OurStories.cz ~ naše povídky » Vílí prach [14]



Vílí prach [14]On nikdy nezmizí

14. kapitola

Už ji bolelo přemýšlet o tom, jestli udělala všechno, co mohla a musela, nebo jestli něco zanedbala. Cítila se unavená, jako kdyby tisíc let nespala, psychicky unavená. Možná to mělo co dělat i s tím, že cítila, jako kdyby jedna její část chyběla. Možná právě vílí prach jí chyběl. Mohlo by za to altatem? Vždyť pokaždé jí sílu dodávalo, ne ubíralo. Možná se rozbilo, když bojovala. Nezasáhlo ji taky nějaké kouzlo od čarodějnic? Nebo nepřilehla ho a nějak nerozbila?

Vytáhla altatem z pod trička a prohlédla si ho. Nevypadalo jinak, rozhodně ne rozbitě. Jako kdyby se to na ni nevinně koukalo a hlásilo já ne, já jsem naprosto v pořádku, to ty se nad sebou zamysli.

Sam si jenom hlasitě povzdechla a šla do pokoje, přemýšlejíc nad celým svým životem. Po schodech stoupala a všechno dělala automaticky. Když si sedla na postel, přišel ten pocit. Pocit, který ji vytrhl ze zamyšlení nad svými (ne)chybami v boji. Ten, díky kterému teď myslela na úplně jinou věc. Vlastně hned na dvě. Jak se tam dostane a jestli to už pugorem ví. Dozvěděl se o všem?

„Fajn, ale jak se přenesu? Vždyť ani altatem nepomáhá.“ Naštvala se, sundala ho z krku a hodila na postel. Byla měkká, takže se s ním nemohlo nic stát, zároveň si ale ulevila od zlosti, aspoň částečně. Nejraději by vyzvedla některé věci do vzduchu a pomocí kouzla jimi praštila o stěnu. Jenže to v tomto momentě právě nemohla.

To ji tak naštvalo. Jenomže se něco změnilo. Cítila se, že právě teď má vílího prachu jako normálně; sice ne tak moc, jako kdysi s altatem, ale měla ho. Zkusila něco nadzvednout a šlo to. Co se to děje?

Pomalu přikročila k altatem a dotkla se ho. Příval vílího prachu odešel stejně rychle, jako předtím přišel. Zase se cítila slabá a nenašla v sobě ani jediné zrníčko. Takže teď nepřidává, ale bere? Sakra, co se děje?

Nejhorší na tom bylo, že už měla být na výcviku, jenomže tahle záhada ji zaměstnala docela na dlouhou dobu. Vzala proto altatem a zabalila ho do kapesníku. Bude se muset zeptat pugorem, ten jí ho dal, ten by o tom měl vědět. Navíc to pak dal i ostatním, přece by jim nechtěl uškodit, no ne?

Kapesník s jejím novým přívěškem strčila do kapsy právě převlečených věcí a máchla nad sebou rukou.

Objevila se na tom známém místě s tak zelenou trávou, až oči přecházely. Poprvé si uvědomila, že jí ta barva trochu připomíná Remyho oči. Někdy ji napadlo, že by nějaké přinesla mámě, jenže teď na to neměla náladu. Když se otočila k té majestátní budově, klid jí zaobalil celé tělo jako sametová přikrývka. Cítila, jak z ní všechen stres opadl a ona se uvolnila. Pomalu kráčela ke vchodu s mírným úsměvem na tváři jako opojená pohledem na tu krásu.

Došla do jejich obvyklého sálu a posadila se na svou židli, aspoň tak si ji označila, protože nikdo jiný na ni nesedal. Rozhlédla se kolem sebe a viděla všechny tváře jako na té osudné párty. Ovšem tentokrát se nebavily, jejich koutky přitahovala zemská tíže více než obvykle, oči vyzařovaly smutek nad ztrátou a bolest a šok nad prožitým zážitkem. Jako by za celý ten den nedokázali nic rozdýchat a stále se tím trápily. Sam se v sobě nevyznala. Na jednu stranu je litovala, ale na tu druhou jim to dávala za vinu. Kdyby trochu přemýšleli, rozhodně by přišli na to, proč to staré pravidlo nikdo nechce porušit, nebo by si na něj aspoň trochu vzpomněli.

Jenomže ani ji to nenapadlo, tak jak je mohla obviňovat? Leda, že by byla stejná jako oni. Vlastně určitě byla stejná jako oni, nebylo o tom pochyb. Prostě zapomněla na všechny pravidla a aspoň na chvíli se bavila, i když jen na nepatrnou. Mohla je všechny zachránit, nebo mohla odejít a vzít sebou aspoň Hope, ta by se zpátky nedostala. Jenomže ostatní by asi byli mrtví a to by si neodpustila.

Nesmí se zabývat těmi věcmi. Pugorem by to na ní poznal, vždyť poznal vždycky všechno a na všech, jako by měl nějaký vnitřní smysl nebo uměl číst myšlenky. Jenomže o tom dost pochybovala. Prostě jen dokázal dobře vypozorovat z pohybů a držení těla to, co si dotyčná osoba myslela. Častokrát si sama sebe představovala na bojišti, kde by všechny čarodějnice padly díky ní a pugorem a ona by byla stejně dobrá jako on, protože by se od něho všechno naučila. Byla by ve svém oboru nejlepší, všichni by znali její jméno. Všichni by si o ní šeptali, kdyby procházela kolem: To je ta slavná Carsamdiel, ta, která nás všechny chrání. To ona dokáže pobít čarodějnice jako nic, díky ní nemusíme žít ve strachu.

Jenže tohle byl jen bláznivý sen pro pubertální Sam, kde jí kolem krku vlála kápě a ona měla hrdinsky položené ruce v bok a stála na zemi pokryté černou krví nepřátel, všude se kouřilo, někde ještě hořely ohně a ona byla po tváři umazaná, poškrábaná a s nepřátelským, ale přesto úsměvem.

Sam si promnula oči a začala se zase soustředit. Pokud chce být stejně dobrá, jako jejich učitel, musí se svým tréninkem začít ihned. Nesmí se rozptylovat nějakými zbytečnými myšlenkami a hledět jenom kupředu. Rozhodně své pocity musí umět skrývat, to je to základní, co se musí naučit nejdříve. Je strašně lehce průhledná.

Zatímco čekala, rozhlížela se stále kolem sebe. Viděla víly, jak klopí oči k zemi a na židlích skoro leží hanbou. Ale Iain nikde. V duchu jenom doufala, že se mu nic nestalo. Nemohla si dovolit ztratit dalšího blízkého. I když udělal příšernou hloupost (a ne, že ona ne), nemohla ho za to přestat mít ráda. Naštvání je jedna věc, ale nenávidění druhá. Ale co když jejich obrana byla slabá a Delilah je nestihla ochránit ze všech stran? Možná, že ho zasáhlo nějaké kouzlo, možná i Hope, a oni teď leží doma v horečkách a umírají. Sakra, proč si je nevzala ke své skupince. Bylo jí jasné, že není nejlepším obráncem světa, nemohla by jít ani do soutěže amatérů, ale rozhodně si tím kouzlem byla jistá, zvládala ho, protože musela. Nalla by jí nedovolila jít na svět lidí, aniž by se dokázala bránit. Za to jí musela děkovat ještě teď. Zlatá Nalla, její nejlepší kamarádka se vždycky vyznala v těchhle věcech, a když říkala, že je to potřeba, prostě neodmlouvala a věřila jí. A jako pokaždé… zase měla pravdu.

Její myšlenky zastavily nápor katastrofických scénářů o budoucnosti Iaina a Hope až v tu chvíli, kdy vstoupil do místnosti. Sam si tak hlasitě oddechla, až se na ni pár víl otočilo. Když ji viděly, raději zase stočily své pohledy směrem k zemi. Sam to sice nechápala, ale bylo jí to fuk. Hlavně, že se Iainovi nic nestalo. Bude se ho muset zeptat na Hope.

Hypnotizovala ho pohledem a čekala, jestli si zase jako obvykle sedne vedle ní. On se chvíli rozhlížel po místnosti a potom se jejich oči spojily. On se díval na ni a ona zase na něho. Jako by si rozuměli i přes tu vzdálenost, Iain kývl a mířil směrem k ní. Sam nechávala zaťaté pěsti a čekala, až se došourá až k ní. Zdržoval, jako by šel na popravu, a přitom nechápala proč.

„Ahoj,“ šeptla, když se konečně po té nekonečné době posadil.

„Čau.“

„Jsi v pořádku? A co Hope?“ vypálila na něho hned otázky, protože ji už příliš dlouho svrběly na jazyku, než aby si je nechala pro sebe.

„Jo, dá se říct, že jsme celkem v pohodě. Co ty, jak to zvládáš?“

Sam se po jeho odpovědi viditelně ulevilo a sedla si zase rovně na židli. Teď už odpovídala bez toho, aby mu viděla do obličeje.

„Vlastně ani nevím. Byla jsem za nimi v nemocnici a Jeniffer se má celkem fajn. Nikdo jiný se tam z vlastní vůle nepřihlásil, takže tak.“ Nechtěla mu říkat, jak špatně se cítí, ještě na to nebyla připravená. Prostě a jednoduše, tahle neurčitá odpověď ho nemohla zasytit, ale aspoň ukojila ten největší hlad.

„No, Hope tě pozdravuje a ptala se, jak se máš. Myslím, že ta druhá věc je vyřízená.“

„Jo, tak ji pak taky pozdravuj. Třeba by se někdy mohla stavit,“ navrhla Sam, i když si nebyla tak moc jistá, jestli by to všechno zvládla. Pořád se cítila tak vyčerpaná a netušila, kdy se to zlepší. Altatem už se jí znovu houpalo na krku a ona byla rozhodnutá ho sundat až ke konci hodiny, aby se přenesla domů.

Už spolu nemluvili, dokud nepřišel pugorem. Do sálu stupoval ladným kočičím pohybem a všechny skenoval s ledovým klidem. Sam nepohnula ani brvou a snažila se okopírovat jeho výraz. I kdyby jim chtěl říct, že právě dnes je konec světa nebo že se rozhodl, že s čarováním skončil, nikdo by to neuhádl. Přirovnala by to k amatérovi, který má poznat, která socha patří do kterého období. Obdivovala ho, jako by ji měl naučit všechno na světě, což v podstatě byla pravda.

Sam nenápadně otočila hlavou, aby viděla, jak se tváří ostatní. Jako by pugorem viděl i ten nepatrný pohyb a podíval se přímo na ni. Ona mu pohled opětovala a snažila se nedat na sobě nic znát. On jen nepatrně pokývnul hlavou a ona už raději hlavou neotáčela. Prostě jenom natočila oči. Většina z přítomných se dívala na podlahu. Neměla by udělat to stejné, neměla by se taky stydět?

Ne, i kdyby se měla hanbou propadnout, vydrží jeho pohled, nesmí si to dovolit. Pokud chce být dobrá a zabránit, aby se opakovalo to odpoledne s čarodějnicemi, musí být skvělá, ta nejlepší. Musí bojovat za ostatní.

Pugorem všechny neustále pozoroval a nevydal ani hlásku. Což o to, ostatní si to ani nedovolili, takže v hale vládlo nepříjemné ticho a pár víl se začínalo nervózně vrtět.

„Víte, o čem bych chtěl teď mluvit?“ zazněl jeho hlas z ničeho nic a odrážel se od holých stěn, což ještě umocnilo jeho sílu. Někteří se přikrčili, Sam jenom zaťala ruce v pěst, ale čelisti nechala uvolněné. V tu nečekanou chvíli měla chuť se přenést domů, utéct z místnosti. Uvažovala i o tom, že to udělal schválně a použil vílí prach.

Nikdo na jeho otázku neodpovídal, a proto pokračoval. „Myslím, že jste všichni chodili do školy. Všichni jste se učili o základních pravidlech, o všech tabu a tak. Všichni, co tady sedíte, každý jeden z vás, dělal maturitu a uspěl. Každý, kdo tady sedí, byl vybrán, aby chránil naši rasu, aby se postaral o čarodějnice.“ Všechno vyslovoval pomalu a zřetelně a přecházel s rukama za zády kolem celého kroužku z židlí.

Potom začal křičet, i když jeho tvář zůstala stále bez náznaku emocí. „Tak jak mi vysvětlíte, že tak jednoduché základní pravidlo jste naprosto ignorovali? Ví aspoň někdo, které mám na mysli?“ Chvíli se rozhlížel a potom ukázal na Loustyho. Ten se chvíli koukal všude možně a nervózně si třel ruce. Všichni na něho upírali pohled.

On se nakonec pořádně nadechl a nejistě odpověděl. „V lidském světě je skupina více než deseti víl lehce odhalitelná čarodějnicemi.“ Sam trochu cukal koutek, protože přesně citoval učebnici.

Pugorem už pokračoval zase klidným hlasem, ale Sam se zdálo, že křik by byl lepší. Ten skoro šepot mrazil v zádech a jí vstávaly chloupky na rukou. „Tak proč jste na toto pravidlo nepamatovali? Proč jste ho přehlíželi, opomínali? Nebýt vaši zapomnětlivosti a hlouposti, mohl tady sedět jeden navíc. Štěstí, že tady většina z vás sedí, tkvělo v tom, že aspoň někteří z vás se uměli bránit. Kdyby toho nebylo, nemám už koho učit. Nehledě na to, že s vámi byla jedna civilistka.“ Civilista byl vždy ten, který nepatřil do oboru. Pro Hope znamenal civilistu Iain a Sam a mnoho dalších z výcviku. „Ona by se nedokázala bránit, docela jsem překvapen, že někteří z vás to zvládli. Ale nechápu, jak jste mohli tak riskovat. Všichni jste věděli, že pravý boj teprve nastane, nenaučili jste se nic a chtěli jste se předvádět. Ukazovali jste, jací jste mistři, zatím se vám ale všechno bortilo, jako když lusknete prstem. Takže místo toho, abyste naši rasu chránili, naservírovali jste se s jablkem v puse jako nějaká pečínka. Udělali jste ze sebe lehce dosažitelnou kořist a umožnili tak čarodějnicím, aby zase zúžily naše řady.“

Sam se celkem divila, jak tohle všechno mohl pugorem vědět, jak se dozvěděl, že tam byla Hope, že někdo zemřel nebo jak bojovali? Netušila, kde k těm informacím přišel, ale získal si její ještě větší obdiv.

Celou hodinu se místo probírání teorie prokousávali bojem. Jako kdyby jejich učitel někde kamery a věděl, jaké chyby a blbosti provedli. Když se dívala po všech ostatních, viděla, jak jsou otrávení, ale jí se zdálo, že to pugorem nedělal kvůli jejich ponížení, ale aby si plně uvědomili, co by se příště mělo udělat jinak. Jako kdyby nestál na pozici rodiče, který kárá své dítě, ale na pozici učitele, který používá zvláštní metody k tomu, aby žáka něco naučil.

Po skončení hodiny se celý sál vylidnil, ani se nestačila divit.

„Na co čekáš?“ drcnul do ní Iain. Šeptal, přesto se ale jeho hlas odrážel od zdí, až se přikrčil.

„Potřebuju nějaké informace,“ pokrčila rameny.

Iain si ji změřil podezřívavým pohledem. „Neděláš to nějak často? Tolik otázek přece nemůžeš mít.“

„Můžu.“ Sam uvnitř zuřila, protože Iain přece nemohl vědět, jaké otázky mu pokládá. Měla jich spousty, ale snažila se na některé přijít sama. Jenže s tímhle by se trápila do konce věků a nechtěla si přidělávat vrásky.

Nedala na sobě nic znát a vstala. „Pozdravuj teda Hope a vyřiď jí, že se může kdykoli stavit.“ Tím považovala rozhovor za skončený.

Iain pokrčil rameny a rychle vyběhl ze sálu. Když běžel kolem pugorem, na chvíli se zastavil a uklonil se, jako všichni ostatní, aby vyjádřil úctu učiteli. Potom pokračoval normálním tempem.

Pugorem,“ sklonila hlavu v úctě, „potřebovala bych něco vědět. Já… moje altatem se asi rozbilo při tom boji. Nebo nějak obrátilo, to já nevím, ale nefunguje, jak má.“

On se na ni podíval a nastavil ruku. Ona si stáhla přívěsek z krku a položila mu ho do ruky. Chvíli ho zkoumal a potom jí ho vrátil.

„Sam, vaše altatem je naprosto v pořádku. Jen vy jste vyčerpaná,“ oznámil ji. Sam nechápala, proto pokračoval s vysvětlováním. „Víte vůbec, jak přesně funguje?“

Sam věděla jen to, že jí dodával vílí prach, ale nic víc, proto záporně zakroutila hlavou.

„Doufal jsem, že zrovna vy byste na to mohla přijít, jste chytrá a všímavá. Vážně vás nic nenapadá?“

„No...“ Hlas jí poskočil o oktávu výš, a tak si odkašlala. Byla z něho nervózní a nechtěla mu to ukazovat, jenže teď, když se nacházela v jeho blízkosti, cítila tu sílu, zkušenosti a věděla, že kdyby chtěl, byla by na místě mrtvá.

„Vím jen, že mi dodával vílí prach…“

Vairvit,“ skočil jí do řeči.

„Prosím?“

„Označujme věci odbornými názvy. Vílí prach je vairvit.“

„Aha. Dobře. Dodával mi vairvit, kolik jsem jenom chtěla. Mohla jsem dělat různé věci, více než obvykle, když jsem ho měla omezený počet. Ale od té bitvy… možná mě nějaká čarodějnice zasáhla a on se pokazil, já nevím. Ale jakoby mi ho teď bral. Chtěla jsem se sem přenést, ale nemohla jsem, byla jsem prostě vyprahlá, jestli víte, jak to myslím. A když jsem si ho sundala a položila v dostatečné vzdálenosti ode mě, vairvit se vrátil. Jako kdyby ho na tu dálku vysávat nemohl.“

„Teď se zamyslete nad svými slovy a řekněte mi, jak tedy pracuje.“ Sam se nechtělo přemýšlet, ne zrovna teď. Toužila po odpovědi a navíc už nad tím koumala víc, než je zdrávo. Proto pokrčila rameny.

„Tak se aspoň snažte. Přišla jste za mnou pro radu, ale já vám ji nedám zadarmo. Takhle by se nikdy nikdo a nikam nedostal. Zapojte mozek, vím, že na to dokážete přijít.“

Sam zavřela oči a začala se vracet do minulosti. Potřebovala si vzpomenout na všechny zvláštní věci, které se udály od toho dne, kdy altatem získala.

„Hele, mami, tohle je altatem. Získali jsme ho na výcviku,“ pochlubila jsem se a ukázala ho mámě. Ta se na to jenom koukala, ale nesáhla na něj.

„A co to umí?“ zajímala se. Až teď jsem nad tím pořádně přemýšlela. Podívala jsem se na to a pokrčila rameny.

„Vlastně ani nevím, ale cítim se silnější,“ pochlubila jsem se.

Další a další vzpomínky se jí hnaly hlavou. Některé se spojovaly v informace, některé nedokázala pořádně zařadit.

Nakonec po nějaké době otevřela oči a podívala se na svého učitele. „Vílí prach… pardon, vairvit. Doplňuje ho to. Každou chvíli. Při souboji jsem používala prach hodně, a teď ho mám nedostatek. Jako bych vyčerpala jeho zásoby.“ Sam začala přecházet sem a tam, přitom si mnula bradu a přemýšlela nahlas. „Možná, že ty zásoby se tvořily každý den, zvětšovaly se, protože jsem se cítila plná síly, potom jsem je ale vypotřebovala. Jenomže proč by se altatem nezaseklo už při boji? Tam jsem prach mohla ztratit a mohli mě zabít. Jenže ono se to stalo až doma. A když si ho sundám, mám zase dost prachu.“ Zamotávala se do toho, protože jí na mysl vytanuly další a další otázky a nakonec jenom bezmocně rozhodila rukama a podívala se na svého mistra. Očima ho žádala o radu, protože už nevěděla, jak dál.

Jeho koutku mířily mírně nahoru a díval se na ni. „Ano, Sam, správně. Altatem je opravdu takovou skrýší na vairvit. Chrání ho, uschovává ho, zásoby se plní. Když jste všechen prach využila, on načerpával nějaké ty zbytky od čarodějnic, měla jste je blízko a ony ho mají tolik, že to ani necítily. Jenže když jste se dostala domů, zdroj prachu zmizel a vaše altatem se vyčerpalo. Aby zase mohl správně fungovat, potřebuje ty díry něčím překrýt. Samozřejmě zase prachem. Až ty díry naplní, zase se začne hromadit. Představte si to jako mísu s jídlem. Snědla jste všechno, ale ukousla jste i mísu. Než do ní vložíte nové jídlo, musíte ji vyspravit. Podle jeho energie odhaduju, že to potrvá tak dva dny. To máte čas, protože další hodina nebude hned tak brzy. Hlavně kvůli nedávným událostem. Vše se musí dát popořádku.“

Sam se tvářila nadšeně. Nemusela čekat na třetí lekci. Lekce se rozdělovaly na hodiny a oni došli sotva do poloviny té druhé. Netušila, kolik lekcí je celkem, ale dávno se nemohla dočkat, až dojde na tu třetí. A teď, když nastaly problémy, měla důvod se o to zajímat a dostala více než uspokojující odpověď.

Láskyplně si altatem nasadila zpátky na krk a pohladila ho. Poklonila se svému mistrovi a poděkovala. Když ji propustil, poskakovala si celou cestu až ven. Svůj přívěsek sundala a zabalila zase do kapesníku a přenesla se. Bailey se trochu divila jejímu úsměvu na tváři, ale byla šťastná, že její dceruška se konečně cítí líp. Když viděla, že si ten přívěsek nasazuje zpátky na krk a hladí ho, jako by to bylo její dítě, jen nad tím s úsměvem zakroutila hlavou.

Sam běžela do svého pokoje a lehla si na postel. Nic není pokažené, jenom vyčerpané. Jako když pracujete několik dní za sebou a ani jednou se nevyspíte. Musíte ten spánek někde nabrat a to právě teď dělá její altatem, takže mu musí dopřát čas.

Z celé své radosti usnula, protože se v noci nemohla moc vyspat. Když za ní máma přišla, aby se jí zeptala, jak bylo na tréninku, našla ji ležet v posteli tvrdě spát. Přikryla ji peřinou a dala pusu na čelo. „Já ti říkala, holčičko, že se všechno zlepší. Vílí prach nikdy neztratíš a je vždy tvou součástí a věrným přítelem.“ Věděla, že ji nemůže slyšet, ale o to se nezajímala.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [14]:

1. LiliDarknight webmaster
20.02.2012 [16:24]

LiliDarknightJéj, Sam mám zase celé telo. Som si istá, že sa raduje aspoň tak ako ja teraz. Emoticon Emoticon
Dvojčátko, veľmi pekná kapitola. Hltala som každé slovo akoby som bola smädný na púšti a táto kapitola by predstavova ten posledný dúšok vody. Naozaj kvalitne napísaná. Veľmi ma potešilo, že Sam našla odpoveď na to, že je stále vyčerpaná a veľm mi odľahlo, že to nie je až také vážne, hoci stále sa môže vyskytnúť nejaké ale, všakže? Emoticon
A ty si použila celé jej meno! Super! Emoticon
Len ma sklamalo, ako sa k nej všetci správali. Chápem, že boli asi ešte v šoku, ale keby jej nebolo, tak by ich zomrelo viac ako jeden. Možno aj všetci. A to by na ňu potom mohli zazerať maximálne zo záhrobia, hoci netuším, ako sa to robí. Emoticon
Veľmi sa teším na ďašliu Sam, dvojčátko a dúfam, že bude čoskoro. Ak nie, budem musieť byť trpezlivá, hoci ma tá vlastnosť neskutočne vytáča, pretože som jej vždy mala nedostatok.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!