OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Mors principium est 15

17.09.2021 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 558×

Srpnové dny ubíhaly pomalu a oni kolem sebe kroužil jak dva supi, kteří netuší, jestli jsou to námluvy, nebo bojovné vyzývání k zápasu o kořist. Tušila, že jeho odmítavý postoj vůči ní, který se snažil občas mírnit, souvisí s jeho temnou minulostí. Ano, skutečně nevěděla, čím vším si prošel, ale i přes to všechno, co si možná ani nedokázala představit, věřila, že je dobrý člověk a nenechá démony minulosti, aby ho pohltili. Bylo pro ni však složité vedle něj žít, protože dokázal být chladný, i když ne zlým způsobem. Cítila, že zkrátka nechtěl, aby k němu jakkoliv přilnula. Na to už bylo ale pozdě. Rozhodla se však, že chudinku ze sebe dělat nebude.

Málem se srazili na chodbě. „Hermiono,“ pronesl a pokýval hlavou na pozdrav, když kolem sebe procházeli. „K tomu incidentu na zahradě...“

„Nech to být, Severusi. Vyjádřil ses tehdy jasně.“ Zamračila se na něj a položila nohu na první schod, aby sešla do kuchyně.

„Poslouchej mě.“ Zadržel ji. „Souhlasím s tebou a nevadí mi, že jsi té ženě pomohla. Už několikrát jsem to řešil.“

„A evidentně nevyřešil,“ odsekla Hermiona a opřela se zády o zábradlí. Profesor stál nad ní.

„Prvně jsem to zkusil sousedskou domluvou, ale marně. Ten chlap je odporný bastard a násilník. Ale vždycky z toho nějak vyklouzl. Volal jsem na něj mudlovskou policii, ale nevím, jestli má nějaké známé na vyšších místech, anebo ty policisty podplatil, ale nikdy mu nic nedokázali. Nedostal žádný trest.“ Hermiona beze slova poslouchala, když pokračoval: „Proto jsem říkal, že je to zbytečné. Ne kvůli tomu, že bys neměla nic dělat. Jediné, s čímž zásadně nesouhlasím, je užití kouzel proti mudlům.“ Podíval se na ni přísně a pomalým gestem si založil ruce na hrudi.

„Jen jsem mu vymazala vzpomínku na to, že chtěl své rodině ublížit a trochu jsem se mu pošťourala v mysli, aby si myslel, že chtěl jít spát, a aby se uklidnil. Ten den už jim neublížil,“ vysvětlila.

„Příliš si zahráváš, Hermiono. Jak to vysvětlíš, až ti přijde dopis z Ministerstva?“

„Přesně takhle.“ Pokrčila rameny. „A ať mi dají pokoj. Udělala jsem pro ně za svůj život víc než dost.“ Otočila se a rozešla se po schodech dolů. Severus tam stál a nemohl věřit vlastním uším. Nepoznával ji. Jako by ztvrdla.

* * *

Seděl na sedačce před chladným krbem a na stolku vedle měl čaj a sušenky. Jeho pohled byl zabořený do další knihy z bohaté knihovny. Nohy poraněné od hada se zdály být už zcela v pořádku a i Severus se už cítil téměř jako před bitvou o Bradavice. Ani před ní už mu jeho síly nesloužily tak dobře jako během první kouzelnické války, ale čemu se mohl divit. Nejen věk, ale i léta strávená bojem, ať už skrytým nebo otevřeným, se na něm podepsaly. Fyzicky i psychicky.

Hermiona utírala jídelní stůl a chystala se servírovat oběd. Činorodě pobíhala po kuchyni a pár rychlými příkazy poslala Kráturu, aby šel uklidit do půdní místnosti se zavěšenými bylinkami. Severus ji koutkem oka pozoroval a bodalo ho uvnitř hrudníku. Je tak mladá! U Merlinovy hole, do čeho se to zatraceně namočil? Svíravý pocit neznamenal lítost ani stesk, ale spíše starost a strach a nepotlačitelnou sebekázeň, ke které se ve vztahu k ní snažil vybičovat. Ne, nesmí si dovolit zapomenout, kým byl, kým je a kým bude. To se nikdy nezmění. Zapomnění by totiž vedlo k tomu, že by mohl udělat něco velice neuváženého, co se Hermiony týkalo, a co by si do konce života neodpustil. Všechny své emoce chtěl udusit ve svém nitru, kolem něhož byla postavena neprostupná zeď. Uprostřed této vysoké a pevné zdi se však v posledních měsících začala objevovat zlatá brána. A tou branou dokázala projít jen Hermiona. Objevila se tam kvůli ní. A navzdory jemu samému.

Zničehonic někdo zazvonil. Všeho nechala a s krátkým „Jdu tam“ došla ke dveřím a otevřela je. Člověka, který za nimi stál, by zde absolutně nečekala.

„Co tady chceš, Malfoyi?“ Její oči se stáhly do úzké linky. V kuchyni se profesor lektvarů zvedl z pohovky a rozešel se za známými hlasem.

„Takže je to pravda, co se šušká,“ pronesl blonďatý mladý muž prozíravě a ušklíbl se. Viděla v tom jeho otce. „Smrtijed a mudlovská šm.....“

„Jestli jsi přišel, abys mě urážel, tak můžeš zase vypadnout,“ odsekla, ale rozhodla se mu dveře zatím nezabouchnout před nosem. Ostatně její dům to nebyl.

„Draco,“ ozvalo se chladným hlasem pár metrů za ní. Severus okamžitě přerušil tok Malfoyových nadávek a svižným krokem přešel k nim. Postavil se za rameno mladé čarodějky. „Co tě sem přivádí?“

„Před ní mluvit nechci a nebudu.“ Mávl nejmladší ze starobylého rodu rukou směrem k mračící se Hermioně.

„Tak to je mi líto, Draco, ale potom můžeš jít. Přesně, jak řekla.“ Profesor nasadil svůj obvyklý neústupný výraz a přísně si chlapce ze své koleje měřil pohledem.

Jmenovaný kmital očima z jednoho na druhého a nedocházelo mu, co znamenala ta změna v chování jeho bývalého učitele, který stál vždycky na straně Zmijozelů, byl přítelem jeho rodičů a následovníkem Pána zla. Samozřejmě, že četl články ve všech možných novinách a pochopil, že s loajalitou Severuse Snapea k Lordu Voldemortovi to nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo.

Zrádce. Aspoň tak to viděl jeho otec. Draco však vnímal ještě jednu linii, která byla pro něj speciální a důležitá. Určitým způsobem byl pro něj jeho profesor otcovským vzorem, který ho chránil a podporoval. Něco, co od svého otce nikdy nezažil. Lucius Malfoy chtěl mít ze svého syna dalšího následovníka čistokrevné rodiny nadřazených kouzelníků. V podstatě loutku. Zpočátku v rukou svého otce, poté v rukou Pána zla.

A právě kvůli té nejednoznačné linii nejasného vztahu k Snapeovi, upustil Draco ze svého arogantního výrazu a klidně pokýval hlavou.

„Jsem rád, že neděláš své koleji ostudu,“ pronesl bývalý ředitel nevýrazně a ustoupil ze dveří. Hermiona zahlédla v jeho očích letmý záblesk radosti. Severus měl Draca svým způsobem rád. Nejmladší z Malfoyů prošel kolem své bývalé spolužačky a pokračoval za svým bývalým profesorem do kuchyně. Na tváři se mu usadil drzý výraz, ale možná to byla jen obrana. I on cítil, že mnoho z jeho chování, myšlenek, pocitů a rozhodnutí, mohl bez výčitek posunout do přihrádky s názvem bývalé, minulé, neaktuální. Už to nebyl ten Draco Malfoy, kterého znaly Bradavice.

„Posaď se. Naobědváš se s námi? Hermiona ti připraví místo.“

„Rád,“ odpověděl krátce, protože ho vznesená otázka překvapila. Rozhlížel se kolem, a i přes studený krb ho zaplavilo zvláštní rodinné hřejivé teplo. Takové, jaké on doma v jejich sídle nikdy nezažil. Nedokázal popsat tu emoci, ale možná by ji vystihovalo znepokojení. Pozoruje Hermionu a Severuse nedokázal skrýt svou nervozitu, které ho zaplavovala, když sledoval, jak přirozeně vedle sebe ti dva fungují a připravují stůl.

Draco svou bývalou spolužačku pozoroval se zvláštním výrazem, kterého si Severus všiml okamžitě. „Ne, Hermiona mi tu nedělá služku, jestli si myslíš tohle. Je rovnocenným obyvatelem tohoto domu, tak se na ni tak přestaň dívat,“ uhodil na mladého muže profesor přísně.

„Já jsem se na ni nijak nedíval,“ ohradil se.

„Jsem zvyklá. Nemusíš se obtěžovat, Draco.“ Střelila po něm pohledem a nandala mu na talíř oběd.

Poté začali všichni jíst a Severus nechal svého bývalého žáka vydusit. Hrobové ticho přerušovalo jen cinkání příborů.

„Tak a teď bys mi mohl říct, proč jsi přišel,“ promluvil profesor, když odložil poslední nádobí do dřezu. „Posadíme se?“ Mávl rukou a všem přistála na stolku sklenka zlatavé tekutiny.

Draco zaměřil svůj pohled na Hermionu. „Před ní mluvit nebudu,“ řekl neústupně.

„Obávám se, že nemáš jinou možnost,“ odpověděl mu Severus. Bylo jasné, kdo z nich dvou je mistr v neústupnosti.

„Já můžu jít nahoru,“ ozvala se, aby nepřekážela důležité konverzaci, ale profesor lektvarů ji zadržel. Vážila si faktu, že ji neodehnal, a že ji při této konverzaci chce mít vedle sebe.

„Tak fajn,“ povzdychl si nakonec mladý muž neochotně a začal pomalým hlasem mluvit. Zdálo se, že mu tato debata není vůbec příjemná. „Rád bych věděl, proč jste mě chránil, proč jste zabil Brumbála místo mě a přitom to celou dobu hrál na dvě strany.“

„Tady tě musím zastavit, Draco,“ přerušil ho Severus. „V době, o které mluvíš, jsem to na dvě strany nehrál. Byl jsem na straně Brumbála a byl loajální jedině jemu. Od určitého okamžiku nebyl Voldemort můj Pán zla.“ Hermiona tušila, o jakém okamžiku mluví, byla to smrt Lily Potterové.

„Jediným důvodem, proč jsem se tě snažil chránit, byl slib, který jsem dal tvé matce. Uzavřela se mnou neporušitelný slib, protože věřila, že tě můžu ochránit. Dělala to z lásky k tobě. Tento slib obsahoval i část, která mě zavazovala k vraždě Albuse Brumbála. Pokud bys selhal, sám jsem měl ředitele zabít. A tak se i stalo.“

„A to vám mám věřit, profesore?“ ušklíbl se Draco arogantně.

„Nebuď idiot, Malfoyi, víš, jak funguje závazek uzavřený v rámci neporušitelného slibu. Pokud by ho Severus porušil, zemřel by.“ Hermiona se na něj nepřestávala mračit.

„Jasně, takže jste to dělal jen kvůli tomu, abyste si zachránil krk,“ odpověděl jí posměšně muž, ale jeho oči stále sledovaly profesora. Ignoroval ji a potlačil i pozvednutí obočí nad familiárním oslovením bývalého ředitele.

„Mysli si, co chceš, ale když ti řeknu, že Albus předpokládal, že selžeš, a tak mě požádal, abych ho zabil a Voldemort by mi tak bez pochyby důvěřoval, budeš mě mít za blázna. Vy čistokrevní nesnášíte legendu o nejlepším kouzelníkovi všech dob, který moudře intrikuje na všechny strany a celé to divadlo řídí,“ dodal ještě Severus a pohodlně bez sebemenší emoce v obličeji se opřel do křesla.

Draco seděl naproti a v hlavě mu přebíhaly splašené myšlenky. Hermiona z pohovky pozorovala profesorův výraz a tušila, že by svému bývalému studentovi nikdy nepřiznal, že ho má v podstatě svým způsobem rád a nevidí v něm jen to špatné. Severus doopravdy věřil, že z toho chlapce může něco být. Doufal, že se z něj nestane zlý člověk. I proto souhlasil s Albusovým plánem. Mladý Draco nemusel touhle odpornou vraždou spadnout na dno. Ještě se mohl změnit, mohl z toho všeho vyjít lépe, daleko lépe než Severus. Možná v něm viděl sebe samého v jeho věku a svá špatná rozhodnutí, která udělal a kterých pak těžce litoval.

„Samozřejmě. Protože já vždycky selžu. Nikdo mi nikdy nevěřil natolik, aby mi uložil důležitý úkol. Jako třeba tomu zlatému Potterovi,“ prskl Draco znechuceně.

„Neříkej hlouposti, Draco, nikdo nejsme dokonalý. Tvůj čas, kdy se budeš moct prosadit, ještě přijde. Jsi mladý a perspektivní muž.“ Ano, Severus opravdu věřil, že z Draca Malfoye může být dobrý slušný člověk.

A Draco nebyl tak hloupý, aby si této linie vztahu profesora k sobě samému nevšiml. „Takže vy to děláte z nějakého zatraceného pocitu satisfakce, že se dějiny narovnávají, zatímco vy jste to v mládí všechno pokazil a já se mám teď poučit ze svých a vašich chyb a být lepším člověkem, než jste vy?“ odsekl a propaloval Snapea nenávistně očima.

Hermiona nadskočila na svém místě a otevřela pusu, aby Severuse bránila. Ten ji ale zastavil. „Takhle spolu mluvit nebudeme, Draco. Já jsem ti své karty vyložil. Nalož s těmi informacemi, jak uznáš za vhodné. Své odpovědi jsi dostal. Byl bych rád, kdyby sis na tenhle okamžik jednou v životě vzpomněl a uvědomil si, že existovali lidé, kterým na tvé budoucnosti záleželo.“

„A víte, že je mi to docela u prdele?“ vyjel najednou vulgárně. „Nestarejte se o mě pořád! Dejte mi už konečně všichni pokoj! Otec říká, že jste zrádce a zbabělec! Jak vám teda můžu věřit, že vám jde jen o moje dobro?!“

Severus si povzdechl a klidně ukázal směrem z místnosti. „Támhle jsou dveře. Tato konverzace je u konce. Ještě mi řekni, když jsi to zmínil, jak se mají rodiče?“

„Jak byste myslel?“ ušklíbl se posměšně a zamířil ke dveřím. „Otec je týdny zavřený u sebe v pracovně, a když vyjde, není s ním k vydržení. Je z něj troska. Viní všechny a nejvíce vás,“ řekl ponuře. „Matka se psychicky složila. Náš život se změnil a rozpadl. Divím se, že si pro otce ještě nepřišli bystrozorové.“

„Tvůj otec je zbabělec!“ sekla po něm.

„Utekl včas,“ odpověděl krátce Severus. „Věděl, kdy opustit scénu. Podařilo se mu to v nejvhodnější chvíli.“ Profesor ho doprovodil na vstupní chodbu. „Nashle, Draco. Pozdravuj matku. Je mi jí líto. A tebe taky.“ Zavřel za mladým mužem dveře a vrátil se zpátky do kuchyně.

Seděla na sedačce jako opařená a vzteky zatínala pěsti. „Co to jako mělo být? Nakráčí si sem a začne tě obviňovat a urážet? Proč jsi k němu byl tak shovívavý?“

„Plácá se v tom. Neví kudy kam a hledá odpovědi. To je přirozené, Hermiono. Je to nešťastný chlapec, který se ještě nestal zcela mužem,“ vysvětlit Severus klidně.

„Mluvíš jak Brumbál,“ opáčila. Profesor se jen hraně pohoršil a pak jí věnoval úsměv. Odešel se posadit na zahradu, kde si začal číst noviny. Jako by se nic nestalo.

Hodila do sebe zbytek whisky a zavolala na Severuse, že půjde nakoupit. Když si psala seznam a hledala tašky, uvažovala nad mnoha polohami profesorovy osobnosti. Bylo jí líto, že ho Draco poslal v podstatě do háje. Snad někdy Severusovy rady a skrytou starost ocení.

Vyšla před dům a pokračovala okolo domu sousedů po chodníku. Za oknem se mihla tmavá postava a někdo v okamžiku, kdy procházela, záclonu zatáhl. Hermiona si přitáhla svetr blíže ke krku a přidala do kroku. Začalo se mračit na bouřku. Snad stihne nakoupit, než začne pršet, protože si zapomněla vzít deštník.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Mors principium est 15: