Na konci duhy - 21. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Stare into the night Power beyond containing Are you going to remain a slave For the rest of your life? Give in to the night (Zahleďte se do noci, síla, která se nedá ovládnout, zůstaneš otrokem po zbytek svého života? Podvol se noci.)

18.11.2017 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 655×

Obloha byla bez mráčků, černá, jak nejhlouběji kutané uhlí. Měsíc vypadal jako kyklopovo oko. Kolem něj byly posázeny miliony hvězd. Jasnost nebe ale s sebou přinesla opravdu chladné počasí. Přesně, jak lektvarista předpovídal. Od úst se jim vznášely obláčky páry, ne tak úplně typické pro říjnový měsíc. Severus nebyl ve tmě prakticky vidět, kdežto Constance zářila jak světélko poslední naděje. Kožíšek jí přišel opravdu vhod. Mlčky procházeli kolem jezera, kde se občas zčeřila hladina pod náporem některého z vodních živočichů. Zrzka několikrát zamžourala, aby spatřila původce těch zvuků, ale nikdy jí nedal možnost. Po pár pokusech už se o to ale přestala snažit. Zastavila se a ohlédla se po hradu za nimi. Byl nádherně osvícený. Tisíce svíček se mihotalo v okénkách a vykreslovaly tak krásnou atmosféru středověku. Na chvíli se zasnila a představovala si, jak to tu před tisíci lety muselo vypadat. Za dob rytířů, urozených dam, cti a Merlina. Král Artuš si nemohl vybrat lepšího kouzelníka, pokud tedy opominula čtyři zakladatele zdejší školy.

„Je tu krásně,“ hlesla téměř omámeně a povzdechla si.

„Na takové procházky tu můžete chodit denně,“ vnukl jí myšlenku, aby ji nalákal na přijmutí nového místa. Constance se zahleděla do dálky. Přes tmu sice nic neviděla, ale to v tuhle chvíli ani nepotřebovala. „Chcete se mi s něčím svěřit?“ prolomil po chvíli kouzelník nastalé ticho. Zrzka se na něj zkoumavě zahleděla.

„Je něco, s čím bych se vám měla svěřit?“ položila mu kousavou otázku. Zmijozel pokrčil rameny.

„Měl jsem za to, že byste se třeba chtěla vypovídat. Že vás tíží obrovský balvan, který vás dusí a neumožňuje vám volně dýchat a žít,“ pronesl sametovým hlasem, který u něj Connie ještě nepoznala. Povýšeně si odfrkla.

„Stejně, jako vás?“ vrátila mu vše i s úroky.

„O mne tu teď přece nejde, bavíme se o vás,“ a ukázal na ni prstem.

„Jste Severus Snape, vy víte všechno,“ zasyčela na něj a zamračila se. Muž se usmál jedním koutkem.

„Vím jenom to, co ví i jiní. Což není objektivní posudek. Chtěl bych, abyste mi přiblížila vaše trápení. Jelikož teprve potom můžete dosáhnout relativní úlevy.“

„Co vám je do mého trápení, Severusi. Vám nezáleží na ostatních lidech, tím méně na mně,“ prskla po něm jak vzteklá mantichora.

„Víte, zdání často klame,“ zavrčel stejně mile a založil si ruce na prsou. „Nutit vás nebudu. Snažil jsem se být… přívětivý,“ a otočil se k ní zády s myšlenkou svižnějšího návratu do krbem vyhřívané komnaty.

„Vy opravdu chcete to místo tak strašně udat, že se přemůžete i v jízlivém chování, že?“ rýpla si do něj se zkřivenou tváří.

„A nenapadlo vás, že bych se opravdu mohl jenom zajímat?“ a pomalu se k ní otočil čelem. Constance se na něj nečitelně dívala. Snažila se číst v jeho očích, ale tak moc splývaly s okolní tmou, že neměla téměř žádnou šanci. Nevěřila, že by se bezcitný parchant, jakým Snape byl, mohl zajímat o ostatní. Byť i včera za ní přišel prakticky nezištně. Pevně stiskla rty a opřela se o zídku, u které se zastavili.

„Co chcete slyšet? Zabila jsem ho, to přece víte,“ a sklopila zrak k zemi. Ruce se jí začaly třást. Nikdy o tom s nikým nemluvila. Chtěla všechno schovat do nejniternější části svojí duše a na všechno zapomenout. Ale nešlo to. Nakonec veškeré vzpomínky přestala potlačovat a přistoupila k nim jako k alarmu. Nenechat se nikým ovládat, nepřilnout k nikomu a začít věřit. „Věřila jsem mu a on zradil nejenom mě,“ špitla tiše. „Jenom proto, že byl tím, čím byl, mne neodsoudili do Azkabanu za kletbu, která se nepromíjí. Jenom díky tomu mne zprostili viny a řekli, že jsem ji byla nucena použít v sebeobraně. Někdy si říkám, že by byl Azkaban a mozkomorův polibek lepší, než ta muka, která od té doby prožívám. Já ho milovala.“ Hlas se jí třásl, celé tělo se jí třáslo. Z očí se jí začaly linout slzy a ona se je ani nesnažila zastavit. Severus si tiše povzdechl a přistoupil k ní. Zajel jí rukama do vlasů a jemným tlakem na temeno hlavy ji donutil se k němu přitisknout. Zavřela oči a opřela se tváří o jeho hrudník a objala ho kolem zad.

„Jedna zrada ze všech zrádce nedělá, Constance,“ zašeptal jí do ucha. „Je spousta hodných a milých lidí, kterým by na vás záleželo.“

„A vy dozajista patříte mezi ně, že?“ rýpla si tiše, ale nepouštěla se ho. Teplo jeho těla v tu chvíli opravdu uvítala. Zrádce nezrádce. A pravda, on zradil tu špatnou stranu, pokud pominula fakt, že se k ní vůbec přidal.

„To netvrdím,“ zavrčel téměř mile. „Nikdy jsem milý nebyl.“

„Teď se o to ale snažíte,“ odvětila mu už smířlivěji.

„Myslíte?“ pozvedl obě obočí a lehce se odtáhl, aby jí dal najevo, že má zdvihnout hlavu. Téměř okamžitě pochopila. Z takové blízkosti ani tma nezahalila lesk v jeho očích a měsíc mu vydatně pomáhal. „Chtěl bych, aby se tu naše nová kolegyně cítila příjemně,“ zavrněl téměř euforicky.

„To ale přece není váš styl,“ zavrtěla hlavou, aniž by z něj spouštěla skelný pohled, který ale rychle vysychal.

„Vážně?“ a škodolibě zkřivil koutek úst. „Ne… to není, máte pravdu,“ a téměř neznatelně se usmál. Sklonila hlavu a lehce ji pootočila.

„Severusi, já...“ přerušil ji dotek kouzelníkova ukazováčku pod její bradou, kterým jí naznačil, že má opět zvednout obličej vzhůru. Když tak učinila, přešel s ním na její spánek a sjel přes její tvář na bradu. Nakonec jí položil celou dlaň na čelist a sklonil se k ní. Zavřela oči a vystrčila bradu trochu výš. Lehce se dotkl svými rty jejích, a když se nebránila, vtiskl jí jemný polibek.

„Myslíte, že takhle mne nalákáte?“ vydechla zastřeným hlasem.

„Uvidíme,“ odvětil jí stejně vzrušeně. Connie se musela chtě nechtě usmát. Jenom s vypětím všech sil se ubránila dívčímu zachichotání. „Měli bychom se vrátit,“ vytrhl ji z myšlenek jeho hlas. Mlčky kývla na souhlas a odstoupila od něj.

„Kdy mi budete vyprávět o svém bubákovi, kolego?“ zeptala se ho při cestě do hradu. Mrtvolné ticho se jí ani trochu nelíbilo. Ráda poslouchala jeho sametový hlas, i když byl často protivný. Dnes měl ale úplně jiný odstín, který nikdy předtím nepoznala. Rozhodně byl příjemnější a doufala, že ho bude slýchávat častěji. I když to bylo spíše zbožné přání.

„Možná se jednou dočkáte,“ odpověděl jí bez jediného zaváhání.

„Proč ne hned?“ nenechala se odbýt.

„Není k tomu vhodná příležitost a upřímně zatím ani nechci,“ mávl rukou v gestu, které dalo jasně najevo, co si o této odpovědi právě myslí. Zrzka kývla na souhlas.

„Dobře. Však vy se mi jednou svěříte,“ záhadně se usmála a věnovala mu stejně koncipovaný pohled. Překvapeně zvedl obočí a olízl si zuby. Přemýšlel, jestli má začít litovat, že si vybral zrovna ji k vyučování na škole. Poklepal hůlkou na dveře svých komnat a v duchu pronesl zaklínadlo pro odemknutí. Zámky povolily a on zatlačil, aby mohl otevřít. Pokynul Constance, aby vešla dovnitř. Musel uznat, že ta galantnost už se mu trochu začala zajídat. Nebyl to tak úplně on, i když s ní to nebylo tak těžké. Jakmile se za nimi dveře zavřely, uslyšel hrané odkašlání z míst jeho milovaného koženého křesla. Zamračeně se do těch míst zahleděl, když si všiml záplavy blonďatých vlasů. Výraz v obličeji se mu opět vyrovnal. I Connie se se zájmem zadívala ke křeslu. Když uviděla mladou, krásnou ženu, nasucho polkla. Cítila problémy. Zvlášť, když měla na sobě její kabát.

„Ale, ale,“ zašvitořila Elektra jízlivě, „kohopak to tu máme?“

„Taky tě rád vidím, drahá,“ odpověděl jí Severus v naprostém klidu, což plavovlasou ženu viditelně rozčilovalo. Pevně stiskla rty a naštvaně přimhouřila oči. Constance se na ni dívala bez hnutí brvou, uvnitř jí ale srdce chtělo vyskočit z hrudi. Něco takového nikdy nechtěla zažít. Dvěma kroky přistoupil k ní a políbil ji na tvář. Elektra z toho byla překvapená, najednou nevěděla, jak se zachovat. „Se slečnou Vall de Mosso jsme zde měli pracovní večeři, jak vidíš,“ a ukázal na prostřený stůl vedle nich. „Pak jsme šli ještě projednat podmínky naší spolupráce ven, a jelikož se tu dopravila krbem, neměla žádné zimní oblečení. Já si vzpomněl na tvůj kabát ve skříni, který jsi tu již dávno zapomněla, a tak jsem neváhal jí ho půjčit. Snad ti to nevadí?“ zeptal se jí úplně nevinně. Obě ženy na něj hleděly s úžasem. Connie se snažila neusmívat a Elektra nevěděla, jestli se má ponížit žárlivou scénou nebo hrát, jak jí to nevadí. Radši se rozhodla pro to druhé.

„Pokud je to tedy tak, tak je vše v naprostém pořádku,“ a hraně se na zrzku usmála. Nechtěla dát najevo, jak by na ni nejradši skočila a vyškrábala jí ty nádherně smaragdové oči, ke kterým se ty její hnědé nemohly ani přirovnat. Constance si svlékla bílý kožíšek a záměrně ho podala plavovlásce. Nevěděla proč, ale měla nemalou chuť ji provokovat. Nakonec se otočila ke Zmijozelovi.

„Velice vám děkuji za večeři, profesore a nechám si vaši nabídku projít hlavou, slibuji,“ a lehce se uklonila. Severus jí podal ruku na rozloučenou a pevněji tu její stiskl. Na chvíli se střetl ještě s jejím pohledem. Byl tak zvláštně teplý.

„Ozvěte se co nejdříve, slečno. Místo musíme obsadit promptně,“ a pokynul jí ke krbu. Zrzka se ještě jednou podívala na Elektru a kývla na ni. Ta jí věnovala jenom přimhouřený pohled.

„Na shledanou, slečno Vall de Mosso,“ rozloučila se s ní nakonec úlisným hlasem. Connie se na ni přesto usmála.

„Na shledanou,“ odvětila jí těsně předtím, než ji pohltily zelené plameny.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter