OurStories.cz ~ naše povídky » Vílí prach [26]

27.05.2012 (18:00) • blotik • • komentováno 0× • zobrazeno 695×

26. kapitola

Nalla neznala lidský svět ani po minimálně půl roce od doby, kdy byla nucena zde žít napořád. Což Sam neuvěřitelně pomohlo. Zapípání mobilu přišlo jako shůry a ona věděla, co dělat.

Podívala se na displej. Kde jsi? Stalo se neco?

Iain je to největší zlatíčko, a až se odsud dostane, obejme ho a bude mu líbat nohy.

Ihned mu odepsala a byla šťastná, že má signál. I když s vílím prachem by to taky šlo. Potřebuju pomoct. Hned.

Vykouzlila si další dávku vzduchu a přimíchala do něj aroma přírody. Ta jí vždycky uklidňovala a lépe se v ní myslelo. Teď to bude potřebovat.

Telefon znova zapípal. Co se děje? Kde teď jsi?

I když nemohla slyšet jeho hlas, dokázala si představit, jak je hluboký a pevný a zároveň hysterický, i když to nejde skoro poznat. Znala ho dobře, jako svoje hodinky, protože s ním zažila už hodně věcí.

Podívala se na displej a zjistila, že má plný signál, což bylo s podivem, když si uvědomila, že leží hluboko v zemi. Věděla, co přijde, když delší dobu neodepíše. Když jí začala vyzvánět hudba, přijala to.

„Ahoj,“ ozvala se jako nic.

„Sam, co se děje? Řekni mi to, okamžitě!“ vyšiloval. Ocitat se v jiné situaci, zasmála by se, že se chová jako máma.

„Hele, hlavně se uklidni, jinak ti to neřeknu. Potřebuju, abys našel místo, kde jsem. Jaksi teď nemám prostředky na to to zjistit. Nějak, podle mobilu. Cokoli,“ šla rovnou k věci.

Z mobilu slyšela povzdechnutí. „A jak to mám asi udělat?“

„U Víly, já fakt nevím. Nevím, jak ti dát vědět, nevím, jestli jsem stále na stejném kontinentě. Nemůžeš použít vyhledávací kouzlo? Já takové používám na své svěřence.“

„Cože? Děláš si srandu? Víš, že je to nebezpečné. Kdyby tě některá čarodějnice viděla, jak jsi se svým svěřencem, může toho využít. Řekni mi, že to neděláš, že víš, že je to hloupost,“ žádal ji.

„Nedělám to a vím, že je to hloupost. To jsi chtěl slyšet? A víš, že to není pravda? Já prostě musím své svěřence znát. Musím se ujistit, jací jsou, jak se chovají k ostatním lidem. Nemůžu tohle dělat jenom tak, protože jsou prostě mí.“

„Ty musíš, chápeš to? Vždyť to tak dělají všechny víly. Jo, možná se s pár z nich setkají, ale většinou náhodně, ne, že by to samy chtěly.“

„Hele, Iaine, myslím, že o tomhle se s tebou nebudu bavit. Pochybuju, že bys někdy nezatoužil poznat je záměrně, ne jen náhodně.“

„Jo, ale naštěstí jsem tomu odolal,“ naštval se. Sam protočila oči a snažila se zůstat klidu. Čím víc by se rozčilovala, tím více by vypotřebovala vzduchu. Teď potřebovala co nejvíce síly.

„Fajn, jenže bez toho bych nikdy nepoznala Remyho!“ křikla na něj a trochu se jí ulevilo. Tedy do doby, než si uvědomila, co udělala. Prozradila mu, že Remy je její kluk a zároveň svěřenec.

„Raději na to teď zapomenu, protože bych asi zavěsil. Nejdříve vyřešíme tvou situaci, až pak tě seřvu,“ soptil nahlas, až slyšela jeho funění.

„To budeš velmi laskav, ale měli bysme si pohnout, jinak seřveš mrtvolu,“ poznamenala sarkasticky a kopla naštvaně do víka rakve. Když se na ni sesypala zrníčka hlíny, rozmyslela si další takový čin. Zdálo se, že ačkoli Nalla plánovala její smrt, nad rakví se nezastavovala. Mohla jí vyrobit aspoň nějakou hezkou, kvalitní, kvůli minulému „životu“. Jenže na co by se namáhala, když tady Sam stejně umře. Ona teda doufala, že se tak nestane a Iain ji najde včas.

„Fajn, potřebuju nějakou tvoji věc, abych tě mohl najít. Ten mobil je mi fakt na nic, nejsem žádný satelit ani GPS.“

„Dobře, ale máma se to nesmí dozvědět. Nechcu jí přidělávat ještě větší starosti. Zeptej se Hope, možná má něco mého, ne? Ráda si půjčuje moje věci, znáš ji. Nebo si něco přivolej z mého pokoje,“ navrhla jsem několik možností. V rakvi se jí zrovna moc dobře nemyslelo, to si musela přiznat. Ale komu ano? Kdo byl v rakvi, většinou už nemyslel vůbec.

Její myšlenky se točily okolo chmurných témat, jenže pro tuto chvíli potřebovala nějakou tu špetku optimismu. Iain zavěsil a asi šel podle její rady pro něco k Hope. Určitě potom zavolá, až něco najde, uklidňovala se. Pravdou bylo, že když tam tak ležela a všude okolo hrobové ticho, kromě jejího srdce, cítila se samotná, opuštěná, zranitelná.

A všechno byla pravda.

Jediný Iainův hlas ji udržoval aspoň v nějakém kontaktu s okolním světem. Chtěla zavolat mámě, Hope nebo Jeniffer, ale ani jedné z těchto osob se neodvažovala. Máma měla s jejími náladami a problémy už dost starostí a bylo by sobecké přidělávat další, stejně tak táta. Hope by jí nedokázala pomoct, i když by se snažila, protože neměla žádný výcvik ani altatem, a Jeniffer tohle všechno sice měla, ale…

Vlastně nedokázala vymyslet dostatečný důvod, proč Jeniffer ne. Byla to holka, její kamarádka, vtipná, milá, šikovná. Jakpak by ne? Na výcvik by se v opačném případě nedostala. Bylo jí předurčeno stát se posilou vojska, stejně jako Sam. Ovládala kouzla skvěle, uměla se prát…

Ale to Sam taky a teď trčí tady. Doufala, že Nalla není tak podezřívavá a nehlídá její hrob pro případ, že by se Sam dokázala vyhrabat. Doufala, že Nalla je vážně přesvědčená svým skvělým umem, že nebude chtít ani slyšet, že by znova neuspěla.

Potřebovala pohyb. Mohla v rakvi ležet jen pár minut, ale stejně se potřebovala pohnout. Ani doma v posteli nedokázala zůstat klidně ležet v jedné a té samé poloze dlouho, proto se jí špatně usínalo. Většinou. A Nalla to musela vědět, proto udělala tohle.

Nedočkavě bubnovala prsty do dna rakve a v duchu proklínala Iaina, že mu to tak dlouho trvá. To si nemůže pospíšit? Ví, že je v prekérní situaci. Ale netuší, jak moc velké. Nechtěla mu říct žádné podrobnosti. Měla chuť mu napsat, aby se ještě nepřenášel, když najde nějakou její věc a bude si jistý, že zvládne vyhledávací kouzlo. Jenže její potřeba slyšet něčí hlas přerostla v nutkání tak silné, že vytočila jeho číslo a bylo jí jedno, jestli ho vyrušila na toaletě.

„Iaine, tak jak jsi na tom?“ zeptala se a snažila se skrýt v hlase panický tón.

„Takže, sehnal jsem tvoje triko. Snad nebude vadit, že ho měla Hope.“

„A proč ses mi hned neozval a nedal mi vědět? Na co jsi čekal?“ vyletěla na něho.

Z telefonu zaslechla nesouhlasné zabručení. „Klid, zlato. Co se děje? Tak řekneš mi to konečně?“

„Myslím, že na to přijdeš, až se přeneseš na místo, kde se mám nacházet. Ale upozorňuju tě. Dávej si pozor. A moc dobrý. Mohla by tu být past, netuším, jak je to nebezpečné, ale rozhodně nechcu, aby se ti něco stalo,“ varovala ho.

„To je tak milé, že se staráš, ale teď jde od tebe. A dokud mi neřekneš, co se děje, tak se z místa ani nehnu,“ oznámil jí a ona jenom beznadějně zaskučela.

„OK, stejně by ses to dozvěděl, jakmile by ses sem dostal. Netuším, kde jsem, ale jsem v hrobě a koukám na nápis Užij si svou smrt!. Stačí? Sakra!“ ulevila si nahlas do telefonu. Nechtělo se jí ležet. Potřebovala protáhnout křídla, potřebovala se projít a ulevit ztuhlým nohám, chtěla cítit svěží vánek a ne vzduch, který si na něj jen hrál.

Iainův hlas byl tvrdý a spíš než otázka to bylo konstatování. „Nalla.“

„Jo, ale dej si pozor, fakticky. Nevíš, čeho je schopná.“

„Dokážu si představit, když tě uvěznila v rakvi. A proč tě vůbec nezabila? Netouží po tom posledních pár měsíců?“ zeptal se zvědavě, ale věcně.

„Velice povzbuzující vědět, že bys mě raději viděl mrtvou – pokud si nepohneš, tak vážně budu a tobě se splní tvůj tajný sen - a fandíš Nalle. Netuším, proč mě nezabila, možná chtěla, abych trpěla, a já vážně trpím. Víš, jak nesnáším takové malé prostory. Velice bych ocenila, kdyby sis pohnul, protože jinak překonám i tu její posranou bariéru a nakopu ti zadek, že se nesnažíš.“

„Vidím, že vážně blázníš. Dobře, pospíším si.“

„Díky,“ zavrčela Sam a kdyby mohla, založí si naštvaně ruce na prsou. Mobil nechala zapnutý a nezajímalo ji, že provolá majland. Pokud přežije, klidně si to odpracuje. Všechno.

Slyšela šustění, ale netroufala si něco podotknout. Zatímco ležela na nepohodlném smrtelném loži, její mysl pracovala na plné obrátky. Znovu si vyčarovala vzduch, aby se neudusila. Milovala Nallu jako svou mladší sestru, i když jí připadalo, že Nalla ji kdysi brala stejně. Jenže teď… Není to Nalla, ne taková, jakou ji znala. Všechny pokusy o její smrt přežila a stále ji měla svým způsobem ráda. Ani teď se to nezměnilo, ale nějaký střípek, snad z rakve, se objevil, a zasekl se do jinak hladkého povrchu. Za tohle, co jí provedla, měla chuť jí něco udělat. U ostatních čarodějnic by nečekala a ihned smazala jejich povýšenecké úšklebky, ale Nalla… Až do téhle chvíle se jí do toho moc nechtělo. Kdežto teď se v její mysli vytvořila kolonka: Oplatit Nalle její skutky. Kde se to v ní vzalo?

„Sam? Slyšíš mě?“ volal na ni do telefonu Iain.

„Jo, jasně. Co?“

„Že jsem tam, kde mám být. Doufám, že jsi to s tím hrobem myslela jen obrazně.“ Když se dlouho neozvala a jen čekala, než mu to dojde, ozvalo se: „A do prdele!“

„Jo, přesně tam jsem,“ přitakala Sam a protočila očima. „Můžeš začít kopat. Vzal sis krumpáč?“ zeptala se ho sarkasticky. Samozřejmě, že kdyby udělal, jak říkala, strávili by tu spoustu a spoustu času. Lidé by je viděli, Nalla mohla přijít zkontrolovat… Takhle použije jenom kouzlo a hotovo.

„Neboj, všechno potřebné mám s sebou,“ ujistil ji a ona cítila menší otřesy na jejím hrobem. Hlína, která předtím spadla do jejího nového soukromého apartmá, když se naštvala a dala mu co proto, se dovnitř začala valit ještě víc.

„Iaine, prosím, ať mě to tady uvnitř nezasype,“ ozvala se potichu do telefonu. Kdo ví, jestli při kouzlení stíhá ještě držet ten krám u ucha, ale musel ji slyšet. Pokud ji tady zahrabe, tak asi moc nápomocný nebude, že?

„Fajn, jsem tady, doufám, že je to tvůj hrob, jinak budu za vandala. To bych potom musel svést na tebe.“

„Jasně, jasně. Ale jsem to já. Slyším tě nejen z mobilu. Už to můžem típnout,“ navrhla jsem, ale Iain byl rychlejší.

„Takže říkáš, že je kolem toho bariéra a ty se přes ni nedostaneš?“

„Kdyby jo, myslíš, že bych tě zavolala?“ odpověděla mu naštvaně a uraženě. Copak si myslí, že je hysterka, která nedokáže myslet, protože se ocitla v rakvi?

Vlastně nechtěla slyšet odpověď.

„Fajn, fajn. Ale co přesně chceš po mně?“

Někdy přemýšlela, jestli blbost jenom hraje, nebo je někdy vážně nechápavý. „Potřebuju, abys mi pomohl ji překonat. Nalla je silná. Ty ses s ní možná nesetkal, ale takový rychlý postup jsem ještě neviděla. A i kdybych měla vairvit za rok, asi by to nestačilo.“

„Takže si myslíš, že spolu to dáme, i když je toho dohromady právě ten rok?“ zeptal se pochybovačně.

„Jasně, jsme dva,“ ujišťovala ho a tak trochu i sebe. „Asi nepočítala s tím, že bych si přivolala pomoc. Dovnitř se dostane hlína, takže to musí být polopropustné. Jenže to musíme oslabit natolik, abych se dostala ven.“

Iain zaklepal na víko rakve, jakoby se ujišťoval, že tam vážně je. „Ano, tady spící Sněhurka, trpaslíku. Dostaň mě ven a nedělej blbosti, vážně je to tu k nevydržení,“ vyjela na něj. Byla na pokraji psychického zhroucení a vážně nepotřebovala žádné tanečky okolo.

Když si společně odpočítali, soustředili se na tu stejnou věc. Snažili se najít skulinu v bariéře, ale museli činit rychle. Sam Iaina varovala, že by na to mohla dát Nalla nějaký alarm, jako to udělala v jejich bývalém domě. Nechtěli riskovat. Ne takovou chvíli po tom, co se osvobodí.

Konečně roztáhli štít na tak velkou mezeru, že se mohla přenést. Musela to udělat rychle, protože si nebyla jistá, jestli dokáže víc věcí najednou. Když se ocitla vedle Iaina, šťastně ho objala a dala pusu na obličej. „Děkuju,“ zašeptala a jedna nepořádná slza jí stekla po tváři. Ostatním však zakázala se jakkoli dostat ven. To líbání bot si ale rozmyslela, když si všimla, že jsou od hlíny. Možná někdy jindy, nebo kdyby byly ze zmrzliny.

„Není zač, teď musíme tu díru znova zasypat. A rychle,“ oznámil jí a ihned se dal do práce. Přenesl se spolu s ní z jámy ven a kopu hlíny, levitující ve vzduchu, nechal spadnout tam, kde původně ležela. Potom ještě povrch zahladil, aby to nevypadalo porušeně, a přenesl roztřesenou Sam k sobě domů. Tam už na ně v obýváku čekala Hope a podupávala nervózně a naštvaně nohou. Seděla tam v pyžamu, které pro ni bylo typické, a v ruce jako připomínku držela svůj mobil, kdyby si toho náhodou ještě oni dva nevšimli.

„Tak jste tady,“ udeřila na ně a tvářila se jako něčí máma. Iain i Sam vybuchli v hurónský smích. Iain, protože jeho sestra se nikdy nepoučí, a Sam, protože se cítila pod psa a musela nějak své pocity ventilovat. „Ty ses nechala ostříhat?“ změnila najednou téma Hope a vypadala vážně udiveně, což mohlo znamenat jediné. Myslela to vážně, ne jenom jako téma na vyplnění ticha, po kterém měl následovat důležitý a neodkladný rozhovor.

„Cože?“ zeptala se a podívala na své vlasy. Její prameny hnědých vlasů byly na pravé straně dlouhé po ramena a konečky roztřepené jako při rychlém ustřihnutí a na levé straně ještě kratší. Tak za tohle Nalle uštědří nejméně jednu kletbu, ze které se aspoň pozvrací, pokud taková existuje. Svoje vlasy milovala a díky jejímu pitomému štítu o ně přišla. Teď se bude muset ostříhat tak, aby to nevypadalo, že naštvala kadeřnici.

„To nic,“ mávla rukou, jakoby nic, ale ono se dělo hodně.

„To je fuk. Tak kde jste byli? Proč brácha potřeboval tvoje tričko?“ otočila se s otázkou na ni a zvedla hnědo-zrzavé obočí nahoru.

„To je fuk,“ ozval se Iain. Ale ona chtěla, aby to věděla, chtěla se někomu vyzpovídat a ona by to určitě pochopila, je to její kamarádka.

„Ne, Iaine, není to fuk. Já jí to řeknu, ale… o samotě. Můžu?“

„Jasně, takže ve vlastním domě se musím pohybovat jako vězeň,“ zamumlal si pro sebe.

Hope se na něho otočila a vyplázla jazyk. „Můžeš jít klidně ven, nikdo tě doma nedrží.“

Nevypadal ale moc pobaveně a k jejich obvyklému škádlení to taky mělo daleko. Že by si něčeho nevšimla? Nechala to být a sledovala Iainovy kroky, které vycházely z obýváku úzkou chodbou, která vedla buď ke vchodovým dveřím, nebo mohly zamířit nahoru po schodech. Když uslyšela dupání, bylo jí jasné, kam míří. Do pokoje.

Přisedla si k Hope na gauč a Hope se pohodlně opřela a natáhla nohy na jindy pod všemožnými věcmi se prohýbající konferenční stolek. Sam to neudělala. Natočila se k ní bokem a mnula si na klíně nervózně ruce. Kde začít? Od toho, jak byla na své smrtelné posteli, nebo toho, když byla v posteli, kde se stalo to nejpříjemnější a neúžasnější na světě?

„Já… došla ti zpráva?“ zeptala se nejdřív. Když Hope přikývla, polkla. Fajn, tak ať už to má za sebou. Stejně to chtěla říct, ne? „Dnešek byl ten nejúžasnější den na světě.“ Zavadila očima o vílí kalendář a ihned se opravila: „Včerejšek. Včerejšek byl ten nejlepší den na světě. Ale dnešek nejhorší. Začnu asi včerejškem.“

Mluvila a mluvila, jak se bála o Remyho kvůli telefonátu a všechno, co se dělo na cestě  němu. O tom, jaké překvapení na ni přichystal a potom, že se to zvrtlo v něco víc, o čemž ale nebude mluvit, a že to bylo to nejúžasnější, co zažila. Potom jí dopodrobna řekla, co se stalo cestou domů. Hope na celý její příběh nereagovala. Jenom když vyprávěla o tom, že znova bojovala s Nallou, nepatrně zatajila dech.

Když Sam dovyprávěla, unaveně se svezla na gauč. Hope chvíli mlčela, proto se na ni Sam po očku podívala. Vypadala zaraženě. Možná, že jí nemusela říkat úplně všechno a teď toho na ni bylo moc. „Promiň,“ omluvila se jí v tu samou dobu, kdy Hope řekla: „A jaké to bylo?“ Další větu řekly taky současně. „Cože?“

„Začni první,“ pobídla ji Sam.

„Jaké to bylo? Jaký byl on?“ zeptala se znova a Sam děkovala Víle, že se nedokáže červenat. V poslední době nějak často.

„Já… byla jsem zmatená, a bylo to úžasné. Myslím, že víc ti teď nedokážu říct.“ Protože bych samým stresem a myšlenkami na tu událost omdlela nebo dostala přenádherný infarkt.

„No, dobře. Tak to z tebe vytáhnu později,“ usmála se na ni Hope. Dále už tlachaly jenom o zbytečných věcech, o kterých mluví holky v každém věku. Nakonec se Sam rozloučila a přenesla se domů. Chtělo se jí spát, i když ne přímo ležet. Nejraději by šla spát jako upíři v pověstech do rakve, která ale stojí. Jenže jakmile pomyslela na slovo rakev, ihned se otřásla. Prostě by klidně usnula ve stoje, nebo vsedě.

Sedla si k mámě, která sledovala televizi, nějaký módní svět, a nevinně se dívala do stropu a čekala, až si jí máma všimne. Asi jí nepřipadalo divné, že v noci nepřespala doma. I když na to byla zvyklá, často přespávala u Hope a Iaina, kde byla v bezpečí, protože se tam žádná čarodějnice nemohla dostat.

„Ahoj,“ zašeptala do ticha přerušovaného jenom hudbou a hlasem moderátorky linoucích se z televize. O, jak zázračný lidský přístroj.

„Ahoj, Sam. Jak se máš?“

Sam sice chtěla začít mluvit o tom, co ji trápí, ale nějak jí to máma zkazila. Zeptala se. Co jí má asi tak odpovědět? Právě jsem odešla od kamarádky, kde jsem se ocitla jen díky Iainovi, který mě zachránil z mojí rakve, do které mě dostala Nalla, s kterou jsem se potkala, když jsem šla z večeře mého kluka, kde jsme se spolu vyspali. Jo, to určitě bude chtít slyšet. Hlavně to o rakvi a o milování. Vážně skvělé.

Jo, když to podá takhle, určitě se jí do toho chce.

„Mám se celkem obstojně,“ pokývala hlavou a nastalo trapné ticho. Bailey to samozřejmě poznala, proto ztišila televizi, aby je nerušila, a otočila se se zvednutým obočím na Sam. Sakra, proč se tak moc podobá Hope v tomhle gestu?

Copak chce, aby něco řekla? Jo, asi určitě.

„Ano?“ zeptala se Sam, ale samotné jí to znělo… provinile. Ale neměla se za co stydět, ne? Tohle holky dělají, i v šestnácti. No, za chvilku už v sedmnácti. Teda to milování, ne bojování s čarodějnicemi.

„Předpokládám, že když sis ke mně sedla a chvíli tu vydržela, i když dávali něco, co tebe naprosto nezajímá…“

Nenechala ji domluvit. „Ale zajímá. Víš, že mám ráda oblečení.“

„Jo, zlatíčko, ale já tě znám. Nemiluješ ho, když ho nakupuje nebo nosí někdo jiný. Na to jsi moc hrdá. Takže předpokládám, že mi chceš něco říct. Ale podle toho, že se k tomu stále nemáš, to bude asi něco… tajného. Tak mi to řekni. Teď, nebo už se neodhodláš,“ poradila jí máma. Sam měla chuť jí říct, že díky její sebevědomé a naprosto pravdivé řeči už nemá chuť jí něco sdělovat, ale nakonec se odhodlala a zeptala.

„Mami? Jak to, že Remy mohl vidět moje křídla?“

Její máma vypadala, že omdlí. Byla překvapená a to u ní Sam vážně málokdy viděla. Copak je to tak neobvyklé, že člověk vidí křídla víl? Jenže to, co jí sdělila potom, bylo ještě víc zarážející.

„Tys s ním spala?“ A do prdele.

Tuhle kapitolku chci věnovat MINE, protože je to úžasný člověk a skvěle zvládla maturitu. Takže ti přeju hodně štěstí k dalším krokům, maturantko. :)

(P.S.: Všimli jste si, že 26. kapitolku jsem přidala dvacátého šestého? :D blotik)

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice:

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [26]: