OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (6. kapitola)

08.06.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 723×

„Tak to… jsem vážně ráda, že jsem tě konečně přesvědčila. Na můj vkus to docela trvalo!“ prohlásila Aldrif s neskrývaným zadostiučiněním, ale hluboko uvnitř se i přes snahu nepřipouštět si žádné pochybnosti a radovat se z toho, že ji přestal považovat za lhářku, cítila značně rozpolcená.

Na jednu stranu bylo příjemné konečně uniknout z nepohodlných pout a přesvědčit svého náhodně objeveného nevlastního bratra, že mluví pravdu, ale na druhou… jí nepřipadalo, že by to mezi nimi něco změnilo a ji to posunulo blíž k jejímu vytouženému cíli, se kterým doufala, že jí její nevlastní sourozenec pomůže. Společné vzpomínání na matku sice vypadalo nadějně, ale než se nadála, ten vzácný okamžik porozumění byl ten tam a Loki na ni znovu hleděl neproniknutelně a beze špetky vzájemných sympatií. A to ještě chudák vůbec netušila, co přesně se odehrávalo v jeho nitru a jaké myšlenky se mu v následujících minutách honily hlavou…

Počáteční šok, který ho přiměl na okamžik sklouznout k nostalgii a vstřícnějšímu chování, a dokonce ji propustit z pout, totiž pomalu odezníval a ke slovu přicházely úvahy o praktické stránce věci vyplývající z toho, že tu proti němu seděla Odinova prvorozená dcera. A nedalo se bohužel říct, že by ty úvahy byly zrovna prozářená sluncem a optimismem. Spíš byly celkem temné a neutěšené a vůbec nezaručovaly, že příběh téhle nebohé dívky, jež na něj hleděla s nadějí a zvláštní směsicí zájmu a podezíravosti, bude mít happyend! Vlastně… na tom byla ještě hůř, než kdyby se ukázalo, že je jen obyčejnou, bezvýznamnou atentátnicí, která si, bůh ví proč, usmyslela proniknout do paláce a zákeřně zavraždit vládce Asgardu. 

V takovém případě by ji Loki možná ušetřil, ale teď… když z ní její pohnutá minulost a překvapivý původ dělaly jeho nevlastní sestru a právoplatnou dědičku asgardského trůnu, který rozhodně nemínil v dohledné době uvolnit, mu jeho racionální já krutě našeptávalo, že by se měl zachovat rozumně a co nejdřív se jí definitivně a beze svědků zbavit! Byla sice fascinující, ale současně zatraceně rizikovou záležitostí, která ho mohla stát mnohem víc než pár šrámů, jednu královskou večeři a probdělou noc v křesle!

Možná nenáviděla Odina jako nikdo jiný (dokonce víc než on sám), což by je mohlo dostat na jednu loď, a možná svého otce vážně přišla zabít a o nic jiného jí nešlo, ale to bylo při komplexním pohledu na celou problematiku celkem irelevantní. I kdyby se chovala vstřícně, nikomu neprozradila Lokiho tajemství (které jí nepředloženě prozradil, protože ho ani ve snu nenapadlo, že by mohl mít tu čest s někým takhle nebezpečným), neodstranila ho a nepokusila se uplatnit své nástupnické právo na trůn, pořád svou samotnou existencí představovala hrozbu…

Hrozbu pro celý Asgard, který rozhodně nebyl připravený na setkání se zbrusu novou členkou královské rodiny a konfrontací s Odinovými někdejšími zločiny… Hrozbu pro zbývající světy Yggdrasilu, které nepotřebovaly být svědky další vážné asgardské krize… A PŘEDEVŠÍM hrozbu pro něj samého a pro jeho plán zůstat u moci a dál vládnout v utajení. A to už raději vůbec neuvažoval o možnosti, že by se o ní doslechl Thor a urychleně se kvůli setkání se ztracenou sestrou vrátil domů, kde ho momentálně nemohl potřebovat. To by už byl úplný konec a důvod co nejrychleji z Asgardu utéct a potupně se vzdát královského úřadu.

Zkrátka a dobře, ať se na to díval z kterékoliv perspektivy, jevilo se mu jako nejjednodušší a nejbezpečnější zapomenout na pohnutý příběh, který mu právě vylíčila a celou tuhle nevítanou záležitost jednou pro vždy uzavřít. Stačilo využít toho, že se momentálně domnívala, že se jí ho povedlo získat na svou stranu, zaskočit ji nepřipravenou a zbědovanou celodenním vězněním a odpravit ji dřív, než mu mohla ještě víc zkomplikovat život. To přeci nebylo nic, co by nezvládl! Uplatnit pár rychlých pacifikačních chvatů, zakončit je zlomením vazu, tajně dostat z paláce její tělo… A měl by po starostech.

A absolutně nikdo v celé říši se nikdy nemusel dozvědět, že nějaká asgardská princezna přežila svou údajnou smrt a následně zahynula jeho rukou. Jediný, kdo by to věděl, by byl on sám a nezbyl by nikdo, kdo by mu to mohl vyčítat. Asgardský lid ji měl za dávno zavražděnou, Odin si myslel, že se nepohodlné korunní princezny elegantně zbavil, Thor o ní nikdy nevěděl a Frigga… Ta byla už skoro rok mrtvá a navíc se se smrtí své dcery vyrovnala už před mnoha staletími. A on sám s Aldrif neměl vůbec nic společného. Žádné vazby ani geny a podezřele podobný osud, který ho během jejího líčení překvapil, nestál za řeč! 

Byla prostě jen někým, kdo měl v životě podobnou smůlu jako on a koho kdysi dávno přivedli na svět ti, kteří ho později vychovali, a takovou osobu by se přeci neměl zdráhat zabít (zvlášť poté, co bez mrknutí oka vyřídil svého biologického otce). Sice si nejspíš nezasloužila umřít jen proto, že se kdysi narodila špatným rodičům a teď se chtěla jednomu z nich zaslouženě pomstít, ale pokud ho při tom mohla ohrožovat na životě i postavení, nebo mu dokonce stát v cestě k udržení jeho vysněného cíle, kterého konečně dosáhl, nebylo o čem diskutovat…

Ano, měl by se zachovat chytře, udělat to, co mu velel rozum a bez prodlení jí zakroutit krkem, jenže… Když se nad tím začal vážně zamýšlet, s údivem zjistil, že se mu do toho vůbec nechce! A zdaleka nešlo jen o to, že zabíjení žen nebyla jeho oblíbená činnost (to by ve jménu udržení trůnu a utajení své pravé identity hravě překonal), ale o to, že mu to v tomto konkrétním případě celé připadalo tak nějak… nepatřičné!

Kdyby totiž Aldrif ublížil, nebo ji dokonce zabil, jen těžko by sám před sebou obhájil, proč totéž nedokázal udělat svému nevlastnímu bratrovi (nebo to alespoň nikdy nedotáhl do konce, i když měl mnohokrát k bratrovraždě příležitost). Technicky vzato na tom teď oba jeho nevlastní sourozenci byli úplně stejně (oba měli nárok na asgardský trůn a oba o něj svorně nejevili zájem a soustředili se na něco úplně jiného), čili nechat jednoho jen tak jít a druhého ne… To prostě nebylo fér! A to tohle slovíčko neměl vůbec v lásce, protože se už dávno naučil, že čestnost je někomu, jako je on, v boji spíš na obtíž. Ale nyní ho výstižnější pojem nenapadal…

A navíc… existoval ještě jeden argument hovořící proti chladnokrevné vraždě. Argument, jež se k nemilosrdné, kruté a úskočné povaze, která mu byla zpravidla přisuzována, a které sám věřil a většinou se podle ní choval, vůbec nehodil, ale jeho podvědomí mu přesto nedovolilo ho ignorovat. Ať se mu to totiž líbilo, nebo ne, Aldrif nebyla jen Odinovou dcerou… byla také potomkem ženy, která ho láskyplně vychovala a jako jediná se k němu nikdy neobrátila zády a na které mu záleželo mnohem víc, než byl ochotný připustit! A teď… se se svou dávno ztracenou dcerou nemohla setkat jen proto, že jeho vinou přišla téměř před rokem o život (což bylo něco, s čím se doteď tak úplně nevyrovnal, i když se snažil na to většinu času nemyslet). To on mohl za to, že byla Frigga mrtvá! To kvůli němu zemřela pouhých pár měsíců (což byla v životě Asgarďana směšně krátká chvíle) před tím, než směla spatřit svou dávno oplakanou dceru a zjistit, jak strašlivě jí její muž kdysi lhal. A to byla ironie, která mu dělala těžkou hlavu a díky níž nepochyboval, že kdyby tu teď jeho nevlastní matka mohla být, byla by štěstím bez sebe, že je Aldrif naživu!

Dokázal si živě představit její výraz (který sám zažil, tehdy, když se ve zdraví vrátil z Midgardu zpátky domů a ona mu se slzami úlevy padla do náruče) a někde hluboko uvnitř si byl stoprocentně jistý, že by si z celého srdce přála, aby její dceru ušetřil (tak jak kdysi uprosila Odina, aby ušetřil jeho) a dal jí šanci, kterou jí její vlastní otec kdysi odepřel… Šanci na normální život podle jejích představ, což bylo mimochodem něco, co by jí měl umožnit tak jako tak (už proto, že byla jedinou osobou v celém vesmíru, která měla ještě větší smůlu na rodiče než on sám).

Jeho drahá nevlastní sestřička si prostě i přes svou neomalenost, prořízlou pusu a drzé chování (které mu fascinujícím způsobem připomínalo Friggu a její občasnou inspirativní vzdorovitost vůči Odinovi), zasloužila dostat šanci odejít odtud po svých a nedoplatit na svůj původ, za který nebyla ani v nejmenším zodpovědná. A on… se Aldrif tu šanci po krátkém váhání přeci jen uvolil poskytnout. Bylo to sentimentální a riskantní, ale bylo to něco, co své nevlastní matce dlužil!

Jen ať si jde, kam bude chtít, hlavně ať je to co nejdál od něj a už nikdy se sem na Asgard nevrací a nenutí ho k něčemu, čeho by mohli oba litovat, pomyslel si v duchu, když dospěl v úvahách až sem a přesto, že jeho chladné, racionální já s takovým kontroverzním rozhodnutím nesouhlasilo, podařilo se mu po následném krátkém vnitřním boji přesvědčit sama sebe, že jejím propuštěním a urychleným vystrnaděním z paláce i celého Asgardu, vlastně zas tak moc neriskuje. Vždyť když bude z říše pryč, nebude ho moci ohrožovat, ne? A i kdyby se náhodou někdy chtěla vrátit, rozhodně by to pro ni nebyla procházka růžovým sadem a pro něj automatický pád na dno. Karty byly totiž rozdané tak, že měl oproti ní znatelně navrch.

On byl vládce Asgardu, se kterým sympatizoval celý národ, a ona, jak sama před chvílí řekla, nebyla nic. A aby jí někdo jen tak z ničeho nic uvěřil, že je ztracenou korunní princeznou, a začal se zasazovat o to, aby získala trůn, to se mu momentálně jevilo jako docela slušná utopie (a to i za předpokladu, že by si někteří obyvatelé vzpomněli na to, že se kdysi narodila). Neměla sebemenší šanci někoho důležitého přesvědčit, a pokud by se o to přeci jen pokusila, potřebovala by mnohem víc než jen své slovo a královniny oči, aby přiměla kteréhokoliv asgardského obyvatele zamyslet se nad tím, zda náhodou přeci jen neříká pravdu. A ona ničím jiným než svým slovem a přívěskem, který jeho samého přesvědčil jen proto, že ho dokonale znal, pochopitelně nedisponovala. Jedinou její šancí by bylo přivést na scénu někoho, kdo by její verzi potvrdil, a to mohl být vzhledem ke kontroverznosti celého jejího příběhu jedině sám Odin!

A jelikož Odin byl takříkajíc „jeho parketou“, měl absolutní kontrolu nad tím, co kde potvrdí, nebo vyvrátí a jeho sestřička proti němu neměla ani tu nejmenší šanci. A kdyby se čistě náhodou přeci jen rozhodla vzbouřit a vyzradit jeho tajemství a on ji nějakým zázrakem, nebo souhrou nešťastných okolností nestihl zpacifikovat dřív, než by se jí povedlo promluvit o jeho podvodu, pořád měl oproti ní značnou výhodu. Kdyby totiž došlo na lámání chleba… Komu by obyvatelé devíti říší věřili spíš? Neznámé dívce, předkládající konspirační teorie, nebo Všeotci, který o ně tak zodpovědně pečoval a měl vše potvrzené neochvějnými důkazy?

Upřímně doufal, že správně je druhá možnost a na základě takového přesvědčení využil toho, že se ho Aldrif o pár minut později váhavě zeptala, co bude dál a pokusil se o vstřícný tón.

„Nebude nic. Můžeš jít. Jsi volná,“ ukázal blahosklonně ke dveřím, ale ona mu předvedla totálně zaskočený výraz, hraničící s čirou hrůzou.

„Jít? A kam?“

„Já nevím, kam chceš.“

„Ale já nikam nechci. Chci tu zůstat!“ vyděsilo ji, že by měla zrovna teď, když zjistila, jak se věcí mají a v duchu se upnula na myšlenku vzájemné spolupráce, vyklidit pole a opustit svůj sen o pomstě na Odinovi, ale Loki jí místo další vstřícnosti počastoval kyselým úšklebkem.

„Ale? Co tak náhlá změna názoru? A co to neustálé skuhrání, abych tě pustil? To bylo jako co? Jen vtip?“ Doufal, že je to od ní jen chvilkový zásek a nakonec všechno dopadne tak, jak si právě složitě naplánoval, ale to se bohužel zmýlil.

„Pustil, ve smyslu odpoutal od té zatracené postele, za což jsem ti mimochodem vážně vděčná, ale jinak o žádnou změnu názoru ani o vtip nejde. O odchodu z téhle místnosti, nebo dokonce z paláce, nepadlo, pokud vím, ani slovo,“ trvala na svém a po jeho tváři přeběhl stín znepokojení. Přeci mu tahle princeznička nepokazí jeho geniální plán, který sám před sebou horko těžko obhájil, hned v zárodku! Byla by sama proti sobě a on by nakonec ještě, chtě nechtě, musel přistoupit k radikálnímu řešení, které se právě donutil zavrhnout.

„Tak teď už padlo, takže prosím. Támhle jsou dveře,“ kývl netrpělivě směrem k východu, ale ani se nehnula.

„Jenže já nemám kam jít…“

„To není moje věc!“

„Ale je. Jsem tvá sestra, zapomněls?“ dotklo se jí, jak necitelně smetl ze stolu její srdceryvné prohlášení, jenže jeho se úplně stejně dotkla její nepokrytá snaha o citové vydírání. Nechybělo totiž mnoho, aby začal litovat svého sentimentálního přístupu, díky kterému jí nezakroutil krkem, a do toho se mu vážně nechtělo. Nerad přiznával, že se zmýlil. Zvlášť sám před sebou!

„To teda nejsi! Možná jsi skutečně Odinova dcera, ale se mnou nemáš nic společného. Nemluvě o tom, že tady prostě zůstat nemůžeš!“

„Proč ne? Nikdo o mně nemusí vědět.“

„Ale já o tobě budu vědět!“ zavrčel vztekle a jen tak tak ovládl nutkání nervózně si prohrábnout vlasy. Dělal mu v hlavě ještě větší zmatek, a to se mu ani za mák nelíbilo! „Budu o tebe zakopávat na každém kroku a dělit se s tebou o postel a o večeři? To ani omylem! A vůbec… Nechápu, proč s tebou o tom vůbec polemizuju, prostě odtud teď hned zmizíš a hotovo! Konec debaty!“ Přimhouřil nebezpečně oči, ale Aldrif se tím už nenechala zmást.

Byla si stoprocentně jistá, že je to jen trik, a jelikož neměla ani tušení, o čem její nevlastní bratr před chvílí uvažoval, byla odhodlaná mu neustoupit. Přeci by jí po tom všem skutečně neublížil! To by určitě neudělal.

„A co když ne?“ Zvedla pyšně hlavu, jako by mu tím, že s ním vůbec mluví, prokazovala bůhví jakou službu a Loki vztekle zatnul zuby. Jak jen si dovoluje s ním takhle mluvit? Po tom, jak milosrdně se k ní zachoval? To snad ne!

„Tak tě odtud nechám vyvést!“

„A já řeknu strážím, co jsi zač!“

„Jsem jejich král!“

„To teda nejsi! A já jim to mile ráda dokážu.“

„To se opovaž! Umlčím tě dřív, než stihneš otevřít pusu!“ Ani si nestihl uvědomit, kdy přesně znovu sáhl po odložené dýce, ale faktem bylo, že než se nadál, držel ji výhružně napřaženou proti jejímu vzdorovitému obličeji a byl připraven ji použít. Nejspíš reflex, nebo nějaká podvědomá reakce na její nehoráznou drzost. Nicméně mu to tak jako tak k ničemu nebylo. Aldrif totiž nehnula ani brvou, jen posměšně povytáhla obočí a ležérně se opřela o pelest postele.

„Umlčíš? Dýkou? To bys mi udělal?“ nahodila na oko ztrápený výraz a znovu mu svou arogancí sebrala vítr z plachet. „Po tom, co jsi zjistil, kdo jsem. To snad ne…“ 

Tohle už nebylo citové vydírání, to bylo neomluvitelné pošklebování a pohár jeho trpělivosti už neměl daleko k nebezpečnému přetečení...

„Po tom, co se mě snažíš vydírat? Bez výčitek!“ Nebyla to pochopitelně pravda, ale on stále ještě předpokládal, že ji vyděsí natolik, aby ho přestala nutit k nejhoršímu. Ale bohužel… Jeho nevlastní sestra se rozhodla zopakovat to, co jí už během rozhovoru s ním jednou vyšlo a zaskočit ho tak, že sám popře své vlastní výhrůžky.

„Hm. Tak to vyzkoušíme,“ prohlásila s přeslazeným úsměvem a následným kývnutím směrem k dýce jako by jasně říkala: „Tak se ukaž, jestli na to máš.“, což bylo něco, s čím Loki vážně nepočítal.

„Co… Cože?“ vypravil ze sebe zaraženě, ale její falešný úsměv se ještě o něco rozšířil.

„Slyšel jsi. Tak jen do toho, zavolej stráž. Nebo mě rovnou zkus umlčet,“ pokračovala na oko rozverně, zatímco hluboko uvnitř se modlila, aby jí její plán vyšel a nepřestávala ho propalovat pohledem. „No tak. Jsem jen slabá, neozbrojená žena. Jistě to pro tebe bude hračka.“

„Neprovokuj mě, nebo to vážně udělám!“

„Ale já chci, abys to udělal!“ vyštěkla bez varování, až sebou trhl, a naklonila se k němu tak blízko, že musel stáhnout dýku, aby se o její hrot nezranila. „Pokud nemůžu zůstat tady, tak je jedno, jestli budu naživu, nebo ne. Jak už jsem řekla, nemám kam jít a radši umřu tady než někde venku. Alespoň můžu doufat, že po tom všem, co jsi o mně zjistil, mě zabiješ rychle, abych už nemusela dál trpět,“ dala si záležet na tom, aby to tentokrát nevyznělo ironicky (protože tohle myslela smrtelně vážně) a Lokimu chvíli trvalo, než se z jejích slov vzpamatoval.

Tak tohle od ní, po tom všem, o čem před chvílí přemýšlel a jak se snažil sám sebe přesvědčit, že smrt by byla pro ni příliš krutá, opravdu nečekal…

„Hele, nezkoušej to na mě!“ vypadlo z něj nejistě, ale ona se místo studu zatvářila jako ukřivděné neviňátko.

„Co?“

„Hrát si na chudinku, abych tě politoval. Na mě dívčí fňukání nezabírá.“

„Hm, tvoje škoda,“ pokrčila rameny a výraz ublížené holčičky byl rázem vystřídán chladnou, odhodlanou grimasou, „tak se holt vrátíme k vydírání.“

„A já se vrátím k té dýce.“

„Nevěřím, že bys mi ublížil,“ vybalila poslední trumf, na nějž se upnula jako na svou poslední záchranu a vší silou doufala, že se nemýlí.

„Tak to mě málo znáš!“

„Máš pravdu, znám tě jen z doslechu,“ připustila, připravená udeřit nemilosrdnou upřímností a vsadit vše, na poslední kartu, kterou během rozhovoru s ním vydedukovala, a než stihl zareagovat, zhluboka se nadechla a nepatrně ztišila hlas, aby její slova vyzněla co nejupřímněji, „ale jedno nebylo těžké z tvého chování odvodit. Mého otce nenávidíš, ale na mé matce ti záleželo, a proto prostě nevěřím tomu, že bys dokázal podříznout krk dívce, která má, jak jsi sám naznačil, její oči!“ odmlčela se dramaticky, aby mu dala čas, její prohlášení zpracovat a v reakci na jeho šokované zalapání po dechu se nepatrně pousmála. „Pokud se mýlím, OK, moje chyba. Ale pokud ne…“

„Tak co?“ vypravil ze sebe potichu, zasažený tím, jak snadno dokázala vyhmátnout jeho slabé místo a současně nepříjemně dotčený tou donebevolající arogancí, s jakou si dovolila mu jeho slabost vmést do tváře, a Aldrif si vyložila jeho vytřeštěné oči a zděšenou grimasu jako jasný důkaz svého triumfu.

„Tak bych na tvém místě zavolala místo stráží sluhy a požádala je, aby ti sem zítra donesli pořádnou snídani, protože odmítám být zase až do večera o hladu!“ uzavřela uštěpačně a dosáhla toho, že byl ze sebe schopný dostat jen pár nesouvislých slov. Nebetyčnější drzost v životě nezažil!

Ani u sebe ne, a to bylo co říct, protože byl svým okolím vždy považován za arogantní a škodolibou osobu.

Momentálně však mlčel jako ryba a Aldrif se díky tomu naivně domnívala, že definitivně vyhrála.

„Copak, bratříčku, ztratil jsi řeč?“

„Neříkej mi tak!“ ohradil se ostře, ale nic si z toho nedělala. Doba, kdy jí mohl něčím nahnat strach, už podle ní dávno minula.

„A jak ti mám říkat? Vaše Veličenstvo? Nezní to trochu formálně, když tu teď spolu budeme žít?“ Užívala si svoje malé vítězství a Loki nevěřil vlastním uším. Její chování už dávno překročilo únosnou mez a jeho vnitřní hlas na něj se všech sil křičel, aby ji za to potrestal tím nejkrutějším možným způsobem, ale než si stihl na jejím těle vybrat místo, které bude nejideálnějším terčem jeho dýky… došlo mu, že pokud nechce z tohohle souboje vůlí odejít s její krví na rukou, nebo jako totálně poražený, bude muset konečně vzít rozum do hrsti, vzpamatovat se a udělat to, v čem je nejlepší… Hezky rychle vymyslet zbrusu nový, náhradní plán, v němž uplatní všechnu svou vychytralost a proradnost, a dostát tak svému jménu, které bylo pro mnoho lidí synonymem lstivosti a falše.

A on… najednou přesně věděl, jaký plán to bude, a sám sobě se upřímně divil, že ho to nenapadlo dřív (nejspíš se nechal jejím příběhem až příliš vyvést z míry)! Jako blesk z čistého nebe ho zasáhlo pochopení, že pokud svou nevlastní sestru nedokáže zabít ani vystrnadit z Asgardu… Bude ji muset dostat pod kontrolu, a přestože mu neskutečně lezla na nervy a příčilo se mu podřizovat se jejím manýrům, bylo mu jasné, že se bude muset přemoct a ustoupit jejímu naléhání. Nebude to sice příjemné (zvlášť pro jeho ego a vrozenou ješitnost), ale pokud se mu povede ji díky tomu zmanipulovat a přesvědčit, že je na její straně, už pro něj nebude představovat hrozbu, a to bylo to jediné, čeho si přál dosáhnout. A jednou… Nu, kdo ví. Třeba se mu oko u právoplatné dědičky asgardského trůnu bude hodit (život ho už totiž dávno naučil myslet na zadní vrátka a vždy mít únikový plán, který mu mohl v případě, že se vše zhroutí, zachránit krk).

Prozatím však byl králem on a vše bylo v nejlepším pořádku a ona po něm přeci nechtěla nic víc, než moci zůstat v Asgardu. A to nebylo zase tak nesplnitelné (když pominul její neskutečnou otravnost). Jen ji musel nechat věřit, že nad ním momentálně zvítězila a že plní její přání z donucení, ale to se mu nejevilo jako neřešitelný úkol, protože na ni měl ve skrytu duše takový vztek, že chovat se k ní i nadále arogantně a přezíravě, aby nepojala nějaké podezření, pro něj nebyl žádný problém. Dokonce to ani nemusel předstírat!

„Ts, definitivně končím s nedůvěrou! Ty jsi vážně Odinova dcera! Otravnější osobu jsem v životě nepotkal!“ pronesl proto po chvilce mlčení a Aldrif se přesně podle jeho plánu celá zatetelila štěstím.

Dokázala to! Poznala mu to na očích i na odevzdaném tónu, jakým promluvil. Nelíbilo se mu to, ale i tak… se jí povedlo ho přechytračit, a to bylo naprosto báječné! 

„Doporučuju ti setkání se zrcadlem, pak jistě změníš názor,“ neodpustila si ještě poslední rýpnutí, ale pak mu poprvé od začátku rozhovoru věnovala upřímný úsměv: „Ale teď žerty stranou. Můžu tedy setrvat zde, nebo přistoupíme k těm strážím, udáním, křiku a řezným ranám?“ 

„Dobře, vyhrálas!“ připustil na oko neochotně a jediné, co trochu chlácholilo jeho raněné ego, bylo vědomí, že o tomhle rozhovoru nikdo v celém vesmíru neví. Propadl by se hanbou, kdyby se měl někdo dozvědět, jak snadno se vzdal (byť jen zdánlivě)! Navíc tváří v tvář obyčejné, hubaté ženské! „Můžeš zůstat. Ale jen pro dnešek!“ pokusil se o poslední ultimátum, aby si před ní zachoval alespoň zdání převahy, ale předem věděl, že kvůli jednomu dni tady tahle debata určitě nevznikla a bude opět oheň na střeše. A měl pravdu... Aldrif se totiž nepatrně zamračila a nesmlouvavě mu pohlédla do očí.

„Tak to pochybuju! Minimálně tak měsíc, než si najdu něco jiného, mě tu budeš muset strpět.“

„Týden!“ 

„Měsíc!“ 

„Dva týdny!“ 

„Řekla jsem měsíc,“ trvala na svém a v hloubi duše ji docela bavilo se s ním dohadovat. Teď když už měla své jisté, to bylo celkem osvěžující. A navíc se jí líbilo, jak pod povrchem zuří, ale snaží se to na sobě nedat znát, aby se před ní neshodil. Bylo to z určitého úhlu pohledu docela roztomilé… 

Loki to ovšem vnímal přesně opačně a nejradši by už měl tenhle nepříjemný rozhovor, který se rozhodl dobrovolně prohrát, z krku.

„Fajn! Ale neopustíš tyto komnaty a nikdo v paláci se nedozví, kdo skutečně jsi, jasné?!“

„Rozkaz, výsosti! Budu pro všechny zcela neviditelná.“

„Hlavně nelez na oči mně!“

„Ale to nepůjde. Pokud ani jeden nechceme, aby někdo věděl, že tu s tebou jsem, budu od tebe pár věcí potřebovat. Například nějaké šaty by se mi docela šikly!“ přednesla bez váhání svůj první požadavek a Loki se nezmohl na nic jiného než na další zalapání po dechu. Ne, že by od svého plánu ustoupil, ale tohle bylo vážně moc i na něj! Hodlal jí prokázat milost a dovolit jí zůstat v jeho blízkosti, ale sloužit jí rozhodně v plánu neměl!

„Děláš si legraci, nebo jsi vážně ta nejdrzejší žena, kterou znám?“

„O vážných věcech nežertuju a musíš uznat, že tohle vážná věc rozhodně je,“ ukázala na své značně poškozené svršky, které na ní držely jen silou vůle, a provokativně pokrčila rameny. „A jelikož jsi to byl ty, kdo mi ten můj včera roztrhal na cáry, předpokládám, že svou chybu napravíš.“

„Chybu? Jakou chybu? Chtělas mě zabít, vzpomínáš? Byla to sebeobrana!“

„To je mi fuk. Nemůžu chodit v cárech!“

„Nikam chodit nebudeš! Budeš tu sedět na zadku a chovat se slušně!“ Nemohl uvěřit, že se s ní o tom vůbec baví (a už mu bylo zcela jasné, že nejsnazší část jeho plánu bude právě ta, podle které se k ní „musel“ chovat co nejpříkřeji, aby ji náhodou nenapadlo bádat nad jeho pravými záměry), ale ona na jeho názor nedbala a dál bez sebemenšího podezření rozvíjela teorie o šatech.

„Přesto je chci. Takže co? Seženeš mi je, nebo mám sama zajít za nějakým palácovým sluhou a požádat ho, aby do králových komnat doručil dámský oděv? Poté, co jsi musel včera z někoho vymámit ta pouta, to určitě podpoří velmi šťavnaté palácové klepy o tvých… ehm, ložnicových hrátkách,“ zachichotala se škodolibě a už podruhé ho překvapila svým dokonale přesným odhadem.

Sám uvažoval přesně o tom samém, když v noci sháněl okovy, a to ho tak dokonale zaskočilo, že se nezmohl na žádnou reakci. Tuhle dámu se nakonec vážně vyplatí dostat na svou stranu. Tedy… pokud mu tedy do té doby nerupnou nervy a nezakroutí jí krkem, což se mu jevilo jako pravděpodobné, protože si ho už zase dobírala.

„Co se stalo? Přišel jsi o řeč, nebo co? Hm? Beru to jako: „Ano, velice rád ti obstarám vše, co si budeš přát, sestřičko!““ zazpívala uličnicky a nedala mu prostor pro další debatu ani tajné úvahy a on byl nucen se skřípajícímu zuby ustoupit (kdyby jí její přání nesplnil, dosáhl by akorát tak další nudné hádky, o kterou v nejmenším nestál). Už v tom ostatně začínal mít docela slušnou praxi…

„Pro mě za mě… Až na tu sestřičku!“ mávl rukou a posmutněle sklopil oči k dýce, kterou by jistá část jeho osobnosti stále velice ráda použila. Ta druhá, racionálnější a lstivější, si však byla si jistá, že ze všech možností, které měl, konečně zvolila tu nejslibnější. „Seženu ti šaty, když o ně tak moc stojíš, ale počítej s tím, že to nebude nijak oslnivý model!“

„To ani nemusí, díky. Tak dál…“

„Co ještě chceš? Kadeřníka a manikérku?“ vsadil alespoň na jedovatost, když všechny ostatní zbraně musel odložit, ale jen se tomu zasmála.

„Skvělý nápad, ale teď ne. Možná později. Teď bych se ráda vrátila k tomu, co jsme nedořešili, a to je Odinova současná situace.“

„Co je s ní? Vládnu místo něj a tečka,“ prohlásil lakonicky, ale ve skutečnosti ho tak nečekaná změna tématu přiměla zpozornět. Možná sebou nechal manipulovat, pokud šlo o obyčejné, nedůležité věci, ale v případě Odina nemínil ustoupit ani o píď. To už by bylo vážně přes čáru a vysoce nad jeho plán! Odin byl tabu, a tak to muselo zůstat. „Víc vědět nepotřebuješ.“

„S tím nesouhlasím. Přišla jsem, abych se mu pomstila, a nemíním se toho cíle jen tak vzdát. A tys navíc naznačoval, že není mrtvý, takže… kde je?“

Dostala se konečně k tomu, o co jí od začátku šlo a co doufala, že teď už nebude problém, ale vzápětí nepříjemně narazila. Lokiho rysy totiž viditelně ztvrdly a jeho odevzdanost byla rázem ta tam.

„To tě nemusí zajímat! Hele, chceš pomstu? OK, já to chápu. Naprosto vím, jak ti je, a fandím ti, ale už si s tím nemusíš lámat hlavu. Chtělas, aby trpěl? Dávno hotovo! Chtělas ho dostat na kolena? Věř mi, že víc na dně už být nemůže. O všechno jsem se postaral a děkovat mi nemusíš. Stačí, že to budeš brát jako uzavřenou záležitost,“ procedil chladně a nekompromisně skrz přísně semknuté rty, jako by z něj promluvil někdo úplně jiný než předtím a Aldrif… poučená tím, že žádné štěstí se nemá zbytečně pokoušet… raději rychle změnila taktiku a věnovala mu pokorný úsměv

„Jak myslíš, ty tu máš poslední slovo.“

Vyvedla ho nepatrně z míry nečekaně rychlou změnou názoru, ale zatímco on sám sobě v duchu gratuloval, že jeho plán začíná vycházet a ona už začíná být povolnější, Aldrif hluboko uvnitř počítala s tím, že je to jen další dočasný kompromis na cestě ke spolupráci, kterou si se svým nevlastním bratrem vysnila (a ke které měla v plánu ho nenápadně dotlačit, až se trochu líp poznají). Momentálně chtěla jen vyzkoušet, jak daleko ji nechá zajít a zjistit, jestli by se třeba nenechal okamžitě přesvědčit, když jí doteď tak pěkně zobal z ruky, ale když začala o Odinovi, nemusela být geniální, aby mu na očích poznala, že se spolu právě dobrali krajní meze, za kterou nebyl ochoten zajít… prozatím.

Časem se to mohlo změnit (tedy, určitě se to změní, když na tom bude pracovat) a ona ten čas získala, tak proč zbytečně tlačit na pilu? I tak měla dojem, že ji osud znovu přestal zkoušet a štěstí se nečekaně postavilo zpět na její stranu, a to nebylo vzhledem k tomu, že ještě před pár hodinami trpěla připoutaná k posteli a netušila, zda se dožije příštího rána, tak špatné.

Teď bylo totiž všechno jinak (a mnohem líp) a ona jako zázrakem našla jak nevlastního bratra, který jí byl ochotný ustoupit (když se s ním pořádně pohádala), tak místo, kde mohla zůstat a dál doufat, že její plán pomsty v budoucnu dojde naplnění. Tak co víc si přát? Snad jen protáhnout si ztuhlé svaly a trochu se po tom celodenním věznění zcivilizovat.

„Čili jsme domluvení? Zůstávám?“ ujistila se ještě jednou, a když odevzdaně přikývl, hbitě vstala z postele a zvědavě se rozhlédla. „OK, takže… koupelna?“ Neodvažovala se tipovat, které z několika dveří vedoucích z ložnice by to mohly být, a Loki unaveně ukázal prstem na ty nejvzdálenější. „Díky. A s těmi šaty to bude jak? Myslíš, že přijdou samy?“

„Patrně ne.“ 

„Tak na co čekáš?“ 

„Na nic.“ Drásalo mu nervy nechat se od ní takhle komandovat, ale momentálně neměl sílu se jí znovu vzepřít a riskovat, že ho vyprovokuje natolik, že nebude schopný pokračovat ve vlastním plánu. Konec konců shánění nějakého oděvu, kterým by ji na pár minut umlčel, nebylo zas tak náročnou záležitostí. A pokud to znamenalo, že bude mít od ní na chvíli pokoj… byl ochotný se obětovat! Nebylo to přeci napořád.

Dostat ji na svou stranu byla, vzhledem k jejímu upřímnému nadšení z obyčejné večeře, určitě otázka několika dní, maximálně jednoho týdne! Nebo… v to se alespoň snažil věřit, když mířil z ložnice a v přestrojení za anonymního člena stráže sháněl u služebných požadované svršky (jako Odin to pochopitelně nemohl riskovat).

Ach, kdyby jen tušil, jak moc se ve své nevlastní sestřičce mýlil…

Jenže to by jí musel vidět do hlavy, a to bohužel (nebo možná bohudík) nedokázal.

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (6. kapitola):