OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (48. kapitola)

28.09.2015 (09:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 725×

„Nebuď nervózní!“

„Já… nejsem.“

„Ale jsi,“ zasmála se Aldrif, když utahovala korzet na Nanniných zářivě žlutých svatebních šatech, a musela uznat, že to její služebné dnes odpoledne neobyčejně sluší. Dokonce víc, než jí samotné, což bylo v případě právoplatné královny Asgardu, úřadující již víc jak měsíc, co říct! Už tolik dní naplněných nejrůznějšími audiencemi, sezeními, slavnostmi a oficiálními slyšeními uběhlo od okamžiku, kdy si v zahradách sirotčince od místokrále přebrala Odinovo žezlo, a za celou tu dobu se ani jedenkrát neocitla v situaci, kdy by nebyla středem pozornosti.

Až dnes… na svatbě své služebné měla jako oddávající a jedna z mnoha svobodných žen účastnících se obřadu, hrát druhé housle. Ale vůbec jí to nevadilo. Naopak! Přála Nanně i Baldrovi, aby prožili ten nejkrásnější svatební den ze všech, a od božího rána dělala vše pro to, aby to tak dopadlo. Za to všechno, co pro ni a pro jejího nevlastního bratra udělali, si to rozhodně zasloužili.

A Nanna… si zasloužila být tou nejkrásnější nevěstou v celém Asgardu, což však vyžadovalo několikahodinovou přípravu ve speciálním stanu, v němž se právě nalézaly. Svatba se podle zdejší dávné tradice odehrávala venku v přírodě (konkrétně u jednoho z jezer ležícího zhruba dvě míle za hranicemi hlavního města, které si snoubenci sami vybrali a kam nechali umístit důkladně posvěcený obřadní kámen), a tak bylo nutné sem nastěhovat vše, co průměrná asgardská dvojice potřebovala k tomu, aby vstoupila do stavu manželského.

Od květinového baldachýnu, pod nímž si měli před pomyslným kamenným oltářem říct své ano, přes složitou tradiční výzdobu, lavice pro hosty a speciální přístřešek s ohništěm a tanečním parketem, ve kterém se měla odehrávat svatební hostina, až po ony přípravné stany, jež sloužily mimo jiné i jako improvizované šatny.

Poslední jmenované přístřešky byly v půlkruhu kolem vytipovaného dějiště obřadu celkem tři (jeden pro ženicha, jeden po nevěstu a jeden pro hosty, kteří dorazí na obřad, konající se dle zvyklostí se západem slunce, příliš brzy (a budou si potřebovat někde odpočinout, či spíše popovídat o nadcházející slavnosti). A Nanna právě v jednom z nich nervózně přešlapovala před rozměrným zrcadlem, které si vypůjčila z paláce, a zatímco její královna (a po tom všem, co zažily, už i přítelkyně) jí pomáhala s posledními úpravami, rozechvěle si uhlazovala dlouhou splývavou sukni, protaženou do působivé vlečky.

„Jak v tom vypadám?“ vypravila ze sebe udýchaně, když došla k závěru, že lepší už to nebude, ale Aldrif se jen pobaveně ušklíbla. Jako správná přítelkyně a jedna z posledních žen, která měla před obřadem k nevěstě přístup, mohla na tuhle otázku pochopitelně odpovědět jen jednu jedinou věc (i kdyby to náhodou nebyla pravda, což však v Nannině případě nehrozilo).

„Úchvatně! Jsi dokonalá. Vážně! Ještě tohle…“ uvázala na tkanici, umístěnou těsně nad Nanniným křížem, úhlednou mašli a nařasila dlouhé splývavé rukávy odhalující její útlá ramena, „a je to!“

„Opravdu?“

„No ovšem! Baldr bude nadšený. Ještě závoj s věnečkem a šperky a jsi dokonalá nevěsta!“ Položila jí dlaně na obě nadloktí a vážně jí pohlédla do očí. „Akorát se musíš přestat stresovat, nebo cestou k oltáři omdlíš!“

„Já vím, ale všechen ten shon a to, že jste tu vy…“ zamumlala rozechvěle, poukazujíc na to, že přítomnost novopečené královny v roli oddávající a osobní přítelkyně nevěsty přilákala na svatbu mnohem víc lidí, než všichni předpokládali, ale Aldrif nad tím jen mávla rukou.

Za těch pár týdnů od své korunovace už si na neustálou pozornost a nekonečný zájem svého okolí dávno zvykla. Nebylo to nic příjemného, ale jako vládkyně s tím holt musela počítat, a s Lokiho pomocí a podporou to vše zvládala mnohem líp, než se odvažovala doufat. Bylo toho tolik, co mohla udělat špatně, ale naštěstí si vedle jako královna víc než dobře. Žádné zásadní problémy nebo trapasy se zatím nekonaly a ona doufala, že už ani konat nebudou!

„Je to váš den, Nanno. Tvůj a Baldrův. Já jsem tu jen proto, že sis to přála, na to nezapomínej,“ prohlásila rozhodně, ale její služebná to viděla trochu jinak.

„Já vím, ale… nejspíš byste se měla věnovat důležitějším věcem, než naší svatbě. Jako královna toho máte tolik…“ Znělo to až přehnaně skromně, a to se jí ani za mák nezamlouvalo. Jako vládkyně Asgardu si přeci mohla dělat, co chtěla, a pokud si přála být tady, se svými přáteli, nikdo neměl právo naznačovat, že je to nevhodné.

„Vy jste důležití!“ zatrhla své služebné jakékoliv další podobné nesmysly a rozhodně se natáhla pro sadu rubínového náhrdelníku, náušnic a náramku, kterou Nanně pořídila jako jeden z mnoha svatebních darů (nemohla přeci připustit, aby nedostála tradici a neměla na sobě žádný rudý šperk). „A navíc se už nemůžu dočkat, až si vyzkouším, jako té je jako královna někoho oddat. Snad to nepokazím,“ dodala ustaraně a opatrně jí připjala na krk masivní šperk ladící ke krvavým ozdobám na svatebním oděvu. Rukávy, sukně i závoj (prozatím odložený na stolku) byly totiž na okrajích bohatě vyšívány lesklou červenou nití a v kombinaci se žlutým podkladem vypadaly skutečně působivě.

„Určitě budete skvělá!“ uklidňovala ji Nanna a na svůj vlastní stres díky tomu poněkud pozapomněla (což bylo přesně to, čeho se Aldrif snažila docílit, proto o své roli vůbec začala mluvit).

I když… popravdě řečeno z toho obřadu měla trochu obavy, protože se musela velmi pečlivě naučit vše, co se oddávání a průběhu celého ceremoniálu týkalo, a toho nebylo zrovna málo. Doposud se s ničím takovým, jako byla tradiční asgardská svatba, nesetkala a musela přiznat, že spousta věcí ji na ní značně udivovala. U tak vyspělého národa spíš očekávala nějaký prostý moderní obřad, ale to byl omyl. Asgarďané brali vstup do manželství velice vážně a všechny úkony a rituály, které se k němu vázaly, by vydaly na tlustou knihu!

Stačila jediná drobná odchylka a celá tradice by skončila v troskách, a ona díky tomu na dnešek téměř nespala a neustále svým převalováním rušila Lokiho, který byl z nějakého důvodu podobně podrážděný a nesvůj jako ona (a to měl dnes pouze pomáhat Baldrovi, aby udržel zdání jeho přítele).

Za žádnou cenu nechtěla Nanně a Baldrovi jejich velký den pokazit a představa, že zapomene, co má říct nebo udělat, ji upřímně děsila! Možná… by si to raději měla s Nannou projít ještě jednou (když tu svatební příručku ještě nikdo nevydal, což bylo mimochodem něco, co uvažovala jako královna brzy změnit).

Konec konců, času měly dost. Obřad nesměl začít dřív než s prvními paprsky zapadajícího slunce (druhá varianta byla svatba pod tváří luny, ale tu Nanna s Baldrem zavrhli, protože si chtěli náležitě užít následnou oslavu), a to bylo v tuto roční dobu, dle palácové observatoře, ještě víc jak za půl hodiny…

„Díky za důvěru, ale… mohly bychom si to spolu ještě všechno zopakovat. Pro jistotu?“ pípla nesměle a tentokrát to byla Nanna, kdo se na ni shovívavě usmál.

„Ovšem, madam. Tedy… Aldrif.“

„Díky. Čili… poté, co se v prostoru před baldachýnem, pod kterým má proběhnout obřad, shromáždí všichni hosté, dám znamení tomu chlápkovi s tím… jak jsi to říkala? Obřadním rohem?“

„Ano.“

„Fajn, takže on prvně zatroubí, uličkou projdou tvé družičky, které cestu zasypou květinami symbolizujícími štěstí a plodnost, a pak přijdu na řadu já a postavím se za obřadní kámen umístěný pod přístřeškem,“ začala nejistě, jako když dítě v první třídě odříkává básničku před tabulí, a Nanna povzbudivě přikývla.

„Přesně tak.“

„Výborně, a pak...“

„Svědci,“ napověděla jí mírně, ale Aldrif prudce zavrtěl hlavou.

„Neříkej mi to, musím to dát dohromady sama! Takže… uličkou projdou dva svědci, ve vašem případě to bude tvá babička a Loki,“ vypočítávala soustředěně a trochu ji bodlo u srdce, když si uvědomila, že si Nanna s Baldrem nejspíš zvolili jejího nevlastního bratra jako svědka jen proto, aby udrželi iluzi jeho přátelství s Baldrem. Svědky se totiž, dle asgardské tradice, měli stát nejlepší přátelé snoubenců či vzdálenější členové jejich rodin, a Loki získal toto privilegium jen kvůli tomu, že se celý Asgard (kromě Sif, která však dodržela svůj slib a mlčela) domníval, že je Baldrův nejlepší přítel.

A to šlo přitom o velmi zodpovědnou funkci, protože bez svědků by byl obřad neplatný (a v případě pozdějších pochyb, nebo, nedej bože, rozvodu, měli právě oni poslední slovo, kterým mohli potvrdit, že vše proběhlo dobrovolně a dle zákona).

„Oba musí pod mým dohledem podepsat svatební smlouvu, která dokazuje, že sňatek je platný a ty i Baldr jste k němu nebyli donuceni,“ doplnila lehce provinile, ale Nanna nevypadala, že by jí Baldrova volba svědka nějak vadila. Spíše naopak…

„Ano, přesně tak, a bude nám pochopitelně velkou ctí, že se toho váš nevlastní bratr ujme, i když… v našem případě je to všechno spíš jen formalita. Pod nátlakem se rozhodně nebereme a nemáme v plánu se ani rozvádět…“ zachichotala se, aby dala své paní najevo, že mít na postu svědka někoho, kdo tak dlouho vládnul Asgardu (byť neprávoplatně), jí ani v nejmenším není proti mysli, a Aldrif se trochu ulevilo.

Rozhodně nechtěla svou služku a osobního strážce do něčeho nutit a kazit jim obřad jen proto, aby nevypluly na povrch její lži, do nichž se kvůli Lokimu zapletla…

„To mě těší, ale teď dál… Po podpisu smlouvy se připraví Baldr a spolu se svým otcem na tebe počká na začátku uličky, dokud se neobjevíš v doprovodu své matky. Pochopitelně budeš sedět v koňském sedle, abys náhodou neporušila tradici a nedotkla se země, v níž… jak že to je? Číhají démoni?“ osvěžila si další z mnoha asgardských rituálů, který byl podle všeho jedním z nejdůležitějších, a Nanna jí znovu dala za pravdu.

„Ano, jen doufám, že na tu zem nesletím. Naposledy jsem na koni seděla před mnoha lety, a popravdě řečeno… ani tehdy mi to moc nešlo.“

„Neboj, určitě to zvládneš. A navíc z něj ani nemusíš slézat, prostě jen počkáš, dokud tvá matka s tvým budoucím tchánem nedokončí symbolický obřad, v němž se tebe a Baldra vzdávají a uvolňují rodičovské vazby, a následně ti ze sedla dolů pomůže Baldrův otec, který v tomto bodě zastoupí svého syna a donese tě až k oltáři.“ Měla ještě stále v živé paměti Baldrovu nechuť přenechat tento symbolický akt oproštění do rodičů, svému otci (i když jinak s ním, dle Naniných slov, vycházel perfektně), ale bohužel nebylo zbytí.

Správně měli rodiče pouze provést několik tradičních rituálních úkonů, kterými se před tváří universa vzdávají svých dětí a dovolují jim, aby jako samostatné duše uzavřely sňatek, a zbytek už měl ženich zvládnout sám, ale Baldr by se svým hendikepem nedokázal Nannu donést až k obřadnímu kameni. Musel mu pomoci jeho otec, což ho zpočátku hodně mrzelo, ale nakonec se s tím byl nucen smířit. Pokud nechtěl riskovat, že mu jeho vyvolená vyklouzne z náručí a poruší jednu z nejposvátnějších tradic, musel se spokojit s tím, že ji bude k oltáři pokorně následovat.

„Snad máte pravdu, nerada bych něco pokazila,“ povzdechla si Nanna a při pomyšlení na to, co ji již relativně brzy čeká, si nervózně uhladila jeden z dlouhých splývavých rukávů. „Už kvůli těm zástupům lidí, které tam určit budou!“

„Neboj, ty to zvládneš. Spíš se bojím, abych to celé nepomotala já. Je toho tolik,“ hořekovala Aldrif, ale pak se vzpamatovala a vrátila v myšlenkách k okamžiku, kdy již bude mít oba snoubence před sebou u oltáře. „No nic, takže… Poté, co se oba dostavíte ke kameni, to už bude jen na mně,“ zamumlala přiškrceně, a přestože brala svou funkci oddávajícího jako obrovskou čest, vůbec by jí nevadilo, kdyby se jí mohla vzdát.

Bylo totiž dost depresivní vědět, že pokud se přeřekne nebo něco poplete, pokazí nejdůležitější den dvou lidí, na kterých jí skutečně záleželo (a dost možná dle tradice rozhněvá samotný vesmír a přinese jim neštěstí). „Musím vás představit a pak provést ten obřad s ohněm, vodou a krví,“ pokračovala nervózně a pouze Nannin povzbudivý úsměv jí bránil nahlas vykřičet všechnu svou trému, „a pak vám svázat ruce a odříkat sliby. No, a potom už přijde jen rozvázání, prsten, prohlášení novomanžely a polibek a… hotovo! Nebo… ne?“ vzala to už raději co nejrychleji a obrovsky se jí ulevilo, když její služebná přikývla.

„Přesně tak. Zbytek už bude jen na nás…“ Naznačila, že je toho s Baldrem čeká ještě hodně, včetně tance novomanželů, krájení dortu, rituálu s věnečkem a spousty dalších tradičních svatebních prvků, ale ty už se naštěstí oddávající osoby netýkaly. Díky bohu, i tak toho měla víc než dost! A to ještě netušila, co se děje v sousedním stanu, kde se na obřad chystal Nannin snoubence…

-o-

Baldr se marně potýkal s přezkami na svém slavnostním, zlatem zdobeném koženém kabátci a v duchu proklínal svou nešikovnost. Sice se na fakt, že přišel o levačku, adaptoval dle palácových léčitelů až překvapivě snadno a velmi rychle se naučil sám o sebe postarat i s jednou paží, ale některé drobné úkony vyžadující perfektní jemnou motoriku mu stále ještě dělaly problémy. Přesto se nevzdával! Nanna si zasloužila perfektního ženicha a on nemínil dopustit, aby takový za pár desítek minut u oltáře nebyl. Nechtěl své lásce, která se už brzy měla stát jeho ženou, udělat ostudu, ale záhy se ukázalo, že to byly zcela zbytečné obavy…

„Nechceš s tím pomoct?“ ozval se totiž od vchodu do stanu Lokiho hlas, a když omámeně přikývl, nezdálo se, že by jeho někdejšímu králi vadilo nabízet pomocnou ruku mnohem níže postavenému muži. Tenhle konkrétní mladík byl totiž výjimka (nebýt jeho, vůbec by tu dnes nestál). „Myslím, že to tak bude rychlejší a pohodlnější.“

„Do… dobře. Pokud vás to neobtěžuje, pane,“ zamumlal Baldr zaskočeně a cítil se trochu nesvůj, když k němu Loki přistoupil.

„Jistěže mě to neobtěžuje. Koneckonců je to moje práce, ne?“ prohlásil zamyšleně, narážejíc na své povinnosti ženichova svědka, a Baldr s plachým úsměvem přikývl.

„Ano, ale… pokud jde o mě, pořád jste můj král.“

„Bývávalo. Teď na to má Asgard někoho povolanějšího,“ vyřkl větu, na kterou by mu jeho sebevědomé já ještě nedávno nedovolila ani pomyslet, ale nyní si byl jistý, že je stoprocentně pravdivá. Aldrif mu v uplynulých týdnech, kdy se naplno zhostila role královny, dokázala, že je ta pravá a jediná vládkyně Asgardu a že by byl hřích jí dále bránit v naplnění jejího osudu.

Zvládala to až obdivuhodně a lidé ji milovali. Tak co víc si přát? Snad jen, aby dnešek dopadl podle jeho představ, což… nebylo vůbec jisté, a on se toho, co mělo již brzy přijít, děsil tak moc, že probděl téměř celou noc (bohužel ne první, což mu vzhledem k tomu, že se stále ještě musel šetřit, nedělalo moc dobře), a nyní se cítil mnohem unavenější a nervóznější, než by si byl přál (nutně by totiž potřeboval být v co nejlepší duševní kondici).

A Baldrovi pochopitelně jeho rozpoložení nemohlo uniknout. Sice měl svých starostí až nad hlavu, ale podle toho, jak se Lokimu třásly ruce, když dopínal poslední sponu na jeho svatebním oděvu, se dalo snadno odvodit, že s ním něco není v pořádku. A on zatoužil vědět, co to je…

„Jste v pořádku?“ oslovil ho váhavě a to, jak sebou škubl, ho jen utvrdilo, že se s jeho svědkem něco děje. „Vypadáte nervóznější než já,“ pokusil se to celé odlehčit, ale Loki se zasmál jen nuceně.

„To… se ti jen zdá. Je mi skvěle.“

„Určitě?“

„Ano, tedy…“ zaváhal a zaraženě sklopil oči. Nebyl zvyklý dávat před někým najevo svou slabost, ale… pokud ho mohl někdo pochopit nebo mu dokonce poradit (což by nejspíš potřeboval), byl to právě Baldr. Takže… Nenápadně si odkašlal a s pohledem upřeným na podlahu stanu se odhodlal poprvé promluvit o tom, jaký bič si na sebe na dnešek upletl. „Vlastně… Myslíš, že bych se tě mohl na něco zeptat? Na něco… osobního?“ Povedlo se mu Baldra dokonale zaskočit a cítil se jako úplný idiot. Neměl by ho s tím otravovat v jeho svatební den, ale… on prostě nesebral odvahu přivést na to řeč dřív. Nemluvě o tom, že vždy, když byl Baldr poblíž, byla u toho i Aldrif, a to bylo zcela nežádoucí.

„Samozřejmě, pane. Jen se ptejte,“ vyzval ho Baldr, když se konečně vzpamatoval, a Loki se zhluboka nadechl. Teď, nebo nikdy…

„Jak jsi to udělal?!“ vyhrkl tak nahlas, až sebou Baldr škubl a překvapeně zamrkal.

„Ale co, výsosti?“

„No to… Jak… jsi požádal Nannu o ruku?“ A bylo to venku, i když… Baldr stále netušil, kam tím jeho bývalý vládce míří.

„Vždyť už jsem vám to přeci říkal na Vanaheimu. Vrátil jsem se z Alfheimu, řekl jsem jí, že ji miluju, a zeptal jsem se, zda se nechce stát mou ženou.“

„Ale jak?! Jak ses jí na něco takového zeptal? Jen tak? Na rovinu? Nebo jsi na to měl nějaký speciální proslov?“

„Proč vás to zajímá?“ vypadlo z Baldra zaraženě a Loki stále neměl odvahu mu pohlédnout do očí.

„Nevím… jen tak. Vadí ti, že se ptám?“ 

„Jistěže ne, jen…“ Výmluvně pokrčil rameny a Lokimu došlo, že pokud bude chtít slyšet seriózní odpověď, asi bude muset udělat něco, co ještě nikdy v životě nezkoušel… Svěřit se se soukromou záležitostí někomu, koho sotva znal. Jinak to bohužel nešlo a on nutně potřeboval, aby mu Baldr pomohl. Nikdy dřív by sice nepřiznal, že potřebuje něčí pomoc, ale teď… by se bez ní nedokázal přemluvit, aby udělal to, co si předsevzal již před mnoha týdny. Tak šup…

„Víš, já… bych potřeboval vědět, jak jsi to s Nannou zvládl, protože… mám zatím jen tohle a v hlavě totální zmatek, a navíc mi poprvé v životě absolutně došla inspirace,“ připustil potichu, a než se Baldr nadál, vylovil z kapsy drobnou šperkařskou krabičku, kterou ani nemusel otevírat. Co je uvnitř, by po tom, o čem právě byla řeč, došlo každému, a dnešní ženich pochopitelně nebyl výjimkou.

Jen… tomu zpočátku nemohl uvěřit a trvalo několik desítek sekund, než se vzpamatoval a zmohl na krátkou, nejistou otázku…

„Takže, pokud to chápu správně, tou šťastnou… je nejspíš královna, že ano?“

„Chápeš to zcela správně, jen… nevím, jestli bude skutečně šťastná a jestli… se vůbec dokážu přemluvit, abych jí tu zatracenou otázku, která mě už týdny straší ve snech, položil!“ povzdechl si nervózně a konečně sebral odvahu zvednout hlavu. Baldrův výraz ho však lehce vyvedl z míry. Čekal, že bude překvapený, znechucený, nejistý nebo možná dokonce i nesouhlasný, ale rozhodně ne… pobavený! „Co je na tom k smíchu?“ ohradil se prudčeji, než měl v úmyslu, ale jeho někdejší poddaný ho už znal natolik dobře, že se jeho tónu nezalekl.

„Nic, jen mi přijde legrační, že vůbec pochybujete o tom, že by vás naše královna odmítla,“ prohlásil nebývale laskavým, až konejšivým tónem, který nepřipouštěl žádné pochyby, a Loki kromě jisté úlevy pocítil i stud (což byla ve vztahu k níže postavené osobě další premiéra).

Neměl na toho chudáka tak vyjet, vždyť se dnes ženil! Nemusel by se mu vůbec věnovat, natož ho uklidňovat (to by spíš mělo být naopak), a přesto ho trpělivě vyslechl, zcela ignoroval fakt, že se jako monstrum a odsouzený meziplanetární zločinec chce ucházet o ruku královny, a dokonce neřekl ani slůvko proti tomu, že se chystá vytasit zásnubní prstýnek na svou nevlastní sestru (což bylo na Asgardu něco nemyslitelného). Baldr byl zjevně na jeho straně, a toho… si při tom málu blízkých lidí prostě nemohl nevážit!

„Myslíš?“ zamumlal proto o poznání pokorněji a zahřálo ho u srdce, když rázně přikývl (ach, kéž by měl pravdu a on se dočkal souhlasu i od Aldrif, protože pokud ne, tak… si ani nedovedl představit, co bude dál).

„Tím jsem si jistý. Ona vás miluje… Tak jako Nanna mě. Možná i víc.“

„Kéž by!“ zašeptal při vzpomínce na všechny ty hodiny a hodiny tajných úvah, během kterých zas a znovu ze všech stran promýšlel tak důležitý životní krok, ke kterému se nyní chystal (a který mohl zničit vše, co mu po složení královského úřadu na Asgardu ještě zbylo), ale Baldr vypadal, že si je stoprocentně jistý, že když se nakonec rozhodl poslechnout své srdce a riskovat vše pro lásku, udělal dobře.

„Není čeho se bát, veličenstvo. Věřte mi, vaše nevlastní sestra bude nadšená a padne vám kolem krku stejně jako Nanna mně! A pokud jde o tu technickou stránku celé věci, tak,“ odmlčel se jen proto, aby mohl bezstarostně pokrčit rameny, „v tom nehledejte žádnou vědu. Prostě za sebe nechte mluvit své srdce, to ví, co má říct. Nebo alespoň u mě a u Nanny to tak fungovalo, a vidíte, kam až to dospělo,“ kývl hlavou směrem ke vchodu do stanu, za nímž už byl slyšet sílící hluk svatebních příprav. „Jak už jsem vám řekl na Vanaheimu, když je to ta pravá, nesmíte váhat,“ zopakoval jinými slovy to, co Lokiho na úplném počátku přivedlo k myšlence, že by to mohl s Aldrif zkusit i jinak, než jen jako s nevlastní sestrou, a jemu připadalo symbolické, že teď, když ve svém vztahu k ní došel až tak daleko, že z ní chtěl učinit svou ženu, je to právě jeho někdejší zachránce, kdo ho povzbuzuje. Dodávalo mu to iracionální pocit, že dělá správně!

Aldrif byla skutečně výjimečná a pro něj… byla ta pravá! Jedna jediná z celého vesmíru, z něhož měl v životě šanci zhlédnout víc než běžný Asgarďan, který se nikdy nedostal za hranice svého světa. Nikde jinde by takovou nenašel… tím si byl jistý a byl ochotný na to vsadit celou svou existenci (což už vlastně udělal, když se kvůli záměru požádat ji o ruku, vlastnoručně vydědil a vymazal z historie královské rodiny), a přestože ještě poměrně nedávno na lásku (natož na manželství) nevěřil, nyní bylo vše jinak. Když přihlížel přípravám svatby Nanny a Baldra… došlo mu, že pokud by měl někdy takový cirkus podstoupit a závazně si vybrat osobu, se kterou zůstane až do konce života a kterou bude po celou tu dobu milovat a chránit, bude to právě tahle roztomilá rusovláska, která před pouhými několika měsíci vpadal do jeho ložnice s úmyslem proklát mu srdce dýkou. 

Místo toho ho však získala pro sebe tak jako žádná jiná a on jí ho nyní chtěl konečně definitivně věnovat. A s ním i svou duši a jméno, které tak dlouho odmítal přijmout a které byl nucen vzít za své až nyní, kdy už pro něj nebylo cesty zpět. Strach z toho však neměl…  Teď už totiž přesně věděl, kdo je, a hlavně, kým chce v budoucnu být… Jejím manželem a partnerem, který o ni bude pečovat, dokud bude moci (v nejlepším případě až do své smrti)! A pokud si Baldr myslí, že má šanci docílit toho, aby s tímhle vším souhlasila, tak… už by nejspíš neměl otálet! pomyslel si s pohledem upřeným na krabičku ve své ruce, a když znovu zvedl tvář k Baldrovi a jejich oči se setkaly, ucítil z jeho strany takovou vlnu jistoty a upřímné podpory, že měl okamžitě jasno. Udělá to! Přesně tak, jak si slíbil a jak mu jeho nově objevený přítel (pokud tak mohl muže, který mu zachránil život, zvát), poradil. A čím dřív, tím líp. Ideálně… ještě dnes! Hned, jak k tomu dostane příležitost…

-o-

„Myslím, že už je čas,“ poznamenala Aldrif, když se na prahu nevěstina stanu zjevily Fulla s Idunn, a Nanna, které právě přetahovala přes obličej zářivě žlutý závoj zdobený tradičním věnečkem z živých, krvavě rudých květů (symbolizujících lásku a čistotu), rozechvěle přikývla.

„Asi už zapadá slunce, takže… se uvidíme za chvíli?“

„Ano, budu ta úplně vepředu, která bude hrozně koktat,“ přinutila se k žertovnému tónu, ale trochu se jí při tom, jak řasila záhyby závoje, třásly ruce. Byla nervózní i za svou služebnou, a pochopitelně také za sebe! Couvnout už ale nemohla, a ani nechtěla. Nanna i Baldr na ni spoléhali, a proto svou služku a přítelkyni naposledy krátce objala a s úsměvem se protáhla kolem její matky ven ze stanu. Šou začínala a ona byla tou, která měla pobídnout venku čekající družičky, aby se připravily.

Květinový baldachýn s obřadním kamenem se nacházel jen pár metrů odtamtud, přímo na břehu jezera, nad nímž právě efektně zapadalo narudlé asgardské slunce, a už zdálky bylo vidět, že hosté jsou již shromážděni. Desítky nastrojených příslušníků šlechty i nižších vrstev v tichosti posedávaly na lavicích, lemujících širokou uličku pokrytou jemným bílým kobercem, a netrpělivě obracely hlavy, aby spatřily blížící se svatebčany.

Navzdory letnímu datu vypadala cesta k oltáři jako hebká sněhová pokrývka a její barva ostře kontrastovala se zlatorudými róbami několika dospělých družiček (vesměs Nanniných přítelkyň nebo vzdálených příbuzných), které se ve chvíli, kdy jim jako vedoucí obřadu dala domluvené znamení, vydaly za zvuků obřadního lesního rohu vpřed (a cestou zasypávaly koberec náručemi okvětních plátků z mnoha zlatem zdobených košíčků).

Byla to skutečně úchvatná podívaná, ale Aldrif se dokázala soustředit jen na sled úkolů, kterými byla pověřena, a na to, že musí v závěsu za družičkami vyrazit k obřadnímu kameni i ona a že se při tom musí tvářit důstojně a hlavně, proboha, nezakopnout! Nepůsobilo by dobře, kdyby se natáhla mezi květiny, a srdce jí tlouklo až v krku, když pomalu vykročila.

Ještěže už byla zvyklá na obdivné vzdechy a nadšené šeptání, které se z řad jejích poddaných ozývaly vždy, když se jim předvedla, a nyní tudíž dorazila pod květinový baldachýn klidná a vyrovnaná (alespoň navenek). Uvnitř se cítila neskutečně nesvá, a když sklopila oči k rituálním proprietám připraveným na kameni, hrdlo se jí sevřelo úzkostí.

Hlavně to nesmí poplést! opakovala si, když klouzala pohledem z posvěcené stříbrné dýky na křišťálovou misku s pramenitou vodou, obřadní křesadlo a hromádku písku, a zase zpět až k štíhlému, sněhově bílému peru jakéhosi vzácného asgardského ptáka, jehož jméno jí vypadlo z hlavy, a v duchu si neustále opakovala postup celého rituálu. Nesměla nic pokazit, protože by tím znesvětila celý svatební obřad, a raději proto upřeně hleděla na brk a pergamen položený ve středu kamene. Ty ji děsily nejméně…

Listina totiž byla předem připraveným svatebním formulářem (jichž si naštěstí nechala ze sálu záznamů přinést hned několik), který bylo třeba opatřit královskou pečetí a který museli ještě před zahájením obřadu podepsat oba svědci, a ona na ně při tom měla jako oddávající dohlížet, aby mohl být sňatek považován za platný.

A šanci splnit svou povinnost dostala už za pár sekund, kdy uličkou prošli Fulla s Lokim a jeden po druhém se chopili připraveného brku. Loki se pochopitelně podepsal tak, aby nebylo možné jeho podpis přečíst, a Fulla připojila úhledný autogram, který spolu s kapkou rudého vosku a otiskem pečetidla učinil svatební smlouvu uznanou a platnou dle nejvyššího asgardského zákona.

Nyní už mohl obřad konečně začít, a když se svědci vzdálili a usadili na volnou první lavici, na scéně se konečně objevil ženich. V doprovodu svého prošedivělého, ale evidentně pyšného otce se tiše postavil na začátek uličky a trpělivě čekal na další zatroubení rohu, následované klapotem koňských kopyt. Nevěsta byla tu…

Ta, na kterou všichni svatebčané netrpělivě čekali, se pod pěším dohledem Idunn zjevila v sedle majestátného hnědáka, který ji klidně a beze spěchu dovezl až k jejímu vyvolenému, a Aldrif s potěšením kvitovala, že na její přítomnost reagovali hosté podobně obdivně a nadšeně, jako na tu její. Nanna si jejich pozornost zasloužila, protože vypadala opravdu úchvatně, a její matka, oděná v slavnostních tmavě modrých šatech na ní mohla oči nechat. Tvářila se snad ještě hrději než Baldrův otec, a když k němu následně přistoupila a slavnostně mu podala ruku, usmívala se tak zářivě, jako snad ještě nikdy.

Nešlo však jen o společenský pozdrav budoucích příbuzných, nýbrž o další rituál, nazývaný odbornou hantýrkou „přechodový“, při němž se měli oba vzdát svých dětí (které díky tomu směly postoupit do dalšího životního období). Kdysi dávno se jednalo o několik dní trvající očistný obřad, kterého se účastnila celá rodina, ale postupem času z něj zbylo jen několik symbolických úkonů pro budoucího tchána a tchýni.

Především pak vrcholná fáze, při které svým dětem připravenými stříbrnými nůžkami odstřihli pramen vlasů na znamení zpřetrhání vazeb a společně je vložili do železné misky, kterou měli následně společně donést k oltáři ještě dřív, než k němu dorazí jejich potomci.

V případě Nanny a Baldra však byla z praktických důvodů udělána výjimka a s miskou se vydala k Aldrif jen Idunn. Baldrův otec měl na práci důležitější věc - opatrně pomoci své nastávající snaše ze sedla a v náručí ji v Baldrově doprovodu dopravit až pod květinový baldachýn, kde se teprve směla bezpečně dotknout země.

A zvládl to na jedničku (i když se u toho jeho syn tvářil trochu vzdorovitě, jako by stále trval na tom, že by to nějak zvládl sám), a Aldrif tak mohla brzy přivítat u obřadního kamene oba snoubence, které mírně rozechvělým hlasem všem představila a požádala, aby se vzali za ruce.

To už Baldr díky absenci levé paže, která nebyla třeba, dokázal bez cizí pomoci a ona tudíž směla poděkovat oběma rodičům, usedajícím po bok svědků, a konečně začít se svým prvním svatebním rituálem. Nu… do toho! Zhluboka se nadechla a pustila se do práce.

Podle toho, co se dozvěděla od Nanny a Lokiho, se jednalo o upravenou verzi rituálu čtyř živlů, který se na Asgardu praktikoval již před mnoha tisíci lety ve spojitosti s nejrůznějšími významnými událostmi a spočíval v postupném přidávání jednotlivých „ingrediencí“ do železné misky, již dodala Idunn. Na vlasy snoubenců tak postupně kladla několik zrnek písku symbolizujících zem, pár kapek vody ze skleněné nádobky a bílé pero symbolizující vzduch. Oheň měl přijít na řadu až na konec, protože před tím ještě bylo třeba připojit „nejvyšší oběť“ od ženicha i nevěsty, jež měla zaručit jejich nehynoucí lásku a věrnost takříkajíc až za hrob.

A nešlo samozřejmě o nic menšího, než několik kapiček jejich krve, které od nich celá rozechvělá získala pomocí stříbrné dýky. Šlo jen o droboučké ranky na prstech spojených rukou a ani jeden z nich na sobě nedal nic znát, ale přesto byla ráda, když to měla za sebou a mohla celý obsah misky rituálně zapálit. Její noční můrou bylo, že to s tím ostřím přežene a pokrvácí celý obřadní kámen, což se ale naštěstí nestalo. Dokonce i plamen se rozhořel, tak jak měl (kdyby skomíral, bylo by to prý zlé znamení), a ona si mohla v duchu odškrtnout další položku v pomyslném seznamu.

Teď ji však čekalo to nejhorší... Až doposud odříkávala starodávnou obřadní řeč, kterou nebylo těžké si zapamatovat, ale nyní… musela přeříkat otravnou a značně patetickou řeč o lásce, která jí připadala zbytečná (ale Baldrův otec si ji tam prý přál mít jako vzpomínku na svou již zesnulou ženu, která podobné proslovy milovala), a následně namočit do skleněné nádobky s posvěcenou vodou bílou hedvábnou stužku a v doprovodu další formulky ji okamžik podržet nad uhasínajícím plamenem a použít k svázání rukou snoubenců.

Byla v tom další symbolika, stejně jako ve slibech, které jim poté předříkala a oni je zopakovali, a stejně tak byl skrytý význam i v následujícím rozvázání stuhy a navlečení snubního prstenu, jež na Asgardu věnoval pouze muž ženě. I přes vysoké postavení žen v asgardské společnosti se totiž manželka plně oddávala svému muži, a proto nosila symbol jejich svazku jen ona.

Muži žádným hmatatelným důkazem nedisponovali, ale u Baldra to bylo stejně jedno, protože se na svou vyvolenou celou dobu tak nadšeně a sladce usmíval, že když mu Aldrif konečně s notnou úlevou dovolila, aby jí odhrnul závoj a dal jí první manželský polibek, vrhl se na ni tak, jako by byla hlavní cenou v loterie.

Ale… pro něj jí nejspíš byla, a když ji konečně držel v náručí a přihlížející dav propukl v nadšený jásot, kterým zdravili a přijímali mezi sebe nový manželský pár, nemohlo být pochyb o tom, že pro ni udělá cokoliv, co si bude přát. A Aldrif jim to oběma ze srdce přála, aniž by tušila, že již velice brzy i ona sama pozná, jaké to je, když jí někdo dá najevo, že je pro něj středobodem vesmíru a že si přeje, aby to tak bylo už navždy…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (48. kapitola):