl hnout z jejích komnat. Leda že…

Napadlo ho to tak přirozeně, jako by o tom ve skrytu duše dávno uvažoval, a zpočátku vůbec nemohl uvěřit, že ho to netrklo dřív! Bylo to tak jednoduché, až mu to připadalo téměř geniální! Sakra, proč na to nepřišel už dávno? Všechno by se tím ohromně zjednodušilo a on... by díky tomu možná dokázal snáz překonat i tu svou zatracenou žárlivost a žít mnohem spokojenější život, než na jaký se doposud psychicky připravoval. 

Nemusel by celé dny sedět zavřený v paláci a držet se dál od Aldrif a od kralování! Naopak, mohl by své nevlastní sestře při každé příležitosti věrně stát po boku, radit jí a dohlížet na její vládu, aniž by se jím cítila ohrožena a komandována. A to… bylo přeci ideální řešení!

A k jeho realizaci stačilo jen velice málo… V první řadě potichu vstát z postele a těsně nad ránem se vyplížit z paláce, což se mu nakonec skutečně podařilo. A tak zatímco Aldrif ještě hluboce spala a s roztomilým výrazem ve tváři se tulila k Fenrirově hebké srsti, on pod příkrovem iluzí, jež mu po několikadenním odpočinku nedělaly žádné větší problémy, zamířil ven z paláce, nejkratší cestou k patrovému domu obývanému jejich spojenci. 

Existovala totiž jen jedna jediná osoba na světě, bez jejíž pomoci se při svém zbrusu novém plánu neobešel, a tou osobou byl opět Baldr. Potřeboval od něj jistou laskavost a taky malou službu, a hned jak zabouchal na dveře a rozespalá Nanna mu přišla otevřít, odhalil před ní svou pravou podobu a požádal ji, aby ho odvedla za svým snoubencem.

„Ale… Baldr ještě spí, výsosti,“ namítla zaskočeně, ale neměl čas čekat.

„A mohla bys ho, prosím, probudit?“ Nebyl zvyklý o něco prosit, ale když šlo o Aldrifinu služebnou a přítelkyni, se zatnutými zuby se přemohl. Nanna koneckonců nebyla zase tak špatná, a navíc svou nevlastní sestru raději viděl ve společnosti takové šikovné (a většinou i pokorné) sympatické dívky, než po boku Sif, s níž se prý před týdnem během slyšení začala sbližovat. Úplně mu stačilo, že se s tou otravnou agresivní ženskou a jejími tupými kumpány musel svého času dělit o Thora. Aldrif jim přenechat odmítal! „Musím s ním projednat něco důležitého,“ dodal naléhavě a Nanna úslužně přikývla.

„Ovšem, hned to bude.“

„Díky.“ Trpělivě čekal, než se jeho někdejší zachránce objeví v hale, a celou dobu si svědomitě opakoval, co všechno po něm vlastně bude chtít. Nebylo toho zrovna málo, ale… tak nějak podvědomě si byl jistý, že mu Baldr ochotně vyhoví. A nemýlil se!

-o-

Aldrif procitla až s prvními paprsky ranního slunce, ale neměla ani čas se takového neplánovaného zpoždění (původně chtěla vstát už před úsvitem) zaleknout. Jen co rozespale otevřela oči a přivykla si na tlumené narudlé světlo, měla úplně jiné starosti související s Lokim, který na ni čekal na okraji postele a nějak podezřele potutelně se usmíval.

„Ehm, dobré ráno,“ oslovila ho váhavě, ale než se stihla zeptat, proč ještě nespí, vlepil jí škádlivý polibek na čelo a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Dobré, miláčku.“

„Děje se něco?“

„Možná…“ prohlásil záhadně a její povytažené obočí ho přimělo přestat ji napínat. Původně si chtěl s odhalením svého geniálního nápadu dát na čas, ale raději od toho upustil. Nemělo smysl zbytečně zdržovat, zvlášť když za necelou hodinu měla být Aldrif na cestě z paláce. „Myslím, že jsem v noci přišel na to, jak vyřešit náš problém!“ 

„My máme nějaký problém?“

„Už ne!"

„A... měli jsme?"

„No dobře, je to spíš můj problém,“ připustil neochotně, „ale myslím, že jeho vyřešení prospěje nám oběma.“ 

„Aha, no… to je skvělé,“ tvářila se stále stejně udiveně, ale zdaleka to nebylo nic proti tomu, jak se mu ji podařilo zaskočit vzápětí.

„To je! Vymyslel jsem totiž způsob, jak ti být neustále nablízku, a přitom neriskovat své odhalení ani zdravotní komplikace. Je to zcela primitivní a nenáročné a umožní mi to doprovodit tě dnes na to slavnostní otevření.“ 

Tvářil se, jako by právě přišel na něco zcela převratného, ale ona jen obrátila oči v sloup.

„Tebe to ještě nepustilo? Jasně jsem řekla, že tam půjdu sama a ty si zatím odpočineš!“

„Nepotřebuju si odpočinout!

„Ale potřebuješ!“ odporovala hlasitěji, než měla původně v úmyslu, a ani jeho uražený výraz nemohl změnit její názor. Nechtěla, aby šel s ní a zbytečně riskoval. „A já nedovolím, aby ses tam venku někde složil! Víš, co říkala Idunn? Nejméně dva týdny žádnou magii!“

„Ale tohle nemá s magií co dělat,“ chytil ji za slovo a veškerá jeho uraženost byla ta tam. „Proto říkám, že je to absolutně primitivní. A tudíž geniální!“ chvástal se tak, jak to umí jen muži, a než se nadála, strčil jí do ruky balíček, z něhož po chvilce snažení vydolovala… černou sametovou škrabošku zakrývající většinu obličeje.

„Hm, hezké. A k čemu to je? Chystáš se na karneval?“ Hodila mu ji zpět do klína, ale jeho potutelný úsměv se ještě rozšířil.

„Ne, chystám se ucházet o post tvého druhého osobního strážce. A tohle… mi poslouží stejně dobře, jako magická změna podoby,“ dostal se konečně k jádru pudla, ale Aldrif vůbec nechápala, která bije. Přeci se nemohl domnívat, že by… ale no tak!

„Zbláznil ses? Myslíš, že ti projde taková dětská šaráda?“ Vůbec nechápala, jak ho mohlo napadnout něco tak ztřeštěného, ale zdálo se, že to myslí zcela vážně. 

„Proč by mi neměla projít?“

„Proč? Tak třeba proto, že mě vážně nenapadá, jak celému Asgardu vysvětlit, proč můj osobní strážce nosí masku, kterou nikdy neodkládá! Vždyť by jim to muselo přijít podezřelé!“ Připadalo jí to celé k smíchu (nebo možná k pláči), ale Loki se zjevně rozhodl dostát své pověsti dokonalého lháře a mistra klamů, a měl připravenou perfektně promyšlenou historku, na kterou by sama nejspíš nikdy nepřišla.

„Když jim předložíme věrohodnou lež a budeme opatrní, nikoho nenapadne nás z něčeho podezírat.“

„A jaká lež podle tebe ospravedlní celodenní nošení podobného nesmyslu?“ ukázala na škrabošku, která vypadala dost nepohodlně, ale doslova ji svým vysvětlením vyrazil dech.

„Zohavení tváře, například!"

„Cože?“

„Ale no tak, mysli trochu. Když se jedním tvým osobním strážcem mohl stát válečný invalida s amputovanou paží, proč by druhým nemohl být jmenován jeho dobrý přítel, který má za sebou podobné vážné zranění, jehož následky schovává pod masku? Stačí jen tvrdit, že to bylo Baldrovo přání, kterému jsi z vděčnosti za Odinovu záchranu vyhověla, a uvidíš, že proti tomu nikdo nebude nic namítat. Naopak, ještě budou obdivovat tvou nezištnost a laskavost, s jakou jsi ochotná u sebe zaměstnat ty, kteří by jinde místo nesehnali,“ vysvětloval zapáleně a ona nevěřila svým uším.

Znělo to šíleně, ale… také až obdivuhodně slibně! Asgarďané by takovou výmluvu dost možná opravdu přijali a na první pohled primitivní trik s obyčejnou škraboškou by nakonec mohl vyjít. Akorát…

„Ale co když tě někdo pozná? Maska přes obličej je jedna věc, ale co to ostatní? I kdybys kompletně změnil styl oblékání, účes i gesta, stačí, aby se na tebe někdo z těch, co tě dobře znají, pořádně zadíval a určitě tě odhalí!“ Připadalo jí silně nepravděpodobné, že by pouhý kus sametu dokázal oklamat třeba Sif nebo Fandrala, kteří Lokiho znali prakticky od dětství, ale i na tohle měl v záloze pohotovou odpověď.

„A v tom je právě ten vtip! Nikdo se na mě dívat nebude. Jednak jim to přijde vzhledem k mému domnělému zohavení nevhodné a dost možná i nepříjemné, ale hlavně nám do karet nahrává právě ona funkce tvého osobního strážce! Takové osoby mají za úkol podezírat všechny kolem a být neustále ve střehu, a to lidi odrazuje. Nikdo je na sebe nebude zbytečně upozorňovat tím, že si je bude detailně prohlížet nebo jim dokonce zírat do očí, nemluvě o tom, že dívat se na obyčejné osobní strážce je pod úroveň většiny zdejších šlechticů a úředníků. Po tvém boku budu prakticky neviditelný. Stále s tebou, ale mimo hledáček všech, kdo by mě mohli poznat, a to… je přeci úžasné, ne?“ Na konci nepatrně znejistěl, protože její stále stejně šokovaný výraz nepůsobil příliš optimisticky, ale Aldrif se naštěstí rychle vzpamatovala a neurčitě pokrčila rameny.

„Ano, asi ano, jen… Jen… nevím, co k tomu říct. Tak jednoduché a přitom chytré řešení mě… vážně nenapadlo!“ 

„No vidíš, a proto mě potřebuješ mít neustále po ruce!“ prohlásil pyšně a konečně se osmělil, aby ji vzal za ruku a vážně jí pohlédl do očí. „Tak co ty na to? Zkusíme to?“ Jistá část jeho já by ji nejraději vůbec nežádala o svolení a prostě si prosadila svou, tak jako mnohokrát předtím, ale ta druhá si přála znát její názor a mít jistotu, že jsou v tak zásadní věci, která měla poznamenat celou jejich společnou budoucnost, za jedno.

Nechtěl jí nutit svůj plán násilím, i když si vážně nedokázal představit, jak by zvládl ukrotit svou žárlivou povahu a neutuchající obavy o její život, kdyby musel zůstávat zavřený v paláci, zatímco ona by se věnovala kralování, ale musel zatnout zuby a nechat ji, aby se sama rozhodla, zda ho chce mít neustále za zády. 

Až doposud ji totiž přesvědčoval o tom, že bude určitě skvělá královna i bez jeho invence, a samotnému mu připadalo trochu nefér chtít po ní, aby nyní přistoupila na jeho neustálý dohled. Jenže… jemu přeci nešlo o to, že by jí nedůvěřoval nebo se domníval, že na to nestačí! Vůbec ne, jen… jen se prostě nechtěl tak docela vzdát svého snu a ztratit veškerý kontakt s královským úřadem a panovnickými povinnostmi, které ještě nedávno považoval za nudné, ale nyní, po tom všem, co prožil, už se na ně díval s mnohem větším respektem.

Asgard byl jeho zemí a zdejší obyvatelé byli jeho podanými, a on si přál vědět z první ruky o všem, co se jich týkalo. A nejen jich, ale i Aldrif, která pro něj byla tou nejdůležitější osobou na světě, a rozhodně ji chtěl ušetřit problémům, které by mohla jako začátečnice při kralování mít. On si jimi musel projít sám a za zády mu nestál nikdo, kdo by mu poradil, a proto neviděl jediný důvod, proč by to musela přestát i ona. Nezasloužila si to, a kvůli ní i kvůli své zemi (a tak trochu i svému vlastnímu egu) měl ve věci jasno…

Aldrif si však stále ještě nebyla jistá, zda je jeho nápad spíš geniální a rozumný, nebo šílený a nebezpečný. V duchu rekapitulovala všechny jeho výhody i nevýhody, mezi něž patřila na jedné straně možnost trávit více času spolu a mít po ruce rádce a mentora, a na druhé riziko prozrazení i zhoršení jeho zdravotního stavu, ale po chvilce uvažování musela chtě nechtě uznat, že klady rozhodně převažují. 

Představa, že mu bude moci být neustále nablízko… že na ni bude dohlížet a poradí jí, kdyby potřebovala pomoc. Že se od sebe nebudou muset na celé hodiny vzdalovat a ona bude mít neustále přehled o tom, co její miláček dělá a jak se cítí… To za to přeci stálo! A nejen stálo… Znělo to málem jako pohádka, které myslela, že nikdy nedosáhne, a ačkoliv to dost možná bylo riskantní a troufalé… nedokázala mu to zatrhnout! 

Její láska k němu a podvědomá potřeba mít ho neustále poblíž dalece přesahovala jisté rozčarování, které jí způsobila jeho nedůvěra v její samostatné vladařské dovednosti, a tím pádem jí nezbývalo nic jiného, než přikývnout.

Sice si to neuměla představit v praxi a už teď jí bylo jasné, že ji čekají další hodiny a hodiny nervozity, ale nedalo se nic dělat! Sama si takový život vybrala, kdy se do něj zamilovala a později na jeho naléhání přistoupila na to, že se stane asgardskou princeznou a později královnou, a vzít to všechno zpět už prostě nešlo!

„Dobře, jdeme do toho. Tedy… pokud s tím Baldr souhlasí.“ Bylo jí jasné, že bez jeho pomoci nemají šanci to zvládnout, ale Loki se jen zářivě usmál a vlepil jí vášnivý polibek na rty.

„A kdo myslíš, že mi pomohl sehnat tu škrabošku, co?“ zamrkal na ni a ona musela připustit, že vymyšlené a zařízené to měl opravdu dokonale.

„Takže do toho jde s námi a bude tvrdit, že jsi jeho invalidní přítel?“ ujišťovala se ještě, ale ukázalo se, že opravdu nic nepodcenil ani nenechal náhodě. 

„Přesně tak! Byl jsem za ním u něj doma a požádal jsem ho, zda by to pro nás neudělal. A on, po krátké poradě s Nannou a její rodinou, souhlasil. A co víc, je připravený rozjet celou akci už dnes, což znamená, že sebou musím hodit, abych ze sebe udělal někoho jiného.“ 

„Počkej, ty se mnou vážně chceš jít už dnes?“ Vyděsilo ji, že by měla první zkoušce ohněm čelit už za pár desítek minut, ale tvářil se, jako by o nic nešlo.

„No ovšem! Kromě škrabošky jsem si sehnal i nějaký vhodný oděv a přísahám, že za chvíli už mě vůbec nepoznáš!“ Vyskočil netrpělivě na nohy, a než na něj mohla začít znovu naléhat, aby si dnes raději ještě odpočinul, vyrazil se připravit na stvoření první iluze v životě, při níž nebude používat magii…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (44. kapitola):