OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Na konci duhy - 36. kapitola

29.01.2018 (11:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 792×

Constance seděla za stolem ve svém apartmá a dívala se do otevřené podlouhlé krabičky potažené zeleným sametem. Na saténovém polstrování se leskl drobný stříbrný předmět. Trhla hlavou, když se ozvalo naléhavé zaklepání na dveře. Zavřela krabičku a uschovala ji do zásuvky stolu. Mávla hůlkou, aby se dveře odemkly, a bezstarostně je otevřela. Srdce se jí prudce rozbušilo, když v nich spatřila plavovlásku ve sněhobílém kožichu s povýšeným výrazem ve tváři. Nezmohla se na slovo. Nakonec se ale vzpamatovala.

„Slečno Breedová, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se Connie odměřeně, ale přesto zdvořile.

„Hleďme, vy víte, jak se jmenuji?“ ušklíbla se překvapeně Elektra a zdvihla obočí.

„Vy také víte, jak se jmenuji, nevím tedy, proč bych nemohla znát já vaše jméno,“ usmála se na ni zrzka posměšně.

„Když už se ptáte, tak byste pro mne něco udělat mohla,“ řekla jí lékouzelnice potměšilým tónem. „Ale nepředpokládám, že byste tuto záležitost chtěla probírat veřejně na chodbě, takže když dovolíte...“ a ukázala rukou do její soukromé komnaty. Constance jenom překvapeně zamrkala, jak se Elektra sama krásně pozvala dál. Ale předpokládala, že rozhovor mezi nimi vůbec příjemný nebude. Určitě tedy měla pravdu. Uhnula jí, aby mohla vejít dál, a ještě se rozhlédla po chodbě. Nikdo na ní ale nebyl. Zavřela za sebou dveře a ještě chvilku k nim stála čelem, než se dostatečně zkoncentrovala a s nečitelným výrazem se otočila k nezvané návštěvnici.

„Nemyslím si, že je vhodné, abychom my dvě spolu diskutovaly,“ začala Connie navenek s klidem. Uvnitř byla ale jako vyplašené děvčátko. Bylo jí jasné, proč Elektra přišla, a i když byla mistryní v argumentacích, v takové situaci se nikdy neocitla. Neměla nikdy důvod a věděla, že Elektra umí dobře urážet. Jak by taky ne, když byla stejně jako Severus Zmijozelkou.

„Já si právě naopak myslím, že my dvě bychom si mezi sebou měly ujasnit pár věcí, slečno Vall de Mosso,“ přimhouřila blondýnka zlověstně oči. „Necháte Severuse na pokoji!“ procedila skrz zuby a zhluboka se nadechla. Vypadala v tu chvíli jako nafouknutá kvočna. Constance stiskla pevněji hůlku, kterou držela v založených rukách na hrudi, a věnovala jí samolibý úsměv.

„Nevidím jediný důvod, proč bych měla,“ a naklonila hlavu na stranu. „Nehledě na to, že rozhodnutí, kterou z nás dvou nechá profesor Snape na pokoji, udělal evidentně on sám.“

„Myslíte?“ rozšířil se Elektře poťouchlý úsměv na rtech. Constance nechtěla nechat na sobě znát určité vykolejení. Byl přece s ní. Proč by ji tahal za nos, když věděl, jak složitě se vyrovnává s důvěrou v lidi? Zvlášť když se jednalo o tak blízké spojení. Elektra viděla, že Constance dostala do rozpaků, a tak pokračovala dál. „Věřte mi, že já Severuse znám velice dobře. Chodím s ním několik let, kdežto vy jste se s ním sblížila za posledních pár týdnů. Nemyslím si, že ve vás vidí nějaký potenciál. My dva si ve všem rozumíme. U mne má to, o co u jiných nemůže ani zavadit. Nepředpokládám tedy, že vy byste byla výjimkou. Nenechte se vysmát, drahá slečno Vall de Mosso. Na chvíli jsem se stáhla, jelikož jsem ho chtěla vytrestat, a on si jenom mezitím našel náhradu, než se k němu vrátím. Nebylo by to poprvé a nejspíš ani naposledy,“ dokončila svůj monolog slaďoučkým úlisným tónem. Viděla, že ťala do živého. Constance něčemu takovému nemohla uvěřit. Nevěděla, že všechno si Elektra jenom vymyslela, aby ji srazila na kolena a poštvala ji proti Severusovi. Zažehla v ní plamínek pochybností, ale zrzka se nehodlala vzdát tak snadno. Tušila, jaká je její protivnice manipulátorka, a tak pevně skousla zuby a hlasitě polkla.

„Nevěřím vám ani slovo,“ odvětila jí nejistým hlasem. Plavovláska se znovu vítězoslavně usmála a otočila se k ní zády. Tiše si začala prohlížet její apartmá. Pohled jí sklouzl k rámečku na krbové římse, kde stála sama s diplomem v ruce.

„Hmm, jak smutné, nemít nikoho, s kým byste mohla sdílet své radosti i starosti, že?“ a lehce ke Connie pootočila hlavu. Nakonec se obrátila celá. „Nechtěla byste přece, aby se o vás po celé škole, ba v celé kouzelnické společnosti, vyprávělo, jaká jste coura, že ne?“ protáhla jízlivě a sledovala profesorčin nechápavý výraz. „Víte, milá Constance,“ pokračovala medově dál. „Čekám Severusovo dítě,“ pokrčila Elektra rameny, jako by danou věc oznámila jenom mezi řečí.

„Co-cože?“ vytřeštila Connie oči a zalapala po dechu. Krve by se v ní nedořezal. To nemohla být přece pravda. To nebyla pravda. Jak by to mohla být pravda? Tohle by si ale přece nevymyslela. Tak daleko by nemohla zajít, aby si vymyslela takovou lež jenom proto, aby získala čas. To přece ne.

„Chápu, že jste zaskočena. Zjistila jsem to teprve nedávno. Sama jsem byla překvapena, jelikož si Severus dává velký pozor a já sama také. A chtěla jsem mu tu novinu oznámit dnes večer. Ale když jsem zjistila, že šuká s vámi,“ a pohrdavě se na Connie podívala s ohrnutým horním rtem. „Chtěla jsem si to nejdříve vyřídit s vámi osobně.“

„Ale… ale to přece...“ Constance cítila, jak se jí do očí ženou slzy. Nechtěla ale podlé blondýně ukázat svou slabost. Hrdě vztyčila hlavu.

„Se Severusem jsme opravdu sladění,“ pokračovala Elektra dál. „Jakmile mu povím, že jsem těhotná, věřte, že mě ještě přijde odprosit. A pokud jste chytrá, opustíte ho sama, abyste ho ušetřila té trapnosti, až vám přijde dát kopačky. A vy byste určitě ani nechtěla, aby jeho dítě vyrůstalo v neúplně rodině, že ne?“ a věnovala jí další ze svých sladkých úsměvů. „Nehledě na to, jak by si na vás potom každý ukazoval, jak jste rozvrátila rodinu, a šuškal si, jaká jste nemravná děvka. To byste přece nechtěla, že mám pravdu?“ a poklepala Constance rádoby konejšivě na rameno, jak ji obcházela, aby mohla odejít. „Přemýšlejte o tom, drahá,“ řekla jí nakonec tvrdě. Connie už jenom slyšela klapnutí dveří, jak Elektra vyšla na chodbu a zavřela za sebou.

Zrzka nebyla schopná pohybu. Myšlenky se jí zmateně honily hlavou a ona nevěděla, na co má myslet jako první. Severus čekal dítě. Tedy Elektra čekala jeho dítě. Jak… jak? Cožpak nemohla být opravdu nikdy šťastná? Mohl ji Severus opravdu jenom využít? Ne, on ne. Brumbál ho znal. Věřil mu. Chtěl, aby se spolu dali dohromady, nemohl být tedy podlý a využít ji. On ji měl opravdu rád. Ale bude mít dítě s tou blonďatou fuchtlí. A oni se vlastně doopravdy nerozešli. Pohádali se, ale slovo rozchod nikdy nepadlo, ať si každý říkal, co chtěl. Brumbál nebo Severus. Kdo ji proklel, že se jí štěstí vyhýbalo obloukem? Konečně dostával její život smysl. Odpustila tomu černokněžníkovi, kterým byl jejím manželem. Otevřela se novému poznání a život ji opět krutě srazil na kolena. Elektra měla pravdu. Nechtěla být příčinnou rozvrácené rodiny. Pokud si oni dva rozuměli, nějaká rozepře a několikatýdenní vztah se svou kolegyní přece nezničí pevné pouto.

Nemohla vědět, že Severus k Elektře netíhnul tolik jako k ní. Že Elektra byla milenkou, ale nikdy opravdovou partnerkou. Naopak Constance pro něj znamenala víc už po těch několika týdnech. Nemohla vědět, že mu chyběla a myslel na ni, kdežto s Elektrou trávil jenom volné chvilky, aby ukojil své touhy a případně nudné večery. Ano, měl ji rád, ale nemiloval ji. Nic z toho ale Connie nemohla tušit. A ona nechtěla být na obtíž. Nechtěla, aby ji Severusovo dítě nenávidělo za to, že odvedla otce od jeho matky ještě před narozením. Nechtěla, aby si lidé za zády šuškali, jaká je mrcha, že mohla odlákat muže od rodiny. Ne, Elektra měla pravdu. Musela ho nechat jít.

Nešťastně se svalila na židli za stolem a roztřesenými prsty otevřela jeho zásuvku. Vyndala malou zelenou krabičku a otevřela ji. Dlouhé vteřiny nepřítomně hleděla na šperk, který obsahovala, a potom ji zase zavřela. Uchopila ji a vší silou s ní mrštila proti zdi. Hořce a hlasitě se rozplakala. Prudce vstala ze židle, která se převrátila dozadu, a s horkými slzami kanoucími jí po tváři se zabořila do polštářů a přikrývek své nádherné postele s nebesy. Ta bolest v srdci ji ochromovala. Chtěla pryč. Potřebovala pryč. Nechtěla tam být už ani minutu. Nejlepší by bylo, kdyby podala výpověď. Už nebyla schopná ani pořádně popadnout dech. Nakonec už neměla sílu plakat. Jenom nepřítomně hleděla do plamenů v krbu. Ano, podá výpověď. Ale ne hned. Nemohla nechat všechny své kolegy ve štychu. Zvlášť toho, kterého milovala. On za to nemohl. Nemohla se na něj zlobit. Nemohl tušit, že se něco takového stane. A ona nebyla ješitná, aby se musela urazit a živit svou lítost. Jenom ho nechtěla vidět. Nechtěla ho slyšet, nechtěla ho poslouchat. Nemohla. Musí se mu teď vyhýbat, nesmí ho vidět. A když nebude zbytí, musí ho přehlížet. Až všechno připraví, odejde. A budou mít všichni klid.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Na konci duhy - 36. kapitola: