OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (Prolog)

25.05.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 972×

Několik jasně zářících meteorů, připomínajících jiskry z nebeského krbu, proťalo potemnělou oblohu a s tichým zasyčením zmizelo kdesi za skalnatým úbočím, tyčícím se těsně za masivními kamennými hradbami. Byla to efektní podívaná, která by obyvatele mnoha cizích světů přiměla zatajit dech a okouzleně zírat k nebesům, ale tady to bylo něco tak běžného, že nikdo z těch, kdo mlčky procházeli klikatými uličkami města, se při záblescích ani neobtěžoval zvednout hlavu. Stejně jim žádná efektní světelná show nemohla zpříjemnit ani zjednodušit život, tak co s ní?

Jen jediné oči byly ve chvíli, kdy „ohnivý déšť" míjel kdysi pyšné a překrásné královské město, upřeny k nebi a naposledy pozorovaly to, co jim mělo být již brzy zapovězeno. Křehká štíhlá dívka s ohnivě rudými vlasy a šedomodrýma očima seděla na parapetu jedné z věží tyčících se vysoko nad úrovní terénu a s hlavou opřenou o kamenný rám tiše vzlykala.

Pláč tu byl sice považován za známku slabosti a zdejší obyvatelé by raději položili život, než by se k němu snížili, ale ona k nim stejně nikdy nepatřila, a nikdo po ní proto neměl právo žádat, aby v soukromí své vlastní, nuzně zařízené ložnice dodržovala jejich zvyky! Nebyla a ani nemohla být jednou z nich a oni ji proto nenáviděli a proklínali její skutečné jméno i jméno, které jí bylo přiděleno, když se tu před mnoha a mnoha lety objevila a svým dramatickým příchodem poznamenala celou říši, známou od té doby jako „Zapovězený Desátý Svět".

Kdysi se tato vzkvétající krajina nazývala jinak a byla jedním z nejkrásnějších světů v celém universu, ale dnes z její někdejší nádhery a prosperity zbyly jen smutné trosky a z obyvatel uzavřené a nepřátelské bytosti, jejichž bělostná křídla, kterými dřív oslňovaly obyvatele jiných světů, zůstávala permanentně skrytá pod dlouhými tmavými plášti a šedavými hábity. Kdysi se jim na některých místech universa říkalo „andělé", ale dnes by je tak vzletným jménem již nikdo neoznačil.

A ona, jež byla považována za hlavního viníka zdejšího úpadku a pošramocení jejich civilizace, byla díky tomu pro zdejší obyvatele symbolem veškerého zla, který by nejraději v mžiku vymazali ze světa (kdyby jim to jejich vládce dovolil). Všichni do jednoho byli vůči ní zaujatí a plní nenávisti. Všichni, až na jejího otce, či spíše na muže, kterého za něj směla považovat. Jmenoval se Agiel, bývalý vrchní velitel královy osobní stráže a velmi vlivný muž, a ona ho poslouchala na slovo, protože to byl právě on, kdo ji vychoval a kdo se o ni, i navzdory jejímu původu a přičítané vině, staral svědomitě a bez jediného náznaku nevraživosti.

Jediné, co jí nikdy nedovedl dát, byla láska, ale to mu jen těžko mohla vyčítat. Projevování citů nebylo od dob, kdy jejich říše padla, mezi jeho lidem běžnou záležitostí a kromě nenávisti a zloby pro ně byly jakékoliv jiné emoce cizí a nežádoucí. Nemilovali se, nepřátelili se, nedokázali projevit lítost, a jediné, co je v životě zajímalo, byla takzvaná „čest bojovníka", což v překladu znamenalo, že si nejvíce cenili odvahy a fyzické zdatnosti. Ženy i muži museli již během dospívání podstupovat tvrdý bojový výcvik, čítající i lekce o vytěsnění emocí, a ona v tomto bodě nebyla výjimkou. Naopak, vyznala se v boji lépe než kdejaký muž, protože Agiel ji od dětství učil všemu, co sám znal, a ochotně jí vštěpoval své názory i bojové triky. V otázce citů, které v sobě nikdy nedokázala plně potlačit, ji však držel velmi zkrátka. Nikdy ji neobjal, nepolíbil ani nepohladil po vlasech a za ruku ji od dob jejího dětství vzal jen párkrát...

Naposledy před několika hodinami, kdy v slzách klečela u jeho lože a byla svědkem toho, jak vydechl naposledy.

„Odpusť," zašeptal chraptivě, než definitivně zavřel oči, a ona věděla, že se jí neomlouvá jen za to, že umírá jako starý, nemocný muž (což byl pro zdejší zatvrzelý lid, posedlý hrdinskou smrtí, nedůstojný a podřadná skon vrhající stín na všechny pozůstalé), ale i kvůli tomu, co se s ní po jeho smrti stane a před čím ji již nedokáže déle chránit. Bez jeho přítomnosti už na světě neexistoval nikdo, komu by na ní a na jejím osudu záleželo a zcela určitě pro ni nebylo nachystáno nic jiného, než okamžité vyhnanství bez možnosti návratu, a to bylo zlé. Hodně zlé! 

Sice to pořád bylo lepší než nenápadné odstranění nebo veřejná poprava, jež by jí správně měly hrozit, ale kdykoliv pomyslela na to, že už brzy bude nucena opustit otcův dům a odejít do dalekých, neznámých krajů, které se jí jevily jako místa plná utrpení a nejistoty, bylo jí úzko. Nechtěla odtud pryč, protože tady alespoň věděla, čemu čelí. Tam někde daleko... Tam mohlo číhat cokoliv!

Přesto odmítala propadnout zoufalství a snažila se částečně uklidňovat vědomím, že péče jejího otce nebyla zbytečná a ona neskončí mrtvá někde v neoznačeném hrobě, což by Agiel i přes svou necitelnou osobnost jistě nechtěl! Ostatní obyvatelé Desátého Světa by jí samozřejmě takový konec z celého srdce přáli, ale jejich král, jemuž Agiel kdysi zachránil život (a vyprosil si za to povolení osvojit si tak problémovou dceru a slib, že král nedovolí, aby zemřela násilnou smrtí), se ji rozhodl raději připravit o jediný domov, který kdy měla šanci poznat.

Byla to opravdu rafinovaná a krutá pomsta odpovídající tomu, jak moc celé říši ublížila, ale ona to celé vnímala jako neskutečnou křivdu, protože se navzdory neustálým urážkám necítila zodpovědná za nic, co jí zdejší občané kladli za vinu! Jak by také mohla být zodpovědná za jejich úpadek, když k událostem, které k němu vedly, došlo v době, kdy byla ještě nemluvně? Nepamatovala si z toho vůbec nic a neměla tehdy nejmenší šanci cokoliv ovlivnit, ale to, bohužel, nikoho nezajímalo. Lid prostě potřeboval viníka a ona byla po ruce.

A přestože skutečně vinna byla matka současného krále, která celou tu katastrofu dala do pohybu, když se opilá vlastní obrovskou mocí a omámená chamtivostí pokusila násilím obsadit cizí říše, nikdo z lidu by si ani teď, roky po její smrti, nedovolil říct, že to byla chyba na její straně. Zvlášť když v tom přeci jen nefigurovala tak úplně sama a existovala ještě jedna osoba, zodpovědná jak za utrpení zdejších lidí, tak za Aldrifino vlastní, které dnes mělo být korunováno exilem. Naneštěstí však šlo o někoho, kdo jí byl v jistém slova smyslu tak blízký, že trpět místo něho si podle zdejších zákonů zasloužila. A to, že to byla právě ona, komu ten dotyčný na úplném počátku celého příběhu ublížil ze všech nejvíc, nehrálo žádnou roli. A už vůbec ne dnes, v den Agielovy smrti, který se měl pro jeho nebohou dceru již záhy proměnit v ještě horší noční můru, než jakou se jevil být nyní.

Těžké kroky na schodech vedoucích k její ložnici a řinčení stříbrné zbroje jí totiž pár minut po průletu meteorů (který měl už navždy v její paměti symbolizovat poslední rozloučení se zdejší vrtošivou oblohou) napověděly, že vykonavatelé královy vůle se již blíží a jí tak zbývá několik posledních okamžiků, aby se připravila na to, co ji čeká a nemine. Takže... do toho! Tiše sklouzla z parapetu, uhladila si dlouhou šedavou róbu, kterou nosily všechny neprovdané ženy v království, a s očima upřenýma na okované dveře, za nimiž sílil hřmot a halas, mlčky čekala, až se bude muset postavit tváří v tvář svému osudu.

Kdyby tu teď byl její nevlastní otec, nejspíš by jí řekl, aby byla silná a nedělala mu ostudu, a ona se ve zlomku vteřiny rozhodla mu naposledy v životě vyhovět. Dlužila mu to a navíc nechtěla těm ubožákům, kteří si vylévali svou zlost a frustraci na nevinné ženě, dopřát tu radost vidět ji zlomenou a vyděšenou. V soukromí na jejich zákony nedbala a dělala (a hlavně cítila), co uznala za vhodné, ale nikomu nehodlala ukazovat, jak moc jí Agielova smrt a blížící se exil zasáhly. Buď silná, pomyslela si odhodlaně, chvatně si setřela z tváře poslední zbytky slz a s hrdě vztyčenou hlavou stanula uprostřed místnosti, v níž strávila většinu svého života.

A stihla to právě včas, protože vzápětí se rozlétly dveře a dovnitř se bez klepání nehrnul nejméně tucet mužů v plné zbroji. 

„Angelo, dcero Agielova, zde je královo rozhodnutí o trestu za tvé zločiny proti říši!" vtiskl jí velitel jednotky bez úvodu do ruky svitek pergamenu opatřený královskou pečetí, ale ona se ani nenamáhala ho číst. Věděla, že když si pro ni nedošla přímo popravčí četa, dodržel král slovo dané jejímu otci a „pouze" ji posílá do vyhnanství, ale přesto, nebo možná právě proto ji místo pečlivě skrývaného smutku a strachu náhle přepadl vztek!

Nezasloužila si, aby se k ní chovali jako ke zločinci, když jejím jediným zločinem bylo to, že žila! A už vůbec neměli právo oslovovat ji jménem, které jí Agiel v marné snaze pomoci jí zapadnout mezi ty, kdož jí stejně opovrhovali, vybral. Tak jí směl říkat pouze on! 

„Žádné zločiny proti říši jsem nespáchala! A pokud se mě král rozhodl vyhnat, nejmenuji se Angela. Už ne!" odvětila ledově a bez mrknutí oka čelila velitelovu nenávistnému pohledu.

„Vím, jaké jméno jsi nosila před tím, než tě ten blázen Agiel přijal do své rodiny, a znám i tvůj zavrženíhodný původ a vše, co jsi způsobila, drahá Aldrif. A věř mi, že je mi to všechno stejně odporné jako představa, že jsi nezemřela už před mnoha lety tak, jak sis zasloužila!" odsekl prudce a prsty jeho pravé ruky křečovitě obemkly jílec naleštěného meče. „Nejraději bych ti na místě setnul hlavu. Ale mám za úkol tě pouze odvést k trhlině a dohlédnout na to, abys jednou pro vždy zmizela z našeho světa. Je to králova vůle, jejímž prostřednictvím prokazuje úctu tvému nevlastnímu otci, a já se s ní budu muset spokojit. I když si ten chudák Agiel podle mě po tak ubohém způsobu smrti žádnou úctu nezaslouží!"

„Tvé zklamání mi láme srdce", odfrkla sarkasticky a dokonce se jí i přes obrovský vztek podařilo vykouzlit nepatrný úšklebek. „Ale na tvém místě bych si nedovolovala brát do úst Agielovo jméno a urážet ho. Proti němu jsi jen ubohá nula, nesahající mu ani po kotníky, a i když zemřeš v boji, nic se na tom nezmění. Nikdy se mu nevyrovnáš!" dodala provokativně a vzápětí s hbitostí kočkovité šelmy, kterou jí vštípil její nevlastní otec, uhnula před velitelovým vzteklým výpadem. 

„Cos to řekla, ty mrcho?!" 

„Pravdu. A teď říkám, že jsi minul," zazpívala posměšně, když jeho bleskově vytažený meč neškodně škrtl o kamennou podlahu v místech, kde ještě před vteřinou stála, a s chladným pobavením sledovala, jak mu jeden z jeho vojáků vyděšeně brání v dalším výpadu.

„Pane, to ne! To nemůžete! Nestojí za to, abychom porušili králův příkaz! Vysloveně si přál, aby se jí nic nestalo, vzpomínáte?" 

„Ano... Jistě. Já vím," vzpamatoval se velitel při pohledu na pergamen, který doručil a který nyní ležel zapomenutý na podlaze, a neochotně meč stáhl. „Nepřišel jsem si s tebou hrát ani porušit kvůli tvé prostořekosti králův příkaz, ty odporná zrádkyně. Sbal si věci a jdeme!" vrátil se zpátky ke svému poslání a její škodolibý úsměv pohasl. Krátké rozptýlení skončilo a znovu tu byla neúprosná realita, která jí trhala srdce na kusy. 

„Nic s sebou nechci!" pohodila vzpurně hlavou, aby zakryla lesknoucí se oči, a prsty jí mimoděk zabloudily k přívěsku s tmavě modrým kamenem, který jí visel na krku. Bylo to to jediné, s čím do této říše přišla, a přestože symbolizoval její neveselou minulost, nikdy ho nesundávala.

„Tím líp, takže pohyb! Nemáme na to celý den." Ukázal na dveře a jí nezbývalo nic jiného, než po několika vteřinách váhání projít uličkou, kterou mezi sebou vojáci štítivě vytvořili, a v jejich mlčenlivém doprovodu pokračovat dolů po schodišti až ven před dům, kde se naposledy ohlédla na budovu, v níž vyrostla.

Nebylo to zrovna místo, kde by zažívala šťastné dětství, ale i tak se jí zdálo, že jí bude chybět. Moc času na tiché rozloučení jí však zhrzený velitel nedal. 

„Nezdržuj a běž! Když je ten pomatence Agiel po smrti, nikdo tu o tebe nestojí!" neodpustil si ještě pár urážek, než ji surově postrčil směrem k hradbám, a neodpustili si je bohužel ani další obyvatelé, kteří se přišli podívat, jak konečně odvádějí pryč tu „zmiji, kterou si celé roky hřáli na prsou". Zvědavě se houfovali v ulicích a vojáci měli co dělat, aby udrželi jejich chvatně tasené meče dál od dívčina bělostného hrdla. Informace o Agielově smrti se zjevně rozšířila rychleji, než očekávali, a bez hrozby jeho pomsty mohli dát občané města konečně průchod svému hněvu.

„Zmiz odtud a už se nevracej!" 

„Děvko!" 

„Odporná couro!" 

„Zasloužíš smrt!" znělo ze všech stran a čelit jejich zášti se vztyčenou hlavou stálo nebohou dívku hodně sil. Některé tváře v divoce pokřikujícím davu dokonce poznávala, a o to hůř se jí ignorovaly jejich nenávistné výlevy. Šlo o muže a ženy jejího věku, se kterými si jako dítě chtěla hrát, ale oni ji mezi sebe nikdy nepřijali. Tenkrát ještě nechápala, proč ji tak nenávidí, a Agiel jí musel zdlouhavě vysvětlovat, v čem je problém. Přesto se opakovaně snažila dokázat jim, že není žádná zrůda, a teprve když si domů opakovaně přinesla pár nepěkných ran na těla i na duši, otec jí raději zakázal chodit ven.

To kvůli nim a jejich nenávisti musela většinu času prožít uvnitř Agielova domu a díky nim nyní raději prošla městem co nejrychleji. Sice ji děsil cíl, ke kterému se strážemi mířila, ale vyhnout se svému osudu stejně nemohla, tak proč zbytečně prodlužovat své ponížení? Tak jako tak jí bylo souzeno projít nestabilní časoprostorovou trhlinou v energetické pečeti, která kdysi odřízla Desátý Svět od zbytku universa a která představovala jedinou šanci na příchod a odchod z říše, jež ji odvrhla, tak proč celou tu komedii protahovat, když konec byl pořád stejně temný?

Procházení trhlinou bylo totiž značně nebezpečné a nepohodlné a nikdo nemohl s určitostí říct, kde přesně v celém universu se přenášená osoba objeví (a zda cestu vůbec přežije). Ale pokud chtěl někdo Desátý Svět opustit, neměl na výběr a musel to riziko podstoupit. Cestovat jinak nebylo možné (a kdyby se všichni nadaní jedinci z celé říše nesešli a nepovedlo se jim alespoň nepatrně pečeť narušit, nebylo by možné vůbec) a návrat domů byl ještě o poznání složitější. Ale ten se jí, bohužel, už netýkal...

„Jsme tu!" oznámil celkem zbytečně velitel jednotky, když po pár minutách klopýtání po neudržované a travinami zarostlé cestě dorazili ke gigantickému, ale značně zchátralému mostu a rovnou zamířil k bohatě zdobenému kamennému oblouku (který kdysi, před vznikem pečeti, spojoval Desátý Svět s dalšími devíti říšemi a tvořil pulzující dopravní tepnu) uzavřenému energetickou pečetí. 

„Ale ne..." vydechla neslyšně a při pohledu na zlověstně vyhlížející trhlinu se jí sevřelo hrdlo úzkostí. Nikdy předtím tento úkaz na vlastní oči neviděla, jen o něm slýchala od otce a jeho sluhů, a opravdu nečekala, že bude tak strašidelný.

Vypadal jako rychle se otáčející světelný vír zářící desítkami barev a představa, že za pár vteřin jen tak vstoupí do jeho středu a nechá se jím pohltit, ji naháněla husí kůži. 

„Tak na co čekáš?" Ucítila velitelovu dlaň na svých zádech a jen s obtížemi v sobě potlačila chuť se otočit a brutálně na něj zaútočit. 

„Nesahej na mě!" zasyčela nebezpečně a on naštěstí poslechl. Další pobídku si však neodpustil 

„Tak sebou hni!" 

„Proč bych měla? Já mám času dost." 

„Ale my ne!" 

„To mě nezajímá," odporovala zoufale a v duchu se modlila, aby neprokoukli její zbabělý záměr zdržovat co nejdéle, aby se mohla duševně připravit na to, co ji čeká. Sice se domnívala, že na to připravená je, ale teď, tváří v tvář trhlině, jí bylo do pláče!

Bylo to všechno tak... strašně nefér! Nikdy nikomu neublížila, nikdy neudělala nic, za co by si zasloužila opovržení a tak odporný trest, jakému nyní čelila, a přesto tu stála jako vyděděnec a nepřítel milionů zdejších občanů a všichni jí přáli jen to nejhorší! Vztek, který na okamžik ustoupil strachu, se znovu přihlásil o slovo, ale tentokrát kupodivu nebyl namířen proti tomu ubožákovi, co jí stál za zády, ani proti jeho mužům, králi, bývalé královně či obyvatelům Desátého Světa. To všechno byly jen loutky, které si nezasloužily si nic jiného, než opovržení.

Ten, kdo si zasloužil něco mnohem temnějšího a kdo by měl pocítit její hněv a sílu pomsty, na níž se nyní v duchu upnula, byl někdo úplně jiný! Někdo, kdo jí měl kdysi dávno, v době, kdy byla křehká a bezbranná, poskytnout zázemí, péči a lásku, protože patřila mez nejbližší členy jeho rodiny, a tragicky při tom selhal! Nebo... se této výsady spíš dobrovolně vzdal, což v ní probudilo ještě hlubší nenávist! Byla krví jeho krve, ale... Pro něj to nic neznamenalo!

Místo toho, aby ji celému vesmíru představil jako svou dceru a následnici, viděl v ní jen hořká zklamání a při první příležitosti ji zavrhl a nechal napospas smrti! A pak, když dostal šanci svou chybu napravit a zachránit jí život, zvolil si tu nejsobečtější cestu a sprostě ji i s celým Desátým Světem odvrhl a zapudil! Bez výčitek svědomí ji předhodil svým nepřátelům, které na místo adekvátního trestu pro jejich hamižnou královnu potrestal všechny bez rozdílu, a jen kvůli vlastní raněné ješitnosti zneužil svou moc a zmrzačil přirozený řád vesmíru tím, že metaforicky odsekl jednu z větví kosmického stromu.

Jen on a nikdo jiný proto nesl na svých bedrech odpovědnost za miliony zničených životů včetně toho jejího, a aby toho nebylo málo, i navzdory tak odpornému a zavrženíhodnému činu si pyšně nechával říkat „Všeotec"! VŠEOTEC! A přitom... nedokázal být otcem ani své vlastní dceři, která celý život proklínala jeho jméno a nyní se na něj schválně soustředila, aby ve chvíli svého největšího ponížení náhodou nezapomněla, kdo je jím vinen!

Odin Borson, jednooký vládce Asgardu, ochránce všech devíti světů Yggdrasilu a její biologický otec, byl tou osobou, kterou z celého srdce i duše nenáviděla a na kterou myslela, když se konečně odhodlala vkročit do trhliny, jež jí několik příštích minut nepředstavitelnou rychlostí unášela daleko od míst, kde vyrostla.

A bylo to nakonec právě pomyšlení na Odinovu pomalou, bolestivou smrt (kterou mu vlastnoručně přivodí a kterou ho ztrestá za to, že jí nedokázal být otcem, jakého si zasloužila), jež jí pomohlo celou tu nekonečnou, bolestivou a ponižující cestu časoprostorovou trhlinou ve zdraví přežít.

Zvládla to a na jejím konci se neprobrala jen nezraněná, ale hlavně odhodlaná dozvědět se o Asgardu hned vše potřebné a pomstít se jeho králi za všechny obyvatele Desátého Světa i sama za sebe!

Bylo to nebezpečné a šílené a s velkou pravděpodobností odsouzené k nezdaru, ale pokud u toho náhodou měla umřít... Tak ať!

Stejně už neměla co ztratit!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (Prolog):