OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 16. kapitola

31.05.2018 (14:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 1× • zobrazeno 1027×

16. Prasinky

24. 10. 1973, Bradavická škola čar a kouzel

Hope se pomalu drápala po schodech nahoru k havraspárské věži. Bolelo ji celé tělo, což bylo – kromě zlepšených strategií a triků – výsledkem včerejšího famfrpálového tréninku.

Scott jim dal pořádně zabrat. V očích mu svítila fanatická jiskra a hlas se mu třásl vzrušením z blížícího se zápasu, když je nutil opakovat taktiky a manévry pořád dokola. Řval na ně a komandoval je, zkoušel jejich limity, jejich hranice a nepolevil, ani když se protrhla mračna a celé je smáčel déšť. 

Hope a její spoluhráči, naprosto promrzlí a strhaní, se po tréninku shodli, že kdyby nebylo jejich bolavých svalů, nakopali by Scottymu zadek.

Hope se zasténáním zdolala poslední schod a pokračovala chodbou dál ke společenské místnosti. Kráčela stejně pomalým tempem, jakým předtím vystoupala schody. Třikrát uhodila klepadlem a umučeně naslouchala Rowenině hádance, na kterou po chvíli přemýšlení odpověděla, a dveře se otevřely.

Předpokládala, že uvnitř uvidí své spolužáky roztroušené na pohovkách nebo u stolů, sklánějící se nad knihami a pergameny, ale k jejímu údivu našla většinu svých spolužáků v hloučku u stejné nástěnky, kde před rokem zjistila, že se dostala do havraspárského kolejního týmu. Zmateně na dav zírala, nenapadalo ji nic, co by bylo natolik zajímavé, aby přilákalo pozornost tolika lidí.

„Co se děje?“ zeptala se jedné dívky z pátého ročníku.

„Prefekti před pár minutami vyvěsili informace o výletu do Prasinek,“ odpověděla jí dívka zdvořile, než zmizela ve stejných dveřích, kterými Hope před pár okamžiky vešla.

Hope projela tělem vlna vzrušení a rozešla se k davu. Poklepala na rameno Bertramovi, který si při své výšce mohl dovolit stát na samém okraji hloučku. Její spolužák se ohlédl a uhnul jí z cesty.

Postavila se na špičky, chtěla vidět přes ostatní spolužáky, kteří ji při jejím malém vzrůstu o tolik převyšovali. 

„To ses sem dostala až teď?“ zeptal se Bertram pobaveně. 

„Hele, Bertrame, já dneska fakt nemám náladu na tvoje posmívání,“ ucedila Hope a poskočila, aby alespoň něco z té nástěnky zahlédla. „Vzdávám to,“ zaúpěla, „nevidím přes ně. Co je tam napsané? Kdy se jde do Prasinek?“

Bertram jí neodpověděl hned. Bez jediného slova se rozešel k pohovce, kde seděli jeho kamarádi Benjy Fenwick a Jeremy Fraser, a Hope, pakliže chtěla znát odpověď, ho musela následovat. Sedl si mezi své přátele a s úsměvem k ní vzhlédl. Netrpělivě ho propalovala očima.

„Jde se tam na Halloweena,“ odpověděl jí konečně.

„Dík, Aubrey. Příště ale použij tu svou pitomou pusu rychleji,“ řekla Hope, otočila se na podpadku a vydala se zpátky k východu.

„Kam to jdeš?“ zahulákal Bertram.

„Za Marlene!“ křikla Hope zpátky.

K portrétu Buclaté dámy, který se nacházel na druhém konci hradu v sedmém patře, dorazila o několik dlouhých minut později. Byly to minuty prodchnuté vyšlapáváním schodů, blouděním a vyhýbáním se místům, kde by mohla narazit na Protivu, bradavického poltergeista, jenž rád dělal studentům naschvály.

Zastavila před Buclatou dámou, prohnula se v pase, dlaně si opřela o kolena a snažila se popadnout dech. 

K čemu jí byl famfrpál, když se ani nedokázala vypořádat s několika schody?

„Nějaká udýchaná?“ uslyšela Buclatou dámu vedle sebe

Hope protočila oči. „Taky bys byla udýchaná, kdybys vyšla tolik schodů jako já,“ odpověděla jí mrzutě.

„Cvičení ti jen prospěje!“

Hope zpražila portrét pohledem. „Jak na tebe tak koukám, říkám si, že to nejsem já, kdo by z nás dvou měl začít cvičit.“

„Jak se opovažuješ! Za tvých –“

„Ahoj, Hope.“

Hope se otočila a uviděla Mary MacDonaldovou, studentku z Nebelvíru, jak vystupuje po schodišti směrem k ní a Buclaté dámě. Mary byla drobná hnědovlasá dívka s líbeznými rysy, kvůli kterým působila takřka křehce. 

„Chceš jít dovnitř?“ zeptala se Mary a zastavila vedle ní.

Hope v duchu protočila oči (v přítomnosti nebelvírských to dělala často). Přece by tu jen tak nestála u Buclaté dámy, kdyby nechtěla dovnitř. Nebyla s portrétem zrovna nejlepší kamarádka. 

Tu sarkastickou odpověď si ale odpustila a zdvořile přikývla. „Potřebuju něco probrat s Marlene.“ 

Mary se obrátila k Buclaté dámě, jež na ně uraženě shlížela. „Hipogryf,“ řekla pevným hlasem a portrét se otevřel dokořán.

„Díky, Mary!“

Hope prolezla dírou a rozhlédla se po společenské místnosti. Marlene uviděla v jejím samém středu. Seděla na pohovce a skláněla se nad pergamenem. Hope hádala, že se jedná o esej z přeměňování, kterou měli odevzdat všichni studenti z třetího ročníku již zítra po snídani. Kolem Marlene seděli James, Peter, Remus, a co bylo nejhorší, Sirius.

„Hej, Marlene!“ křikla.

Marlene zvedla hlavu a po tváři se jí rozlil úsměv. „Hej, Hope!“

Hope se vtlačila mezi ni a Jamese a podívala se na knihy a pergameny, jež byly rozprostřené po celém stole. Odhadla to správně – byla to esej z přeměňování.

„Asi sis spletla kolej, le Fayová,“ řekl James. „Tohle je společenská místnost Nebelvíru, ne Havraspáru. Jasně, vím, že Nebelvír je víc cool než Havraspár a že je ve všem lepší, ale furt tě budu muset požádat, abys –“

Hope ho gestem ruky zarazila a rozhlédla se po komnatě. „Nevidím tu Lily. Asi odešla, jakmile tady Potter otevřel tu svou hloupou pusu, co?“

Remus, který seděl na protější pohovce, s pobaveným úsměvem přikývl. „Vlastně odešla hned, jak se James a Sirius objevili ve dveřích.“

Hope se podívala na Jamese. „Nedivím se jí.“

James si dotčeně přitiskl dlaň na hrudník. „Co tím chceš jako říct?“

Hope se nadechla, aby mu odpověděla, ale Remus ji předběhl: „Chce tím říct, že jsi pořádná osina v zadku, Jamesi.“

Hope a Marlene se na sebe pobaveně zakřenily. 

James na nic nečekal a v mžiku si sbalil věci. Vstal, batoh si přehodil přes rameno a všechny si je změřil uraženým pohledem. „Odcházím. Až se mi budete chtít omluvit, najdete mě v mém pokoji. Do té doby mi nelezte na oči.“ A s těmi slovy odešel po schodech nahoru ke klučičím ložnicím. Dával si záležet, aby na každém schodě pořádně dupnul.

„Tak to nás asi už nikdy neuvidíš, Jamesi!“ křikl za ním Remus. Odpovědí mu bylo jen hlasité prásknutí dveří.

Marlene zavrtěla hlavou. „Hotová primadona,“ řekla a nahrbila se nad svou esejí, aby přeškrtla poslední větu.

Hope využila Jamesovy nepřítomnosti a pořádně se na pohovce rozvalila. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli půjdeme společně o Halloweenu do Prasinek. A taky s Lily, Alice a Tessou, samozřejmě.“

„Bál jsem se, že se nezeptáš!“ vykřikl Sirius dramaticky.

Hope sebou překvapeně trhla a ohlédla se na něj. Sirius si dramaticky tiskl dlaň k hrudi a propaloval ji pohledem. Chvíli na něj zírala, než se od něj znovu odvrátila a pohlédla na Marlene. Ta měla rty zkroucené v pobaveném úšklebku.

„Myslela jsem si, že to je daný. Že půjdeme do Prasinek spolu.“

Hope přikývla a zaklonila hlavu. Prohlížela si strop, který byl na rozdíl od toho havraspárského velice strohý. Celkově postrádala společenská místnost Nebelvíru majestátní eleganci, s níž byla havraspárská věž vyzdobena.

„Jen jsem se chtěla ujistit,“ prohlásila.

„Přiznej si to, Hope! Prostě jsi mě jen chtěla vidět.“

Hope se na něj tentokrát ani nepodívala a dál si prohlížela strop.

„Přestaň se snažit, Siriusi,“ slyšela Remuse zamumlat. „Nebude s tebou mluvit.“

„Zmlkni,“ odsekl Sirius.

Hope po další půl hodině, kdy si povídala s Marlene a umanutě ignorovala Siriuse, nebelvírskou společenskou místnost opustila. Schylovalo se již k večerce a ona nechtěla, aby ji Filch nebo jeho kočka paní Norrisová nachytali toulat se po chodbách. 

Když se vrátila do Havraspárské věže, Hestia, Daphne a Angela už spaly.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Hope si dřepla a vyndala z police knihu. Přejela prsty po zdobeném obalu knihy, otevřela ji a přičichla si ke stránkám, než se narovnala a s malým úsměvem ji podala Tesse. „Je to tahle knížka. Ta, o které jsem ti říkala.“

Tessa přikývla a začala knihou listovat. V momentě si začala číst a přestala vnímat celý svět. Najednou byla v úplně jiném vesmíru.

Hope se opřela o police plné knih, založila si ruce na hrudi a začala si svou kamarádku prohlížet. Tessa se prvního září objevila v kupé s vyhýbavým výrazem a do mikáda sestříhanými vlasy. Sotva je pozdravila a takřka okamžitě se zadívala z okna.

Když se jí na její nový účes zeptaly, naprosto se uzavřela do sebe. Nejistě jim s rudými tvářemi odpověděla, že jí máma našla přes léto ve vlasech vši a že ji musela ostříhat. Byla tak bázlivá, tak vyděšená. Zírala do svého klína, na své ruce, které tiskla v pěst tak silně, až jí naprosto zbělaly klouby.

V momentě pochopily, v čem byl problém. Jejich Tessa se bála, že ji zavrhnou, že se s ní přestanou bavit. Že si o ní kvůli těm vším začnou myslet, že je to špindíra, a otočí se k ní zády.

Lily neváhala ani okamžik, aby jí dokázala opak. Dala Tesse dlouhý proslov, mluvila a mluvila a s každým jejím slovem se Tessa mračila o něco méně. Když Lily skončila, když dala za svým proslovem tlustou tečku, už se Tessa dokonce i usmívala.

Hope se při té vzpomínce pousmála.

Tessa si nejspíš neuvědomovala, jak moc jí to s mikádem slušelo. Jak dokonale to zvýrazňovalo její obličej, její čokoládové oči, její vysoké lícní kosti. Už se nemohla schovávat za své husté kadeře, už nemohla být nenápadná. Prokoukla, bila do očí. Lidé si jí teď všímali s takovou samozřejmostí, jako si každý den všímali sluníčka.

„Ta knížka se mi líbí,“ oznámila Tessa konečně a zaklapla ji. Vzhlédla k Hope a se smutným výrazem pokrčila rameny. „Ale je moc drahá.“

Hope se odrazila od police a sebrala jí knihu z ruky. „Já vím,“ řekla. Sklonila se pro svůj proutěný košík, v němž měla svoje vybrané knihy, nad jejichž váhou zafuněla. „Proto ti ji taky kupuju já.“ A rozešla se k pokladně.

„Ne!“ vyhrkla Tessa v panice a vyrazila za ní. „Na to zapomeň! Nebudeš za mě platit.“

Hope se na ni zadívala, jako by se zbláznila. „Tesso,“ vyslovila její jméno s takovou konečností, že to klidně mohla být jedna celá věta, „já odtud nehodlám odcházet z tolika knihami, zatímco ty nebudeš mít nic. A neplatím za tebe, je to dárek.“ 

Tessa ji předběhla a zaterasila jí cestu. Tvrdohlavě si založila ruce na hrudi a vysunula bojovně bradu. „Jo? A k čemu?“

Hope se zarazila. „K Halloweenu,“ řekla po chvíli, když si vzpomněla, jaké datum dneska bylo.

Tessa na ni zírala. „K Halloweenu?“

„K Halloweenu,“ zopakovala Hope, obešla ji a pokračovala směrem k pokladně. Tessa tam zůstala stát a nechápavě zírala.

Hope spokojeně položila Tessinu knihu na pult. „Vezmeme si tuhle,“ řekla postarší paní, co měla krámek na starosti. Pak s námahou položila na pult svůj košík. „A tyhle.“

„Kouzelníci si dávají k Halloweenu dárky?“ zeptala se jí Tessa, když společně vycházely z Tlustopisů a svitků. Podle jejího tónu se na to musela chtít zeptat celou tu dobu.

Hope se zastavila před knihkupectvím, vyšátrala z kapsy kabátu svou hůlku a očarovala svou tašku s knihami tak, aby byla lehká jako pírko. Až pak Tesse odpověděla: „Ne, ale já, Hope Morgana le Fayová, dávám k Halloweenu dárek tobě, Tesso Simmsová. Mohly bychom z toho udělat tradici.“

„Tvoje druhé jméno je Morgana?“ zeptala se Tessa pobaveně. „Vážně? Neděláš si legraci?“

Hope protočila oči. „Nebuď dětinská. Je to v naší rodině zvykem. Když jsi holka, Morgana. Když jsi kluk, Morgan. Kdysi dávno dokonce muži, co se do naší rodiny ženili, přijímali příjmení le Fay. A pak i jejich děti. Docela si na Morganě lpíme, ať už to byla sebevětší černokněžnice.“

Tessa o tom chvíli fascinovaně uvažovala, než si vzpomněla, že se s ní vlastně chtěla hádat. Zamračení si na její tvář znovu našlo cestu a natáhla k Hope tašku s knihou. „Já to nechci. Vem si to zpátky.“

Hope schválně zrychlila krok. „Jestli tu knížku nechceš, tak ji zahoď. Já si ji nehodlám vzít, už ji mám.“

„Tak ji vrátím zpátky do knihkupectví a dám ti peníze,“ řekla tvrdohlavě Tessa a vykročila zpátky ke dveřím, ze kterých před malou chvílí vyšly. 

„Já si je ale nevezmu!“ 

„Hope!“ zakřičela Tessa zoufale, bezbranně pohlédla na nákupní tašku, kterou svírala v ruce, a s rezignaci se rozeběhla za svou kamarádkou.

Cestou potkaly mnoho svých spolužáků. Byl víkend, přesněji sobota a shodou okolností i Halloween. Byl to ten den, kdy se mohlo jít do Prasinek, a nebylo tedy divu, že se to odpoledne sešlo ve vesnici tolik studentů. 

Hope a Tessa tu byly společně s Marlene, Lily a Alice. Ty tři se od nich ale rozdělily, protože místo do knihkupectví chtěly jít k Taškářovi. Hope je odmítla doprovodit. Pamatovala si Siriusova slova z jejich první hodiny studií mudlů a měla strach, že by tam na něj mohla narazit.

Měly se spolu znovu sejít u jediného obchodu s oblečením ve vsi.

Když k tomu butiku došly – byl celý růžový a ve výloze měl figuríny v sukních a šatech, Hope při tom pohledu znechuceně nakrčila nos – uviděly Marlene, Lily a Alice, jak na ně netrpělivě čekají. Všechny tři se mračily, měly ruce v bok a dupaly nohou o zem. 

„Kde jste byly?“ vyprskla Lily, když k nim došly.

„Na někoho, kdo má tak dobré známky, Lils, jsi někdy opravdu tupá. Říkaly jsme ti, že chceme jít do Tlustopisů a svitků,“ odpověděla jí Hope usměvavě.

„A co jste tam dělaly tak dlouho?“

„Očichávaly jsme knihy,“ odpověděla jí Hope se stejně velkým úsměvem jako předtím. Tessa se její odpovědi zachichotala.

Lily na ni zírala. „Cože?“

Tessa se zazubila a pokrčila rameny. „Slyšelas ji. Očichávaly jsme knihy.“ A prošla spolu s Hope kolem rudovlásky, které div nespadla brada údivem.

Společně vstoupily do krámku a zvědavě se rozhlédly. Díkybohu tu neprodávali jen sukně a šaty, ale i kalhoty, košile, svetry a trička. Na podlaze byly seřazené boty a v policích vyskládané kabelky a klobouky.

Sotva se zavřely dveře, přihnala se k nim postarší žena v pouzdrové sukni, která byla tak upnutá, až se Hope divila, že v ní žena mohla chodit. „Dobrý den, mladé dámy. Co si přejete? Budete chtít mou pomoc?“

Marlene k ní přikročila a začala jí vysvětlovat, že potřebuje šaty na rodinný večírek. Lily, Tessa a Alice se rozutekly různě po krámku a Hope zamířila ke kabinkám, aby pomohla Marlene vybrat šaty.

Nedlouho po jejich příchodu vstupovala Marlene do kabinky s hromádkou šatů v náručí, žena, co je přivítala, tam div samou ochotou nevlezla za ní. Hope s pobaveným úsměvem naslouchala, jak zaměstnankyně Marlene přesvědčuje, aby si zkusila ohavné šaty žluté barvy s volánky.

„Co tyhle?“ 

Hope vzhlédla a kritickým pohledem si změřila fialkové šaty, které měla její plavovlasá kamarádka na sobě. Pokud správně počítala, byly to už devatenácté, jež si na sebe Marlene za poslední půl hodinu zkusila. Bylo obdivuhodné, kolik šatů se mohlo v tak malém obchůdku skrývat.

„Sluší ti,“ prohlásila Hope upřímně.

Marlene se rozzářila. „Vážně?“

„Vážně.“

Zaměstnankyně butiku úlevně vydechla. Začínala se bát, že žádné vhodné šaty nenajde. Vše by jistě bylo jednodušší, kdyby šaty vybírala jen ta plavovlasá dívka, kdyby nebyla přítomna i její povýšená kamarádka, která doposud na každé šaty odmítavě zakroutila hlavou.

Zatímco si Marlene tiše povídala s tou ženou u pultu, Hope se opřela o zeď a znuděně se rozhlédla po obchůdku. Oči jí přejížděly po oblečení vystaveném v regálech a na figurínách, pověšeném na ramínkách. Najednou se jí zadrhl dech a strnula.

„Co to je?“ zeptala se a ukázala na jakýsi černý krátký hábit.

Prodavačka se podívala, kam ukazuje a ušklíbla se. „Kožená bunda,“ odpověděla poněkud pohrdavě. „Prý je to teď v módě. Nejradši bych to stáhla z obchodu, ale mám nařízeno, abych –“

„Vezmu si to,“ přerušila Hope její žvatlání a přešla k tomu krátkému hábitu. Dotkla se lesklého materiálu a po tváři se jí rozlil úsměv.

Ten hábit pro ni byl dokonalý.

Hope se odvrátila od hábitu a pohlédla na prodavačku s úsměvem. „Jak jste říkala, že se ten hábit jmenuje?“

Marlene se od pultu pobaveně zachichotala. „Je to kožená bunda, Hope. Kouzelníci to převzali od mudlů.“

Hope pokývla hlavou a s úsměvem znovu pohlédla na ten hábit. Na koženou bundu, opravila se. Sundala ji z ramínka a bezstarostně se rozešla k pultu, kde na ni hleděly pobaveně Marlene i ta prodavačka.

Slunce už pomalu zapadlo, když konečně vyšly z obchodu. Tentokrát šly společně. V čele jejich skupinky byly Lily, Alice a Tessa. Ty tři se o něčem handrkovaly, jejich argumenty doprovázel hlasitý bezstarostný smích. Marlene a Hope skupinku uzavíraly. Kráčely pár kroků za trojicí, byly do sebe zavěšené tak těsně, že se o sebe otíraly rameny.

Pětice se znovu rozdělila až u obchodu s brky, kam si potřebovala zajít Lily. Alice rudovlásku následovala, ale Hope, Marlene a Tessa se rozhodly počkat venku. 

Marlene a Hope byly právě uprostřed napínavého souboje s nákupními taškami. Se smíchem jimi o sebe narážely, byly ve svém vlastním světě a nikoho jiného nevnímaly. Dokonce ani Tessu, která je posmutněle sledovala. Toužila sdílet s někým jejich pouto, toužila mít kamarádku, která by jí rozuměla stejně jako Marlene rozuměla Hope.

Ty dvě pro sebe byly jako šité na míru. Byly to spřízněné duše, dvě strany jedné mince. Marlene zaplňovala Hopinu prázdnotu, léčila rány, které jí v duši zůstaly po ztrátě rodiny. Neustále ji rozesmívala, navracela jí do života radost, dávala průchod její divoké stránce. A na oplátku Hope Marlene usměrňovala. Připomínala jí, že i ve chvílích, kdy má hlavu v oblacích, je třeba zůstat nohama pevně na zemi. 

Tessa si posmutněle povzdychla a opřela se o zeď. Zvrátila hlavu, její vlasy jí sklouzly na záda. Sledovala ostatní studenty Bradavic, jak se smějí, jak si povídají. Usmála se, když viděla jednu ze svých spolubydlících Pandoru Ayersovou ruku v ruce s chlapcem s plavými vlasy. Byla to blondýnka s tím nejzvonivějším smíchem, jaký kdy slyšela. Nikdy se k ní nechovala jinak než mile a šlechetně. 

Když tam Pandora Tessu uviděla, když uviděla, jak ji a jejího společníka pozoruje, tváře se jí zbarvily do ruda a nesměle své spolubydlící zamávala. 

A pak byla pryč.

Tessa znovu zmalátnila proti stěně a dál zírala na své procházející spolužáky.

Bylo tu tolik lidí, co spěchali zpátky do Bradavic, že byl skoro zázrak, že v davu rozeznala chlapce s rozcuchanými vlasy a štěkavým smíchem. Sirius Black, Marlenin spolužák a Hopin bývalý kamarád, tentokrát ale nebyl v přítomnosti Jamese, Remuse a Petera. Tentokrát si to kráčel uprostřed hloučku čtyř hezkých dívek, které se spokojeně usmívaly, zatímco naslouchaly každému jeho slovu.

„Támhle je Sirius.“

Jako kdyby na ně použila nějaké kouzlo, Hope a Marlene okamžitě ustaly ve své bitvě a prudce se otočily. Tessa musela skrýt svůj úsměv. Sirius Black byl pro ty dvě magnet, nemohly o něm přestat mluvit, nemohly ho přestat vnímat. Hope si mohla nalhávat cokoliv, ale pouto mezi ní a tím černovlasým chlapcem tu stále bylo. 

Hope propalovala Siriuse očima. Jak se usmíval, jak energeticky gestikuloval rukama, jak se nevědomky nakláněl k jedné ze svých spolužaček. Kolem krku měl omotanou nebelvírskou šálu, již si tiskl ke svému drahému značkovému kabátu, na rtech mu hrál úsměv. 

Nevšiml si jich a v momentě zmizel ve dveřích hospody U Tří košťat.

Hope si skousla ret. V hrudi ji bodal nepříjemný trýznivý pocit. Pocit, za který se styděla. Věděla, co to bylo. Žárlila na ty holky, které Siriuse doprovázely. Žárlila na ně, protože to ona a Leslie měly jít po Siriusově boku při prvním výletu do Prasinek. Měly to být ona a její dvojče, kdo mu měly naslouchat se spokojenými úsměvy a příležitostně ho přerušit nějakou chytrou poznámkou.

„Říkala jsem ti, že se Sirius začal hodně líbit mým spolužačkám?“ zeptala se zničehonic Marlene.

Hope ode dveří neodtrhovala oči. „Vážně?“

Marlene přikývla. „Jo. Už jsem nejmíň od pěti holek slyšela, že mu kupují dárek k narozeninám. Přijde mi to absurdní! Ani ho neznají. Narozky má totiž třetího listopadu.“

Hope protočila oči. „Já vím, kdy má narozeniny.“ 

Marlene k ní střelila očima a přikývla. „Jasně. Já zapomněla.“

Zíraly na ty dveře, ve kterých Sirius zmizel, až do chvíle, kdy Lily a Alice vyšly z obchodu. Byly uvnitř překvapivě dlouho vzhledem k tomu, že šly koupit jen brky.

Lily okamžitě zamířila k Tesse, objala ji kolem ramen a ohlédla se na Marlene a Hope. „Můžeme jít!“ zakřičela, její rudé vlasy jí sklouzly z ramen na záda v rudých lesklých vlnách, ve kterých se odráželo světlo z ohnivého zapadajícího slunce.

To samé světlo nyní zalévalo celou vesnici tajemnou rudou barvou a v kombinaci s pohádkovým prostředím Prasinek to byl vskutku estetický zážitek.

To samé světlo se dívkám odráželo ve vlasech, když se rozešly z vesnice pryč. Nad jejich hlavami se tyčily Bradavice, slibující spoustu výborného jídla a pohodlí obrovských postelí.

Zdravím!

Hlásím se s další kapitolou, která se Vám, doufám, líbila. Prasinky mě vždycky fascinovaly. Jaký obchod byste nejdříve navštívili Vy? Knihkupectví? Taškáře? Medový ráj? Tři košťata? Dejte mi v komentářích vědět! :-)

Moc Vám děkuji za Vaši podporu, za to, že příběh čtete, a že jste v něm našli zalíbení. Dělá mi to velkou radost! V příští kapitole změníme dějiště a dívky se zajedou podívat do půvabného městečka Windermere, kde bydlí Tessa. 

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 16. kapitola: