OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Hrdý Avatar

31.08.2012 (15:00) • zuzinecckaa • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 6213×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Hrdý Avatar

Vítr foukal kolem nich a srdce jí bušilo nervozitou. Vlasy jí vlály kolem tváře, přesto nepřekážely výhledu. Zamračeně hleděla do dáli a vyhlížela první lodě, které měly znamenat začátek bojů o jejich zemi.

Oči jí kmitly do stran. Na hrádbách kolem ní do dáli se táhlo mnoho vládců vody, kteří stejně jako ona čekali na rozhodující a konečný souboj mezi nimi a Národem ohně, kteří se na svých lodích blížili s cílem srovnat Severní Vodní kmen se zemí.

Roztřeseně si uhlazovala vlasy kolem tváří, ale větřík jí je z pod rukou zase sebral, aby si s nimi hrál. Roztržitě se nadechla a postavila se do jedné z útočných formací, které se naučila, i když bylo ještě přespříliš brzy.

Uplynulo dalších pár minut a na obzoru se pomalu vynořoval stín. Ti, kteří měli bystřejší zrak než jiní, vykřikovali zděšeně své poznatky do větru, které tyto kusé informace roznášel po celé řadě ochránců.

Katara sklonila hlavu a skousla si rty. Tušila, co ji asi bude čekat - něco podobného zažila zhruba před deseti lety, kdy je též napadli a vzali jí to nejdůležitější. Matku. A i když hněv a odpor cítila k celému národu, jen jediný muž v jejím srdci zasluhoval ten nejvyšší trest - velitel té flotily, která tenkrát přijela k nim.

Jenže pomalu se tyto myšlenky posouvaly do pozadí a ona se vyčkávavě zahleděla na oblohu, kde očekávala... Ani skoro nedokázala vyslovit jeho jméno, i když se s ním každé noci loučila a po ránech to bylo první slovo, které neslyšně vyslovila. Toho mladého muže ještě nikdy nezahlédla, ale zvěsti předešly jeho osobu až k ní.

Sledovala oblohu a přála si byť na jediný moment zahlédnout jeho tělo, jeho postavu. V duchu si vysnívala, jak má vypracované tělo, je vysoký, šedé oči dominují jeho tváři, rty vybízející přímo k...

Tón gongu, znamenající nebezpečí, se rozezněl ztichlým, liduprázným městem a tím přerušil její nesourodé myšlenky. Konečně se celou svou myslí zaměřila na nebezpečí před nimi a nedokázala pochopit, jak se mohli za tak krátkou dobu přiblížit. A nebo že by tak dlouho snila?

Lodě už byly rozpoznatelné a vedle sebe jich plavalo několik desítek. Díky mraku kouře, který vypouštěly, nebylo vidět, kolik takových řad následuje za nimi, ale pro tuto chvíli to nebylo důležité. Pro tuto chvíli se stalo hlavním cílem to, aby nebyli schopni se přiblížit k nim natolik, že by jim tím ublížili.

Katara zavřela oči a zhluboka se nadechla. Aniž by nad tím přemýšlela, vytvořila takovou figuru, která donutila moře před ní se zvednout do obrovské výše, avšak rychle padla. A na víc ani nebyl čas - první zapálené koule letící jejich směrem narazily do ledových hradeb a otřásly celým městem, a následovaly další.

Sledovala další střely a zaměřovala se na ně. Chvíli ještě stála - a najednou se její tělo rozhýbalo takovou rychlostí, podle které jej nazývaly všichni kolem Tanec smrti, pro její neuvěřitelně rychlou a přesnou ránu. Z těch několika desítek koulí, které na ně mířily, zpacifikovala jen ona sama zhruba polovinu. A přestože s tím měla o mnoho více práce a určitě vydala mnohem více energie než ostatní, měli všichni i s tou polovinou dost práce. Ale napodruhé na ně žádná nedolétla.

S hlubokým výdechem se snažila uklidnit své srdce, když jí prudký vichr uhodil do tváře a odhodil její dlouhé tváře dozadu velmi zprudka. Srdce se jí rozbušilo v očekávaní a ona hledala na nebi své sny, svou oporu. Skoro zklamaně se znova stavěla do útočné pozice, když jí další závan téměř shodil z hradem do ulic města.

Zamračila se do výše, ve které viděla pouze veliké, bizonu podobné zvíře, zpod jehož zad se na ni mračil mladík ještě krásnější, než z jejích snů.

„Co blbneš?" vzkřikla bezmocně, ale slova jí od rtů sebral vítr, který všude kolem nich svištěl nebývalou silou, které si stihla všimnout až teď. Oblečení na ní vlálo a ona byla jen ráda, že se prozatím udrží na místě.

Podle jeho grimasy pochopila, že ji slyšel - nepěkně se na ni totiž usmál a pak na ni letěla větrná střela. Ubránila se - vodou - zatímco jí v hlavě zvonilo cosi na poplach. Avatar a jde proti nim? Jde vyvraždit jeden z národů?

Její mysl nepobírala skutečnost, že jejich ochránce napadá ty, kteří věřili v záchranu právě jeho osobou.

Vše je zbytečné, pomyslela si Katara téměř plačtivě, když z obrany okamžitě přešla v útok a teď směrem nahoru mířily ledové jehličky. Její útok byl zastaven až těsně u bizona, a zatímco jej Aang blokoval tím, že jehličky prostě svou mocí rozpustil a vodu nechal spadnout na zem, jeho oči se teď s obavami i hněvem dívaly na její osobu.

Využila jeho zaváhání - už nemohla hledět na bezpečí všech okolo. Během té doby, co se věnovala zápasením s ním, se Národ ohně přiblížil až k hradbám, které v této chvíli překonával. Po schodišti se rozutekla dolů a chránila se štítem z vody, do kterého následně narazilo několik ohnivých koulí.

Přes vstupní nádvoří rychle přeběhla a rychle se prodírala kolem bojujících dvojic, které s každým vládcem ohně vnikajících za hradby houstly.

Její cíl byl jasný - chtěla se dostat do střediska své moci, do středu toho místa, jež se jí odmalička stalo vlastně vnitřním klidem a svatyní. Které se pro ni stalo druhým domovem...

Mladý muž seskočil na zem ze svého zvířete, aby tuto mocnou, mladou vládkyni vody našel. Měl jasné a jediné poslání. Zničit ji. Ona totiž mohla za všechny nezdary, které se v poslení době množily. Díky ní vládci ohně neměli šanci prozatím dobýt jejich hlavní město.

Viděl její tmavou hřívu mizet v jednom zvláštním vchodu, který náhle zmizel v ledu. Nenechal se ale zmást a i přes bojující dav se dostal přesně k místu, kde ji viděl naposled. Dotkl se ledové stěny a snažil se vycítil tunel za ní. Po chvíli se usmál, část stěny nechal spadnou, aby prošel dovnitř, a vrátil ji zpět na místo.

Kolem něj se vytvořilo ticho, které po bitevní vřavě venku bylo téměř ohlušující. Tiše kráčel směrem, odkud se ozýval jakýsi tichý, uklidňující šum. Po několika minutách poznal padající vodopád.

Konečně vyšel na volné prostranství a nemohl uvěřit svým očím. Zelená tráva, hebká pro jeho nahá chodidla, lemovala malé, dokonale kulaté jezírko. Po jeho levé ruce z velké výšky do jezírka dopadal vodopád, ale jeho hladinu téměř ani trochu nezvlnil, Když se blíže podíval do jezírka, viděl v něm dvě rybky, jak kolem obvodu plavou v dokonalém souladu.

Ale tato podívaná ho ani v nejmenším nezajímala. Jeho oči vyhledaly osobu, která se zavřenými víčky seděla pod jakousi branou v tureckém sedu a vypadala, jakoby meditovala.

„Tady jsi, cácorko," rozezněl se tiše jeho mužský hlas, který jí rozechvěl i ten nejmenší pór na těle, ale nenechala se jím omámit či zmást. Věděla, že po ní jde, nemohla si připustit své nalhané city k němu. Přišel ji zabít, proto ona nemohla jinak než se bránit.

„Nečekala jsem, že mě nalezneš tak rychle. Možná ty povídačky o dokonalosti naše velkého avatara jsou asi založené na pravdě. Alespoň z části," odvětila a pohlédla do těch jeho omamujících, šedých očí, beze špetky citu.

„Jakých povídačkách?" vyprskl a ona se v duchu usmála. Netušila, že ho dokáže tak rychle vyvést z rovnováhy, ale to byla její výhoda - při boji potřebovala, aby nebyl až natolik soustředěný.

„Ále..." odmávla to rukou, ale když viděla jeho výraz, dodala: „Povídačky o velkém avatarovi Aangovi, který je schopný všeho. Ale promiň, kde jsi ho zanechal?"

Jeho rozzuřený výraz jí potvrdil, že její rýpnutí dopadlo na své místo. Ještě více ho ale rozzuřovalo, že ona si tam tak jen sedí, vůbec nevypadá na to, že by se ho bála. A jeho ego tohle nebylo schopné snést.

S křikem, který se odrážel od stěn zpět k nim, na ni poslal ohnivou kouli. Mávnutím ruky se přes ni přelila taková vlna vody, až málem strhla i jejího majitele.

„Opatrně s tím ohýnkem. Nevíš, že sice zahřeje, ale také se může dostat zpod kontroly?" vypeskovala ho a pomalu se zvedala.

„Ty!!!" Proud vzduchu letěl na ni, ale vypadalo to, jakoby ji naprosto minul. A ona tam tak jen stála a snad ani nehnuna brvou.

„Aha... Takže náš velký avatar vlastně nic jiného neumí. Je to jen navztekaný a namyšlený bručoun, který si myslí, že mu patří celý svět. Včetně mě," pronesla tichým, nebezpečným hlasem, než se pohnula. A když zahlédl její ovládání, konečně, opravdu v tuto chvíli pochopil, proč tento úkol byl Lordem Ozaiem svěřen právě jemu - byla velice nebezpečná.

Tanec vody ze všech stran na něj letěl v tak krátkém sledu, že dokázal odvrátit pouze první dva útoky, ale pak se dostal pod drtivý tlak vody a po chvíli ani nevnímal, kdy se nadechoval, kdy vydechoval, kdy zmizel - toho si všiml až tehdy, když ležel na zemi, dýchal mělce a rychle a ona nad ním stála jako bůh pomsty.

„Stále si přeješ se mnou bojovat?" sykla nenávistně a svým obličejem se přiblížila k jeho. Lehké zašimrání jejích dlouhých vlasů na jeho nose jej donutilo vzhlédnout - a pak se pro něj zbortil svět. Její, jak dvě tůně, zářivě modré oči se mu propalovaly až do hlouby duše. A její tvář - tak krásná - se mu vpálila do sítnice tak vehementně, že v tu chvíli věděl, že krásnější, dokonalejší ženu do té doby nespatřil. Srdce se mu rozbušilo tak nebývalou silou, až si myslel, že mu vyskočí z hrudi.

Pomalu, velmi opatrně vztáhl ruku, až se dotkl její tváře. Chtěl se ujistit, že to není jen přelud, který si pro něj přichystal jeho chorý mozek při nedostatku kyslíku. Jak jsem jí jen mohl ublížit? Jak jsem jí chtěl ublížit?

„Co blbneš?" vyjekla a odskočila od něj. Dívala se do kulatých mračen a nechápala ten jeho postoj, i když v duši slyšela našeptávání obou svých ochránců - změna přichází. Je připraven. Nejistě si teď prohlížela tu osobu ležící na zemi, se zbožným výrazem na své tváři, a věděla, že konečně je ta pravá chvíle, kdy je schopen přijmout zbytek své moci. Té, jež vězela v ní. Propůjčená, nikdy jí nevlastněná.

Pomalu si zase k němu přiklekla a vzala si jeho hlavu do svých dlaní. Zavřela své oči a začala se sousředit na své nitro, na svou sílu, na moc, jejíž ochráňkyní byla téměř osmnáct let.

Vzduch kolem nich se začal chvět a zářit. Tyrkysové světlo tryskalo z kůže obou lidí a sílilo každou setinou vteřiny.

Její ruce se pod nápor zvětšující se síly třásly. Jak jí bylo po ta léta vštěpováno do hlavy - její duch musel zůstat silný a celistvý, pokud si chtěla uchovat svůj život. Soustředila se proto jen na předání této moci, protože o nic více v tuto chvíli nešlo.

Voda kolem ní vytvářela určitou bariéru mezi nimi a okolním světem. Oheň sekundoval o něco málo výše, země pod nimi se chvěla jen v tom kruhu, kde se nacházeli a vítr se v malém tornádu proháněl kolem nich. A tyrkysová záře téměř dosahovala své nejvyšší intenzity.

Její nitro se vzpíralo takovému zásahu, musela svou mysl obrnit. Moc, jež jí do rukou byla svěřena, jí nikdy nepatřila. Teď ji předávala jejímu pravému majiteli. A pokud to tak bude vnímat, uchrání si tím své vlastní já. Ale když selže... Do takových důsledků se však nechtěla ani dostat.

Proud světla ji ochromil. I přes zavřená víčka viděla tu záři, která náhle procitla ještě více než dosud. A snad dokonce i vnitřně zahlédla, jak její část, opatrovaná po ty roky, přechází na něj. V tu chvíli nemohla říci, zda lituje své ztráty. Věnovala ji vyššímu dobru. A hlavně ji věnovala svému srdci.

Se šplouchnutím kolem nich a pohasnutím záře věděla, že je po všem. Nedočkavě se rozhlédla kolem, aby zjistila, jaký dopad to mělo na celé jejich okolí, ale když si všimla místa, kde se nacházeli, došlo jí, že tuto změnu - bohužel - mohla zahlédnout jen ona.

Utřela si slzičku, která utekla z jejího oka, a pak si všimla zářicí šipky na holé hlavě Aanga. 

„Jsi v pořádku?" zeptala se tiše a sklonila se k němu. Chvíli ji pozorně studoval, než přikývl. Záře z jeho očí i tetování pohasla a on se na ni podíval s údivem.

„Co... Co se stalo?" zeptal se a chtěl se posadit, s čímž mu pomohla.

„Nevím, jak bych ti to vysvětlila..." Na chvíli se odmlčela a kousla se do rtu. Pak se nadechla a s novým odhodláním spustila.

„Já... Když jsem byla malá, vlastně ještě mimino, naši dostali od duchů vizi - avatar, vládce vzduchu, bude tyran a zlý opatrovník všech okolo. A oni nemohli připustit, aby vládl veškerou svou silou, která by jistojistě rozvrátila rovnováhu v našem světě." Zvětšující se knedlík jí zabránil v mluvě a ona si schovala hlavu do kolen.

„Proto nemohu ovládat avatarský stav. Proto mi dělá takové problémy ovládnout další živly, ne že bych je nezvládal, ale..." Jemný, ale silný dotek na bradě ji donutil hlavu zvednout a pohlédnout mu do tváře, která byla mnohem blíže, než tušila. Roztržitě se nadechla a chtěla se mu vymanit, avšak i prsty druhé ruky na její tváři jí to znemožnily.

„To jsem musel nejprve ale poznat velká srdce, ochotu uchránit své domovy, sílu vzdoru, abych sám pochopil, že krása tkví v tom, že si udržíš to co máš, ne v tom, že si něco dobudeš?" Na jeho řečnickou otázku jen pokrčila rameny, mluvit nedokázala, tak moc byla sevřena ve svých citech. Ale on stejně nevypadal, že by mu měla odpovídat.

Naklonil se k ní ještě blíže. Srdce jí běželo maraton a ona nebyla schopná žádné reakce. Skoro se dotýkal jejích úst těmi svými, to jemné šimrání jí vhánělo ruměnec do tváří a v břiše jí snad vybuchovaly koule ohňů, ale na moment zastavil.

„Možná si myslíš, že je to urychlené - ale při našem splynutí mocí jsem se dozvěděl o tobě většinu věcí, co bych nezjistil, ani kdybych s tebou celou tu dobu žil a znal. A teď..."

Katara se opřela o stěnu, aby unikla těm jemným dotekům , které se jí líbily až moc. Avšak Aang si jen přiklekl, naklonil se blíže a tentokrát se nezastavil těsně u jejích úst - přisál se na její s takovou vehemencí, že ona nebyla schopná ničeho, jen mu polibky oplácet.

Vzal její obličej do dlaní a přitiskl více ke svému. Cítil její jemnou a dokonalou kůži pod svými dlaněmi, její rty byly tak horké a měkké, až se mu z toho motala hlava. A ty její polibky, tak vroucí...

Po pár chvilkách se od ní bez dechu odtáhl a potemnělýma očima sledoval tu bytost před sebou. Sám cítil ještě její chuť na svých ústech, ale...

„Venku zuří bitva a my se tu líbáme? Měli bychom něco dělat!" řekla nahlas Katara to, co si on pomyslel.

„Tak jdeme! Myslím, že dva vládci jsou schopni odrazit jejich útoky, když jeden z nich ovládá tanec smrti..." Blýsknutí v jejích očích mu další slova zarazila v hrdle, načež jí pomohl vstát, a pak ruku v ruce zamířili k bitvě.

*   *   *

Kdesi z ledu se vyhrnulo... Cosi. Zuřící boje náhle ustaly, vše totiž smetla bouře, která se obrovskou rychlostí přehnala přes červené uniformy. Ti padali pod silou větru a vody, které si právě vytipovaly tyto lidi. Vodní vládci, bránící Severní město, byli téměř nedoknutí.

Ale to nebyl hlavní zroj síly. To nebyla ta část, kterou museli zničit, potupit, dostat...

Létající bizon vyslyšel volání svého pána a nabral jej cestou vzhůru ještě s jedním pasažérem, mladou slečnou. Poslední vládce větru, jak byl tento avatar nazýván, se díky své lásce a hlavně vědomí jejího ohrožení poprvé dostal...

*   *   *

Katara sledovala zpoza zad Aanga moře, které pod mnoha loděmi nebylo ani pod nimi ani v dáli moc vidět. Samou nenávistí měla sto chutí vše zničit, ale věděla, že teď už nemá dost síly ublížit takovému množství. To totiž věnovala jemu...

*   *   *

Oči a tetování se mu rozzářily v tyrkysové barvě. Rozzuřen svými rozhodnutími i rozhodnutími lorda Ozaie zničit Vodní kmen, se rozhodl zasadit krutou a velkou ránu jeho armádě. Co však nikdo netušil, ani on ani Katara, avšak osobě sedící za ním se ve stejný moment rozzářily oči a katastrofa mohla začít...

*   *   *

Dvě osoby se zářícíma očima seskočily volně do moře, aby rozsely zkázu mezi vládci ohně, kteří jedné z nich chtěli zničit domov, vlastně vše, nač posledních deset let od úmrtí své matky pracovala. Voda se přelévala přes paluby, díky větru se tvořila tornáda a vodní víry, plameny zasahovaly a pálily lidskou kůži, jen snad země nebyla použita.

*   *   *

Katara v sobě cítila ohromnou, nahromaděnou moc, o které se jí snad nikdy předtím nezdálo. Nevěděla, odkud se vzala, netušila, jak ji ovládnout. Jen svým zamlženým zrakem viděla Aanga a jeho touhy. Touhy zničit vše, aby ona sama byla v bezpečí. A to mu nemohla dovolit.

Při potopení dalších dvaceti lodí se vzchopila. Sice zatím tomu spojení nerozumněla, ale pochopila, že bylo vytvořeno právě proto, aby ho ona dokázala usměrnit v případě, že by chtěl svou moc usměrnit špatným směrem. A toto spojení bylo silné právě v avatarském stavu, kdy on byl jako neřízená střela.

Ale také pochopila to utrpení, kterým on od začátku procházel. Narozen v době, kdy znal všechny své příbuzné, zjistit, že je odlišný ode všech, útěk, probuzení po téměř celém století... Zalila ji vlna pochopení. A tu se teď díky jejich propojení snažila vložit do jeho myšlenek, aby jej zastavila.

Celá její bytost volala po právu, volala po odvetě. Avšak její srdce volalo po lásce, po kráse života. Možná v budoucnu se mu budou muset postavit, avšak není to dnešním dnem. A tak tyto všechny své myšlenky, pochyby, domluvy poslala jemu. A po chvíli oběma přestaly svítit oči a zmateně se rozhlédli kolem.

 *   *   *

Na budově vedle sebe v rozjasňujícím se, novém dni stály dvě postavy. Znak toho, že se tu něco odehrávalo, byl v tom, že hradby byly poničené a v dálce byl vidět jen už malý kouř.

Z lidí, zázrak nad zázraky, nebyl nikdo zraněn. A pokud ano, léčitelé se o ně okamžitě postarali. Město se vzpamatovávalo z prožitých bojů, ale vodní vládci se již starali o znovuvýstavbu města a jeho zničených částí, takže většina už byla hotová.

Slunce vydávalo teprve první paprsky přes moře a mladá dívka se opřela o svého zachránce, přítele a spojence v jednom.

„Tohle byla ale jedna z bitev, kterou jsme vyhráli." říkala mu právě. Pohladil ji po tváři a těžce si povzdechl.

„Já vím. Ale také vím, že díky tobě nemohu už zběhnout na druhou stranu. I kdybych chtěl..."

„Protože víš, že má láska si tě přitáhne zpět," přerušila ho tiše a natáhla se pro polibek, který jí ještě nevěnoval.

„Tvá láska... Mám jen dotaz... Jak moc jsem jiný od tvých snů?" zašeptal jí do úst pobaveně a její překvapené oči mu roztáhly koutky úst.

„Jak? Ale ne..." zamumlala tiše a chtěla si schovat hlavu do jeho hrudi, ale nenechal ji.

„Přijde mi to roztomilé. A při našem spojení jsem tomu původně nevěřil. Až teď jsem našel čas nad tím mohl přemýšlet..." Ruka na jeho ústech a zamračený pohled mu nedovolil mluvit dál.

„Už ani slovo, ty..." Tentokrát nedomluvila ona. Její ústa zaměstnala ta jeho, a i když si přála ze začátku protestovat, pár vteřit na to všechy protesty vyletěly z hlavy rychlostí větru.

Dvě hrdé postavy stály na hradbách, vstupující do nového dne. A jedna z nich byl Avatar - poslední vládce větru. Ten, který konečně mohl hrdě přiznat, že konečně plní své poslání. Chránit všechny čtyři národy.

Ahojte lidičky... Tak tohle je moje první jednorázovka tady. Prostě jsem dostala nápad a sesmolila jej dohromady. Vůbec jsem nečekala, jak se vše vyvine, ale samotnou mě překvapilo, jak mé postavy spolupracovaly. Jakoby mi v hlavě oživly a nedaly se zastavit.

Tohle je má první povídka na jiné téma než Twilight (a to že jich mám celkem dost), proto poprosím o jakoukoliv reakci, protože nejsem zvyklá psát na jiné téma. Přijmu kritiku i pochvalu, vím, že se musím zlepšit. Ale v čem...? Děkuji, vaše zuzu

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Hrdý Avatar: