OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Katherine Pierceová

01.07.2013 (14:00) • MynameisElis • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 21× • zobrazeno 3417×

Bulharsko, 1490

Písnička zde (David Deyl)

Dívala jsem se jí do tváře. Byla krásná. Byla to dívka - a byla mi tak podobná. Moje holčička. Jako by to bylo včera, když jsem poprvé viděla jejího otce.

Byl to šlechtic. Ležérně se opíral o kamenné zábradlí u řeky. Měl na sobě modré sako a s jeho krátkými, hnědými vlasy si pohrával větřík. Přistoupila jsem k zábradlí a pozorovala řeku. Byla krásná, jako vždy. Ten šlechtic se na mě podíval a já zalitovala, že nejsem krásnější - chtěla jsem udělat dojem. Nebylo třeba - líbila jsem se mu. Ne - vypadalo to, že jsem se mu líbila. Ostatně - jemu se líbily všechny ženy.

Sbalil mě - jinak se to říct nedá. A já se nechala, byla jsem hloupá, mladá. A to mi ztížilo život.

Čekala jsem s ním dítě - nemanželské. Ta hanba! Když jsem mu to řekla, řekl, ať se ztratím, že mě již nikdy nechce vidět. Hajzl.

Ale bylo mi to jedno. Teď už jsem chytřejší. Teď už nebudu sama - ona byla můj měsíček - jistě, to bude její jméno, Nevena!

Nevena... Jméno hodné její krásy. Byla krásná. Nikdo, opravdu nikdo ji nebude schopný odolat. A budeme jen my dvě - matka a dcera. Nikdy jsem nechápala, jak mohou být všechny matky tak hloupé a myslí především na své děti - klidně by za ně zemřely. Až teď to chápu. Teď, když mi ji matka podávala a já viděla její tvář, její temně modré oči, stejné jako mám já, mi bylo jasné, že bych udělala cokoli, jen aby byla Nevena v pořádku. Zemřela bych. Vzdala bych se. Udělala bych cokoli. Vždycky bych při ní stála, ať by si každý myslel, co chtěl.

„Ne," řekl rozhodně můj otec. „Nesmí ji třímat v náručí, nesmí si ji zamilovat, když tu stejně nebude, když ji stejně dáme nějakému manželskému páru!"

„Ne!" vykřikla jsem se slzami v očích. „Otče ne! Prosím! Dovol mi si ji jen jednou pochovat, vždyť je to moje dítě!"

„Ne, Kataríno," řekl otec a vyrval mi Nevenu z náruče. „Přinesla jsi hanbu do naší rodiny! Nesmíme ti toto dovolit. Nejsi hodna dítěte! Jak jsem řekl, tak bude!"

„Ne, ne, Neveno," plakala jsem tiše.

„Kataríno! Kataríno!" uklidňovala mě matka. „Věř mi, bude to tak lepší. No tak, Kataríno!" Pohlédla jsem jí přes rameno a viděla, jak otec odnáší Nevenu pryč z tohoto domu v košíku.

„Ne!!!" zaječela jsem. „Neveno!!! No tak, otče prosím! Neveno! Neberte mi mé dítě!!!! Neveno!!!"

O přibližně rok později...

Písnička zde (Absofacto)

„Kataríno!!!" řvala na mě moje matka, když jsem se vrátila domů, potom co... mi vzali Nevenu. Neřekli mi, kde je. Můj život bez ní nemá cenu. Ona byla moje všechno, můj smysl života. Utekla jsem. A teď jsem se vrátila.

„Kataríno!" klepala na dveře moje matka zoufale. Já ji ignorovala. Nezastala se mne - i když jsem na rodinu přinesla hanbu. Já bych se Neveny zastala, i kdyby někoho úmyslně zabila.

„Tak dost! Kataríno, okamžitě otevři!!!" zahřměl můj otec. I toho jsem ignorovala. Nebýt jeho, byla bych tu u kolébky s Nevenou a učila ji mluvit. To on je na vině!

Najednou se rozrazily dveře. Otec je otevřel násilím. Přešel ke mně a vypadal, jako by mě chtěl uškrtit.

„Stát," zařvala jsem. „Nepřibližuj se ke mně, ty zrůdo!!!"

„Jak to mluvíš s otcem?" křičel na mě. Nadechla jsem se - nenávidím je. Všechen ten vztek musí ven. Musím jim říct všechno, co si o nich myslím. Je mi to jedno - vzali mi můj jediný smysl života!

„Ty nejsi můj otec!" ječela jsem. Bylo ve mně tolik zloby a vzteku... Muselo to ven. „Můj otec by mi nebral z náruče můj jediný smysl života. Můj otec by se mě zastal. Můj otec ty rozhodně nejsi!"

„Nemluv takto s otcem!" vložila se do toho matka.

„A ty nejsi má matka!" pokračovala jsem. „Já sama jsem na chvíli pocítila mateřské pouto, i když na pár sekund! Já bych se Neveny zastála, i kdyby byla vrah! Ty jen skákáš, jak on píská! Jsi jeho pes!"

„Ta věc nemá jméno!" křičel on.

„Není to ta věc!" oplácela jsem mu. „Je to moje dcera Nevena! Můj měsíček!"

„Urazila jsi mne," ozvala se ona. „Vlastní matku! Nezasloužíš si Nevenu ani jinou rodinu!"

„Táhni," řekl, teď už normálně on. „Táhni z tohoto domu. Tady již nejsi vítána!" Při těchto slovech přešel k mé skříni a vyndal z ní šaty, hodil je na ubrus, zavázal ho a hodil ho na mne.

„Na co čekáš?" zeptal se rozzuřeně.

„Je to i můj dům!" namítla jsem.

„Teď již ne!" křičel. „Když my nejsme tví rodiče, ty nejsi naše dcera! Odejdi. Hned!"

Zvedla jsem se:

„Však jdu. Zříkáte se mě. Ani jste nemuseli. Odešla bych sama. Hnusíte se mi." A odešla jsem s rancem oblečení. Věděla jsem, kam půjdu. Nevím jak, ale musím se dostat pryč. Pryč z tohoto kontinentu. Do Anglie, do Londýna.

O pár měsíců později

Písnička zde (Yiruma)

Nevím jak, ale podařilo se mi to. Po nějakém čase jsem se přeci jen se špatnou angličtinou dostala do Londýna. A hned jsem také našla práci díky své kráse - na jednom dvoře. 

A na tom dvoře žil mimochodem nádherný šlechtic. Sir Niklaus. Tajemný sir Niklaus.

Proč tajemný? Poprvé jsem ho viděla po měsíci mé služby na jednom bále.

„O, a kdo je tohle?" zeptal se své pravé ruky, Elijahe.

„Katarína Petrovová," představila jsem se. On se jen tajemně usmál.

„Priyatno mi e da se zapoznaem, prekrasna Katarina," pronesl potom.

„Jak víte, že jsem z bulharska?" zeptala jsem se překvapeně. Udělalo to na mne velký dojem.

„Podle jména. Zabývám se jimi," vysvětlil. Usmála jsem se.

„A odkud umíte bulharsky?" ptala jsem se dál.

„Neumím," zasmál se. „To je jediné, co umím. Potřebuji se to však naučit. Je dobré znát vícero jazyků. Koneckonců - kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem."

„Mohla bych vás učit," nabídla jsem se. „Koneckonců - je nejlepší se učit od profesionála, ne?"

„Máte pravdu, Kataríno," usmál se.

„Kdy začneme, sire Niklausi?" zeptala jsem se a zamrkala.

„Pro vás jen Klaus, překrásná Kataríno," nasadil zase ten neodolatelný, tajemný úsměv.

O dva roky později

„Co tady tak sama?" zeptal se mne Elijah. Poslední dobou na mne dohlížel, Klause jsem již dlouho neviděla, měl hodně práce. Ale byla jsem si jista, že ke mne Klaus něco cítí. Já to cítila.

„Stýská se mi po Klausovi," přiznala jsem upřímně. Mezi mnou a Elijahem za tu dobu vzniklo nějaké pouto. Už jsme byli dobří přátelé a já přátele neměla.

„Miluješ ho?" zeptal se přímo. Přikývla jsem.

„Jsem poblázněna. Jsem si jista, že by mi neublížil, naopak mne bude chránit," pronesla jsem sebejistě. Zase jsem to udělala - tu stejnou chybu už ale neudělám. Nenechám se vtáhnout do postele před svatbou. Ale Elijahe moje řeč vyvedla z míry.

„A jsi si vědoma, že je tu ještě někdo třetí?" zeptal se.

„Trevor?" ujistila jsem se. „Jistě, že vím. Vidím dobře. Ale láska není pravá, je-li je neopětovaná, ne?"

„A co Klaus?" dovtípil se. „Myslíš, že ti on lásku opětuje?"

„Ne," odpověděla jsem. „Vím to. Cítím to. Nevím jak, je to, jako by mi to řekl. Nevím. Je to zvláštní."

„Ach tak," přikývl a odešel.

Večer

Písnička zde (Yiruma)

Ten samý večer jsem náhodou procházela okolo Klausova pokoje a slyšela něco zvláštního:

„Ovládl jsi ji!" syčel Elijah.

„No a?" odpovídal lhostejně Klaus. „Záleží ti snad na ní?"

„Nemusíš ji teď trýznit!" pokračoval Elijah.

„Klid bratře," odpověděl klidně Klaus. „Zítra je úplněk. Zítra již bude po všem."

„Nevyužiješ můj lektvar?" zeptal se opět Elijah.

„Ne," odpověděl Klaus. „V tomto světě nikdo nesmí přežít. Nesmíš ukázat, že ti na někom záleží. Nesmíš nikoho nechat žít."

„A co Trevor?" zasyčel Elijah. „Víš přeci, že je do Kataríny blázen! Nevzdá se jí jen tak!"

„Vzdá," řekl Klaus. „Ani nebylo třeba ovládání. Pochopil to okamžitě."

„Nemůže se to aspoň jednou obejít bez smrti?" zeptal se nadějně ještě Elijah.

„Ne!" řekl rozhodně Klaus. „Katarína prostě musí zemřít!" Lekla jsem se a potichu utíkala chodbou. Klaus mě nemiluje. Chce mě zabít. A Elijah, můj přítel, ho nezastaví. Už mi tedy zbývá jen jediná osoba, ta, která mne nezklame. Zaklepala jsem na jeho pokoj a vtrhla dovnitř.

„Co se děje, Kataríno?" zeptal se zmateně Trevor.

„Ach, Trevore," plakala jsem.

„Právě jsem slyšela něco, co jsem neměla..." plakala jsem mu do ramena.

„Co se děje?" zeptal se obětavě.

„Ty o tom víš," došlo mi.

„O co jde?" nechápal stále.

„Slyšela jsem, jak se Klaus baví s Elijahem. Chtějí mě zabít a ty to víš!" šeptala jsem, měla jsem strach, že sem vtrhne Klaus nebo Elijah. „Proč?"

„Nemůžu, Kataríno," povzdechl si Trevor.

„Trevore, prosím," škemrala jsem. „Jen chci vědět proč." Chvíli váhal, ale potom tedy začal vysvětlovat:

„Víš, Kataríno, ve tvém rodě, to znamená v rodě Petrovů, se kdysi narodila jedna dívka - Trudie. A ta byla jako oběť při jednom kouzle. Teď jej chce Niklaus zlomit. A k tomu by potřeboval krev Trudie. Jenže Trudie tu již není. Takže by potřeboval... krev dvojníka."

„Dvojníka?" opakovala jsem zmateně.

„Ano - Trudie vypadala stejně jako ty," doplnil. Věděla jsem, co musím udělat. Kdyby byla Nevena, myslela bych jen na ni, starala bych se jen o ni. Jenže Nevena tu již není. Musím teď myslet jen na sebe, musím se starat jen o sebe...

„Ach, Trevore," zabořila jsem hlavu do jeho hrudi. „Miluji tě."

„Ale nemůžeme být spolu, Kataríno," povzdechl si smutně Trevor. „Nefungovalo by to. Já jsem totiž upír."

„Prosím?" lekla jsem se. Ne! Teď nesmím svůj plán pokazit. Musím přežít. „To nevadí. Mně to nevadí."

„Všichni jsou tu upíři," pokračoval Trevor.

„To nevadí," opakovala jsem a pak přitiskla své rty k jeho.

„Ty musíš přežít," řekl rozhodně Trevor. „Pojď."

Následovala jsem ho do lesů. Tam se zastavil a řekl mi:

„Utíkej, Kataríno. Utíkej, nezastavuj se. Já se musím vrátit. Za chvíli tě začnou hledat."

„Dobře," souhlasila jsem. A pak Trevor zmizel. Rozplynul se.

O několik hodin později

Písnička zde (AWOLNation)

Utíkala jsem co mi nohy stačily. Byli za mnou. Následovali mě. Byli blízko. Nejednou se vedle mě zjevil Trevor.

„Kataríno, no tak. Vydrž to ještě chvíli," prosil.

„Já už ale nemůžu, Trevore," stěžovala jsem si.

„Už to není daleko," řekl a ukázal na sever. „Jdi stále tímto směrem. Bude tam chatka. Tam bydlí má přítelkyně Rosemary. Postará se o tebe. Jen řekni, jak se jmenuješ a že tě posílá Trevor, ano?"

„Dobře. Trevore?" zeptala jsem se ještě. „Jak ses stal upírem?"

„Musíš zemřít s upíří krví v těle," odpověděl. „Dostaneme se z toho, Kataríno, slibuji." A najednou opět zmizel.

Utíkala jsem tedy dál. Nevím, jak dlouho, ale potom jsem konečně narazila na tu chatku. Zaklepala jsem a otevřela mi krásná hnědovláska s dlouhými, krepatými vlasy.

„Rosemary?" zeptala jsem se.

„Co potřebuješ?" zeptala se nevlídně.

„Posílá mě Trevor," vyhrkla jsem.

„Nemám tu místo," pokračovala. „Jdi pryč.“

„Počkejte," zastavila jsem ji, když zavírala. „Jsem Katarína Petrovová." Podívala se na mě s překvapením.

„Pojď," pobídla mne. A pak řekla hospodyňce, ať mi donese něco k jídlu a pití. Potom mě vzala za rameno a zavřela mne do pokoje.

„Ne, prosím pomozte mi!" křičela jsem.

„Ne," řekla Rosemary. „Jde po tobě Klaus. Trevor se snad zbláznil. Takže když tě vrátím Klausovi, snad se nade mnou slituje." A pak zamčela.

Ne, já nechci umřít. Musím něco udělat. Krev upírů léčí - nebo se to aspoň říká. Takže když budu zraněná...

Vzala jsem ze stolku nůž a bodla se do břicha. Bolelo to, ale je to jedno. Buď zemřu nebo budu upírem.

V tu chvíli přišla Rosemary se sklenicí vody a kouskem chleba. Postavila podnos vedle postele a zadívala se na mou ránu.

„Co to je?" zeptala se rozzuřeně. 

„Jsem zraněná," řekla jsem slabým hlasem. „Umírám."

„To nesmíš," zpanikařila Rosemary a vzala ten samý nůž, kterým jsem se bodla a řízla se do zápěstí. „Mrtvou tě Klaus nebude chtít." Dala mi napít své krve. Můj plán vychází. Najednou se rozrazily dveře. Rose zmizela, a pak jsem slyšela už jen hlasy.

„Kde je?" ptal se Trevor.

„Co to děláš?" ptala se Rosemary a já začala hledat nějaký silný provaz.

„Ty to nechápeš, Rose," řekl Trevor, když jsem ten provaz našla. 

„Já ji miluji!" pokračoval Trevor, mezitím jsem už provaz zavazovala na trám.

„Ale to nemůžeš, Trevore," řekla Rose a já si už dělala smyčku kolem krku.

„Klaus tě zabije," dořekla a já jsem skočila ze skříňky. Zabila jsem se a nic jsem si potom nepamatovala.

***

Když jsem se vzbudila, stál nade mnou naštvaný Trevor a Rose.

„Proč jsi to udělala?" zeptal se Trevor. „Dokázali bychom to. Žila bys."

„Ale musela bych se skrývat," namítla jsem. „To nechci." Potom jsem přiskočila k té hospodyňce.

„Kataríno, ne!" zakřičel Trevor, když jsem se staré ženě zakousla do krku.

„Omlouvám se, ale já se musím postarat o sebe, musím myslet jen na sebe," vysvětlila jsem a zmizela.

Měla jsem namířeno domů. Všechny mé pocity byly zesílené a já chtěla být opět se svou rodinou. Chyběla mi matka, i po tom všem, co se stalo. Ale když jsem přišla domů, čekala tam další rána.

Náš dům byl zničený. Měla jsem špatné tušení. Vběhla jsem dovnitř a tam leželi. Celá má rodina. Byli mrtví. Na zemi ležel papír, na němž bylo napsáno:

Takto to vypadá, když mě naštveš. Ať jsi, kde jsi, najdu si tě, Kataríno Petrovová.

Klaus

„Matko!" vykřikla jsem a snesla se k ní k zemi. Osoba mi nejbližší - má matka je teď po smrti kvůli mně. Bolelo to. Trpěla jsem. Už jsem to nechtěla cítit - všechny ty pocity.

A najednou - jako když stisknete knoflík - jsem nic necítila. Bolest byla pryč.

Pokud jde o Nevenu... O té jsem již více neslyšela. Určitě přežila, to jsem věděla. S jiným jménem. Což znamená, že ona bude v pořádku. Nenosí jméno Petrovová, nebude mít stejné problémy, jako mám já.

A teď mě bude ke všemu nahánět Klaus. Musela jsem si změnit jméno. A ještě na jiný kontinent. Do Ameriky. A od té doby je ze mě Katherine Pierceová. 

Tak, snad se vám moje jednorázovka líbila. Je to vůbec první jednorázovka, takže jen do mě, snesu všechno :-)

Autor: MynameisElis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Katherine Pierceová: