OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Muž a jeho hůlka

20.10.2012 (17:00) • Arkana • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 8× • zobrazeno 1388×

Muž a jeho hůlka

Bylo kolem páté hodiny večer, některý z teplých červencových dnů.

Krámek pana Olivandera už skoro zavíral; starý muž toho měl za celý den plné zuby. Jak se blížil konec letních prázdnin a s nimi i dlouho očekávaný začátek školního roku, najednou měl v obchodě plno lidí – malé kouzelníky, kteří si s vykulenýma očima přišli pro svou první hůlku a protivné zapomětlivé starce, co svou hůlku nechali ležet bůhví kde a už ji nikdy nenašli.

Syn Eileen Princeové a Tobiase Snapea, který toho dne přišel do Olivanderova obchodu s hůlkami jako poslední zákazník, nebyl ani vykulený ani zapomětlivý. Od chvíle, kdy prošel špinavými skleněnými dveřmi do obchodu a hákovitým nosem zkoumavě nasál vzduch zatuchlých knih a čerstvého dřeva, věděl Olivander, že právě narazil na jednoho z nejzajímavějších kouzelníků budoucnosti.

Severus byl mladý hubený chlapec s černými umaštěnými vlasy a žlutou pletí. Svou první hůlku si přišel vybrat ve společnosti své matky a malé zrzavé kamarádky, stejně staré jako byl on.

Zatímco se rozhlížel, pozorován bedlivým okem pana Olivandera, Severusova matka se zasnila.

„Tady jsem si vybírala první hůlku i já, zlato. Pamatuju si to, jako by to bylo teprve včera…“

Mladý Snape nepatřil k lidem, kteří si potrpí na sentimentální vzpomínky. Raději se díval a přemítal, která z hůlek mu bude už navždycky náležet… Bylo jich tu tolik… ale jen jedna z nich mu byla hodna a on to dobře věděl.

Se slovy „Na, zkus třeba tuhle,“ přičemž se zdálo, že Olivander nemá ve výběru hůlky žádný složitý systém, ba naopak, že přímo popadl první klacek, který se mu dostal do ruky, vzal Severus hůlku nedočkavě mezi prsty. Mávnul s ní.

„Seve!“ Lily Evansová se zachichotala, když červený proud drobných jisker vyrazil z konce hůlky a málem připravil dobráka Olivandera o hlavu.

„Dobře, dobře, tahle to zjevně nebude.“ Pan Olivander se nenechal vůbec zaskočit a už podával chlapci jiný kousek. Tentokrát ho Severus sevřel v ruce o něco opatrněji, vědom si toho, co by se mohlo stát a krátce s ní mávnul.

Modrý paprsek se prohnal krámkem, strhl zrcadlo, shodil pár knih z polic a s šíleným řachnutím se prodral skleněnou výlohou ven, aby zmizel v davu na ulici.

„Pořád to není ta pravá…“ Olivander si mumlal pro sebe, zatímco stál na kouzelných štaflích a přehraboval se v krabičkách v horní polici. Chlapec ho zamračeně pozoroval, majíc čím dál silnější nepříjemný pocit, že prodavač ve skutečnosti nemá ani páru, jaká hůlka by byla ta správná.

Když už to vypadalo, že tu budou do rána, Olivanderův obličej přece jen rozjasnil a starý muž vytáhl jednu ze schránek.

Severus uchopil hůlku. Byla dlouhá, štíhlá a černá, když ji pohladil po hřbetě, lehce zavibrovala a pod prsty ucítil drobné symboly vyřezané do dřeva.

„Tohle je jedna z mých nejlepších kousků,“ prohlásil prodavač pyšně. „Ebenová hůlka s blánou z dračího srdce uvnitř. Statečná a opovážlivá, mrška jedna.“

Potěžkal ji. Sevřel mezi prsty. Švihl s ní.

Jako by jeho ruku vedl nějaký zkušenější čaroděj, Severusovo pravé zápěstí opsalo nádherný pravidelný kroužek. Hůlka půvabně zasvištěla vzduchem a v krámku se náhle zvedl vítr, který nabíral na síle, cuchal všem vlasy a vytrhával listy ze starých knih. Severus nic z toho nevnímal. Jeho tělem proudily síly, o kterých se mu zatím ani ve snu nezdálo. S touhle hůlku ve své ruce si připadal tak silný a kompletní a neporazitelný, že si byl jist, že už ji nikdy nepustí.

Čaroděj si nevybírá hůlku, to hůlka si vybírá čaroděje.

 Olivanderovy oči svítily. „Je to ona, chlapče. Ležela mi tu už desítky let a nikdy se nenašel čaroděj, kterému by skutečně patřila, na kterého by reagovala tak jako na tebe. Sakra, hochu, ještě jsem nenašel čaroděje, kterému by dovolila na sebe byť i jen sáhnout!“ Odmlčel se a po prchavé chviličce ticha, kdy Severus jenom tak stál, obdivoval svoji novou hůlku, a cítil, jak ho v dlani poslušně hřeje, dodal velice vážným hlasem:

Už dávno se setmělo a temnotu protínala jen zář ohně, který plápolal opodál. Suchá tráva chytila od jednoduchého ohnivého kouzla a teď se plameny šířily rychle a neústupně jako mor. Krutý studený vítr vanoucí od severu přinášel vůni moře a čechral Severusovi hřívu černých havraních vlasů, vháněl mu je do tváře poznamenané mnoha boji a starostmi. Jeho bystré oči neustávaly v prohledávání okolí, byl jako dravec na číhané. Stál jako socha, černý plášť mu vlál na ramenou a jeho či byly jedinou částí těla, která se doopravdy hýbala.

Byl to pravděpodobně ten nejhorší, nejsilnější a nejkrutější nepřítel, proti kterému kdy měl bojovat. Snape věděl, že tady končí veškerá hra, byl konec všem okamžikům, kdy se smál svým studentům a ponižoval je za kouzla, která neovládali. Vždycky byl ten nejlepší a nejzkušenější a zvykl si na to. Teď nastala chvíle – a takových bylo v jeho dlouhém a tvrdém životě sakra málo – kdy musel zatnout zuby, napnout všechny svoje síly a ukázat, co v něm doopravdy je a co dokáže. Bude se muset snažit, aby vyhrál.

Uvědomil si to s jistým překvapením, ale nedal to na sobě znát. Tohle bude opravdový souboj mocných čarodějů a Snape si byl více než jist, že právě on se musí postavit Voldemortovi – byli to přece oni dva, kdo tady spekulovali s nějakou černou magií – ne Harry, ne Brumbál ani McGonagallová, ale oni, Severus Snape a Lord Voldemort. Bude bojovat proti svému nepříteli, ať ta bitva dopadne jakkoli – a mohl s klidným svědomím říct, že byl na to hrdý. Koneckonců, Voldemort, jak kdysi konstatoval jeden starý moudrý muž, dokázal velké věci. Strašné, ale velké.

Severus ucítil přítomnost jiného čaroděje, tak mocný vír magie, že s ním málem praštil o zem. Uslyšel vzdálené kroky a zhluboka se nadechl. Z lemu hábitu, který už taky pamatoval nejedno povstání Lorda Voldemorta, pomalu vytáhl pružnou štíhlou hůlku z ebenového dřeva.

Byla pokrytá jizvami, stejně jako jeho ruce a pamatovala zrovna tolik; ale pro něj měla větší cenu než cokoli jiného na světě. Tolik se mu podobala. Tolik mu rozuměla.

Byla statečná i proradná, stejně jako on. Měla svou hrdost a ničeho se neštítila. Když s ní zručně švihnul vzduchem, arogantně se prohnula, ale svými schopnosti se nikdy nemusela chlubit naprázdno. Ano. Byla dočista jako její majitel.

Mezi nimi bylo úzké pouto, jaké se vytvoří jen mezi čarodějem a hůlkou. Ti dva byli jako partneři – ve válce i v míru bok po boku. Zažili spolu nespočet vzestupů i pádů, společně sloužili dobru i zlu. Severus už si ani nepamatoval, kolikrát mu zachránila život a kolikrát mu pomohla k úspěchu. Velice přesně si ovšem vybavoval den, kdy si pro ni zašel do podniku Olivanderových, tu sílu, jaká se vlila do jeho těla, když poznal, že drží v ruce hůlku, která mu byla provždy souzena. Vzpomínal na jejich společné začátky, časy, kdy držel hůlku jako prase kost a potil se nad jednoduchými kouzly jako Lumos nebo Wingardium Leviosa jen proto, že se mu nepodařilo řádně švihnout a mávnout.

Ušklíbl se. Ty doby už byly dávno pryč a Lord Voldemort, proti kterému stál Snape tady a teď byl někdo, komu společně ještě nikdy nečelili. Snape hůlku pohladil dvěma prsty s něhou, jaká byla v jeho případě mimořádně vzácným úkazem. Mohlo to být poslední rozloučení. Rozloučení čaroděje a hůlky, muže a kousku dřeva. Věděl, že pokud dnes v noci zemře, stane se tak v boji, čaroděj proti čaroději a svou věrnou hůlku bude třímat v ruce.

Pomalu pohlédl dolů na své předloktí, na blednoucí Znamení zla, znamení smrtijedů. Snape zaťal ruce v pěst. Doba, kdy totéž znamení nosil okázale a s hrdostí a kdy ještě bývalo černé jako noc, stejně jako jeho úmysly a činy, ke kterým svou hůlku používal, už byly nenávratně pryč. Přišel čas, aby Snape postavil tomu, kdo zabil Lily Evansovou. Muži, který zabil Severusovu jedinou životní šanci poznat opravdovou lásku. Teď za to zaplatí.

Tiše si odfrkl, jako míval zvykem pokaždé, když viděl výsledek dvouhodinové práce Nevilla Longbottoma na hodině lektvarů.

Síla čaroděje byla v tom, jak moc důvěřoval své hůlce – a Snape by té svojí svěřil i vlastní život.

„Expeliarmus!“ vykřikl a napřáhl hůlku s půvabným švihem, který si společně trénovali celá desetiletí.

Autor: Arkana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Muž a jeho hůlka: