Na konci duhy - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

What I've felt, what I've known, never shined through in what I've shown, never be, vnver see, won't see what might have been. What I've felt, what I've known, never shined through in what I've shown, never free, never me, so I dub thee unforgiven. (Co jsem cítil, co jsem poznal, nikdy jsem nedal na sobě znát, nikdy nebýt, nikdy nevidět, neuvidím, co mohlo být. Co jsem cítil, co jsem poznal, nikdy jsem nedal na sobě znát, nikdy volný, nikdy sám sebou, tak jsem tě prohlásil za toho, co neodpouští.)

18.09.2017 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 819×

Severus si dívku se zájmem prohlížel. V hlavě se mu honila spousta myšlenek. Tu fámu slyšel. Každý smrtijed ji slyšel, ale nikdo jí nepřikládal žádný význam, protože nikdo nikdy nic neviděl ani doopravdy nezaslechl. Pokud na tom byla špetka pravdy, najednou chápal vše. Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči.

„Neeno, kdo jsou tvoji rodiče?“ zeptal se po chvíli.

„Nechtěl jste přece znát mé příjmení,“ zamračila se brunetka.

„Teď to ale chci vědět,“ odsekl Zmijozel a stiskl čelisti. Neena polkla.

„Agusta a Thomas Cassidyovi,“ špitla odevzdaně. „Jsem Neena Cassidyová.“ Severus zavřel oči a zhluboka se nadechl. Brumbálovi nejvěrnější za dob vzestupu Pána zla. Po jeho zmizení se ztratili i oni, aby se po nějaké době opět objevili s děckem, penězi a vysokým postavením. Vyprávěly se různé zkazky, ale nikdy jim nepřikládal váhu. Myslel si, že plnili velmi důležitý úkol. A teď konečně věděl pravdu. Nebo si myslel, že ji ví. Došla mu. Velmi rychle.

„Pojď,“ pokynul jí klidně. „Vrátíme se do chaty.“ Chtěl si promluvit se svou společnicí. Musel jí říct pravdu o Neeně. Nemohl si takovou informaci nechat pouze pro sebe. Už mu došly veškeré souvislosti a na její ochraně záviselo opravdu mnohé. Kdyby Constance neznala podrobnosti, mohlo by je to oba stát život. Dívka šla na krok před lektvaristou se zmijí v ruce. Zastavil se a položil jí ruku na rameno. Ohlédla se po něm. „Hada nech tady,“ přikázal jí. Neena se podívala plazovi do očí a opatrně ho položila na zem. Ještě jednou mrsknul jazýčkem a ve vteřině byl pryč. Za svorného mlčení dorazili během chvíle do chaty. Otevřel dveře a rozhlédl se po místnosti. Constance seděla v křesle, a jak uslyšela dveře, zvedla hlavu. Oba si je přeměřila pohrdavým pohledem. „Slečno Vall, můžete jít se mnou, prosím?“ Pevně sevřel víčka, když si uvědomil, co vyslovil. Už aby ten lektvar přestal účinkovat. Nakonec se otočil k dívce. „Ty zůstaň tady a radši běž do svého pokoje,“ pokynul jí směrem ke schodům. Neena zdvihla jedno obočí, ale kývla na souhlas. Bylo jí jasné, že věděl, proč ji tam posílá, a ona nechtěla protestovat. Určitě k tomu měl důvod. Connie se vymrštila z křesla a trucovitě k profesorovi došla. Když si byla jistá, že je dívka z doslechu, zapíchla svůj ledový pohled do černých očí lekvaristy.

„Proč jsem měla jít k vám? Abyste nás vystřídal jako fusekle?“ zeptala se ho kousavě. Severusovi vyletělo obočí vzhůru. Nechápal, proč byla najednou tak protivná. Obyčejně by ji něčím uzemnil, ale dneska to nebyl on. Beze slova jí pokynul, aby vyšla ze dveří. Hrdě zdvihla hlavu a rázovala si to ven. Zmijozel jenom užasle zavrtěl hlavou. Čekala na něj před vchodem se založenýma rukama. Zamkl a začaroval chatu ochrannými kouzly tak, jak to dělali vždy, když odcházeli, byť na malou chvíli. Chtěl jít z doslechu, ale ne moc daleko. Kam jinam, než na břeh jezírka. „Proč jsme tady?“ zeptala se ho Connie po chvíli mlčení. Podíval se na ni zvláštním pohledem. Naklonila hlavu na stranu. Nakonec se od ní odvrátil, zadíval se do vodopádku a založil si ruce za zády.

„Slyšela jste někdy o tom, že by měl mít Pán zla potomka?“ řekl jakoby nic. Constance zaskočilo a vytřeštěně se na něj podívala. On její pohled neopětoval.

„To myslíte vážně?“ ušklíbla se. Nevěřila mu to.

„Kdysi, před mnoha lety, se tradovalo, že lord Voldemort a jedna z jeho nejvěrnějších, Bellatrix Lestrangeová, měli dítě. Nikdo neví, co je na tom pravdy, ovšem nikdy ho nikdo doopravdy neviděl. Pro nás smrtijedy je to spíš taková malá legenda. Ani nevím, který ze stoupenců s touto informací přišel. Bella je zavřená v Azkabanu a Pán zla zmizel. Neměli jsme ani možnost zjistit pravdivost tohoto tvrzení a nakonec jsme po něm ani pořádně nepátrali. Jenže… ona to nakonec taková fáma asi nebude.“ Opřel jazyk o zuby a mlaskl. Constance máchla rukou do vzduchu a natáhla ji pod sebe, aby při svém zavrávorání neupadla a mohla si sednout na zem. Severus se po ní se zvednutým levým obočím ohlédl. „Brumbál to moc dobře věděl a neřekl nám ani slovo. Zajímalo by mě, jestli to vůbec někdo ví, nebo toto tajemství střeží pouze on sám.“

„Jak si tím můžete být jistý?“ zeptala se ho přiškrceným hlasem. Černovlasý kouzelník pokrčil rameny.

„Umím počítat. Je jí šestnáct, když se zadívám, určitou podobu s Bellatrix vidím, pokud pominu vnuknutí mysli. Mluví hadím jazykem. Její rodiče jsou manželé Cassidyovi. Ti byli Brumbálovi nejblíž a dělali pro něj špinavou práci. Zapadá to do sebe. Proč by muselo být nad takovou žábou haló hodné ministra kouzel? Předpokládám, že si ředitel myslí, že ji Voldemort bude hledat. Nebudeme chodit kolem horké kaše. Oba víme, že je na vzestupu, a pokud se vrátí k moci, bude si chtít vychovat nástupce. Zvlášť svého vlastního,“ zavrčel na závěr. Stál na jedné noze a odlehčoval té zraněné. Poposkočil ke své společnici a pomalu se usadil vedle ní. „Předpokládám, že nikdo neví, kde teď je. Nejenom, kde je schovaná, ale kdo jsou její pěstouni. Ale určitě jim to nebude trvat příliš dlouho zjistit.“

„Já… já nevím, co říct,“ zašeptala zrzka zoufale. Myšlenky se jí honily hlavou jak splašené. Těkala očima, přitom se ale na nic určitého nedívala. Možná začala pociťovat obavu. Ne ani tak o sebe, ale o tu holku uvnitř stavení. O svět kolem sebe, o lidi, které měla ráda. Nebo tedy spíše o tu malou hrstku lidí. O budoucnost světa, jestli se Voldemortovi povede vrátit zpět k moci. Zadívala se na profil profesora, sedícího vedle ní. Pozoroval klidnou hladinu jezírka. Všimla si, jak se mu zdvihl hrudník při hlubokém nádechu a výdechu. „Severusi, začínám mít strach,“ zašeptala téměř neslyšně. Pomalu k ní stočil obličej a nečitelně se na ni zadíval. Uhnula pohledem. Nechtěla, aby jí veškeré pocity vyčetl z očí. A nejenom z nich. Znovu si povzdechl a ledabyle zvedl pravou ruku. Účinky uklidňujícího lektvaru už mu opravdu lezly krkem. Překvapeně se na něj zahleděla a naklonila hlavu na stranu. Severus pomalu mrkl a zkřivil jeden koutek úst. Pomalu se k němu poposunula a svraštila obočí.

„Tak dělejte, nebo mi ta ruka zdřevění,“ zavrčel podrážděně. Přisunula se rozhodně rychleji, než měla původně vůbec v úmyslu, a položila mu hlavu na rameno. Netečně ji objal kolem pasu a zavřel oči. Proč to jenom dělal? Lektvar kompletně zastiňoval jeho pravou povahu a jemu se to nelíbilo. Nebo možná… teď se mu to i docela líbilo. Její vlasy ho zašimraly na tváři a on ji stisknul v pase trochu pevněji. Lehce rozšířila oči, ale nijak nezareagovala. Byla mu vděčná. Možná potřebovala mužské objetí, i když bylo od protivného bradavického profesora. Zvedla oči a zahleděla se na vodopád. Narovnala hlavu a prohlížela si přírodní úkaz, který se před nimi objevil. Lom slunečního světla vytvořil u vody krásnou duhu. Constance kývla hlavou směrem k padající mase.

„Podívejte,“ špitla a přitiskla se k muži ještě víc, a to si myslela, že už to není ani možné. Severus stočil hlavu směrem, kterým kývla. Na tváři se mu vytvořil téměř neznatelný úsměv. „Co myslíte, že se nachází na konci duhy, profesore?“ zašeptala mu do ucha.

„Podle irských legend tam leprikón zakopal poklad, kolegyně,“ zavrněl zastřeným hlasem. „Ale oba velmi dobře víme, že se jedná o optický klam, a vlastně žádný konec duhy neexistuje.“ Otočil obličej k jejímu a zahleděl se do jejích smaragdových očí. Nesměle se usmála a sklopila zrak. Pravou rukou si ji přitiskl ještě víc a ukazováčkem levé ruky ji lehkým tlakem pod bradu donutil zvednout hlavu zpátky. Chvíli si hleděli vzájemně do očí, než jí jemně přejel po okraji čela a zastrčil jí pramen vlasů za ucho. Zavřela oči a lehce k němu postrčila bradu. „Měli bychom se vrátit,“ vytrhl ji z očekávání jeho tichý hlas. „Musím vás netaktně požádat, abyste mi pomohla vstát.“ Connie otevřela oči a zklamaně uhnula pohledem. Neznatelně si povzdechla a vymanila se z profesorova objetí. Když vstala, natáhla k němu dlaň. Zapřel se jednou rukou o zem a druhou se zachytil o její. Neohrabaně vyskočil na nohy a udělal pár pajdavých kroků, aby zachytil rovnováhu. Když se otočil, stála těsně před ním. Zachytila ho za klopy kabátce a natáhla se k jeho tváři. Jemně ho na ni políbila a zabořila tvář do jeho ramene.

„Díky,“ zahuhlala a odtáhla se od něj. Severus nasucho polkl.

„Hmm, dvě poděkování a dva polibky od dvou různých dívek v jeden den...“ a zašklebil se. Zrzka mu vrátila stejnou mincí.

„Toho byste si měl vážit. Myslím, že se vám to už nikdy nestane,“ rýpla si a mrkla na něj. Severus si odfrkl, ale nekomentoval to. Na peprné poznámky bude mít čas později, a že jich určitě vymyslí ještě pěknou řádku. Tiše se vrátili do chaty. Pomalu se stmívalo, slunko už bylo znatelné pouze za obzorem. Neena byla opravdu zavřená ve svém pokoji, jak jí Severus nakázal. Slyšel, jak se z patra line tichá hudba. „Půjdu něco uvařit, co vy na to?“ zeptala se Connie jakoby mezi řečí.

„Musím říct, že bych rád něco polkl. Chcete pomoct?“ a zvedl obočí v otázce. Zrzka pokrčila rameny.

„Vy umíte vařit? Bez kouzel?“ usmála se překvapeně. Nevěřila mu to.

„Samozřejmě,“ ošil se téměř uraženě.

„No… potom nemám námitek,“ rozhodila pobaveně rukama. Nemyslela si, že bez vlivu užitého lektvaru by jí vůbec něco takového nabídl, ale ve skutečnosti byla zvědavá na jeho umění. Ono asi v přípravě lektvarů a vaření večeří nebyl zase takový rozdíl. I když nepředpokládala, že by kdy profesor měl potřebu vařit. Pozadu začala couvat do kuchyně s pozvednutým jedním koutkem v ironickém úsměvu a nespouštěla z něj pobavený pohled. Upřeně jí vracel ten svůj a při chůzi si začal sundávat kabátec, který přehodil v kuchyni přes židli. Bez jediného hnutí brvou si vyhrnoval rukávy od košile a snažil se ani jednou nemrknout, což samozřejmě nebylo téměř možné. Ten její uhrančivý smaragdový pohled se mu vrýval do mozku. A ten záhadný úsměv… škoda mluvit. Narazila zády o kuchyňskou linku, až mírně hekla. Opřela se o ni dlaněmi a skousla si spodní ret. Pohnul obočím a na tváři se mu rozlil škodolibý úsměv. Dokončil vyhrnování rukávů a přistoupil těsně k ní. Opřel se svým tělem o její a natáhl se za její záda pro prkénko a nůž. Bezelstně natáhla jeho vůni a vnímala každý jeho sval, který měla možnost cítit. Uvolnil tlak svého těla a odstoupil od ní.

„Tak… co budeme vařit?“ zeptal se s kuchyňskými nástroji v rukou, které vzápětí odložil vedle Constance, opřel se bokem o linku, založil se ruce na prsou a tázavě se na ni zadíval.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter