OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Double miracle - 51. kapitola 2. část

16.09.2013 (19:00) • Simiik, Arminka • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 2247×

2. část

Nestihla dorazit na poslední místo. Na cestě tam ji překvapilo Veřiné auto, které zběsile houkalo. Vystoupila a s mírnou dávkou zděšení si prohlédla auta, zda v něm Vera je. Nissan však neměl žádné známky srážky. V momentě, kdy byla dostatečně blízko, spatřila páru vycházející z kapoty. Kdyby měla Verath poruchu, mohla si zavolat odtahovku a počkat uvnitř. Ale v těchto úvahách ji neseděl spuštěný alarm, světla a ani použité airbagy.

Jakmile si srovnala dohromady v hlavě tyto fakta, zhluboka se nadechla a vdechla. Její smysly zbystřily, když zaregistrovala pach bezduchých, jenž se nesl vzduchem smíchán s pachem krve.

První, co jí prolétlo hlavou, byla Veřina smrt. Okamžitě myšlenku zapudila. Její dvojče je dobrá bojovnice. Ale přesila je přesila. Ihned zadupala do koutku mysli záporné myšlenky a vydala se k místu, odkud pach přicházel.

Zahnula do postranní uličky ve chvíli, kdy zaslechla výstřel. Zsilverthiny oči spatřily o několik metrů dál Verath. Byla v půlce pohybu, otočena k ní čelem. Její ruce se křečovitě přesunuly k hrudníku. Viděla, jak se pravá část její košile zabarvuje krví. Aniž by přemýšlela, vytáhla zpod bundy zbraň a vystřelila na bezduchého. Sice ho nezabila, ale zranila ho a znemožnila mu se bránit. Měla silné nutkání doběhnout k Veře a postarat se o ni, ale nejdřív musela zabít bezduchého, jinak budou obě v nebezpečí.

Jakmile ho zbavila bytí na tomto světě, urychleně se přesunula ke svému dvojčeti.

„Vero,“ vyhrkla její jméno s náznakem paniky v momentě, kdy byla u ní. Stále křečovitě svírala ránu po kulce.

Verath vykašlala krev, která jí bránila promluvit. Zsilverth viděla její snahu. Jemně ji podepřela a pomalu se s ní vydala k autu.

„To bude v pořádku, Vero. Nemluv, pak si všechno pěkně povíme, zasmějeme se a já ti potom od plic řeknu, co si myslím o té kravině s útěkem,“ promlouvala na Zsil.

Verath sebrala poslední zbytky sil a usmála se na svou sestru. „Cokoliv si budeš přát, sis.“ Její stisk povolil, a to Zsil vyděsilo. Verath nikdy neustupuje tak snadno a zřídkakdy souhlasí s tím, že se nechá seřvat.

Dobrotivá Stvořitelko…

Zsilverth otevřela dveře od svého auta. Shodila sedadlo, aby měla lepší přístup k zadním sedačkám.

„Vero, vydrž, prosím,“ mluvila na ni, když zběsile uháněla k nemocnici, a mezitím se pokoušela dovolat Lassiterovi. Marně.

„Krám zasraný!“ vykřikla sama pro sebe a hodila mobil na sedadlo spolujezdce. Ve zpětném zrcátku zkontrolovala Verath. Bylo těžké ji hlídat a věnovat se řízení. Protože Verath nevypadala zrovna nejzdravěji…

Postřehla, jak se Vera snaží nadechnout, ale dostala záchvat kašle. Z úst se jí valilo víc a víc krve.

„Vydrž, prosím, Vero, no tak!“ vyjekla ze sebe Zsil. Jela nejrychleji ve svém životě, věděla, že život jejího dvojčete visí na vlásku. A musela ji zachránit. Nemohla si připustit porážku. Ne, sestra to přežije a vyslechne si pořádnou přednášku.

Nikdy v životě si Zsilverth tolikrát za sebou neopakovala modlitby ke Stvořitelce, jako nyní. Stála na nemocniční chodbě a myslela, že se jí rozskočí hlava, pokud něco nerozmlátí. Nejistota, ta ji ubíjela. Lékaři operovali Veru a ona nevěděla, zda je to na dobré cestě, nebo ne. Doufala, že se objeví padlý anděl a jeho krev jí pomůže, ale jako by se po něm slehla zem. Zsilverth sebou polekaně cukla v momentě, kdy se chodbou rozléhala vyzváněcí melodie jejího telefonu. Rychle ho vytáhla z kapsy od kalhot, kde ho před pár minutami dala, když se pokoušela andělovi volat snad po milionté, a přijala hovor.

„Našla jsi svou povedenou sestřičku?“ ozval se Lassiterův hlas a byl plný vzteku. Zsil chtěla na něj ječet, ať se co nejrychleji sem přemístí, ale zarazila se. Upíři nemají dokonalý sluch, ale zaručeně je lepší než lidský. A když přestanou zběsile pípat lékařské přístroje, poznáte to, i když jste v druhé místnosti.

„Zsilverth, právě ze mě udělali bezduší cedník. Nemám náladu na žerty. Našla jsi Veru?“

Lassiterova naléhavost nechávala Zsilverth klidnou. Přistoupila ke dveřím sálu, které se znenadání otevřely, a v nich se objevil Havers. Zsil okamžitě vyčetla z výrazu jeho obličeje, co se stalo s její sestrou.

„Jsme u sv. Františka,“ vyhrkla ze sebe do telefonu a na sucho polkla. Úzkostí se jí sevřelo hrdlo.

Ne, ona ne…

Lassiter se odpovědí neobtěžoval. Bylo mu jasné, proč tam jsou. Verath bojovala o život. Prudce rozrazil dveře od vchodu do nemocnice a hledal Zsil podle jejích myšlenek. Hledal dokonce Veřiny myšlenky, ale nenacházel je. Bál se, tolik se bál, až ho to děsilo.

Jakmile se Lassiterovy oči setkaly se Zsilverthinými, věděl, proč je neslyší.

„Kde je?“ zavřeštěl přes celou chodbu Lassiterův hlas. Byl vzteky bez sebe. Neuvědomoval si, že se hýbe, dokud nebyl u Zsilverth tak těsně, až se ho mohla dotknout.

„Lassitere,“ oslovila ho. I když stáli naproti sobě, dívali se do očí, věděla, že je Lassiter duchem nepřítomen. Byl mimo, otupěn bolestí.

„Je mi líto, ale během operace se jí zastavilo srdce. Snažili jsme se resuscitovat, ale…“ vyrušil je Haversův hlas. Lassiterův pohled se stočil na upířího doktora. Většina osob by ten pohled nedokázala ustát. Havers byl jedním z nich. O pár kroků ustoupil, jako by chtěl utéct před blížící se bouří.

„Ne! Ne!“ zuřil Lassiter, popadl Haverse za ramena a mrštil s ním o zeď. Neváhal ani na vteřinu, vpadl na operační sál, aby se na vlastní oči ujistil, že je mrtvá.

Zdravotní personál vyděšeně poskočil v momentě, kdy vpadl dovnitř.

„Zmizte,“ zavrčel hlasem, který nesnese námitky.

Pomalým krokem se přibližoval k tělu Verath. Každým krokem vpřed doufal, představoval si, jak otevře zelenkavé oči a usměje se na něj, nebo ho bude proklínat a chtít zabít. Vše by bral, jen ne její smrt. Ale byly to jen představy.

Modré rty, nepřirozeně bledá pokožka, žádný pohyb, žádný puls. To byla realita. Pocítil nával nové bolesti. Myslel si, že už prožil dost, aby si zvykl, ale tohle bylo jiné. I když nebyli spolu, Verath byla stále jeho součástí. Nyní se tato část rozpadla, byla násilně vytržena z něj.

Došel k ní, uchopil jemně její trup a položil ho na svůj. Opře její hlavu o svou hruď, opatrně ji hladil po vlasech.

„Proč jsi nebojovala? Proč jsi mě tu nechala?“ Její trup byl celý od krve. U úst, ve vlasech, celá košile, vše bylo ušpiněné od její krve. Lassiter zdrceně vykřikl. Sálem se rozléhal jeho děsivě spalující výkřik. Zašpiněnými prsty od krve přejel po jejím obličeji. Nemohla být mrtvá, nesměla.

„Probuď se,“ šeptal potichu, ale s takovou vervou, jako by ho měla poslechnout a opravdu otevřít oči.

Lassiter uchopil celé její tělo do své náruče a přitiskl si ji k sobě, jak nejvíc to šlo. Vypadal jako zoufalec, který se snaží vytesat poslední jiskřičku naděje. I když dobře věděl, že je pozdě.

„Vero,“ špitla jméno své sestry Zsil. Lassiter si nevšimnul jejího příchodu, až nyní. Otočil se k ní, Veru k sobě víc přitáhl. Zsil udělala krok vpřed, on vzad.

„Nechoď blíž,“ vyhrkl za sebe, znělo to jako výhružka. Zsil udiveně zamrkala a utřela si slzy.

„Je má sestra, Lassitere, nemůžeš mi zakázat jít k ní.“ Vydala se k němu, natáhla k Veře ruku. Jakmile pocítila chlad, který její tělo vydávalo, jedna část v ní se zlomila. Jako by nevěřila, dokud neuvidí, nepocítí na vlastní kůži pravdu. A v moment, kdy ji postaví před krutou realitu, ví, že není úniku. Její sestra je mrtvá, opravdu se to stalo. Nebyla to pomluva, hloupý, velice nepovedený vtip. Byla to pravda – ta nejhorší z variant.

Stáhla prsty z jejího ramene a zadívala se na Lassitera. Vypadal děsivě. Doopravdy se začala obávat padlého anděla. Vyzařovala z něj smrtící aura, podobná jako v den, kdy byla Vera unesena, ale dnes byla jiná, vražednější.

„Musíš ji pustit, má…“ zalapala po dechu a polkla vzlyk. „Rodina. Vezme ji domů a bude mít řádný pohřeb,“ dodala. Velice se ovládala, aby nepropukla v pláč. Nesměla, netušila, co se Lassiterovi odehrává v hlavě, a dokud nebude od její sestry aspoň na metr daleko, nemůže si být jistá ničím. Proto se musí ovládat. Naštěstí, i když srdce trpí, mozek se nenechá jen tak vyhodit z provozu.

„Ona je moje,“ pronesl tichým hlasem anděl. Zsil nepřekvapil jeho trvající odpor.

„Odešla do Stínu. Už nikomu na Zemi nepatří, Lassitere. Polož její tělo, ať ho mohu očistit.“ Natáhla k Veře ruce. Chtěla ji opatrně vzít z andělovy náruče. Věděla, že ji na ten kratší moment, než ji položí zpět na lůžko, udrží.

Lassiter obratně ucuknu a Zsilverth nahmatala pouze vzduch.

„Ještě jednou se pokusíš mi ji sebrat, a nebudu respektovat fakt, že jsi její sestra a nosíš pod srdcem dítě,“ zasyčel na ni. Zsilverth vykulila oči barvy safíru na padlého anděla. Marně pátrala po známkách humoru v jeho obličeji. Nebyl tam. Myslel vše vážně. Cítila, jak se jí po celém těle tvoří husí kůže. Měla z něj strach. Tohle nebyl Lassiter, jak ho znala. Proměnil se v monstrum. Skutečná podoba člověka se projeví, až ztratí drahocennou osobu. Co provede taková ztráta s padlým andělem? Výsledek stál přímo před ní. Zlomený muž s obrovskou mocí, schopen zabít kohokoliv, kdo se přiblíží k jeho ženě. Zsilverth netušila, co dělat. Nechtěla se hnout, aby ho tak nevyprovokovala k něčemu nebezpečnému.

Co nejklidněji na něj promluvila: „Ztratila jsem dvojče. Osobu, kterou jsem milovala celým srdcem třicet let. Byla mou součástí. Zkus se vcítit do mé situace, Lassitere.“

„Omlouvám se.“ Jeho oči se zadívaly na obličej Very, pak se setkaly s očima Zsil.

„Nemohu,“ řekl, rozprostřelo se kolem něj světlo a byl pryč.

Ještě Vás čeká poslední díl, celého příběhu. Jak dopadne? To je ve hvězdách... 

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), Arminka, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Double miracle - 51. kapitola 2. část: