OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Mors principium est 2



Mors principium est 2Rozhovory. Ten s kamarádem a ten s pacientem na ošetřovně. Plno dalších otázek a narušení bezpečnosti bradavického hradu.

„Takže ty za ním chodíš každý večer?“ Střelil po ní zrzavý mladý muž pohledem ráno u snídaně. Vyčítavá slova tlumil ruch štěbetajících hlasů ve Velké síni. Jeho oči ji propalovaly trochu rozzlobeně, trochu smutně. „To ti nestačí, žes ho nenechala zemřít?“

„I kdyby to byla pravda, tak co by ti do toho bylo? Omlouvám se, Rone.“

„Jasně, protože mně nikdy do ničeho nic není.“ Položil prudce vidličku vedle talíře. „Já jsem nikdo, o mě se nikdy nikdo nestará.“

„Chceš, abych ti to-“

„Nech mě, prosím tě.“ Ronald překotně vstal od stolu a odcházel pryč. Ona ho následovala na druhé straně stolu v uličce. Nakonec se setkali na konci síně u dveří.

„Počkej, Rone.“ Chytila ho za paži, aby jí zase někam neutekl. „Já tě přece mám ráda. Nechci o tebe přijít. Promiň mi to, prosím. Měla jsem ti to všechno vysvětlit dřív. Zasloužíš si to.“

„Tak to sis asi měla rozmyslet dřív, ne?“ Vytrhl se z jejího sevření.

„Omlouvám se ti.“ Chtěla do těch slov dát všechnu vážnost a také cit, aby jí skutečně věřil. Přes tvář rozzlobeného muže přeběhl zdrcený výraz, který se snažil dlouho skrývat právě za tím rozčíleným. Bolelo ji to. A jeho taky. Nakonec pokrčil rameny.

„Tak já ti taky něco řeknu, Hermiono.“ Jeho hlas byl tentokrát klidnější. „Až udělám za těch pár týdnů závěrečné zkoušky... Rozhodl jsem se, že se trochu podívám po světě. Možná navštívím příbuzné, co nám ještě zůstali.“

„To mám radost i za tebe,“ usmála se konečně. „To je kvůli mně?“ doptala se po chvíli už s menším nadšením.

„Nás stejně už nic nečeká. Žádná společná budoucnost. Tak co tady mám dělat?“

Místo odpovědi pokývala hlavou. Pak se ale nakonec rozhodla, že to vysloví: „Vždycky tě budu mít ráda, Rone. Vždycky. Pamatuju si všechno to, co jsme spolu zažili. A budu si to napořád pamatovat.“ Nějaký jí blíže neznámý pocit mu probleskl v očích, nedokázala ten výraz identifikovat, ale pak se Ronald nahnul a políbil ji na tvář.

„Děkuju, Hermiono.“ Potom smutně odcházel, ale jí se ulevilo. Cítila, nebo by si spíš ráda myslela, že snad i jemu.

* * * 

Byl to už nějaký čas, kdy se téměř každý večer ploužila po chodbách bradavického hradu a stanula u jeho lůžka. Rány se mu pomalu hojily a jen ta jizva v obočí mu stále zůstávala. Madame Pomfreyová začala být konečně trochu optimističtější, co se týkalo jeho stavu. Hermioně už nepřišlo, že byl jeho obličej tak oteklý a bílý jako před několika týdny. Stále s ním však neprohodila ani jednu větu. Musela však doufat, že odteď už to bude jen lepší. Odhodlala se sednout si k němu na postel. Jeho dech se zrychlil a trhnutí hlavou na stranu ji utvrdilo v tom, že se mu musí zdát zlé sny.

„Lily,“ vydechl tiše. „Lily. Nechtěl jsem... nechtěl jsem tě ztratit. Odpusť mi to.“ Harry jí řekl o všem, co viděl v myslánce. Věděla, že si chtěl s profesorem Snapem o vztahu s jeho matkou ještě promluvit. Jí do tohoto tématu však nic nebylo.

„Lily?“ Zničehonic ji chytil za ruku. Ztuhla. Nebyla si jistá, co má udělat. Jeho stisk nebyl nijak pevný, na to byl ještě příliš sláb.

„Já jsem Hermiona,“ vyslovila nakonec pomalu. Na pár okamžiků se ošetřovnou rozhostilo ticho. Možná, že jeho noční můra už byla pryč.

„Slečno Grangerová,“ ozvalo se tázavě. „Řekněte Lily Evansové, že ji miluji.“

„Řeknu jí to, pane. Slibuju.“ Lehké přikývnutí a pak se zase propadl do hlubokého spánku. O tom, jestli si bude pamatovat, co se dělo v polospánku mezi sněním a realitou, se ani nesnažila přemýšlet.

Odebrala se do nebelvírské koleje a dlouho nemohla usnout. Nechtěla, ale neutříbené myšlenky ji nutily přemítat o vztahu profesora Snapea s Lily Potterovou. Jaké to je, když ztratíte jediného člověka, kterého skutečně milujete? Neměla na to odpověď a možná ji ani nechtěla hledat. Snad to trochu cítila při jejím posledním rozhovoru s Ronem. Měla ho ráda, ale nemilovala ho. Každopádně jí bylo líto, co se v jeho rodině stalo. Musí Weasleyovy, nebo alespoň Ginny s Harrym někdy navštívit.

Brzy ráno ji vzbudilo klepání na rameno. Byla to jedna její spolužačka, třeťačka, jejíž jméno si takhle po ránu nemohla vybavit. „Madame Pomfreyová ti vzkazuje, že máš urychleně přijít na ošetřovnu. Něco se děje s profesorem Snapem.“ Hermiona byla na nohou dříve, než by řekla „Nox“. Rozběhla se chodbou a už otvírala dveře do dlouhé místnosti plné postelí. U profesorova lůžka stála Minerva McGonagallová a Harry Potter. Nad třesoucím se tělem se skláněla lékouzelnice, mumlala kouzelné formule a pak odběhla pro nějaký lektvar.

„Hermiono, konečně jste tady,“ pozdravila ji ředitelka, která si ale stále ponechala výuku přeměňování.

„Dobrý den, co se děje? Ahoj, co tady děláš?“ promluvila zároveň na profesorku McGonagallovou a na svého kamaráda. Bez přemýšlení chytila profesora za studenou ruku.

„Paní ředitelka mi volala, že to s profesorem Snapem nevypadá moc dobře. Měl jsem se přijít rozloučit,“ vzal si slovo „chlapec, který přežil“. Hermionou roztřásl nepříjemný strach.

„Rozloučit? Vždyť už mu bylo lépe.“ Kroutila nechápavě hlavou.

„To se někdy stane, slečno Grangerová. Pacientův stav se zlepší natolik, že můžeme mít naději, a pak se rapidně zhorší,“ oslovila ji lékouzelnice, která se vrátila s lektvarem a snažila se, aby ho profesor vypil celý. „Uvidím, co můžu dělat.“

Hermiona se přes jeho tělo nahnula na stolek pro misku s hadříkem. „Aquamenti.“ Švihla hůlkou a znovu si ji zastrčila do kapsy hábitu. Namočila látku do vody a pomalu mu začala otírat zpocené čelo a tváře. „To není možné,“ opakovala tiše. „To mi nemůžete udělat.“

„Slečno Grangerová, asi bychom měli nechat madame Pomfreyovou pracovat.“ Vzala ji Minerva jemně za rameno a snažila se ji odtáhnout pryč. Ona však dál otírala profesorův obličej bez větší reakce. Ředitelka si povzdechla a nechala ji. Rozloučila se s Harrym a odcházela.

„Tak moment.“ Mladá čarodějka se zamračila a rozevřela profesorovu v pěst zaťatou ruku.

„Co to je?“ Kontroloval brýlatý čaroděj. Hermiona sebrala zbytky jakési rostliny s bobulemi a přivoněla si k ní, pak ji podala lékouzelnici a ta její domněnku potvrdila. Rulík zlomocný. Jak to, že si toho Poppy nevšimla?!

„Co jste to chtěl u Merlina udělat?!“ uhodila na pacienta i přesto, že ji nevnímal. Celý se třásl. Zorničky měl rozšířené, a když se dotkla jeho čela, měl ho horké. Lékouzelnice se pokusila o výplach profesorova žaludku, což nebylo nic příjemného ani pro jednu ze zúčastněných stran. Poté si přivolala lahvičku s protilátkou a nalila ji profesorovi do krku. Možná trošku necitlivě. Hermiona s ní však souhlasila. Týdny léčení a pak tohle... Ale proč?!

Po lektvaru, který působil proti otravě, třes pomalu odcházel, až ustal docela. Všimla si, jak se Harry znatelně uvolnil. I on si potřeboval ujasnit některé záležitosti a na profesorovi mu záleželo. Přinejmenším kvůli jeho matce. Severus Snape byl v podstatě posledním spojením, které na své rodiče měl. Ředitelka pozvala Harryho i Hermionu k sobě do kanceláře. Ta se však omluvila a rozhodla se zůstat u profesorova lůžka. Lékouzelnice čekala, dokud lektvar nezabere, a pak musela na chvíli odběhnout k jinému pacientovi.

„To si s vámi vyřídím, až se probudíte, víte,“ hubovala Hermiona pacienta, i když si musela přiznat, že si to dovolila pouze v tomto případě, kdy profesor Snape nevnímal, co se kolem něj děje. „Nezachraňovala jsem vás proto, abyste se pak zabil. To by byla pěkná hloupost,“ mumlala si dál rozzlobeně spíš pro sebe, než že by to směřovala k němu. „Jak jste mi to mohl udělat,“ pokračovala, aniž si všimla, že pomalu zlehka otvíral oči.

„Už jste skončila?“ zašeptal, jako by neměl ani sílu se nadechnout.

„Pane profesore,“ oslovila ho překvapeně. „Jak se cítíte? Nemáte žízeň?“ Okamžitě se zvedla a podávala mu vodu.

„Od kdy... vás zajímají... mé fyziologické... potřeby?“ zavrčel nevrle, ale několika loky vypil celou sklenici. Slova odděloval od sebe dlouhými mezerami, vypadalo to, že i mluvení ho vyčerpává.

„Vy si nic nepamatujete?“ Položila sklenici vedle jeho postele na stolek a zadívala se mu zpříma do očí. „Ten den, kdy jste se setkal s Voldemortem...“ Obočí profesora Snapea se zkřivilo do zamyšleného výrazu. Nespouštěl z ní očí, jako by mu měla nějak ublížit.

„Co se stalo potom?“ řekl nakonec podezřívavě.

„Potom, co vás Voldemort málem zabil?“ Přikývl. „Harry získal vaše slzy a odnesl je k myslánce. Pak byl zabit had a s Ronaldem jsme zničili Rowenin diadém. Harry následně...“

„To já vím, slečno Grangerová.“ Nadzvedl se těžce na posteli a trochu nervózně dodal: „Ale jak jsem se dostal sem? Měl jsem tam umřít. Takový byl... plán. Tak jsme to s Brumbálem naplánovali.“

„Já nevěřím na osud, pane,“ vysvětlila jednoduše. „Nemohla jsem vás tam tak nechat. Zemřít jako posledního žebráka.“

„Víte, co jste mohla způsobit?! S čím jste si zahrávala?“ Kdyby mohl křičet, udělal by to. Místo toho tu ležel jako – ano – jako ten poslední žebrák pod sluncem. Špatně se mu dýchalo a nesnesitelně mu tepalo v hlavě. „Kdyby Pottera Pán zla nezabil, Potter by nepoužil Kámen vzkříšení a následně by Voldemorta neporazil... Co všechno se mohlo stát, kdyby Brumbálův plán nevyšel?!“

Hermiona si toho všeho byla vědomá, uvědomovala si, že svým rozhodnutím mohla narušit plán, který byl sestrojen ještě dlouho předtím, než ji kdy vůbec napadlo, že intelekt profesora Snapea jí zvláštním způsobem imponuje. „Naštěstí to dopadlo tak, jak mělo,“ řekla nakonec opatrně.

„Lehkomyslnost!“ prskal vztekle. „Vždy jsem se domníval, že váš úsudek je přinejmenším natolik dobrý, aby vás uchránil před podobnými hloupostmi.“ Tmavé oči ji unaveně pozorovaly, avšak vysílaly k ní jeden rozzlobený blesk za druhým. Jedno zvednuté obočí naznačovalo, že stále netušil, proč se tak rozhodla. „Vysvětlíte mi tedy laskavě, co se to událo ve vaší hlavě tak... úžasného, že jste riskovala tento plán?“

Hermiona chvíli promýšlela co říct. „Došlo mi to až nedávno, ale nějaký čas jsem na to myslela. Na tu bezovou hůlku, kterou Voldemort tolik chtěl. Na Astronomické věži odzbrojil profesora Brumbála Draco. Voldemort si ale myslel, že když jste ho zabil vy, patří bezová hůlka vám. Harry ale pak v Malfoyově sídle odzbrojil Draca. Hůlka nepatřila ani vám, ani Dracovi. Věnovala svou loajalitu Harrymu. Proto jsem došla k závěru, že vaše smrt by byla naprosto zbytečná. Možná, že jste chtěl zachránit i Draca, netuším,“ odmlčela se na chvíli. „Chápu, že jste s profesorem Brumbálem plánovali, aby si Voldemort myslel, že bezová hůlka patří vám, i když tomu tak od začátku nebylo. Pán zla vám musel bezvýhradně důvěřovat. To jsem nemohla překazit, rozhodla jsem se, že vás zachráním až poté, co od vás Voldemort odešel s vědomím, že vás zabil a že je nyní bezová hůlka jeho.“ Vysvětlovala trochu překotně a věděla, že neodpověděla na jeho otázku, proč ho zachránila a jak to udělala. Využila úhybný manévr a doufala, že je natolik vysílený, že na to nepřijde.

Severus Snape ji chvíli zamyšleně sledoval. „Výborně, slečno Grangerová,“ řekl nakonec s jistou dávkou opovržení. „Vskutku povedená dedukce. A teď buďte tak laskavá a nechte mě odpočívat.“ Položil si hlavu na polštář a za pár minut zase usnul s odvrácenou tváří od ní. Hermiona si oddechla. Tak to bychom měli. Samozřejmě, že čekala, že jí vynadá. Nezodpovězených otázek však zůstávalo více, než by si přála a mnoho vysvětlení bude ještě muset dát. Vůbec se jí do toho nechtělo, ale uklidňovala se tím, že ještě nějakou dobu to bude trvat. Profesora ještě čeká dlouhá rekonvalescence, aby byl silný nejen na nápor otázek a odpovědí. Zhroutila se do židle a nohy si opřela o jeho postel. Usmyslela si, že ho bude hlídat, aby zase neudělal nějakou pitomost.

Ráno ji probudilo jemné šťouchnutí do levé paže. Rychle zvedla hlavu. U Merlina! V noci si musela v únavě lehnout na postel a hlavu si položit na lokty vedle jeho nohou. „Om-louvám se, promiňte, nechtěla jsem...“

„Ocenil bych, kdybyste si našla svou postel, kde byste složila hlavu. Tady kolem je jich dost,“ ozval se o trochu výš jeho typický hlas. Zachytila však posměšný tón. „Dobré ráno.“

„Dobré.“ Vystřelila okamžitě ze židle a postavila se dál od jeho postele. „Promiňte, asi jsem usnula.“

„Očividně,“ odmlčel se na okamžik. „Takže vy mě hlídáte?“ zeptal se opět s tím jeho pozvednutým obočím. „To vám přikázala madame Pomfreyová nebo ředitelka?“

„Ani jedna. Ono to má svůj důvod, proč jsem tady zůstala,“ vysvětlila trochu opatrně.

„A to je?“ zamračil se. Nesnášel, když ho někdo znejistil. Nenáviděl, když neměl situaci pod kontrolou a tahle všetečná nebelvírská holka mu klidu nepřidávala.

„Nevěřím, že si to nepamatujete.“

„Nehrajte se mnou hry, slečno Grangerová. Nemám to rád a velmi důrazně si to vyprošuji.“

„Zkusil jste se otrávit. Našli jsme u vás rulík zlomocný. Asi jste ho spolykal, nebo si z něho uvařil odvar... Merlin ví, jak se vám to ve vašem stavu podařilo.“

„Co prosím? O tom bych musel něco vědět.“

„Chcete tím naznačit, že jste se otrávit nechtěl?“ přimhouřila oči nedůvěřivě.

„Vážená slečno, pokud mi mysl slouží, tak za můj poměrně dlouhý život bylo několik chvil, kdy jsem si řekl, že už nemá smysl žít, ale tentokrát to nebyl ten okamžik. Při svojí bystrosti jste si jistě všimla, že se nemohu zvednout z postele, tak jak bych si mohl opatřit rulík?!“ I přes jeho temné kruhy pod očima a těžký dech dokázala zachytit to, co znala z hodin, které vyučoval. Byl malátný, k smrti vyčerpaný, ale jen on uměl člověka v jedné větě pochválit a zároveň zesměšnit a urazit.

„Dobře,“ odpověděla pomalu. „Otázka tedy je, kdo vám ho podstrčil, případně, kdo vás chtěl zabít? Kdo by chtěl, aby to vypadalo, jakože jste spáchal sebevraždu?“

Pohledem mu přejel výraz, který jí byl velmi nepříjemný. Jako by zahlédla něco z jeho smrtijedské minulosti, případně z dob, kdy se pyšnil pozicí dvojitého agenta. I když „pyšnil“ nejspíš nebylo to správné slovo. „To skutečně nevím. Ale nepřátel mám víc než dost. Z dob minulých. Asi mi neodpustili, že jsem je zradil. A přežil. I když část z nich možná ještě nezjistila, že má loajalita k Pánovi zla nebyla vůbec tak neochvějná, jak si mysleli. To mi hraje do karet.“ Na chvíli se odmlčel, aby nabral dech, a upřeně se na ni zahleděl. Hermioně zatrnulo, snad mohla doufat, že se ještě nějakou dobu profesor nedozví, že se snažila očistit jeho jméno. Možná právě to přesvědčilo zbylé Smrtijedy o jeho zradě.

„Vidíte, slečno Grangerová, takto dopadají ta osudová rozhodnutí. Mým osudem bylo zemřít. Bylo by mi lépe mrtvému. Severus Snape měl zmizet.“ V tu chvíli jí to zcela došlo. Mrtvý profesor Snape by neměl žádné nepřátele, nikoho, kdo by se mu chtěl mstít. I přes to, že byly síly zla poraženy, ne všichni Smrtijedi byli zabiti. Někteří sice ztratili svého pána, ale stále přežívali. Hermiona byla však přesvědčená, že v Bradavicích už bude bezpečno. Jak se tedy mohl ten někdo dostat až k jeho lůžku?!

„Nevěřím, že vás to nenapadlo,“ řekl přísně a znovu si ji změřil pohledem, než pokračoval. „To mě opět přivádí k otázce, co jste tím, že mne zachráníte, sledovala?“ Ne, nemohla mu to říct. Prostě zatím ne. Nebyla... připravena mu to říct.

„Na hradě pro vás není bezpečno, pane profesore. Promluvím si s ředitelkou a uvidíme, co se dá dělat. Je mi to moc líto.“

„Tak moment!“ zadržel ji. „Když se dostali sem, dostanou se kamkoliv. Ve věci mého otrávení nebude nikdo rozhodovat beze mě!“ Snažil se posadit, podepřel se na loktech a zkusil dát jednu nohu z postele.

„Co to děláte?!“ Hermiona rychlým krokem přešla vzdálenost k jeho posteli. „To vám nemůžu dovolit. Ještě včera jste tu málem umřel.“

„Jestli mi okamžitě nepomůžete, udělím vám školní trest a Nebelvíru seberu sto bodů!“

Hermiona nezvládla skrýt úšklebek. „Tohle už asi fungovat nebude, nemyslíte?“

„Slečno Grangerová! Nechtějte, abych vás... Víte, že umím kouzlit i bez hůlky a slov. Takže vás velmi důrazně žádám, abyste-“ Chtěl dát z postele i druhou nohu.

„Já vím, pane, ale prostě to nejde.“ Dala mu obě nohy zpátky na matraci. Následně si uvědomila, že se ho dotkla. Ona se ho DOTÝKALA bez většího uzardění. Připisovala to svému rozčilení z toho, že chtěl vstát. Dotkla se ho už několikrát, ale o tom on nevěděl, a kontrolovala tak jeho stav. S tím se vypořádá později.

„Musíte ležet. Jste ještě moc slabý a já si vás nevezmu na svědomí,“ řekla přísně a pomohla mu si zase lehnout. „V současné chvíli se bojím víc madame Pomfreyové, kdyby se dozvěděla, že jste chtěl odejít, než vás. Promiňte,“ usmála se ještě lehce vítězoslavně nad tím, že porazila obávaného učitele lektvarů. Ten ještě chvíli odporoval, alespoň slovně, vyslechla si něco o nesnesitelných spratcích z Nebelvíru, ale pak se uraženě obrátil na bok. Byl natolik vysílený, že se nedokázal bránit. To ji na celé této situaci děsilo ze všeho nejvíc. Tenhle vyčerpaný muž nebyl ten Severus Snape, kterého znala.

„Už se nemusíte vracet,“ zamumlal ještě ponuře, když už byla skoro na druhé straně místnosti.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mors principium est 2:

2. Kate3 přispěvatel
28.03.2021 [19:05]

Kate3Tajemná Květáčko, ty to vždycky všechno tak hezky vystihneš a vypíchneš to důležité. Emoticon Jsem fakt ráda, že se ti ty interakce Hermiony a Severuse líbí, dávám si na tom záležet, oni dva jsou fakt zajímavé osobnosti, v něčem si jsou vlastně podobní, tak mě ty jejich rozhovory baví psát. Je to pro mě takové osvěžující.
Ron - jo, bylo to asi moc narychlo, ale ještě o něm v následujících kapitolách uslyšíme, přinejmenším aspoň zprostředkovaně. A ten rozchod jsem právě chtěla napsat hezky, aby, když už to musí být, z toho vyšli oba nějak... slušně, jestli je to to správný slovo. Já to vnímám tak, že je pochopitelné, že Ron není hloupý a že mu došlo, že je k němu Hermiona netečná a stále chodí za Snapem na ošetřovnu, takže asi není něco s jejich vztahem v pořádku a že Hermioně nějak moc nezdravě záleží na profesorovi. Navíc je Ron ublížený, protože je do Hermiony zamilovaný a ona zranila jeho city.
Jinak ano, snažím se udělat Hermionu sympatičtější, myslím, že si to ta postava zaslouží. Podle mě, si zaslouží víc pozornosti a pochopení, než se jí možná obvykle dostává.
Otravu rulíkem a její příznaky jsem si hledala a jen jsem asi nesmazala z textu, co jsem tam měla původně. Vím, že má být horká pokožka (tak už vím, že pocení ne Emoticon ), rozšířené zorničky a myslím, že to člověka přivede jakoby do takového klidného, zklidněného stavu. Snad mě chápeš. Emoticon
O otravě zatím nic říkat nebudu, vážou se na to totiž další události, vše se dozvíš. Trochu dobrodružna a detektivna v povídce bude.Emoticon Zatím můžu říct jen to, že nová bradavická ředitelka udělá kvůli narušené bezpečnosti hradu jistá opatření.
Děkuju ještě jednou za komentář a taky jsem ráda, že je Severus živý. Emoticon Emoticon

1. TajemnyKvetak
26.03.2021 [21:08]

Ty interakce Hermiony a Snapea mě celkem baví. Emoticon Na můj vkus hrozně brzy vyšuměl její vztah s Ronem - jakože chápu, že je pro účely fanfikce nejjednodušší ho utnout takhle na začátku, ale vzhledem k tomu, jak brzy po konci války se ta povídka odehrává a jak blízko si dle knih byli ještě v době bitvy o Bradavice, mi to přijde příliš rychlé, byť strašně hezky popsané - to byl fakt elegantní rozchod.
Hermiona je mnohem sympatičtější než její originální verze, což mi přijde super - v knížkách mi popravdě hrozitánsky lezla krkem, čím byla starší, tím víc, takže oceňuji, že je tady popsána podstatně příjemněji.
Otrava rulíkem mě zaujala (profesní deformace, haha) - hledala sis příznaky? Minimálně to pocení je určitě chyba, při otravě atropinem (tzn. i rulíkem) bude suchá horká pokožka, pokud se nepletu. S tím třesem si taky nejsem úplně jistá, jakože teoreticky by to asi mohlo vyvolat epilepťák, ale na to to zrovna nevypadalo Emoticon A teda fakt by mě zajímalo, proč, pokud ho někdo chtěl otrávit a neudělal to profesor sám, mu nechal kuličku rulíku v ruce? Proč? Chtěl, aby byl Snape zachráněn? Bylo to jen varování? Hmmm, hmm, nevíme nic, uvidíme, jestli se něco dozvíme. Emoticon Asi mě už trochu znáš - soustředím se na všechno, jen ne na centrální romanci, takže doufám v detektivní zápletku Emoticon Je fajn vidět Severuse naživu. Vždycky mě mrzelo, že umřel - byla to pitomá a zbytečná smrt.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!