OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Agentura na společníky - 29. kapitola

12.05.2014 (16:00) • Ali • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 10× • zobrazeno 2709×

Jak to bude dál...

Pohled Draca Malfoye

Zůstal jsem stát na chodbě před Velkou síní a nechápavě jsem sledoval záda vzdalující se Hermiony. Všechna nervová zakončení na mě křičela, abych se odlepil od podlahy a vyrazil za ní, ale já to nedokázal. V hlavě jsem urputně přemýšlel, jak to myslela, až mi konečně zapadl jeden kousek skládačky – blonďatou dokonalostí jistě myslela Isabellu. Jakmile jsem si vybavil Isabellu, uvědomil jsem si, že se mě dnes pokusila políbit, avšak já se otočil a její rty skončily jen na mojí tváři. Pokud tohle viděla Hermiona, mohla to pochopit všelijak. V tom samém okamžiku mi zapadly všechny dílky skládačky do sebe. Dal jsem se do smíchu, protože to ani jinak nešlo. Ona žárlila!

„Tady jsi. Už jsem se lekla, že jsi odešel,“ ozvalo se za mnou tichým svůdným hlasem. Otočil jsem se. Za mnou stála Isabella s úsměvem, díky kterému se mě pokoušela dostat už kolikrát.

„Právě odcházím,“ ujistil jsem ji s úsměvem. Zvědavě nadzvedla jedno obočí.

„Tak brzy? To je škoda,“ zapředla. Udělala několik kroků ke mně a položila mi ruku na hrudník. „Opravdu už musíš?“ Podíval jsem se na ni, vzal její zápěstí mezi dva prsty, jako by to bylo něco, čeho jsem se neskonale štítil. Lehce jsem ji od sebe odstrčil.

„Ano, musím. Jdu napravit škody, které jsi napáchala,“ odpověděl jsem. Usmál jsem se na ni, pustil její zápěstí a odešel. Nechal jsem ji tam zmateně stát a vůbec mi to nevadilo. Isabella se mě pokoušela dostat už kolikrát. Myslela si, že se jí to nakonec jednou povede, ale já moc dobře věděl, že jediné, o co jí jde, je moje jméno – Malfoy. A taky výhody spojené s tímto jménem.

Seběhl jsem ze schodů a vyběhl na nádvoří. Nasedl jsem do prvního kočáru, který jsem viděl. Modlil jsem se, aby kočár jel dostatečně rychle, protože bych možná mohl ještě stihnout Hermionu na cestě k veřejnému krbu v Prasinkách. Jakmile kočár zastavil na nádraží, vyrazil jsem jako zběsilý, abych byl u veřejného krbu co nejrychleji, ale bylo už pozdě. U krbu nikdo nebyl.

Udýchaně a bezmocně jsem koukal na prázdné okolí krbu. Svůj cestovní plášť jsem nechal v Bradavicích, takže se do mě po chvíli dala zima. Rozešel jsem se ke krbu, nabral si z misky letax, prudce ho hodil pod sebe a naštvaně pronesl adresu. Pohltily mě zelené plameny a najednou jsem koukal na Hespřin obývací pokoj. Vystoupil jsem z krbu a vůbec si neuvědomil, že se v něm svítí, i když by nemělo. Zaslechl jsem hlasy, ale nebral jsem je na vědomí, protože Hesper měla být ještě někde s Trevorem. Říkal jsem si, že jsou to jenom moje slyšiny, ale pletl jsem se. Až když někdo zřetelně pronesl moje jméno, jsem si uvědomil, že tu někdo je. Prudce jsem se otočil a spatřil Hesper, jak se na mě pátravě dívá.

„Draco, stalo se něco?“ ptala se opatrně. Přejel jsem místnost pohledem a zastavil se na naší návštěvě – na vysokém, hnědovlasém muži, který stál kousek za Hesper. Hesper se otočila, věnovala tomu muži úsměv a natáhla k němu ruku. On ji přijal a přešel k ní.

„Dovol, abych ti představila Trevora. Draco, tohle je Trevor. Trevore, tohle je Draco,“ pronesla Hesper. Napřáhl jsem k příchozímu ruku, on ji pevně stisknul.

„Už půjdu. Uvidíme se zítra,“ pronesl tiše k Hesper a políbil ji. „Rád jsem tě poznal,“ pronesl ke mně a odešel. Podíval jsem se zvědavě na Hesper, ale ona na mě jen kývla, čímž mi dala najevo, že mi to později vysvětlí. Počkala, až Trevor odejde a otočila se zpátky ke mně.

„Tak co se stalo?“ zopakovala svoji předešlou odpověď. Nepřítomně jsem se rozhlížel po pokoji, abych si v hlavě urovnal, co se vlastně stalo a jestli to chci Hesper vůbec říct.

„Hermiona se do mě zamilovala, ale já jsem vůl, protože jsem to nepoznal,“ pronesl jsem nakonec a podíval se na ni.

„Tomu nerozumím. Nechtěl bys mi to vysvětlit?“ ptala se dál. Podíval jsem se na ruce a zvažoval, jak bych jí to, v co nejkratší verzi, mohl říct. Nakonec jsem zvedl pohled a upřel ho na ni.

„Dal jsem Hermioně ten náhrdelník, který si mi pomohla vybrat…“ začal jsem a pak postupně vyprávěl, jak jsem se chytil s Weasleyem, jak zasáhla Hermiona, ale pak se z toho zhroutila na židli, jak jsem ji utěšoval, jak jsem jí řekl to s těmi muži, jak jsme spolu tancovali a jak mě pak viděla s Isabellou. Neochotně jsem jí pověděl i o tom, jak na mě potom ječela a jak mi řekla, že se do mě zamilovala.

„Bratránku, máš naprostou pravdu. Jsi neskonalý vůl!“ pronesla Hesper, jakmile jsem domluvil. „Moc dobře víš, o co Isabelle jde, tak proč ses s ní vůbec bavil?“ obvinila mě. Ale měla pravdu. Isabella se tahle pokouší už řadu let, vlastně od doby, kdy přišla do agentury a zjistila, že jsem ten známý Malfoy. Sklopil jsem hlavu jako malé dítě, které ví, že něco provedlo.

„Ne, tohle na mě nezkoušej. Z tohohle průšvihu tě tahat nebudu. Tentokrát si to zařiď sám,“ zareagovala okamžitě. Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni tím nejsmutnějším pohledem, jakého jsem byl schopen.

„Tak mi aspoň poraď, jak to mám urovnat,“ zaprosil jsem. Hesper protočila očima, ale přidala k tomu svůj šibalský úsměv.

„Četl jsi někdy něco od jisté Jane Austenové? Je to sice mudlovská autorka, ale jedna kniha by ti mohla pomoc. Počkej, přinesu ti ji,“ pronesla vědoucně. Otočila se na podpatku a zmizela v pokoji. Po chvíli se však vrátila a v ruce držela knihu s lehce ošumělou vazbou od častého čtení. Podala mi ji se slovy: „Zhruba v polovině je dopis. Je to velice speciální dopis, který by ti mohl pomoc. Hodně štěstí.“ Obdařila mě svým nejmilejším úsměvem a bez dalších slov odešla.

V pokoji jsem ze sebe shodil sako, kravatu a rozepnul jsem si nejvyšší knoflíček košile. Všechno jsem bezmyšlenkovitě hodil na postel, došel ke čtecímu křeslu a usadil se v něm. Rozsvítil jsem lampu a důkladně prozkoumal obálku knihy. Byla velice jednoduchá – fotka mladé ženy, která se otáčí na muže v pozadí. Pod fotkou byl název – Pýcha a předsudek – a nad fotkou bylo jméno autorky – Jane Austenová. Nalistoval jsem prostředek, jak mi radila Hesper, a hledal jsem dopis, který by mi měl poradit. Po chvíli hledání jsem ho přeci jen našel.

Když jsem ho dočetl, zůstal jsem zírat do otevřené knihy, aniž bych věděl, co tam je. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak Hesper myslela, že by mi mohl pomoc. Byl to dopis od muže, který vysvětloval ženě, kterou nejspíš měl rád, proč jednal, jak jednal. Hesper mi tím jasně dala najevo, že bych měl napsat Hermioně dopis, ve kterém bych jí všechno vysvětlil. Avšak bude na to stačit jeden přihlouplý dopis? Zvedl jsem z křesla a zamířil ke stolu, popadl pergamen a brk a začal psát.

Drahá Hermiono… zarazil jsem se a zauvažoval, jestli by nebylo lepší napsat nejdražší, ale nakonec jsem všechno přeškrtal a začal znovu.

Hermiono,

vím, že jsi naštvaná, a máš na to plné právo. Choval jsem se jako totální idiot. Ale dovol mi vysvětlit mé dnešní chování.

Když nebudeme počítat moji roli na svatbě tvé tety a na plese ministerstva, tak jsem ti od našeho prvního setkání v kanceláři pana Williamse nelhal. Když jsem ti řekl, že jsem rád, že jsi poslouchala, když jsem mluvil o své rodině, když jsem ti vysvětloval chování se vzkazem ve tvém plášti, nebo když jsem řekl, že jsi překrásná a každý muž v sále by tě chtěl mít. Ani v jednom jsem ti nelhal. A v tom posledním… Ano, řadil jsem se a stále se řadím mezi ty muže.

Teď bych ti to nejspíš měl vysvětlit, že? Když jsi mě bez jediného důvodu ošetřila po plese ministerstva, začal jsem tě vnímat jinak, než jsem tě vnímal do té doby. Nedokázal jsem si to vysvětlit, snažil jsem si to přebrat v hlavě. Dokonce jsem si i namlouval, že mě prakticky nezajímáš, ale jakmile přišla Hesper s oznámením, že jsi v nemocnici, všechna moje obranná bariéra v podobě přesvědčování sama sebe byla pryč. Měl jsem o tebe strach. Pak jsem si pokoušel namluvit, že bychom snad mohli být přátelé, ale včera na plese jsem si konečně dostatečně zřetelně uvědomil, že nechci být jenom kamarád. Když jsem řekl, že by tě chtěl mít každý muž v sále, uvědomil jsem si, že je to mučivá pravda, čímž se stala ještě mučivější, protože jsem si uvědomoval, že ty na mě stále pohlížíš jako na toho proradného, čistokrevného, namyšleného, arogantního a nevím jakého ještě pablba. A když jsi mi řekla, že ses do mě zamilovala… Myslel jsem, že budu skákat radostí, i když jsem věděl, že jsem tě ztratil kvůli Isabelle. Ach ano, Isabella… Moje kolegyně v práci, která se mě pokouší dostat o doby, kdy k nám nastoupila a zjistila, že jsem ten skutečný Malfoy. Bohužel se jí to nikdy nepodařilo a ani nepodaří.

Nejspíš jsem vyčerpal řádky, které jsem chtěl napsat. Snad jen ještě jedno – prosím, odpust mi.

D. M.

Dopsal jsem dopis, který ani v nejmenším nepřipomínal Malfoyovský styl. Přečetl jsem si ho ještě jednou, zkontroloval chyby, odstranil přeškrtaná slova a složil, abych ho mohl připnout Iris na nožičku…

Pohled Hermiony Grangerové

Probudila jsem a opatrně otevřela jedno oko. Vypadalo to, že pokoj je na svém místě. Otevřela jsem i druhé oko a moje hlava zaprotestovala prudkou bolestí. Rychle jsem si rukou překryla oči, abych zmírnila dopadající světlo. Po chvíli se ozval zvuk, který byl normálně nepříjemný, ale s kocovinou byl ještě nepříjemnější. Neochotně jsem si sundala ruku z očí a opatrně otočila hlavu k oknu. Seděla tam sova, kterou jsem nikdy neviděla. Byl to nádherný výr velký a koukal na mě skrz skleněnou okenní tabulku. Ještě neochotněji jsem se zvedla a došla pomalu k oknu, přičemž moje hlava protestovala proti jakémukoli sebemenšímu pohybu. Otevřela jsem okno, sova vpochodovala dovnitř a nastavila ke mně nožičku. Odvázala jsem dopis, sova se otočila jako na obrtlíku a zmizela.

Okno jsem rychle zavřela a vrátila se do postele. Na nočním stolku jsem měla položenou sklenici s vodou, kterou jsem okamžitě vyprázdnila. Rozložila jsem dopis a začala číst. Se čtením poslední části dopisu mi začalo docházet, že jsem toho včera musela vypít opravdu hodně moc, když jsem si uvědomila, že jsem se do Malfoy zamilovala a ještě ke všemu mu to řekla. Toho bych za střízliva nebyla schopná. Stále jsem však měla dojem, že mi hlavní podstata dopisu uniká, takže jsem si ho přečetla ještě jednou.

Asi po třetím nebo čtvrtém přečtení mi došlo, kde je zakopaný pes. Draco se mi omlouvá za svoje včerejší chování na plese ohledně Isabelly. Pro Merlina, já jsem taková kráva, pomyslela jsem si. Ano, to jsi! Ještě s ním nic nemáš, ale už ho posíláš pryč, i když jsi do něj zamilovaná, konstatoval sarkasticky jeden vnitřní hlásek, a kdyby mohl, tak by nejspíš vrtěl hlavou. Podívala jsem se ještě jednou na dopis a uvědomila si, že není ještě všechno ztracené.

Prudce jsem se zvedla z postele, ale moje hlava začala automaticky protestovat proti prudkým pohybům. Tak nic, náprava včerejších chyb bude muset počkat, pomyslela jsem si a opatrně zamířila do kuchyně. Na chodbě jsem se přidržovala botníku a pokoušela se našlapovat opatrně, ale stejně to bylo k ničemu. Došla jsem do obýváku a zarazila se. V křesle seděl s hlavou na rameni Draco a spal. V první chvíli jsem se vylekala a přitáhla si župan blíž k tělu, ale pak jsem se zase uvolnila, protože on opravdu spal. Prošla jsem kolem něj tiše do kuchyně a našla lektvar proti bolesti hlavy. Vypila jsem jej, zapila jej dvěma sklenicemi vody a vrátila se do obýváku. Sedla jsem se na kraj pohovky nejblíže k Dracovi a lehce zatřásla jeho předloktím. Draco zmateně zamrkal a podíval se na mě. Na jeho tváři se okamžitě objevil úsměv, ale já byla lehce na rozpacích, jestli jeho úsměv opětovat.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se místo pozdravu. Draco se napřímil a lehce potřásl hlavou.

„Včera jsem ti poslal dopis. Věděl jsem, že ho budeš číst až ráno, ale to čekání jsem nezvládl. Kolem páté jsem přišel a usadil se v křesle, že na tebe počkám, ale nakonec mě přemohla únava a já tu usnul. Vím, že jsem to neměl dělat, že je to neomalenost, ale já si nemohl pomoc. Omlouvám se,“ zakončil a podíval se na mě provinile. Musela jsem uznat, že provinilý Draco vypadal roztomile. Vidíš a tahle roztomilost se ti nabízí, zašeptal ten hlásek. Usmála jsem se na něj, ale nic neřekla. Zvedla jsem se a šla si do kuchyně uvařit čaj. Tušila jsem, že půjde za mnou, ale to mi bylo jedno.

„Četla jsi můj dopis?“ zeptal se, když jsem do konvice nalévala vodu na čaj. Stál opřený o zárubně a díval se na mě, ruce měl složené na prsou. Teprve teď jsem si uvědomila, že se doma pořádně nepřevléknul – stále měl na sobě kalhoty a košili, které měl na sobě včera.

„Dáš si taky čaj?“ ignorovala jsem jeho otázku. Zmateně se na mě díval a zavrtěl hlavou. Postavila jsem konvici na kamna a zapálila pod ní. Otočila jsem se k němu čelem a opřela se zády o kuchyňskou linku. Přešel ke mně, vzal mě jemně za zápěstí a podíval se na mě. Podívala jsem se mu do obličeje, ale rychle jsem pohledem utekla jinam.

„Hermiono, prosím, četla jsi ten dopis?“ zeptal se naléhavě. Ta otázka nebo spíš její tón mě přinutily, abych se na něj podívala. Tiše jsem přikývla a Dracovi se viditelně ulevilo. „A jak zní tvůj verdikt?“

Podívala jsem se mu do očí a začala zvažovat. Skoro ho neznám, ale stejně jsem se do něj dokázala zamilovat, do svého někdejšího nepřítele. Jaká je to ironie! Opravdu chceš zase několik měsíců strávit v slzách, protože ho teď pošleš pryč? Nechceš to s ním aspoň zkusit? Můj vnitřní hlásek mě dokonale znal. A měl pravdu, měla bych to s ním zkusit.

„Au!“ vyjekla jsem najednou, protože mi na ruku vyšplíchla horká voda z konvice. Draco se podíval na moji ruku a okamžitě ji chytil do své. Já se místo toho dala do smíchu, vytrhla jsem ruku z jeho sevření a varovně se na něj podívala. Pak jsem se postavila na špičky, dala mu ruce kolem krku a zadívala se mu do očí.

„Asi si tě ještě chvíli nechám,“ pronesla jsem laškovně s hlavou nakloněnou na stranu a úsměvem na tváři. Draco chvíli trvalo, než to zpracoval, ale pak mu blýsklo v očích a já ucítila jeho ruce kolem mého pasu.

„Asi?“ zeptal se stejným tónem a naklonil se ke mně. Nejprve se o moje rty jenom lehce otřel, ale nakonec toto lehké otření prohloubil ve vřelý, láskyplný polibek…

Děkuji všem za komentáře u minulé kapitoly. Jsem ráda, že se vám líbila. Doufám, že se vám líbila i tato a že jste v ní našli vysvětlení. Pokud se vám tedy líbila, můžete mi tu zanechat komentář.

Vaše Ali =)

P.S.: Pomalu se s touto povídkou rozlučte, protože na vás čeká už jen epilog se spoustou překvapení. ;)

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Agentura na společníky - 29. kapitola: