OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 21. kapitola



Až do úplného konce - 21. kapitolaNastaly velikonoční prázdniny a Hope jejich dny tráví ve svém domově v Lussu. Není však sama, společnost jí dělají celé generace McGonagallů. A to nikdy nevěstí nic normálního...

21. Dopis od tety Minervy

Hope vzbudilo bušení na dveře. „Hope, snídaně je na stole!“ 

Dívka ležící na velké posteli rozespale zasténala a pod sněhobílými peřinami se převalila na druhý konec matrace. Tím se ale vystavila dennímu světlu, a to ji teď nepříjemně hřálo na očních víčkách. Opět zasténala a zabořila obličej do polštáře.

„Jdu dovnitř!“ zavolala Mina tentokrát.

Hope otevřela oči, aby je mohla protočit. Pak je znovu zavřela. „Ne, nejdeš.“ Ujistila se, aby před spaním zamkla. 

A tak když se Mina pokusila otevřít dveře do jejího pokoje, klika sebou jen zalomcovala. Hope se samolibě usmála, oči stále zavřené. „Ty ses tu zamkla?!“

Hope se převalila na záda a podívala se na strop. Visel z něj jednoduchý lustr s holými žárovkami. Pořídila si ho o Vánocích. S tetou Minervou se pro něj musely vydat až do mudlovského Londýna.

„Za chvíli budu dole!“ zakřičela na Minu. Ta cosi nesrozumitelného zabrblala a vzápětí se ozvalo dupání, jak asi sbíhala schody dolů do kuchyně.

Povzdychla si a promnula si oči. Tu noc byla dlouho vzhůru. Až do brzkého rána. Tentokrát ji nejen zaměstnalo čtení, ale zároveň i zápasila se změtí myšlenek týkajících se následujících několika dnů. Následujících několik dnů totiž bude přespávat u Ayersových. Spolu se Siriusem.

Vylezla z postele a netrpělivě odtáhla závěsy, aby mohla otevřít okno a dostat dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Dům tety Minervy, kam se po osiření nastěhovala, se nacházel nedaleko skotské půvabné vesnice nesoucí jméno Luss. Z turistických tabulí všude po vesnici se dočetla, že to v gaelštině znamená bylina. Dům byl umístěn přímo na břehu lochu Lomond, největšího skotského jezera, na které ze svého pokoje v druhém patře měla ten nejkrásnější výhled. Dokonce i viděla vzdálené kopce, které takhle brzy ráno zahalovala mlha.

Odstrčila se od parapetu a přešla ke své skříni ze světlého dubového dřeva. Z ní vytáhla šedou mikinu bez zapínání a přetáhla si ji přes hlavu. Lem jí sahal až do půli stehen, které měla zahalené ve volných pyžamových teplácích. 

Ještě si po spatření vlastního odrazu stáhla vlasy do culíku a pak už sbíhala schody jako předtím Mina, vstříc vábné vůni slaniny a vajíček.

Když vstoupila do jídelny, celá rodina McGonagallů již seděla kolem dlouhého stolu z tmavého dřeva. Dokonce i tříletý Michael – kterému za tu dobu, co ho neviděla, povyrostla čupřina tmavých kudrlin o několik neuvěřitelných centimetrů – byl přítomen. Seděl na vlastní stoličce, která byla taková ta typická dětská, barevná a ošklivá. Robbie, sedící na protější straně stolu, na něj dělal bláznivé obličeje a Michael se tomu smál, máchajíc svou pravačkou vzduchem.

Zbytek McGonagallových zabavovalo hašteření mezi Minou a jejím otcem – strýčkem Malcolmem. Zatímco se oktávy střídavě zvyšovaly a snižovaly, oni tomu s potutelnými výrazy naslouchali nad vajíčky, slaninou a šálkem bylinkového čaje.

Byla to vskutku hlasitá tlupa. A nezáleželo jim na tom, kdo je zrovna sledoval, kdo byl jejich chování přítomen. Ten první týden, co se do Lussu přestěhovala, pro ni byl šok. Z jejího domova až v dalekém Londýně byla zvyklá na tradiční přísnou výchovu. Její rodiče si vybrali, jaké tradice budou dodržovat a jaké nechají ležet v zapomnění. A změna tradiční autoritativní výchovy – výchovy čistokrevných – byla dle jejich názoru tabu.

„Přijde kolem jedné,“ říkala Mina zrovna, šermujíc s vidličkou, na níž byl nabodnut kus slaniny, před obličejem svého otce. „A tati – Merlin je mi svědkem, jak urputně tě prosím – snaž se mě nijak neztrapnit. Vytahovat album s mými fotkami jako mimina je naprosto zbytečný.“

„Jsem toho názoru, že je to nezbytné, drahá dcero.“

Mluvili o Scottovi Adkinsovi, Hopině kapitánovi, a jeho dnešní návštěvě. Když se totiž Mininy rodiče skrz Robbieho dozvěděli, že spolu on a jejich dcera chodí, okamžitě mu poslali pozvánku na oběd, jenž by se uskutečnil při první příležitosti, kdy by oba byli pryč z Bradavic. Ovšem pokud má zájem. Scott jejich úlisnou poznámku rychle pochopil a Malcolm a Grace McGonagallovi obdrželi kladnou odpověď. 

Nevěděl, co ho čeká.

„Dobré ráno,“ pozdravila všechny Hope, když vklouzla na židli vedle tety Minervy. „A opravdu není třeba je Scottymu ukazovat, strýčku Malcolme. Předstihla jsem vás už v druhém ročníku.“

Mina se na ni rozhněvaně obrátila. „Děláš si srandu, viď, že jo?“

Hope se natáhla po konvici s čajem a nalila si trochu do svého hrnečku. „Je mi líto, že nevyhovím tvým nadějím, Mino. Ale je to naprostá pravda. Byl to jediný způsob, jak se vykroutit z tréninku.“

Samozřejmě lhala. Hope příliš respektovala soukromí svých přátel, své rodiny, než aby něco podobného provedla. A navíc se ještě neobjevil důvod, kvůli kterému by se jí nechtělo na famfrpálový trénink. 

„Chris mi o tom vyprávěl,“ přidal se Robbie k jejímu divadélku.

„Hope!“

„Byla jsem zoufalá!“

Teta Minerva sklopila noviny, které doposud četla, a varovně na obě dívky pohlédla skrz skla svých brýlí. Hope a Mina okamžitě ztichly. Žena se spokojeně vrátila ke svému Dennímu věštci. „Tohle není pravda,“ zamumlala si pro sebe a přeškrtla jeden celý odstavec v sekci o přeměňování.

Dívky však nikdy nebyly schopné držet jazyk za zuby dlouho. I tentokrát se Mina znovu obrátila na Hope, škodolibá jiskra v očích. „Hope,“ začala konverzačním tónem, „už jsi našim vyprávěla o tom večeru ve Velké síni? Víš, den předtím, než se odjíždělo domů.“

Hope strnula, ruka třímající vidličku se zastavila ve vzduchu jen kousek od jejích rtů. „O žádném večeru nevím,“ odpověděla nakonec zamračeně.

„Vážně?“ Mina teatrálně pozvedla obočí. „To si přece musíš pamatovat. Přece ten večer, kdy se ten tvůj brejlatej kamarád a –“

„Je neslušné charakterizovat osobu na základě toho, jestli nosí či nenosí brýle, Mino,“ upozornila teta Grace svou dceru.

„Kdybych řekla, že má hnědé vlasy, charakterizovala bych tím většinu bradavické populace. Chtěla jsem být jen víc specifická.“

„Protože když řekneš, že někdo nosí brýle, vůbec se nejedná o každého třetího člověka,“ konstatovala Hope sarkasticky.

„Mina má ale pravdu, Hope,“ řekl Robbie po nezvyklé chvíli ticha. „To, co Black a Aubrey při večeři vyváděli, bylo o dost zajímavější, než samotný jídlo.“

Hope se na něj zamračila.

„O čem to mluví, Minnie?“ zeptal se strýček Robert. „Co se ten den událo zajímavého, že o tom naše děti potřebují drbat i hrstku dní poté?“

„Sotva můžu kontrolovat, o čem všem si studenti při večeři povídají, Robbie. Nemám oči všude.“

„A díky Merlinovi za to,“ zamumlal si pod vousy strýček Malcolm.

„Stalo se to,“ ujala se slova znovu Mina, nevšímajíc si Hopina výhružného pohledu, „že ten den odpoledne pozval Bertram Aubrey, jeden kluk z Havraspáru, naší Hope do Prasinek. Jako na rande,“ dodala, když si všimla nechápavého pohledu svého otce. „Určitě víš, co rande je, tati. Jinak si nedokážu představit, jak ses dal dohromady tady s mámou. Sama si tě určitě nevybrala.“

„Mino!“

Mina však jen pokrčila rameny. „No, a o večeři se o tom dozvěděl Sirius Black. To je jeden kluk z Nebelvíru. Chodí do stejného ročníku jako Hope a je s Bertramem Aubreym už nějakou dobu na ostří nože.“

Hope si všimla, že teta Minerva v té chvíli ztuhla. Vzápětí k ní cukla pohledem, ale dívka už se dívala na opačnou stranu.

„Black a zařazen do Nebelvíru? Tomu nevěřím!“ vyhrkl strýček Robert.

„To teď není důležitý, strejdo. Pokračujem. Takže – Black tu informaci asi odposlechl, když to Hope říkala Marlene, její kamarádce, protože chvíli nato hulákal přes celou Velkou síň na Bertrama, co jako každý normální Havraspárský,“ vrhla po Hope významný pohled, „seděl u havraspárského stolu.“

Teta Minerva si povzdychla a složila svůj výtisk Věštce na jídelní stůl. „Nemáme na to celý den, drahá Mino. Robbie, jak to pokračovalo? A prosím, rychle.“ 

Mina si uraženě odfrkla, ale Robbie už hovořil: „Pokračovalo to tak, že Black a Aubrey na sebe následujících několik minut vyřvávali, protože jeden druhého nesnáší a protože tady k naší Hope cítí cokoliv, jen ne nenávist. Aubrey nakonec Blacka setřel a Hope, než vypochodovala z místnosti, ještě Blackovi řekla, ať,“ pohlédl na svou matku, na tetu Grace a na tetu Minervu, „mlčí.“

„Mlčí? Neformulovala to trochu jinak?“ vyzvídal jeho otec s šibalskou jiskrou v očích, vysloužíc si tak plesknutí od své manželky.

„Řekla to trochu drsněji,“ připustil Robbie. „No, potom co Hope odešla z Velké síně, následována Marlene a Theresou Simmsovou, další její kamarádkou...“

„Má radši, když se jí říká Tesso,“ skočila mu do toho Hope trucovitě. 

„... se oba, Black i Aubrey, nimrali ve svých talířích a k velkému zklamání celého osazenstva už nepromluvili ani slovo.“

Když konečně mladší generace McGonagallů dokončila své vyprávění – trvalo jim to dobrých sedm minut, což bylo dvakrát víc, než trvání samotného incidentu – v jídelně se rozhostilo ticho, čas od času přerušované cinkáním příborů. McGonagallovi si prohlíželi Hope, jako kdyby ji viděli poprvé v životě, a ta zarputile hleděla do stěny.

„A neodjíždíš ty dnes s nějakým Blackem k Ayersovým kvůli tomu tvému školnímu projektu?“ obrátil se na Hope strýček Robert.

„Ano. Je to jeden a ten samý,“ přisvědčila Hope lehce neochotně.

„Nevím, jestli se mi to má líbit, Minervo –“

„Vše už je dávno dohodnuté a nachystané, Roberte. Nehodlám to na poslední chvíli měnit.“

„Mohla jste to změnit, hned jak se to poprvé řešilo,“ zamumlala si Hope sama pro sebe, dobře si pamatujíc slova profesorky Tannerové na začátku roku.

Židle tety Minervy zavrzala o podlahu a Hope se lekla, že její drzou poznámku žena uslyšela. Teta Minerva vstala, Věštec složený v podpaží, a příkře osazenstvo přejela pohledem. Jako poslední pohlédla na Hope, na které taky její oči zůstaly. Dívce přejel mráz po zádech. Pohled její tety v sobě vždycky měl jiskru inteligence. Jako by pouhým mrknutím oka mohla poznat, co se jí honí hlavou. Ať už to bylo bezvýznamnější. 

Její následující slova ji zároveň uklidnila i znepokojila: „Hope, až dosnídáš, mohla by ses za mnou stavit v pracovně? Ještě mám zhruba půl hodiny, než se budu muset vrátit na hrad.“

„Už odcházíte?“ zeptala se Hope namísto odpovědi. „Myslela jsem,“ skousla si ret, „myslela jsem, že tu ještě budete. Vždyť jste dorazila teprve včera večer.“

„Ano, jsem si toho vědoma,“ mávla netrpělivě rukou. „Ale Albus mě potřebuje. A navíc,“ přimhouřila na ni oči skrz obroučky brýlí, ne výhružně, spíš jako by si ji chtěla důkladně prohlédnout, „dnes sama odcházíš k Ayersovým. Není důvod, abych zůstávala.“ Poté vzala svůj talíř a položila ho na kuchyňskou linku, načež se k ní rozeběhla McGonagallovic domácí skřítka, aby talíř umyla. „Nezapomeň se za mnou zastavit. Je to důležité,“ řekla ještě ve dveřích a už jí nebylo.

„Jasně.“ Hope se obrátila na zbytek McGonagallů, každý měl na talířích jiné množství jídla, a s pozvednutým obočím, gestem, které pochytila od tety Minervy, se zeptala: „Má někdo ponětí, o čem se mnou chce mluvit?“

Strýček Robert zavrtěl hlavou. „Ani trochu.“ A strčil si pořádnou várku vajíček a slaniny do úst, až mu po bradě stékala mastnota.

Hope nakrčila nos. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

První zaklepání přišlo, když ručičky hodin, na kterých se postupně odrážel čas, jenž tak oddaně zaznamenávaly, ukazovaly deset hodin a tři minuty.

Ale nebyla tu žádná odpověď, takže Hope musela zaklepat i podruhé. A ten zvuk se rozlehl chodbou čtyři minuty po desáté.

„Teto Minervo!“ chtěla Hope zakřičet přes robustní dveře vedoucí do její pracovny. Takové jednání se jí však příčilo. Chovala k té ženě hluboký respekt a jeden nekřičel na člověka, kterého respektoval.

Hope se tedy rozhodla zaklepat ještě jednou a pak vzala za kliku. Zjistila, že v pracovně tety Minervy se nenacházela žádná teta Minerva. 

Zmateně pátrala očima po pracovně, hledajíc svou tetu a zároveň nasávajíc tu zbožňovanou vůni, jíž jen literatura dokázala poskytnout. Teta Minerva měla zdi obložené policemi plných knih, ať už to byly těžké svazky, nebo tenké knížečky, rozpadající se zápisníky. Když o tom Hope vlastně přemýšlela, byla to právě teta Minerva, co ji přivedla ke knihám, co ji nevědomky naučila milovat slova v nich napsaná. 

Jednou, pomyslela si, jí za to musím poděkovat.

Prohledala celý dům, aby tetu našla. Navštívila její ložnici, jež se nacházela dál chodbou a pyšnila se stejně krásným výhledem na loch Lomond, jaký měl Hopin pokoj. Nakoukla do jídelny a kuchyně, do obýváku a knihovny. Až když prohledala všechny místnosti, které v domě byly, kapitulovala. Zklamaně se svalila do křesla v rohu tetiny pracovny.

Zajela si prsty do vlasů a s nohama na opěradle se podívala na svůj odraz ve vitríně. Chtěla se mnou o něčem mluvit, přemýšlela. Tak proč odešla?

Na odpověď nečekala dlouho, neb když si bez většího úmyslu prohlížela tetinu pracovnu, padl jí zrak na stůl a na knihy, které na něm ležely a na nichž byl přeložený kus pergamenu. Přišla blíž a z té malé vzdálenosti mohla rozeznat slovo, které na listu bylo napsané. Stálo tam její jméno v tetině elegantním písmu. Bez váhání po pergamenu sáhla a vrátila se zpátky ke křeslu. S rukou podpírající bradu se pustila do čtení.

Drahá Hope,

omlouvám se za svou nepřítomnost. Přestože jsem to byla já, kdo s Tebou chtěl mluvit, vyskytly se určité okolnosti, o kterých s ohledem na Tvůj mladý věk nebudu psát, a já musela urychleně odejít. Proto mi nezbývá nic jiného, než využít prázdného kusu pergamenu, který se mi bez využití válel na stole, a napsat Ti tento dopis.

Chci s Tebou mluvit o Tvém pobytu u rodiny Pandory Ayersové. A hlavně s Tebou chci mluvit o tom Blackovic chlapci, o Siriusovi, který se pobytu účastní spolu s Tebou. 

Hope přestala číst a bezvýrazně hleděla na ty nahuštěné řádky, které jí teta ve spěchu napsala. O Siriusovi. Chtěla s ní mluvit o Siriusovi. Měla to vědět. Mělo ji to napadnout, když ji tak příkře pozvala do své pracovny a ještě těsně před jejím odchodem. Měla mít alespoň malé tušení, že... Zavrtěla hlavou a znovu se sklonila nad dopisem.

Profesorka Tannerová, jež Tě učí studia mudlů, mě informovala o vaší lednové konverzaci. Zároveň jsem i za těch několik let, co na Bradavicích studuješ, sama vypozorovala jistou zdráhavost, kterou k tomu chlapci chováš.

Nemusíš mít strach, nehodlám Tě odsuzovat za Tvůj přístup, neboť Tvé jednání je ospravedlnitelné. Nicméně je mou povinností, abych Ti připomněla, že Sirius Black nebyl ten, kdo zavraždil Tvé rodiče, že za činy jeho matky není odpovědný. A protože Tě znám a vím, že tato informace pro Tebe má jen malou váhu, dovolím si Tě požádat, aby ses na celou situaci podívala očima toho chlapce. Představ si ztrátu, které čelil po té strašné tragédii, kdy všichni jména le Fay zmizeli z jeho života, a uvědom si, jak musela být bolestivá. Ta bolest alespoň z mého pohledu přesahuje veškeré mé představy.

Hope si všimla, že nenapsala naše představy. 

Představ si smutek, jemuž musí čelit, kdykoliv se k němu chováš s odtažitostí. S odtažitostí vyvolanou činy, za které on sám nemůže, kterým on sám nedokázal zabránit. 

Zde musím má slova ukončit, Hope. Už musím odejít. Věř ale, že kdybych byla stále přítomna, neshrnula bych to jen několika větami. Mluvila bych o tom až do posledního okamžiku, tak aby má slova zanechala největší možný dopad. Nyní Tě můžu jen poprosit, abys o tom, co jsem Ti tady napsala, přemýšlela. Abys o tom pečlivě přemýšlela a ujasnila si, co je ve skutečnosti v souladu s morálními hodnotami současnosti, a co nikoliv. A až tak učiníš, doufám, že dojdeš ke správnému závěru. Nebo alespoň k závěru, který Ti za pár let nebude hanbou. 

S láskou,

teta Minerva

P.S.: Ten chlapec cítí bolest, jež se příliš neliší od té Tvé. Napadlo Tě někdy, že byste se mohli navzájem vyléčit?

Jakmile dočetla, jakmile došla k poslednímu slovu, upustila dopis a ten jí padal na klín, houpavě klesal z jedné strany na druhou. Roztřesenou ruku stiskla do pěsti a tu si přitiskla k rtům, klouby zabořené v jejich plnosti.

Nevěděla, co si myslet. Nevěděla, co má dělat. Celou tu dobu – celé tři roky, kdy se Sirius vrátil do jejího života – si myslela, že konala správně. Že její odtažitost vůči němu byla tím nejsprávnějším možným postupem. A že ostatní si to mysleli taky. Tento poslední týden ji ale přesvědčil o opaku. Ta chvíle ve slepém křídle pátého patra? A teď tento dopis? Její přátelé, její rodina s ní nesouhlasili. Jakkoliv její chování chápali, považovali ho za nesprávné, za zbytečné. A Hope se sama sebe musela ptát, jestli to byli oni, kdo nerozuměl, nebo ona.

Co mám dělat? říkala si znovu a znovu, osamocená v tetině pracovně. V hlavě se jí stále opakovala tetina slova, každé silnější než to předchozí, a ji zajímalo, jestli někdy přestanou. 

Napadlo tě někdy, že byste se mohli navzájem vyléčit?

... aby sis ujasnila, co je ve skutečnosti v souladu s morálními hodnotami současnosti, a co nikoliv.

Podívala se k oknu, obdivujíc odrazy dopoledního slunce na jezerní hladině. Po lopatky zastřižené vlasy se jí zářivě leskly, denní světlo zahalovalo její tvář do tajemného šerosvitu a v kontrastu s tím se jí v očích zračilo zoufalství a zmatek. Nevěděla, co má dělat, a nemyslela si, že na to přijde za ty tři hodiny, než svůj domov opustí, aby se Záchranným autobusem vydala k Ayersovým.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Přesně dvě a půl hodiny potom, kdy Hope četla tetin dopis, scházela schody dolů do přízemí. Černý batoh měla přehozený přes rameno, v jedné ruce držela tenisky, v druhé svou koženou bundu, tu samou, co koupila při první návštěvě v Prasinkách.

Vzala za kliku dveří do kuchyně, kde chtěla počkat, než bude strýček Robert, který ji má vyprovodit, připraven, ale sotva se špičky jejích prstů stačily o tmavý kov otřít, dveře se rozrazily a z kuchyně vyběhla Mina. Její sestřenice pádila chodbou dál, její bledě modrý župan za ní vlál jako kápě. 

„Mino!“ zakřičela za ní.

Sestřenice zastavila na odpočívadle a věnovala jí zběžný pohled. „Scott!“ zaburácela na celý barák. „Scott, ten pitomec, co ho máš za kapitána, už je tady! O hodinu dřív!“ A pokračovala ve svém sprintu dál po schodech.

Hope za ní chvíli zírala, než se otočila ke dveřím a konečně jimi prošla do kuchyně. Kde k jejímu škodolibému pobavení skutečně našla nervózního Scotta Adkinse kroutit se u stolu, u kterého před několika hodinami snídala, pod tvrdým pohledem strýčka Malcolma, jenž si zabral místo naproti.

Měla co dělat, aby schovala svůj pobavený úšklebek do dlaně.

„Scotty!“ vyhrkla.

Její kapitán sebou trhl a vykulil na ni oči. Hope se nemohla rozhodnout, jestli její přítomnost vnímal jako ledovec, kterému byl Titanikem, nebo jako Noemovu archu při velké potopě. Soudě podle jeho pohledu to mohlo být něco mezi tím.

„Co ty tady děláš?“ 

Hope na něj zamrkala. „Já tady, milý Scotty, bydlím.“ Položila batoh spolu s bundou a botami na zem a vyšvihla se na linku, což normálně, když tady byla teta, nesměla. Z košíku si vzala jablko, hned se do něj zakousla a znovu svou pozornost obrátila na Scotta, který na ni zmateně zíral. „A ostatní McGonagallovi tu jsou se mnou, protože bych se sama nudila. Když musí být teta Minerva v Bradavicích a tak.“

„Vy dva se znáte?“ zeptal se strýček Malcolm, který od samotné Hope moc dobře věděl, že už jsou druhým rokem spoluhráči. 

Hope se vyčkávavě podívala na Scotta, jenž se – najednou čelící ne jednomu, ale dokonce dvěma upřeným pohledům – znovu nervózně zakroutil. Hope jen tak tak zabránila smíchu, aby unikl z jejích úst. Nemohla se dočkat, až všechno povypráví Bertramovi a Lucy.

Pryč byl její kapitán, jenž pravidelně ji a její spoluhráče s tvrdohlavou vervou tyranizoval. Pryč byl schopný a sebejistý hráč famfrpálu. Na jeho místě teď byl Scott, Minin kluk, snažící se dokázat Malcolmu McGonagallovi, že je pro jeho dceru vhodný.

„Ano, pane,“ odpověděl Scott konečně. „Hope a já spolu hrajeme v havraspárském famfrpálovém družstvu. Je to jedna z nejlepších chytačů, s jakými jsem kdy měl tu čest létat.“

„Prý jsi kapitánem Havraspáru,“ pokračoval strýček Malcolm nevzrušeně. 

Scott se zamračil a zmateně se pootočil na Hope, která se zazubila a pokrčila rameny. Dokázala si dokonale představit, co se mu musí honit hlavou: Jestli ví, že jsem havraspárský kapitán, proč se divil, že se známe? 

Scott si konečně uvědomil, že je v tom sám, že si jeho chytačka příliš užívala jeho nepohodlí, a těžce polkl. „Ano, pane. Ujal jsem se kapitánství, když jsem byl ve čtvrtém ročníku.“

„Což bylo?“

„V roce 1970, pane. Čtyři roky zpátky.“

„Já umím počítat, Scotte. A překvapivě jsem nepotřeboval být zařazen do Havraspáru, abych se tomu naučil,“ odsekl mu strýček Malcolm. „Když tak nad tím přemýšlím,“ řekl a zabubnoval špičky prstů do stolu, „nejsi pro Minu moc starý?“

Když to Hope uslyšela, málem v záchvatu smíchu vyprskla sousto dužiny, co momentálně žvýkala. Strýček Malcolm dusil Scottyho mistrně, to se mu muselo nechat.

„Jen o dva roky, pane...“ 

Než mu na to strýček Malcolm mohl cokoliv odseknout, dveře do kuchyně se otevřely a v nich stála Mina spolu se strýčkem Robertem. Mina okamžitě sjela svého otce pohledem, na který by mohl být on sám hrdý, a vydala se Scottovi na pomoc. Strýček Robert přejel kuchyň očima a pobaveně zavrtěl hlavou, než pohlédl na Hope.

„Tak honem, děvenko. Ať nedorazíš k Ayersovým pozdě.“

Hope sjela z linky a popadla batoh, bundu i tenisky. Na půl cesty se ještě otočila, aby osazenstvu věnovala poslední škodolibým úšklebek a vyměnila si s nimi halasné pozdravy. Pak opustila místnost, a když si nazula tenisky a vklouzla do své bundy, i dům, každý její krok prodchnut nejistotou, jestli je připravená čelit všemu, co si na ni následující dva dny připravily.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Hope nastoupila do autobusu a rozhlédla se. Uviděla ho na samém konci autobusu. Seděl na posteli, zády byl opřený o stěnu a neobtěžoval si zout boty. Jeho polobotky byly na posteli, zablácené paty špinily deku. 

„Tak si vyber postel, děvče, a mazej. Než se to rozjede,“ zachraptěl za ní průvodčí a postrčil ji dál do uličky. 

Blíž k Siriusovi.

Hope nervózně zmáčkla popruh batohu a ohlédla se ven ke strýčkovi Robertovi, který na ni stále povzbudivě hleděl z úzkého chodníku jedné z opuštěnějších ulic Lussu. Chtěla se naposledy rozloučit. Zvedla ruku, že mu zamává, ale dřív, než tak mohla učinit, se autobus s trhnutím rozjel. A pak už neviděla ulice Lussu, ale jen jednu rozmazanou šmouhu. Ten rozjezd byl tak prudký, že by byla spadla, kdyby se nezachytila tyče.

„Řek jsem ti, aby sis sedla,“ zahulákal na ni průvodčí zepředu autobusu. 

Hope sklonila hlavu a odstrčila si z čela zbloudilý pramen vlasů. A pak se pomalu, nervózně rozešla směrem k Siriusovi. Který ji nyní obezřetně sledoval, jeho potemnělé oči se zoufale vpíjely do těch jejích. 

Zadržela dech, jak se k němu blížila, každý její krok nejistý. Každý její krok opatrný. Jeho oči ani na okamžik neuhnuly, stále byly nalepené na ní, dožadovaly se její pozornosti. A Hope si vzpomněla na to odpoledne po studiích mudlů, kdy od něj odešla, když za ní prosebně volal, když dokola a dokola opakoval její jméno.

Zároveň si vzpomněla na ten večer několik dní zpátky, kdy bez ohledu na následky ztrapnil nejen ji, ale zároveň i Bertrama, a její rysy se zkroutily hněvem, její pohled ztvrdl.

Zastavila u jeho postele a dosedla na sousední. Chytla se železné tyče u nohou lůžka a sundala si batoh, ten spadl čelem vpřed. Byl plný věcí. Měla v něm pyžamo a oblečení na zítra. Vak na špinavé oblečení. Hřeben a kartáček na zuby. Tenkou knížku, novelu, kterou jí doporučila Tessa. A na boku v kapse, aby na ni mohla rychle dosáhnout, byla její hůlka. Přestože nemohla mimo Bradavice čarovat, jen vědomí, že ji má u sebe, jí dodávalo pocit bezpečí.

„Hope,“ vyslovil Sirius prázdným hlasem její jméno. Jako by ho na jazyku nikdy neokusil. Jako by ho nevyslovoval každý den, jako by to nebyla jeho malá osobní modlitba.

To se ale ta tmavovlasá dívka pravděpodobně nikdy nedozví.

„Tvoje boty špiní přikrývku,“ napomenula ho Hope místo pozdravu. Nervózně zatáhla za lem své kožené bundy. 

Chvíli na ni udiveně hleděl, než sklonil zrak ke svým botám. Jen aby k ní znovu vzhlédl s výrazem ještě nevěřícnějším. Zíral na ni. A ona zírala na něj, pod jeho intenzivním pohledem se chtěla zavrtět a ucuknout, ale ovládla se. A dál se dívala.

Dokud si Sirius nepovzdechl a s brbláním neposunul nohy z postele na zem. Mezi jejich lůžky ale bylo tak málo místa, že musela posunout nohy, dokud jedno její koleno nebylo mezi těmi jeho a zároveň jedno jeho koleno nebylo mezi jejími. Hope se při pohledu na jejich nohy zamračila. Nevěděla, jestli se jí takový způsob sezení líbil, nebo nikoliv.

„Kde teď vlastně bydlíš?“ zeptal se Sirius po chvíli trapného ticha. 

Střelila k němu pohledem. „Vždyť to přece musíš vědět. Zastavoval u nás tenhle autobus, abych mohla nastoupit. Nebo ti to určitě řekla Marlene.“

„Neposlouchal jsem,“ odvětil Sirius a přejel pohledem autobus, než se podíval znovu na ni a vyčkávavě zdvihl jedno husté obočí.

„Žiju teď v Lussu s McGonagallovými,“ odpověděla mu nakonec neochotně. „Je to překrásná vesnice ve Skotsku na břehu lochu Lomond.“

Sirius přikývl a podíval se na svoje boty. A pak mu zrak samovolně přejel k těm jejím. Byly to obyčejné černé kecky. Putoval zrakem dál. Po jejích hubených nohou zahalených v džínách. Až k její kožené bundě, pod kterou měla bílé tričko. 

„Líbí se mi tvoje bunda,“ pověděl jí. Chtěl jí to říct už od chvíle, kdy ji v ní poprvé uviděl. Bylo to o víkendu, pár týdnů po jejich prvním výletu do Prasinek. Zrovna se procházela s Marlene, Lily, Alice a Tessou kolem hradu. Usmívala se, asi kvůli něčemu, co jedna z nich řekla. Byla tak nádherná. Její bunda kolem jejího pasu, úsměv na její tváři.

Podívala se na něj. Její oči zrcadlily, co cítila – zděšení. Sirius sebou cukl a v panice se odvrátil k oknu, za kterým ubíhala skotská krajina. 

Hope po chvíli také sklouzla pohledem z jeho tváře k scenérii a rty se jí zkroutily do úsměvu, když sledovala tu překrásnou nebezpečnou přírodu, již se naučila tak milovat. 

Skotská divočina byla tak jiná od rušných, špinavých ulic Londýna.

„Ty jo, kde vlastně Pandora bydlí?“ zkusil to Sirius znovu.

Ale ani tentokrát Hope neodpověděla.

A Sirius to vzdal a s povzdechem vyprostil nohy od těch jejích. Znovu se zády opřel o stěnu autobusu, nohy v zablácených botách znovu položil na bílou deku, ignorujíc Hopin pohled. 

Jestli nebude poslouchat ona, nebude ani on. 

҉    ҉    ҉    ҉    ҉

Nemluvili po celou dobu jízdy k Ayersovým, kteří, jak se později ukázalo, bydleli v nejzápadnějším městě Britských ostrovů. Ta jízda netrvala tak dlouho, pouhé tři čtvrtě hodiny. Přesto ale, když Hope seděla na rozestlané posteli a v ruce držela Dickensovu Vánoční koledu, ji od knihy rozptylovaly výčitky svědomí, které tu předtím nebyly.

Může za to ten dopis, uvědomila si. Můžou za to Tessa s Marlene a jejich chvilka v té slepé chodbě, osypané portréty jim neznámých čarodějů, jako byla jedna dívka, se kterou Hope chodila na starodávné runy, osypaná pupínky.

Hope ale zjistila, že když čas od času pohlédla na Siriuse, jenž na posteli seděl s hlavou opřenou o zeď a ospale přivřenýma očima, její názory byly opravdu zkoušené. Začala je zpochybňovat, začala zpochybňovat, jestli to, co dělá, je opravdu správné, jak si od prvního ročníku myslela.

Znechuceně zírala na jeho zablácené boty položené na předtím čistě bílém prostěradle. Zachytil její pohled hned několikrát a pokaždé se vyzývavě ušklíbl. 

Zamračila se, když zjistila, že přečetla celé dvě stránky, aniž by věděla, jaký příběh vyprávěly. Zalistovala zpátky a pustila se znovu do čtení, tentokrát odhodlaná zachytit každé slovo. Nebyla ještě ani v polovině. Vydřigrošovi se zrovna zjevil druhý duch, duch současných Vánoc, když...

Záchranný autobus s prudkým trhnutím zastavil a Hope se v panice chytla nedaleké tyče. To samé udělal Sirius a jejich prsty se o sebe na zlomek vteřiny otřely, než Sirius s rudými tvářemi sklouzl rukou dál.

„Pennsans!“ zakřičel průvodčí na celý autobus. „Tady vystupujete vy dva, děcka.“


Zdravím!

A rovnou Vás prosím, abyste omluvili mé zpoždění! Nemá jedinou rozumnou omluvu, než že jsem trpěla blížící se školou (a teď pro změnou trpím školou samotnou, to jsem si moc nepomohla). Jsem sama sebou poněkud znepokojená. Už jsem ve třeťáku a zaboha nedokážu vymyslet, co chci studovat na výšce... Někdo nějaké nápady? 

Nicméně teď k Lussu - jak já tuto malou půvabnou vesnici zbožňuju. Je to nádherné místo plné šedých kamenných domků, jejichž zdi obklopuje nespočet květináčů. A k tomu břeh vesnice omývá největší loch ve Skotsku! Stála jsem tam na té kamínkové pláži snad půlhodinu, ani na záchod jsem si nezašla (čehož jsem později pekelně litovala), a jen jsem fotila a kochala se. Kdybych si už neusmyslela, že se někdy v daleké budoucnosti přestěhuju do Vídně, odjela bych do Lussu (nebo do Edinburghu, nebo Windermeru, kdo ví). 

Moc Vám děkuji za Vaši podporu a příští zastávka Pennsans! (Kde jsem - budete jistě překvapeni - nebyla, ale hned bych si tam zajela.) Snad tam spolu dojedeme včas.

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 21. kapitola:

1. E.T.
09.09.2018 [22:15]

Ahoj,
kapitolka byla opět skvělá. Emoticon Emoticon Emoticon

Co se týče budoucího studia, tak ti radím, aby sis vybrala obor, se kterým budeš mít jisté uplatnění. Rozhodně nic neurčitého jako filozofii, geografii apod. Sama mám magisterský titul z regionální geografie a je to naprosto nanic. Pro nic se to nehodí a nemůžu najít dobrou práci. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!