OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Albus Severus Potter a Zapovězený les 3. kapitola

11.06.2014 (15:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1115×

ŽIVOT NENÍ PEŘÍČKO

V chlapecké ložnici bylo ráno ticho. Albus se vzbudil brzy, a tak ležel oblečený ve své posteli, bavíc se pohledem na Zanea, který si nevzal k srdci jeho radu a dál se pokoušel chytit signál na svůj mobil. Občas přelétl očima k Peterovi, který pořád spal. Nevzbudilo ho ani hlasité prásknutí dveří, když do chlapecké ložnice vtrhl vetřelec.

„Zdravím,“ usmála se Maybelline Everová, tisknouc se ke dveřím zády, přelétla očima místnost.

„To máš marný,“ ušklíbla se na šokovaného Zanea. „V Bradavicích není signál.“

„Tušil jsem to,“ řekl Zane a odhodil stříbrný přístroj na svou postel. „Co tu vlastně děláš?“

„No, vlastně se tak trochu… schovávám,“ přiznala Maybelline a oči jí padly na Albuse.

Ten začal mít neblahé tušení.

„Maybelline Everová,“ představila se černovláska a podala blonďatému chlapci ruku.

„Zane Patel,“ pronesl věcně Zane a galantně se uklonil.

„Máš legrační přízvuk,“ zaculila se Maybelline, přeskočila místnost a posadila se vedle Albuse na postel.

„Zane je z Ameriky,“ řekl Albus, zahánějíc počáteční rozpaky. „Jeho rodiče jsou mudlové a on sám je trochu… no… ulítlej.“

„To není pravda!“ ohradil se Zane a bojovně pohodil patkou. „Před kým se vlastně schováváš?“

Maybellininy oči rychle zalétly k Albusovi a zpátky, mladému Potterovi už bylo všechno jasné.

„Nech mě hádat – Rose.“

Maybelline si povzdechla.

„Otravovala mě celý večer... Ptala se mě na samé divné věci, dávala mi přednášky… polovina toho, co ze sebe vychrlila, vůbec nedávalo smysl!“

„Vítej v mém světě,“ přikývl ponuře Albus. „Je u nás na návštěvě skoro každý den.“

„Kdo je to?“ kývla Maybelline směrem k Peterovi, který se přetočil na záda a začal tiše chrápat.

„Peter Longbottom,“ ušklíbl Zane. „Pokoušeli jsme se ho vzbudit, ale… nereagoval.“

Maybelline se přidala k Albusovi a společně se pokusili vyhnout Rose tím, že se rychle nasnídají. Problém byl v tom, že tím opustili dav prváků a s tím i potenciálně osvícenou osobu, která věděla, kde je učebna Obrany proti černé magii.

„Myslím, že kolem tohohle brnění jsme už jednou šli,“ prohlásil Albus vyčerpaně a pečlivě rytíře zkoumal.

„Nesmysl, tenhle obraz bych si pamatovala,“ zavrtěla hlavou Maybelline a zvědavě si malbu mísy s ovocem prohlížela. Vypadala jako každá jiná, kdyby přesně uprostřed netrůnila obrovská hruška s rozesmátým obličejem.

„Děje se něco?“ zeptal se Albus, když si všiml, že ho Maybelline nenásleduje.

„Mám dojem, že se ta hruška… pohybuje,“ zamrkala Maybelline a vztáhla k obrazu ruku.

V okamžiku kdy se dotkla oné hrušky, se celý obraz rozvlnil a obličej na hrušce se rozhihňal.

Albus i Maybelline s sebou překvapeně trhli, a o to překvapenější byli, když obraz uskočil stranou a ukázal jim tajný vchod.

„Paráda!“ vydechla Maybelline a nakoukla dovnitř. Albus se taky naklonil blíž, přemohla ho zvědavost. Ten pohled rozhodně stál za to. Byla to tajná kuchyně, tam, kde se připravují všechny jídla. Byla obrovská a všude bylo naleštěné stříbro. Ale co především, byla plná domácích skřítků. Albus vzal za okraj obrazu a opatrně tajnou místnost znovu zavřel.

„Slib mi, že se sem vrátíme,“ řekla Maybelline, stále ohromená, oči jí nadšeně jiskřily.

„Rozhodně,“ přikývl Albus. Něco mu říkalo, že si s touhle černovláskou ještě užije spoustu legrace. Zvlášť když sledoval, jak zbytek jejich cesty osahává každý obraz, který minuli.

„Pane Pottere, slečno Everová. Je nám ctí, že jste nás konečně navštívili.“ Richard Walker měl hluboký nesmlouvavý hlas, což se hodilo k tomu, jak nekompromisně vypadal. Řídké hnědé vlasy, pobledlá kůže a husté obočí nad pronikavě černýma očima.

„Omlouváme se, ztratili jsme se,“ začal s vysvětlováváním opatrně Albus, který se bál, že za pozdní příchod dostane nějaký speciální krutý trest. Maybelline se naopak zvědavě rozhlédla po třídě. Hodinu měli společnou s prvním ročníkem Zmijozelu. Zdálo se, že zvěsti, které Albus slyšel, byli pravdivé. Nebelvír a Zmijozel se opravdu nenáviděli. Dokonce i prváci, kteří to sotva postřehli, se podle toho chovali. Pravá strana byla plná zelených kravat a ta levá zase červených.

Nikdo nevybočoval z řad.

Studenti si opozdilce zvědavě prohlíželi a Maybelline si nemohla nevšimnout káravého pohledu Rose Weasleyové, po jejímž boku už seděla její nová kamarádka Emily Brownová.

Zane se na ně šklebil z předposlední lavice, kterou sdílel s ospalým Peterem Longbottomem.

„Ať už se to neopakuje,“ zasyčel tiše profesor Walker. „Posaďte se.“

Maybelline si to namířila do poslední lavice vlevo a Albuse ani nenapadlo ji nenásledovat.

Usedl vedle ní do lavice přemítajíc nad tím, jestli to takhle bude dělat celý rok.

Profesor se na to otočil k fotografiím na stěnách a začal s výkladem.

Na ostatních hodinách se vyvarovali zbytečný scén a přišli včas.

Albus vypadal, že je odhodlaný už nikdy žádnou hodinu nezmeškat, ať se děje, co se děje.

Nechtěl, aby na něj učitelé nahlíželi jako na lajdáka, nebo hůř – jako na jeho bratra.

Druhou hodinu měli Kouzelné formule společně s Havraspárem. Profesor Kratiknot byl maličký kouzelník, který stál na hromádce knih, aby na třídu dobře viděl. První hodinu si dělal seznam studentů, a tak měl Albus s kamarády dost času seznámit se s Ellen Pickovou, drobnou tmavovláskou s dvěma dlouhými culíky, Andrew Greenem a blonďatou Hopeovou Elisabeth.

Maybelline zaujal albín, který seděl v poslední lavici sám a v jednom kuse si na prst nakrucoval husté bílé vlasy.

To Přeměňování, to bylo něco jiného. Albus musel uznat, že všechno, co se tvrdilo o ředitelce McGonagallové, byla pravda. Nikdy neholdoval pomluvám, ale tady byly, zdálo se, velmi výstižné. Ředitelka Bradavic se během svých hodin měnila na velice přísnou dámu. Sotva se usadili, řekla jim svoje.

„K Přeměňování patří některá z nejsložitějších a nejnebezpečnějších kouzel, kterým se v Bradavicích budete učit,“ prohlásila. „Každý, kdo by si při mých hodinách chtěl nějak zahrávat, půjde a už se nikdy nevrátí. Berte to jako první a poslední varování.“

Pak proměnila svůj psací stůl v prase a zase zpátky, čímž udělala na celou třídu – obzvlášť na Zanea – veliký dojem.

Nadšení je opustilo ve chvíli, kdy si začali zapisovat sáhodlouhé složité poznámky o tom, jak udělat ze zápalky jehlu. Každý jednu dostal a zbývajících čtyřicet minut se studenti snažili o nemožné.

„Já bych se na to-“ vztekal se Zane, když se už po šedesáté snažil přeměnit svou zápalku v jehlu. „Lacus Acus!“ opakoval pořád dokola. „Lacus Acus! Lacus Acus! Proměň se, zatraceně!“ zavrčel a šťouchl do zápalky hůlkou. Ze špičky hůlky v tu chvíli vyšel slabý paprsek světla, který rozlomil zápalku na dva kusy, čímž si Zane vysloužil posměšné pohledy Rose Weasleyové a zmijozelské dívky s rozcuchanými tmavými vlasy, kterou Albus zahlédl při zařazování.

Ve stejnou chvíli s hůlkou mávla i Maybelline, v jejím případě získala ale zápalka železnou strukturu a stala se špičatou.

„Jak jsi to udělala?“ vydechl obdivně Albus a přilákal tím pozornost hned několika párů očí.

„Neuvěřitelný,“ vytřeštil oči Peter.

„Maybelline to dokázala,“ ušklíbl se pobaveně Zane, čímž si získal pozornost profesorky McGonagallové. Přišla k Albusově a Maybellinině lavici a obdařila ji jedním ze svých vzácných úsměvů.

„Výborně, slečno Everová, 10 bodů pro Nebelvír.“

„Není to tak těžké,“ vysvětlovala Maybelline Albusovi po hodině.

„Stačí, když si představíš, že ta zápalka už jehlou je. Tak jsem to alespoň udělala já… Neboj se, příští hodinu se ti to určitě povede…“

„Pochybuju…“ povzdechl si Albus, ale sklíčenost ho pomalu přecházela. Ulevilo se mu, že není míle daleko za všemi ostatními, a taky ho potěšilo, že se ani Rose nepovedlo zápalku přeměnit.

Po obědě se vydali do skleníku číslo tři na hodinu Bylinkářství. Profesor Longbottom byl milý muž s dobrým srdcem a neskonalou láskou ke kouzelným rostlinám.

Za celou hodinu se zamračil jen jednou, a to když Zane pošlapal jeden z – podle jeho slov – „těch divnejch plazivejch plevelů“ a přelomil rostlině několik lístků. Možná bylo dobře, že si v té chvíli všímal právě Patela, protože Maybelline se na druhé straně skleníku dostala do sporu s jakousi popínavou rostlinou, která se jí zamotala do vlasů, a aby jí unikla, musela jí napůl vyrvat z květináče. Poté od polomrtvé rostlinky ustoupila jako by nic a podívala se na Albuse, který to celou dobu sledoval.

„Nesnáším ty blbý kytky,“ sdělila mu očividné. „Teddy má po babičce těchhle potvor plnou zahradu. Chytají mě za kotníky, kdykoliv jdu kolem!“

„Vážně?“ zamrkal Al překvapeně. Jeho maminka měla taky svou zahrádku a ještě nikdy ho žádná z kouzelnických rostlin nenapadla.

„Jo! Můj obvyklý trest byl jejich zalévání. Když jsem se nudila, odstřihávala jsem z nich úponky, jenže pitomý kouzelnický rostliny! Umí se mstít!“

„Je to možný? Hned první den a tolik domácích úkolů!“ stěžoval si Zane, když se před večeří společně s Albusem a Maybelline posadil pod vrbu u Černého jezera.

Časem se z toho stala rutina.

Následující dny nebyly o nic snazší. Dějiny čar a kouzel byly neuvěřitelně nudné, při Astronomii Albus usínal a Lektvary, Přeměňování i Kouzelné formule se ukázaly jako nanejvýš obtížné předměty.

Z každého z nich dostávali den co den další a další úkoly, za které dostávali hodnocení a tresty, pokud nějaký nedonesli včas.

Na hodině Kouzelných formulí každý z nich dostal své peříčko a pokoušel se o to, aby se vzneslo.

„Hlavně nesmíte zapomenout na ten pěkný pohyb zápěstí, co jsme nacvičovali!“ vypískl profesor Kratiknot, který – jako každou hodinu – trůnil na hromádce knih.

„Švihnout a mávnout!“ opakoval pořád dokola a se širokým úsměvem sledoval, jak se studenti úpěnlivě snaží, aby se jejich pírka vznesla.

Albus to zkusil snad dvacetkrát za sebou, ale peříčko se vždy jen lehce zachvělo a zůstalo ležet na desce stolu. Zane i Peter byli o něco méně trpělivější. Když se jim nepovedlo peříčko zvednout do vzduchu po dvou pokusech, zkoušeli všelijak podvádět. Foukali na ně, házeli je do vzduchu, šťouchali do nich hůlkami a smáli se, čímž si od profesora Kratiknota vysloužili trest v podobě eseje o tomhle kouzlu.

„Hobit jeden…“ mumlal zatvrzele Zane a znovu prudce mávl hůlkou. „Wingardium levisa! Tak dělej!“

„Říkáš to špatně,“ ozvala se Rose Weasleyová, která seděla před ním. „Je to leviosa, ne levisa.“

„Oh, mnohokrát děkuji za upozornění!“ vyprskl Zane naštvaně.

Albus přemýšlel, proč se Zane tak šíleně rozčiluje pokaždé, když se mu něco nedaří.

„Nemáš zač,“ řekla Rose a zatvářila se nanejvýš povýšeně. Dalším mávnutím hůlky se jí podařilo dostat peříčko do výšky očí a samolibě se na ně usmívala.

Albus se zamračil, zase měl svou sestřenici o něco míň v lásce.

Maybelline na její chování zareagovala nevzrušeně. Pohodila vlasy a znovu zvedla hůlku.

„Wingardium leviosa,“ pronesla a peříčko se pozvolna zvedlo.

Minulo výšku její brady… očí… čela… Stoupalo výš a výš, vzhůru k vysokému stropu.

„No výborně!“ vykřikl profesor Kratiknot, zatleskal a málem spadl ze své knihové pyramidy.

Albuse tahle situace dovedla k zamyšlení. Táta mu nesčetněkrát vyprávěl, jak to ve škole bylo za jeho let. Věděl, že Roseina matka byla nejchytřejší ze všech a nebylo nic, co by nedokázala – na druhou stranu, tohle bylo už druhé kouzlo, které Maybelline svedla lépe než ona.  

Bude to tedy ona, kdo bude nejlepší z ročníku? Albuse tahle myšlenka přiměla se usmát.

Rosein obličej oproti tomu nabral sytě rudé barvy.

Na hodině Létání se mu však žaludek stáhl rozpaky. Když jim madame Rollanda Hoochová nařídila, aby natáhli ruku nad koště a zavelili „Hop“, značně znervózněl.

Na náladě mu nepřidalo ani to, že Maybelline měla na druhé „hop“ koště v ruce. Možná byl rád, že zatím ve všem překonala Rose, ale nemusela být dokonalá úplně ve všem!

Na druhou stranu, Zanea jeho koště praštilo do nosu a od Petera se odkutálelo tak daleko, že si pro něj musel doběhnout.

„Hop,“ přikázal protáhlý hlas a Scorpius Malfoy svíral koště pevně v ruce.

„Soustřeď se,“ pobídla ho Maybelline, která ho už nějakou dobu sledovala.

„Hop,“ řekl rozpačitě Albus a upřel na své koště prosebný pohled.

„Důrazně,“ poradila mu Maybelline. „Mám dojem, že je to s košťaty stejné jako se zvířaty. Vycítí tvou nejistotu.“

Albuse tahle informace speciálně ohromila. Zamrkal a znovu natáhl ruku

„Hop,“ zkusil to pevnějším hlasem.

„Důrazněji!“

„Hop!“ poručil a koště mu vystřelilo do dlaně tak rychle, že s sebou polekaně trhl.

„Páni,“ vydechl s úsměvem, když se vzpamatoval. „Díky.“

Rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, jak jsou na tom ostatní, ale zarazil se. Vlastně ho zarazil ledový pohled, jakým ho poctil jeden blonďatý chlapec.

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Albus Severus Potter a Zapovězený les 3. kapitola: