OurStories.cz ~ naše povídky » Amor Matris - 3. kapitola

20.10.2011 (10:00) • LostAngel • • komentováno 8× • zobrazeno 1110×

Kapitola třetí

Než první kohout ve vesnici zakokrhal, malý chlapec už stál na nohou, a protože kručení v jeho žaludku bylo už nesnesitelné, vzal si poslední jídlo, které zbylo v domě, a všechno snědl. Věděl, co chce udělat, a bylo by zbytečné, kdyby tam nechal jídlo zplesnivět. Člověk by nevěřil, že se tolik jídla vejde do malého chlapce. Dokonce kdyby stál někdo vedle něho a pozorně si ho prohlížel, zajisté by si všiml, že malý chlapec o nějaký kus povyrostl. Možná zato mohlo to jídlo, anebo zmoudřel a stal se z něho muž. Kdo ví!

Jedno je ale jisté, poté, co všechno jídlo snědl a zbytek schoval do svých kapes, kde měl jídlo, co dostal od lidí, pořádně se oblékl, jak mu pokaždé radila maminka, otevřel dvířka a vyšel vpřed.

Jeho cesta vedla přímo do lesů. Do těch míst, kam se odvážil jen dospělý muž, do těch míst, kde žila strašná zvířata. Jenže kluk, kterému už nic nezbylo, stejně neměl co ztratit, a jakoby mu smutek zabránil se bát.

Vesnice se pomalounku probouzela, ale nikdo se nevšiml, kam míří kroky malého chlapce, který přes noc o něco povyrostl.

Po pár krocích, které udělal, se octl za první řadou velikých stromů. Nasál nosem vůni stromů, mechů a spadaných listů a šišek. Ta vůně ho k sobě přivinula jako náruč jeho maminky. Opět se mu zastesklo. Otočil zrak zpět k vesnici ve víře, že tam na něho čeká maminka, ale nic. Uvědomil si, že vesnice už není jeho domov. Zachvátil ho děsivý pocit. Opravdu přišel už o všechno? O tátu, o bratry, o maminku a i o domov, ale pořád ještě neztratil lásku k nim a to je to nejcennější.

V duchu řekl sbohem a popřál vesnici hodně štěstí a pak se vydal na cestu s jediným, co mu ještě zbylo a co mu nikdo nikdy nemohl odebrat.

Když se ozval zvláštní zvuk, třeba jako zašustění, křupnutí větvičky a tak podobně, Erik strachy zkoprněl a rozhlížel se všude kolem. Čím hlouběji se dostával do lesa, tím ve větší tmě se ocital. Neznal tyto lesy, neznal tady vůbec nic. Cítil se jako cizinec, který se vkrádá tam, kam nemá. Přesto se vrátit už nemohl, nevěděl kudy.

Najednou se v dálce ozvalo strašlivé vytí, až tuhla krev v žilách. Bylo plné hrůzy a nenávisti, a Erikovi přišlo, jakoby všude kolem ten zvuk zaséval zlo. Ozvalo se další a ještě několik potom. Každé z jiné strany, jedno ze severu, jedno ze západu, dokonce tři od jihu. Zrzavému chlapci se zdálo, že ho zvuky vytí snad obklíčily. Ještě chvíli stál na místě, ale pak se s odvahou vydal za přímo nosem. Snažil se nemyslet na věci, které by mohli číhat v lese.

„Nezapomeň, synu můj, pokud by někdy strach očarovával tvou mysl, začni si zpívat a snaž se sám sebe překonat,“ vybavil si větu, kterou mu kdysi pověděla maminka, když se jako tříletý klouček bál tmy.

A tak se temným lesem rozezněl dětský falešný zpěv o statečnosti a síle ducha. Zpěv jakoby kdyby léčil a chlapec nebojácně pokračoval v cestě dál.

Křupla větvička a bylo slyšet kroky, které mohlo slyšet jen dobře našpicované ucho. Chlapec si ale zpíval a tak nemohl slyšet přicházející nebezpečí. Kroky opatrně našlapovaly. Stále byly blíž a blíž a známé funění se dostalo až k uchům zpívajícího chlapce.

V Erikovi škublo, když si uvědomil, co se asi děje. Málem by zapomněl, kde se právě nachází. Snažil se zachovat klid, ale bál se podívat za sebe. Rozhodl se, že bude pokračovat v písni a pak se rozeběhne, jak jen nejrychleji mu to jeho nohy dovolí.  Vyčkával na ten nejvhodnější okamžik.

Z ničeho nic se rozeběhl kupředu a myslel pouze na útěk. Spadané větvičky pod ním křupaly a listí šustělo, okolní zvířata se rychle schovávala. Erikovi uši stále slyšely, jak zrůda za ním neustále utíká a dohání ho. Nemohl jí utéct, jedině se někam schovat. Ale kam?

Přidal na rychlosti, i když už sotva dech popadal a v boku ho začalo nelítostivě píchat. Uviděl před sebou několik kamenů, postavených dokola. V hlavě ho napadlo, vylézt na jeden a modlit se, aby tam stvůra nemohla vylézt. Už jen pár kroků zbývalo, když se veliký dráp zasekl do chlapcova kabátku. Erik zapištěl jako holka a jedním skokem vyskočil na jednu skálu, pak ještě na jednu a nakonec na tu nejvyšší. Klečel tam a dýchal tak hlasitě, že ptáci ze stromů odletěli. Srdce zrychleně bilo a chlapcova tvář byla celá rudá.

I když byl v bezpečí, bál se kamkoliv podívat. Hlavu měl složenou v dlaních a modlil se. Uslyšel křupnutí a pak další kroky, pak ještě další a hned několik na jednou. Funění se změnilo v několikanásobné vrčení. Drápy škrábaly o kmeny stromů i o kameny.

Chlapcovi prolétlo hlavou, že pokud má umřít, chce znám alespoň zrůdu, jenž ho měla připravit o rodinu. Pomaloučku odkryl ruce z očí a pak otevřel jedno očka a pak i to druhé. Hrůza mu projela celý tělem. Čtyřnohé bestie s dlouhými černými chlupy a se žlutě zbarvenýma očima. Veliké tesáky a dlouhé ostré drápy hnaly děs a hrůzu.

Jedna z ohavných příšer se pokoušela vyškrábat na skálu a i když několikrát spadla, vždy se o to pokusila znovu, až nakonec byla na druhé skále. Chlapec měl strach a chtěl, aby byl už konec, ale copak by chtěl zemřít?

Sebral kus větve, která ležela vedle něho, a hodil ji přesně po stvůře, která mohla být něco mezi vlkem, vlkodlakem a stvořením z pekla. Strefil se, ale bestii neodlákal, možná jí i více podráždil.

„Maminko! Tatínku! Pomoc!“ zakřičel zoufale.

Když v tom se ozvalo hlasité zavytí, stokrát hlasitější, než jaké vydávaly ty stvůry, kterých mohlo být nejmíň třicet. Erik se bál, že přijde něco ještě horšího. V dálce se ozvalo zavrčení a ani ne za okamžik se ozvaly zvuky běhu. Bestie pod skalami se začaly nervózně ošívat a nebezpečně vrčet. Čím více se ale zvuky přibližovaly, tím více byly nervóznější, a skoro až vyplašení. Ještě pár vlků se vzpřímilo a zavrčelo, ale stokrát hlasitější odezva je vrátila na místo. Podle Erikova mínění ta věc musela být už hodně blízko, když v tom se několik pekelných stvořeních rozuteklo a zbylo jich jen pár.

Zpoza stromů vyběhlo obrovské zvíře, třikrát větší než byly bestie. Chlapec údivem ani nedýchal. Některé čtyřnohé bestie chtěly zaútočit, ale veliké zvíře je jedním pohybem zneškodnilo. Poslední se poraženě rozutekly a nezapomněly poraženě výt.

Teprve teď si mohl zrzavý chlapec pořádně prohlédnout zvíře, které odehnalo stvůry. Čtyři silné nohy, dlouhý huňatý ocas, dlouhé na pohled jemné bílé chlupy a pak ty oči…

Erikovi světle zeleno stříbrné oči se zadívaly do těch velikých očí, které zračily útok, ale pak zpříma pohlédly do těch dětských a vše se v nich změnilo. Útočný pohled se změnil v ochranitelský. Chlapec se díval do velikých přívětivých světle zelených stříbrných očí velikého bílého vlka…

Autor: LostAngel (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Amor Matris - 3. kapitola: