OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (47. kapitola)

24.09.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 756×

Teplé sluneční paprsky, odrážející se od milionů průzračných vodních kapek dopadajících na mramorový okraj rozlehlé zahradní fontány, tvořily nad hlavami brouzdajících se dětí duhový oblouk, jenž by svou nadpozemskou krásou mohl hravě konkurovat i proslulému asgardskému teleportačnímu mostu, ale Aldrif ho bohužel nedokázala patřičně ocenit. Usazená na polštářky obložené zahradní lavičce, jen pár kroků od improvizovaného brouzdaliště, trpělivě přihlížela dalším a dalším nevinným dětským hrám a naslouchala smíchu a štěbetání desítek hlásků, které by jí kdykoliv jindy zněly jako rajská hudba. Ale dnes… Dnes měla bohužel jiné starosti, než se kochat jejich štěstím, které bylo takříkajíc jejím dílem.

Jen díky ní si směli tihle nebozí sirotkové, živořící do dnešních dnů ve zcela nevyhovujících podmínkách, hrát mezi rozkvetlými záhony a omamně vonícími keři v zahradě jejich přepychového domova, a byli jí za to i se svými vychovatelkami (které se o ní od okamžiku, kdy se svým doprovodem překročila práh sirotčince, pečlivě staraly), pochopitelně neskonale vděční, ale jí jejich upřímný vděk bohužel nedokázal přinést klid.

Opravdu se z celého srdce snažila bavit s nimi a užívat si tak krásný slunečný den, který si pro svou, v pořadí již druhou návštěvu vybrala, ale nešlo to! Stačilo pomyslet na všechny ty nebezpečné věci, které se nyní odehrávaly v paláci, a bylo jí, jako by na ni někdo vychrstl celé vědro ledové vody! Kdyby alespoň věděla, zda nemá Loki nějaké potíže! uvažovala rozechvěle, když se škrobeným úsměvem odmítala tác se sušenkami, které prý děti na její počest samy upekly, a marně se pokusila polknout alespoň nepatrný doušek domácí citrusové limonády pocházející ze stejného zdroje. Bylo to od jejích hostitelů nesmírně laskavé, že se kvůli její návštěvě tak nadřeli, ale ona… by všechny ty projevy lásky a vděku, kterých se zde dočkala, ochotně vyměnila za zprávu, že vše probíhá podle plánu! Ale místo toho… už zase musela sedět s rukama v klíně a jen neužitečně přihlížet tomu, jak její nevlastní bratr riskuje život! Kruci! Kéž by se Loki objevil co nejdřív… 

Ne že by měla problém udržet iluzi, která měla všechny zvědavce přesvědčit, že její maskovaný osobní strážce je po celou dobu na svém místě a společně s Baldrem pečlivě dohlíží na její bezpečnost, ale za ten vytoužený okamžik, kdy ho konečně vystřídá její skutečný nevlastní bratr, by dala duši! Bude to totiž mimo jiné i onen památný moment, kdy se konečně definitivně zbaví stínu svého otce a hrozby prozrazení, a toho už se vážně nemohla dočkat! Bohužel… trpělivost přináší růže a ona musela být dnes opravdu hodně trpělivá!

A také musela předvést v plné kráse své herecké umění, což se jí však příliš nedařilo…

„Madam? Měla byste se tvářit šťastněji. Víte, co říkal váš bratr? Nikdo na vás nesmí poznat, že se něco děje,“ přitočil si k ní Baldr, když si všiml jednoho jejího zvláště zoufalého pohledu, který vrhla směrem k paláci, a ona se proti troufalosti, s jakou si obyčejný voják dovoloval komandovat princeznu, ani nemohla ohradit. Měl totiž pravdu a Loki by jistě její mizerně předstíranou bezstarostností nebyl příliš nadšen…

„Já se snažím, Baldre,“ povzdechla si s nepřirozeně strnulým úsměvem a dokonce se přinutila sklonit a zvednout ze země míč, který se jí právě přikutálel k nohám. Děti ho po ní evidentně hodily schválně, aby otestovaly, zda si ta krásná a milá princezna, které už se dávno nebály, přeci jen nebude chtít s nimi hrát, a ona už vážně neměla na vybranou. Odmítla je už tolikrát, že by si o ní mohly začít myslet, že se o ně ve skutečnosti vůbec nezajímá, a to nemohla (a ani nechtěla) dopustit. Záleželo jí na nich víc než na jakýchkoliv jiných poddaných a měla by jim to dát patřičně najevo. Jen… Zda bude schopná se jim v klidu věnovat a spokojeně si s nimi házet, když se uvnitř chvěla tak hrozně, že by jí musel z ruky vypadnout i medicinbal! napadlo ji, když míč opatrně posílala jakémusi zlatovlasému chlapečkovi, který se po něm nadšeně vrhl, a Baldr ji za to, že vzápětí vstala a vydala se blíž k dětem, aby se jich mohla zeptat na jména a na to, zda si s nimi může chvíli házet, pochválil povzbudivým úsměvem. Ve skutečnosti však její nevyřčené obavy plně sdílel. Pokud by ta dnešní akce nevyšla, zasáhlo by to i jeho a hlavně jeho snoubenku (jejíž rodina Lokimu pomáhala), což bylo značně rozptylující, přesto… se mu dařilo na sobě nedat nic znát a plnit svou roli osobního strážce, tak, jak slíbil. Víc momentálně stejně udělat nemohl…

-o-

„Za hodinu přijďte do mých komnat. Dořešíme to tam!“ rozloučil se Loki s místokrálem i početnou skupinkou úředníků a překvapilo ho, jak silný pocit ztráty zaznamenal, když jako král naposledy procházel dvoukřídlými dveřmi na chodbu a opouštěl trůnní sál, který se stal na mnoho měsíců zhmotněním jeho dětského snu.

Stejnou cestu absolvoval téměř každé ráno a odpoledne (už od okamžiku, kdy tajně svrhl svého nevlastního otce a konečně získal to, po čem od malička prahl) a bylo zvláštní vědět, že už se to nikdy nebude opakovat. Jako král tady na Asgardu právě skončil a poslední rozkaz, který vydal, se týkal nějaké zcela nedůležité finanční transakce, již právě odsouhlasil a která mu byla ve skutečnosti úplně ukradená. Smutný konec pro někoho, kdo celý život nemyslel na nic jiného, než na to, jak moc by si přál jednou usednout na trůn, ale on se kupodivu cítil poměrně vyrovnaně.

Veškerá žárlivost, jež ho ještě před pár desítkami minut spalovala, se rozplynula ve chvíli, kdy rozhodný krokem opustil sál záznamů, a když nyní pomyslel na to, že se na uvolněný trůn místo něj již brzy posadí dívka, kterou miloval a které bude smět radit a stát po boku (a možná i něco víc, pokud se nebude chovat jako idiot a zbabělec)... Musel se sám pro sebe nepatrně pousmát té ironii.

Kdyby mu ještě před půl rokem někdo řekl, že jednou v klidu a bez boje opustí královský post a přenechá ho Odinově dceři, myslel by si, že se ten dotyčný nejspíš úplně zbláznil nebo ho velice špatně zná, ale ukázalo se… že to byl on sám, kdo se špatně znal!

Celý život se domníval, že pro něj nic není důležitější, než jeho vlastní prospěch, ale teď… si tím nebyl tak docela jistý. Rozhodně se nedalo říct, že by se ze dne na den stal nesobeckým lidumilem, který staví veřejné blaho nad své vlastní (to opravdu ne), ale i ta jedna jediná bytost, jejíž štěstí pro něj bylo momentálně důležitější než to jeho, znamenala obrovský pokrok.

Jen výjimečně ho zajímal někdo jiný než on sám, ale Aldirf… ta toto výsostné postavení získala a on si nedokázal představit, že by o něj měla ještě někdy přijít. Láska, kterou k ní cítil, mu pomohla překonat i onen nepříjemný pocit, který ho cestou z trůnního sálu přepadl, a když dorazil do Odinových komnat, veškerá hořkost byla ta tam a na její místo nastoupila nervozita a soustředěnost, s jakou se o pár minut později rozloučil s Fullou a Idunn, které tam na něj už čekaly (a svěřily mu do rukou něco, co mu mělo pomoci minimalizovat riziko následujících událostí), a obezřetně se vyplížil zpět na chodbu.

Skrytý pod příkrovem iluzí, které ho nyní činily neviditelným pro všechny nepovolané oči, a s kabelou tající v sobě skládací transportní lůžko se vydal směrem ke vstupu do podzemí a cestou si dával bedlivý pozor, aby se nepřestal na své krytí soustředit. Po zkušenostech s Aldrif a jejím nešťastným průnikem do Odinovy cely se sice nemusel tak akutně obávat prozrazení (stráže, které míjel, stále nevykonávaly svou práci tak svědomitě, jak by si přál), ale nechtěl nic ponechat náhodě, a proto si dal záležet, aby nevydal ani hlásku.

Plížil se hbitě, ale potichu, a celou cestu si zas a znovu přehrával v hlavě vše, co bude muset udělat, aby dostal Odina z kobky do jeho komnat (a nikdo ho při tom neviděl). Byl to mnohem náročnější úkol, než se snažil tvrdit své nevlastní sestře, ale on věřil, že ho zvládne. Už kvůli ní a kvůli tomu, že na něj spoléhá, a on ji nesměl zklamat a uvrhnout do nebezpečí (a asgardský lid do zmatku)! uvažoval horečně, když míjel poslední hlídku, a byl docela rád, když se mu o pár minut později povedlo nepozorovaně dorazit až k poslednímu masivnímu sloupu stojícímu na konci řady před těžkou kamennou vězeňskou bránou střeženou dvojicí vojáků. Teď už se však musel nechat vidět, protože po stále nevyřešené vraždě jednoho z mužů přímo v areálu vězení byly posíleny stráže, a nebylo tudíž možné protáhnout se dovnitř nepozorovaně, tak jak to udělala Aldrif.

Uvnitř čekali další dva strážní, kteří by samovolný pohyb brány odhalili, a proto na sebe urychleně vzal podobu jednoho z jejich kolegů a pod záminkou předčasné výměny stráží (k níž si předem připravil oficiálně vyhlížející povolení, které však ani nemusel ukazovat, protože vojáci neměli zájem ho vidět) hladce pronikl do míst, kde strávil víc jak rok svého života.

Odin ho sem nechal zavřít jako nějakého podřadného zločince, kterých nyní v osvětlených celách míjel celé tucty, a bylo celkem paradoxní, že sem dnes přišel proto, aby odtud toho, kdo s ním zacházel jako s jedním z těch otrhaných, zbědovaných ubožáků, vysvobodil. Ve Všeotcově případě to však bylo celkem irelevantní…

Sice nejspíš skutečně během spánku vnímal vše, co se kolem něj dělo, ale zda spí tady v podzemí, nebo v nějaké odříznuté komnatě, kam za ním zakážou komukoliv chodit, nehrálo roli. Tak jako tak se o své zemi a o své dceři (o jejímž návratu by nebýt Aldrifina pošetilého počínání ani nevěděl) nedozví vůbec nic a hlavní bylo, že už se za něj on sám nebude muset nikdy znovu vydávat (což bylo pomyšlení, které mu dodávalo sílu a přimělo ho překonat první i druhou část vězení během několika desítek vteřin).

Další postup však vyžadoval mnohem větší opatrnost, a proto zpomalil a k jedinému strážnému, postávajícímu před vchodem do bloku „X“, došel zvolna, jako by se mu k němu vůbec nechtělo.

„Přišel jsem tě vystřídat,“ prohlásil s patřičnou dávkou neochoty a mladík, kterého zjevně nijak netěšilo, že musí sloužit na místě, kde před pouhými několika týdny přišel o život jeho předchůdce, se zatvářil tak úlevně, jako by mu sdělil, že už nikdy nemusí chodit do práce.

„Vážně? Už teď?“

„Bohužel.“ Schválně se nešířil o důvodech svého brzkého příchodu a mladý voják se ho na ně raději neptal (nejspíš ze strachu, aby si to střídání, nedej bože, ještě nerozmyslel). Přesně jak očekával, byl rád, že odtud mohl zmizet, a když za ohybem chodby konečně dozněly jeho chvatné kroky, cesta k Odinovi byla volná!

Stačilo jen vložit kartu do mechanismu dveří, navolit heslo i bezpečností kód a protáhnout se dovnitř do míst, která když naposledy opouštěl, sžírala ho tak šílená emoční bolest, že málem nebyl schopen uvažovat. Tehdy se domníval, že ho Aldrif zradila a že její láska k němu byla jen odpornou lží, ale nyní bylo vše jinak. Dnes sem přišel jako vítěz, přesvědčený o pravosti jejích i svých citů, a vše, co se chystal udělat, dělal pro ni a pro jejich společnou budoucnost a světlejší zítřky celé říše, což mu pomáhalo překonat i poslední zbytky nervozity a s hlubokým nádechem vykročit směrem k Odinovu kamennému loži.

Pod klecí zlatavých paprsků tam ležel ten, kdo zničil život dívce, kterou miloval, a kdo zavrhl i jeho samotného, a jeho při pohledu na tu pobledlou, vrásčitou tvář napadlo, že by mu možná měl něco říct. Něco… úderného a hrdého, co by jasně dokazovalo jeho převahu a blížící se triumf, ale… měl na jazyku jen samé patetické výčitky a dětinská obvinění, která jeho postavení příliš neodpovídala, takže raději mlčel.

Nechtěl před Odinem odhalovat svou slabost a strach před prozrazením, a popravdě řečeno… neměl chuť tomu pošetilému starci cokoliv vykládat! Proč by měl? Jako syn pro něj dávno skončil a Aldrif… ta mu nestála ani za ten trošek zájmu, který v dětství projevoval jemu. Jediným dítětem, kterého si cenil, byl Thor a jemu trvalo hodně dlouho, než to svému nevlastnímu bratrovi přestal podvědomě vyčítat. Musel toho zažít opravdu hodně a několikrát stanout takříkajíc na prahu smrti (minimálně jednou i nějaký ten krok za ním), aby si uvědomil (nebo spíš přijal), že Thor nemůže a nikdy nemohl za to, že jeho otec byl necitelný sobecký parchant, který si ke zbožňování vybral jen jednoho ze tří svých uznaných potomků.

Byla to Odinova vina a Lokiho nenávist (pokud to po těch dlouhých měsících odloučení už nebyla jen zloba a hořkost) byla proto už nějakou dobu namířena jen proti tomuhle… bělovlasému jednookému muži, k němuž se nyní obezřetně sklonil a bez milosti mu do paže zabodl injekční pistoli, kterou mu Idunn naplnila vysoce koncentrovaným sedativem. Osoba stižená spánkem bohů by se sice při transportu probudit neměla, ale kdyby k tomu náhodou nějakým zázrakem došlo, tohle mělo plně nahradit zlatavé paralyzační paprsky, které vzápětí vypnul.

„Je čas změnit útočiště,“ zamumlal jedinou větu, kterou uznal za vhodné svému nevlastnímu otci sdělit, a zatímco rozkládal transportní lůžko se zabudovaným antigravitačním systémem (který ho držel ve vzduchu bez jakékoliv opory), v duchu se připravoval na dlouhou zpáteční cestu, kterou teď musel co nejrychleji a nejtišeji zvládnout.

Bylo třeba Odina opatrně přesunout na lůžko, které mu sehnal Baldr (užívalo se totiž hlavně na bojištích a v polních nemocnicích), skrýt ho pod příkrovem neviditelné iluze, zajistit blok „X“ a vydat se na dlouhou a nebezpečnou pouť palácem, během níž se musel vypořádat se strážnými (kteří se jistě budou divit, proč tak brzy opouští své stanoviště) i dalšími nástrahami, jež mohly na chodbách číhat. Ale on to dokáže. Musí!

-o-

„Už dost, už končím. Vyhráli jste!“ bránila se Aldrif se smíchem útoku několika dětí, které došly k závěru, že zlechtat princeznu bude určitě úžasný zážitek, a konečně se jim povedlo jí tím nepatrně zvednout náladu. Byly tak roztomilé a spokojené, že prostě nedokázala být imunní vůči jejich nakažlivému nevinnému smíchu.

Jenže ve chvíli, kdy se poslušně vrátily k ostatním hrajícím si sirotkům, její euforie rychle vyprchala a ona se vrátila na lavičku zasmušilejší než dřív. Loki už by se měl brzy objevit (pokud šlo všechno tak, jak mělo, tak momentálně stěhoval Odina z cely do jeho komnat) a ona umírala hrůzou, že k tomu nedojde a že ho cestou potká nějaká hrozná tragédie vedoucí k jeho odhalení. Kdyby mu alespoň mohla nějak pomoci, ale bohužel… byla úplně bezmocná, a to ještě netušila, že ji nyní čeká ještě něco horšího, než jen pocit totální neužitečnosti. Starosti si totiž měla momentálně dělat s někým úplně jiným, než se svým nevlastním bratrem…

„Nazdar, prcci, tak co, jak se vám vede?“ ozval se od brány hluboký mužský hlas, který znala, a když zděšeně pohlédla daným směrem, spatřila, jak do zahrady míří trojice Thorových přátel v závěsu se Sif, která se na opuštěné děti dokonce usmívala. Zjevně tu ani jeden z nich nebyl poprvé, protože všichni zdejší maličcí obyvatelé zavýskli nadšením a jako jeden muž se vrhli příchozím v ústrety, ale Aldrif se jejich dobročinná návštěva, svědčící o jejich milé a citlivé povaze, vůbec nehodila.

Sice museli vědět, že tu dnes je (dost možná proto si vybrali k pobavení zdejších dětí právě dnešek), ale to poslední, co potřebovala, bylo poslouchat jejich řeči a riskovat, že si všimnou, že je nervózní. Nikdo nesměl poznat, že se s ní něco děje, dřív, než se oficiálně dozví, že její otec upadl do spánku bohů.

Teprve pak se mohla začít chovat jako vyděšená milující dcera, ale do té doby… byla šťastnou a obletovanou princeznou, k níž se právě všichni čtyři návštěvníci s úsměvem vypravili a poklonili se jí až k zemi.

„Vaše výsosti…“

„Co vy tady?“ podařilo se jí ze sebe vypravit přijatelně překvapený dotaz a pro jistotu zesílila své soustředěním, s jehož pomocí ve vzdálenosti několika metrů udržovala iluzi svého druhého osobního strážce (ten první jí obezřetně postával za zády a zdálo se, že je z příchodu nezvaných hostí stejně rozrušený, jako ona).

„Přišli jsme se podívat na děti,“ pronesl pohotově Fandral a ona se musela přinutit k úsměvu. Samozřejmě jim šlo v první řadě o ni, ale předpokládali, že jí to nedojde.

„Tak to je skvělé, alespoň ti malí uličníci budou chvíli trápit vás místo mě.“ Šikovně nahrála na smeč skupince dětí, která se marně snažila své nové přátele odvléct blíž k improvizovanému hřišti, a oni byli nuceni jim to konečně dovolit. Když uvedli jako důvod své návštěvy právě je, jen těžko se jim kvůli princezně mohli odmítnout věnovat.

Byl to chytrý nápad, jak se jich zbavit, a z velké části jí vyšel, ale Sif se bohužel ke skupince dětí nepřipojila. Zdálo se, že její společnici těm malým trapičům bohatě stačí, a proto se raději přidala k Aldrif na zahradní lavičce a mlčky očekávala, zda se s ní sestra jejího přítele bude chtít bavit. A ta… bohužel neměla na výběr. Nemohla si dovolit ji ignorovat a ani nic takového dělat nechtěla. Přála si přeci, aby se z nich staly přítelkyně, a i když se jí to nyní zoufale nehodilo a myšlenky jí utíkaly úplně jinam, musela se toho držet a přimět se na Sif co nejklidněji promluvit.

„Je dobře, že sem občas zajdete. Ty děti si zaslouží trochu pozornosti. Vyrůstat bez rodičů je… těžké.“ Vložila do svých slov hodně z vlastní zkušenosti a Sif zjevně pochopila, jak osobní to pro ni je.

„Samozřejmě, výsosti. Sice jsem… nikdy nepoznala, jaké to je nemít rodinné zázemí, a když jsem o své rodiče přišla, stali se mou rodinou mí přátelé, ale chápu, že to musí být traumatické.“

„Ano, to ano,“ povzdechla si, ale pak k ní vyčítavě zvedla oči, „a co jsem vám říkala o tom formálním oslovení?“

„Že ho nemáte ráda, výs… ehm, tedy Aldrif,“ opravila se přesně tak, jak ji i její přátele požádala během nedávné audience, a stejně jako v případě Nanny to znělo jejím uším mnohem líp. Nechtěla, aby jí její přátelé říkali tak oficiálně a měli z ní strach.

„No, není to lepší?“

„Pokud myslíte,“ připustila neurčitě, ale než stihla dodat něco dalšího, byla skropena sprškou chladné vody, kterou jejím směrem omylem vyslalo jedno z dětí plácající se v nedaleké mramorové fontáně, a Aldrif se musela jejímu zděšenému vypísknutí (které se k neohrožené bojovnici příliš nehodilo) pobaveně pousmát.

„Asi bych měla uvolnit z královské pokladny nějaký další příspěvek a postavit těm uličníkům skutečné hřiště obehnané bezpečnostní stěnou,“ navrhla vesele a Sif, která si právě vytírala z očí několik kapek, souhlasně přikývla.

„To by od vás bylo neskonale laskavé…“ Nevypadala doopravdy rozzlobeně, spíš potěšeně, ale vzápětí zvážněla a zatvářila se, jako by se chystala říct něco zásadního, co její princezna nutně potřebovala slyšet (což nebylo daleko od pravdy). „A vaše matka i váš bratr by za to na vás byli velice hrdí!“ dodala jemně a Aldrif překvapilo, jak laskavě zněl její hlas (a jak silnou odezvu v ní vyvolal).

„Děkuju…“ zašeptala upřímně, ale předčasný pocit sounáležitosti a bezpečí, který ji náhle v přítomnosti této kdysi nesympatické a nepřátelské ženy přepadl, měl vzít velmi rychle za své…

Sif jí totiž vzápětí položila otázku, která ji značně vyvedla z míry (či přesněji řečeno… vyděsila k smrti).

„A kdepak máte dnes svého osobní strážce?“ Řekla to tak nějak zvláštně, jako by tím cosi sledovala, a když se jí dostalo od Aldrif jen značně nervózního ukázání na Baldra (který se poté, co dospěl k závěru, že princezně se Sif nehrozí žádné nebezpečí, taktně stáhl stranou), zatvářila se ještě podivněji. „Já myslela spíš toho druhého,“ dodala škádlivě a v Aldrif by se krve nedořezal. Proč se, proboha, zajímá o Lokiho? Že by snad… něco tušila? Bože, to ne… Jen to ne!

„Je támhle,“ mávla rukou ke své iluzi postávající v rohu zahrady (dost daleko od kohokoliv, kdo by se k němu chtěl přiblížit) a nervózně čekala na Sifinu reakci. Ta se však kupodivu nezdála podezíravá ani nevrlá. Spíš… jako by svou princeznu schválně provokovala a docela upřímně se tím bavila.

„Pročpak tak daleko, snad jste se nepohádali?“

„Co tím myslíte? Proč bych se měla hádat se svým poddaným?“ pokusila se naposledy hrát svou pyšnou šlechtickou roli, ale Sif se k jejímu překvapení hlasitě rozesmála.

„Ale no tak, na mě to nemusíte hrát. Myslíte, že jako žena nepoznám, že je mezi vámi něco víc?“ zamrkala spiklenecky a Aldrif se nepatrně ulevilo. Nezdálo se, že by v jejím strážci poznala svého někdejšího přítele, ale… něco jí přeci jen neuniklo. „Pořád si s ním něco šeptáte, chová se k vám úplně jinak než ten druhý a nespustí vás z očí.“

„To je snad jeho povinnost, ne?“

„Ovšem, ale tohle není o povinnosti. Líbíte se mu a on… vám taky.“

„To je nesmysl!“ bránila se, když jí konečně došlo, že se Sif domnívá, že jsou s neznámým mužem milenci (což nebylo tak daleko od pravdy a svým způsobem to byla ta lepší varianta jejich prozrazení), ale její společnice nebyla dnešní.

„Proč? Protože jste princezna a on jen obyčejný voják? To přeci není překážkou. I královští potomci se můžou zamilovat takříkajíc pod svou úroveň.“ Toužebný tón jejího hlasu napovídal, že momentálně spíš než na Aldrif a jejího strážce myslí na sebe a Thora, ale rychle se vzpamatovala a znovu nahodila provokativní výraz. „A jen tak mezi námi děvčaty… Opravdu silně pochybuji, že pod tou maskou skrývá nějaké zohavení z bitvy. Náhodou jsem na Alfheimu bojovala spolu s Thorem a moc dobře vím, že si odtamtud nikdo žádné vážné zranění neodnesl. Natož Baldrův přítel, o němž nikdo z jeho blízkých nikdy neslyšel,“ uzavřela vědoucně a nemohlo být pochyb o tom, že tak trochu vyzvídala, což Aldrif připadalo nesmírně rizikové.

Ať už si teď myslela cokoliv, od odhalení, že údajný Lopt není tím, za koho se vydává, byl jen krůček ke zjištění jeho pravé totožnosti, a to… by byla zvlášť u Sif, která Lokiho z celého srdce nenáviděla a měla tak blízko k Thorovi, hotová katastrofa. Zbývala jen jedna možnost, jak zabránit jejímu dalšímu slídění… Potvrdit jí její domněnky, které vlastně nebyly ani tak mylné. Jen zdaleka nedosahovaly rozměrů skutečné pravdy…

„Řekněme, že s tím jeho zraněním to možná není tak vážné, jak se tvrdí,“ začala proto velmi opatrně a tvářila se, jako by se ke všemu přiznávala značně neochotně. A Sif jí na to, díky bohu, skočila!

„Nepovídejte… že by to byly jen zlé pomluvy a on ve skutečnosti maskoval svou podobu z mnohem prozaičtějších důvodů?“

„Jaké důvody máte na mysli?“ odvážila se ke křečovitému pousmání, kterým se snažila předstírat spiklenecké dívčí klevetění, a Sif ji ihned napodobila.

„Například to, že si je se svou paní až příliš blízký a nechce, aby ho s ní někdo spojoval? Vsadím se, že ve skutečnosti je velice pohledný, nemám pravdu?“

„A kdyby ano?“ schválně se zeptala tak, aby otestovala její diskrétnost, a naštěstí měla zjistit, že Thorova přítelkyně nepatří k drbnám, které vše, co o svých známých zjistí, obratem šíří.

„Pak bych si pochopitelně takovou informaci nechala pro sebe. Přeci neprozradím svou princeznu.“ Odvážila se položit dlaň na hřbet Aldrifiny ruky a jí spadl ze srdce obrovský kámen.

Sice by bylo lepší, kdyby o jejím vztahu s jejím poddaným nikdo nevěděl, a Loki se nejspíš zblázní, až zjistí, že je to právě Sif, kdo kromě Nanniny rodiny zná pravdu, ale pořád to bylo lepší, než nechat tuhle zvědavou a otravně cílevědomou ženu odejít bez odpovědi a dovolit jí, aby se dál šťourala v jejich lžích. Neurozený milenec byl pořád lepší, než žijící nevlastní bratr!

„To bych byla velice ráda. Přeci jen… myslím, že by se mým poddaným nelíbilo, že si začínám s někým, kdo mě není hoden. A můj otec by… s tím určitě také nesouhlasil,“ zamumlala úlevně (aniž by musela cokoliv předstírat) a Sif na ni přátelsky zamrkala.

„Samozřejmě, Aldrif. Nemusíte se ničeho bát. Budu mlčet jako hrob. I před nimi,“ kývla směrem k trojici svých přátel, která právě pozorně naslouchajícím dětem líčila své další smyšlené vítezství, a Aldrif cítila, že jí může věřit. Sif nebyla z těch, kteří by zradili své přátele, a po tomhle rozhovoru se nejspíš dalo říct, že už těmi vysněnými přítelkyněmi skutečně začínaly být. Jenže než jí stihla za její vstřícnost poděkovat, stalo se něco, co jí všechno to, co bylo právě řečeno, spolehlivě vyhnalo z hlavy…

A stačil k tomu jen zlomeček vteřiny, během kterého koutkem oka zachytila jakýsi pohyb vlevo od sebe, a když na to místo zaostřila… srdce jí poskočilo vzrušením! Mezi nedalekými sloupy, lemujícími krytou kolonádu obkružující celou přední část zahrady, se totiž zjevil stín s maskou na tváři a ona okamžitě věděla, o koho jde!

Ach, díky bohu! On… to zvládl! Loki skutečně dokázal opustit palác (v němž snad vykonal vše, co měl) a teď na ni znovu nenápadně zamával a gestem ji zval k sobě, přesně tak, jak se dohodli. Zbývalo se jen zbavit své společnice, což se záhy ukázalo jako poměrně snadné.

„Omluvíte mě, prosím, na okamžik?“ obrátila se k ní, stěží ovládajíc své vzrušení, ale Sif si ničeho nevšimla a v domnění, že si potřebuje odskočit, ji nechala opustit lavičku a pomalým krokem (místo nějž by se nejraději bezhlavě rozběhla) vyrazit ke kolonádě, kde už na ni ve stínu, daleko od zvědavých očí všech přítomných, čekal její nevlastní bratr. „Tak co? Co je s Odinem? Je… tam, kde má být?“ vydechla, když konečně zmizela za prvním mramorovým sloupem a stanula mu tváří v tvář, a vnitřně se celá chvěla nedočkavostí i hrůzou, jako by se stále ještě bála uvěřit, že je to skutečně za nimi.

Ale jeho nadšené pokývání hlavou doplněné zářícíma očima v ní odpálilo tak obrovskou nálož úlevy a euforie, jakou už hodně dlouho nezažila (naposledy, když se jí vrátil z Vanaheimu).

„Páni, nemůžu tomu uvěřit… Ono to… vyšlo? Vážně to vyšlo?“

„Ano!“

„Ach bože… bože! To snad… Dokázal jsi to!“ Bylo jí rázem úplně fuk, jestli je někdo uvidí, jak se k sobě chovají tak, jak by strážný s princeznou rozhodně neměli, a než se nadál, postrčila ho směrem k jednomu temnému výklenku, v němž prokazatelně chyběla mramorová socha, a skočila mu kolem krku tak prudce, až zavrávoral. „Dokázal jsi to! Ach Loki! To je zázrak! Jsme volní!“ opakovala celá omámená a jeho tichý úlevný smích zněl jejím uším jako ta nejkrásnější serenáda!

„Ano, jsme volní, miláčku. Už je konečně po všem!“ zamumlal s tváří zabořenou do jejích omamně vonících rusých vlasů a vychutnával si její blízkost, která mu byla dostatečnou odměnou za to šílené psychické i fyzické vypětí, které měl za sebou. „Sice to dalo mnohem víc práce, než jsem myslel, a bylo to o fous, ale… vyšlo to!“ dodal triumfálně a stejně jako ona stále nemohl uvěřit, že jejich smělý plán neskončil fiaskem!

Dost možná k tomu nechybělo málo, protože s tím, že to bylo o fous, vážně nepřeháněl (z Odinových komnat se mu povedlo vyklouznout jen pár minut před stanoveným termínem schůzky s místokrálem), ale to bylo nyní zcela vedlejší! Proč by se o to měl zajímat, když už je to pryč? Bylo to za ním! Navždy...

Všechny ty překážky, které musel cestou z vězení překonat… Nevrlí strážní, kteří nemohli pochopit, jak se mu mohlo za těch pár minut střídání udělat nevolno (na jinou výmluvu, proč tak brzy opouští své místo, zkrátka nepřišel)… Nutnost změnit trasu kvůli nepředložené přítomnosti několika vysoce postavených generálů, kteří na schodech o čemsi zasvěceně debatovali… Několika skupin sloužících, se kterými se na úzkých chodbách střetl a mezi nimiž dokázal neviditelné lůžko s Odinem propašovat jen s vypětím všech sil… To všechno a mnohem víc, co musel zdolat, bylo nyní minulostí!

Teď už záleželo jen na tom, že Odin skončil tam, kde měl, Fulla s Idunn provedly nějaká speciální opatření, aby jen tak neprocitl (ani za mák tomu, co ty dvě spiklenkyně provedly, nerozuměl a jen těžko by v jejich činněch hledal onu hranici mezi magií a vědou), a následně všichni tři stihli včas zmizet a nepozorovaně odejít z paláce ještě dřív, než spícího Všeotce někdo našel. Ideální! Téměř… zlověstně ideální a podezřele dokonalé, ale o tom si zakázal přemýšlet (ne vše přeci muselo vyžadovat překonání neřešitelných překážek)!

„Všechno dopadlo tak, jak mělo, Idunn i Fulla jsou v bezpečí a já… jsem u tebe, jak jsem slíbil, lásko! Teď už nám nic nestojí v cestě…“ doplnil něžně a vtiskl své princezně, která se už brzy měla stát královnou a spasit celou jeho rodnou říši i všechny ostatní, vášnivý polibek, který jí absolutně vzal dech…

„Miluju tě!“ bylo to jediné, na co se zmohla, když ji po pár minutách konečně pustil, a neměla sílu se ho ani na nic vyptávat. Měli moře času, aby jí do detailu vylíčil, jak to celé v paláci probíhalo, tak proč se tím zdržovat teď? Vlastně… měli všechen čas na světě, protože veškeré nebezpečí, jež kolem nich neustále kroužilo, bylo dneškem zažehnáno! Bez Odina a všech těch iluzí a lží, do nichž se byli nuceni zaplést, už neexistovalo nic, co by je mohlo uvrhnout v nemilost úřadů i lidu, a jí trvalo notnou chvíli, než si vzpomněla, že přeci jen vše není tak dokonalé, jak se jí zdá!

Jeden problém přetrvával, nebo… se spíš vyvinul v úplně nový! A Loki o něm musel vědět.

„Ale počkej!“ vyhrkla a přiměla ho, aby jí pohlédl do očí. „Máme problém…“

„Jaký zase?“ zaúpěl, pomýšlejíc na ony paranoidní úvahy, že nic v životě nemůže být tak snadné, jako jejich dnešní vítezství, ale nakonec to nebylo zase tak hrozné, jak se ve skrytu duše obával…

„Sif o tobě ví! Tedy… ne o tobě jako o tobě, ale o tom, že je to celé bouda,“ opravila se, když i přes masku viděla, jak zbledl, a něžně ho pohladila po zakryté tváři. „Dala si dohromady dvě a dvě a přišla na to, že nejsi tím, za koho se vydáváš. Ale neboj, ví jen tolik, že nejsi zohavený osobní strážce, ale můj tajný milenec.“

„No to je výborné!“ zavrčel vztekle, ale ještě než mohl začít uvažovat o tom, co by Sif za tu její zvědavost a prohnanost nejraději udělal (a co možná skutečně bude muset udělat, i když se mu to příčilo), Aldrif ho znovu políbila a ubezpečila ho, že o nic nejde.

„Neboj, nikomu to neřekne. Slíbila mi to a já… jí věřím! Už kvůli Thorovi mé tajemství určitě neprozradí.“ Byla si tak neochvějně jistá, že se nezmohl na žádné námitky (i když její víru v Sifinu oddanost a čest zrovna nesdílel) a přinutil se k odevzdanému přikývnutí.

„Když myslíš..."

„Jsem si tím jistá!"

„Tak fajn."

Byl to sice problém a komplikace, se kterou nepočítali, ale přeci jen nebyla tak akutní, aby ji museli řešit teď hned. Nyní je čekalo něco jiného. Něco… mnohem zásadnějšího, co mělo s konečnou platností završit jejich dnešní triumf, ale aby k tomu mohlo v klidu dojít, Aldrif se musela co nejdřív přestat skrývat v kolonádě a vrátit se k dětem, s nimiž měla trávit dnešní den. Kdyby s nimi nebyla, mohlo… by to být podezřelé!

„Ale detailně si o tom promluvíme později, teď musím nahradit tvou iluzi a ty se musíš připravit na zprávy o svém otci. Víš, co jsme si řekli? Hraj překvapenou, ale nepřeháněj to. A neboj, už brzy bude všem lžím a divadýlkům konec…“ Naposledy ji letmo políbil na čelo, ale pak už se vydal podél zdi směrem, kam vzápětí poslala jeho iluzivního dvojníka (aby se mohli v klidu a bez rizika prozrazení prohodit) a ona se celá rozechvělá vrátila zpět na lavičku k Sif.

Moc dlouho tam ale nevydržela… Pomyšlení na to, co se teď nespíš děje v paláci (možná se právě do Odinových komnat sbíhali ošetřovatelé nebo už v trůnním sále narychlo zasedala krizová rada v čele s místokrálem, která měla rozhodnout o tom, co bude nyní a zda předají vládu jediné dostupné dědičce) jí nedovolovalo v klidu sedět.

Musela alespoň předstírat, že něco dělá, a proto se raději po chvilce se Sif rozloučila a pod záminkou dalších her s dětmi se odebrala na okraj fontány, kde předstírala zaujetí cákajícími dítky. Ve skutečnosti se však utápěla ve svých vlastních nesoustředěných myšlenkách, které jí vířily hlavou tak neúnavně, že si ani nevšimla, že jí nadšení sirotci stihli v rekordním čase zlít od hlavy k patě…

A přesně ve chvíli, kdy si uvědomila, že už zdaleka nevypadá jako princezna, ale jako zmoklá pocuchaná myš… stalo se to, na co s Lokim tak netrpělivě čekali a co mělo změnit její život navždy! Právě se chystala naoko vyhubovat těm malým neposedům a začít si ždímat pomněnkově modré šaty, které si dnes oblékla proto, že věřila, že jí nosí štěstí, když tu se ozvalo ohromené zašumění, šířící se odkudsi z nádvoří sirotčince, a oči všech přítomných se obrátily k bráně, v níž se právě zjevila jednotka slavnostně vystrojených Einherjů, jejichž úkolem bylo střežit mimo palác samotného vladaře.

Bylo jich zhruba tucet a na jejich nablýskanou ceremoniální zbroj, kterou nosili jen při zvláštních příležitostech, byl skutečně nezapomenutelný pohled. Přesto… mnohem více očí přitahoval místokrál kráčející v jejich středu. Oděný v bohatě zdobeném rituálním rouchu posetém diamanty se tvářil tak vážně, až člověku naskakovala husí kůže a v rukou přitom třímal… Ale ne! To přeci… Už teď?!

Šokovaně třeštila oči na Odinovo královské žezlo, které se k ní zvolna blížilo, a nemohla uvěřit, že to všechno šlo tak rychle! Přeci… jí ho nemohli přinést už teď? Nejspíš se jí to všechno jen zdá, ale… Ne, nezdá se jí to! Určitě to bylo ono! Královské žezlo symbolizující ten nejvyšší úřad, který lze v této říši zastávat, by totiž poznala kdekoliv. Vždyť… ho vídala u Lokiho prakticky denně, akorát že nyní, když mělo tak nečekaně brzy skončit v jejích rukou… jí připadalo, že září mnohem více než kdykoliv předtím! Bylo… nádherné a vznešené a ona… byla mokrá, rozcuchaná a vyděšená, a zatímco celé osazenstvo zahrad ztichlo a nechápavě kulilo oči na to památné divadlo, které jako obyčejní Asgarďané nikdy neměli spatřit, její srdce se rozbušilo tak nahlas, že to muselo být slyšet až na druhé straně města!

Tohle… se přeci nemělo stát! Nemělo se to celé odehrát tady… a takhle! Měli ji nejdřív zavolat do paláce, sdělit jí, co se stalo jejímu otci, a pak teprve se mělo rozhodnout, zda bude nebo nebude korunována královnou Asgardu (nebo tak to alespoň Loki říkal, když společně plánovali, co se stane, až dokončí úkol), ale… to vše bylo zjevně přeskočeno! Pane bože! Ta chvíle, na kterou se ještě ani nestihla pořádně připravit… měla nastat už nyní!

Málem nedýchala, když jí došlo, že se Loki nejspíš nemýlil, když ji přesvědčoval, že si krizová rada kvůli oblíbenosti u jejích poddaných nedovolí zpochybnit její nástupnické právo a že její nepřítomnost v paláci během Odinova úředního usínání jí zajistí beztrestnost a celý proces urychlí, a nebýt jejího nevlastního bratra, který se k ní přikradl zezadu a jemně jí stiskl paži, nejspíš by tam stála bez hnutí až do soudného dne. Jako solný sloup, omámený svou blížící se korunovací!

„Aldrif? No tak, vzpamatuj se,“ šeptl jí do ucha, ale tón jeho hlasu prozrazoval, že i on je v šoku z toho, že místo delegace oznamující stav jejího otce se zjevila rovnou korunovační komise, s níž se kdysi dávno setkal i on sám (ovšem v mnohem méně vypjaté chvíli a až několik hodin po Odinově kolapsu). Nemělo to být tak… překotné! Jenže… evidentně bylo a nebyl čas držet se stranou! „No tak…“ Nenápadně ji postrčil směrem k místokráli, který před ní právě klesal na kolena, a ona se konečně jakž takž vzpamatovala.

„Co… se stalo?“ pípla téměř neslyšně a jedině vědomí, že její milovaný nevlastní bratr stojí hned vedle ní, jí bránilo, aby v tomto nejvypjatějším okamžiku svého života zkolabovala nervozitou.

„Váš otec, má paní,“ odvětil místokrál chraplavě a jí došlo, že ten klíčový okamžik, na který tolik týdnů čekali, je skutečně tu. Ach bože…

„Co je s ním?“ Dala si záležet, aby to znělo vyděšeně (i když se ani nemusela moc snažit), a Loki ji pochválil nenápadným pohlazením rozechvělých zad.

„Zdá se, že upadl do spánku bohů, výsosti.“

„Ale to… je hrozné! Kdy?“

„Před chvílí, má paní.“

„Tak něco dělejte!“ Cítila se v roli zděšené dcery, na kterou se předem připravovala, už o něco sebejistěji, ale on jen tragicky potřásl hlavou.

„Nedá se dělat nic, má paní. Jen jedno…“ Bez dalších okolků pozvedl žezlo do úrovně jejího pasu, ale ona musela dál hrát nechápavou. Kdyby se po něm nyní vrhla, mohla by vše pokazit!

„Co to má být?“

„Žezlo, má paní. Nyní patří vám a s ním… i naše říše. Jste právoplatnou dědičkou a korunní princeznou, takže… dokud se váš otec neprobudí… Asgard je váš!“ zopakoval téměř přesně ona památná slova, jež kdysi slyšel i sám Loki, a zatímco všichni přítomní zaskočeně mlčeli, on sám slyšitelně zatajil dech a věnoval Aldrif další něžné pobídnutí. Tentokrát však už bylo zbytečné…

Sice se možná měla ještě nějakou chvíli zdráhat a předstírat, že nechápe, o co jde, ale ona už nechtěla váhat! Cítila na sobě desítky párů očí, které čekaly, jak se zachová a zda jim umožní, aby se skutečně staly svědky korunovace královny, a ona… je nechtěla zklamat! A nejen je, ale ani Lokiho, sebe a také… svou matku, která ji jistě odkudsi pozorovala a přála si, aby její dcera dostala to, co mělo být od začátku její!

Asgard jí patřil a nyní… se to měl konečně dozvědět celý vesmír! Tak nač ještě zdržovat a vzdorovat svému osudu, který se začal psát už před mnoha staletími, kdy se narodila do zlaté asgardské kolébky jako následnice trůnu? Ztracená následnice, která…

… nyní s hrdě vztyčenou hlavou postoupila o krok vpřed a mlčky uchopila zlaté žezlo, které jí pulzovalo v prstech stejně mocně jako Odinovo kopí, umístěné hluboko ve sklepeních paláce. Chyběla jen ta magická duhová záře, která jí tehdy před několika týdny obklopila a potvrdila tak její původ, ale nyní už k naplnění svého osudu žádná kouzla nepotřebovala! Zvládla to sama, jen s pomocí muže, kterého milovala, a to bylo mnohem víc, než si dokázala kdy představit. Přišla sem jako vyvrženec bez domova, který škemral o azyl a plánoval atentát na zdejšího vládce, ale ty doby byly dávno pryč.

Tváří v tvář svému novému titulu, který jí byl tímto prastarým aktem slavnostně udělen, cítila ono překrásné, něžné světlo symbolizující její právoplatné následnictví kdesi hluboko ve svém srdci, a byl to pocit, jaký ještě nikdy nezažila. Dokonalý a naplňující… A všeobecný bouřlivý potlesk, jež v příští minutě zaplnil každičký kout rozkvetlé zahrady a nadšeně vítal novou právoplatnou asgardskou královnu, její dokonalé štěstí a víru v nádhernou budoucnost v čele svého lidu jen posílil! Dokázala to! Stala se vládkyní nejmocnější z devíti říší a nikdo a nic už jí nemohlo tento titul odejmout. Snad jen… sám osud!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (47. kapitola):