OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Dětští rytíři



Dětští rytířiPřátelství umírá s člověkem a člověk umírá za přátelství. Seneca

V dalekém království, kde panuje boj mezi lidmi a skřety, žije Ronin. Jeho úkolem je se postavit obávanému nepříteli a neumřít. Podle Ronina nadlidský úkol, ale co když se mu naskytne šance na život? Rozhodne se jednat čestně s rizikem vlastního života, nebo poslechne pud sebezáchovy?

Smířit se s vědomím, že pro nic za nic umřete, je absurdní. Desetiletý Ronin rozhodně nechtěl bojovat za své království, ale nezbývalo mu, než se podvolit. Provinil se tím, že žije v době a v místě, kde věk nerozhoduje. Věk naopak představuje naprosto nesmyslnou výmluvu.

Království, ve kterém žije on a jeho rodina, zažívá zlé období. Nedostatek mužů a rytířů povolalo chlapce do boje se skřety. Hrůzu budící stvoření, kteří se svým odporným vzhledem dokáží zahnat urostlé muže na útěk. Děti jako Ronin neměly prachžádnou šanci na úspěch, za úkol měly zdržet nepřátelské vojsko co nejdéle od hradeb.

„Mějte naději. Pokud je naděje, tak není nic ztracené,“ opakoval velitel dokola jakousi mantru. Tvářil se vždy nezdolně, až mu nakonec chlapci počali věřit. Nemusí zemřít a budou bránit svou zem! Stanou se z nich hrdinové. Takové mylné domněnky provázely chlapce denně. Když je zmlátili a povalili na zem, tak jim tyto myšlenky dávaly sílu vstát.

Teď, tváří v tvář nebezpečí, se všichni dětští rytíři rozklepali. Poslední myšlenky věnovali chlapci svým rodinám, od kterých byli násilím odvlečeni.

„Mám strach, Ronine,“ šeptnul devítiletý Alec svému příteli a zběsile si rovnal přilbu. Připadalo mu to jako nadlidský výkon, aby ta věc byla užitečná a zároveň viděl na své protivníky.

„Až vyrazíme k těm nestvůrám, schovej se někam do stínu hradeb a snaž se uniknout.“ Ronin nevěřil na optimistickou naději, že se zachrání, ale věřil aspoň v nebolestivý konec. Vzhledem k okolnostem bylo i toto přání naivní.

Mlčeli. V tuto chvíli nebylo nic, co by se dalo ještě říct. Možná tak zlom vaz, ale to by bylo nemístné. Ronin chytil Alecovu zpocenou dlaň. Drželi se za ruce, aby si navzájem dodávali odvahu.

„Udatní hrdinové, bijte se pro svou zem a ukažte, že jen tak nepodlehneme. Ukažme, že skřeti nejsou všemocní, a pamatujte na naději,“ domlouval velitel svému oddílu. Strategie spočívala v tom, přepadnout skřety v noci. Hlavním úkolem dětských rytířů bylo zdržet, což znamená zničit, zásoby, ukrást zbraně a samozřejmě zkusit zabít nějakého skřeta ve spánku. Hlavně vše potichu.

„Pojďme!“ rozkřikl se velitel a vyrazil pryč se závojem dětských rytířů. Podle zvěda měli skřeti tábořiště dvě hodiny cesty od hradu. Ještě než se Ronin stačil pustit Alecovy ruky, tak Alec Ronina odtáhl do stínu. Do relativního bezpečí.

„Jsi pomatený? Pusť mě,“ zafuněl Ronin a vyškubl se Alecovi, načež se obrátil a chtěl vyrazit za svým velitelem.

„Neopouštěj mě, Ronine,“ vzlykl Alec a rozrušeně sebou plácl na zem. Kámen by se nad tím chlapcem ustrnul. „O jednoho víc nebo míň, na tom nezáleží. Potřebuju tě víc než velitel.“

Ronin neměl na výběr, musel Aleca uchlácholit, protože kdyby stráže zjistily, že Alec se namísto boje schoval, mělo by to jistě následky. Plán byl jednoduchý, utěšit Aleca a uspat jej, následně se vydat do boje. Čest mu nic jiného nedovolila.

Ronin si přisedl k Alecovi a položil si jeho hlavu na klín. „To bude dobrý. Zůstanu, ale ty si odpočiň.“ Hladil jej přitom na kštici blonďatých vlasů, která už nebyla uvězněna pod přilbou.

„Děkuju, Ronine,“ zašeptal Alec a zavřel oči. Snil o lepším světě, o světě bez násilí a krve. Nic lepšího pro něj Ronin v tu chvíli udělat nemohl.

Vše šlo podle plánu, až na jeden detail. V důsledku nedostatku spánku posledních pár dnů usnul i Ronin.

Zatímco měsíc zářil a vanul příjemný vítr, tak o kus dál se odehrávala očekávatelná katastrofa. Dětští rytíři byli až na dvě výjimky mrtví.

Rozhněvaní skřeti se neprodleně vydali k hradu s odříznutou hlavou velitele na kůlu.

Roninova víčka se zachvěla. Možná slyšel dusot nespočet nohou i on. Alec nerušeně spal i přes blížící se nebezpečí. Zvuky zesilovaly. Konečně se Ronin probral a zmateně zíral na útlé tělíčko ve zbroji. Alec.

„Já jsem usnul,“ uvědomil si a celý ztuhnul, jakmile uviděl blížící se skřety. Hned pochopil, co se stalo. „Alecu, vstávej!“ zakřičel Ronin a prudce vstal. Nezíral na otevřené tlamy skřetů, ani na jejich sliny či sekyry, ale na hlavu napíchnutou na kůlu. Takový děs v obličeji jeho velitele nikdy neviděl. Strachem a zděšením se nemohl pohnout.

„Panebože, jsme ztracení,“ zabědoval Alec a slzy mu tekly proudem.

Nejbližší skřet už byl blízko, krvelačně se usmál a rozmáchl se. Netrefil se. Stačili uhnout. Už neměli však kam utéci. Zbývalo očekávat nevyhnutelné. Ronin se statečně postavil před Aleca a rozhodl se mu poskytnout své tělo jako štít.

„Ty hlupáku,“ zasmál se skřet a odhodil Ronina stranou. Sjel po zdi na zem a chvíli jakoby duchem nepřítomen sledoval, co se dělo pak.

Skřet se znovu rozmáchl, ale Alec stihnul jen tak tak uskočit. Příští ráně se však nevyhnul. Na prsou se mu rozšklebila hluboká rána. Alec naposledy zachrčel a svůj pohled stočil na Ronina.

Vítězný pokřik skřeta Ronina probudil z omráčení a vstal. Alec už byl jinde, už se mu nedalo pomoci. Slzy skrápěly Roninovu tvář a mísily se s kapičkami potu. Nesnášel sám sebe, že se obrátil a utíkal pryč od svého teď už mrtvého přítele.

Funění za jeho zády mu napovědělo, že skřet je mu v patách. Nemá cenu utíkat, stejně mě dožene, proběhlo Roninovi hlavou a prudce se obrátil s přichystanou dýkou. Když už nic jiného, zemře Ronin při pomstě svého přítele.

Skřet tento zvrat událostí nečekal a překvapeně stál, zatímco Ronin do něj bodal. Pak se chrčivě zasmál a pokusil se chytit toho malého skrčka. Nepovedlo se. Ronin byl chytrý a nejrychlejší z dětských rytířů. Další řezné rány byly už i na skřeta moc a s vykašlávající černou tekutinou padl k zemi.

I přes vyčerpanost se Ronin usmál vlastnímu štěstí, načež se obrátil a vrazil do jiného skřeta. Chtěl utéci, ale rychlost s odlivem adrenalinu vyprchala. Tentokrát už nestačil nic.

Klesl na kolena vedle padlého skřeta a nechával se unášet bolestí a vzpomínkami na vzdálený život na vesnici u rodičů. Tam byla jediná jeho starost chodit do školy a pomáhat na poli. Byl hloupý, že si kdysi stěžoval a myslil na...


Než mě ukamenujete zaživa, tak bych chtěla říct, že konec je schválně takto napsaný. :)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dětští rytíři:

1. sarner123 přispěvatel
04.03.2015 [10:43]

sarner123Zaujímavý námet. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!