OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ginny Weasleyová - Rusovlasá čarodějka 5

Dnes (13:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 9×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky

Kapitola pátá – Krvácení mezi řádky
Děj odpovídá 2. knize: Harry Potter a Tajemná komnata

„Co myslíš tím, že se nechystáte jít večer na hostinu?“ zeptala jsem se Rona poněkud nechápavě. To, že by můj bratr dobrovolně odmítl příležitost se dosyta nacpat všemožnými vybranými pochutinami, mi k němu absolutně nesedělo.

„Harry slíbil Skoro bezhlavému Nickovi, že přijde na jeho večírek, slaví den svého úmrtí. Trochu morbidní, co?“ odpověděl s mírně znechuceně nakrčeným nosem. „Víš, jaký Harry je; když někomu řekne, že někde bude nebo něco udělá, tak drží své slovo, i když jde o několik století mrtvého ducha. Řekli jsme mu s Hermionou, že půjdeme taky, aby tam nebyl sám.“
Rozmrzele jsem protáhla koutek, neboť mi to zkazilo plány.

Byla jsem v Bradavicích už skoro dva měsíce a pořád jsem se ani o ždibíček nepřiblížila k tomu, že bych byla schopná s Harrym prohodit aspoň pár srozumitelných vět. Doufala jsem, že by se mi to mohlo povést večer při hostině, kdy bych na to byla připravená a bylo by jednodušší najít nějaké vhodné téma k hovoru, a on tam vůbec nejde. To bylo k zbláznění! Neměla jsem nejmenší potíže tady mluvit s kýmkoli jiným, dokonce i s profesorem Snapem. Spřátelila jsem se s některými spolužáky, nejvíc jsem se bavila s Colinem, Demelzou a Willow. Nečinilo mi problém mluvit i se staršími studenty, jako s Nevillem nebo nejlepším kamarádem dvojčat, Leem Jordanem, ale s Harrym jsem byla totálně marná.

„Promiň, Ginny,“ řekl Ron po uzření mého zklamaného výrazu. „Vím, že ses na tuhle sváteční událost hodně těšila… Hele, slibuju, že ti to vynahradím. Můžeš si třeba vzít všechny moje čokoládové žabky a nechat si i kartičky.“

„To si piš, že si nechám všechny tvoje čokoládový žabky, bratře! Budu ti je brát, dokud tady nedostuduješ!“ zakřičela jsem na něj naštvaně a odběhla pryč dřív, než stihl cokoli namítnout.

Ten den, ve svátek všech svatých, to všechno začalo.

Stála jsem v opuštěné chodbě a neměla jsem nejmenší tušení, jak jsem se tam ocitla. Usnula jsem a byla jsem náměsíčná?

Vzpomněla jsem si, že po té krátké konverzaci s Ronem jsem běžela do pokoje, abych o tom blbým vývoji situace mohla napsat Tomovi. Postěžovat si mu, než to celé vypukne. Jako vždy byl chápavý a povzbuzující, ujistil mě, že brzy jistě nastane nějaká příležitost, kdy si s Harrym budu moct popovídat. Prý jen musím počkat na správný okamžik.
Jenže na věži hodiny právě odbily desátou a mně došlo, že jsem celou slavnost i hostinu zmeškala. Studenti se touhle dobou nejspíš odebírali do svých společenských místnosti. Cítila jsem, že mě v koutcích očí štípají slzy, ale urychleně jsem je zaplašila.
Nebyla jsem žádné dítě, odmítala jsem brečet.
Pomalu jsem se rozešla ke schodišti, když v tom jsem si v okně všimla vlastního odrazu. Otočila jsem se k němu čelem a okamžitě zalapala po dechu. Z vlasů mi trčelo něco, co s největší pravděpodobností vypadalo jako slepičí peří. Sáhla jsem si na hlavu a jedno vyndala, abych to mohla lépe prozkoumat. Jakmile jsem se podívala na ruku, zjistila jsem, že ji mám zapatlanou od něčeho červeného, co dost nápadně připomínalo krev. Zvedl se mi žaludek, ale pro vynechání večeře jsem neměla co zvracet, klesla jsem na kolena a s panikou nabírající na obrátkách jsem se zoufale snažila otřít si ruce do hábitu, leč ten byl tou divnou tekutinou k čiré hrůze zamatlaný taky. Třesoucími končetinami jsem ze sebe ten kus špinavého oblečení chvatně servala a rozhozeně ho zabalila v jakýsi pevný muchel. Co jsem to jen provedla? Spěšně jsem si vytahala peří z vlasů a zbrkle ho vyhodila z okna.

Musím odsud zmizet!

Schovala jsem poskvrněné ruce do inkriminovaného balíčku šatstva a váhavě zamířila nejkratší cestou ke schodišti, opatrně jsem nakoukla za roh.
První, co upoutalo mou pozornost byla voda, která líně vytékala z nedaleké umývárny. Poté, co jsem se zamyšleně nakrčeným čelem vzhlédla, uviděla jsem zhruba uprostřed chodby stát Harryho, Rona a Hermionu, stáli tam s čirým děsem vepsaným ve tvářích a koukali na stěnu. Bleskurychle jsem se přikrčila, aby mě náhodou nezahlédli.
Najednou jsem uslyšela do morku kostí se zařezávající křik, škubla jsem sebou a vyděšeně vykulila oči. Co když má ten uši drásající jekot něco dočinění s krví na mých rukou? Určitě mě vyloučí! Byla jsem v pasti, jediná cesta do nebelvírské věže byla skrz chodbu, kam se velmi rychle začali srocovat lidé, míra hlasitosti štěbetajících hlasů mi napověděla, že se tam stihla shromáždit snad celá škola, všichni se vytahovali na špičky a snažili se zahlédnout, co se na druhém konci děje.

Vystoupila jsem ze stínu a rozklepaným hlasem se zeptala nejbližšího studenta, co se stalo.

„Přesně nevíme. Kdosi říkal, že někdo zaútočil na paní Norrisovou,“ oznámil mi, nato se otočil zpět, aby mu náhodou nic neuniklo.

Náhle veškeré hlasy utichly, studenti se začali rozestupovat, aby vytvořenou uličkou mohli projít profesoři Brumbál, Snape, McGonagallová a Lockhart, v jejichž závěsu cupital popotahující Filch a pak Ron, Harry a Hermiona.

„Co soudíš, že mají za lubem tentokrát?“ zeptal se znenadání Colin, objevivší se po mém boku. Nečekala jsem to a vyloženě nadskočila metr vysoko.

„Co tím myslíš?“ vydolovala jsem ze sebe pracně. Zatímco se mi voda, která se šířila koridorem, pozvolna vsakovala do bot, přicházelo víc a víc studentů.

„Tvůj bratr, Grangerová a Potter, pokaždé vypadají, že jsou v maléru,“ poznamenal všímavě.
Hlavou se mi prohnala vzpomínka na jejich loňské dobrodružství a taky na ten nedávný incident s autem, něco na tom bylo.

„Jak to, že jsi nebyla na hostině? Holky tě sháněly,“ pokračoval, když jsem mu neodpovídala. Připadalo mi, jako by na mě mluvil přes tlusté sklo, srdce mi divoce bušilo a hučelo mi v hlavě.

„Em, já… nebylo mi dobře.“

„Slyšel jsem, jak někdo říkal, že ji uhranul Harry Potter,“ prohlásil hlasitě kluk za mnou.

„Cože?“ vyhrkla jsem nevěřícně. „To by neudělal!“

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se, patřil do Mrzimoru. „Vsadím se, že si myslí, že si může dělat cokoli se mu zachce a nic se mu nestane.“

„To odvoláš!“ zavrčela jsem rozezleně, přitom jsem dočista zapomněla na krev na svých rukou, už už jsem tahala hůlku. „Nebo tě… nebo tě zakleju!“

„Ginevro Weasleyová!“

Po zaslechnutí svého jména jsem podruhé během chvilky málem vyletěla z kůže, otočila jsem se a uviděla Percyho, jak se prodírá davem.

„Co tady vyvádíš s tou vytaženou hůlkou, ty s ní na někoho míříš?“ zeptal se přísně.

„Rozhlašuje tady pomluvy o tom, že Harry očaroval paní Norrisovou!“ vyhrkla jsem na svou obhajobu, přitom jsem nepřestávala mířit na toho drzého týpka z Mrzimoru.

„Okamžitě tu hůlku skloň a pojď se mnou,“ přikázal mi velmi autoritativním hlasem. „Došlo tady k ´nehodě´, ředitelé kolejí nám nakázali, abychom vás neprodleně odvedli do společenských místností.“

Před odchodem jsem ještě šlehla pohledem po tom pitomci s velkou prořízlou hubou a v ten moment jsem to uviděla. Přesně za jeho ramenem. Jak Prefekti postupně vyháněli žáky z místa dění, naskytl se mi výhled na oběť zmíněného útoku. Školníkova kočka, paní Norrisová, jako zkamenělá visela kousek od stropu, vůbec se nehýbala. Šokovaně jsem přimrzla na místě a vyjeveně zírala na její vyzáblé ztuhlé tělo.
Jakmile jsem zrakem sklouzla na stěnu za ní, již tak doširoka rozevřené oči jsem vypoulila natolik, že hrozilo, že mi vypadnou a rozkutálí se po chodbě. Dost povědomou červenou barvou se na ni skvěl zlověstný nápis.

Tajemná komnata byla znovu otevřena. Nepřátelé dědice, mějte se na pozoru.

Byla to krev? Stejná jako ta na mých rukou?! Nezastavitelně se mi zatmělo před očima.
V tu chvíli mě Percy chytil za nadloktí a jemným zatáhnutím mě odváděl pryč.

„Co se jí stalo?“ pípla jsem přidušeně. Bratrovy již tak úzké rty se ještě ztenčily.

„Profesoři zatím sami nevědí,“ odvětil.

Mohla být… mrtvá?

Zčistajasna mě polil ledový mráz. Co když má nehoda paní Norrisové a stav, ve kterém jsem před pouhou chvilkou procitla, něco společného? A co když to něco, ať už jsem to bývala udělala nebo ne, dostane Harryho, Rona a Hermionu do problémů?

„A Harry, Ron a Hermiona… mají nějaké potíže?“ Nedalo mi to, musela jsem to vědět.

„Byli první, kdo paní Norrisovou našel, ale dost pochybuji, že by si některý z profesorů myslel, že s tím mají něco společného,“ uklidnil mě.

„Co když si to přece jenom myslí?“ otázala jsem se nakřáplým hlasem, v očích se mi samovolně nahromadily slzy. „Nejdřív to auto a teď tohle, co když Harryho a Rona vyloučí ze školy?“

„Ginny,“ oslovil mě Percy lehce káravě, „neuchyluj se k ukvapeným závěrům. Jsem si jistý, že se jich profesoři jenom chtějí v soukromí zeptat na několik otázek. Nevyloučí je, neboj. A přestaň se neustále vyptávat. Až budeme ve věži, chci, aby sis šla hned lehnout, vypadáš, jako by na tebe něco lezlo. Nemáš horečku?“ Patrně měl v úmyslu mi sáhnout na čelo, ale jakmile se mě dotkl, ucukla jsem.

„Nic mi není, jsem jen unavená. Dobrou,“ zamumlala jsem ne příliš přesvědčivě a rychle zamířila ke schodům do dívčích ložnic.

Tu noc jsem nemohla spát, nedokázala jsem na to, co se stalo, přestat myslet. Ráno, když jsem viděla Harryho, Rona a Hermionu, jak sedí u snídaně a cosi si tajnůstkářsky špitají, trochu jsem se uklidnila, stále mě však solidně znervózňoval fakt, že mám několikahodinové okno, kdy nemám absolutně tušení, co jsem dělala. Neměla jsem to komu říct, byla jsem sama. A byla jsem příšerně vyděšená.
A tak jsem se, opět, obrátila na Toma.
A udělala největší omyl mého života.

Páni! Ten Harry Potter musí mít nervy ze železa, napsal, když jsem mu sdělila, co se stalo.

On to nebyl! Vím, že Harry by nikdy nic takového neudělal. Odpověděla jsem roztřesenou rukou rozezleně.

Moc lidí nemá tu moc, aby Tajemnou komnatu otevřeli, Ginevro.

Jak to myslíš? Ty o tom něco víš, Tome?

Ahá, najednou jsem ti zase dobrý, co? Posledních pár dní jsi po mně ani nevzdechla. Ukřivděně jsem nakrčila nos.

Snažím se udělat si tu nějaké kamarády, Tome! Copak mi to nepřeješ?

Stýskalo se mi, to je celé. Po jeho poznámce jsem si táhle povzdechla.

Nepřestanu si s tebou psát, slibuju.

Dobře, prozradím ti to, ale nesmíš to nikomu říct, bude to naše tajemství. Jediný způsob, jak otevřít Tajemnou komnatu, je použít hadí jazyk. To znamená, že ten dotyčný musí umět mluvit s hady. Jediný, kdo tu schopnost měl, byl Salazar Zmijozel, a jeho potomci. Umí Harry mluvit s hady? Taková otázka mě zaskočila.

Já… nevím. Nejsem si jistá.

Řekni mi o Harrym víc. S kým se stýká? I tentokrát jsem se zarazila.

Proč to potřebuješ vědět? Zajímalo mě.

Když o něm budu vědět víc, budu ti moct poradit, jak se k němu můžeš dostat blíž.

A tak jsem mu napsala všechno o Ronovi a Hermioně. I o samotném Harrym. Tedy to, co mi bylo známo.

Pár týdnů nato, v noci po zápase, ve kterém si Harry ošklivě zlomil ruku, jsem měla další příšerné noční můry. Napsala jsem Tomovi o zápase a o tom, jak si o Harryho dělám starosti a on navrhnul, že teď, když leží sám v nemocničním křídle, je možná příhodný čas ho navštívit. Přišlo mi to jako dobrý nápad, opravdu jsem byla odhodlaná to udělat, jenže potom jsem si z toho večera nic nepamatovala.
Následující ráno jsem se dozvěděla, že Colin byl nalezen zkamenělý nedaleko vchodu na ošetřovnu. Byla jsem z toho zjištění úplně mimo. Colin byl milý a hodný, vždycky se ke mně choval hezky, byl jedním z mých přátel. Za Merlina jsem si nedokázala vybavit, jestli jsem ten večer za Harrym byla. Pokud ne, tak kam jsem sakra šla?

„To je příšerný,“ postěžovala si tiše vedle sedící Demelza. „Povídá se, že se Colin snažil proklouznout na ošetřovnu, aby navštívil Harryho Pottera. Víš, co to znamená.“

„Co tím naznačuješ?“ zeptala se Willow.

„No, nejdřív to byla paní Norrisová a teď chudák Colin,“ pokračovala Demelza vážně. „A kdo se pokaždé nacházel poblíž místa činu? Být tebou, držela bych se od něho co nejdál to jenom jde.“

Willow si povzdechla. „Zase to přehnaně dramatizuješ.“

„Já? Všichni si to myslí,“ bránila se brunetka ukřivděně. Upřela jsem na ni nahněvaný pohled.

„Harry s tím nemá nic společného.“

„Tak kdo teda?“ vyřkla otázku, kterou jsme si tu pokládali všichni, přitom bezradně rozhodila rukama do stran. „Celé to vypadá dost podezřele a ty to víš.“

Zlomeně jsem svěsila hlavu a zahleděla se na desku stolu, na jejíž dřevěný povrch mi ukáplo několik uniknuvších slz. Táhle jsem se nadechla, neboť hrozilo, že se těch pár soust snídaně, které jsem do sebe pořídila dostat, co nevidět opět vydere ven. Odstrčila jsem talíř, vyskočila od stolu a chvatně vypálila z Velké síně. Demelza na mě volala, ale ignorovala jsem ji, potřebovala jsem na čerstvý vzduch.

Myslela jsem si, že horší už to být nemůže, ale ukázalo se, že může. Studenti byli napadáni, byli nalézáni zkamenělí a nikdo nevěděl, jak je vyléčit. A já jsem trpěla stále častějšími výpadky paměti, kolikrát se jednalo i o několik hodin, kdy jsem vůbec neměla ponětí, co jsem dělala a kde jsem byla. Nejvíc mě děsilo, že to bylo právě v době útoků. Percy mi dokola opakoval, že jsem nezvykle bledá a celkově nejsem sama sebou, a to jsem skutečně nebyla, byla jsem pod neustálým stresem a v napětí, protože jsem nebyla schopná vyplnit ta prázdná místa v mé paměti.
Ve škole již nebylo bezpečno, mě však mnohem víc štvalo, že z toho všichni vinili Harryho.

„Ginny!“ zvolala Demelza poté, co doslova vpadla do našeho pokoje s velmi rozrušeně se tvářící Willow v patách. „Nebudeš věřit, co se právě stalo v klubu soubojů.“

„Co?“ zeptala jsem se sklesle.

„Harry mluvil hadím jazykem a poslal hada, aby napadl Justina Finch-Fletchleye!“ vyřvávala na celé kolo.

„Cože? To není možný,“ řekla jsem nedůvěřivě.

„Já vím, že ho chceš za každou cenu bránit, ale věř mi, je to pravda. Byly jsme tam, všichni tam byli a slyšeli ho,“ rozmetala veškeré mé naděje na prach.
Obrátila jsem zoufalý pohled na Willow, která byla vyrovnanější a racionálněji smýšlející, jenže tentokrát se smutným výrazem přikývla.

„Je to tak, Ginny.“

„Dokonce i profesora Snapea ten incident zaskočil,“ žvanila s očima navrch hlavy neúnavně dál.

„Je mi fuk, co si všichni myslí a co říkají,“ prohlásila jsem pevně, přitom jsem se na ni nesouhlasně mračila, „Harry by nikomu vědomě neublížil.“

„Ráda bych tomu věřila, vážně, ale kdybys tam byla a slyšela to, co my, taky bys o něm pochybovala. Justin byl k smrti vyděšený.“

To, že byl Justin druhý den nalezený zkamenělý, té vyhrocené situaci nepomohlo. Už jsem nevěděla, co si mám myslet. Nepamatovala jsem si, co jsem dělala potom, co mi Demelza sdělila ty znepokojivé novinky o Harrym. Byla jsem to já nebo to dělal Harry? Lidé mluvili jen o tom, že jediný další kouzelník, který uměl mluvit hadím jazykem, byl Pán zla.

Colin byl Harrym vyloženě posedlý, všude ho pronásledoval a pokoušel se ho vyfotit. Jednou mě dokonce požádal, abych se u něj přimluvila, což bylo vtipné, vzhledem k mé schopnosti mluvit s Chlapcem, který přežil. Když jsem se dostatečně vysmála, prozradila jsem mu, že v jeho přítomnosti nedokážu zformulovat kloudnou větu. Justin z něho naopak měl strach, šířil o něm pomluvy po škole. Oba byli velmi brzy po konfrontaci s Harrym nalezeni zkamenělí.
Ne! Harry byl hodný kluk, dobrák. Hluboko v srdci jsem věděla, že by nikoho záměrně nezranil. Prostě to neměl v povaze, byl milý, vždyť ignoroval všechna ta fópá, která se mi v jeho blízkosti děla, a snažil se se mnou navázat řeč.
Ne, přestože to bylo děsně šílené, doopravdy jsem se bála, že všechna ta napadení mám na svědomí já, už jsem nevěřila vlastní hlavě. Ztrácela jsem pojem o realitě, nedokázala jsem správně určit, jestli jsem vzhůru, nebo spím a jsem uvězněna v nějakém hrozném snu. Furt dokola jsem se snažila přijít na to, proč bych to dělala, nebo proč by někdo jiný chtěl, abych to dělala, a nutil mě k tomu.
Byla jsem příšerně vystrašená.

Nevím, co se to děje, Tome. Už bylo napadeno tolik lidí a já si u žádného z těch případů nezvládnu vybavit, co jsem v té době dělala!

A co přesně za lidi bylo napadeno? Nechápala jsem, jak to myslí.

No, první byla kočka, paní Norrisová, pak můj kamarád Colin a taky Justin Finch-Fletchley, někdo ze Zmijozelu říkal, že oběti pocházeli z mudlovských rodin.

To je v pořádku, všechno se brzy vysvětlí.

Jak něco takového můžeš říct? Ty útoky… jsou hrozné! To přece nemohl myslet vážně. Nikdy dřív se takhle chladně nevyjadřoval.

Myslím, že se na věci díváme z odlišné perspektivy. Zmateně jsem nakrabatila čelo.

Z jaké perspektivy?

Opravdu si myslíš, že ti z mudlovských rodin mohou být stejně mocní jako kouzelníci čistého původu, Ginevro? Narodili se mudlům, magie jim v žílách neproudí tak, jak by měla. Skrývání magie před světem mudlů potlačuje naši sílu, a přesto se od nás očekává, že jejich dětem dovolíme být součástí naší komunity? Je to ponižující!

Jen proto, že jejich rodiče neumí kouzlit ještě neznamená, že jsou kouzelníci z mudlovských rodin méně talentovaní, Tome! Jeho zpátečnické názory se mi líbily čím dál tím míň, nešlo mi na rozum, jak může někdo takhle smýšlet.

V tomhle se očividně neshodneme. Aby bylo jasno, já konání dědice plně podporuji. Nevěřícně jsem zírala na text, jež se úhledným rukopisem objevil na stránce. Tohle rozhodně nebyl ten chápavý a podporující Tom, s nímž jsem si bezmála půl roku dopisovala.

Už jsi někdy viděla, jak se z něčích očí vytrácí světlo, Ginny? Napsal po nějaké době, když jsem nereagovala.

Co je tohle za otázku?

I ve smrti je krása. Neměla bys být tak vehementně proti té myšlence.

V ten moment jsem k deníku ztratila důvěru.

Tom byl těmi útoky, ke kterým ve škole docházelo, velmi zaujatý, téměř posedlý, skrz mě byl celé té situaci hodně blízko, byl blízko mně. Až to bylo nezdravé. Intuice mi našeptávala, že to Tom si hraje s mojí hlavou a nutí mě dělat věci, které bych za normálních okolností jakživ neudělala. Zdálo se, že se pase na mizérii, jenž jsem do něj vlévala.
Začaly se mi zdát sny o tom, jak chodím chodbami, při hodinách jsem za bílého dne snila o různých místech na hradě, na nichž jsem nikdy v životě nebyla, bylo to zvláštní, připadalo mi to jako deja vu.
Tomův tón se takřka přes noc rapidně změnil. Začal mi o mně psát věci, o nichž jsem stoprocentně věděla, že jsem mu nesdělila. Také mi prozrazoval zážitky ze svého dětství… jak zapaloval věci… a pozoroval, jak hoří.

Dobře víš, že Harry Potter se o tebe nikdy nebude zajímat, s těmi pihami, které hyzdí tvou tvář. Chce se dívat jenom na krásné dívky. Ani tví bratři tě za nic nemají, vždyť si ani nedokážeš vzpomenout, jak se na tebe dostala všechna ta krev. Seš k ničemu!

Prosím, Tome, nedělej to. Já… já se omlouvám, neměla jsem v úmyslu tě naštvat. Jak víš, že to byla krev? A jak víš, že mám pihy?

Tys na to pořád ještě nepřišla, co? Ty jedna malá pitomá-

Slova, jimiž mě tituloval, nemůžu opakovat. Nebudu. Byla jsem dítě. Dítě. Psal to dítěti.
Se slzami hanby jsem deník zaklapla, nevydržela jsem to číst dál. Neuměla jsem to vysvětlit, cítila jsem, že máme s Tomem nějaké spojení, proto jsem si s ním tak dlouho psala, znal mě lépe než ostatní, otevřela jsem se mu… a on se otevřel mně. Nyní jsem věděla, že to je špatně, že Tom je špatný.

Potřebovala jsem zjistit, kde mamka ten deník vzala. Proč by mi dávala něco tak… temného? Její odpověď přišla hned druhý den.

Ahoj, Ginny, drahoušku. Je to tak divné, že tu s námi doma nejsi, stále jsem si na to nezvykla. Chybíš mi. Doufám, že se ti ve škole daří dobře, nerada bych od McGonagallové slyšela, že s bratry vyvádíš nějaké nepřístojnosti. Nedovol jim, aby na tebe měli špatný vliv. Dostala jsi sladkosti, které jsem ti poslala? Snad ti je Ron všechny nesnědl, nejspíš jsem je měla poslat přímo tobě.
Ohledně toho deníku, který jsi zmínila v minulém dopise – které jsi celkem poslala jenom dva, Ginevro! Čekala jsem, že budeš psát častěji. Jistě, dozajista si užíváš se svými novými přáteli. Nejsem si jistá, jaký deník myslíš, zlato. Ptala jsem se tvého otce, ale ani jeden jsme ti žádný nekupovali.


Na zimní prázdniny jsme se s bratry rozhodli zůstat v Bradavicích s Harrym a Hermionou. Vzhledem k tomu, že většina studentů odjela na svátky domů, hrad působil studeně a opuštěně. Všichni se zdáli tak zaměření sami na sebe, že mi nikdo pořádně nevěnoval pozornost, připadala jsem si bezvýznamná a nicotná.

Na Štědrý den bylo za oknem jasno a venku panovala zima, mrzlo a na oknech se tvořily rampouchy. Bez valného nadšení jsem se prohrabovala kupičkou dárků, jenž jsem po probuzení našla v nohách postele. Tradičně jsem dostala ručně pletený svetr od mamky, Ron mi nadělil krabici čokoládových žabek, z které překvapivě nebyla žádná ujedená, Fred s Georgem mi dali nějaký set ohňostrojů, to by se mamce zaručeně nelíbilo, a Percy mě obdaroval starou knihou kouzelnických básní. Nějak jsem nepřišla na to, co tím básník vlastně myslel; poezii jsem zrovna neholdovala. Bill mi poslal náramek s přívěskem skaraba, ten jsem si okamžitě zamilovala, a od Charlieho mi přišel baret s našitými zelenými draky.
Zklamaně jsem si povzdechla, mrzelo mě, že Harry mi žádný dárek nedal. Ne že bych mu já něco dala, ačkoli jsem o tom přemýšlela. Nebyli jsme blízcí přátelé, pravděpodobně nedal nic ani Fredovi a Georgeovi. Nebo Percymu. I tak mě to zamrzelo.

Navlékla jsem si nový svetr a odebrala se dolů na hostinu. Všichni už tam byli, zřejmě na mě čekali, tak jsem se k nim rychle připojila. Neuniklo mi, že mamka poslala nový zelený svetr i Harrymu, dokonce odhadla správnou velikost, slušel mu. Když jsem dorazila, usmál se na mě.

„Veselé Vánoce, Ginny!“ řekl radostně.

Fajn, možná mi právě teď přece jen dárek dal. To, že uznal, že vůbec existuju, od něho bylo milé. Vypadal vážně roztomile, nemohla jsem si pomoct, ale v tom zeleném svetru mi jeho oči připadaly zelenější než obvykle, pokud to bylo možné. Fakt, že si mamka se svetrem pro Harryho dala extra práci a upletla ho z vlny v té nejvhodnější barvě, mě moc potěšil. Věděla jsem, že kdyby to bylo na ní, adoptovala by ho a zahrnula takovým množstvím lásky, jakým by jen byla schopná. Podle toho, co nám Ron vyprávěl o Harryho příbuzných, potřeboval všechnu lásku, kterou by jen mohl dostat.

Oh, u Merlina, všichni na mě zírali. Musím něco říct!

„V-Veselé Vánoce, H-Harry,“ zahuhlala jsem. „Veselé Vánoce všem.“

„Veselé Vánoce,“ zahřměli sborově, nato jsme všichni zamířili ke dveřím.

Courala jsem se za nimi; cítila jsem se trapně, neboť jsem se opět předvedla jako totální idiot. Prolézala jsem portrétem jako poslední a přesně potom, co se za námi zavřel, jsem zaslechla, co Hermiona říká Harrymu.

„Vážně, Harry, ten dárek, co ti poslali Dursleyovi, mě děsí. Co za tetu a strýce by svému jedinému synovci dali mezizubní párátko?“

Harrymu to téma bylo očividně trapné.

„Hermiono, kašli na to, prosím.“

„Aspoň si Harry nemusí dělat starosti, kdyby mu mezi zuby náhodou uvízlo nějaký jídlo,“ vmísil se do hovoru se svou podnětnou poznámkou Ron. Harry se na něj vděčně zakřenil.

„To není vtipné, Rone!“ napomenula ho Hermiona rozhořčeně. „A ty by ses tomu neměl smát, Harry. Vždyť je to strašný.“

Přes Harryho hezkou tvář se přehnal temný stín. „Už se o tom dál nechci bavit, Hermiono.“

„Dej si bacha, Hermiono!“ zvolal náhle Fred.

„Jo jo,“ přidal se ihned George, „nechceš přece naštvat Zmijozelova dědice.“

„Nelíbilo by se ti, kdyby se fakt rozčílil,“ navázal na své dvojče okamžitě Fred.

Jmenované dívka se na ně nedůvěřivě podívala, kdežto Harry s Ronem propukli v bláznivý smích. Percy na všechny nesouhlasně zahlížel, zjevně na tom nic legračního neshledával. A já také ne, vlastně jsem měla co dělat, aby mi nevyhrkly slzy.

„Přestaňte s tím!“ zařvala jsem nekontrolovaně.

Všichni se na mě šokovaně ohlédli. První se vzpamatoval Percy a pohotově jim vyčinil.

„Říkal jsem vám, abyste s těmi nejapnými vtípky přestali, Ginny to nedělá dobře,“ spustil na dvojčata přísně.

„Omlouváme se, Gin-Gin,“ řekl Fred.

„Jo, už si z toho nebudeme utahovat,“ souhlasila jeho věrná kopie.

„Po zbytek dne budeme naprosto vzorní,“ dodal Fred.

Oba si sehraně přitiskli dlaně na hrudník, v oblasti srdce, a tiše, spořádaně zasedli ke stolu. To u Rona s Harrym vyvolalo ještě větší salvu smíchu. Percyho, který se na své bratry nelibě mračil, okázale ignorovali.

„Od vás všech je to velmi nedospělé,“ okomentoval jejich chování.

„Promiň, nemůžeme být všichni upjatí jako ty, svatý Percy,“ poznamenal George.

„Drahý bratře, právě jsi porušil bobříka mlčení,“ připomněl mu Fred.

„To ty taky, můj nejdražší bratře.“

„No jo, pravda,“ přitakal se smíchem Fred. „Tak to asi znamená, že jsme oba zpátky ve hře.“
Sladěně si ve škodolibém gestu promnuli ruce, načež se pustili do jídla.

„Tihle dva jsou skutečně nenapravitelní,“ pronesla Hermiona během usedání na lavici.

Usadila jsem se vedle Percyho, naproti Ronovi a Harrymu. Všichni šťastně klábosili o svých plánech na dnešek a o večerní hostině. Jelikož jsem do konverzace neměla moc čím přispět, akorát jsem poslouchala, rýpala jsem se v jídle a snažila se potlačit pocit zklamání, jenž ve mně ze zjištění, že mě do svých plánů nezahrnují, postupně vzrůstal.

Když jsem šla s Percym zpět do společenské místnosti, měla jsem už pěknou depku. To, že mě cestou poučoval o tom, že bych se o sebe měla lépe starat a víc jíst, mi opravdu moc nepřidalo. Rezignovaně jsem si povzdechla a raději jen přikyvovala, neměla jsem sílu se s ním dohadovat.

„Půjdu si na chvíli lehnout, jsem unavená,“ řekla jsem mu poté, co jsme prolezli otvorem v portrétu.

Poněkud upachtěně jsem vystoupala po schodech a v pokoji sebou plácla na postel. Zatímco jsem nehnutě zírala na nebesa, téměř jsem slyšela, jak na mě Tomův deník volá z útrob velkého kufru schovaného pod postelí. Zatoužila jsem ho otevřít a vypsat se ze všeho, co jsem momentálně cítila. Byla jsem si jistá, že by veškerá tíha, která se mi usadila na hrudi, odezněla, kdybych se Tomovi svěřila. Vždycky mi byl schopný poradit, povzbudit mě.
Podlehla jsem tomu vábivému volání, vytáhla jsem deník a psala a psala. Psala jsem celé hodiny.

Tom nemohl přivolat hada, protože by při tak malém počtu studentů, kteří na hradě zůstali na prázdniny, mohl snadno upadnout v podezření. Byl tak netrpělivý. Jeho nemesis ho volala a lákala a on se té spravedlivé odplaty nemohl dočkat. Chtěl vidět na vlastní oči, co všechno dokáže. Ginny křičela ze spaní, ale jeho už unavovalo předstírat porozumění a hrát si na hodného. Ta malá holka postupně slábla a převzít nad ní kontrol pro něho bylo stále jednodušší, než tomu bylo na začátku.
Čas přetvářek skončil.
Vymotala se z postele a klopýtala ke dveřím, vedena neviditelnou silou, zamířila k chlapecké ložnici druháků. Bylo pozdě. Kdesi vzadu v hlavě slyšela, jak na věži hodiny odbíjí jednu hodinu ráno. Postavila se do noh Harryho postele a desítky minut, možná celé hodiny, bezhlesně sledovala, jak spí.
Převaloval se a mrskal sebou, působilo to dojmem, jako by celá místnost vibrovala jakousi neznámou energií. Táhle zaskuhral a na čele mu vyrašily kapičky potu. Levou ruku si přitiskl na jizvu, z té noční můry se však neprobudil.
Na Ginnině tváři se usadil nezkrotný, ďábelský úšklebek. Byl to jen slabý malý kluk. Až přijde čas, nebude představovat žádnou hrozbu; a ten čas přijde brzy.

Vzbudila jsem se divokým trhnutím. Byla jsem propocená až na kost, vlasy se mi lepily k obličeji a celá jsem se třásla. Srdce mi zběsile tlouklo, jak jsem si snažila vybavit obsah toho zlého snu. Nějak se týkal Harryho, ale nedokázala jsem si přesně vzpomenout, rozbolela mě z toho hlava. Trhaně jsem se nadechla a postavila se na rozechvělé končetiny, došla jsem se napít a potom jsem si sedla na okenní parapet a zahleděla se na sněhem pokryté školní pozemky, bylo to uklidňující.

Můj první školní rok se změnil v jednu obrovskou noční můru. Musím to zastavit. Byl to Tom. Nebyl tak hodný a přátelský, jak se snažil působit. Něco strašlivého číhalo pod povrchem, něco, co mi mrazilo krev v žilách. Musím se toho deníku zbavit. To je má jediná naděje.

Zbavím se ho jednou provždy.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ginny Weasleyová - Rusovlasá čarodějka 5: