Me?! - 6. kapitola - Rodina • OurStories.cz ~ naše povídky

Co je to rodina? A co to je, když nenávidí někoho, koho milujete. A že je to proto, že si myslí, že je to pro vás nejlepší? Možná ale změní názor.

02.05.2014 (09:00) • milia • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1296×

Draco

Zvykl jsem si usínat vedle Hermiony, takže teď, když mě prohlásila za perfektně zdravého, se chtěla zase vyspat sama. Chápal jsem ji. Kvůli tomu incidentu přišla o práci. Našla si ale novou. Staví školku pro mladé kouzelníky, kterým nemůže být doma zajištěna dostatečná péče. Je v tom vážně dobrá. Navíc taky vystudovala nějaké cosi, co jí v tom mělo údajně pomoct. Je sice pravda, že se mnou spala v jedné posteli, ale to bylo tak všechno. To, že mi denně usínala stočená v náručí, ji nepřesvědčilo o tom, že jsme stále jen přátelé.

Hermiona na mě zavolala z kuchyně: „Draco, přišel ti dopis z Ministerstva. Ty něco čekáš?“ Může to být cokoliv. Dobré nebo špatné? Po pár vteřinách jsem se rozhodl tomu čelit. Sejdu schody. Na chvíli očima hledám Alicii, ale najednou si vzpomenu, že zase odjela. Zase s Hermionou sami. Beru si od Hermiony dopis a rychle ho otevírám. Když si ho přečtu, výraz v obličeji se mi sice nezmění, ale zahřeje mě u srdce.

Drahý pane Draco Malfoyi,

dovolujeme si vás upozornit na to, že pozítří se bude konat rozsudek trestu nad vašimi rodiči. Zatím jsme jim to neoznámili a byli bychom potěšeni, kdyby se to dozvěděli od vás. Vaše účast na soudu je nezbytná, proto, prosím, zrušte vše, co jste si naplánoval. Bude se diskutovat o tom, jak těžký trest vaši rodiče dostanou. To, že se na konci připojili k nám a poskytli nám cenné informace, jim zajišťuje, že budou se samozřejmostí propuštěni na svobodu.

Podávám dopis Hermioně, která si ho rychle přečte.

To, co jsem opravdu nečekal, byla tato otázka: „Takže mám vypadnout?“ Když jsem se zatvářil nechápavě, vysvětlila: „No, ty půjdeš zase bydlet k rodičům a já tady nebudu mít co dělat, ne? Alicia je stejně pořád pryč...“ Než to dořekla, zlomil se jí hlas a vehnaly se jí slzy do očí. Ale pokračovala: „Navíc tvoji rodiče nesnáší lidi, jako jsem já, vždyť víš.“ Tentokrát se rozbrečela opravdu a já ji k sobě přivinul.

Nemyslel jsem na tohle, ale jedním jsem si byl jistý, takže jsem jí to taky řekl: „Neopustím tě. Navíc, moji rodiče se přinejmenším změnili. Víš, potřebuji ti něco říct. Možná ti to něco osvětlí. Měl jsem ti to říct už dávno.“ Pověděl jsem jí všechno o tom, jak nemůžu vstoupit do vlastního domu a jak nad ním jeho vlastní otec zanevřel. Pak jsem se jí zaptal: „Půjdeš navštívit mé rodiče do Azkabanu se mnou?“

Nepřekvapilo ji to. Objala mě a pošeptala mi do ucha: „Jdu se připravit.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že to znamená ano.

Hermiona

Bojím se. Bojím se, že mě opustí. Už ne tolik, ale pořád. A bojím se o něj. Co na něj jeho rodiče řeknou? Musím mu pomoct.

Draco

Oblékl jsem se do klasického oblečení, který nosili všichni v kouzelnickém světě. Když jsem sešel dolů, už tam stála. Byla nádherná ve všem, nejen v honosných šatech. I v tomhle prostém oděvu. Chytil jsem ji za ruku. Když jsem se prokázal, pustili mě s Hermionou dovnitř. Věděl jsem přesně, kde je jejich společná cela. Chytil jsem ji za ruku a táhl ji za sebou. Před celou jsem jí přitiskl prst na ústa, aby věděla, že nemá nic říkat.

Když jsem je uviděl, už jsem neviděl dva pyšné aristokraty ale strhané, otrhané osoby. Moc mě to nepřekvapilo, ale bylo vidět, že Herm ano. Když nás můj otec uslyšel přicházet, vzhlédl. A když mě uviděl, vykřikl překvapením: „Draco! Já se moc omlouvám. Byl jsem hloupý. Miluji tě.“ Když matka uslyšela mé jméno, otevřela oči.

Řekl jsem jim o tom soudu a o tom, že budou svobodní. Usmáli se, ale byl to smutný úsměv. Nakonec jsem dodal: „Odpouštím ti, otče. Každý děláme chyby.“

Pak ale matka uviděla Hermionu, která se schovávala ve stínech. Postavila se, opřela se o mříže a usmála se na ni. Potom řekla téměř šeptem: „Postarej se mi o něj. Nezraň ho.“ Když nedostala odpověď, pokračovala ho: „Miluješ ho?“

Oba jsme se začervenali a já nemohl jinak, než že jsem odpověděl za ni: „Matko, je to pouze moje kamarádka.“ A to se zase zčervenala ona. Beze slova jsem odešel ale ona nešla za mnou. Naklonila se k matce a něco jí zašeptala do ucha. Pak se za mnou rozběhla.

Když jsme se vrátili domů, svěřila se mi: „Změnili se. Nepochybuj. Milují tě. A mohl jsi alespoň říct něco na rozloučenou. Ty sis nevšiml, jak se musel tvůj otec přemáhat, aby se omluvil? A neviděls ublížený výraz ve tváři tvé matky, když jsi se k nim otočil zády?“ Nepřemýšlel jsem o tom takhle. Došlo mi, jak hloupě jsem se zachoval a jak je všímavá.

Když si všimla mého smutného výrazu, objala mě. A já věděl, že bych ji ani nemohl opustit. Potřebuji její láskyplnou péči. Ale nejen to. Potřebuji jí kupovat dárky, vidět šťastný výraz na její tváři.

O 2 dny později, ráno

Hermiona

Oblékla jsem si prosté pouzdrové šaty barvy námořnické modři. Chtěla jsem vypadat dobře, ale nenápadně, původně jsem tam totiž neměla být. Draco ale tak dlouho přesvědčoval radní, než souhlasili. Sešla jsem dolů. Na Draca jsem musela čekat jen pár minut. Vypadal napjatě a trochu ztrhaně. I tak ale vypadal dobře jako obvykle.

Soud začal přesně v osm. Draco se přel za práva svých rodičů tak vytrvale, až mě to po jeho výstupu ve vězení překvapilo. Nakonec jeho rodiče zaplatili jen malou částku (respektive pro ně malou částku) za napáchané škody a mohli si v klidu odejít domů. Kdyby Draco nebyl magitektorem, řekla bych, že dělá právníka.

Rozloučili jsme se s jeho rodiči. I když si zachovali vzhled aristokratů, jinak se naprosto změnili. Ale válka změnila všechny. Já už taky nebyla ta Hermiona co dřív. Narcisse jsem nevadila vůbec a ani Lucius nic neřekl, i když jeho výraz mi moc potěšený nepřipadal. Ale taky jsem nečekala, že budou skákat radostí, naopak jsem očekávala peklo, takže jsem byla víc než mile překvapena. Když Draco odešel ještě někam podepsat formuláře, Narcissa ze mě hned začala dolovat informace o Dracovi a Lucius protočil oči.

Když přišel můj blonďatý kamarád, Narcissa se automaticky pozvala k němu domů. Jaké bylo její překvapení a následné pozdvižené obočí, když zjistila o našem společném bydlení. Alici byla její oblíbená příbuzná, takže s tou problém neměla. Draco jí tedy musel všechno vylíčit. Byla jsem mu vděčná za to, že se o některých věcech nezmiňoval.

Autor: milia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter